Šamanismus a duchovní tradice ugrofinských Chantů a Mansijců

Pojednání o šamanských obřadech a náboženských tradicích ugrofinských národů západní Sibiře - Chantů a Mansijců. Výňatek z mého „literárně-politologického cestopisu“ Přes Čukotku na Fidži a zpět – 2.

Šamanský obřad

Velmi důležitou roli v životě Chantů hrál vždy šaman, který zastával funkci duchovního učitele, prostředníka mezi lidmi a božstvy, i léčitele.

Pokud jde o šamanské metody léčení, mohli bychom je označit jako celostní medicínu, jelikož jde o syntézu duchovních a psychologických či parapsychologických technik ve spojení s bylinnou léčbou.

Traduje se, že proslulý chantský šaman přezdívaný Lylan luchpi šepan iki neboli „Živoucí duch“ měl zvláštní dar uzdravovat i vážně nemocné pacienty nejen pomocí léčivých přípravků, ale i bez použití fyzických medikamentů. Nejednou prý dokázal uzdravit nemocné doslova na smrtelné posteli.

Pokud léčil rybáře, součástí rituálu bylo, že hodil do ohně několik rybích hlav, v případě lovce spálil hlavu některého malého kožešinového zvířete. Popel ze spálených hlav poté vyhodil do vzduchu a podle toho, kterým směrem se rozptýlil, usuzoval na vývoj choroby. Pokud popel spadl na severní stranu, značilo to dlouhé trvání choroby, spadl-li směrem jižním, předznamenalo to brzké uzdravení. Popel padnuvší na západní či východní stranu byl znamením, že jde o onemocnění trvalé.

Šamanský obřad

Je třeba zdůraznit, že chantský šaman byl také nejlepším znalcem posvátných textů a písní v komunitě. Třeba během rituálů spojených s kultem medvěda[1], které trvaly i několik dní, bylo nutné si pamatovat, zpívat a recitovat ve správném pořadí texty modliteb a magické formule, skládající se z několika stovek, nebo dokonce tisíců řádků.

Každý šaman si postupně vychovával i svého nástupce, vybraného buď z členů rodiny anebo jiného příslušníka komunity, v němž rozpoznal „vnímavého“ jedince.

Třeba zmíněný šaman Lylan luchpi šepan iki, byl-li pozván k nemocnému, často brával s sebou na kamlání (seanci) svou dceru, připravuje ji tak na budoucí dráhu šamanky. Časem se stala jeho pomocnicí (nagi-jol), která mu pomáhala oblékat speciální rituální oděv, rozdělávala „svatý oheň“ a připravovala odvar z muchomůrky[2], který sibiřští šamani obecně používali (souběžně s bubnováním), jako prostředek k navázání spojení s duchy, resp. navození tzv. „změněného stavu vědomí“ v němž se šaman vydával na „výlet do jiného světa“.

Šamanský obřad

Tento způsob výběru následníka šamana je zcela zásadní, jelikož příprava k plnění velmi specifické a zároveň širokospektrální funkce šamana je náročná a do značné míry probíhá na mimosmyslové úrovni. Především však musí být člověk k této funkci předurčen. Pokud tomu tak není, resp. pokud si někdo tuto funkci neoprávněně uzurpuje, nejen, že se zdiskredituje v očích souvěrců, ale může se sám stát obětí svého zahrávání s nadpřirozenými silami, které jsou mimo jeho moc. [3]

Sám jsem měl během cest po Sibiři možnost setkat se s řadou skutečných i falešných (či kabaretních) šamanů, přičemž ti skuteční, resp. silní, se vesměs jednoznačně projevili, aniž by třeba sami jako šamani vůbec vystupovali.[4]

Šamanský obřad

I ona „předurčenost“ k roli šamana má mimochodem i stinnou stránku. Před několika lety mi známá tuvinská psychologička Sara Kaadyroolovna Saryg-Ool[5]velmi obsáhle líčila problematiku tzv. „dětských šamanů“. Jde o nezletilé děti, v nichž objevily duchovní autority jedince předurčené pro roli šamana, a jejich psychické vyrovnání s touto rolí „vnucenou“ jim okolnostmi. Jak mi Sara vysvětlovala, nezřídka dochází u těchto dětí v důsledku neschopnosti ztotožnit se s jejich „předurčením“ a očekáváním, kladeným na ně jejich okolím, i k vážným psychickým problémům. Řada z nich hledá pomoc, aby se mohly šamanské roli vyhnout.

V Burjatsku, na Altaji či v Jakutsku je i dnes jistá šance potkat pravého šamana, nikoliv imitátora. Ovšem v Jugře se dnes, po staletích ruské kolonizace a rusifikace a s ohledem na současnou legislativu, a zvláště jako cizinec, lze pochopitelně setkat vesměs nanejvýš s folklorní imitací někdejších obřadů. Přesto stranou městských aglomerací a průmyslových center nadále přežívají některé archaické tradice, včetně udržování rodového světiliště, posvátného labazu[6](posvátné místnosti) v tajze.

Jde o zvláštní roubenou chatku, resp. boudu na dvou nebo čtyřech sloupech nacházející se v lese (vždy východně od vesnice), v níž Chantové i Mansové uchovávají posvátné předměty, šamanské atributy a rodové idoly, figurky předků (tonchi), a co je nejdůležitější, kde podle jejich víry pobývají ochranní duchové rodu, kam přinášejí oběti bohům a duchům předků, kam však nemají přístup ženy[7]. Je to jakási obdoba udmurtského kualu[8](resp. křesťanského relikviáře či kapličky).

Šamanský obřad

Šamanský očistný obřad

I dnes je, samozřejmě, nadále řada původních rituálů sporadicky prováděna v rámci odlehlých komunit v hloubi tajgy, stejně jako tu lze za jistých okolností ochutnat medvědí maso anebo muksuna či výše zmíněného tajmena, přestože oficiálně je přísně zakázáno je lovit.

Ještě relativně nedávno mnohá vesnice či osada společně přinášela krvavou oběť bohu smrti Kuľovi[9] (vládci nižšího světa). Např. během II. světové války bývalo běžným zvykem obětovat mu rituálně několik sobů v úlitbě za návrat zdejších mužů z války v daleké Evropě.

Zajímavým aspektem chantské a mansijské tradice bylo, že mrtví nebyli pohřbívání do země, ale uloženi do dřevěných rakví (beden) umístěných nad zemí.[10]

Součástí jejich pohřební výbavy bývaly zbraně a náčiní, které by mohli využít v posmrtném životě.

Něnecké chalmery v Jar-Sale

Kult medvěda

Folklór Chantů a Mansů obsahuje dodnes pozůstatky zvířecích kultů velice podobných tradicím severoamerických indiánů. Jmenovitě jde o kult medvěda, který byl po jeho ulovení (zabití) „usmiřován“ během zvláštního rituálu. Obdobně jako tomu bylo u indiánů Velkých plání[11]a částečně i Východních lesů[12] anebo Ainů, původních obyvatel japonského ostrova Hokkaidó a Sachalinu. Na rozdíl od Ugrů, pro některé národy (kmeny), které vyznávaly kult medvěda – jako byli Apačové – však medvědi představovali zároveň tabu, takže je nelovili a nejedli jejich maso.[13]

Mezi některými národy Sibiře a Dálného východu se prvky medvědího kultu sloučily s klanovým kultem – například mezi národy Přiamuří a Sachalinu (Nivchů, Ulčů atd.), jakož i právě u etnik dolního Přiobí , tedy Chantů a Mansů.

Jak bylo řečeno výše příslušníci klanu Por odvozovali svůj původ přímo od Numi Toruma a nazývali se Por machum nebo Pupich syr („Medvědí klan“, „Medvědí rod“), jelikož medvěd byl personifikací nejvyššího boha.

Šamanský obřad - Medvědí svátek

Medvěd jimi byl vnímán také jako kulturní hrdina, od něhož lidé získali oheň a luk. Členové klanu Por jsou považováni za příbuzné lesních obrů menkvas (protivníků misů, patronů klanu Moś).

V minulosti příslušníci klanu Por medvědy zásadně nelovili a nejedli jejich maso. Postupem času tato tabu sláblo a medvědi se začali zabíjet, přičemž se vina symbolicky přesouvala nejprve na příslušníky klanu Moś, pak na Rusy („ruské pušky“).

Za centrum klanu Por a medvědího kultu byla považována osada Věžakory, kde se nacházelo významné kultovní místo (chant. jem-vož; mans. jalp-us) a svatyně Konseng-ojky neboli „Drápkatého starce“, tj. medvěda. Ještě ve 30. letech 19. století stál v každé vesnici společenský dům, kde se pravidelně konaly Medvědí obřady, resp. Medvědí hry, uchovávaly obětiny a idoly božstev a duchů.

Vedle rodinných či rodových obřadů, konaných při příležitosti ulovení medvěda, se u všech zdejších národů konaly mnohem větší oslavy, spojené se zimním a letním slunovratem, jejichž účelem bylo, aby se upevnila pouta mezi komunitami a znovu potvrdil společenský řád, jehož symbolem byl medvěd. Na obřady začali být připouštěni i členové klanu Moś a z rituálů medvědího kultu se postupně stala celonárodní slavnost.

Tzv. Medvědí hry (mans. Jany pike neboli „Velké tance“[14]) jsou ústředním obřadem medvědího kultu, rozšířeného mezi všemi severními národy (zejména Kety).

Šaman

Šamanský obřad

Šamanka Anisja s obřadním bubnem

--------------------------------

Poznámky a vysvětlivky:

[1] Kult medvěda je ústředním bodem chantského šamanismu (i dalších ugrofinských etnik).

[2] U většiny sibiřských kmenů měla muchomůrka při šamanských praktikách nezastupitelnou roli. U Chantů a Mansů byla konzumace muchomůrek vyhrazena jen na posvátné příležitosti a za její zneužití hrozila i smrt. U Čukčů a Korjaků nebyla její konzumace omezena jen na šamany, ale nesměly ji pozřít ženy. Před požitím halucinogenních hub se šaman obykle postil, aby docílil maximálního účinku. Podle Mnislava Zeleného-Atapany je muchomůrka červená houbou, po jejímž užití nastává polospánek s vizemi a depersonalizací vedoucí až k poznání posmrtného života v kómatu.

[3] Viz např. Г.Н. Тимофеев: Таины сибирских шаманов. Из истории шаманизма Югорского края. Библиотечка журнала «Югра». Сургут 1996.

[4] Zde mám na mysli např. jakutského šamana Kulana anebo Artura Abagiana z ostrova Olchon.

[5] Předsedkyně Sdružení tuvinských šamanů „Dungur“.

[6] Též lupas (ԓупас); mansijsky ura-sumjach(ура-сумьях).

[7] Ženám je často zakázáno na toto posvátné místo vstoupit (kvůli rozdílné fratriální příslušnosti).

[8] Obdoba kualu (resp. kvala) neboli obřadního domku sloužící stejnému účelu, který býval součástí každé udmurtské usedlosti. V této rodinné svatyňce byly v truhle uložené předměty symbolizující předky rodiny, jimž zde byly přinášeny oběti. Lesním a vodním duchům (murtům) se obětovalo mimo vesnici, na ohrazeném místě zvaném lud. Viz kapitola „Udmurtské jazyčestvo – novopohanské reflexe duchovních tradic“, in: Přes Čukotku na Fidži a zpět, díl první. CAD Press 2023.

[9] Kuľ – Куль; mansijsky Chuľ otyr (Хуль отыр); bratr, někdy syn Toruma, který vládne říši mrtvých a je považován za nepřítele / protivníka Toruma.

[10] Obdobně jako třeba ve filipínské Sagadě (na Luzonu), na indonéském ostrově Sulawesi a v některých komunitách v Číně.

[11] Apačové, Arapahové, Kríové, Lakotové, Siouxové atd.

[12] Algonkinové, Delavarové, Huroni, Irokézové, Mikmakové, Odžibvejové atd.

[13] В. Н. Чернецов & В. И. Мошинская: „В поисках древней родины угорских народов.“ In: По следам древних культур. От Волги до Тихого океана. Москва, 1954. str. 163-192.

[14] Nivch. Čchyf lerand - „hra na medvěda“; ain. Ijomante.