Kulaci, lámové a banderovci v lůně tajgy – Jak sovětské masové deportace změnily život Dálného severu
O sovětizaci podmaněných národů Severu, masových stalinských deportacích a osídlování nehostinných oblastí Sibiře nepohodlnými občany a „nespolehlivými“ etniky.
Dopady masových deportací na život původních obyvatel Dálného severu
Poslední jednání v tragédii zdejších národů (trvající od příchodu Rusů na Sibiř) začalo s nástupem bolševiků. Nejenže zásahy sovětských úřadů – zabavování sobích stád a likvidace šamanů – prakticky zničily dosavadní společenskou strukturu, ale v důsledku následného usídlování tisíců specpereselenců [126] z Pobaltí [127], Ukrajiny [128], Kavkazu a Střední Asie, deportovaných sem stalinským režimem ve 30.-50. letech minulého století, se původní obyvatelé stali ve své vlasti jen trpěnou menšinou.
Mapa: Stalinské masové deportace
V rámci „agrární reformy“ sovětského režimu spočívající v likvidaci celé tradiční struktury zemědělství, včetně hromadného vyvlastnění a vysídlení „kulaků“ (tj. bohatých či zámožnějších rolníků)[129], a násilné kolektivizaci [130], tak byly hlavně z agrárních oblastí přesídleny statisíce rolníků, z nichž značná část skončila v nehostinných podmínkách Sibiře, včetně Jugry a Jamalu.
Skutečným „Rokem velkého zlomu“ byl rok 1930, kdy se – v souladu se směrnicí Ústředního výkonného výboru a Rady lidových komisařů SSSR a tajným rozkazem OGPU č. 44/21 ze dne 2. února 1930 – rozjela naplno obrovská mašinerie[131].
Již koncem března 1930 byly z Tobolsku vypraveny první transporty. Počátkem jara dorazily v útrobách nákladních lodí po Irtyši z Omsku (kam byli dopravováni vlaky) do tehdejšího Osťjako-Voguľského okruhu první várky vyhnanců, asi 5 tisíc lidí. Směřovali do Berjozova, Samarova a Surgutu, část pokračovala dál na sever.
Do podzimu bylo vyhoštěno na sever západní Sibiře 6 459 rolnických rodin. Celkem 30 243 lidí. (Na podzim 1930 se na Jamalu vytvořila tak velká koncentrace osadníků, že místní úřady už nevěděly, jak je ubytovat a zajistit pro ně jídlo).
Vzpomínky účastníků těchto událostí jsou plné tragických obrazů, jelikož jejich „přesídlení“ bylo ve skutečnosti součástí represí, směřujících k fyzické likvidaci lidí. Navzdory prožitému strádání, hladu a zimě během transportu mohli vyhnanci děkovat bohu, pokud aspoň dorazila jejich rodina do vyhnanství celá.
„Kulaci“ byli totiž selektováni podle třech kategorií.
Do první skupiny patřili rolníci, kteří aktivně vystupovali proti organizaci kolchozů, uprchli ze svého trvalého bydliště anebo se skrývali. O jejich osudu rozhodovaly „zvláštní trojky“ složené ze zástupců OGPU (tajné policie[132]), oblastního výboru KSSS a prokuratury. Část z nich byla obvykle šmahem odsouzena k trestu smrti zastřelením, ostatní putovali na 10-20 let do táborů nucených prací (GULAGu).
Na rodinné příslušníky kulaků první kategorie a osoby zařazené do druhé kategorie se vztahovalo nařízení k přesídlení do určených odlehlých oblastí země. V různých dobách se jim říkalo specpereselenci nebo trudoposelenci[133].
Osoby třetí kategorie byly „pouze“ vystěhovány z dosavadního bydliště do jiné obce či okresu v rámci své oblasti či kraje.
Mnohé rolnické rodiny tak putovaly do vyhnanství neúplné, resp. bez svého hospodáře, resp. hlavy domácnosti nebo mužských členů.
V dubnu 1932 již tvořil zvláštní kontingent specpereselenců 32 % obyvatel Osťjako-Voguľského okruhu. Zvláštní osadníci byli distribuováni do Berjozovského (10,5 tisíc lidí), Surgutského (8,8 tisíc lidí), Samarovského (6,1 tisíc lidí), Kondinského (3,2 tisíc lidí) a Šuryškarského okresu (1,5 tisíc lidí).
V letech 1933-1935 se osazenstvo zdejších pracovních osad rozrostlo o stovky bývalých stranických pracovníků vyloučených ze strany během první velké čistky.
Počínaje rokem 1937 je následovali pravoslavní duchovní deportovaní sem, zatímco místní šamani (kteří se vyhnuli zastřelení[134]) končili v pracovních táborech v jiných regionech. Přesný počet kněží není znám, jelikož byli deportování společně s dalšími vyhnanci. Patriarcha Alexij II. kdysi nazval Ob-irtyšský sever „ruskou Golgotou“, protože mnoho kněží, kteří zde pobývali ve vyhnanství, je považováno za novomučedníky 20. století.
Ivan Aleksejevič Vladimirov: Bolševici zatýkají duchovenstvo
Další vlna přílivu vyhnanců do oblasti nastala koncem roku 1939.
Poté, co Rudá armáda v souladu sovětsko-nacistické Smlouvy o neútočení[135], definující oblast Besarábie, východního Polska a Pobaltí jako sféru vlivu SSSR, obsadila v letech 1939-1940 tato území (jež byla vzápětí Sověty anektována)[136], putovaly do Chanty-mansijského národnostního okruhu[137]tisíce zástupců tamních národností – Finů, Estonců, Moldavanů, Poláků, Ukrajinců, Židů a dalších – v rámci etnických čistek.
Součástí ruské politiky bylo odedávna dělení obyvatelstva podle tzv. „kategorií spolehlivosti“, a třeba Poláci (společně s Židy a národy Kavkazu a Střední Asie) náleželi odjakživa, tedy již od carských dob, ke kategorii „nespolehlivých“ obyvatel.
Obecně byly ruskými úřady za strategicky spolehlivé pokládány oblasti, kde podíl slovanského obyvatelstva převyšoval 50 %. Z geografického hlediska pak gradient „nespolehlivosti“ vzrůstal směrem od centra k periferním oblastem Ruského impéria.
Stalinské masové deportace Poláků
Etnické deportace v letech 1940-1952 lze rozdělit do 2 etap:
První byly „preventivní deportace“ v letech 1940-1941. Jejich oběťmi se tehdy stali tzv. „osadniki“ – účastníci sovětsko-polské války v roce 1920 a členové jejich rodin, členové antisovětských formací; uprchlíci, kteří překročili novou sovětsko-německou hranici z území Polska okupovaného Němci, a etničtí Ukrajinci. Později se k nim přidali i administrativně vyhnané „buržoazní živly“: bývalí vojáci polské a rumunské armády, policisté a úředníci.
Stalinské masové deportace Poláků
Stalinské masové deportace Ukrajinců
1. července 1941 už žilo v celém Chanty-mansijském národnostním okruhu 18 522 vyhnanců, patřících převážně do kategorie „bývalých kulaků“ (jenom v 10 pracovních osadách (trudoposelcích) v Surgutském rajonu bylo umístěno 3 749 vyhnanců (trudoposelenců).
Koncem srpna 1941 začala nucená deportace rodin Povolžských Němců[138] a poté i všech osob německé národnosti bez ohledu na místo bydliště z evropské části SSSR za Ural.
Stalinské masové deportace
V listopadu 1942 byl režim, rozšířen na Němce ze západní Ukrajiny a západního Běloruska, a v souvislosti s vytvořením tzv. Trudarmie („pracovní armády“)[139] se právní postavení Němců přiblížilo situaci vězňů GULAGu nebo tzv. „totálně nasazených“ pracovníků na územích okupovaných nacisty.
Na tomto místě musím upozornit, že pokud jde o Němce, podstatná část z nich se na Sibiři neocitla až po vpádu nacistických armád na území Sovětského svazu, ale dávno předtím. V očekávání nadcházející války s Německem (resp. snad v souvislosti s plánováním sovětského vpádu do Evropy) bylo již na počátku r. 1935 z Volyně na Sibiř přestěhováno 8 300 německých rodin. V létě 1936 pak bylo ze západních oblastí Sovětského svazu do Kazachstánu a na Sibiř preventivně přesídleno 15 000 německých a polských rodin. (Tento fakt mimochodem též zpochybňuje tvrzení ruských historiků, že debakl Rudé armády po napadení SSSR nacistickým Německem byl zapříčiněn tím, že ho sovětské vedení nečekalo!)
Během plavební sezóny v roce 1942 dorazilo na území Jugry celkem 6 994 deportovaných osob (z toho 1 609 do Surgutského rajonu). Národnostní složení vyhnanců bylo pestré: Němci a Finové z Leningradské oblasti, Ukrajinci, Moldavané a Rumuni z pohraničních oblastí SSSR, Čečenci, Inguši ad.
Jejich právní postavení se prakticky nelišilo od „bývalých kulaků“.
Stalinské masové deportace krymských Tatarů
Druhá etapa – „deportace v odvetu zrádcům“ (1943-1945)
Stalinské masové deportace krymských Tatarů
Ve dnech 28.-29. prosince 1943 byla provedena operace „Ulusy“ s cílem vyhnat z jejich vlasti všechny Kalmyky.
Během operace pod kódovým názvem „Ulusy“ bylo pozatýkáno a deportováno na 110 000 příslušníků kalmycké národnosti. Jenom během první, největší vlny v prosinci 1943 v nevytopených vlacích[140], v období krutých sibiřských mrazů na následky podvýživy a hrozných hygienických podmínek zemřelo cestou kolem 1 500 lidí, a ještě více jich těžce onemocnělo. V průběhu první sibiřské zimy pak zemřelo přes 10 % deportovaných Kalmyků.[141]
Vzhledem k načasování přesídlovací operace na zimní období značná část kalmyckých specpereselenců zemřela ještě předtím, než vůbec na Dálný sever doputovali přes jižní Sibiř. Není divu, 43 % deportovaných tvořily děti[142], 36 % ženy[143] a z 19 000 dospělých mužů (představujících 20 % deportovaných) většinu tvořili starci a invalidi (včetně invalidů válečných, vrátivších se z fronty).
V květnu až říjnu 1944 bylo na lodích z Omsku (oblasti dočasného přesídlení) do Chanty-mansijského okruhu deportováno 1 760 kalmyckých rodin (5 961 specpereselenců)[144], kteří zde byli usídleni mezi místním obyvatelstvem. Jejich sekundární přesídlení, na rozdíl od prvního, represivního, bylo diktováno ekonomickými potřebami zdejšího rybolovného průmyslu.
Stalinské masové deportace Čečenců a Ingušů
V červenci 1944 sem bylo z území Rjazaňské, Voroněžské a Orjolské oblasti vysídleno asi 700 osob (211 rodin) – členů sekty „Pravých pravoslavných křesťanů“[145], skupiny odmítající autoritu oficiální pravoslavné církve („služky Antikrista“), obviňované ze zkorumpovanosti světskou mocí a zrady pravoslaví.[146]
Zároveň s nimi sem byly z území Zakarpatí, které bylo dříve součástí Maďarska, odsunuti i maďarští občané německé národnosti. Pro Němce a Kalmyky zde byl mimochodem zaveden přísnější řád, který určoval podrobně jejich denní režim.
Zvláštní místo v historii deportací zaujímá hromadné vystěhování Ukrajinců, hlavně z oblastí západní Ukrajiny, v letech 1944-1952 na základě obvinění ze spolupráce s OUN-UPA (Organizace ukrajinských nacionalistů a Ukrajinské povstalecké armády).
Vzhledem k ohromnému množství deportovaných Ukrajinců jich mnoho skončilo i na teritoriu Jugry. Jen v letech 1944-1951 bylo násilně vysídleno z rodných krajů na 750 tisíc Ukrajinců (zejména z Volyně, Besarábie, Bukoviny, Haliče a Zakarpatí). I proto se dodnes podílí výrazně na složení zdejší populace.
Naprostá většina přesídlenců deportovaných do Chanty-mansijského okruhu zde byla zaměstnána při průmyslovém rybolovu. Bok po boku tak vláčeli sítě ruský pravoslavný pop, ukrajinský sedlák, estonský učitel, kalmycký láma a židovský kantor z Haliče.
Ivan Aleksejevič Vladimirov: Duchovní na nucených pracích
Deportovaní byli zpočátku usídlováni v Surgutu a na Bílém Jaru ve zvláštních osadách. Během války ovšem nebyly místní úřady schopny zajistit výstavbu nových osad pro přijíždějící zvláštní osadníky, takže docházelo k postupnému odklonu od principu separátního osídlení a rozšířila se praxe rozptýleného usazování deportovaných mezi místní obyvatelstvo. Kvůli nedostatku ubytovacích kapacit byli prostě deportovaní ubytováváni, kde se dalo, často byli namačkáni do domů kolchozníků nebo do různých nebytových objektů.
Nevyhovující hygienický stav obydlí, špatná lékařská péče, vážný nedostatek potravin, oblečení a obuvi, spolu s vlivem drsných klimatických podmínek, se podepsaly na vysoké míře nemocnosti a úmrtnosti. Nejvyšší úmrtnost byla samozřejmě zaznamenána mezi Kalmyky, pocházejícími z jižních stepí.
Jestliže zde tedy – stejně jako třeba na Kolymě – dodnes dožívají někdejší vyhnanci a žijí jejich potomci, není divu.
Během dvou dekád masových deportací se narodily, resp. vyrostly a dospěly ve vyhnanství dvě generace, které vůbec nezažily, resp. nepamatovaly si normální život a kraj svých předků. Někdejší dospělí vyhnanci z první – „kulacké“ – vlny deportací se dožili konce stalinských represí v pokročilém věku, stejně jako mnozí jejich následovníci, kteří sem dorazili později, avšak ve věku 40-50 let. Mezitím ovšem značná část z nich ztratila jakékoliv vazby k rodnému kraji a neměla se po 10 či 20 letech vyhnanství ani kam vrátit.
Na rozdíl od vězňů specpereselenci se zde ocitli vesměs bez jakýchkoliv dokumentů stanovujících dobu trvání jejich vyhnanství, takže prakticky až do konce 50. let neměli žádnou perspektivu svobodného života.
V poválečném období byl totiž režim policejní kontroly nad vyhnanci ještě zpřísněn a výnos Prezidia Nejvyššího sovětu SSSR z 26. listopadu 1948 „O trestní odpovědnosti za útěky z míst nuceného a trvalého usazení osob vystěhovaných do odlehlých oblastí Sovětského svazu za Vlastenecké války“ jasně zdůraznil, že vyhnanci byli přesídleni „navždy, bez práva vrátit se do bývalých míst pobytu“. Podle tohoto dekretu se dokonce útěk z míst vyhnanství trestal 20 lety nucených prací.
Teprve koncem roku 1955 začal proces návratu občanských práv příslušníkům deportovaných „zrádcovských“ národů. V prosinci 1955 přijalo např. Prezidium Nejvyššího sovětu SSSR dekret „O odstranění omezení v právním postavení Němců a členů jejich rodin ve zvláštních osadách“. (Za pozornost stojí, že i po smrti Stalina probíhaly deportace „třídních nepřátel“ dál. Jedním z posledních vyhnanců, kteří dorazili do Chanty-mansijského okruhu, byl igumen Parfenij Něvmeržickij, po propuštění z vězení poslaný do vesnice Šapša v r. 1954.
V letech 1957-1958 byly obnoveny národní autonomie Balkarů, Čečenců, Ingušů, Kalmyků a Karačajců a těmto národům bylo dovoleno vrátit se na svá historická území. Například Němci však získali právo na návrat do Povolží a dalších oblastí vystěhování až v roce 1972, Krymští Tataři až koncem 80. let – samozřejmě bez jakýchkoliv nároků na odškodnění či vrácení zabaveného majetku či obydlí.
Až 26. dubna 1991 pak byl přijat zákon Ruské federace „O rehabilitaci národů, jež byly obětí represí“.[147]
------------------------------------
Poznámky a vysvětlivky:
[126] „Speciální přesídlenci“ = vyhnanci.
[127] Během sovětské okupace pobaltských zemí (1940-1941 a 1944-1991) bylo zabito nebo deportováno celkem 605 000 zdejších obyvatel (135 000 Estonců, 320 000 Litevců a 170 000 Lotyšů), jejichž majetek byl zkonfiskován a předán příchozím ruským „kolonistům“ – především příslušníkům NKVD a Rudé armády, jakož i komunistickým funkcionářům.
[128] Během několika vln deportací Ukrajinců z území západní Ukrajiny a západního Běloruska v letech 1939-1941 bylo celkem na Sibiř, do Povolží, Kazachstánu a na Dálný sever deportováno až 1 milion 250 tisíc lidí.
[129] V Rusku v roce 1914 tvořili „kulaci“ asi 15 % ruských rolníků. Jelikož „rozkulačování“ probíhalo nezřídka divokým stylem v režii vesnické chudiny a asociálních živlů, postihlo v mnoha případech i nezámožné střední rolníky.
[130] Politika vytváření velkých zemědělských družstev (kolchozů), vyhlášená v roce 1927 na XV. sjezdu komunistické strany, tvořila základ agrární politiky sovětského státu, jak prezentoval J. V. Stalin ve svém referátu „Rok velkého zlomu“ koncem roku 1929. Výsledkem bylo, že vlády nad venkovem se vesměs ujali dosazení političtí funkcionáři a lůza, takže „agrární reforma“ měla za následek totální zhroucení produkce potravin, což v jižním Rusku, v Kazachstánu, na severním Kavkaze, v Povolží, a především na Ukrajině vyústilo v katastrofální hladomor v letech 1932-1933. V jeho důsledku zemřelo 6-8 milionů lidí.
[131] Podle oficiálních dokumentů zvláštního přesídlovacího oddělení OGPU „Informace o vystěhovaných kulacích za roky 1930-1931“ šlo o 381 173 deportovaných rodin s celkovým počtem 1 803 392 lidí.
[132] V roce 1934 byla přeměněna na NKVD.
[133] „Pracovní osadníci“.
[134] Podle dostupných dokumentů bylo popraveno „pouze“ 976 místních obyvatel.
[135] Přesněji s tajným dodatkem této smlouvy, tzv. „Paktu Molotov-Ribbentrop“ z 23. srpna 1939.
[136] Východní Polsko v r. 1939; severní Bukovina, Besarábie a pobaltské země – Estonsko, Lotyšsko a Litva – a finská východní Karélie byly připojeny v r. 1940.
[137] 23. října 1940 byl přejmenován Osťjako-Vogulský okruh na Chanty-mansijský národnostní okruh.
[138] Na základě výnosu Ministra obrany z 28. srpna 1941.
[139] Obdoba nacistické organizace Todt, do níž měli být nedobrovolně zapojeni příslušníci všech „vykořisťovatelských tříd“.
[140] K provedení operace „Ulusy“ bylo použito 46 nákladních vlaků.
[141] Do počátku 50. let se populace Kalmyků na území Sovětského svazu zmenšila zhruba o 30 %.
[142] V počtu 40 157.
[143] V počtu 33 809.
[144] Dalších 1,5 tisíce jich putovalo dál na Jamal.
[145] Istinno-pravoslavnyje christiane.
[146] Organizace PPK vznikla ve 30. letech 20. století, její činnost se odehrávala v hluboké ilegalitě a organizační struktura fungovala na konspirační bázi. Bohoslužby se odehrávaly jednak v domech věřících, jednak na utajovaných místech v lesích apod. Stoupenci PPK se izolovali od vlivu komunistické propagandy, snažili se co nejvíce vyhýbat styku s představiteli komunistické ideologie (fanatickými komunisty – „služebníky Antikrista“) a neúčastnili se společenského života.
[147] Použité prameny k této kapitole: В.А. Бердинских: Спецпоселенцы: Политическая ссылка народов Советской России. Новое литературное обозрение, Moskva 2005; А.С. Иванов: Изъять, как антисоветский элемент. Калмыки в государственной политике (1943-1959 гг.), Научный совет при Президиуме РАН по проблемам военной истории. Moskva 2014; А.С. Иванов: „Эволюция системы спецпоселений Югры (1930-1940 гг.)“, in: Переселенцы поневоле: Сборник воспоминаний спецпереселенцев 1930-1940-х гг. Сургут и Сургутский район. ООО Зауралье, Kurgan 2014.
========================================================
Zdroj:
Podrobnosti:
rozhovor_tema_xii
=======================================
O AUTOROVI:
CV / Biografie: http://www.cadpress.sk/frhk_biografie.htm
FB-profil: http://www.facebook.com/fero.hrabal
Fero HRABAL-KRONDAK
Autorovy rozhovory o Rusku, geopolitice a cestování:
DOPORUČUJI i MÉ DALŠÍ ČLÁNKY:
Pro vcítění do ruské mentální reality proto doplňuji můj text několika letmými autentickými sondami do všedního života, myšlenkového světa a uvažování ruských dezolátů.
VÝBĚR Z PEREL RUSKÉ PROPAGANDISTICKÉ ŽUMPY:
Ruský poslanec Milonov navrhuje používání brutálních bolševických metod k likvidaci zrádců: https://www.facebook.com/100002069298316/videos/833176008275206/
Ruský Mordor in nature: https://www.facebook.com/mitch.ruzicka/videos/506271885104451
Podstata ruského myšlení o Ukrajině v jedné minutě: https://www.facebook.com/100002069298316/videos/487423040461194/
Neuvěřitelná scéna v ruské televizi (rok 2020): https://www.facebook.com/100002069298316/videos/445499618277902/
Zločinci v ruské televizi tvrdí, že se moci na západě zmocňují satanisti: https://www.facebook.com/100002069298316/videos/1147293309820345/
Medveděv vyhrožuje zničením Capitol Hill a Elysejského paláce: https://www.facebook.com/photo/?fbid=7553250391420529&set=a.4944371985641729
V ruské televizi vyhrožují vymazáním z mapy 20 největších polských měst: https://www.facebook.com/100002069298316/videos/474768248545914/
Kremelští zločinci si myslí, že když zaútočí na Polsko, Evropa na to ze strachu nebude reagovat: https://www.facebook.com/100002069298316/videos/438848835524597/
Dmitrij Medveděv vyhlašuje nekompromisní hybridní válku Západu: https://www.facebook.com/photo/?fbid=7699983620080538&set=a.4944371985641729
Andrej Guruljov chce útokem na hráze zaplavit Nizozemsko: https://www.facebook.com/photo/?fbid=7673315116080722&set=a.4944371985641729
Dmitrij Medveděv vyhlašuje nekompromisní hybridní válku Západu za účelem nanesení co největších škod našim ekonomikám a způsobu života: https://www.facebook.com/photo/?fbid=7699983620080538&set=a.4944371985641729
Vladimir Solovjov prohlašuje, že Zelenskij zničil křesťanskou podstatu Ukrajiny a podřídil ji ďáblu: https://www.facebook.com/100002069298316/videos/347797461683703/
Ruský poslanec Alexej Žuravljov mluví o satanistických chrámech na Západě: https://www.facebook.com/100002069298316/videos/920016693260903/
Kremelští zločinci plánují, jak zaberou celou Ukrajinu: https://www.facebook.com/100002069298316/videos/1148051966401393/
Komentáře