Jamalští upíři a mamuti západní Sibiře aneb Arktické záhady a archeologické otazníky

Reportáž z autorovy návštěvy Jamalu a seznámení s objevy tamních archeologů a paleontologů (výňatek z mého „literárně-politologického cestopisu“ Přes Čukotku na Fidži a zpět - 2).

Jamalští upíři a mamuti

Vzhledem k povědomí o nedávném unikátním nálezu záhadné „jamalské mumie“ nemohu nevyužít příležitosti navštívit i archeologické oddělení salechardského Centra výzkumu Arktidy. Jeho vedoucí Natalja Viktorovna Fjodorova mne seznamuje s okolnostmi nálezu, o němž v červenci 2015 informovaly všechny odborné časopisy.

Tehdy tým zdejších archeologů narazil při terénním výzkumu starověkého pohřebiště v lokalitě Zeljonyj Jar, poblíž severního pobřeží jezera Orjachlor (ležícího zhruba 50 km jihovýchodně od Salechardu), na jakýsi kokon, oválnou schránku z březové kůry dlouhou 128 cm.

Při zběžném ohledání detektorem kovů a 3D skenování přenosným tomografem došli vědci ke zjištění, že schránka ukrývá jednak kovové předměty (zřejmě měděné či bronzové), jednak lidské ostatky.

Během podrobného zkoumání v laboratoři se zjistilo, že schránka obsahuje mumii zhruba sedmiletého chlapce, pohřbenou s malou bronzovou sekerkou a zabalenou v několika vrstvách sobí kožešiny a s tělem pokrytým tenkými plátky mědi.

Chemická analýza nakonec prokázala, že stáří ostatků, resp. při pohřbu použitých materiálů, je zhruba 1 000 let. Z výše uvedeného důvodu se též do výzkumu zapojili odborníci z oblasti paleontologie, medicíny a genetiky z řady výzkumných pracovišť, jelikož – při potvrzení dostatečné kvality vzorku – skýtá tento nález další možnost poodhalit okolnosti historie osídlení Severu. Proto také byly všem pracovníkům centra z řad místních etnik odebrány vzorky krve pro porovnání genetické struktury.

Za dokonalé uchování vděčí kokon i tělesné tkáně mumie nejen skutečnosti, že zdejší nekropole leží v oblasti permafrostu, kde spodní vrstvy země nikdy nerozmrzají, ale i oxidaci mědi z pohřební výbavy. Měď obecně patří mezi dobré konzervanty, neboť zabraňuje působení ničivých mikroorganismů (bakterií a plísní), které produkcí proteolytických enzymů, sekretů a vlastních kyselin narušují organickou i anorganickou složku kostní tkáně. Měděné hrobové artefakty ve větším množství můžou způsobit i inhibici rozkladu. Stejně jako v uzavřených kovových rakvích v důsledku anaerobního rozkladu organických látek dochází k rozpuštění kovů (mědi, olova nebo zinku) ze stěn rakve, načež se uvolněné ionty kovů zabudovávají do kostí.[1]

K tomu je třeba doplnit, že určitou roli v procesu mumifikace hrály zřejmě i specifické zvláštnosti místní půdy. Archeologové totiž znají i další severní pohřebiště z 11.-12. století, kde tamní ostatky mumifikované nejsou, přestože rovněž leží v permafrostu a byly důkladně zakryty mědí.

Vzhledem k zachovalosti ostatků lze prý teoreticky předpokládat, že si mohly uchovat genetický materiál v kvalitě dostatečné k analýze DNA, ale jisté to není. Stejně jako nahrazení vápníku jinými ionty může vést ke změně struktury kosti, může totiž při tomto procesu dojít i k destrukci genetické informace, ačkoliv celková forma a tvar kostí se zachovává.

Nutno zdůraznit, že tento objev není jediným nálezem mumifikovaných lidských ostatků, jež přežily díky permafrostu a oxidaci mědi v severní části západní Sibiře.

Archeologové zde dosud odkryli 36 hrobů z 10. až 13. století, z toho 27 hrobů obsahovalo ostatky dospělých osob, osm bylo dětských, jeden patřil zřejmě adolescentovi. Zhruba v tuctu z nich se nacházely mumie. Pět z nich bylo zavinuto v několika vrstvách kožešin (sobích či medvědích, resp. z rosomáka), přičemž samotné tělo bylo pokryto vrstvou měděných plátků.

Na zmíněném pohřebišti byly definovány čtyři typy hrobových struktur.

První z nich je pohřeb v dřevěné loďce. Druhým je pohřeb v obalu z březové kůry sešitém do podoby člunku. Třetím je pohřeb v uzavřených dřevěných truhlách-sarkofázích napodobujících tvar člunu. A konečně čtvrtým typem je pohřeb v truhlici upletené z březové kůry.

Unikátním rysem těchto nálezů je poměrně dobrá zachovalost mumifikovaných lidských ostatků i funerální struktury, oděvů a pokrývek pohřbených. Nezvyklým detailem funerální struktury je přítomnost podivných kornoutů vytvořených srolováním plechu ze stěny měděného kotle v nohách nebožtíka ve dvou hrobech.[1]

Jamalské mumie

Aby otazníků bylo ještě více, v četných zdejších hrobech byly nalezeny i ostatky s roztříštěnými, resp. odseknutými lebkami a přelámanými kostmi, přičemž z ohledání je zřejmé, že k destrukci kosterních pozůstatků došlo až po smrti nebožtíka, a to úmyslně.

Na jednu stranu takovéto pohřební rituály nejsou sice typické pro tento kraj, ale mně se automaticky vynoří analogie s tzv. „upírskou nekropolí“ v Čelákovicích, kde se nachází zřejmě nejznámější „pohřebiště vampýrů“ v Evropě.[2]

Rovněž Natalija Fjodorová je přesvědčena, že způsob, jakým byli tito neznámí lidé pohřbeni, souvisí s určitým typem náboženského rituálu. Podle ní byly lebky a kosti mrtvých zřejmě roztříštěny až po jejich smrti, aby nebožtíci ztratili schopnost vracet se do světa živých, resp. působit magicky na život pozůstalých. [3]

„Vampyrismus“ je stará lidová pověra, rozšířená donedávna i u Slovanů, podle které se mrtvý vrací z hrobu, aby pozůstalým nebo lidem z okolí škodil na životě či majetku. Bývá to duch čaroděje, člověka narozeného už se zuby, nekřtěňátka a podobně, který bere na sebe podobu velkého netopýra. Dle staroslovanských představ např. upír, jehož tělo v hrobě nehnije, zajde, teprve když je jeho srdce probodnuto dubovým, lipovým či osikovým kolíkem (jindy bylo vyňato a rituálně spáleno).

Z toho důvodu bývalo v animistickém společenství zvykem po nějakém čase od pohřbení znovu otevřít podezřelý hrob s cílem ověřit, zda tělo nejeví známky vampýrské anomálie, resp. kvůli ochrannému zásahu na něm. Ten měl několik forem, z nichž nejběžnější bylo oddělení, případně vyjmutí nebo přemístění hlavy na jiné místo (bývala položena k nohám, případně zakopána daleko od těla).

Není divu, že jamalští domorodci, u nichž je tradiční animistické náboženství dosud silně zakořeněno, vesměs nepochybují o tom, že odkrýváním starověkých hrobů si archeologové zahrávají s temnými silami a pomsta duchů může stihnout i místní obyvatele. Proto se mezi Něnci množí hlasy požadující ukončení vykopávek a vrácení ostatků a mumií na místo jejich posledního odpočinku.

Jamal je však obecně bohatý i na nálezy zachovalých pozůstatků mamuta, tj. včetně kožešiny a tělesných tkání (nikoliv jen koster jako jinde). K zatím poslednímu takovému objevu došlo, aspoň pokud vím, v r. 2007 nedaleko Kamenného mysu.

Nálezy částí nebo i celých koster mamutů jsou zde celkem běžné:

Nález mamutí kostry na Gydském poloostrově

Nález mamutí kostry

Inga se svým úlovkem

Nález mamutí kostry na Gydském poloostrově

Nález ostatků mamuta na Gydském poloostrově - mamutí stoličky

Mamutík Ljuba

Kromě výše zmíněné mumie, nejvýznamnějším zdejším exponátem je mamutí mládě, známé jako „mamutík Ljuba“, které je zřejmě nejslavnějším sibiřským mamutem vůbec.

Mumifikované mamutí mládě bylo objeveno v roce 2007 na poloostrově Jamal úplnou náhodou. Nalezl ho pastevec sobů Jurij Chudi, když tábořil u řeky Juribej, kde si všiml, že se díky erozi utrhl kus břehu a tak se odhalil pohled na zmrznuté mládě mamuta, po tisíciletí uchované ledovým permafrostem.

Jurij musel ujet více než 145 km na sněžném skútru, aby nález ohlásil na nejbližší faktorii, a během několika dní bylo mamutí mládě dopraveno do Salechardu. Jelikož tradičně dostávají takové „artefakty“ jméno, které si vybral jejich objevitel, tento exemplář byl pojmenován po manželce pastevce Ljubě.

Tato, v okamžiku smrti zhruba dva měsíce stará mamutí samička zemřela před 42 tisíci lety. I přes jeho obrovské stáří je tělo mamutíka téměř úplně zachováno. Paleontologové tak věří, že bude jakýmsi „okýnkem“ do doby ledové. Jelikož permafrost funguje jako mrazák, který dokáže po desítky tisíc let uchovat i celou mršinu s ryšavou srstí a zbytky stravy ve střevech - odtud pochází i dlouhodobé úvahy o možnosti klonování mamuta a jeho návratu na svět.

Mamutík Ljuba (po reparaci), Paleo-expozice Salechardského muzea

Kromě mamutího mláděte jsou součástí zdejší paleontologické sbírky i kostry nosorožce srstnatého a tzv. Mongočenského mamuta[4] – dospělého jedince zemřelého ve věku 35-40 let – jejíž stáří je asi 17 000 let. Viz ilustrace níže.

Paleo-expozice Salechardského muzea

Zde je třeba říci, že pozůstatků mamutů se tu sice našlo méně než v Jakutsku, ale i tak dost na to, aby vyřezávání z jejich kostí zde dalo vzniknout celému oboru lidového řemesla, profesi kostireza. Jednotlivých částí mamutích koster se tu vyskytuje tolik, že jejich nekompletní kostry tu prostě nemají nějakou zvláštní cenu. Mamutí kly se mimochodem, zvláště kvůli zavedení mezinárodních restrikcí při obchodu se slonovinou[5], často pašuji do zahraničí, kde mamutovina nahrazuje při výrobě ozdobných předmětů klasickou slonovinu.

Na závěr prohlídky mi Jelena Alexandrovna nejen umožní navštívit speciální klimatizovanou místnost, v níž se nachází ona slavná jamalská mumie válečníka, objevená při archeologických výzkumech středověkého pohřebiště Zeljonyj Jar (jejíž fotografie se nachází v úvodní části článku), ale zkopíruje mi též z počítače na flešku i fotodokumentaci z nálezu a procesu konzervace mumie i mamutíka.

Jak jsem již zmínil výše, zmíněná mumie patří muži zralého věku, stáří přibližně 50-60 let. Ostatky byly zachovány díky permafrostu, který podporoval přirozenou mumifikaci. Navíc měděné pláty, používané k zakrytí těla při tehdejších neobvyklých pohřebních obřadech, plnily roli jakéhosi konzervantu, jak bylo již uvedeno.

--------------------------------------------

Poznámky a vysvětlivky:

[1] Зеленый Яр: археологический комплекс эпохи средневековья в Северном Приобье. Екатеринбург / Салехард 2005; А. В.Гусев: „Поминальные действия на могильниках у пос. Зелёный Яр.“ In: Научный вестник ЯНАО. Салехард, 2015.

[2] V Čelákovicích u Prahy bylo od r. 1950 nalezeno na 20 tzv. vampýrských hrobů, tvořících fakticky samostatnou nekropoli. U ostatků všech jedinců byly prokázané dodatečné protiupírské zásahy, které se v té době běžně rituálně prováděly. Někteří z nich byli uloženi tváří k zemi, ruce měli svázané za zády a jejich hlavy byly oddělené od těla. Dalšími znaky protivampyristických rituálů bylo nepravidelné uložení horních i dolních končetin, někdy doprovázené svázáním, s ucpáním úst, zatížením kameny, probitím těla kůlem nebo kůlem zaraženým vedle těla (což mělo magický význam), přibitím hřeby k dřevěné desce apod.

[3] Souvisí s lidovou představou, že se mrtví mohou vrátit na tento svět mezi živé, resp. že mohou opět nabýt života, napijí-li se lidské nebo zvířecí krve.

[4] Kostra byla nalezena v povodí řeky Mongočejacha na poloostrově Gydan. Původně se na části skeletu nacházely i tělesné tkáně, které odborníci nestihli zachránit.

[5] Prodej suvenýrů a starožitností ze slonoviny v současnosti podléhá tzv. Washingtonské úmluvě o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů.

...