Přiobští hominidi - tajemné bytosti sibiřské tajgy

O podivných bytostech, mezičlánku mezi lidoopem a homo sapiens, sdílejících s nám tento svět, aniž by je většina lidí kdy spatřila na vlastní oči. Výňatek z mého „literárně-politologického cestopisu“ Přes Čukotku na Fidži a zpět 2.

Nástin etnokulturní tradice a obecného obrazu světa obských Ugrů by nebyl úplný, kdybych se nezmínil i o hominidech, kteří nejenže figurují ve zdejší mytologii, ale část Chantů i Mansů věří v jejich dosavadní existenci.

Jde o dva druhy hominidů (kryptidů), antropomorfních obrů chantsko-mansijské mytologie, zvaných mis-chum a menkvas.

Mis nebo mis-chum jsou obři, kteří se chovali k lidem laskavě, často jim pomáhali a smíšené sňatky s nimi přinášely štěstí. Věřilo se, že dcery misů (mis-ne), které se provdají za muže, přinesou rodu bohatství. Pokud ovšem někdo cizí nezjistí jejich původ.

Jedna z legend, velice připomínající pohádku Karoliny Světlé, vypráví o tom, jak jedna z mis-ne- „lesní panna“, přináší štěstí lovci a provdá se za něj. Narodí se jim syn, ale u lidí ve vsi se setká s nevraživostí a tak se vrátí nazpět do lesa.

Obsahově naprosto identická česká pohádka o myslivci a lesní panně, které v lese zachránil život před divokými psy, načež ji požádal o ruku, je jednoznačně archetypálním příběhem.

I ta ho ale předtím varuje: „Učiním, čeho si žádáš, ale rozvaž si to dobře, než si mne odvedeš; nejsem smrtelným ženám podobna, a snadno by se mohlo státi, že by se ti obyčej můj zprotivil. Ale vyčteš-li mi jen jedinkrát rod můj, musím tě v tu chvíli opustiti, a to, co máš nejdražšího, s sebou vzít! Takový jest zákon mezi námi.“[1]

Myslivec lesní panně slibuje, že tak nikdy neučiní, vezme si ji za ženu a společně žijí v jeho rodné vesnici. Lesní panna je tu však lidem jen pro smích, neboť díky její přirozené křehkosti jí hrubá domácí práce ani hospodaření nejde příliš od ruky. Právě to je příčinou nedorozumění, která vyvrcholí tím, že muž v hněvu vyžene svojí ženu a jejich novorozeného syna, řka „Jdi mi z očí, ty proklatá lesní žínko!“ V tu chvíli lesní panna učiní, jak mu už na začátku slíbila a spolu se svým synkem mu před očima zmizí.

V uralských pověstech o menkvas najdeme kupodivu zase často obdobný motiv jako v baladě „Toman a lesní panna“[2] F. L. Čelakovského.

Menkv (nebo mengkv; mezi východními Chanty: savs-iki) je antropomorfní kanibalský obr a vlkodlak. Podle legendy jsou menkvas prvním a neúspěšným pokusem nebeského boha Numi-Toruma stvořit lidi. Torum je vytvořil z kmenů modřínů, po stvoření však uprchli do lesa, kde žijí dodnes. Podle jiné verze jsou menkvas duchové lidí, kteří zahynuli v lese.

Za zmínku stojí epizoda o obrech v mokšanské mytologii, v níž se hovoří o tom, jak nejvyšší bůh Viarde Skai stvořil z kouzelné hlíny první bytosti. Byli to obři, kteří „měřili 99 aršínů (loktů) a žili po 700 let, avšak Ďábel svými kouzly způsobil, že se zmenšili a jejich věk zkrátil“.[3] Jelikož obští Ugři i Mokšané[4] náleží k ugrofinským etnikům, není divu, že se v jejich tradicích prolínají obdobné náměty.

A nejen to, archetypální kontinuitu lze nalézt i ve slovanské mytologii, v níž se vyskytují hned dva základní typy antropomorfních duchovních bytostí: divoženky a lesní panny (rusalky), jejichž kompetence se všemožně prolínají. Jak lesní panny, tak divoženky si např. mohou vzít za muže člověka, přičemž se pak chovají jako vzorné manželky. Pokud jim však někdo připomene jejich původ, zmizí.

Nejblíže bytostem zvaným menkvas (avšak s některými rysy „dobrých obrů“ mis-chum) je naše divoženka, lesní ženský démon známý v českém, slovenském, lužickém, polském, slovinském a bulharském folklóru. Slovanské divoženky[5]jsou zpravidla nehezké ženy, s chlupatým tělem a dlouhými vlasy černé či rudé barvy. K lidem se chovají přátelsky i zlovolně, škodí obvykle lidem lakomým a těm, kdož se jim posmívají nebo jimi opovrhují.

Jakožto součást divoké přírody disponují znalostmi jejích tajemství a umí vyrábět masti, po kterých jsou subtilní, resp. neviditelné. Jsou dlouhověké. Milují hudbu a tanec. Ke svým tancům lákají mladé lidi a pak je obdarovávají, ale také je mohou uštvat k smrti. K lidem jsou většinou přátelské a rády si od nich půjčují různé věci, za což je bohatě odměňují. S oblibou však matkám podvrhují své nezdárné děti nazývané divous (na Slovensku premieň).

V mnoha ohledech se podobají vzhledem i charakterem popisu kavkazských almastů nebo obsko-uralských mis-ne.

Divoženkám se některými danostmi podobají lesní panny, liší se od nich však svou uhrančivou krásou.[6] Zjevují se obvykle v podvečer nebo v noci a baví se tancem a zpěvem v kruhu. Nebezpečné jsou zvláště mladíkům, které přivábí jejich zpěv. Ty zpravidla utancují k smrti. K dívkám jsou většinou vlídné a nezřídka je i obdarují.

Na Slovensku tudíž splynuly lesní panny s bosorkami, tedy čarodějnicemi; podobnou bytostí je lužická dźiwica, krásná panna, která o měsíčných nocích loví v lesích se smečkou psů; ten, kdo ji potká, náhle onemocní a do tří dnů zemře.

Jak jsem zmínil v úvodu, dost zdejších domorodců věří, že výše uvedení hominidi mis-chum a menkvas nadále žijí v odlehlých končinách tajgy, kde na ně prý dodnes občas narazí lovci.

Ostatně stejně, jako v případě severoamerických bigfootů či hominidů kavkazských - zvaných almast či kaptar [7] - o jejichž existenci v Abcházii či Balkárii také řada vesničanů vůbec nepochybuje. [8]

Podle svědectví kavkazských horalů, kteří s ním přišli do styku, je tento tvor jen nepatrně větší, než člověk, ovšem výrazně svalnatější a porostlý srstí. Údajně dokáže rozdělat oheň nebo podojit krávu. Občas prý používá i jednoduché kamenné nebo dřevěné nástroje a zbraně. Jeho potrava se skládá hlavně z různých malých živočichů, jako jsou králíci, veverky, žáby či ještěrky, ale troufne si i na vysokou, například na kolouchy nebo srnky. Někdy rovněž zaútočí na domácí zvířata, která nejsou dostatečně střežená. Nejaktivnější bývá v noci, přes den většinou spí někde v houštinách a skalních úkrytech.

Zajímavé je, že třeba kavkazské pověsti popisují dosti podobně i vztahy mezi těmto hominidy a lidmi, včetně případů „smíšených manželství“ (tedy mezidruhového křížení) jako v případě uralsko-obských mis-chumů [9].

Tomuto tématu se věnuji v kapitole „Čegemský yetti“ své knihy CESTA NA KONEC SVĚTA A ZPĚT, 3. díl. (ISBN 9788082360038).

Na základě pověstí o hominidech vznikla mimochodem zřejmě i slovanská pověst o souboji Ilji Muromce se Zbojníkem-Slavíkem, který byl podle mě ukrajinským yettim a nikoli lidskou bytostí, jak objasňuji ve svém článku „Spor o Ilju Muromce a jeho souboj s ukrajinským yettim …“, ze kterého pocházejí níže uvedené ilustrace:

Ilustrace z knihy Cesta na konec světa a zpět - 1

Ilustrace z mé knihy Cesta na konec světa a zpět - 1

Další hominidi o nichž pojednávají legendy v různých regionech světa:

Amomongo

Barmanou

Bukit Timah Monkey Man - Singapore

Wild Man of the Navidad

Yeren

Yowie

...

Vyobrazení údajných amerických hominidů:

Hominid Bigfoot

Hominid Bigfoot - Pikes Peak

Hominid Bigfoot - Shawnee

...

---------------------------------------------

Poznámky a vysvětlivky:

[1] Karolina Světlá: „Lesní panna“, in: Povídky z Podještědí, 1863, str. 14.

[2] František Ladislav Čelakovský: Ohlas písní českých, 1839. Báseň pojednává o únosu hrdiny lesní vílou do její říše. Motiv únosu člověka vílami nebo rusalkami do jejich říše lze dohledat v mnoha evropských bájích, objevuje se u severských Germánů, stejně jako u Keltů.

[3] V udmurtském spisu Dorvyžy se zase objevuje téma postupné degenerace obrů končící jejich proměnou v mravence.

[4] Mokšané tvoří spolu s Erzjany obyvatelstvo Mordvinské republiky RF, nacházející se v Povolží.

[5] Polákům a Ukrajincům jsou známé jako boginje, bogieńki a bogunki, Slovinci je nazývají divje devojke či divje dekle, Bulhaři zase diva-ta žena.

[6] Obdobně jako východoslovanské rusalky, i lesní panny v českém folklóru jsou krásné dívky se zlatistými či zelenými vlasy, oděné v jemný šat a s věncem z divokých květin na hlavě.

[7] V okolních horských regionech Kavkazu je tento divoký tvor znám jako abnanaju, ačokoči, agaš-iši, ingušej, lakšir, atd.

[8] Zprávy o podobných tvorech pocházejí z mnoha končin světa, především z odlehlých, nepřístupných míst. Kromě chronicky známého tibetského yettiho se obdobný tvor údajně vyskytuje také v Austrálii (yowie) nebo v rezervaci Šen-nung-ťia ve střední Číně (jeren / jie-žen).

[9] Ostatně i vědci připouštějí možnost mezidruhového křížení. Však dnes už víme, že i naše evropská populace vznikla do značné míry křížením mezi neandrtálci a příslušníky rodu Homo sapiens (neandertálské geny tvoří až 6% DNA moderních Evropanů).