Chantský svátek Vitchon chatl aneb Zákeřní vodníci a štičí tabu

Reportáž o tradičních obřadech, duchovních tradicích a pověstech sibiřských ugrofinských národů - Chantů a Mansů. Výňatek z mého „literárně-politologického cestopisu“ Přes Čukotku na Fidži a zpět - 2.

Chantský svátek Vitchon chatl a veslařské závody surgutských bábušek

Tak mám opět jednou z pekla štěstí, jelikož svátek „Vitchon chatl“ neboli Obřad usmiřování vodního ducha Vitchona je – vedle Dne oleněvoda[1] – jednou z nejzajímavějších místních tradic a já nějakým řízením Prozřetelnosti dorazil do Surgutu zcela neplánovaně, resp. nevědomky právě v tento den.

Jak jsem zmínil, místem oslav je jezero, nebo přesněji zátoka řeky Sajmy, rozlévající se na jižním okraji města značně do šířky, a přilehlý etno-kulturní areál „Staryj Surgut“ (mezi řekou a ulicemi Energetikov a Melik-Karamova).

Důležitým prvkem slavnosti je rituál usmiřování vodního ducha Vitchona, na kterého se zdejší domorodci původně obraceli s žádostmi o úspěšný rybolov. Namísto někdejší obětních darů dnes účastníci slavnosti hází do vody mince zabalené do kousku látky.

Tato slavnost je de facto pozůstatkem tradičních obřadů, které se konaly vždy na jaře, před začátkem rybolovné sezony, resp. poté, co na vodních tocích roztál led (a byly tak „odemčeny“ k plavbě). Předtím, než domorodci poprvé spustili na vodu své čluny (resp. zahájili rybolov), bylo nutné Vitchonovi darovat nějakou oběť. Dříve to bývalo obvykle nějaké zvíře a též nejlepší ryba z následovného úlovku. Dnes lidé obvykle obětují nějaký pokrm nebo vylijí do vody pohár vodky. V případě neúspěšného lovu rybáři oběť opakují s prosbou lepšího úlovku.

Reliktem obdobných tradičních rituálů je zřejmě nadále i mimo Jugru všeobecně rozšířený zvyk házet mince do tůní, studánek či fontán.

Následuje hlavní část programu, kterou jsou tzv. „goňky na oblasach“ (День обласа), což je jakýsi tradiční chantský šampionát v pádlování na tradičních čluncích (chant. chop[2], rus. oblas[3]), vydlabaných obvykle z kmene osiky[4]. V rámci soutěže musí účastníci v co nejkratším čase překonat na jezeře okruh o délce 600 metrů.

Jde fakticky spíše o zábavnou show, které se účastní v několika věkových kategoriích děti i dospělí, muži i ženy. Celkem okolo 40 „veslařů“ ze surgutského a nižněvartovského rajonu.

Nejzajímavější, a od diváků nejvíce aplausu sklízející, je závod babiček. Šedesátileté, sedmdesátileté stařenky se nenechají svými vnoučaty ani v nejmenším zahanbit a pádlují jako o život. Byť občas některá ztratí orientaci a obeplouvá bóji, označující otočku, opačným směrem. Anebo končí ve vlnách.

„Víte, nedalo mi to – mladí šli, tak jsem se k nim přidala, táhne mi na osmdesát, ale oprubuju, zda mi ještě síly stačí! Milujeme tenhle svátek!“ – říká účastnice veslařské soutěže Ljubov Kuzněcova ze Sytominu.

Však oblas je pro Chanty a Mansy (Mansijce) odedávna nepostradatelnou součástí každodenního životy: děti se odmala seznamují s ovládáním tohoto člunu a jezdí na něm například rybařit. Každá chantská nebo mansijská rodina, která vede tradiční způsob života, má svůj vlastní rybářský rajon. Zdejší děti zvládají plavbu na oblasu od pěti let. Osvojit si ovládání tradičního člunu není však tak snadné, jak se na první pohled zdá. Důležitá je manuální zručnost.

Po skončení sportovního klání následuje kulturní program v nedalekém skanzenu, kde vystupuje řada folklorních souborů, předvádějících na malém pódiu tradiční tance a komické scénky. Zajímavý je např. tradiční „jarní tanec“ na vítání ptactva, který tančí děvčata s obličeji zakrytými šátky.

Chantské krasavice

Areál „Staryj Surgut“, rozkládající se v parku na břehu řeky, je mimochodem podle mě nejpříjemnějším a nejzajímavějším místem v tomto industriálním městě.

Kromě malého amfiteátru se zde nachází řada zrekonstruovaných objektů původních městských staveb.

Především Dům kultury původních obyvatel Severu, v němž je stálá expozice „Život a tradice Ugrů“, která návštěvníkům představuje prvky hmotné a duchovní kultury domorodých národů. Ukázky tradičních řemesel, výrobky z březové kůry, tradiční výšivky, korálkové šperky a domácí potřeby Chantů a Mansů.

Na prostranství kolem budovy jsou tradiční prvky domorodé osady: pec na chleba, sklad, stan.

Během tradičních svátků jako je „Zrození Luny“ (chant. Tylyčš pory)[5] nebo „Den vrány“ (chant. Vurna chatl)[6], zde vystupují i folklorní soubory „Asne“ (chant. Obská žena), „Katl evit“ (Dcery Slunce) nebo „Naj evit“ (Dcery ohně) či dětský soubor „Lujma chansa“ (Severské ornamenty).

Kolektiv zdejších pracovníků organizuje různé etnografické programy a tradiční sportovní hry (skákání přes saně, lukostřelba), tematické exkurze a řemeslné kurzy výroby tradičních výrobků z látek, korálků, dřeva a březové kůry.

Dalším objektem je Dům řemesel, jediná dvoupatrovou budovou ve „Starém Surgutu“. Jsou zde dílny umělců, kteří oživují lidové tradice a rozvíjejí současné užité umění.

Nachází se zde dílna keramická, kožedělná a určená ke korálkování. Mistři kreativní tkalcovské dílny „Makoš“ se věnují studiu a popularizaci tradičního tkaní. Studují tkalcovské tradice různých epoch. V této dílně si mohou dospělí i děti pod vedením mistrů osvojit základy tkaní i různé starodávné techniky tkalcovského umění.

Návštěvníci oddělení panenek zde mají jedinečnou příležitost seznámit se s různými typy a historií ruských tradičních lidových panenek a také si pod vedením mistra vyrobit panenku vlastní. Jsou zde prezentovány i ukázky amuletů, rituálů a ruských lidových her.

Školní muzeum A. S. Znamenského je architektonickou kopií sovětské hudební školy, která existovala v Surgutu v letech 1950-1990.

Roubený dům obchodníka Klepikova, pocházející z druhé poloviny 19. století, který býval jedním z nejkrásnějších domů ve městě, je zároveň jediným, který se z té doby dodnes zachoval. Dnes je v něm muzeum představující interiér někdejší kupecké domácnosti.

muzeum Starý Surgut

Posledním objektem skanzenu je Dům historie surgutských kozáků, v němž se nachází tematická expozice přibližující historii založení města kozáky.

Využití moderních multimédií skýtá návštěvníkům možnost poprocházet se starodávným Surgutem a vžít se do zdejšího života v době založení pevnosti v 16. století.

De facto součástí areálu je i dřevěný pravoslavný kostelík s dlouhatánským názvem Chrám Všech Svatých v sibiřské zemi zářících[7].

Zákeřní vodníci a štičí tabu

Po návratu domů se pochopitelně v debatě vracíme k tématu chantského folkloru a duchovních tradic.

Jelikož přijíždím z Povolží, kde jsem měl možnost navštívit tamní ugrofinské národy (Erzjany, Mokšany, Marijce a Udmurty), které jsou blízkými příbuznými zdejších obských Ugrů (Chantů a Mansů), něco již o ugrofinských tradicích vím, ale není na škodu si znalosti trochu rozšířit. Zvláště, když Timur je historik se zaměřením na historii ugrofinských národů a Lena jako rodilá Chantka, může k diskuzi přispět ze svého soudku empirických poznatků.

I proto s vděkem přijímám Timurův dárek v podobě dvou etnografických publikací od známého badatele Arkadije Baula – Kultovní atributika berjozovských Chantů a Posvátná místa a atributy severních Chantů.

Timur s Lenou rovněž ochotně doplňují svými informacemi mé osobní zážitky z účasti na oslavách svátku „Vitchon chatl“.

V souvislosti s uvedeným „vodnickým“ svátkem se samozřejmě dostáváme mj. i k zajímavému tématu, jímž je role vodníka a ryb v duchovním, potažmo magickém světě přiobských etnik.

Podobně jako ve středoevropských pověstech i mezi zdejšími domorodci patří dodnes vodník mezi krajně nebezpečné bytosti. Zvláště proto, že život zdejších obyvatel je tak těsně spjat s vodou.

S tím souvisí i řada lidových zvyků a tabu, mezi nimiž hraje hlavní roli štika, které ugrofinské národy obecně přisuzují zvláštní magické vlastnosti.

Stejně jako Rusové věří třeba i Chantové, Komijci a další etnika Severu, že vodník, resp. vakul či vitchon (duch vodního živlu)[8] může na sebe vzít podobu štiky. Štika je tudíž v mnohých chantských (i mansijských a něneckých) rodech potravou tradičně (úplně, anebo jen během menstruace) zakázanou ženám, které štiku nesmí dokonce ani vykuchat či porcovat, aby je nestihlo neštěstí.

Např. v mansijské populaci v povodí Lozvy je štika považována za posvátnou, zosobňuje totiž ochranného ducha rodu (mans. pubi / pupygi; chant. lungi). Její personifikací je zde „štičí duch“, zvaný Sort-churin-ati. Jeho soška (fetiš) je uctívána v rodinných labazech.

V některých rodech se zákaz vztahuje pouze na ženy těhotné, do jejichž lůna prý může z útrob štiky vstoupit zlý duch. (Ze stejného důvodu je ženám zakázáno jíst i syrového jesetera a během menstruace ho nesmí jíst ani vařeného.)[9]

Strach z vodníků, resp. zlých vodních démonů byl společný západním i východním Slovanům (z jižních pouze Slovincům). Vysloveně negativní, zlou formou ruského vodníka je bolotjanyk, obývající bažiny, a očeretjanyk, sídlící v močálech.

Mlýnice

V Rusku existovala víra, že pokud je do základů mlýna zakopána živá bytost, zvíře, nebo dokonce i člověk, bude se mlynáři dařit; na Ukrajině se zakopávala do hráze koňská hlava, aby ji vodník neprotrhl. Rozšířené byly oběti vodníkovi, například medem pomazaný kůň s hřívou ozdobenou stuhami; černá svině, husa, první roj včel v měchu anebo máslo lité do vody.

Ovšem i podle archaických balto-slovanských představ o vertikální trojité struktuře světa jsou ryby, a zejména štiky, představiteli spodního světa – říše mrtvých. Však ryby zosobňují tento svět i v četných východoslovanských folklórních dílech, která jsou odrazem archaického slovanského kultu vody. Podle tradičních ruských představ může štika fungovat také jako posel smrti. Odtud pramení i pověra, že pokud štika postříká ocasem rybáře, ten do dvou let zemře.

Na druhou stranu spojení štiky s nižším světem, jenž je doménou nemocí a smrti, zjevně určilo i její použití při léčbě určitých nemocí. Mezi ugrofinskými národy se proto štika používá speciálně při tradiční léčbě žloutenky, která je pojmenována podle barvy, kterou pokožka pacienta nabývá, a vzhledem k tomu, že žluť je barvou „jiného“ světa, se podle všeobecného přesvědčení nemoc vyskytuje v důsledku proniknutí zástupce „jiného“ světa do člověka.

Rituál léčby žloutenky má sémantiku „přenosu nemoci na štiku“. Za tímto účelem je živá štika umístěna do kádě, nad kterou se pacient nakloní, upřeně hledí na štiku a opakovaně do vody plive. Štika polyká sliny, a tak na ni přechází žloutenka, nejprve zežloutnou oči štiky a poté sama začne žloutnout[10]. Následně je štika hozena do řeky, aby odnesla na ni přenesenou nemoc do nižšího světa.

Ilustrace z mé knihy Přes Čukotku na Fidži a zpět, 2. díl

------------------------------

Poznámky / vysvětlivky:

[1] Děň oleněvoda (doslova Den pastevce sobů)“ je svátek původních obyvatel Dálného severu, který se v Jugře, na Jamalu a Tajmyru koná každoročně uprostřed kalendářního jara (v různou dobu mezi koncem února a začátkem dubna). Pro kočovné pastevce sobů je příležitostí nejen k setkání s příbuznými a přáteli, ale také k účasti na různých soutěžích a sportovních zápoleních.

[2] Хăнты хоп.

[3] Odtud i alternativní název svátku: Den oblasa (День обласа).

[4] Pokud však měl být často přetahován po souši (přes voloky), pak byl oblas vyráběn spíše ze dřeva sibiřské borovice, které je lehčí a ve vodě příliš nenasákne.

[5] Tento svátek, slavený původními obyvateli Severu každoročně v lednu nebo únoru, symbolizuje začátek nového roku.

[6] Den / Svátek vrány je jedním z nejvýznamnějších svátků Chantů a Mansijců. Vrána je poslem života, patronkou žen a dětí, prvním ptákem, který přilétá na sever a začíná si stavět hnízda a hlasitě krákat, volajíce po jaru a probouzející se přírodě. Jde tedy de facto o Svátek jara. Se Svátkem vran se pojí různá znamení a věštění – jaké bude jaro, počasí, úlovky ryb a sběr bobulí.

[7] Chram vo imja Vsjech Svjatych v Zemlje Sibirskoj Prosijavšich.

[8] Do jisté míry je totožný s mansijským božstvem zvaným Vit jälpin aki nebo Stařec posvátné vody.

[9] Viz např. Н. В. Лукин: Мифы, предания, сказки хантов и манси. Moskva 1990; В.Я. Петру-хин: Мифы финно-угров. Мoskva 2005; И.Н. Гемуев, ‎В.И. Молодин & ‎З.П. Соколова: Народы Западной Сибири, 2005.

[10] Попов Б.: Русская народно-бытовая медицина. Спб., 1903. s. 211.

========================================================

Zdroj:

F.R. Hrabal-Krondak, PŘES ČUKOTKU NA FIDŽI A ZPĚT 2016-2017,

Díl druhý – Západní Arktidou (str. 35-40)