Únos kamarádova bratra, Hasana Ninalalova aneb Kavkazská mafiánsko-policajtská symbióza v praxi
Reálný příběh konkrétní oběti tváří v tvář severokavkazskému (potažmo ruskému) konglomerátu banditů, tajné služby a policie. Výňatek z mého „literárně-politologického cestopisu“ Cesta na konec světa a zpět - Severní Kavkaz.
Příběh „opravdového člověka“ odehrávající se v severokavkazské banditské republice Ruské federace
Používám-li spojení „opravdového člověka“, mám tím na mysli skutečnost, že mého kamaráda Saida Ninalalova nedokázaly psychicky a morálně zlomit ani jeho níže uvedené trpké zkušenosti se zkorumpovaným úředním aparátem a mafiánsko-policejními strukturami, ani jeho následné křivé obvinění ze strany mafiánů a nespravedlivé uvěznění (popisované v následující kapitole knihy Cesta na konec světa a zpět – 3. díl), které by slabší náturu dovedly buď ke zhroucení anebo podvolení se zlu – tj. v duchu „všichni jsou svině, budu i já“.
Však právě proto se jeho autobiografická kniha, představující jakýsi příběh „opravdového člověka“, resp. hrdiny naší doby, v soukolí kleptokratické mašinérie, jmenuje příznačně Tvrdost – Kronika naší doby [1].
Doc. Said Ninalalov
Koncem března 2000 byl unesen za bílého dne na machačkalské ulici Saidův bratr Hasan. Dlouho pak neměli jeho blízcí sebemenší tušení o jeho osudu.
Přirozeně jenom nečekali. Aktivně hledali jakoukoliv stopu. Kontaktovali se s kdekým – jak s „bradáči“[2], tak s pracovníky bezpečnostních složek. Těchto útvarů, které se zabývají otázkami extremismu, organizovaného zločinu a únosů, je v Machačkale poměrně dost. Však Rusko je policejní stát … a severní Kavkaz je toho exemplární příklad.
Šlo např. o Oddělení boje s extremismem se složitou zkratkou v prvním patře sídla 6. správy Ministerstva cnitra, Oddělení pro únosy ve 4. patře téže budovy; všemocná federální speciální služba (FSB) sídlící v sousedství republikového ministerstva vnitra.
Všechny rozhovory s policajty se však scvrkávaly na dohady, proč byl Hasan unesen a má-li rodina dost peněz na případné výkupné.
Po čase se objevila první stopa vedoucí do Čečenska. Drží ho prý tamní bandité, bratři Achmatovovi. Krátce předtím se totiž z Čečenska vrátil jeden ze synů Abdurazaka Mirzabekova, který tam byl držen jako rukojmí 11 měsíců.
Ostatně bylo veřejně známo, že do Čečenska vedou mnohá vlákna zdejších kriminálních aktivit.
Po několika měsících se se Saidem spojil jistý Ibragim vystupující jako prostředník banditů. Následně Said náhodou zjistil, že zmíněný Ibragim je zároveň informátorem náčelníka Oddělení boje s extremismem a terorismem plukovníka Achberdilava Akilova.
Policajti řekli Saidovi otevřeně:
– Podívej, děláme, co umíme, ale řekneme ti na rovinu, pokud chceš bratra vidět ještě živého, uděláš nejlíp, když zaplatíš. Pokud zaplatíš, je největší pravděpodobnost, že se s Husajnem shledáš. My si pohlídáme jejich spojku a vlítneme na ně, jakmile bude tvůj brácha z obliga. Pak je šance, že i svý peníze dostaneš zpátky.
Netušil do jaké míry může Ibragimovu vůbec důvěřovat. Ale věděl, že při zpackané policejní speciální operaci může být z příslovečné vaničky s vodou vylito i dítě; tedy že místo záchrany může být unesený zabit. Jak se ostatně při osvobozovacích akcích v Rusku běžně stávalo (však masakr v moskevském divadle Na Dubrovce napřesrok toho je důkazem[3], stejně jako někdejší Beslanský masakr). Vycítí-li bandité podraz, může se stát cokoliv. V nejlepším případě tak únosci ztratí už tak slabou důvěru v Ibragima a ještě zvednou cenu.
Saidova rodina se tedy spoléhala hlavně na jednání s únosci bez angažmá policie.
Nakonec se ostatně ukázalo, že policajti namísto pátrání po jeho bratrovi berou případ jen jako dobrý kšeft, a s Ibragimem se prostě dohodli, aby původní požadavek únosců výrazně navýšil, s tím, že o tento bonus se pak společně rozdělí za zády únosců.
V beznaději uplynul od únosu Saidova bratra Hasana rok a půl, během kterého probíhalo údajné pátrání v Čečensku, všemožné schůzky, prověřovaly se desítky falešných zdrojů. V ruce mezitím neměla rodina prakticky nic. Pouze videokazetu s Hasanovým vzkazem, pár útržků sešitového papíru s jeho písmem s prosbou o vyhovění únoscům.
Jednou počátkem července 2001 pak Saidovi zazvonil telefon:
– Tady podplukovník Imamutdin Temirbulatov, oddělení únosů, jde o případ vašeho bratra. Přijďte na Šestou správu, 4. patro, čekám vás.
V oddělení UBOP v důvěrně známé budově ho vítá šéf Odboru vyšetřování únosů Ministerstva vnitra Dagestánu.
– Tak, Saide. Máme ověřené informace o vašem bratrovi. Není v žádném Čečensku – je v Dagestánu, v Šamilském okrese. Už prakticky víme i kdo je únosce. Dáte-li do kupy 150 tisíc dolarů, vyřešíme záležitost obratem.
Said namítá: Imamutdine, kdybych měl peníze, okamžitě bych zaplatil i ten milion dolarů, který chtěli původně, a můj bratr by byl už dávno doma! Úplně jsem ale vyhořel v roce 1998 během krize! Nemám skoro žádné peníze!
– Ale co, to nemůžete nasbírat ani 150 papírů? Jsou pro tebe peníze důležitější než tvůj bratr? Nechci po tobě přeci milion, jako ti předchozí výtečníci. Chci to vyřešit přímo, bez nenažraných prostředníků.
– Co já vím, jaké máte informace? Jak můžu vědět, že nepodvádíš? Kde je nějaké potvrzení, že vůbec máte kontakt na únosce?
– Jak chceš… Chceš vidět svého bratra živého a zdravého? Přines peníze! Pokud nechceš riskovat, tvůj problém… Pokud najdete peníze, zkusíme dostat tvého bratra domů. Pokud se vyskytne nějaký zádrhel nebo se informace ukáže jako nepravdivá, dostaneš peníze zpátky. Během tří let jsem vytáhl ze zajetí nejméně 50 lidí. Znáš mou pověst. A pokud ne, zeptej se kohokoli!
– Imamutdine, mým případem se zabývá dagestánská filiálka FSB, zdejší Odbor boje proti extremismu, sídlící v téhle budově, každý, kdo může.
– Co mi tu vykládáš. Všichni ti šmejdi ti akorát věší bulíky na nos, snaží se z tebe jen vyrazit prachy, ale nic nedělají. Pouvažuj. Nechci po tobě žádný milion, jenom 150 táců.
Zoufalý Said se začal také vyptávat svých známých z „klubu unesených a pozůstalých po přepadení“, těch, kteří už své blízké vytáhli, i těch, kteří je stále hledali. Těchto lidí bylo na malý Dagestán překvapivě mnoho.
Poptával se na Imamutdina všech svých přátel a známých, pracovníků bezpečnostních orgánů. Jeho kolegové ho chválili, ti, co pracovali v konkurenčních složkách, ho samozřejmě naopak všelijak pomlouvali.
– Říká se, že je podvodník a má velmi rád peníze, ale některým lidem vyřešil problémy.
Konzultoval věc i s Magomedem Magomedovem, bývalým starostou Machačkaly, jehož syn byl unesen v roce 1998 a vrátil se domů bez jednoho prstu na ruce (který mu únosci usekli a poslali otci jako varování). V případě Magomedova, jenž byl starostou v letech 1993-98 a dokázal během svého úřadování zašmelit nespočet městských pozemků, šli únosci na jisto. Věděli, že se topí v penězích, navíc lehce nabytých, takže pro něj nebude problém za synka zacvakat. Přesto trvalo téměř rok, než se podařilo jeho syna dostat ze zajetí.
Manželka Magomedova se tehdy dokonce sešla v horách s emírem Arbi Barajevem[4], známým polním velitelem džihádistických jednotek, aby s ním vyjednávala o intervenci za propuštění syna.
(Generál Barajev byl mimochodem údajně zároveň agentem FSB, jak vyšlo najevo po jeho smrti.[5])
Když se Magomeda Abdullajeviče zeptal, kdo a jak mu pomohl dostat jeho syna ze zajetí, odpověděl:
– Pochopte správně, můj syn je již doma a už se k tomuto tématu nechci nikdy vracet. Nevím, co ti poradit, je to na tobě. Hlavní je nikomu nevěřit, vůbec nikomu.
Nakonec se Saidovi podařilo za tři týdny posbírat těch sto padesát tisíc dolarů. Každý den obcházel příbuzné, přátele, známé. Někteří, protože věděli, nač je potřebuje, mu předali peníze se slovy „vrátíš je, když budeš moct“, jiní ho odbyli.
Nepochodil třeba v Moskvě. Pragmatičtí moskevští přátelé řekli:
– Nechť tvůj policista poskytne důkazy, že jeho informace jsou důvěryhodné, pak ti dáme tolik, kolik potřebuješ.
Zbytek částky si musel půjčit na zlodějský úrok od nejaktivnějších poskytovatelů půjček v Dagestánu – lichvářů od stadionu Trud v Machačkale.
Každopádně po třech týdnech mohl vstoupit do Imamutdinovy kanceláře se slovy:
– Imamutdine, mám to pohromadě.
– Dobře, Saide, spojím se s informátorem a zavolám ti, až bude potřeba je přinést.
Uplynul další týden horečného a únavného čekání. Nakonec mu Imamutdin zavolal:
– Zítra ráno přines peníze. Ale podívej, pokud jsi o mně někomu vyprávěl, nebo pokud budu mít pocit, že jsi mě podrazil, počítej s tím, že svýho bratra neuvidíš.
Nazítří Said dal 15 balíčků stodolarových bankovek do aktovky a vyrazil na smluvené místo. Imamutdin totiž nechtěl, aby za ním chodil do kanceláře.
Poté, co uběhly další dva týdny, aniž by se Imamutdin ozval, byl Said již nejen řádně nervózní, ale stupňovala se i jeho nedůvěra. Proto mu zavolal:
– Mám silný pocit, že mě taháš za nos. Z týdne je už měsíc, ani ses neozval a vypadá to, že jsi nijak nepokročil. Nepřinesl jsi ani slíbený důkaz o tom, že se tvoji lidé kontaktovali s mým bratrem!
Jelikož v té době ho již několik lidí z prostředí bezpečnostních složek upozorňovalo, že by si měl dát na Imamutdina pozor, resp. že po něm kvůli jeho kšeftíkům jde údajně už i prokuratura, nesmlouvavě ho požádal o okamžité vrácení svých peněz:
Když mu nakonec Imamutdin pod pohrůžkou jeho peníze vrátil, zjistilo se však, že polovinu z nich mezitím nahradil falzifikáty.
Tím se s Imamutdinem a jeho oddělením rozloučil. Stejně jako s chybějícími dolary.
Chodit si někam stěžovat na policejního důstojníka nemělo pochopitelně smysl, aspoň ne tehdy ještě. Za dva roky, kdy byl Imamutdin obviněn z podvodu a zatčen, by už byla situace jiná.
Každopádně byl tedy znovu na začátku a musel začít pátrat znovu…
Poté, co se i poslední „speciální operace“ s podplukovníkem Imamutdinem Temirbulatovem ukázala jako blamáž, vydal se Said za ministrem vnitra Dagestánu A. Magomedtagirovem:
– Adilgereji Magomedtagiroviči, je to rok a půl, co byl můj bratr unesen! Opravdu se nedá nic dělat? Musí v tom být nějaký háček. Řekněte mi, co ode mě potřebujete, aby se pátrání pohnulo?
– Nic, nepodnikej. Naši lidé na tom dělají. Je to těžké.
– Každý přece ví, kdo je prostředníkem. Copak neexistuje způsob, jak ho sledovat, zjistit, s kým je ve styku, udělat nějaké kroky? Vy jste na to odborníci, ne já!
Ale ministr mu řekl něco, co ho nepříjemně šokovalo:
– Na tyto gimrynské nemůžeme jen tak vlítnout, spolupracují s jinou, federální službou.
– S jakou službou, Adilgereji Magomedtagiroviči? O čem to mluvíte?
– Nežiješ ve vzduchoprázdnu, zjisti si, kdo je Gazik Gimrynský. A ten váš prostředník Ibragim je jeho vlastní bratr. Tak také přemýšlej: o co tu asi jde.
Nato ministr s ironickým úsměvem konverzaci rychle uťal a doprovodil Saida ke dveřím.
Said tedy začal zjišťovat, kdo je ten Gazik. Vysvitlo, že tento Gazik Gimrynskij je někdejší legendární mudžáhid, aktivní účastník první čečenské války v řadách „fousáčů“, Gazimagomed Magomedov, který ve druhé čečenské válce přešel na vládní stranu a momentálně sedí v parlamentu jako reprezentant Jednotného Ruska. Šlo o postavu obestřenou temnou aureolou. Jako v případě celé řady zdejších protagonistů této konjunkturalistické kremelské partaje. Však u zrodu této strany stáli pohlaváři komunistické KGB, která měla úzké vazby už na sovětskou mafii (Příkladem je Solncevská mafie ("Solncevskaja Bratva"), která je považována za jednu z nejmocnějších v Rusku a vznikla v 80. letech 20. století v Moskvě.)
Magomed Suleimanov (Abu Usman Gimrinský) - 3. emír Kavkazského emirátu
– Gazik je velmi nebezpečný člověk, nepřibližujte se k němu –řekl mu jeden z poslanců republikové Dumy, – ne každý, kdo s ním měl co do činění, přežil.
– Jsou to bandité! Ne, nepůjdu za ním – řekl mu jistý velmi vysoký úředník, nejbližší příbuzný „banditovy“ manželky (který sám od Saida vymáhal svých 5% z peněz přidělených jeho závodu z federálního rozpočtu).
– Pracuje pro FSB, takže je nedotknutelný. Musíš to strávit, nijak si nepomůžeš – řekl mu mezi čtyřma očima jeden z pracovníků ministerstva vnitra.
Zašel i za předsedou Státní rady Dagestánu Magomedali Magomedovičem Magomedovem a generálem Vladimírem Sergejevičem Maratovem, náčelníkem dagestánské FSB.
– A kdo je váš prostředník? – předstíral Maratov nevědomost.
– Ibragim z Gimry. Neustále se scházíme pod okny vaší kanceláře.
– Ibragim Magomedov? Takže pracuje pro nás! Je to normální chlap!
– Do prdele, jaký normální chlap!? – nedokázal už Said krotit své emoce. – Je přímo napojený na únosce. Je namočený až po krk ve sračkách.
– Váš případ je pod naší kontrolou, moji lidé na něm pracují. Nemůžeme vám říct všechno.
Byl to další jalový rozhovor. Said pochopil že žádná z tzv. „bezpečnostních složek“ mu nepomůže. A následující chod událostí mu dal za pravdu.
S odstupem času vyšlo najevo, že ho všichni policajti celou tu dobu prostě tahali za nos. Ačkoliv se již těžko dá rekonstruovat, který z policajtů byl iniciátorem této hry a kdo hrál jakou roli – už jen proto, že řada z jejích aktérů je pod drnem – jisté je, že téměř celou dobu věděli, kde a kým je Saidův bratr držen.
Když se k nim dostala informace o tom, že banda Ibragimova bratra unesla Hasana, navrhli Ibragimovi holport. Dohodli se na tom, že původní sumu požadovanou únosci – 200 tisíc dolarů – „zaokrouhlí“ na milion, s tím, že vzniklý rozdíl si rozdělí mezi sebou.
Pak už jen čekali, až Said změkne a sežene požadovanou sumu. Mezitím ani nehnuli prstem. Byl to pro ně prostě jen prachsprostý soukromý kšeft.
Abych to zkrátil, Saidův bratr se nakonec dostal na svobodu z rukou banditů, ovšem zase jen s pomocí banditů jiných.
Konkrétně kmotra Šarapa, který se sice spokojil se 145 tisíci dolarů v hotovosti, ale nedoplatek z požadované sumy si následně bohatě vynahradil profitem z ne zrovna výhodné smlouvy o obchodní spolupráci se Saidovou firmou, kterou s ním – de facto s pomyslným nožem u krku – Said podepsal.
Každopádně 5. ledna 2002 nad ránem se Saidův bratr Hasan zničehonic objevil mezi dveřmi jejich domu.
Jelikož z desítek lidí tak či onak zapojených do tohoto případu přežilo jen málo, a ti, kteří zůstali naživu, sedí v parlamentě, na ústředí všemocné zvláštní služby anebo v ministerském křesle, těžko někdy poznáme celé pozadí výše uvedeného příběhu.
Pokud však jeho přeživší protagonisté sedí na ministerstvu vnitra, v tajné službě, resp. se honosí vyznamenáním Hrdina Ruska anebo poslaneckou imunitou, také veškeré proklamace o novém kurzu očisty v Dagestánu budou jen prázdné řeči.
(Prsty postsovětské mafie mimochodem hned v 90. letech dosáhly i do Česka, ačkoliv jí po nich naše bezpečnostní složky vzápětí razantně kleply (viz Razie U Holubů – nejdůležitější zásah české policie ).
V roce 1995 sice dostala ruská mafie v ČR tvrdý úder, v sofistikovanější podobě zde však přetrvávají její aktivity nadále, důkazem je třeba ruský vliv v Karlovarském kraji: Tiché riziko, které nesmíme přehlížet )
Dagestánský hybrid - symbióza islamistů s bandity a banditů s policajty a tajnou službou
A zatímco tito lidé sedí na svých místech, nemůže být též nikdo imunní vůči tomuto zlořádu, nikdo si nemůže být jist svou bezpečností a životem.
Však samotný Šarap neboli Šaraputdin Musajev (který byl sám mimochodem podezřelý z organizace atentátu na starostu Machačkaly Saida Amirova v září 1998) 26. prosince 2000 jen o vlásek unikl smrti, když bylo jeho auto ostřelováno na Komsomolském prospektu v Machačkale. Tehdy vyvázl bez zranění, přestože v karoserii jeho obrněného Mercedesu bylo nalezeno více než 15 děr po kulkách.
To je tedy celý příběh únosu Saidova bratra v jeho podání.
Jelikož však – jak se říká – „na každou svini se vaří voda“, doplním ho ještě i svým, níže uvedeným komentářem, resp. epilogem příběhu.
Kavkazské zátiší
O božích mlýnech, džihádistovi Chattábovi a novičoku
Jak se říká, boží mlýny melou pomalu, ale jistě.
Uplynou jen dva roky, a poté, co Ibragimův „přítel“ Machmud pošle jeho prostřednictvím obávanému veliteli čečenských mudžáhidů Ibn al-Chattábovi[6]dopis, napuštěný jedem, který slavného džihádistu vyprovodí do Ráje (za což plukovník Gamadov obdržel titul Hrdina Ruska a bezpečně se zdejchnul do Turkmenistánu), najde Ibragim Magomedov smrt v kontejneru na odpadky na předměstí ázerbájdžánského Baku. Shodou okolností téměř přesně dva roky od data, kdy byl unesen Hasan Ninalalov.
Ibragima Magomedova se ruské tajné službě FSB se podařilo naverbovat zřejmě prostřednictvím jeho staršího bratra Gazimagomeda, někdejšího mudžáhida. Jejich osobní kontakty s polním velitelem Ibn al-Chattábem se rozhodli příslušníci FSB využít ve svém plánu k likvidaci tohoto obávaného válečníka. Jeho základ spočíval ve skutečnosti, že Ibragim sloužil jako spojka mezi dagestánskými džihádisty a Chattábovým štábem, resp. jako kurýr dopravující do hor různé zásilky ze zahraničí, včetně Chattábovy soukromé korespondence.
Šamil Basajev (uprostřed) & Chattab (vpravo)
Když byl v březnu 2002 Ibragim pověřen doručením dopisu, který Chattábovi posílala jeho matka, specialisté z FSB opatrně otevřeli obálku a dopis napustili nervově paralytickou látkou, zřejmě novičokem. Ibragimovi nakukali, že bude z obliga, jelikož jed začne účinkovat až po nějaké době, takže smrt polního velitele bude vypadat jako otrava jídlem.
Operace proběhla úspěšně. Chattáb dopis otevřel a po přečtení list i s obálkou spálil. Po několika dnech se jeho zdravotní stav prudce zhoršil. Z úst mu začala vytékat bílá pěna, svíjel se v křečích a pak upadl do bezvědomí, krátce nato, 20. března, obávaný terorista zemřel.
Jeho tělesní strážci si původně mysleli, že se jejich velitel otrávil houbami. Když však začali mít zdravotní problémy další lidé, kterým prošel rukama onen dopis, došlo jim, že za záhadnou smrtí Chattába stojí ruská tajná služba. Podezření padlo na posla, který dopis přinesl.
Ibragim tak za tuto úspěšnou akci zaplatil životem. O měsíc později byl na pokyn Šamila Basajeva zavražděn v Baku.
Velitelé čečenských mudžáhidů. Zleva: Abu al-Walid, Šamil Basajev & Chattab
***
V pátek 27. září 2002 kolem 13:10 moskevského času vyhasíná na křižovatce Šamilova prospektu a ulice Batyrmurzajeva v Machačkale, 50 metrů od jeho pracoviště, dobrodružný život dalšího protagonisty našeho příběhu, plukovníka Achberdilava Akilova, náčelníka Odboru pro boj s extremismem a terorismem.
Zatímco čeká na semaforu na červenou, dva maskovaní útočníci přiskakují ke služební Volze a chladnokrevně zahajují zblízka palbu ze samopalů na plukovníkovo auto. Akilov a jeho řidič, prošpikovaní olovem, jsou na místě mrtví. Bohužel, zbloudilý projektil zasáhne smrtelně i ženu sedící v projíždějícím minibusu, jejíž rodina se jen před několika měsíci přestěhovala do Machačkaly ze Střední Asie.
***
V prosinci 2003 je zatčen náčelník Odboru pro boj proti únosům dagestánského ministerstva vnitra Imamutdin Temirbulatov a jeho zástupce Aivar Achmedov. Oba vysoce postavení policisté jsou obviněni z účasti na únosu 11letého Džamala Gamidova (syna bývalého ministra financí Dagestánu Gamida Gamidova, který byl zabit při atentátu v srpnu 1996), k němuž došlo v červenci 2000. Bylo totiž prokázáno, že tito policisté při zprostředkovávání propuštění rukojmí postupovali v dohodě s únosci a ponechali si pro sebe část peněz z výkupného.
***
Ačkoliv jeho osobní strážci hlídali vstup do domu a nic podezřelého nezpozorovali, ráno našli Musajeva v jeho bytě mrtvého. Bylo zřejmé, že šlo o poctivou práci profesionála. Poté, co ho vrah střelil do zad a druhým výstřelem zasáhl oblast srdce, přidal ránu jistoty do hlavy. Pak zastřelil i Musajevovu milenku Irinu Krupskou. Vražednou zbraní byla speciální pistole s tlumičem, stopy nenašla policie žádné.
Nebylo pochyb, že objednavateli záleželo na perfektním výsledku. Šlo totiž minimálně o čtvrtý atentát na Šarapa, který měl dosud kromě ochránců v mocenských strukturách snad i nějakého anděla strážce.
Například v roce 2002 se ho pokusili vyhodit do vzduchu pomocí bomby nastražené na silnici poblíž vesnice Kuppa, ale útok jako zázrakem přežil. Ve zdraví přežil i další atentát, který na něj byl spáchán v říjnu 2004 v Trubačejevce v Moskevské oblasti. Tehdy z jeho obrněného Mercedesu zbyla po explozi mohutné nálože jen hromada pokrouceného železa, ale Šarap zůstal nezraněn.
***
10. prosince 2007 nad ránem je v rodném Gimry zavražděn Gazimagomed Magomedov alias Gazik Gimrynský, poslanec frakce Jednotného Ruska v dagestánském parlamentu, kriminální „autorita“ a organizátor únosu Hasana Ninalalova (a mnoha dalších).
Záhadou zůstává, že dorazil do Gimry sice ve svém pancéřovém voze, ale bez obvyklého doprovodu své osobní stráže. Přesto, že jen týden předtím, 3. prosince, byla nalezena a zneškodněna silná bomba v jeho novém domě ve vesnici Vremennyj a v posledních pěti letech byla na něj spáchána série šesti pokusů o atentát, při kterých zahynuli dva jeho řidiči.
Však z výše uvedeného důvodu se také tomuto regionu, Uncukulském okresu, který je obecně považován za poměrně nebezpečnou oblast Dagestánu, víceméně vyhýbal, přestože se v Gimry nachází dům jeho rodičů.
To, že do Gimry dorazil nalehko – bez stráží, si lidé vysvětlují tak, že buď ho už přestal bavit život, resp. věčné skrývání, anebo spoléhal na to, že jeho nepřátelé budou respektovat nabídku míru, kterou jim vyslal. Obecně se traduje, že Gazimagomed Magomedov se rozhodl navštívit rodný kraj, aby se setkal se zdejšími pohlaváry banditů či džihádistů, zjistil, kdo stojí za posledními útoky na jeho osobu, a uzavřel s nepřáteli mír.
V pondělí ráno se podle dostupných informací chystal sejít se svým bývalým soudruhem, vůdcem místního wahábistického džamáatu Ibragimem Gadžidadajevem[7], kterého podezříval ze zorganizování zmíněného posledního pokusu o atentát.
Všechno však dopadlo jinak. Kolem 3. hodiny ranní byl dům, v němž Magomedov pobýval, obklíčen džihádisty v čele Ibragimem Gadžidadajevem, kteří poslance-banditu vyvlíkli na dvůr, kde byl bez milosti popraven salvou ze samopalu.
Jelikož se Gazimagomed Magomedov dlouhou dobu zabýval všemožnými „stínovými operacemi“, jako prostředník mezi speciálními službami a džihádisty i bandity, a měl zřejmě vroubek u kdekoho, možná se nikdy nedobereme pravého důvodu jeho smrti.
Nejpravděpodobnější verzí se jeví pomsta džihádistů za otrávení velitele čečenských mudžáhidů Ibn al-Chattába, jemuž Gazikův mladší bratr Ibragim – zřejmě z podnětu či aspoň s vědomím Gazimagomeda – podstrčil v r. 2002 dopis napuštěný novičokem. Jakož i za zradu spolubojovníků, které se Gazimagomed Magomedov dopustil, když v r. 1999 přeběhl na vládní stranu.
Druhou velmi pravděpodobnou verzí je, že „Gazimagomed Magomedov, který vystupoval jako prostředník při realizaci výkupného za propuštění mnoha rukojmích, „doplatil na svou nenažranost,“ jak prohlásil Vjačeslav Izmajlov, investigativní novinář z Nové gazety, „a byl zabit svými konkurenty v kriminálním byznysu“.
Např. v r. 2002 měl podle Izmajlova prsty i v únosu šéfa dagestánské mise „Lékařů bez hranic“ Arjana Erkela, který byl propuštěn za výkupné po 20 měsících v zajetí.
„Netroufám si dělat kategorické závěry, ale myslím si, že tento únos nebyl zorganizován bez vědomí zvláštních služeb a Gazimagomedovi Magomedovovi se tehdy podařilo vyhnout zatčení jen díky jeho konexím ve FSB“, konstatuje Izmajlov.
Izmajlov přitom nevylučuje ani možnost, že na odstranění poslance Magomedovova mohly mít zájem i samotné tajné služby, protože byl nositelem informací, které je mohly kompromitovat.
Však ne nadarmo se v Rusku říká“ „kdo moc ví, brzy zemře“.
Každopádně, bez ohledu na nakřečkované peníze a všemožné konexe (mocnou kryšu), přežil Gazimagomed svého bratra Ibragima jen o pět let.
***
Poté, co během své vládní kariéry – v letech 1998-2009 – přežil několik pokusů o atentát jen s menším zraněním, je 5. června 2009 při východu z restaurace Marrákeš na třídě Ametchana Sultanova v Machačkale zabit i dagestánský ministr vnitra Adilgerei Magomedtagirovič Magomedtagirov.
Jde o synchronizovanou akci tří odstřelovačů, při níž kromě ministra zahyne i šéf oddělení daňové kriminality Abdul-Žafar Magomedov a náčelník týlového zabezpečení ministerstva vnitra Abdurazak Abakarov.
Podle novinářů mohla být důvodem vraždy generála Magomedtagirova jeho funkce při kontrole vynakládání rozpočtových prostředků na práce při úpravě pobřeží Kaspického moře.
***
2. června 2013 je zatčen pro podezření z organizování nájemné vraždy primátor Machačkaly, předseda republikové sekce Jednotného Ruska a bývalý dagestánský vicepremiér, ctihodný Said Džaparovič Amirov, který dal kdysi Saidovi Ninalalovi pochybné osobní doporučení na plukovníka Akilova, s nímž jeli společně v ilegálních kšeftech.
Původně byl tento držitel medaile „Za spolupráci s Federální bezpečnostní službou RF“[8], obviněn i z přípravy vraždy bývalého dagestánského ministra financí Gamida Gamidova (který byl zabit při atentátu v srpnu 1996), ale nakonec byl pro nedostatek důkazů 27. srpna 2015 odsouzen na doživotí pouze za zorganizování vraždy vyšetřovatele prokuratury Arsena Gadžibekova (zavražděného v prosinci 2011).
Momentálně Amirov sedí v proslulé věznici pro nejtěžší zločince Černý delfín.
Za zmínku – kvůli dokreslení tehdejších poměrů – stojí, že samotný Amirov přestál v období let 1993-2013 nejméně 10 atentátů na svou osobu, včetně bomby nastražené v hrobě jeho otce anebo ostřelování okna jeho vicepremiérské pracovny granátometem.
Dokladem skutečnosti, že přerod postsovětského korupčního systému v systém kleptokratický (kde je mafie de facto „státotvornou“ složkou) není jen záležitostí Kavkazu, je mimochodem i vznik guerillové organizace „Primorskie partizany“ (Přímorští partyzáni), jejíž členové prováděli v letech 2009-2011 na ruském Dálném východě ozbrojené akce proti „banditům v uniformách“.
Primorští partyzáni - plakát
Po jednom z útoků na policejní stanici v Ussurijsku vůdce skupiny Aleksander Kovtun ve zveřejněné nahrávce mj. prohlásil:
„Nebyla to žádná spontánní akce. Plánovali jsme to, abychom vás – bandity – zabili. Vy jste zločinci. Kryjete obchod s drogami, prostituci a rozkrádání dřeva v našich lesích. Všichni to vědí a všichni se vás bojí, protože máte svoje zákony …“.
Tím fakticky vyhlásil válku všem zkorumpovaným policajtům a jejich ochráncům. Následovaly přepady policejních stanic a útoky na policisty, při nichž bylo několik policajtů zabito a řada dalších zraněna.[9]
Doc. Said Ninalalov a Albert Esedov ze SADVALU, Machačkala / Dagestán 2015
[1] Na uvedenou knihu navazuje druhý díl – Tvrdost II – Hrdinové špinavé doby.
[3] Viz kapitola „Krvavé představení aneb Obsazení divadla Na Dubrovce“.
[4] Arbi Alautdinovič Barajev – prominentní velitel elitního islamistického pluku speciálního určení "IPON"; v roce 1996 byl presidentem Ičkerie, Džocharem Dudajevem, povýšen do hodnosti brigádního generála.
[5] Faktem je, že po ruské okupaci většiny Čečenska si Barajev klidně žil v obci Alchan-Kala a bez problémů cestoval po Čečensku, prokazuje se na kontrolních stanovištích ruské armády legitimací důstojníka FSB. Byl zabit 22. června 2001 během přepadení jeho útočiště na místní základně FSB v Alchan-Kale komandem složeným z agentů GRU, vydávajících se za džihádisty. Z informací, které prosákly z prostředí konkurenční vojenské rozvědky (GRU), její vedení rozhodlo o jeho eliminaci krátce po – mimochodem též podezřelé – smrti šéfa Regionálního operačního velitelství FSB na severním Kavkaze, admirála Germana Ugrjumova, který údajně poskytoval Barajevovi krytí jako protislužbu za spolupráci při „špinavých operacích“.
[6] Vlastním jménem Samir Sáleh Abdulláh al-Suwailem, saúdskoarabský islamista, blízký spolupracovník a osobní přítel čečenského velitele Šamila Basajeva. Spolu s ním velel v srpnu 1999 invazi džihádistů z Čečenska do Dagestánu, která spustila druhou Čečenskou válku. Podle ruských i amerických tajných služeb měl Chattáb úzké styky s Al-Káidou teroristy Usámy bin Ládina, s nímž se poznal během afghánské války, které se účastnil od r. 1985 po boku mudžahedínů bojujících proti sovětské intervenci. V polovině 90. let bojoval na straně islámských milic v různých konfliktech, v občanské válce Tádžikistánu či v Bosně. V roce 1995 se přemístil do Čečenska, kde se stal hlavním velitelem zahraničních muslimských bojovníků, přičemž jednotky pod jeho velením se vyznamenaly řadou zničujících útoků proti ruské armádě v čečenských horách.
[7] Ibragim Gadžidadajev, bývalý mistr světa ve wu-šu a úspěšný obchodník, který se během čečenské války zřekl rodiny a odešel do hor, aby bojoval proti ruským okupantům. V únoru 2010 byl Doku Umarovem jmenován velitelem „dagestánské fronty“. Stál v pozadí atentátů v moskevském metru v témže roce a vraždy šéfa tiskové služby dagestánského presidenta G. Kurbanova v r. 2011. Zahynul údajně v březnu 2013 při přestřelce s policií v Semenderu.
[8] Udělenou mu v roce 2005 souběžně se Řádem Svatého blahoslaveného knížete Daniila Moskevského.
[9] O tom, že se nejedná o ojedinělý jev, resp., že mýtus „Primorských partyzánů“ může motivovat stejně smýšlející následníky po celém Rusku, svědčí skutečnost, že jen dva dny po zatčení jejich vůdce Alexandra Kovtuna došlo k dalším vražedným útokům na policisty v permské a novgorodské oblasti, tisíce kilometrů od Primorského kraje. Komentátor stanice Echo Moskvy Anton Orech tehdy prohlásil: „V zemi, kde policejní generálové přijímají milionové úplatky, se celkem logicky objeví ‚lidoví mstitelé‘, kteří vezmou spravedlnost do vlastních rukou.“
...............................................
Kavkazské zátiší
Epilog
I uvedená epizoda je - vedle mých osobních zkušeností s totalitou ze které vyrůstá dnešní Putinova čekisticko-mafiánská kleptokratická opričnina - jedním z důvodů, proč jsem neměl o charakteru „nového Ruska“ sebemenší iluze už dávno před ruskou agresí vůči Ukrajině.
Ještě na závěr bych rád poznamenal, že si vyprosím v této souvislosti napadání, poučování a obviňování ze sluníčkářství od prosťáčků, kteří znají Rusko, Kavkaz i islámský svět tak akorát z internetu, potažmo místního Kebab-bufetu anebo z pláže v Hurgadě, zatímco já přímo mezi Rusy i kavkazskými muslimy prožil nějaký ten pátek a mám spoustu muslimských kamarádů ve zhruba 30 zemích, stejně jako přátel a známých ze všech možných vrstev, etnik a sociálních skupin po celém ruském impériu.
s rodinou derbentského muftího
Tradiční dagestánský svátek Nogaj Bajram
Jestliže zde něco tvrdím, pak to prohlašuji na základě osobních zkušeností … byť mnozí truhlíci, kteří - na rozdíl ode mne - v Čečensku, stejně jako v Íránu, Uzbekistánu či Tádžikistánu nikdy nebyli (a možná ho nenajdou ani na slepé mapě) to budou zpochybňovat, jelikož na základě vědomostí získaných z televize si pod pojmem islám automaticky představí fanatické saudské wahábity, palestinské džihádisty či afghánské islamistické fundamentalisty z Tálibánu.
Naši „antiislamisté“ srocující se kolem Pitomia a Rajchla snad ani vůbec netuší, že tradice a mentalita jednotlivých muslimských komunit se zásadně liší region od regionu, zemi od země. Přičemž povolžští nebo severokavkazští muslimové jsou nám mentálně bližší, nežli svým souvěrcům v Africe či na Blízkém východě. Mimochodem, před příchodem Rusů a pravoslavné církve do Střední Asie a na Kavkaz byl zde např. antisemitismus neznámým pojmem a vesměs to platí – na rozdíl od většiny muslimských zemí i pravoslavného Ruska - i dnes.
...
Externí odkazy:
- "Руслан Магомедрагимов боролся за права жителей Самура и Дербента" [Ruslan Magomedragimov fought for the rights of residents of Samur and Derbent]. kavkaz-uzel.eu. Retrieved 9 February 2021.
- ^ "'Sadval' activist Ruslan Magomedragimov found dead in Dagestan". kavkaz-uzel.eu. Retrieved 9 February 2021.
- ^ "Leader Of Ethnic Lezgins Killed In Daghestan". Radio Free Europe/Radio Liberty. 21 March 2016. Retrieved 9 February 2021.
- ^ Jump up to:a b "Bellingcat связал сотрудников ФСБ, следивших за Навальным, со смертями еще трех политических активистов" [Bellingcat linked FSB officers monitoring Navalny with deaths of three more political activists]. BBC News Русская служба (in Russian). Retrieved 30 January 2021.
- ^ "Navalny Poison Squad Implicated in Murders of Three Russian Activists". bellingcat. 27 January 2021. Retrieved 30 January 2021.
- ^ "Navalny's Alleged FSB Poisoners Linked to Deaths of Journalists, Activists – Investigation". The Moscow Times. 27 January 2021. Retrieved 9 February 2021.
- ^ "Poisonings of Activists in the North Caucasus: A Low Threshold for Chemical Weapons Use Inside Russia?". Jamestown. Retrieved 9 February 2021.
=======================================================
ZDROJ:
F. R. Hrabal-Krondak: CESTA NA KONEC SVĚTA A ZPĚT, 3. díl.
(ISBN 9788082360038; str. 53-60)
Podrobnosti: http://www.cadpress.sk/rusko2017.htm
.
=======================================
O AUTOROVI:
CV / Biografie: http://www.cadpress.sk/frhk_biografie.htm
FB-profil: http://www.facebook.com/fero.hrabal
Fero HRABAL-KRONDAK
Autorovy rozhovory o Rusku, geopolitice a cestování:
DOPORUČUJI i MÉ DALŠÍ ČLÁNKY:
Pro vcítění do ruské mentální reality proto doplňuji můj text několika letmými autentickými sondami do všedního života, myšlenkového světa a uvažování ruských dezolátů.
VÝBĚR Z PEREL RUSKÉ PROPAGANDISTICKÉ ŽUMPY:
Ruský poslanec Milonov navrhuje používání brutálních bolševických metod k likvidaci zrádců: https://www.facebook.com/100002069298316/videos/833176008275206/
Ruský Mordor in nature: https://www.facebook.com/mitch.ruzicka/videos/506271885104451
Podstata ruského myšlení o Ukrajině v jedné minutě: https://www.facebook.com/100002069298316/videos/487423040461194/
Neuvěřitelná scéna v ruské televizi (rok 2020): https://www.facebook.com/100002069298316/videos/445499618277902/
Zločinci v ruské televizi tvrdí, že se moci na Západě zmocňují satanisti: https://www.facebook.com/100002069298316/videos/1147293309820345/
Medveděv vyhrožuje zničením Capitol Hill a Elysejského paláce: https://www.facebook.com/photo/?fbid=7553250391420529&set=a.4944371985641729
V ruské televizi vyhrožují vymazáním z mapy 20 největších polských měst: https://www.facebook.com/100002069298316/videos/474768248545914/
Kremelští zločinci si myslí, že když zaútočí na Polsko, Evropa na to ze strachu nebude reagovat: https://www.facebook.com/100002069298316/videos/438848835524597/
Dmitrij Medveděv vyhlašuje nekompromisní hybridní válku Západu: https://www.facebook.com/photo/?fbid=7699983620080538&set=a.4944371985641729
Andrej Guruljov chce útokem na hráze zaplavit Nizozemsko: https://www.facebook.com/photo/?fbid=7673315116080722&set=a.4944371985641729
Dmitrij Medveděv vyhlašuje nekompromisní hybridní válku Západu za účelem nanesení co největších škod našim ekonomikám a způsobu života: https://www.facebook.com/photo/?fbid=7699983620080538&set=a.4944371985641729
Vladimir Solovjov prohlašuje, že Zelenskij zničil křesťanskou podstatu Ukrajiny a podřídil ji ďáblu: https://www.facebook.com/100002069298316/videos/347797461683703/
Ruský poslanec Alexej Žuravljov mluví o satanistických chrámech na Západě: https://www.facebook.com/100002069298316/videos/920016693260903/
Kremelští zločinci plánují, jak zaberou celou Ukrajinu: https://www.facebook.com/100002069298316/videos/1148051966401393/
Komentáře