Kletba záhadných jamalských mumií a vzpomínka na hyperborejské mýty
O unikátních archeologických objevech pozůstatků záhadné neznámé civilizace za Polárním kruhem (v Jamalo-Něneckém autonomním okruhu).
Vykopávky
Vzhledem k povědomí o nedávném unikátním nálezu záhadné „jamalské mumie“ nemohu nevyužít příležitosti navštívit i archeologické oddělení salechardského Centra výzkumu Arktidy. Jeho vedoucí Natalja Viktorovna Fjodorova mne seznamuje s okolnostmi nálezu, o němž v červenci 2015 informovaly všechny odborné časopisy.
Tehdy tým zdejších archeologů narazil při terénním výzkumu starověkého pohřebiště v lokalitě Zeljonyj Jar, poblíž severního pobřeží jezera Orjachlor (ležícího zhruba 50 km jihovýchodně od Salechardu), na jakýsi kokon, oválnou schránku z březové kůry dlouhou 128 cm.
Při zběžném ohledání detektorem kovů a 3D skenování přenosným tomografem došli vědci ke zjištění, že schránka ukrývá jednak kovové předměty (zřejmě měděné či bronzové), jednak lidské ostatky. Během podrobného zkoumání v laboratoři se zjistilo, že schránka obsahuje mumii zhruba sedmiletého chlapce, pohřbenou s malou bronzovou sekerkou a zabalenou v několika vrstvách sobí kožešiny a s tělem pokrytým tenkými plátky mědi.
Chemická analýza nakonec prokázala, že stáří ostatků, resp. při pohřbu použitých materiálů, je zhruba 1 000 let. Z výše uvedeného důvodu se též do výzkumu zapojili odborníci z oblasti paleontologie, medicíny a genetiky z řady výzkumných pracovišť, jelikož – při potvrzení dostatečné kvality vzorku – skýtá tento nález další možnost poodhalit okolnosti historie osídlení Severu. Proto také byly všem pracovníkům centra z řad místních etnik odebrány vzorky krve pro porovnání genetické struktury.
Za dokonalé uchování vděčí kokon i tělesné tkáně mumie nejen skutečnosti, že zdejší nekropole leží v oblasti permafrostu, kde spodní vrstvy země nikdy nerozmrzají, ale i oxidaci mědi z pohřební výbavy. Měď obecně patří mezi dobré konzervanty, neboť zabraňuje působení ničivých mikroorganismů (bakterií a plísní), které produkcí proteolytických enzymů, sekretů a vlastních kyselin narušují organickou i anorganickou složku kostní tkáně. Měděné hrobové artefakty ve větším množství můžou způsobit i inhibici rozkladu. Stejně jako v uzavřených kovových rakvích v důsledku anaerobního rozkladu organických látek dochází k rozpuštění kovů (mědi, olova nebo zinku) ze stěn rakve, načež se uvolněné ionty kovů zabudovávají do kostí.[1] K tomu je třeba doplnit, že určitou roli v procesu mumifikace hrály zřejmě i specifické zvláštnosti místní půdy. Archeologové totiž znají i další severní pohřebiště z 11.-12. století, kde tamní ostatky mumifikované nejsou, přestože rovněž leží v permafrostu a jsou důkladně zakryty mědí.
Vzhledem k zachovalosti ostatků lze prý teoreticky předpokládat, že si mohly uchovat genetický materiál v kvalitě dostatečné k analýze DNA, ale jisté to není. Stejně jako nahrazení vápníku jinými ionty může vést ke změně struktury kosti, může totiž při tomto procesu dojít i k destrukci genetické informace, ačkoliv celková forma a tvar kostí se zachovává.
Nutno zdůraznit, že tento objev není jediným nálezem mumifikovaných lidských ostatků, jež přežily díky permafrostu a oxidaci mědi v severní části západní Sibiře.
Archeologové zde dosud odkryli 36 hrobů z 10. až 13. století, z toho 27 hrobů obsahovalo ostatky dospělých osob, osm bylo dětských, jeden patřil zřejmě adolescentovi. Zhruba v tuctu z nich se nacházely mumie. Pět z nich bylo zavinuto v několika vrstvách kožešin (sobích či medvědích, resp. z rosomáka), přičemž samotné tělo bylo pokryto vrstvou měděných plátků.
Na zmíněném pohřebišti byly definovány čtyři typy hrobových struktur.
První z nich je pohřeb v dřevěné loďce. Druhým je pohřeb v obalu z březové kůry sešitém do podoby člunku. Třetím je pohřeb v uzavřených dřevěných truhlách-sarkofázích napodobujících tvar člunu. A konečně čtvrtým typem je pohřeb v truhlici upletené z březové kůry.
Unikátním rysem těchto nálezů je poměrně dobrá zachovalost mumifikovaných lidských ostatků i funerální struktury, oděvů a pokrývek pohřbených. Nezvyklým detailem funerální struktury je přítomnost podivných kornoutů vytvořených srolováním plechu ze stěny měděného kotle v nohách nebožtíka ve dvou hrobech.[2]
Právě zde, v archeologické lokalitě Zeljonyj Jar, byla objevena už v r. 2000, tj. v prvním období jamalských vykopávek (1999-2002), i slavná mumie ryšavého bojovníka ze 13. století.
Tento muž byl pohřben v dlouhém člunu a oblečen do oděvu ze sobí kožešiny, který se nyní restauruje v Ermitáži. Jeho tělo bylo rovněž od hrudi až po kotníky pokryto pláty z mědi (snad plechem z rozřezaného kotle) a součástí hrobové výbavy byla řada bronzových nástrojů. Díky zachovalé ryšavé[3]vlasové pokrývce jeho hlavy je zřejmé, že zřejmě nešlo o příslušníka samojedského, ugrofinského či turkického etnika[4], která začala osídlovat Dálný sever koncem starověku a počátkem středověku.
Jamalské mumie
O tom, že původní zdejší osídlení zřejmě patřilo k cizímu (zmizelému) etniku, však nesvědčí pouze nález zmíněné mumie rusovlasého bojovníka. Tajemstvím je obestřen samotný původ záhadné civilizace, která před tisíciletím obývala tuto oblast Arktidy, jelikož u žádného z okolních národů se nesetkáváme například s obdobným způsobem pohřbívání.
To je asi částečně z důvodu, že zhruba kolem roku 1250 končilo tzv. Středověké klimatické optimum, během kterého panovalo v Arktidě výrazně teplejší podnebí než v novověku, a tudíž permafrost po většinu roku nesahal až k zemskému povrchu jako dnes. Po změně klimatu bylo tak neobyčejně obtížné kopat či spíše vysekávat hroby v zamrzlé půdě, která se – jak bylo uvedeno výše – nyní i v parném létě vyskytuje již v hloubce kolem jednoho metru.
Jak ukazují nálezy starých něneckých pohřebišť na různých místech poloostrova Gydan a na dolním toku řeky Taz, typickou tradiční variantou pohřbívání u Něnců i Chantů bylo uložení mrtvých do obdélníkových beden (tzv. chaľmer) ze zhruba opracovaných prken. Na bocích byly tyto schránky zpevněny dvěma nebo třemi páry dřevěných latí, spojenými příčně dvěma nebo třemi prkny s vyřezanými otvory, skrze které tato byla na laťky nasunuta (případně místo toho k nim přibita hřebíky).[5] Tyto „sarkofágy“ nebyly uloženy do zmrzlé země, nýbrž pouze umístěny na rošt z několika fošen, tak jako je tomu dodnes na jamalském venkově.
Chalmery
Bývalo zvykem, že v „sarkofázích“ šamanů byly vyvrtány otvory na straně hlavy zemřelého, aby s nimi pozůstalí mohli nadále komunikovat. Na chaľmeru se ponechávaly uložené kotlíky a hrnce, v nichž se při pohřbu vařilo smuteční jídlo. Někdy se dno nádobí prorazilo sekerou, jindy ne. Na příčku v hlavách zemřelého se zavěšují zvonky nebo jiné kovové předměty, které ho upozorňují na příchod příbuzných.
Něnecké chalmery v Jar-Sale
Okolo hrobu se zpravidla umísťují ostatky obětních sobů a obrácené saně, které zemřelý používal za svého života. Kolem hrobů bohatých něneckých pastevců sobů mohou být až čtvery saně. Všechny narty mají zlomenou nosnou konstrukci, protože mrtvý by měl vlastnit pouze „mrtvé“ věci.
Ve většině případů je poloha nebožtíka orientována nohama k severozápadu. Takto očekává argiš, neviditelné spřežení odnášející zemřelého do země mrtvých. Tato orientace je typická pro Něnce, kteří žijí převážně na východ od Obu, a také pro Ence a Nganasany, kteří jsou s nimi příbuzní.
Mezi další zjištěné tradiční varianty pohřbívání u Něnců patřilo uložení ostatků na narty (něnecké tažné saně), zaznamenané např. v Juribeji, které bylo charakteristické pro jenisejské Něnce, Ence a Nganasany.
Třetí variantou funerální tradice bylo pohřbívání v polovině člunu, vyskytující se vzácně mezi Něnci žijícími na sever a severovýchod od Obu. Takovýto typ pohřbu v polovině člunu bez vnější schránky, nalezený na pohřebišti poblíž Jar-Sale na poloostrově Jamal popsal S. Somier[6]. Obdobný případ popsal v jedné ze svých skic o cestování po Jamalu i K. D. Nosilov[7].
B. M. Žitkov si zase během expedice na Jamal v letech 1908-1909 všiml na břehu ostrova Jarro-To chaľmeru vytvořeného z rozříznuté poloviny člunu obráceného dnem vzhůru.[8]
K tomu nutno poznamenat, že způsob pohřbu v člunu nebo části loďky lze přičítat chantskému vlivu, jelikož některé chantské tradice se v prostředí Něnců projevovaly dlouhodobě. Názorně to potvrzují výzkumy T. D. Janoviče, člena ruské akademické expedice na Polární Ural, která v r. 1909 na jižním pobřeží poloostrova Jamal prozkoumala několik starých pohřebišť původního obyvatelstva.[9]
Když už jsem u této problematiky, zmíním ještě jeden zvláštní typ hrobu, na který zde archeologové zcela výjimečný narazí. Jde o tzv. „fantomový hrob“. To znamená, že se v něm nenachází žádné lidské ostatky, ale místo nich v něm bývá tzv. ngytarma[10] či sidrjang[11] (votivní figurka), představující ducha zemřelého,[12]a také sekera, železné hroty šípů, části „nebožtíkova“ oděvu apod.
Takové symbolické hroby (z nichž jeden byl nedávno odkryt v Ňurymposlloru) byly zřizovány pro osoby pohřešované (např. utonulé nebo zahynuvší v cizině či ve válce), jejichž ostatky nebylo možné pohřbít. Takovým hrobům se říká kenotafy a jsou součástí i jiných tradic, např. islámu.[13]
Otázky vyvolávají i některé nalezené artefakty, včetně bronzových a stříbrných nádob a dekorativních (a zřejmě i votivních) předmětů z 8. až 12. století, zcela určitě nenáležící žádné severské kultuře, nýbrž s největší pravděpodobností pocházející vesměs z Předního východu. Jednou z hypotéz, vysvětlujících původ zmíněných artefaktů (a jmenovitě artefaktů sakrální povahy), je, že předkové Něnců pocházeli z oblasti Sajan a Altaje[14], jejíž obyvatelé nepochybně odedávna udržovali intenzivní styky se Střední Asií i Předním východem a tyto předměty si zřejmě přinesli z původní domoviny, resp. si výše uvedené styky udrželi i po přesídlení na Dálný sever.[15]
Někteří badatelé mimochodem tvrdí, že předci Něnců by snad měli být tvůrci chakaských megalitů (stél a menhirů)[16], což mě osobně se příliš nepozdává vzhledem ke skutečnosti, že na území obývaném těmito altajskými přistěhovalci na Dálném severu se žádné obdobné stavby nevyskytují (a to ani v oblastech s výskytem skalnaté krajiny).
Jak uvádějí něnecké legendy, po příchodu na sever se zde předci Něnců setkali s původním, dnes již neznámým etnikem, se kterým se smísili. Podle některých pověstí tito pravěcí Seveřané nechovali soby jako dnešní obyvatelé, nýbrž mamuty. Aby nebylo záhad málo, dodnes se četné něnecké pohádky a mýty zmiňují též o prapůvodních obyvatelích polárních krajů, nazývaných Sichirtja, Siirtja nebo také Sirte, vyznačujících se velmi malým vzrůstem.
Západní Něnci tvrdí, že tito sichirtja dosud žijí v jeskyních připolárního Uralu a vycházejí na povrch pouze v noci a v mlze; východní Něnci a Nganasani věří, že podzemní sichirtja dosud sídlí na náhorní plošině Putorana a v pohoří Byrranga na poloostrově Tajmyr. Jim podobní skřítci prý ještě nedávno žili i v horách Skandinávie.
Vzpomínka na ně se objevuje ve folklóru Norska a Švédska. Osobně jsem docela nakloněn věřit, že tyto pověsti mají racionální jádro, jelikož si v této souvislosti vzpomínám na někdejší setkání se dvěma sámskými (laponskými) liliputánkami v Honningsvågu. Však nejčastěji se trpaslíci vyskytují v norských legendách. Nemohl jsem tehdy od oněch postaviček, vysokých maximálně 120 cm, oči odtrhnout, ale bylo mi trapné si je fotit.
Hypotéza o altajském původu Něnců se zdá být i hmatatelným potvrzením skutečnosti, že před tisíci lety panovalo v této oblasti podstatně mírnější klima, jestliže se zde dokázal asimilovat národ přicházející ze Střední Asie, ležící zhruba 2 000 km jižněji. Byť předkové Něnců samozřejmě neodešli ze stepí rovnou do tundry, ale nejprve do tajgy, kde bylo snazší přežít, a až poté, zhruba před 1 100 lety, je začali dál na sever vytlačovat další uprchlíci z jihu – Ugrové, předkové dnešních Chantů, ustupující expanzi turkických etnik.
Ale i současné výzkumy paleoklimatologů potvrzují, že během evropského středověku, zhruba mezi lety 950 a 1250, zde panovalo tzv. Středověké klimatické optimum (resp. Středověká teplá perioda[17]), které se vyznačovalo výrazným oteplením podnebí především v oblasti severního Atlantiku, jižního Grónska a právě euroasijských arktických oblastí.
Výše uvedené nálezy a s nimi spojené okolnosti evokují − především v esoterických kruzích – i spojitost s hyperborejskými mýty. Znovu ožívají teorie o legendární zemi, která podle antických pramenů ležela kdysi za polárním kruhem – Hyperborei[18].
O Hyperborei, jež byla podle legend a mýtů zemí věčného slunečního svitu, tepla, štěstí a hojnosti, se zmiňuje řada starořeckých autorů, např. Plinius starší a Pindaros. Její obyvatelé se údajně dožívali až tisíce let. Nikdy neumírali následkem nemocí, nýbrž jen z vlastní vůle, sebevraždou, kvůli přesycenosti životem.
Za časů Alexandra Velikého se Hyperboreia objevuje i na mapách, jako ostrov v oblasti severního pólu. Konec bájné Hyperborei je podobný jako v případě Atlantidy, Lemurie či kontinentu Mu; po několika přírodních katastrofách zmizela ve vlnách Severního ledového oceánu, v němž po ní zůstaly jen skalnatá souostroví a drobné ostrůvky mezi Grónskem a Sibiří, úlomky původní pevniny.
Vykopávky na archeologickém nalezišti Zeljonyj Jar však obklopuje i atmosféra tajemství a strachu, zapříčiněného vlnou záhadných úmrtí mezi místními obyvateli poté, co vědci začali odkrývat hroby ve zdejší nekropoli.
Mnozí domorodci jsou totiž přesvědčeni, že se tak duše zemřelých mstí za to, že archeologové ruší jejich klid.
Jinak musím říct, že i mě nejednou napadlo, že tu existuje jakási morální kontradikce mezi naší (západní) úctou k vlastním nekropolím a skutečností, že zatímco naši archeologové klidně rozkutávají hroby předchozích obyvatel a bez skrupulí se přehrabují v jejich kosterních pozůstatcích, hroby svých předků či pozůstalých považujeme za nedotknutelné a jejich hanobení označujeme za hyenismus a trestný čin.
lokalizace Jamalu
Mapa Jamalu / JANAO
------------------------------------
Poznámky a vysvětlivky:
[1] Lubomír Prokeš: Posmrtné změny a jejich význam při interpretaci pohřebního ritu. ÚAM FF MU, Brno 2007.
[2] Зеленый Яр: археологический комплекс эпохи средневековья в Северном Приобье. Екатеринбург / Салехард 2005; А. В.Гусев: „Поминальные действия на могильниках у пос. Зелёный Яр.“ In: Научный вестник ЯНАО. Салехард, 2015.
[4] Byť samotný typ pigmentace obecně není zcela spolehlivé kritérium pro stanovení etnicity – viz J. Day: Indo-European Origins: The Antropological Evidence. Institute for the Study of Man, Washington 2000, str. 315-319.
[5] Jak dosvědčují badatelé, kteří navštívili Jamal v 19. století, tradičně byla konstrukce „sarkofágu“ pospojovaná bez jediného hřebíku, systémem drážek a čepů.
[6] S. Sommier: Un'estate in Siberia. Ermanno Loescher, Firenze 1885, str. 408.
[7] К. Д. Носилов: На Новой земле. Очерки и наброски. Издательство А. С. Суворина, Санкт-Петербург 1903, str. 260.
[8] Б. М. Житков: Полуостров Ямал. Типография М. Стасюлевича, С.Петербург 1913, str. 34-35
[9] Viz О. А. Мурашко: Культура аборигенов Обдорского Севера в XIX веке (по архе-олого-этнографическим коллекциям Музея антропологии МГУ). Наука, Москва 2001, str. 91-124. Dále třeba Ф. И. Белявский: Поездка к Ледовитому морю. Институт Восточных языков, Москва 1833; А. А. Борисов: У самоедов от Пинеги до Карского моря: путевые очерки. Изд. А. Ф. Девриена, Санкт-Петербург 1907; А. А. Дунин-Горкавич: Тобольский Север. Этнографический очерк местных инородцев. Губернская типография, Тобольск 1911.
[10] Resp. ngitʼrma.
[11] Zatímco ngytarma je ryze něneckým atributem, sidrjang představuje kultovní komponent ugrofinský a je rozšířen hlavně mezi lesními Něnci, žijícími v oblastech obývaných Chanty.
[12] V případě ngytarmy je zobrazení stylizované, sidrjang nese charakteristické črty zemřelého.
[13] Zvyk budovat kenotafy je doložen již v pravěkých kulturách, kenotafy výše postavených osob vznikaly ve starověkém Egyptě, Řecku, Římě (symbolický hrob, lat. tumulus inanis), v novověku v Indii (kenotaf vládce Humájúna v Humájúnově mauzoleu v Dillí, 16. stol.).
[14] Ačkoliv jejich jazyk patří k tzv. samojedské větvi uralské jazykové rodiny, a je tudíž vzdáleně příbuzný s finštinou či maďarštinou, většina etnologů se shoduje, že k pobřeží Severního ledového oceánu přišli z oblasti Altaje nejspíše ve 2.-9. století, když prchali před nájezdy kočovných Hunů.
[15] První zmínkou „o Samojedech“ na Dálném severu je zápis v Novgorodských letopisech z r. 1096.
[16] Jde např. o Velký salbykský kurgan ze 4.-5. století př. n. l., jehož základnu tvoří kamenný čtverec o rozloze 70×70 m vytvořený z obrovských kvádrů z devonského pískovce o hmotnosti 50-70 tun, přesunutých sem na vzdálenost několika kilometrů, jelikož kurgan se nachází uprostřed stepi.
[17] Mezinárodní zkratkou MWP z anglického Medieval Warm Period. První, kdo přišel s touto tézí, byl Hubert Lamb, jeden z prvních paleoklimatologů, který došel ke svým závěrům na základě výzkumu historických dokumentů, meteorologických dat a analýz botanických vzorků.
[18] Název Hyperboreia v překladu znamená (země) „za severním větrem“.
======================================================
Zdroj:
Podrobnosti:
=======================================
O AUTOROVI:
CV / Biografie: http://www.cadpress.sk/frhk_biografie.htm
FB-profil: http://www.facebook.com/fero.hrabal
Fero HRABAL-KRONDAK
Autorovy rozhovory o Rusku, geopolitice a cestování:
DOPORUČUJI i MÉ DALŠÍ ČLÁNKY:
Pro vcítění do ruské mentální reality proto doplňuji můj text několika letmými autentickými sondami do všedního života, myšlenkového světa a uvažování ruských dezolátů.
VÝBĚR Z PEREL RUSKÉ PROPAGANDISTICKÉ ŽUMPY:
Ruský poslanec Milonov navrhuje používání brutálních bolševických metod k likvidaci zrádců: https://www.facebook.com/100002069298316/videos/833176008275206/
Zločinci v ruské televizi tvrdí, že se moci na západě zmocňují satanisti: https://www.facebook.com/100002069298316/videos/1147293309820345/
Medveděv vyhrožuje zničením Capitol Hill a Elysejského paláce: https://www.facebook.com/photo/?fbid=7553250391420529&set=a.4944371985641729
Vladimir Solovjov prohlašuje, že Zelenskij zničil křesťanskou podstatu Ukrajiny a podřídil ji ďáblu: https://www.facebook.com/100002069298316/videos/347797461683703/
Ruský poslanec Alexej Žuravljov mluví o satanistických chrámech na Západě: https://www.facebook.com/100002069298316/videos/920016693260903/
Komentáře