Hrůzostrašný most do minulosti aneb Vorkutský Rudnik jako skanzen budování socialismu
Reportáž z návštěvy Vorkuty a pozůstatků jednoho z nejkrutějších lágrů GULAGu za polárním kruhem v Republice Komi- Vorkutlagu. Výňatek z mého „literárně-politologického cestopisu“ Přes Čukotku na Fidži a zpět – 2. díl.
Vorkuta: 67° S.š.
Po stopách historie Vorkuty a její temné stalinské minulosti
Ráno, připadaje si jak měchem praštěný, si nejsem ani jistý, zdali jsem vůbec spal, a musím sebrat všechnu vůli, abych se zmátořil a vyrazil za plněním svých plánů.
Celou noc jsem se totiž v zhruba hodinových intervalech budil zalit potem a jako v mrákotách se šoural do chladničky loknout si studené vody. Avizovaná a toužebně očekávaná bouřka s krupobitím nedorazila ani do rána.
Kdo si představuje Arktidu jako věčně mrazivé hájemství Ledové královny, jímž se po celý rok prohání jen lední medvědi, by byl asi překvapený, kdyby ho po vystoupení z vlaku ve Vorkutě (či Labytnangi) ovanulo zdejší typické letní ovzduší.
Po snídani a velkém hrnku kávy se dokážu vzchopit, abych mohl vyrazit za svým cílem, jímž je opuštěná čtvrť Rudnik na druhém břehu řeky, představující původní centrum města, které mělo v dobách rozkvětu 120 000 obyvatel. Z těch ovšem většina po zhroucení sovětského zázraku utekla a dnes tu přežívají de facto pouze ti, kteří nemají kam jít. Zhruba třetina obyvatel z 90. let. Viz třeba můj článek Zajatci Severu - trudný život obyvatel ruské Arktidy.
Vydávám se Leningradskou ulicí, pokračuji navazující Dimitrovovou ulicí a poté zahýbám na ulici Šachťjorskaja Naběrežnaja. Zhruba v polovině Naběrežné přicházím ke skromnému pomníku obětem stalinských persekucí, jenž byl na tomto místě zbudován sdružením Memorial v prosinci 1988.
Vpravo pomník Memorialu
Na konci ulice si pak přede mnou otevírá truchlivé panoráma, výhled na smutně proslulý Rudnik. Přímo pode mnou se klene přes řeku Vorkutu zrezivělý lanový most a na druhém břehu se tyčí desítky zchátralých budov. Ruiny závodu na zpracování rudy a desítky činžáků beze střech a oken … Scenérie jako z válečného filmu.
Rudnik - Vorkuta / KOMI
Rudnik - Vorkuta / KOMI
Scházím dolů k mostu, ale už po pár metrech chůze po omšelých prknech, jen sporadicky překrývajících nosnou konstrukci, začínám pochybovat, mám-li pokračovat na druhý břeh. I bez cedule, upozorňující na havarijní stav mostu a zákaz vstupu, zdravý rozum velí, že je to vošajstlich, resp. že to nestojí za risk.
Stačí letmý pohled na tu mostovku halabala záplatovanou prkny a protkanou děrami, jimiž je vidět hladinu řeky zející hluboko pode mnou.
Nakonec však vítězí reportérská (psí) povinnost. Pokud to vzdám, budu si to za pár dní vyčítat. Pokračuji tedy zvolna dál. Přidržuje se neustále jednou rukou ocelového zábradlí, snažím se pečlivě volit, kam šlápnu, a nepřenášet nikdy celou váhu na jednu nohu.
V některých místech tvoří „mostovku“ pouze několik prken vedle sebe, jinde třeba jen dvě fošny.
Po 15 minutách si řádně vydechnu, když stanu konečně na druhém břehu a ucítím pod nohami pevnou zem. Z výše uvedeného popisu je asi zřejmé, že titulek kapitoly není pouhou metaforou.
Opravdu jsem rád, že mám tento adrenalinový zážitek za sebou, aspoň prozatím, jelikož mne čeká i cesta nazpět.
Poté, co jsem minul omšelý obelisk ztrácející se uprostřed křoví, na místě někdejšího parku před budovou Vorkutskoj geologorozvědnoj ekspedicii, která byla kdysi místní dominantou tyčící se přímo oproti vyústění mostu:
Rudnik - Vorkuta / KOMI
Bloudím zhruba dvě hodiny zpustlými ulicemi někdejší čtvrti, pulzující ještě relativně nedávno čilým životem, jak je zřejmé z oprýskaných tabulí institucí a různých atributů objektů.
Vorkuta - Rudnik
Procházím kolem bývalého kulturního domu, školy, polikliniky a dneska již neidentifikovatelných průmyslových objektů a potom stoupám vzhůru do kopce k železniční trati. Tu přecházím u několik metrů vysokého bílého betonového kříže, pomníku zdejším polským obětem stalinských represí, stojícího v místech, kde bývalo kdysi jedno z vězeňských pracovišť – šachta č. 8.
Tento pomník byl zbudován v r. 1997 Polským sdružením obětí represálií. A nešlo pouze o vězně Vorkutlagu, ale i o desetitisíce polských specpereselenců (vyhnanců) deportovaných od r. 1939 do Komijské ASSR.
Rudnik: Památník polským obětem GULAGu
Do poloviny prosince 1942 bylo sice v rámci amnestie pro polské občany[1] z 12. srpna 1941 propuštěno 50 375 polských vězňů a vyhnanců[2], ovšem z tohoto počtu se jen 21 672 lidem podařilo do konce roku 1942 opustit Komijskou ASSR (15 tisíc z nich vstoupilo do armády polského generála Anderse [3]).
Zbylých více než 28 tisíc lidí, kteří zůstali v Komi, se ocitlo na svobodě pouze formálně, jelikož jim nebylo umožněno odtud vycestovat. Podle evidence NKVD se 2 869 „svobodných“ Poláků usadilo v Syktyvkaru, ale většina z nich byla nucena zůstat žít ve stejných vesnicích jako dosud.[4]
Pak pokračuji okolo ruin teplárny a zastavuji se u zborceného torza pomníku k 25. výročí začátku průmyslové exploatace zdejší uhelné pánve, vztyčeného v r. 1959 na místě první zdejší šachty č. 1. – Kapitalnaja. Uvedený památník lze samozřejmě identifikovat jen na základě dokumentace, kterou mám k dispozici. Dnes z něj zbyla jen otlučená betonová koule a kusy železobetonu z rozlámaného obelisku uprostřed křovin, cca 50 metrů nalevo od torza kontrolního punktu policie.
Vorkuta - Rudnik
Zhruba po 2,5 km od břehu řeky západním směrem přicházím k někdejšímu vězeňskému hřbitovu, resp. do míst, kde se původně rozkládal. Dnes zde lze spatřit jen pár křížů z rezatých železných trubek a napůl ztrouchnivělé zbytky několika křížů dřevěných vykukující z křovin.
Pořizuji pár snímků a vracím se, kudy jsem přišel. Po třech hodinách mne ta nekonečná změť ruin a bezútěšnost prostředí zmáhá a vydávám se na zpáteční cestu.
Poté, co jsem si už definitivně vydýchl po kaskadérském přechodu zkorodovaného a zpráchnivělého mostu, šplhám nazpět do svahu a malou oklikou okolo kasáren se vracím na hlavní ulici.
Na závěr exkurze do Rudniku nutno zdůraznit, že stejně se postupně proměňuje v město duchů, ruiny a trosky, celá někdejší vorkutská aglomerace … ale i stovky dalších měst a tisíce vesnic po celém Rusku.
Vorkuta … aneb po nás potopa
Otazník nad pozůstatky Vorkutlagu
Přestože zdejšími lágry, které patřily mezi největší v celém GULAGu, prošly desetitisíce vězňů, viditelných či identifikovatelných stop, pozůstatků někdejší existence Vorkutlagu, je zde pramálo. Stejně jako ve většině podobných míst nacházejících se relativně blízko civilizace (tj. na rozdíl třeba od Kolymy či Tajmyru).
Ze samotného GULAGu toho ve Vorkutě zbylo jen málo, ale některé budovy postavené vězni se zachovaly. Jsou zde dvě budovy navržené architektem Vjačeslavem Oltarževským, který se před svým uvězněním proslavil jako hlavní projektant areálu Všesvazové zemědělské výstavy (dnešního Všeruského výstavního centra), si po svém zatčení v roce 1939 odpykával trest ve Vorkutlagu, kde působil až do r. 1943 jako vedoucí stavebního oddělení Vorkutstroje a hlavní architekt Vorkuty. Jde o budovu administrativního a bytového komplexu pracovníků šachty č. 1 – Kapitalnaja a obytná budova pro náčelníka kombinátu Vorkutaugol.
Akademik Vjačeslav Oltarževskij žil v letech 1924-1935 v Americe, kde po vystudování University of New York projektoval mrakodrapy, nádraží a kliniky. Bohužel na jedné výstavě ve Francii se setkal s Bucharinem, který ho pozval k návratu do SSSR. A když Bucharin, s nímž se sblížil, upadl v nemilost a následně byl obviněn ze spiknutí vůči Stalinovi a v březnu 1938 popraven, postihl tragický osud i Oltarževského.[5]
Když v roce 1943 přijel do Vorkuty generál Vladimir Mitrofanovič Malcev, jeho příchod se stal dalším významným impulsem pro rozvoj města. Vorkuta tehdy zaujímala vedoucí postavení v těžbě uhlí, takže měl obrovskou carte blanche a snažil se ji využít. Pověřil Oltarževského vybudovat zde moderní město.
Ale stavět v tundře je obtížné. „Byly příklady, kdy byla kamna umístěna v domě na hliněné podlaze a během roku a půl kvůli tání permafrostu úplně zmizela v zemi. Na tuto pec byla umístěna druhá a tundra ji opět pohltila – stavba byla velmi obtížná,“ poznamenává historik Kolpakov.
V některých případech ale příroda pomohla – v oblasti Vorkuty se sporadicky vyskytují skalní výchozy, kde vystupuje na povrch skalní podloží z pevné horniny[6]. Např. jedno z oblíbených míst obyvatel Vorkuty, Hornický palác kultury, postavený v roce 1959, stojí na čedičové skále a může zde tudíž stát tisíce let.
Za pozornost stojí, že od dob GULAGu se ve Vorkutě rozvinula následující tradice: Veškeré výkopové práce a stavbu základů provádějí vězni, zbytek provádějí svobodní lidé. A tato tradice existovala až do roku 1990. Poslední dům, který byl ve Vorkutě postaven za účasti vězňů, i když již nesouvisel s Gulagem[7], byl zkolaudován v roce 1990.
Na počátku 21. století se aktivně diskutovalo o nápadu znovu vytvořit ve Vorkutě repliku vězeňského lágru, kterou by mohli navštěvovat turisté a ti nejextravagantnější by tam mohli i přenocovat, aby hlouběji pocítili „auru“ tohoto místa. Od té doby zůstala tato záležitost otevřená, a to nejen z důvodů ekonomických, ale i etických. „Hlavní věc je, že takovýto komerčně či bulvárně pojatý projekt je na hraně etických norem,“ říká badatel Fjodor Kolpakov.
Navíc je zřejmé, že zdejší věrchuška (stejně jako ta federální, moskevská) ani v nejmenším nestála a nestojí o zachování nějakého stalinského skanzenu. Putování po stopách GULAGu se zde tudíž nakonec vesměs omezí na pouhé pomyslné bloudění prstem po mapě. V podmínkách Dálného severu vymazávání připomínek kruté minulosti napomáhá vedle desetiletí intenzivní exploatace a opakované destrukce terénu i zdejší surové klima, jemuž většina někdejších dřevěných objektů padla za oběť i bez lidského přispění. Stačí se kouknout, v jakém stavu jsou dnes ruiny někdejších zděných budov Rudniku pocházejících z konce 80. let minulého století.
A pokud si někdo myslí, že ruské úřady někdy nechají zbudovat nějaký monument odpovídající velikostí rozsahu utrpení a počtu obětí GULAGu – tak jako vyrostl památník obětem holocaustu v centru Berlína – , pak je naivní. Přitom jako odpovídající místo pro pomník obětem GULAGu a stalinských represí – velikosti toho na Mamajově mohyle [8] – se přímo nabízí třeba místa někdejších popravišť NKVD a masových pohřebišť na polygonu Kommunarka[9]či na Butovské střelnici[10] na předměstí Moskvy.
Mamajova mohyla - Volgograd
Symbolickým místem pro takový pomník, obdobu berlínského Památníku holocaustu[11], by bylo i to, na němž se nachází Iljičovo mauzoleum.
Jak tak sleduji postupný vzestup popularity Stalina[12] a morbidní nostalgie za sovětskou vlastí v ruské společnosti a s tím spojené smrákání i nad samotným sdružením Memorial, jehož neustálé „vrtání se v minulosti“ s nelibostí vnímají ruské úřady i „vlastenci“, mám obavy, že naopak co nevidět potichu zmizí i ten skromný pomník obětem stalinských persekucí, který Memorial zbudoval v r. 1988 na Naběrežné ulici (obr. 1) nebo kříž na památku polským obětem mezi ruinami Rudniku[13].
Jak se tak toulám po Rusku, čím dál častěji si v duchu říkám: „Co je tohle za národ, který se klaní vlastním vrahům?! Který je hrdý na to, jak dokáže trpět a ničit!“ Stačí se zamyslet jenom nad tímto jediným aspektem, aby rozumně uvažujícímu člověku bylo zřejmé, že s tímto národem lze těžko hledat společnou řeč.
Více již o Vorkutě, Vorkutlagu a Republice Komo v následujících kapitolách mé knihy.
---------------------------------------
Poznámky a vysvětlivky:
[1] V souladu se sovětsko-polskou dohodou z 30. července 1941 vyhlášené Prezidiem Nejvyššího sovětu SSSR.
[2] Šlo o 17 927 vyhnanců a 32 448 vězňů.
[3] Andersova armáda byl neformální název polských ozbrojených sil vytvořených v letech 1941-1942 v SSSR z propuštěných polských občanů, do té době vězněných v GULAGu. Název nesla na počest jejího velitele generála Władysława Anderse. V březnu 1942 byla armáda evakuována tzv. Perským koridorem přes Írán a Irák do britské mandátní Palestiny, kde se stala základem 2. polského sboru pod britským velením, který byl nasazen např. na italské frontě.
[4] Viz M. Rogaczow: „Obywatele polscy w Komi ASSR (1940-1944)“, in: MY, sybiracy. № 6/1995; Историческая демография, № 1/2016 (17). Институт языка, литературы и истории Коми НЦ УрО РАН; Николай А. Морозов: ГУЛАГ в Коми крае 1929-1956. Екатеринбург 2000.
[5] Nikolaj Ivanovič Bucharin byl členem politbyra (1924–1929), ústředního výboru (1917–1937), předsedou kominterny (1926–1929) a šéfredaktorem stranických novin Pravda. Jelikož se Bucharin, prokurátorem Vyšinským označovaný za „proklatého křížence lišky a svině“, postavil proti Stalinovu kultu osobnosti, byl v inscenovaném procesu odsouzen za vymyšlené zločiny, včetně podílu na vraždě bolševického předáka Sverdlova a plánování vražd sovětských představitelů. Dne 13. března 1938 byl Bucharin se sedmnácti dalšími obžalovanými odsouzen k trestu smrti zastřelením.
[6] Výchozy často tvoří pevné horniny, které jsou odolné vůči zvětrávání jako například krystalické břidlice, granity, křemence nebo vápence.
[7] I po zrušení GULAGu zůstala (a dodnes funguje) ve vorkutinském rajonu řada vězeňských táborů.
[8] Mamajova mohyla (rusky Mamajev kurgan) je památníkem bitvy u Stalingradu s obří sochou „Matka vlast volá“ stojící na kopci nad Volgogradem.
[9] Tzv. Speciální objekt NKVD Kommunarka (rus. Спецобъект Коммунарка) je bývalé popraviště a hřbitov obětí stalinských represí v blízkosti obce Butovo a kolchozu Kommunarka, jihozápadně od centra Moskvy. Podle posudku expertní komise Ministerstva bezpečnosti Ruské federace z roku 1993 zde v letech 1930-1940 padlo za oběť bolševickým katanům okolo 11 tisíc lidí.
[10] Bývalá střelnice a popraviště NKVD Butovo se nachází přibližně 30 kilometrů od centra Moskvy. Během tzv. Velkého teroru koncem 30. let Butovo sloužilo jako místo hromadných poprav. Jen od 8. srpna 1937 do 19. října 1938 zde bylo popraveno minimálně 20 761 lidí.
[11] Německy Holocaust-Mahnmal und Denkmal für die ermordeten Juden Europas.
[12] Jestliže v roce 1989 byla jeho obliba 12 % a ještě v r. 2012 jen 27 % dotázaných odpovědělo, že Stalinova doba přinesla víc dobrého než špatného, po čtyřech letech, v únoru 2016, se jeho obliba vyšplhala na 54 %. A tři roky nato roli Josifa Stalina v historii Ruska pozitivně hodnotí rekordních 70 % Rusů, 26 % je lhostejný, zatímco jen 19 % má k němu negativní vztah, jak vyplývá z výzkumu veřejného mínění, který 16. dubna 2019 zveřejnilo Levada Centrum.
[13] Uplynulo 7 let a autorova slova se naplnila. V srpnu 2023 „neznámí pachatelé“ tento kříž na památku polských obětí GULAGu zbortili. Stejně dopadly desítky dalších památníků obětí stalinského teroru po celém Rusku.
Vorkuta - Rudnik
========================================================
Zdroj:
Podrobnosti:
Doporučené externí tematické weby:
VIDEA:
=================================================================
rozhovor_tema_xii
============================================================
Autor v ruinách věznice Kalargon / Tajmyr 2018
===============================================
O AUTOROVI:
CV / Biografie: http://www.cadpress.sk/frhk_biografie.htm
FB-profil: http://www.facebook.com/fero.hrabal
Fero HRABAL-KRONDAK
Autorovy rozhovory o Rusku, geopolitice a cestování:
DOPORUČUJI i MÉ DALŠÍ ČLÁNKY:
Pro vcítění do ruské mentální reality proto doplňuji můj text několika letmými autentickými sondami do všedního života, myšlenkového světa a uvažování ruských dezolátů.
VÝBĚR Z PEREL RUSKÉ PROPAGANDISTICKÉ ŽUMPY:
Podstata ruského myšlení o Ukrajině v jedné minutě: https://www.facebook.com/100002069298316/videos/487423040461194/
Neuvěřitelná scéna v ruské televizi (rok 2020): https://www.facebook.com/100002069298316/videos/445499618277902/
Zločinci v ruské televizi tvrdí, že se moci na západě zmocňují satanisti: https://www.facebook.com/100002069298316/videos/1147293309820345/
Medveděv vyhrožuje zničením Capitol Hill a Elysejského paláce: https://www.facebook.com/photo/?fbid=7553250391420529&set=a.4944371985641729
V ruské televizi vyhrožují vymazáním z mapy 20 největších polských měst: https://www.facebook.com/100002069298316/videos/474768248545914/
Kremelští zločinci si myslí, že když zaútočí na Polsko, Evropa na to ze strachu nebude reagovat: https://www.facebook.com/100002069298316/videos/438848835524597/
Dmitrij Medveděv vyhlašuje nekompromisní hybridní válku Západu: https://www.facebook.com/photo/?fbid=7699983620080538&set=a.4944371985641729
Ruský poslanec Milonov navrhuje používání brutálních bolševických metod k likvidaci zrádců: https://www.facebook.com/100002069298316/videos/833176008275206/
Andrej Guruljov chce útokem na hráze zaplavit Nizozemsko: https://www.facebook.com/photo/?fbid=7673315116080722&set=a.4944371985641729
Dmitrij Medveděv vyhlašuje nekompromisní hybridní válku Západu za účelem nanesení co největších škod našim ekonomikám a způsobu života: https://www.facebook.com/photo/?fbid=7699983620080538&set=a.4944371985641729
Vladimir Solovjov prohlašuje, že Zelenskij zničil křesťanskou podstatu Ukrajiny a podřídil ji ďáblu: https://www.facebook.com/100002069298316/videos/347797461683703/
Ruský poslanec Alexej Žuravljov mluví o satanistických chrámech na Západě: https://www.facebook.com/100002069298316/videos/920016693260903/
Kremelští zločinci plánují, jak zaberou celou Ukrajinu: https://www.facebook.com/100002069298316/videos/1148051966401393/
Komentáře