Masakr na stanici Mulda aneb Zykovské vzpoury v arktických táborech GULAGu v Republice Komi.
Pojednání o povstáních a vzpourách vězňů ve stalinských koncentrácích za polárním kruhem: ve Vorkutlagu, Uchtpečagu a Sevpečlagu v Komijské republice. Výňatek z mého „literárně-politologického cestopisu“ Přes Čukotku na Fidži a zpět – 2 .
S vypuknutím války bylo fakticky zastaveno propouštění vězňů, kterým uplynul trest z lágrů GULAGu. Zároveň se objevily zvěsti o blížících se preventivních popravách vězňů odsouzených podle paragrafu 58.
Uvedené skutečnosti stály v pozadí množících se případů stávek a nepokojů mezi vězni, které správy táborů běžně klasifikovaly jako sabotáž ve prospěch nacistického Německa. Což byl nesmysl. Asi jako bajky o výsadcích německých záškodníků na Polárním Uralu.
Jelikož hned v úvodu války přišlo sovětské národní hospodářství o veškeré doněcké uhlí (z okupovaného Donbasu) a výrazně klesla i produkce dolů v moskevské oblasti[1], stala se samozřejmě těžba koksovatelného uhlí z vorkutských ložisek jedním z nejdůležitějších úkolů doby. Bylo tudíž nařízeno zvýšit v roce 1942 těžbu uhlí ve Vorkutě 2,5násobně oproti r. 1941, čímž se produkce zvýšila na 750 tisíc tun.
V roce 1944 bylo rozhodnuto o založení dalších 11 dolů v povodí Pečory s roční těžební kapacitou 3,75 milionu tun.[2]
Zároveň došlo (po celé řadě předchozích změn jurisdikce a názvu) k oficiálnímu vzniku koncernu Vorkutaugol, nadále ovšem jako součásti NKVD.[3]
S koncem války tudíž rapidně vrostl i počet vězňů určených pro vorkutské uhelné galeje. Jestliže k 1. lednu 1940 byl počet vězňů Vorkutlagu 16 509 a k 1. lednu 1945 činil jejich stav 39 711 osob, k 1. lednu 1948 to bylo už 62 525 vězňů.[4]
Souběžně s počtem vězňů narůstal i počet projevů nespokojenosti a vzdoru.
Ačkoliv případů projevů pasivního odporu, stávek a protestních hladovek ve zdejších táborech dokumentují archívy celou řadu, skutečné zykovské bunty neboli vzpoury vězňů byly vzácností.
Znak Gulagu
Asi prvním, resp. nejznámějším vystoupením vězňů v regionu Komi se stala vzpoura zyků v lagpunktu Lesorejd, odloučeném dřevorubeckém táboře Vorkutlagu, nacházejícím se poblíž Usť-Usy na břehu Pečory, kterou zmiňuje ve své knize i A. Solženicyn slovy: „…nejranější výbuchy, jako třeba reťuninský – v lednu 1942 na pracovišti Oš-Kurje u Usť-Usy. Říká se, že Reťunin byl svobodný zaměstnanec, snad dokonce vedoucí tohoto pracoviště. Povolal osmapadesátku i společensky nebezpečné (7-35), dal dohromady pár set dobrovolníků, odzbrojili eskortu, kterou tvořili lehcí kriminálníci, a vydali se koňmo do lesa jako partyzáni. Postupně je pobili“.[5]
Poté, co 24. ledna 1942 vězni pod vedením samotného vedoucího tábora (civilního zástupce náčelníka) Marka Andrejeviče Reťunina odzbrojili dozorce a ovládli tábor, v němž bylo drženo 202 vězňů, z toho 108 politických, vytáhli na okresní centrum. Chápali, že cesta ke svobodě se neobejde bez krve, avšak doufali, že vyburcují ke vzpouře všechny tábory Komijské ASSR. V tom se však tragicky spletli.
Na krátkou dobu se sice podařilo vzbouřencům dobít vesnici Usť-Usa, ale posléze z ní byli vytlačeni přivolanými jednotkami NKVD. Až do března se pak v malých rozptýlených skupinách skrývali v Bolšezemelské tundře a pokoušeli se skrýt mezi něneckými pastevci sobů.
Během policejní štvanice na uprchlé vězně, které jejich pronásledovatelé lovili jako divou zvěř, bylo 81 štvanců zabito a většina ostatních postupně zadržena. V srpnu 1942 bylo 49 uprchlíků, kteří padli do rukou NKVD, odsouzeno v Syktyvkaru k trestu smrti a popraveno. Zbytek vzbouřenců dostal dlouhé dodatečné tresty. Tolik ve zkratce k epizodě, kterou celkem podrobně popisuje ve své knize A. Applebaumová[6].
V Usť-Use nešlo o jediný případ vzpoury. Vymykal se však ostatním buntům tím, že iniciátorem a vůdcem vzpoury byl prominentní předák či vedoucí – tzv. voľnonajomnik, požívající plnou důvěru věznitelů.
Hlavně s tím, jak se měnilo složení vězňů poté, co do táborů začali přicházet bývalí frontoví vojáci, váleční zajatci a trestanci z pobaltských států, západní Ukrajiny a Běloruska, odpor vůči táborovému systému zesílil a stal se tvrdohlavějším a houževnatějším. Stávky nezřídka přerostly v ozbrojený boj.
Aniž by zvažovali marnost byť i zdařeného útěku, tváří v tvář beznaději zvláště bývalí vojáci zocelení válkou často prostě došli k závěru, že je lepší riskovat smrt než pomalu zaživa hnít v lágru.
Ukázkovým příkladem může být epizoda ozbrojeného povstání na „Stavbě 501“, kterou popisuji v kapitole „Poslední bitva generála Beljajeva“, anebo právě tragická událost, k níž došlo na podzim 1948 v místech nákladového nádraží Mulda poblíž Vorkuty, kterou Solženicyn komentuje (společně s dalšími zykovskými bunty v Komi v r. 1948) následovně:
„Podle pověstí všechno provedli bývalí (nedávní) vojáci. Jinak tomu ani být nemohlo. Bez nich by osmapadesátka byla zdivočelým, slabým stádem. Ale tihle chlapci (téměř nikomu nebylo přes třicet) byli důstojníky a vojáky naší frontové armády. Byli válečnými zajatci. Sloužili u Vlasova, u Krasnova[7] nebo v různých národnostních jednotkách[8]. Tam jeden proti druhému bojovali, tady je spojil stejný útlak. Tato mládež, která prošla všemi frontami světové války, která bezvadně ovládala moderní metody ozbrojeného boje, uměla se zamaskovat, zlikvidovat hlídky – tato mládež si tam, kde nebyla rozptýlena, ještě v roce 1948 zachovala veškerou setrvačnost boje a víru v sebe, jejich srdce se nemohlo smířit s tím, že takoví mládenci, celé prapory, by měli pokorně umírat. Dokonce i útěk byl pro ně ubohým, polovičatým činem, téměř dezertérstvím jednotlivce ze společného boje.“[9]
A. Solženicyn
Tak tedy, co se stalo tehdy na stanici Mulda?
Teprve s dlouhým časovým odstupem se podařilo badatelům objasnit a očistit od dodatečných nánosů fantazie příběh zekovské vzpoury, který v poněkud popletené verzi ‒ jako „legendární povstání v roce 1948 na 501. Strojce, na stavbě železniční trati Sivaja maska–Salechard [10] ‒ zmiňuje A. Solženicyn v Souostroví GULAG.
Zřejmě jediným oficiálním zdrojem informací o událostech léta 1948 ve vorkutském rajonu je zvláštní zpráva prokurátora Bubnova náčelníkovi odboru pro dohled nad věznicemi Generální prokuratury SSSR V. P. Djakonovovi ze dne 19. 6. 1948, publikovaná v šestém svazku sborníku Dějiny Stalinova gulagu.[11]
Z uvedeného dokumentu a svědectví několika bývalých vězenkyň, následně získaných badateli ze Sacharovova centra, vyplývá, že ve skutečnosti se uvedená vzpoura odehrála na stanici Musjur, ležící na rozestavěné trati Chanovej–Zapoljarnyj (odbočce Severopečorské trati), zhruba 15 km západně od Vorkuty a 17,5 km od Chanovej.
Plánek okolí Vorkuty
Na 25kilometrovém úseku trati Chanovej–Mulda se nacházelo několik táborových kolon, rozmístěných v místech budoucích vleček a stanic. Jednou z nich byla kolona č. 15 dislokovaná na stanici Musjur. Šlo o tzv. trestní kolonu[12], tedy oddíl se zvláštním režimem složený z nebezpečných zločinců, především z tzv. urků (členů podsvětí) a žiganů (recidivistů). Mezi nimi ovšem byli i „obzvláště nebezpeční političtí zločinci“ odsouzení podle § 58. Vesměs tedy šlo o zyky s velmi dlouhými tresty, kteří už se ničeho nebáli.
Podle zmíněného dokumentu 5. června 1948 okolo 14. hodiny během práce na železniční trati poblíž dnes již neexistujícího nádraží Musjur vězni trestní kolony č. 15 pátého stavebního oddělení Sevpečlagu odzbrojili stráže a pak se vrátili do tábora, který obsadili.
Tuto epizodu popisuje přímý svědek, někdejší vězeň kolony č. 15 Jaroslav Stěpanovič Nikolin, ve svých pamětech následovně:
„Najednou vtrhl do baráku jeden z vězňů a velitelským hlasem požadoval, aby byla dodržena kázeň a všichni se seřadili do řady. Tehdy poprvé zazněla hrozivá slova „ozbrojené povstání“. Podle rozkazu se všichni zekové seřadili uprostřed zóny. Před námi stálo několik ozbrojených chlapů, mezi nimi i můj někdejší brigadýr ze 13. lagpunktu Suškov. Vždycky působil děsivým vzhledem, ale teď vypadal doslova jako zvíře. Jeden z iniciátorů, malý, hubený mužík středního věku, k nám promluvil: »Bratři, přestaňte být Stalinovými otroky! Pojďme na svobodu! Můžeme zemřít, ale budeme svobodní.« … V koloně zavládl chaos.“
Během této akce zabili vzbouřenci pod vedením starých frontoviků [13] Dmitrije Michajloviče Minkjeviče a Jakova Ivanoviče Suškova osm příslušníků ostrahy a několik bugrů (kápů) a ljagavyjů (práskačů z řad zyků).
„Lidé se proměnili ve vzteklé psy, vyřizovali si účty mezi sebou“ – vzpomíná dále Nikolin. „Po vydrancování kuchyně a skladu začali někteří vězni areál tábora opouštět. Kromě několika velkých skupin uprchlíků uniklo z perimetru mnohem více jednotlivců. Jednalo se především o vězně s velmi dlouhými tresty odnětí svobody – jak zločince, tak »politické«, pro které byl útěk jedinou, byť nepatrnou šancí na svobodu. Odcházeli většinou sami nebo ve dvojicích, zřídka ve velkých skupinách.“ říká Nikolin. „Zůstali jenom bytoviki[14] a žuliki (drobní zlodějíčci a kapsáři) s krátkými tresty, pro které byla kolonie domovem, a ti, kteří doufali v amnestii. Bandité s dlouhými tresty a ti, kteří neměli co ztratit, uprchli. Odešla i jedna velká ozbrojená skupina.“
Zmíněná skupina 66 vzbouřenců, vyzbrojených 12 puškami a jedním samopalem, poté zamířila podél trati na stanici Mulda, ležící zhruba 8 km severně od Musjuru, kde byla podle uvedené zprávy den nato obklíčena jednotkou NKVD a během přestřelky pobita.
Tolik ze zprávy prokurátora Bubnova.
čekisté: Dozorci z tábora Uchtpečlag
Ze svědectví bývalých vězenkyň Jeleny Vladimirovny Markovové a Anny Vasiljevny Krikunové, které podaly místním historikům, vyplývá poněkud odlišný obraz události. Přesněji její závěrečné fáze.
Zmíněné ženy totiž vzpomínají, jak „V létě 1948 byl na Muldě postřílen celý mužský tábor. Když byla naše ženská skupina přihnána do tohoto opuštěného tábora, stěny a podlahy baráků byly prosáklé krví a potřísněny lidskými mozky. Stěny byly proděravěné od kulek …“[15]
Nejenom z jejich slov vyznívá, že vše celkově působilo dojmem, že zde došlo k masakru, hromadné popravě, a nikoliv k nějaké přestřelce. Tomu napovídají mj. nepatrné ztráty na straně bezpečnostních jednotek. Podle Bubnova hlášení byl pouze jeden důstojník smrtelně zraněn a jeden voják utrpěl lehkou ránu bajonetem do krku. Tato skutečnost se zdá potvrzovat tvrzení Bubnova, že na místo úkrytu dovedl pronásledovatele zrádce z řad z vězňů, který se ke vzpouře jen připletl, posléze se od skupiny oddělil a své druhy udal. Uprchlíci byli tudíž přepadeni ve spánku.[16]
Rozporů je však celá řada. Chybí třeba sebemenší zmínka o raněných vzbouřencích – zřejmě byli na místě dobiti. Z dostupných zdrojů nelze dohledat, zdali byli nakonec dopadeni anebo zastřeleni všichni uprchlíci (údajně několik chybějících těl nahradili dozorci mrtvolami dříve zemřelých vězňů). Ze zprávy prokurátora Bubnova vyplývá, že k 15. červnu se ještě postrádali tři uprchlíci (resp. jejich těla).
vězeňský hřbitov
Vzhledem k okolnostem bylo ovšem plýtváním sil, nahánět se za několika chybějícími jedinci. Stejně neměli šanci na svobodě dlouho přežít.
Hřbitov vězňů Vorkutlagu - Jur-šor (Vorkuta)
Samotný útěk z lágru v oblasti představující jeden obrovský koncentrák totiž neměl valný smysl. Když si odmyslíme bažinatý terén, těžko schůdný pro člověka vyčerpaného podvýživou a těžkou prací, kde jedinou komunikací je železniční trať strážená vojskem a jedinými lidskými sídly v okruhu stovek kilometrů jsou vězeňské lágry a osady vyhnanců pod dohledem policie, pak nutno vzít v potaz i skutečnost, že v tundře porostlé jen drobnými keři polárních vrb a trpasličí břízy se uprchlík nemá kde skrýt. Navíc během arktického léta slunce fakticky nezapadá a během zimy člověk nemá šanci přežít v tundře 40stupňové mrazy.
Není divu, že někteří z uprchlých vězňů se po krátkém bloudění v tundře dobrovolně se vrátili do lágru, kde pokorně očekávali svůj osud. Podle vzpomínek zmíněného přeživšího účastníka těchto událostí Jaroslava Nikolina byl tábor obsazen vojáky až třetího dne, tedy 7. června. Tehdy se na věžích znovu objevily ozbrojené stráže a v následujících dnech začali přivážet do tábora mrtvoly uprchlíků k identifikaci. Tělo svého bývalého předáka Suškova sice Nikolin neviděl, ale slyšel od spoluvězňů, že měl vypíchnuté oči. O osudu Minkleviče se nezmiňuje.
Prokurátor Bubnov také např. při popisu likvidace vzpoury nezmiňuje žádné obsazování nějakých budov, takže jeho zpráva budí dojem, že poslední bitva uprchlíků se odehrála v otevřené tundře, a nikoli v areálu opuštěného tábora.
O cíli vzpoury a plánu jejich tažení se sice uvedená zpráva nezmiňuje, ale je zřejmé, že vzbouřenci plánovali dosáhnout sousedních kolon a osvobodit tam další vězně, počítajíce s rozšířením povstání.
Ovšem ani sebemasovější zapojení vězňů do povstání nebylo samo o sobě žádnou zárukou, že budou úřady ochotny přistoupit k nějakým jednáním.
Není totiž pochyb o tom, že stalinistický režim neměl sebemenší morální zábrany, které by mu bránily utopit povstání v krvi, a úřady by neváhaly použít jakékoliv síly, včetně letectva, ani za předpokladu sebevětších ztrát na životech (jak nasvědčují informace o masakru v Kengiru o 6 let později). Jediné, co jim v tom mohlo zabránit, byly obavy z narušení těžby, resp. poškození těžebních zařízení.
Právě proto bylo součástí plánu vzbouřenců zmocnit se šachet a s úřady vyjednávat pod pohrůžkou, že v případě masového nasazení bezpečnostních sil zničí těžební zařízení.
Otázkou zůstává, existuje-li přímá souvislost mezi výše uvedenou vzpourou v Musjuru a dalšími bunty a ozbrojenými útěky z táborů na Polárním Urale v téže době (18. a 26. června a 3. srpna 1948).
Jinak události v Musjuru zmiňuje ve svých knihách kromě A. Solženicyna i řada dalších autorů jako Sergej Čekin[17] nebo Igor Guberman[18]. Ovšem vesměs se jedná o značně „zbeletrizované“ verze událostí, v podstatě bez faktografické hodnoty. Bohužel, z nich pak často čerpají různí publicisté prezentující uvedené mystifikace a literární fikce jako fakta.
Obdobný popletený příběh, nikoli však jako fámu, ale jako historický fakt, byl zahrnut třeba do přehledu táborových povstání v článku Alexandra Štamma „Kengir jako konec stalinského GULAGu“, publikovaném v roce 2004 v časopise Posev[19].
To, že ústní tradice spletla časem fragmenty několika různých událostí v jediný metatext, následně zakořeněný v táborovém folklóru, není nic neobvyklého.
Každý nový transport, který do lágru přibyl, s sebou přinesl nové kousky informací o vnějším světě, o dění v jiných táborech, včetně nepokojů, útěků a povstání, jména vůdců, příběhy o jejich osudech. Takové příběhy si vězni vyměňovali i při setkání v táborových nemocnicích a během převozu. Nedostatek přesných informací byl nahrazen dohady, analogiemi a představivostí. Zvěsti se šířily a byly doplňovány stále novými a novými podrobnostmi. V souladu s latinským příslovím Fama crescit eundo [20] byly zvěsti předávané z úst do úst opakovaně zdokonalovány a stále více se měnily v legendy.
O tom, za jakých podmínek tento fenomén vznikal, výmluvně vypovídají vzpomínky samotných bývalých vězňů. „Mučivý byl hlad po informacích, naprostá nedostupnost knih, časopisů, novin a rádia. Byli jsme jakoby přeneseni do pravěku, kdy ještě neexistoval koncept písma,“ vzpomíná bývalá vězenkyně Vorkutlagu Jelena Markovová. „V této zemi nadějí, a tedy zemi fám, dohadů, domněnek a hypotéz,“ doplňuje „Kolymčan“ Varlam Šalamov, „jakákoli událost obroste legendou dříve, než stihne kurýr doručit hlášení místního náčelníka o této události na vyšší místa“[21].
Pro představu o rozsahu zdejšího represivního komplexu stačí fakt, že celkem prošlo Vorkutlagem přes milion vězňů, z nichž zde asi čtvrtina zahynula. V roce 1942 bylo ve všech táborech Komijské ASSR více než 300 tisíc vězňů, z toho jen ve Vorkutlagu 27 935 (k 1. 1. 1943). Pak přísun trestanců plynule narůstal (rekordní stav k 1. 1. 1951 byl 72 940 osob).
V hlavním táboře Vorkutlagu současně žilo až kolem 70 tisíc vězňů. Měl však další desítky pobočních táborů zřizovaných při různých stavbách železničních tratí a průmyslových objektů na severu Komi.
Na podzim roku 1943 proběhla třetí reorganizace táborů umístěných v oblasti Komi. Na příkaz vedení GULAGu byli vězni rozděleni na kontingenty bilanční (plnohodnotná pracovní síla) a mimobilanční (nemocní, invalidé atd.).
Lagpunkty (pobočné tábory) se začaly specializovat. Objevily se tábory železniční, dřevorubecké, geologicko-průzkumné, nemocniční, invalidní a další.
Někdejší původní centrum Vorkuty - Rudnik
Rudnik - Vorkuta / KOMI
Památník polským obětem Vorktlagu, Vorkuta - Rudnik
Vorkuta - Rudnik
-------------------------------------------
Poznámky a vysvětlivky:
[1] Objem těžby uhlí v zemi na konci roku 1941 nepřesáhl 37 % předválečné úrovně.
[2] V roce 1950 byla zprovozněna nejvýznamnější šachta č. 29 v Jur-šoru s projektovanou kapacitou 600 tis. tun uhlí ročně.
[3] 11. dubna 1953 přešel kombinát Vorkutaugol usnesení Rady ministrů (tj. vlády) pod Ministerstvo uhelného průmyslu SSSR.
[4] Rekordní stav k 1. 1. 1951 byl 72 940 vězňů.
[5] Alexandr Solženicyn: Souostroví GULAG, 3. díl. OK Centrum, Praha 1990, str. 133.
[6] Anne Applebaum: Gulag: Historie. BETA-Dobrovský, 2004, str. 355-357.
[7] Bývalý carský generál Pjotr Nikolajevič Krasnov byl velitel kozáckých vojsk (1. kozácké jízdní divize a poté Kozáckého osvobozeneckého sboru) bojujících po boku Wehrmachtu proti Rudé armádě.
[8] Myšleny jsou dobrovolnické jednotky Wehrmachtu a SS složené z příslušníků jednotlivých národů SSSR.
[9] Alexandr Solženicyn: Souostroví GULAG, 3. díl. OK Centrum, Praha 1990, str. 133-134.
[10] „Stavba 501“ byla trať Čum–Labytnangi/Salechard, kdežto stanice Sivaja maska ležela na Severopečorské trati (Kotlas–Vorkuta), která byla oficiálně uvedena do provozu již 4. června 1942.
[11] История сталинского ГУЛАГа, I-VII. Издательство РОССПЭН, Москва 2004-2005.
[12] Štrafnaja kolonna.
[13] Jaroslav Nikolin ve svých pamětech nazývá vůdce povstání „starými frontovými vojáky“ a zároveň „zloduchy“ či „mrchami“, tj. jako zločince, kteří svou účastí ve válce porušili „zločinecký kodex“ („vorovskij zakon“), zakazující jakoukoliv spolupráci s úřady, resp. státním aparátem.
[14] Rus. „бытовик“ – označení někoho, kdo se do konfliktu se zákonem dostal pod vlivem nepříznivé situace, na rozdíl od profesionálního „čestného zloděje“ („честный вор“) nebo „zloděje/vora v zákoně“ („вор в законе“), který opovrhuje zákonným způsobem obživy a živí se kriminální činností ze svobodné vůle, resp. příslušníka podsvětí („blatného miru“).
[15] Trestankyně byly na toto místo přivezeny proto, aby lágr očistily od stop masového vraždění a připravily na ubytování nových vězňů. Následně pak byly poslány pracovat na stavbu trati.
[16] „Rychlé zmaření útěku vězňů usnadnilo nasazení jednotek VSO Vorkutlagu a skutečnost, že jeden zajatý uprchlík přivedl oddíl VSO (vnější ozbrojené ochrany) na stopu ozbrojených uprchlíků“.
[17] Сергей Николаевич Чекин: Старый Буян, Самара, Печорлаг. Повествование врача Трудникова. АИРО-XXI, Moskva 2013.
[18] Игорь Миронович Губерман: Штрихи к портрету. Молодая гвардия, Moskva 1994.
[19] Александр Штамм: „Кенгир как конец сталинского ГУЛАГа“, in Посев, № 6 / 2004.
[20] „Fáma roste šířením“ – Vergilius.
[21] В.Т. Шаламов: Собрание сочинений в четырех томах. Т.1. Художественная литература, Вагриус, Moskva 1998, str. 319.
GULAG
Tematické externí linky:
Videa:
========================================================
Zdroj: F.R. Hrabal-Krondak, PŘES ČUKOTKU NA FIDŽI A ZPĚT 2016-2017,
Podrobnosti:
rozhovor_tema_xii
============================================================
Autor v ruinách věznice Kalargon / Tajmyr 2018
===============================================
O AUTOROVI:
CV / Biografie: http://www.cadpress.sk/frhk_biografie.htm
FB-profil: http://www.facebook.com/fero.hrabal
Fero HRABAL-KRONDAK
Autorovy rozhovory o Rusku, geopolitice a cestování:
Pro vcítění do ruské mentální reality proto doplňuji můj text několika letmými autentickými sondami do všedního života, myšlenkového světa a uvažování ruských dezolátů.
VÝBĚR Z PEREL RUSKÉ PROPAGANDISTICKÉ ŽUMPY:
Podstata ruského myšlení o Ukrajině v jedné minutě: https://www.facebook.com/100002069298316/videos/487423040461194/
Neuvěřitelná scéna v ruské televizi (rok 2020): https://www.facebook.com/100002069298316/videos/445499618277902/
Zločinci v ruské televizi tvrdí, že se moci na západě zmocňují satanisti: https://www.facebook.com/100002069298316/videos/1147293309820345/
Medveděv vyhrožuje zničením Capitol Hill a Elysejského paláce: https://www.facebook.com/photo/?fbid=7553250391420529&set=a.4944371985641729
V ruské televizi vyhrožují vymazáním z mapy 20 největších polských měst: https://www.facebook.com/100002069298316/videos/474768248545914/
Kremelští zločinci si myslí, že když zaútočí na Polsko, Evropa na to ze strachu nebude reagovat: https://www.facebook.com/100002069298316/videos/438848835524597/
Dmitrij Medveděv vyhlašuje nekompromisní hybridní válku Západu: https://www.facebook.com/photo/?fbid=7699983620080538&set=a.4944371985641729
Ruský poslanec Milonov navrhuje používání brutálních bolševických metod k likvidaci zrádců: https://www.facebook.com/100002069298316/videos/833176008275206/
Andrej Guruljov chce útokem na hráze zaplavit Nizozemsko: https://www.facebook.com/photo/?fbid=7673315116080722&set=a.4944371985641729
Dmitrij Medveděv vyhlašuje nekompromisní hybridní válku Západu za účelem nanesení co největších škod našim ekonomikám a způsobu života: https://www.facebook.com/photo/?fbid=7699983620080538&set=a.4944371985641729
Vladimir Solovjov prohlašuje, že Zelenskij zničil křesťanskou podstatu Ukrajiny a podřídil ji ďáblu: https://www.facebook.com/100002069298316/videos/347797461683703/
Ruský poslanec Alexej Žuravljov mluví o satanistických chrámech na Západě: https://www.facebook.com/100002069298316/videos/920016693260903/
Kremelští zločinci plánují, jak zaberou celou Ukrajinu: https://www.facebook.com/100002069298316/videos/1148051966401393/
Komentáře