Příroda arktického Jamalu a Polárního Uralu (tajga, tundra, lesotundra, hory)

Reportáž z autorových potulek ruskou západní Arktidou. Výňatek z mého „literárně-politologického cestopisu“ Přes Čukotku na Fidži a zpět – 2.

Ačkoliv hodně lidí má fixní představu, že Arktida je jedna nekonečná ledová pláň bez sebemenší stopy života, po příjezdu na Jamal během letního období by byli velice překvapeni pestrostí a různorodostí zdejší přírody.

Proto zde prezentuji epizodu z jednoho mého někdejšího arktického čundru, výletu s kamarádkami Larou a Lenou do Nefritové doliny v pohoří Raj-Iz a podél úpatí horského hřbetu Boľšoj Pajpudynskij na Polárním Urale.

Mapa lokalizace JAMALU

Mapa lokalizace Jamalu

Jak vidno z mapy i připojených fotografií, ve zdejší krajině okolo řeky Sob, mezi pohořím Raj-iz a masivem Charbej, se prolínají značné rozdílné biotopy: bažinatá tundra, lesnatá tajga a kamenná pole.

Níže viz scenérie masivu Raj-iz:

S Larou v pohoří Raj-Iz (Polární Ural)

Přírodní scenérie Raj-iz

Kamenné pole v pohoří Raj-iz

Nefritový vodopád (Raj-iz)

Jak jsem zmínil z předchozí kapitole, na rozdíl od oblasti Raj-iz (ležící jižně od řeky Sob) podhůří Charbejchoje připomíná spíše podtatranské či alpské přírodní scenérie. Dokonce i složením biotopu.

Běžně zde člověk narazí na řadu květin známých z naší přírody, resp. jejich příbuzné odnože. Mám na mysli třeba arktické kopretiny, děhel, hořec, jestřábník, kakost, plamének, plavuň, rozchodnice[1], rdesno, rozrazil, řeřišnici, šťovík, třezalku, vachtu, violku; různé pryskyřníky anebo lomikameny, které u nás náleží k oblíbeným skalničkám[2] a ke zdejším skalnatým úbočím neodmyslitelně patří. Však český název „lomikámen“ (odvozený od latinského „saxifraga“, což znamená doslova „skálolamač“) ilustruje skutečnost, že osídluje skalnatá stanoviště, která rozrušuje svými kořeny.

Z lesních plodů se tu vyskytují borůvky, brusinky (klikva), arktické maliny zvané kňjaženika[3] (podobné spíše ostružinám), divoký (laponský) rybíz[4], kalina, trpasličí ostružiník moruška[5] a šikša.

Poslední jmenované plody, barvou i tvarem podobné našim borůvkám (které se tedy správně česky nazývají šicha černá[6]), zde rostou na zhruba deseticentimetrových keříčcích podobných vřesovci na rašelinných půdách a vlhkých skalách. Ačkoliv někteří autoři tvrdí, že konzumace plodů šikši škodí zdraví (kvůli tomu, že obsahuje grayanotoxin, který se nachází třeba v rododendronech), na Sibiři ani na dálném Severu jsem se s takovým názorem nesetkal.

Místy zde roste i vlochyně bahenní (Vaccinium uliginosum), jejíž plody vzhledem i chutí připomínají něco mezi borůvkou a zimolezem. Podle některých autorů jsou sice ve větším množství jedovaté, ale domorodci ji běžně sbírají a zpracovávají jako ovoce. Je tedy pravděpodobné, že příznaky otravy nemá na svědomí rostlina samotná, ale parazitická houba Sclerotina megalospora, která ji napadá.

Zdejší flóra ovšem, kromě lesního ovoce a pastvy pro oči představuje i přírodní apatyku se širokým spektrem léčivek, která dodnes zdejším domorodcům poskytuje zdarma medikamenty téměř na všechny známé nemoci.

Mohu začít třeba u již zmíněné rostliny, která je perlou mezi místní flórou.

Rozchodnice růžová[7], obecně známá pod lidovým názvem zlatý kořen, není výjimečná ani tak z botanického, jako z farmakologického hlediska. Čaj z jejího kořene představuje proslulý životabudič sibiřských nomádů, s nímž jsem se setkal jak u Čukčů, tak u jamalských Něnců (a zařadil jej i do své apatyky domácí).

Domorodí obyvatelé arktických a subarktických regionů Sibiře, jakož i horských oblastí Altaje, Burjatska, Tuvy, Kazachstánu a Mongolska znají a využívají léčivé účinky této rostliny již celá staletí.

Za léčivou část se považuje nejen kořen, ale i dužnatý oddenek a nať, intenzivně vonící po růžích (odtud druhové jméno rozchodnice růžová). Uvedené části rostliny obsahují vedle velkého množství organických kyselin (např. kyseliny citrónové, fumarové, gallové, jablečné, jantarové, šťavelové a vinné), silic a tříslovin též flavonoidy[8] a další účinné látky.

Pro svou účinnost je zlatý kořen srovnáván se ženšenem a v určitých případech je mu dokonce nadřazován. Je považován za tonikum zlepšující celkový fyzický i psychický zdravotní stav, zvyšující sexuální vitalitu a celkovou imunitu. Pokud jde o konkrétní nemoci, je účinný při chorobách jater a popáleninách, údajně i při léčbě rakoviny. A také ke zlepšování paměti, proto čaj z rozchodnice piji pravidelně i doma.

Mladé listy a dužnaté lodyhy jsou považovány za chutnou zeleninu.

Rozchodnice se o první místo ve zdejší bylinkové hitparádě pochopitelně dělí s ivančajem, jehož nachové až magentové květy září všude kolem, vytvářejíce místy celé fialové palouky.

Ivančaj neboli vrbovka je totiž nejoblíbenější ruský bylinný čaj, který byl na Rusi ohromně populární dávno předtím, než do Evropy pronikl čaj pravý – čínský a indický – , kterým byl následně ivančaj z trhu vytlačen. Dlouho představoval i významnou položku ruského vývozu. Koncem 19. století byla jeho popularita tak velká, že začala dokonce ohrožovat pozici Východoindické společnosti[9], která prosadila zákaz jeho dovozu do Anglie.

A pokud se u něj zastavuji, pak nejen proto, že jde o typický ruský nápoj a na fialové květy ivančaje narazíte během léta v Rusku na každém kroku, ale hlavně kvůli tomu, že jde o bylinu s výjimečnými vlastnostmi, která navíc roste i u nás. Její české pojmenování zní vrbovka či vrbka úzkolistá (slovensky kyprina či vŕbka úzkolistá)[10].

Odvar z této byliny je účinný při nemocech močového a pohlavního ústrojenství, žaludku, sleziny a dvanácterníku, odstraňuje žlučníkové kameny a brání vzniku zubního kazu. Celkově čistí organismus a je účinný při intoxikaci, otravě z jídla či alkoholu. Posiluje krvetvorbu a imunitu vůči virovým onemocněním dýchacích cest. Rovněž stabilizuje krevní tlak, léčí migrénu a příznivý vliv má i při průjmových infekčních chorobách a při problémech souvisejících s klimakteriem.

Pokud jde o obsah léčivých složek, tak tato rostlina obsahuje flavonoidy, třísloviny a steroly. Mladé listy a výhonky jsou bohaté na provitamín A, alkaloidy a pektiny a např. vitamínu C je v něm 6× víc než v citronu. Sibiřští domorodci běžně konzumují i mladé, nerozkvetlé výhonky této rostliny jako chřest.

Opomenout nemohu ještě jednu zdejší bylinu, a to rojovník bahenní, známý i pod podivným názvem medvědí košiláč anebo pěnišník, jinak bíle kvetoucí druh rododendronu, zde nazývaný baguľnik[11].

Stejně jako třeba vratič i rojovník je ovšem zároveň bylinou léčivou i jedovatou, a stejně jako v případě vratiče i šťáva rojovníku má insekticidní účinek, což ve svém herbáři z r. 1562 zmiňuje již slavný renesanční botanik Ondřej Mattioli. (Proto si s ní také potíráme krk a zápěstí, abychom odradili dotěrnou havěť.)

V lidovém léčitelství býval rojovník používán k léčení menstruačních potíží, při nachlazení a plicních obtížích. Jak upozorňuje již otec německé botaniky, známý luteránský učenec Hieronymus Bock[12], laická aplikace je ovšem riziková, neboť v rojovníku obsažené éterické oleje (ledol atd.) mají i psychotropní účinky a jeho neuvážená aplikace může vyvolat záchvaty agresivity a zuřivosti, amoku.

Kvůli svým psychotropním vlastnostem byl ve středověku ve Skandinávii používán jako magická rostlina, pomocí které bylo možno navázat kontakt s duchovními bytostmi přírody. Však také v duchovní praxi sibiřských šamanů zaujímá rojovník čestné místo hned vedle oblíbené muchomůrky červené. Vdechováním kouře z rojovníku se třeba tunguzští šamani odedávna uváděli do extatického stavu, v němž předpovídali budoucnost a léčili.

A když už jsem u problematiky zákeřných rostlin, nemohu nezmínit ďábelskou bylinu zvanou bolševník[13], na kterou – jak vidno – lze narazit opravdu všude, od Kavkazu po polární kruh. A označím-li ji za ďábelskou, vím moc dobře, o čem mluvím. Co dokáže, jsem viděl před časem na vlastní oči v Karačajsku.

Tato rostlina s mohutnými lodyhami s bílým vějířovitým květenstvím a cípatými listy s pilovitými okraji (podobnými třeba děhelu), dosahující až třímetrové výšky, je totiž nejen impozantní, ale i nebezpečná. Lépe se jí nedotýkat, jelikož pouhý dotek s ní může člověku způsobit velmi nepříjemné kožní problémy. Šťáva, kteroubolševník obsahuje, je totiž toxická a může způsobit poleptání a bolestivé puchýře, jako kyselina. Stopy potřísnění, jako jsou pigmentace a jizvy, zůstávají patrné přinejmenším celé měsíce.

V případě obzvlášť citlivých jedinců mohou už samotné výpary z pokosených rostlin vyvolat pálení v krku, závratě, nevolnost a slzení.

V tomto případě jde zřejmě o odrůdu zvanou bolševník Sosnowského[14]. V 50. letech přišli soudruzi na nápad, že by tato bleskově rostoucí a samovolně se množící rostlina, navíc odolná vůči klimatickým podmínkám, mohla být ideálním krmivem pro dobytek. Následně kolchozníci bolševník rozšířili po celé severozápadní části SSSR, dokonce vyšlechtili novou odrůdu nazvanou „Severjanin“ („Seveřan“). V některých oblastech Ruska (zejména na severu) se pěstuje jakožto krmivo pro dobytek dosud, ačkoliv většinou se od jeho využívání upustilo. Hlavně proto, že maso a mléko zvířat jím krmených získává nežádoucí příchuť, a samozřejmě i kvůli zdravotním rizikům spojeným s pěstováním této rostliny.

Na závěr zmíním ještě dvě zdejší nebezpečné rostliny, jimiž jsou vranec jedlový (Huperzia selago), obsahující jedovaté chinolizidinové alkaloidy, a kýchavice bílá (Veratrum album), podobná hořci.

Poslední zmíněná rostlina je zákeřná v tom, že díky její podobě s hořcem dochází často k jejich záměně a lidé se omylem otráví čajem z této byliny. Mimochodem vínem vyrobeným z kýchavice bílé byl údajně otráven i Alexandr Veliký.

Pokud jde o zdejší faunu, uvedu zde aspoň její nejvýznamnější zástupce, resp. živočichy figurující v Červené knize ohrožených živočichů.

Ptačí říši, představující nejviditelnější část fauny, zde zastupuje např. bělokur horský (Lagopus muta) a bělokur rousný / tundrový (Lagopus lagopus), datel, ořešník kropenatý (kedrovka), jeřábek lesní, straka šedá, sýkorka, tetřev, tetřívek a celá řada různých divokých hus, z nichž uvedu aspoň husu běločelou (Anser albifrons), malou (Anser erythropus) a velkou (šedou; Anser anser).

Z opeřených dravců žije v tajze káně lesní, jestřáb, raroh lovecký, sokol stěhovavý a hned tři druhy orla – orel mořský, skalní a skvrnitý. Z nočních dravců je to kalous pustovka (Asio flammeus), sovice krahujová (Surnia ulula), sýc rousný a výr velký.

Ze savců obývajících tajgu a lesotundru Polárního Uralu jsou to bobr, burunduk páskovaný[15], hranostaj, kuna, liška polární (pesec), los sibiřský, lumíci, medvěd hnědý, norek (kolonok), ondatra, sobol, rosomák, rys a vydra.

Na tomto místě bych rád upozornil, že se zde člověk nemusí obávat střetu s medvědem, a už vůbec ne s rysem, jenž je nočním lovcem, ale spíše s rosomákem, který je z hlediska nebezpečnosti nesporným favoritem navzdory zdánlivé neškodnosti.

Zatímco výše uvedené šelmy se normálně člověku zdálky vyhnou, rosomák má pro strach uděláno, navzdory několikanásobně menší postavě, a je-li zastižen poblíž své kořisti anebo mláděte, je schopen klidně napadnout i člověka.

Rosomák sibiřský[16] sice náleží k čeledi lasicovitých, ale širokou kulatou hlavou s malýma očima a kulatýma ušima připomíná spíše malého medvěda (resp. jezevce) nežli kunu či tchoře. Dospělý dosahuje velikosti středně velkého psa, délky 65-100 cm váhy 10-30 kilogramů. Po celé Sibiři se těší pověsti agresivního, zlomyslného a v poměru ke své fyziognomii velmi silného zvířete. Je zdokumentován bezpočet případů, kdy bez ohledu na svou velikost byl schopnost ulovit mnohem většího živočicha (jelena či losa) anebo se porvat o kořist s medvědem.

Na závěr nemohu samozřejmě zapomenout zmínit ještě jednou podrobněji onoho nejzajímavějšího (a zároveň po losovi největšího) obyvatele živočišné říše, který na Polárním Uralu žije. Tím je pižmoň severní neboli tur pižmový, zvaný rusky ovcebyk. Asi proto, že svým vzhledem připomíná tura, buvola i ovci dohromady.

Pižmoni

Nelze samozřejmě nezmínit rovněž

Ilustrace z mé knihy Přes Čukotku na Fidži a zpět 2 (ISBN 978-80-8236-016-8)

Minerálům se však věnuji v samostatné kapitole.

Testování „vezděchodu GAZ“ - Pajpudyna / Poljarnyj (Polární Ural)

--------------------------------------------

Poznámky a vysvětlivky:

[1] Jediný druh rozchodnice, který u nás roste, je právě rozchodnice růžová (Rhodiola rosea). V ČR se vyskytuje pouze v Hrubém Jeseníku a v Krkonoších, na Slovensku pak v Tatrách a Malé Fatře.

[2] V České republice roste celkem 6 druhů lomikamenů.

[3] Lat. Rubus arcticus.

[4] Lat. Ribes spicatum subsp. lapponicum.

[5] Lat. Rubus chamaemorus.

[6] Lat. Empetrum nigrum.

[7] Lat. Rhodiola rosea

[8] Např. tricin a rhodionin

[9] Jež měla monopol na dovoz čaje do Velké Británie až do roku 1833.

[10] V Rusku nazývaná též kiprej, resp. koporskij čaj (lat. Epilobium angustifolium).

[11] Lat. Rhododendron tomentosum; starší označení Ledum palustre.

[12] Lat. Tragus; 1498-1554.

[13] V ČR, kam byl zavlečen nezodpovědnými zahrádkáři jako exotická okrasná rostlina, převažuje bolševník velkolepý (Heracleum mantegazzianum), považovaný dnes za nejnebezpečnější a nejagresívnější invazní rostlinu, jež se rychle šíří, vytlačuje původní rostlinstvo a obtížně se likviduje.

[14] Lat. Heracleum sosnowskyi.

[15] Lat. Tamias sibiricus, zemní veverka.

[16] Lat. Gulo gulo.