Chanty-mansijští mamuti a další pamětihodnosti metropole sibiřské Jugry

Reportáž z autorovy návštěvy Chanty-Mansijsku, hlavního města stejnojmenné autonomní oblasti na západní Sibiři. Výňatek z mého „literárně-politologického cestopisu“ Přes Čukotku na Fidži a zpět - 2.

Okolo poledne přijíždíme do Chanty-Mansijsku, hlavního města stejnojmenné autonomní oblasti, resp. Jugry, jak nazývají svou vlast původní obyvatelé. Musím přiznat, že jsem toho o Chanty-Mansijsku předtím moc nevěděl. A upřímně řečeno, čekal jsem nějakou obdobu Magadanu či Dudinky, ovšem můj první dojem předčil mé očekávání, tedy v pozitivním smyslu. Blízkost ropy se zračí v moderním rázu města.

Přístav Chanty-Mansijsk

Jelikož Timur s Lenou sami znají město jen z hektických služebních cest, využívají této příležitosti ke společné prohlídce. Nejprve šplháme po dřevěném schodišti na vrchol kopce zvaného Samarovský čugas, tyčícího se nad přístavem.

Zatímco toponymum Samarovský je odkazem na stejnojmennou osadu nacházející se kdysi na místech dnešního Chanty-Mansijsku, výraz čugas znamená v řeči irtyšských Chantů zhruba „osamělý ostrov uprostřed nížiny“. Uvedený název však označuje i přilehlý přírodní park o rozloze 6 600 hektarů, jehož účelem je ochrana zvláště cenných přírodních komplexů, vzácných rostlin a živočichů.

Jak se dozvídáme z informační tabule, okolní kopce tyčící se nad nivou řeky a pokryté hustou jehličnatou tajgou jsou domovem 416 druhů cévnatých rostlin, 285 druhů hub, 214 druhů lišejníků a 91 druhů mechů.[1]

Přírodní park je rovněž domovem 33 druhů savců. Rozšířen je zde vlk, liška obecná i polární (pesec), medvěd, sobol, kuna, lasice, hranostaj, lasice kolčava, norek, los, zajíc horský, veverka, bobr, ondatra pižmová aj. Většinu z uvedených tvorů během krátké procházky samozřejmě nepotkáte, ovšem řadu zástupců ptačí říše ano. Okolo řeky zde žije na 220 druhů ptáků: volavka popelavá, čáp černý, labuť malá, bílý jeřáb, několik druhů divokých kachen (březňačka, čírka, hvízdák, ostralka, potápka-berneška rudokrká), husa šedá, luňák černý, orel skalní i mořský atd.

Na vrcholu kopce se tyčí věž ze skla a oceli ve tvaru trojbokého jehlanu. Jde o památník „Objevitelům Jugorské země“. Kovové basreliéfy symbolizují na každé straně jehlanu jednu zásadní éru historie Jugry: starověkou Jugru, dobu dobytí Sibiře Jermakem a éru ropy a plynu, sovětského režimu a industrializace.

Uvnitř se nachází malé muzeum, restaurace a vyhlídková terasa odkud je pěkný panoramatický výhled na meandrovitý tok Irtyše pod námi, a s pomocí stacionárního binoklu i na soutok Irtyše a Obu severozápadně od města. Jedná se mimochodem o nejvyšší bod města. Samotný kopec je vysoký 80 metrů a výška pyramidy je 62 metrů.

Uvedeným přírodním parkem je město fakticky rozděleno na dvě části, starou – někdejší Samarovo, ležící v okolí přístavu – a novou, moderní. Místy se však i zde symbolicky setkávají a prolínají různé epochy: relikty socialismu v podobě dřevěných baráků s výtvory neokonstruktivistické architektury.

Chanty-Mansijsk

Poté, co jsme se spustili z kopce zpět na náměstíčko u jeho úpatí, zastavujeme se u dalšího památníku věnovaného kolonizaci Sibiře, nazvaného „Brána Sibiře“, nacházejícího se pár metrů od schodiště.

Na pozadí stylizovaného skalního oblouku jsou umístěny tři sochy zobrazující carského konkvistadora Ivana Mansurova[2], atamana Nikitu Pana[3]a chantského knížete Samara, symbolizující (údajnou) symbiózu původních obyvatel Sibiře a vyslanců ruského státu.

Chanty-Mansijsk

V nedalekém parčíku na nábřeží, napravo od východu z osobního přístavu, zaujme každého příchozího majestátní pomník. Jde o památník Velkých sibiřských expedic, objevitelských výprav 18. století.

(Velká severní expedice v letech 1725-1743 zmapovala většinu arktického pobřeží Sibiře, Dálného východu a některé části severoamerického pobřeží (čímž výrazně přispěla k poznání těchto polárních oblastí), byla jedním z největších projektů průzkumných expedic v historii. Celý projekt byl koncipován ruským carem Petrem I. Velikým, ale poté podporován i jeho následovníky.)

Pomník tvoří mohutný 17 metrů vysoký bílý sloup, jemuž vévodí postava anděla. Piedestal obklopují čtyři bronzové sochy významných objevitelů a pokořitelů Sibiře, hledící do čtyř světových stran: dánského mořeplavce ve službách ruské admirality Vituse Beringa (1681-1741); jeho spolupracovníka, ruského hydrografa a námořního důstojníka Dmitrije Ovcyna (1704-1757); historika, kartografa a cestovatele Gerharda Friedricha Müllera (1705-1783) a německého přírodovědce Daniela Gottlieba Messerschmidta (1685-1735).

Památník mořeplavcům, objevitelům Sibiře, Chanty-Mansijsk

Odtud pokračujeme po obchvatu na druhý konec města, kde se nedaleko nábřeží nachází – vedle sebe − dva hokejové stadiony a jakási paleoexpozice. Ty stadiony jsou dva z prostého důvodu. Když dostavěli první, zjistilo se totiž, že projekt byl špatný, a tak postavili vedle něj ještě jeden. Ten původní nyní slouží k tréninkům mládežnických týmů, na druhém se normálně hraje.

Ona paleoexpozice je shlukem několika desítek bronzových soch pravěkých zvířat – hlavně stáda obrovských mamutů, dále praturů, nosorožců, šavlozubých tygrů atd. – a pralidí pod širým nebem. Vše v životní velikosti.

Tato barnumská expozice vznikla z popudu minulého gubernátora jako lákadlo pro turisty. Zda se jeho idea setkala s úspěchem, nemohu posoudit. Momentálně tu kromě nás není ani noha. Nejspíše však investované miliony (pocházející ze zisků z ropy) prospěly především autorovi projektu a těm, kdož projekt schvalovali.

Zdá se, že zdejší honorace šafaří s lehko nabytými penězi podobně jako Bohuš Stejskal, protagonista filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntág. Jen namísto pštrosů si místní činovníci pořídili sochy mamutů a místo kolotoče dva hokejové stadiony. Případně může někomu tento nápad s paleoparkem připomínat projekt Babišova Čapího hnízda.

Zhruba o kilometr dál po proudu nás čeká další zdejší pamětihodnost – Červený drak. Tímto názvem se honosí jediný zdejší most přes Irtyš, který ke svému pojmenování přišel díky červenému nátěru a profilu.

„Červený drak“, Chanty-Mansijsk

Tento most, nacházející se na silnici Chanty-Mansijsk – Ňagaň (která je částí tzv. Severního šířkového koridoru[4]), byl otevřen v roce 2004. V roce 2013 mimochodem obsadil 2. místo v internetovém hlasování o nejkrásnější most Ruska.

Pak už se z nábřeží rozpáleného sibiřským sluncem přesouváme raději do centra.

Navštěvujeme především zdejší dominantu, chrám tyčící se nad městem, k němuž vede schodiště s kaskádovitým vodním kanálem a fontánami.

Chanty-Mansijsk

Po obhlídce místních pamětihodností si dáváme oddych v parčíku poblíž Aleje hrdinů a válečného památníku, kde mám spicha s mým zdejším kamarádem Vladimírem, u něhož budu bydlet.

Ten pro mne přijíždí okolo třetí. Přendáváme mé bágly z auta do auta a já se loučím s Timurem a Lenou. Voloďa bydlí ve věžáku na předměstí, poblíž universitního kampusu. Zatímco já jdu do sprchy, on klohní pozdní oběd, resp. večeři na přivítanou. Máme pečenou rybu. Však se nacházíme na soutoku Obu a Jeniseje.

Pečená gorbuša

Po večeři stihneme probrat kde co. Od mých plánů a Voloďových cestovatelských zážitků po slovanskou filologii, etnologii a československou i ruskou historii. Vladimír je sice docentem informatiky na místní universitě, ale má široké spektrum zájmů, takže témat k diskusi i společných zájmů je nespočet. Například i o Kyrgyzstánu, jelikož on se narodil v Biškeku a já tuto zemi rovněž trochu znám ze svých potulek Střední Asií.

Mimochodem se tu prý pomalu cítí jako v rodném Biškeku. Když nahlédnou do tabulky s údaji o národnostním složení zdejší populace, ani se mu nedivím.

Ačkoliv by člověk nějak automaticky očekával, že Chanty-Mansijsk bude obýván převážně Chanty a Mansijci, téměř 15% místní populace připadá na přistěhovalce z Kavkazu a Střední Asie, počtem dávno několikanásobně převyšující příslušníky původních etnik. Přičemž gastarbeitry žijící zde dočasně statistika samozřejmě ani nezahrnuje.

Chantové zde tvoří jen 3,5% obyvatel[5], tj. zhruba polovinu počtu Tatarů, a Mansové s 1,4%ním podílem se krčí až na osmém místě tabulky (za Ukrajinci, Tádžiky, Ázerbájdžánci a Kyrgyzy).

A to je na tom Chanty-Mansijsk v tomto smyslu ještě dobře oproti Surgutu, kde jsou původní etnika zastoupena tak mizivým podílem, že se ani nevyskytují v oficiální tabulce, v níž je uvedeno 15 národností. Na rozdíl od Čečenců a Lezginů[6], původní Chantové a Mansové jsou zahrnuti v kolonce „Ostatní“.

Oficiální údaje o národnostním složení obyvatel Chanty-Mansijsku:

Jak říká Voloďa: Dlouhá léta tu žili Chantové a Mansové, ruskými kozáky, obývajícími nedalekou osadu Samarovo, nazývaní po ruském způsobu Osťjaky a Voguly se svými sousedy v míru a harmonii, až se v roce 1940 nakonec obě osady spojily ve vesnici Chanty-Mansijsk.[7] Co se změnilo? Ubylo stanů, přibylo sovětských baráků a ruských chatrčí. Tak by to pokračovalo dodnes, kdyby Rusové nezacítili zápach ropy. Díky ní počet zdejších obyvatel prudce narostl. Od okamžiku, co na počátku 80. let vytryskla ropa i v okolí někdejší vesnice, se město dramaticky změnilo. Zejména po roce 2000. Za posledních patnáct let se počet obyvatel dokonce více než zdvojnásobil!

Pro představu: V roce 2000 byl počet obyvatel Chanty-Mansijsku 38 000 lidí; v roce 2002 - 54 000 lidí; v roce 2010 - 80 000 lidí; a na začátku roku 2016 dosáhl počet zdejších obyvatel 97 000.

Vzhledem k předchozímu řídkému osídlení (soustředěnému původně vesměs podél řek) stala se Jugra díky masovému přísunu přesídlenců v letech 1930-1956 a poté těžařů jedním z nejmarkantnějších příkladů sovětského demografického inženýrství, které zcela změnilo původní národnostní strukturu populace regionu do dnešní podoby.

Právě tyto okolnosti mě vedou k přesvědčení, že vypovídací hodnota většiny genetických statistik z území Ruska je pochybná, jelikož zde díky století demografického inženýrství (chaotických hromadných přesunů obyvatelstva, masových deportací a direktivně organizovaného osídlování) prakticky neexistuje větší územní celek se vzorkem populace přirozeně se formující, evolučně se konstituující alespoň po dobu 100 let. Na rozdíl třeba od České kotliny, kde přinejmenším posledních 500 let docházelo k významnější migraci vesměs jen v rámci regionu.

Příliš však dnes neponocujeme, neboť se mi po téměř probdělé noci klíží víčka. Časový posun a právě vrcholící období bílých nocí mi dnes dává trochu zabrat − stmívá se zde totiž nyní okolo půlnoci a znova slunce vychází okolo druhé hodiny ranní. Asi kvůli tomu jsem spal dnes v noci hůře než ve vlaku.

Ještě ve 22:00 svítí sluníčko jako odpoledne, na ulici je 22°C.

------------------------------------------------

Poznámky a vysvětlivky:

[1] Do Červené knihy Jugry je zapsáno 71 druhů živočichů, 140 druhů rostlin a 16 druhů hub.

[2] Velitel střeleckého vojska v roce 1585 vyslaného carem na Sibiř na pomoc Jermakovi proti tamním Tatarům.

[3] (1542-1583), ukrajinský kozák, spolubojovník Jermakův během sibiřského tažení. Byl zabit při dobývání Nazymu.

[4] Rus. Severnyj širotnyj koridor, tj. federální trasa Perm–Serov–Chanty-Mansijsk–Něftějugansk–Surgut–Nižněvartovsk–Tomsk.

[5] V rámci celého Chanty-mansijského AO činí jejich podíl pouze 2%.

[6] Hlavními národnostmi jsou tam Rusové (65%), Ukrajinci (6%) a Tataři (5,5%)

[7] – První přesná zmínka o zdejším sídle knížete Samara pochází z r. 1582, jak uvádí Remezov ve své „Krátké sibiřské kronice (kungurské)“ z r. 1703. V r. 1637 byl v Samarovu carským výnosem zřízen tzv. jam(poštovní / přepřahací stanice, kde byli chováni rychlí koně pro potřeby kurýrů a dostavníků) s ubytovnou pro kočí, zájezdním hostincem a stájemi. Jako první z cizích cestovatelů navštívil Samarovo r. 1675 moldavský šlechtic a diplomat v ruských službách Nicolae Milescu Spătaru (1636-1708), cestující tudy s carský poselstvem do čchingské Číny.