Moskva - odvěká Mekka světové reakce

Moskva jako odvěká Mekka světové reakce

S ohledem na vžité vúmlovské stereotypy mnohým z vás zřejmě přijde uvedený titulek jako protimluv, logický nesmysl. To je ovšem zaviněno tím, že v mysli většiny z nás dříve narozených přežívá stará bolševická terminologie (marx-leninské zmatení pojmů či orwellovský "newspeak").

V bolševické terminologii reprezentoval pojem "reakce" či "reakční síly" prostě „zbytky starých vykořisťovatelských tříd z řad buržoazie, katolického kléru, nepracující inteligence, kulaků a živnostníků, usilujících o návrat ke starým pořádkům a obnovu kapitalistických poměrů” (čti odpůrce zvůle lumpenproletariátu, bezpráví a revolučního násilí), zatímco komunisté podle ní představovali "revoluční předvoj dělnické třídy" či "společenskou avantgardu, předvoj nové, vyšší civilizace", a komunistický režim byl prezentován jako "nový řád".

Jenže o jaký "nový řád" v podání bolševiků šlo?

Ve skutečnosti byl opak pravdou. Zatímco západní společnost byla v době bolševické revoluce na nejvyšším stupni společenského uspořádání, parlamentní demokracie, a postupně směřovala k liberalismu (který mimochodem všechny totalitní ideologie považují málem za sprosté slovo), v Rusku byl vítězstvím bolševiků nastartován proces opačný.

Jakmile se zmocnili vlády, začalo se Rusko fakticky vracet do hluboké minulosti. Stávající autokratický režim byl nahrazen režimem totalitním. Tím, že si tzv. sověty přisvojily kompetence vlády i dumy uvrhly Rusko ne jen do období předparlamentního, resp. předstolypinského, ale dokonce do období existence opričniny (skrze kterou se Ivan Hrozný zavedl absolutistickou vládu).

Právě období opričniny je asi nejpřiléhavější analogií bolševického režimu. Ten totož hned v úvodu nahradil Dumu, která byla vytvořena po ruské revoluci v r. 1905, jakousi obdobou kozáckých shromáždění, tzv. Všeruským sjezdem sovětů, do kterého byli jednotlivými sověty delegováni prověření zástupci, tvořící pouhou stafáž ÚV Komunistické strany. Jelikož se však Všeruský sjezd scházel jen 2krát ročně, bolševickou obdobu dumy fakticky představoval 200 členný Všeruský výkonný výbor sovětů, obdoba někdejší Bojarské dumy, poradního sboru ruských carů v letech 1547-1711, složeného ze zástupců feudální aristokracie.

Souběžně s posilováním Stalinovy pozice diktátora, byla i ona "Bojarská duma" neboli Všeruský výkonný výbor sovětů a jeho následnické instituce (od r. 1923 Ústřední výkonný výbor Sjezdu sovětů SSSR, od r. 1936 prezidium Nejvyššího sovětu) degradována na operetní ansámbl, jehož poslání – i vliv na politiku státu – odpovídaly úkolu roztleskávaček na stadionu. Aby si tito statisté nedělali přílišné ambice, byla jim jejich role neustále připomínána čistkami v jejich řadách (např. i 6 z 9 členů předsednictva ÚVV v období 1923-36 skončilo na popravišti, stejně jako 2 z jeho 3 tajemníků a 7 dalších funkcionářů).

V polovině 20. let již skutečná moc přešla na Politbyro ÚV KSSS a poté, co i odtud Stalin odstranil všechny vzpurné funkcionáře a nejdůležitějšími aktéry boje o nástupnictví^[1], byla završena proměna pseudofederativní kvazirepubliky v totalitní autokracii.

V následujících letech se Vůdce obklopil jen naprosto oddanými nohsledy bez mocenských ambic. I tak dal občas některého z členů politbyra zastřelit, aby strach stmelil kolektiv.^[2] Tak jako si předtím vyčistil cestu do Kremlu likvidací poloviny bolševického vedení (14 z 26 členů ÚV z r. 1917 bylo popraveno, zavražděno anebo dohnáno k sebevraždě).

Jak může režim, který vytvořil centralizovaný totalitní stát, založený na teroru a všemocné tajné policii, jenž nejen, že od předchozího samoděržaví převzal systém útlaku a represí, ale ještě jej zdokonalil a rozšířil o útlak duchovní a zbavení práva na soukromé vlastnictví i svobodný pohyb, vrhajíc tak vlastní národ do éry nevolnictví a otrokářství, označit stoupence parlamentní demokracie za reakcionáře, tedy zpátečníky?

Bolševický režim nejen že zavedením cenzury tisku a zákazem politických stran^[3] vrátil Rusko o desetiletí nazpět, do období, kdy bylo na prahu konstituční monarchie, ale znárodněním průmyslu, popřením práva na soukromé vlastnictví^[4] a zestátněním klášterů, ničením relikvií, konfiskací ikon a bohoslužebných předmětů a vražděním duchovních^[5] uvrhl ruský národ nazpět do barbarského období, kdy úpěl pod mongolským jhem^[6]. Přičemž ani Mongolové v Rusku nezasahovali do náboženského života^[7] a nedopouštěli se takových ukrutností, jako sovětští čekisté (samozřejmě, s výjimkou trestných výprav vůči vzpurným panstvím, odmítajícím odvádět tribut či "vychod").

Na rozdíl od americké a západoevropské liberální demokracie, která má kořeny v evropském osvícenství a klade důraz na osobní svobodu jednotlivce zajištěnou pouze minimálními státními zásahy^[8], základem reakčního (zpátečnického) bolševického režimu bylo naopak pohrdání individualitou a osobní svobodou a její potlačovaní brutálním způsobem ve jménu státu, personifikovaného všemocným tyranem a jeho kamarilou, resp. malou kastou nadlidí stojící nad zákony.

Tolik ohledně zmatení pojmů.

A nejde jen o pojmy a minulost.

Dnes je totiž Moskva nejen Mekkou Gottwaldových pohrobků, potažmo lumpenproletářů všech zemí jako je Socialistická solidarita nebo Levá perspektiva, ale – pro někoho možná paradoxně – i pohrobků Hitlera, Horthyho, Mussoliniho, Degrella, Quislinga, Franca, Mosleye či Tisa.

Za posledních 100 let jako by se v postavení Ruska nic nezměnilo.

Tak, jako kdysi jezdili do Moskvy anarchisté a komunisté (slovy Gottwaldovými) "učit se, jak zakroutit buržujům krky", dnes tam putují z celého světa i náckové, aby absolvovali kurzy, jak rozvrátit EU a NATO. 

Přesně v souladu s Leninovou tézí o "užitečných idiotech".

http://antifa.cz/content/foldyna-nocni-vlci-kolaboranti-vlastizradci

Představitelé všech ultrapravicových hnutí, evropská "hnědá internacionála" vzhlíží k Moskvě jako k onomu pověstnému Třetímu Římu. 

Není divu. Podle odhadů Amnesty International dnes působí v Rusku minimálně 85 000 aktivních neonacistů, což je téměř polovina celkového odhadovaného počtu neonacistů na celém světě. Mezi nejaktivnější organizace patří Ruská národní jednota (RNE), Strana národní suverenity Ruska (NDPR), Rodina (Vlast), Slovanský svaz, Ruská pravoslavná armáda, Jiné Rusko, Nacionálně-revoluční fronta, Bílá legie, Černá sotňa, Pamjať, Severská aliance, Sláva Rusku, Fronta národní spásy a Lidově-nacionální strana …. a s řadou z nich jsou ideově i personálně spřízněni třeba také nechvalně známí Noční vlci, kteří se těší nepokryté podpoře Kremlu i samotného Vůdce.

Asi potom není žádnou náhodou, že nejhlasitějšími podporovateli putlerovského imperialismu jsou – vedle Vyvadilových "Přátel Ruska", "Veľké národné a proruské koalície" a partají typu KSČM nebo KSS – jsou koalice nacionalistických uskupení Evropská národní fronta (ENF), Euronat, Aliance pro mír a svobodu (APF), Europa Terra Nostra anebo Světové národně-konzervativní hnutí (WNCM)^[9], zastřešující ultrapravicové a neofašistické organizace Evropy jako je Národní fronta Marine Le Penové, nizozemská Strana nezávislosti (UKIP), Strana pro svobodu (PVV) Geerta Wilderse, maďarský Jobbik, řecký Zlatý úsvit, britská Strana nezávislosti Nigela Farageho, polská Falanga či Zmiena, portugalská Národní strana obnovy (PNR), Srbská radikální strana Vojislava Šešelja, španělské Republikánské sociální hnutí (MSR), italská Fiamma Tricolore a Forza Nuova, švédští Národní demokraté, belgická Národní fronta, Alternativa pro Německo, Syrská sociálně-nacionalistická strana, americká Liga Jihu a Kotlebova Ľudová strana anebo česká uskupení jako Dělnická strana sociální spravedlnosti (DSSS) Tomáše Vandase, spolek Hej, Občané! Žarka Jovanoviče, Národní demokracie Adama Bartoše a Permanova Alternativa pro Česko^[10].

A není žádnou náhodou ani to, že k založení uvedeného Světového národně-konzervativního hnutí (WNCM) došlo právě během mezinárodního neonacistické konference konané v r. 2015 v Petrohradě pod patronátem ruské ultrapravicové strany Rodina (Vlast) - viz http://rodina.ee/politika/487-natsional-konservatory-vsekh-stran-ob-edinilis 

východoevropští quislingové na okupovaném Donbasu

....    však Hnědá internacionála má na co navazovat, viz někdejší sovětsko-nacistické spojenectví i historická ideologická spřízněnost:

1) Jestliže někomu připadá 85 000 neonacistů jako marginální socio-politická skupinka (vycházeje z irelevantního odkazu k poměru k ostatní populaci), pak bych rád poukázal na skutečnost, že v r. 1917 představovali Leninovi stoupenci rovněž zanedbatelnou skupinku v poměru k počtu obyvatel Ruské říše. Bolševickou "Starou gardu" – členstvo  SDDSR(b), (předchůdkyni pozdější VKS(b) a KSSS) ⎼ tehdy tvořilo pouhých 23 600 členů. (NSDAP měla v r. 1925 pouze 27 tis. a koncem r. 1927 zhruba 72 tis. členů; KSČ  měla v r. 1931 jen 40 tis. členů a v r. 1938 zhruba 70 tis.)

2) Je nutno vzít v potaz, že potenciální zálohou a rezervoárem nových členů aktivních neonacistických a fašistických organizací jsou oficiální nacionalistické strany čítající statisíce členů a disponující potenciálem několika desítek milionů voličů a sympatizantů.

p.s.

"Světové národně-konzervativní hnutí" zastřešuje více než 40 ultrapravicových a neonacistických organizací od Ruska po USA.

"Aliance pro mír a svobodu" (Alliance for Peace and Freedom — APF) sdružuje ultranacionalistické subjekty z celé Evropy, jako je třeba řecký fašistický Zlatý úsvit, italská Forza Nuova (kterou vede bývalý militant napojený na italské fašistické teroristické organizace Roberto Fiore), belgické Národní hnutí (jehož tajemníkem je nepokrytý rasista, popírač holokaustu a člen rady APF Hervé Van Laethem),  Srbská radikální strana Vojislava Šešelja, ale i slovenská Kotlebova ĽSNS.

VIZ: 

http://www.voskres.ru/idea/nkpr.htm 

http://pravaya.ru/news/8044

https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%9C%D0%B5%D0%B6%D0%B4%D1%83%D0%BD%D0%B0%D1%80%D0%BE%D0%B4%D0%BD%D1%8B%D0%B9_%D1%80%D1%83%D1%81%D1%81%D0%BA%D0%B8%D0%B9_%D0%BA%D0%BE%D0%BD%D1%81%D0%B5%D1%80%D0%B2%D0%B0%D1%82%D0%B8%D0%B2%D0%BD%D1%8B%D0%B9_%D1%84%D0%BE%D1%80%D1%83%D0%BC 

https://vk.com/rus_mir_org

http://drakula.org/sv_horugv/20/23122015_1.shtml (Православие или Смерть!)

http://newskif.su/2015/%D0%BC%D0%B0%D0%BD%D0%B8%D1%84%D0%B5%D1%81%D1%82-%D1%87%D0%B5%D1%80%D0%BD%D0%BE%D0%B3%D0%BE-%D1%84%D1%80%D0%BE%D0%BD%D1%82%D0%B0/

A zřejmě jen málokdo se mnou nebude souhlasit, že v případě výše uvedených organizací a stran, vyznačujících se vesměs xenofobií, antisemitismem a pohrdáním demokratickým principy, jde o jednoznačně "reakční síly".

Stejně jako v případě "obrozeného" komunistického hnutí, jehož jediným snem je strhnout vývoj nazpět k "diktatuře proletariátu".

A propos, jsem sice ochoten věřit, že nám – aspoň ve střední Evropě – dnes snad opravdu nehrozí znovuzřízení komunistických koncentračních táborů, ostnaté dráty na hranicích, zavedení výjezdních doložek a všeobecné pracovní povinnosti (hlavně však díky tomu, že někdejší nomenklaturní kádři a pohlaváři StB přesedlali na byznys a nehodí se jim do krámu restaurace někdejšího reál-socialismu).

Zkušenosti z Ruska či Běloruska však ukazují, že i dnes se lze obávat hrubých zásahů do občanských svobod, včetně represí vůči opozici (byť dnes pro nás v EU nepředstavitelných), dostane-li se k moci fašizoidní kleptokracie, ignorující demokratické principy a vymaněná zpod aspoň nominální kontroly mezinárodního společenství.

Slovy Garry Kasparova: například „když mafiánský stát v čele s Putinem jako capem di tutti capi (bossem všech bossů) přejde od ideologicky agnostické kleptokracie k používání nestydatě fašistické propagandy a taktiky, i dávno zapuzené strašidlo jaderné katastrofy se vrací na scénu…”^[11].

Zároveň nemám ovšem nejmenších pochyb o tom, že zatvrzelí stalinisté – obdivovatelé Kima, Stalina, Gottwalda a Che Guevary − jako naše rudá ježibaba Semelová, s. Skála či s. Grebeníček − jsou kdykoliv ochotni zaprodat republiku Ruskému impériu a dosud si nenechali zajít chuť vypořádat se s buržuji (čti s opozicí) po čekisticku … a není jejich zásluhou, že k tomu zatím neměli možnost.

Být komunistou ve 21. století, totiž neznamená hlásit se k určité politické orientaci, to znamená patologický psychický defekt, paranoidní nazírání světa, anebo asociální postoj deprivanta realizujícího se negativním způsobem. Dnešní stalinisté nejsou žádní pomýlení idealisté, nýbrž sektáři, naprosto imunní vůči logickým argumentům i historickým faktům; satanisté obdivující a uctívající zlo. Proto jsou nepoučitelní. Proto jsou spíše objektem pro psychiatra či démonologa, než partnerem k diskuzi.

Nebezpečí recidivy totalitarismu (v Rusku pod rudým stalinistickým praporem) nebude nikdy zcela zažehnáno, neboť, jak prohlásil Winston Churchill: "Komunismus je vzpoura méněcenných" - a protože těch neschopných a neúspěšných bude vždy více než schopných a úspěšných, mesiášské ideologie a hlasatelé rovnosti (Království Božího a beztřídní společnosti budou) mít vždy dostatek stoupenců očekávajících zázračné vyřešení svých existenčních problémů. Obvykle na úkor té šťastnější společenské skupiny.

Právě během pobytu v Rusku, kde stále intenzivně přežívá ona morbidní nostalgie za Sovětským svazem a stalinistická Komunistická strana RF je druhou nejsilnější parlamentní stranou^[12], si vždy nebezpečí uvědomuji o to intenzivněji.

Ona, zdánlivě neškodná, postsovětská nostalgie se totiž může pod vlivem ideologického brainwashingu ze stavu patogeneze kdykoliv rozvinout v morovou epidemii.

Vždyť na špek skáčou ruské propagandě i jedinci, kteří vyrůstali ve svobodném světě, měli vždy přístup k objektivním informacím a nepocházejí z nějakých levičáckých či proruských kruhů.

Vygumovaní gladiátoři táhnou na Východ aneb "Rastikova federaska" vítá každého, kdo má "ruskou duši"

Koncem září jsem v Omsku shlédl na lokálním televizním kanálu jakousi ruskou obdobu Zedníčkova pořadu "Kurňa, co to je?", resp. Krampolova "Nikdo není dokonalý". S tím rozdílem, že za idiota je v této relaci host, americký zápasník Jeff Monson alias "Sněhulák".

 

Před ním na stole leží hromada předmětů denní potřeby a Sněhulákovým úkolem je přiřadit k jednotlivým věcem názvy, které mu předkládá moderátor.

Trefí se málokdy, ale nijak ho to nevyvede z veselé nálady. Bylo by to celkem vtipné, pokud by ovšem Jeff Monson alias Sněhulák nebyl čerstvě zvoleným poslancem městského zastupitelstva ruského Krasnogorsku a z jeho trapného blekotání nevysvítalo, že navzdory výše uvedené skutečnosti nerozumí ani za mák rusky.

Voliči, resp. krasnogorská samospráva a místní filiálka Jednotného Ruska, poskytli ruským úřadům zvolením negramotného "Sněhuláka", který se ocitl v září na kandidátce Jednotného Ruska, přestože se stal ruským občanem RF teprve před třemi měsíci^[13], vskutku medvědí službu.

Nejde jen o to, že tím udělali idioty ze sebe samých, potažmo Kremlu, v jehož režii se Monson stal tváří ruské propagandy, ale že se tím především v plné nahotě odhalila absurdnost ruské volební frašky. Tohle je nejen výsměch institutu voleb, ale i zdravému rozumu. Nedovedu si představit, že by mohl být v normální zemi svéprávnými voliči zvolen cizinec, který nedokáže sesmolit jedinou větu v místním jazyce.

Resp. v normální zemi by nebyl takovýto magor zvolen, ani kdyby místní jazyk ovládal sebelépe. Tento potetovaný kašpar, mj. člen mezinárodní anarchosyndikalistická odborové organizace Průmysloví dělníci světa (IWW^[14]), stal ruským občanem výnosem prezidenta Putina na základě žádosti, kterou zdůvodnil tím, že má „ruskou duši“, přičemž nebyl s to odrecitovat ani text přísahy, během které název Ruské federace (Rossijskaja feděracija) zkomolil na „Rastikova federaska“.

O jeho intelektu a morálních kvalitách ⎼ kromě těla potetovaného anarchistickými symboly a komunistickými slogany ⎼ vypovídá již jeho krédo „Jsem anarchista, který by chtěl odstranit veškerou třídní hierarchii ve společnosti a instituce, které tuto nerovnost podporují”, přičemž se v Rusku druží s představiteli kleptokracie a representuje konjunkturalistickou kremelskou partaj Jednotné Rusko, sponzorovanou a ovládanou oligarchy.

Povzbuzen svým absurdním "úspěchem" a pochlebováním klaky a stejně postižených souvěrců hodlá prý tento mamlas „časem dorůst až do Státní dumy,“ jak se svěřil reportérovi listu Izvěstija.

V Rusku je ovšem, jak se zdá, možné opravdu všechno.

*********************

Další figurkou Putinova panoptika je Steven Seagal. Pokud by byl Putin komediálním režisérem, dalo se jeho rozhodnutí pověřit tohoto stárnoucího filmového bojovníka rolí mírového emisara chápat jako majstrštyk.

Smutnou hříčkou osudu se dnes tento prototyp neohroženého amerického patriota – pro fanoušky béčkových "akčních filmů" personifikace statečného agenta CIA bojujícího po celém světě s teroristy a ruskými mafiány – na sklonku svého reálného života ocitá po boku skutečných, výše uvedených padouchů. Majora Putina, bývalého sovětského špiona a "capo di tutti capi" ruského mafiánského Bratrstva, čečenského satrapy Kadirova, běloruského diktátora Lukašenka a vůdce fašizoidního motorkářského gangu "Noční vlci" Alexandra Zaldostanova alias Chirurga. Sestava jako z akčního hollywoodského thrilleru.

Steven Seagal ⎼ dnes už jen obézní a trapný klaun ⎼ se tak na stará kolena stává spíše zosobněním ruského gangstera Ruslana, než agenta Interpolu Axela či zachránce Ameriky Caseye Rybacka.

Při obecně známém sníženém prahu sebekritiky u sportovních a filmových celebrit ani nepřekvapí, že má ambice stát se dokonce gubernátorem ruského Přímořského kraje, jelikož jeho matka pocházela z metropole Dálného východu, Vladivostoku.

Ačkoliv se ohání svou láskou k ruské kultuře a svými ruskými kořeny (jeho otec Samuel byl ruský Žid^[15]), vzhledem k tomu, v jakých kruzích se pohybuje, mu spíše imponuje především tradice ruského samoděržaví a postkomunistická kleptokratická opričnina.

A zřejmě mu rovněž došlo, že za svou čím dál bídnější filmovou kariérou již nějakou důstojnou tečku neudělá, takže s vděčností přijal od Putina funkci vyslance dobré vůle, jenž má zlepšit vztahy mezi Ruskem a Amerikou (které souběžně s jeho maškarádou otravují právě Putinovi agenti a trollové).

Když si k "Sněhulákovi" Monsonovi a Seagalovi přimyslíme ještě Gérarda Depardieua či Roy Jonese v ušance, vypadá to, že se propaganda Kremlu zvrhává v politickou burlesku.

Ačkoliv se často vykřikuje, že „by se neměla kultura, ekonomika, sport ... směšovat s politikou”, každý diktátor či tyranský režim kulturu a sport vždy velmi obratně využívá k propagandistickým účelům a ekonomika je jeho nástrojem k posílení postavení.

Zatímco statisíce Rusů berou z putinovského Ruska roha a miliony dalších mají zaječí úmysly^[16], sem tam lze potkat i nějakého exota (následovníka Rudého Elvise či Štefana Dubčeka) v protisměru.

Bezpáteřní klauni (jako "Rudý Elvis" Reed, Depardieu či Nohavica) a gladiátoři typu Monsona, Roy Jonese či Rodmana jsou vždy hlásnou troubou totalitních režimů. Jako onen legendární Krysař slouží diktátorům k oblbování davů a nějaký Quisling (Depardieu, Dean Read, Angela Davies či Rodman) se vždy najde.

A propos, když už jsem zmínil Nohavicu, přijetím řádu od Putlera Nohavica jen jakoby sám a definitivně potvrdil dávno doutnající podezření o pokřiveném charakteru (bez ohledu na průkaznost obvinění z konfidentství a kolaborace s komanči)! Často totiž není podstatné o jaký jde řád, ALE o to OD KOHO, ZA CO a v jakém kontextu dotyčný medaili získává. A každý akt kremelského vůdce je promyšleným propagandistickým tahem.

 (Třeba i Maksim Gorkij zaprodal duši Satanovi, když přijal po návratu do SSSR od krvavého diktátora Džugašviliho tentýž Leninův řád jako Stalinův nejlepší kat z NKVD, Blochin – za svoje zásluhy při hanebném popírání komunistických zločinů. (Nechvalnou roli režimního propagandisty sehrál při své návštěvě GULAGu - Soloveckého lágru zvláštního určení, o němž vydal  nadšené "svědectví", že "tady dochází k procesu základní přeměny v psychice lidí; sociálně nebezpeční jedinci se mění v kvalifikované dělníky a uvědomělé revolucionáře." )

Ostatně s tučným kontem ve First American Bank a kreditkou Mastercard Gold lze v pohodě vegetovat i v KLDR nebo Turkmenistánu a hrát si tam na naboba. Navíc – na rozdíl od místních občanů – mají američtí imigranti pro jistotu stále v šuplíku americký pas.

Jako třeba takový basketbalista Robert John Holden (první americký sportovec v ruském dresu, jenž získal občanství RF v r. 2007), který přiznává: „Rusky neumím, azbuku neovládám. Daně platím v USA, kde mám trvalé bydliště, a cestuji s americkým pasem, akorát basketbal hraji za Rusko“.

Tihleti pošahaní gladiátoři a klauni jsou ve své tuposti či touze po slávě schopni dělat stafáž třeba Pol Potovi či Idi Aminovi.

A tak vidíme Dennise Rodmana či Gérarda Depardieua^[17] po boku Putina či korejského, čečenského anebo běloruského diktátora, Jeff Monson a Steven Seagal se objímají na Donbase s ruskými žoldáky a vůdci východoukrajinských separatistů.

Třeba Seagal mj. v roce 2014 veřejně podpořil ruskou anexi Krymu a vystoupil tam se svou kapelou na koncertu organizovaném Nočními vlky, s jejichž vůdcem ho zřejmě pojí nejen společné přátelství s majorem Putinem.

Putinovu vyslanci dobré vůle, „jenž má zlepšit vztahy mezi Ruskem a Amerikou” zřejmě vůbec nevadí, že navzdory patriotickým heslům zosobňují Noční vlci především antiamerikanismus, antievropanismus a velkoruský šovinismus. Co jsou zač oni Noční vlci, každý inteligentní člověk ví, stejně jako to, že jejich "patriotismus" je stejného ražení jako v případě Kotlebových národovců, Le Penovy Národní fronty či hnutí White Power.

Pro zajímavost vznik této organizace byl inspirován americkým gangem Hells Angels (s nímž udržoval Zaldostanov styky až do r. 1998). Součástí její ideologie je xenofobie, glorifikace Stalina a sovětského režimu, jakož i antisemitismus.^[18] Během krymské krize se motorkáři z tohoto klubu podíleli na terorizování představitelů tatarské menšiny a zastrašování ukrajinských aktivistů na Krymu, za což byli po dokončení ruské anexe Krymu prezidentem Putinem vyznamenáni. Příslušníci klubu se zúčastnili i bojů na východní Ukrajině, na straně povstalců bojovali např. v oblasti Luhanska po boku členů ruských fašistických organizací jako je Slovanský svaz, Ruská národní jednota, Ruská pravoslavná armáda a dalších ultrapravicových uskupení. Ze stejných důvodů byl klub zařazen na sankční seznam USA.

Velkým kamarádem Nočních vlků a kdejakých gangsterů z Kavkazu i Donbasu je pochopitelně i "Sněhulák" Monson, který se pyšní nejen občanstvím RF, ale i banditské "republiky" Abcházie a tzv. Luhanské lidové republiky.

A podle přísloví „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej” opěvuje své nové kamarády, kde se dá. Jmenovitě ve vlastním pořadu na ruské televizi RT (dříve známá jako Russia Today), který mu soudruzi nezištně zřídili.

Třeba poznamenat, že Depardieu, který si nechal od svých kmotrů za funkci putlerovského maskota dobře zaplatit jim pak stejně fouknul. Ani na jednom z jeho oficiálních ruských bydlišť ho už léta nikdo neviděl, jak jsem se mohl přesvědčit v Grozném i v Saransku, kde dostal darem byty.

Navzdory svému velkohubému prohlášení při příležostosti udělení ruského občanství v r. 2013: „Jsem připraven zemřít za Rusko.” Možná i proto, že i v Rusku se o jeho finance začali zajímat soudní exekutoři. Jak vyplývá z údajů zveřejněných na stránkách Federální exekuční služby (FSSP^[19]) v republice Mordvinsko 13. června 2018 bylo vůči němu zahájeno exekuční řízení pro nezaplacení daní a poplatků v Saransku a byla mu uložena pokuta. Následně bylo řízení zastaveno z důvodu, že „dotyčný dlužník trvale žije mimo Rusko a nevlastní na území RF žádný majetek, který by mohl být zabaven.”

V případě výše uvedených "Amerusů" (či "Amero-Rusů")^[20], sloužících jako hlásná trouba ruské propagandy, lze říci, že Rusko poznají "jen z rychlíku", ať již tam bydlí anebo jen dojíždějí, neboť díky jazykové bariéře, bez empirické zkušenosti socialismu a slovanské vzájemnosti (nám nepochybně vlastnější), navíc i cíleně izolovaní od reálného života, nemají šanci pochopit kontext, podstatu toho, co kolem sebe vidí. Právě proto jsou však ideálním propagandistickým nástrojem.

Když se tak člověk zamyslí nad historickými fakty, vybaví se mu zajímavé souvislosti. Třeba co Rusko symbolizovalo a symbolizuje pro různé lidi v závislosti na jejich původu, vzdělání a politické orientaci.

A co na něm přitahovalo a přitahuje tak rozdílné jedince.

Od panslavistických blouznivců (předobrazu prosovětské páté kolony, komunistických agitátorů a úderníků Interhelpa) přes levicové filozofy a salonní revolucionáře po světovou ultrapravici.

Tato otázka se pro mne stala nanejvýš aktuální jednak v kontextu obnovené "studené války", jednak pod vlivem gradující virtuální kampaně ruské páté kolony a (zřejmě naivních) rusofilních trollů, které se pokouším – vesměs bez úspěchu – konfrontovat s osobními poznatky ze "země, kde dnes znamená včera”.

Levicoví intelektuálové jako užiteční idioti Kremlu

Výmluvným faktem – svědčícím o iracionálnosti takových tendencí – je, že nejhorlivějšími obdivovateli Ruska (potažmo SSSR) byli vždy lidé, kteří tam sami nikdy nebyli, resp. ho poznali jen z okna limuzíny či salónního kupé (ať již doslovně či obrazně). Přitom naivní západní intelektuálové byli vždy pro Kreml prospěšnější, než profláknutí komunističtí agitátoři.

Namátkou můžeme zmínit třeba takového dramatika G.B. Shawa, který po návštěvě Moskvy v r. 1931 (na Stalinovo pozvání) odmítl zprávy o strašných poměrech v táborech GULAGu jako smyšlenky. Aniž by znal fakta, tvrdil, že jsou to převýchovné tábory pro asociální živly.

H.G. Wells, autor proslulého sci-fi Válka světů, po audienci u Stalina v r. 1934 v článku pro The New Statesman napsal: „Nikdy jsem nepotkal člověka upřímnějšího, čestnějšího a rovnějšího. Za nespornou prestiž, které se v Rusku těší, vděčí právě těmto vlastnostem. Není za tím nic nadpřirozeného či temného… Než jsem ho uviděl, napadlo mne zprvu, že se možná dostal tak vysoko, protože z něho mají strach. Ale nyní chápu, že za své postavení vděčí tomu, že se ho nikdo nebojí a že mu všichni důvěřují.”

Dá se říci, že evropská levicová inteligence se stala pátou kolonou Kremlu. Dnes je nepochopitelné, že celá řada vynikajících západoevropských spisovatelů se dala do služeb sovětské propagandy. Umělci jako Louis Aragon, Anatole France, André Malraux, Henri Barbusse, Romain Rolland či Lion Feuchtwanger bagatelizovali nebo dokonce cynicky obhajovali stalinské represe, ačkoliv tamější poměry vůbec neznali. Během moskevských procesů pěli tito bardové "nového řádu" oslavné ódy na sovětskou justici a její nesmiřitelný boj proti "škůdcům a vlastizrádcům".

A je člověku na zvracení, když čte s jakou nenávistí a nabubřelou bohorovností cupují svědectví svého kolegy André Gidea, které publikoval v knize Návrat ze SSSR^[21], poté, co se – na rozdíl od svých oponentů – nespokojil s návštěvou Kremlu a moskevského Domu spisovatelů, ale během devítitýdenní cesty navštívil kromě Moskvy i Leningrad, pobřeží Černého moře a Kavkaz, a navzdory tomu, že byl prakticky pod neustálým dohledem, dokázal jasnozřivě vytušit hnilobu skrývající se za bolševickým pozlátkem a transparenty.

Režisér Ejzenštejn jej označil za sluhu fašistů a trockistů, Ija Erenburg za buržujskou hnidu, liberálního měšťáka neschopného docenit skutečný význam SSSR, jelikož došel k závěru, že tzv. socialismus je ještě horší, než kapitalismus.

Pouští se do něj i český bolševik S. K. Neumann, který ⎼ ačkoliv sám v SSSR nikdy nebyl ⎼ ve svém pamfletu Anti-Gide neboli Optimismus bez pověr dští žluč na jeho svědectví:

„Kdo se cítí v Sovětském svazu nesvobodným? Žalostné trosky vyžíračů. Čert je vem! Byl podán důkaz, že to bez nich jde na světě tisíckrát lépe. Theoretičtí hnidopiši, revoluční romantikové, ješitní a nenávistní zneuznanci. Čert je vem! Všude rozsévají toliko rozklad. Dekadentní básníci a umělci. Čert je vem! Socialismus potřebuje zdravých, silných a statečných lidí, ne ufňukaných zbabělců, ne ješitných tatrmanů formalistních, ne sexuálních psychopatů. To všechno jsou zbytky minulosti. Mladé generace se přes ně přelijí jako jarní vody.”

De facto si notuje se svým ideovým následovníkem J.P. Sartrem, který Po své návštěvě SSSR v roce 1954 prohlásil, že zde vládne absolutní svoboda kritiky anebo že v životní úrovni SSSR do roku 1960 předežene Západ, resp. tato bude o 30-40% vyšší než francouzská. V r. 1956 dokonce kvůli odsouzení kultu osobnosti a poodhalení zločinů stalinismu obvinil Chruščova ze zrady komunistických ideálů.

Jestliže v případě Halase, Nezvala, Anatola France či Romaina Rollanda můžeme hovořit o poblouzněných, naivních intelektuálech, v případě J.P. Sartra jde o ryzí ukázku rudého satanisty, který zůstal stalinistou i desítky let po smrti Stalina. Ještě v r. 1974 ⎼ poté, co navštívil ve vězení německého teroristu Andrease Baadera, člena RAF, ⎼ napsal: „Revoluční režim se musí zbavit určitého počtu lidí, kteří jej ohrožují. A nevidím jiný způsob, než je usmrtit.”^[22]

Kromě výše uvedených faktů o jeho světonázoru a morálních hodnotách vypovídá i skutečnost, že tak, jako Gorkij měl za přítele proslulého čekistu-sadistu Gleba Bokého (náčelníka Zvláštního útvaru OGPU / NKVD a organizátora systému GULAGu), Sartre označil za svého nejlepšího kamaráda a „nejcelistvější lidskou bytost naší doby” krvelačného maniaka Che Guevaru, na jehož rukou lpěla přinejmenším krev stovek vězňů, které vlastnoručně povraždil ve věznici La Cabaña^[23]. Nemluvě o Guevarově odhodlání rozpoutat III. světovou válku (soudruh Che by neváhal vypálit atomové rakety na USA a rozpoutat armagedonskou poslední bitvu, pokud by jej vystrašení Sověti sami nepraštili přes prsty).

---

[1]     Ze 7 členů politbyra zvolených v r. 1924 nepřežil kromě Stalina Velkou čistku ani jediný. Michail Tomskij během procesu v r. 1936 raději spáchal sebevraždu; Nikolaj Bucharin, Lev Kameněv, Alexej Rykov a Grigorij Zinovjev byli následně popraveni v letech 1936-38. Lev Trockij, který zatčení unikl útěkem, byl r. 1940 zavražděn v emigraci agentem NKVD. (Během Velké čistky v letech 1936-1938 bylo popraveno zhruba 700 000 režimu nepohodlných lidí.)

[2]     G. Ordžonikidze †1937, Jan Rudzutak †1938, V. Čubar a S. Korirov †1939.

[3]     Po revoltě r. 1905 byla v Rusku legalizována existence politických stran a garantována základní občanská práva obyvatelstva.

[4]     Jedním z prvních kroků bolševického režimu vedle znárodnění průmyslu, bank a zemědělské půdy byl dekret o konfiskaci veškerého zlata nacházejícího se v soukromých rukou.

[5]     Jen v roce 1918 byly zastřeleny 3 000 kněží.

[6]     1223-1480.

[7]     Pravoslavní duchovní byli dokonce zvýhodněni tím, že nemuseli platit daně.

[8]     Klasický liberalismus hovoří o potřebě minimálního státu, ve kterém je úloha státu omezena pouze na ochranu jedince před ostatními. Nejdůležitějším znakem klasického liberalismu je víra v negativně vymezenou svobodu, která tvrdí, že jedinec je natolik svobodný, nakolik ostatní nezasahují do jeho života.

[9]     Není žádnou náhodou, že k založení Světového národně-konzervativního hnutí (WNCM) došlo právě během mezinárodního neonacistické konference konané v r. 2015 v Petrohradě pod patronátem ruské ultrapravicové strany Rodina (Vlast).

[10]    partnerská organizace mládežnické odnože Putinova Jednotného Ruska.

[11]    Garry Kasparov: Zima přichází / Proč je nutné zastavit Vladimira Putina a nepřátele svobodného světa. Jota, Brno 2016.

[12]    V posledních volbách získala KS přes 7 milionů hlasů, těsně následována Žironovského fašizoidní LDPR.

[13]    29. května 2018.

[14]    Industrial Workers of the World; tato organizace je aktivní zejména v USA a dalších anglicky mluvících zemích. Programem organizace je zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků a námezdní práce, kterou má nahradit samospráva pracujících.

[15]    Jeho dědeček a babička z otcovy strany, Nathan Siegelman (pocházející z Minsku) a Dora Goldsteinová (původem z Brestu), si po příjezdu do USA amerikanizovali příjmení ze Siegelman na Seagal.

[16]    Odhaduje se, že od r. 1989 opustilo Rusko celkem (tj. včetně ruských občanů žijících střídavě v zahraničí a v RF) až 18 milionů lidí. Rozsah emigrace z Ruska od rozpadu Sovětského svazu (1991-2016) se pohybuje mezi 4-5 miliony lidí. Za vlády Putina se počet těch, kdo se z Ruska stěhují do zahraničí, výrazně zvýšil. Zatímco v r. 2011 z Ruska odešlo 36 774 lidí, v r. 2013 už jich podle ruského statistického úřadu bylo 186 382, v r. 2014 podle údajů Rosstatu emigrovalo 308 000 lidí, v r. 2015 až 350 tisíc obyvatel. Jde v podstatě o největší emigrační vlnu v historii země. Podíl těch, kdo chtějí emigrovat, vzrostl po Putinově znovuzvolení v letech 2011-2013 na 22%, ještě v r. 2009 přitom po odchodu toužilo jen 13% Rusů.

[17]    V září 2018 se Depardieu zúčastnil v Pchjongjangu na oslavách 70. výročí vzniku KLDR.

[18]    Že nejde o žádnou partičku motoristických nadšenců, vysvítá i ze skutečnosti, že činnost "klubu" je každoročně dotována mnohamilionovými příspěvky z vládních fondů.

[19]    Federaľnaja služba sudebnych pristavov (Федеральная служба судебных приставов).

[20]    nebo jak je nazvat, jestliže pro černochy žijící v Rusku se vžilo označení Afro-Rusové.

[21]    Česky vyd. Bourdon, Trnová 2015.

[22]    V 60. letech opěvoval zvěrstva maoistických Rudých gard (vraždících během tzv. kulturní revoluce představitele inteligence, demolujících starověké památky a vypalujících knihovny jakožto přežitek buržoazní minulosti): „Díky své antiautoritářské praxi jsou maoisté jedinou revoluční silou, která se dokáže přizpůsobit novým formám třídního boje v období rozvinutého kapitalismu.” V letech sedmdesátých se stal fakticky ideologem mezinárodního terorismu. Masakr izraelských olympioniků během OH v Mnichově v r. 1972 označil za „legitimní způsob boje palestinského lidu proti utlačovatelům” a opakovaně vyjařoval podporu teroristům z Frakce Rudé armády (Rote Armee Fraktion) a Rudých brigád (Brigate Rosse), mj. financovaným sovětskou rozvědkou.

[23]    Ve svém projevu v OSN 11. prosince 1964 hrdě oznámil celému světu: „Ano, popravovali jsme, popravujeme a budeme popravovat tak dlouho, jak to bude nutné.” („Sí, hemos fusilado, fusilamos y seguiremos fusilando...”).

HHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHH

Aktuální poznámka:

Jak tak sleduji situaci ve Francii,
mám obavy, aby za Žlutými vestami nebyli ti samí soudruzi, jako onehdy za Rudými brigádami a Černým zářím (i za různými "mezinárodními svazy a federacemi" studentstva, míru, žen atd., sídlícími v Praze či Moskvě)!

Organizátoři žlutého teroru nejsou žádní rozhořčení občané. Rudé prapory se srpem a kladivem (stejně jako ty rudo-černé) v rukou některých "aktivistů" mnohé naznačují…

Tohle již není projev lidové nespokojenosti s politikou vlády, nýbrž další z organizovaných pokusů rozbít "prohnilou kapitalistickou společnost" a obrodit ji stylem a la Venezuela. Bude zajímavé zjistit, kdo se se skrývá v pozadí této guerilly. Možná tytéž síly, které byly v pozadí všech těch "mírových hnutí" a levičáckých organizací (ale i teroristických brigád – AD, BR, FRA, GRAPO, PFLP, PL, N17 atd.) řádících v západní Evropě v 60. a 70. letech! Normální občan se nevypraví demolovat policejní radary, lámat mýtné brány, rozbíjet výklady a podpalovat auta Molotovovými koktejly jen proto, že se mu nelíbí ekonomické reformy.

Za pozornost stojí již skutečnost, že řada protagonistů tohoto hnutí (jmenovitě Éric Drouet a Maxime Nicolle nebo fašista Hervé Ryssen, odsouzený za popírání holokaustu,) patří k ultrapravicovým organizacím, resp. jde o dobrodruhy účastnící se bojů na Donbasu po boku ruských žoldáků a proruských separatistů (jako Victor Lenta, Sergej Munier a Mickaël Takahaši), a během těchto "sociálních bouří" došlo – kromě vyloženého vandalismu a rabování – jak k projevům antisemitismu, tak k šíření anarcho-komunistické propagandy.

Victor Lenta mezi žlutými vestami, Champs-Elysees • Autor: AFP, Profimedia

(viz třeba článek "V ŘADÁCH FRANCOUZSKÝCH ŽLUTÝCH VEST SLOUŽÍ BOJOVNÍCI Z DONBASU": https://www.respekt.cz/politika/v-radach-zlutych-vest-slouzi-bojovnici-z-donbasu )

Stačí ostatně sledovat, jak se zalykají radostí nad nepokoji kremloboti a redaktoři ruských režimních médií, která jinak přehlíží brutální zásahy OMONů vůči sebemenší skupince mírumilovných demonstrantů s transparentem, hladovým důchodcům nebo staříkům protestujícím proti drastickému prodloužení odchodu do penze.

Ani by mne nepřekvapilo, kdyby v pozadí "lidové vzpoury" stáli titíž manipulátoři, jako v pozadí našich sdružení bojovníků proti EU a NATO (DSSS Tomáše Vandase, spolku Hej, Občané! Žarka Jovanoviče, Národní demokracie Adama Bartoše atd.)

P.S.

Přiznávám, že osobně mám k žluťáskům averzi i kvůli tomu, že největší křiklouni z nich mají aspoň třikrát vyšší příjem, než je můj starobní důchod (i s trapným příplatkem za odboj vůči opravdové tyranii) a nezřídka dávají najevo sympatie právě k ideologii, v jejímž jméně jsem strávil několik let v base a většinu života v reál-socialistickém lágru, kde se mi ani nesnilo o životě, který si žijí oni.

Rusko na cestě od komunismu k fašismu

Upírat nějakou naději k ruským volbám je stejně naivní jako irelevantní.

Však mají Rusové také rčení „pokud by mohly volby něco změnit, určitě by nám volit nepovolili”.

 

Vzhledem k přetrvávající realitě "vedoucí úlohy strany" (resp. triumvirátu, v němž Žirinovského LDPR a Zjuganovova KPRF poskytují jen stafáž státotvornému Jednotnému Rusku) bylo možné jen těžko očekávat nějaké překvapení. S ohledem na atmosféru fakticky celoroční nepřetržité kampaně Jednotného Ruska, disponujícího přímo státními médii (a všemi ostatními zprostředkovaně), nikoho zde nepřekvapí, že ve většině volebních obvodů vyhraje jako vždy kandidát Jednotného Ruska a prakticky všichni gubernátoři budou potvrzeni ve svých funkcích.

Jak tak opakovaně sleduji volební zpravodajství, vyplývá mi z něj však jeden zásadní poznatek. A to, že vládní partaj Jedinaja Rossija jednoznačně vítězí hlavně v regionech s nejvyšší nezaměstnaností a v severokavkazských republikách ovládaných tvrdou rukou kremelských satrapů, kteří nestrpí podvratnou činnost opozičníků, nezávislých médií ani neziskovek.

Logicky. Jelikož se zde ke skutečnosti, že v čele státních orgánů i samosprávy stojí členové této konjunkturalistické partaje (jako prakticky ve všech oblastech RF), takže zdejší volební klání připomíná frašku a la naše předlistopadová Národní fronta, zároveň navíc připojuje fakt, že si tady málokdo dovolí veřejně projevit skutečný názor, natož agitovat proti režimnímu kandidátovi, aby si tím nepodtrhnul židli, resp. nepřišel o obživu (případně i o život).

V těchto regionech je tradičně i samotná volební účast automaticky nejvyšší. Stejně jako u nás za totality, i zde si například málokterý státní zaměstnanec troufne ignorovat volby, aby neskončil na černé listině. Tudíž z údajů o volební účasti a samotných výsledků voleb lze zpětně odvodit i následující rovnici: Čím více se lidi bojí o svou existenci, tím je jejich účast ve volbách vyšší a úspěch prorežimních kandidátů jednoznačnější.

Navzdory mediálnímu brainwashingu vzbuzujícímu zdání masové podpory Putinově partaji, potažmo stávajícímu režimu, prizmatem volebních statistik se jeví realita diametrálně odlišnou.

Pokud si totiž přepočteme aktuální volební výsledek vítězného Jednotného Ruska na absolutní hodnotu (s ohledem na počet obyvatel RF), znamená to, že z tohoto pohledu Jednotné Rusko representuje nominálně tak nanejvýš desetinu obyvatel Ruské federace. Na tuto skutečnost poukazují i vtipy, objevující se na internetu již během prezentace předběžných volebních výsledků, reagujíc na zveřejněné oficiálních statistických údajů. Jako například:

„Volby do místních samospráv Ruské federace se odehrály za nízké účasti voličů. Psychiatrické léčebny: 100%; armáda: 100%; věznice: 100%. Obyčejní občané: 8,5-12%. Jednotné Rusko s přehledem zvítězilo!“

Zároveň se ovšem stále častěji objevují i první zprávy o bezskrupulózním falšování volebních výsledků v některých volebních obvodech.

Kromě zpráv o falšování výsledků hlasování samotnými členy volebních komisí, přicházejí v průběhu dne ze všech regionů i zprávy o kupčení s hlasy, připomínající někdejší volební machinace ve východoslovenských cikánských osadách.

Podstatnější, než pochybné oficiální statistiky a „volební výsledky“, je fakt, že samotná volební taškařice se podobá jakési ruské ruletě, kde „výhrou“ je, že není ještě hůř.

V případě ruských voleb je totiž, bohužel, nutno vzít v potaz fakt, že ani případné bídné volební výsledky Putinovy partaje nemohou být samy o sobě chápány jako předzvěst blížící se změny režimu. Jednak je tu riziko, že kleptokracie v okamžiku, kdy se volební taškařice stane kontraproduktivní, sáhne k otevřeně totalitním praktikám, jednak je iluzí domnívat se, že každý odpůrce Putina a „Jednotného Ruska“ je snad zároveň demokrat. To neplatí ani náhodou. Ideové spektrum ruské společnosti je mnohem složitější.

Znám totiž osobně spoustu Rusů, kteří sice nemohou přijít na jméno Putinovi ani jeho konjunkturalistické partaji, kterou označují jako "stranu šejdířů a zlodějů"[300], ovšem na druhou stranu obdivují či ospravedlňují Stalina anebo bagatelizují komunistické zločiny či okupaci Československa. A nejde o mé osobní dojmy, dnes tvoří tato skupina, odmítající „kriminalizaci Stalina a sovětského režime“, prokazatelně přes 50% obyvatel.

Ostatně stačí, když se podíváme na složení ruské politické scény.

Momentálně parlamentní strany jsou asi takovou zárukou demokratického směřování jako naši třešničkáři. Komunisté, Žirinovského LDPR a Spravedlivaja Rossija se liší od Putinova Jednotného Ruska jen tím, do jaké míry hodlají obnovit Sovětský svaz či Ruské impérium, resp. hodlají-li znovu připojit jen Donbas anebo rovnou celou Ukrajinu, resp. i Finsko a Aljašku.

Však třeba Spravedlivé Rusko vzniklo sloučením prokremelských levicových partají: Rodiny, Ruské lidové strany, Ruské strany života a Ruské strany důchodců, a nebýt odmítavého postoje komunistů, bylo by se dávno sloučilo i s Komunisty Ruska a Komunistickou stranou RF.

Pro charakteristiku strany Ruští patrioti[301] stačí, že vznikla odštěpením od Komunistické strany RF. Od ní se také liší de facto jen tím, že její program obsahuje i radikálně nacionalistické prvky.

Totéž v bledě růžovém (i když by sedělo spíše označení hnědo-rudé) představuje Nacionálně bolševická strana Ruska (NBP[302]). Její program lze vydedukovat již ze samotného jejího názvu. (Oproti zavádějícímu názvu Liberálně-demokratické strany Ruska s. Žirinovského, která je fakticky stejně málo liberální jako demokratická; tak jako je Vladimír Ejdelštejn alias Žirinovskij asi takový demokrat, jako jeho kamarádi Saddám Husajn, Jean-Marie Le Pen či rakouský esesák Edwin Neuwirth).

Pomineme-li Stranu růstu (Партия Роста), jejíž program se liší od idejí Jednotného Ruska jen v dílčích pohledech na formy rozvoje ekonomiky (ani v nejmenším se neliší například v otázkách zahraniční politiky), a pár obskurních spolků, najdeme nakonec na ruské politické scéně jedinou demokratickou stranu, která má aspoň jakýsi voličský potenciál, a tou je Jabloko.

I to se ovšem nezmohlo v posledních parlamentních volbách na více než 2%, přestože je zřejmě volila i převážná část stoupenců opoziční Strany pokroku Alexeje Navalného, kterou úřady preventivně postavily mimo zákon[303].

Z výše uvedených faktů o složení oficiálního politického spektra vyplývá chmurná perspektiva pro Rusko i svět. A to, že Rusko dnes míří mílovými kroky spíše k fašismu, než k demokracii. Aktivizace ultrapravicových a ultralevicových uskupení − jako jsou Ruská národní jednota (RNE), Slovanský svaz, Ruská pravoslavná armáda, Černá sotňa, Bílá legie, Pamjať, Strana národní suverenity Ruska (NDPR), Fronta národní spásy, Jiné Rusko, Nacionálně-revoluční fronta, Severská aliance, Křesťanský stát – Svatá Rus, Sláva Rusku, Lidově-nacionální strana, Ruská nacionálně-socialistická strana (RNSP), atd., atd.[304] − která pojí xenofobie, šovinismus a idea imperiálního revanšismu, jen dokresluje obrázek ruské společnosti na prahu nové totality.

O tom, že v Rusku již zapustilo své kořeny i neonacistické hnutí, rovněž není sebemenších pochyb. V zemi dnes existuje až několik stovek neonacistických organizací[305], sdružujících podle odhadů na 70-100 tisíc aktivních členů.[306] (O tom, že nejde o komunitu aktivní jen ve virtuálním světě internetových diskuzí, svědčí statistiky ruské nevládní organizace Sova, podle nichž jen v letech 2004-2012 došlo v Rusku [oficiálně] k 549 rasově motivovaným vraždám a skoro 3500 vážným zraněním ne-ruských obyvatel. V r. 2013 bylo v Rusku jen při oficiálně registrovaných xenofobních, rasistických a ideologicky motivovaných útocích zavražděno min. 20 lidí a nejméně 173 osob při nich utrpělo zranění. V r. 2016 byly rasistické útoky zaznamenány v 16 ruských regionech. Důležitou skutečností je, že tisíce stoupenců neonacistických a nacionalistických organizací se účastní i bojů na východní Ukrajině po boku proruských separatistů.)

Jestliže někomu připadá vyjádření, že Rusko je na cestě k fašismu jako příliš expresivní, pak jej odkážu na definici fašismu: „způsob politického jednání vyznačujícího se obsesivní představou o rozkladu společnosti a národní potupě; o tom, že se národ stal obětí, resp. je ohrožován individualistickým liberalismem a vlivem cizáků”.

Stěžejní ideou fašismu je pak nahradit zastupitelskou, parlamentní demokracii vládou silného vůdce. Charakteristickým rysem fašisty je, že hledá příčiny všech negativních společenských jevů i vlastního postavení výlučně v působení vnějších sil – spiknutí zahraničních imperialistů, buržoazie, kulaků, svobodných zednářů, iluminátů, Židů ... a vyřešení všech problémů si slibuje od eliminace viníků, resp. na úkor té či oné společenské či etnické skupiny.

Všemi těmito znaky se současná ruská politika i společnost vyznačuje.

Nic na tom nemění ani fakt, že putinovská kleptokracie z pochopitelných důvodů nenaplňuje jednu z premis definice fašismu, a to nepřátelství vůči "velkokapitalistické plutokracii", které představovalo programový průnik fašismu a krajní levice (a je ostatně nadále jedním z ideologických pilířů nacionalisticko-bolševických hnutí, jako je zmíněná Nacionálně bolševická strana Ruska).

Jen tak na okraj, jestli někomu připadá výraz „fašistický“ v souvislosti s putinovským režimem „přitažený za vlasy“. Aniž bych chtěl nějak obhajovat Musolliniho fašistický režim, nutno zdůraznit, že ten rovněž – na rozdíl od německého nacismu či stalinismu – nevyznačoval budováním koncentračních táborů nebo masovými popravami odpůrců (těch mimochodem Musollini během let 1927–1940 dal popravit za antifašistickou 10).

A propos, když už jsme u této paralely (Musollini-Putin), jakýpak je rozdíl mezi někdejšími italskými masakry civilního obyvatelstva v Habeši a genocidou čečenského národa ze strany Putinova režimu během rusko-čečenské války? Snad jenom v tom, že v době italsko-habešské války ještě neplatila Charta OSN a Všeobecná deklarace lidských práv (které přijalo Valné shromáždění v letech 1945 a 1948).

 

Výňatek z knihy Cesta na konec světa a zpět, díl druhý (2021). 

---

[300] Партия жуликов и воров

[301] Патриоты России.

[302] Nacional-bolševistskaja partija (Национал-Большевистская Партия, НБП).

[303] V r. 2015 byla rozhodnutím ministerstva spravedlnosti RF straně zrušena státní registrace, takže se nemůže účastnit voleb.

[304] Eurasijský svaz mládeže, Kozácká národní garda Vševelikého vojska donského, Lidový svaz (Narodnyj sojuz), Mezinárodní eurasijské hnutí, Nacionálně-socialistická strana Rusi (NSPR), Nacionálně-socialistické společenství (NSO), Ortodoxní Rusko, Ruské společenské hnutí (ROD), Ruský celonárodní svaz (RONS), Ruský národní svaz (RNS), Russkije, Strana na ochranu ruské ústavy "Rus" (PZRK Rus), Strana svobody, Svatá církev jednotné bílé rasy (SCEBR), Svaz ruského lidu (SRN), Svaz Venedů (Sojuz Venedov), Veliké Rusko (Velikaja Rossija), Vojensko-vlastenecké hnutí "Spas", atd.

[305] Jako např. Čistá rasa, Format 18, Front 14, Jednotné brigády-88, Jižní fronta, Kombat 18, Krov i česť Rossija, Legion "Ruský útok" (Legion "Russkaja ataka"), Legion Vervolf, Národní fronta (Nacionalnyj front), Nový řád (Novyj porjadok), Ruská pěst (Russkij kulak), Ruská stráž (Russkaja gvardija), Ruský cíl (Russkaja ceľ), Slovanské bratrstvo (Slavjanskoje bratstvo), Slovanský legion,  Sluneční kruh  (Solncevorot), Velesov blok, Volžská fronta (Volžskyj front), Východní fronta (Vostočnyj front) atd.

[306] Podle odhadů Amnesty International dnes působí v Rusku minimálně 85 000 aktivních neonacistů, což je téměř polovina celkového odhadovaného počtu neonacistů na celém světě.

Damoklův otazník − Rusko po Putinovi

Na závěr debaty nad výsledky posledního ruského volebního divadýlka, jehož jsem byl svědkem, se dostáváme k dalšímu zásadnímu tématu, které v poslední době čím dál tím víc dominuje nejen úvahám politologů, ale i racionálně uvažujících Rusů.

Tím je Rusko po Putinovi.

A není divu. Zatímco v takové Americe se předání moci v podstatě ani běžného života země či řadového občana nedotkne, v centralizované říši či autoritativním režimu (resp. režimu na pomezí autoritativního a totalitního systému) bývá tento proces ve znamení boje o moc mezi různými politickými frakcemi, který může přerůst v celostátní chaos. A čím těsněji je režim svázán s ekonomikou, tím dalekosáhlejší může mít politické zemětřesení důsledky v ekonomice státu a tedy i v každodenním životě jeho občanů. Přičemž v případě Ruska, s ohledem na existující emancipační snahy mnohých regionů a dokonce separatistické tendence řady „bantustanů“, se může klidně stát počátkem jeho konce.

Budovatelé Putinova kultu osobnosti si neuvědomovali nebezpečí katastrofy hrozící po pádu faraona, který se díky jejich umné choreografii a souběžné likvidaci a umlčování jakéhokoliv politického oponenta stal jediným pojítkem nesourodého útvaru.

Výsledkem je, že dnes vám v Rusku nikdo − kromě zabedněných stoupenců stalinisty Zjuganova či fašouna Žirinovského – není schopen zodpovědět otázku, kdo by mohl nastoupit místo Putina, resp. po Putinovi.

Například Dmitrije Medveděva většina národa považuje za kašpárka, resp. Putinova bílého koně, za nímž nestojí žádná relevantní mocenská skupina ani politický potenciál. Nejvíce lidí se shodne tak akorát na generálovi Sergeji Šojgu.

A jsme zpátky u tématu mého nedávného článku „Rusko na cestě k fašismu“. Neboť Sergej Kužuget oglu Šojgu představuje všechno možné, jen ne záruku odklonu od ideologie putinismu či dokonce demokratizace společnosti.

Tuvinský „Satan“ Šojgu je naopak nejtypičtějších představitelem putinovské kleptokracie a symbolem militarizace ruské společnosti a imperiálních ambicí. Vždyť právě pod jeho patronátem vznikla v Rusku ona rudá obdoba organizace Hitlerjugend zvaná Junarmija (plným názvem Všeruské dětsko-mládežnické občanské hnutí Junarmija[300]).

Šojgova Junarmija jakožto obskurní reminiscence na Hitlerjugend

Tato − aspoň ze středoevropského pohledu obskurní – mládežnická organizace, jejíž název Junarmija lze přeložit (jen volně) asi jako "Mládežnická armáda", svým charakterem opravdu připomíná spíše jakýsi hybrid organizací Hitlerjugend a Pionýr, než třeba skautské hnutí.

Zatímco skauting je hnutí a priori apolitické, díky čemuž může působit prakticky ve všech státech světa[301], výše uvedená Junarmija je naopak fakticky hnutím prorežimním a tudíž veskrze politickým, resp. mocenským nástrojem vládní strany Jednotné Rusko, o čemž svědčí již skutečnost, že u jeho zrodu stál oficiálně Kreml (v osobě ministra obrany, jenž jeho vznik nejen inicioval, ale je i jeho čestným členem). Kromě toho představuje Junarmija fakticky odnož místní obdoby našeho někdejšího Svazarmu, organizace DO SAAF[302], a činnost jejích poboček je dle stanov přímo propojena s příslušnými vojenskými útvary, takže o nějaké nezávislosti či občanskosti nemůže být ani řeč.

Jelikož do řad hnutí Junarmija jsou přijímány děti už od 10 let, není pochyb, že pod ideovým vedením penzistů-stalinistů, funkcionářů kremelské partaje, bývalých důstojníků KGB, krymských "zelených mužíčků" a "hrdinů" z kavkazských válek, tvořících štáb organizace DOSAAF, zde vyrůstá nová garnitura vygumovaných mozků, které bude bližší idea sovětská než "dekadentní západní demokracie".[303]

Není divu, že setkání s oddílem junarmijců v červených košilích a rudých baretech s pěticípou hvězdou vyvolává asociace Hitlerjugend.

Ale zpátky k pointě článku, jímž je ruské dilema – Rusko po Putinovi.

 

Kříšení impéria aneb plané naděje Západu

Pokud někteří západní politologové vkládají naděje v odchod Putina, sešlostí věkem či v rámci generační výměny anebo nedejbože v důsledku nástupu nové mocenské garnitury, musí být hodně naivní. A oním „nedejbože“ mám na mysli možnost Putinova nedobrovolného odchodu. Každopádně za současných okolnosti může být snad každá změna v Rusku jenom k horšímu.

Jestliže se totiž dominantním kandidátem na hlavu Kremlu jeví generál Šojgu, při sebevětší snaze nevidím žádnou pozitivní perspektivu. Však pod jeho vedením dochází především k zásadní transformaci ruské armády v mohutnou mašinerii schopnou působit nejen jako mocenský nástroj k ovládání vzpurných podmaněných národů RF, ale i k prosazování ruské imperiální politiky v rámci postsovětského prostoru i daleko za jeho hranicemi. Včetně snahy o obnovu sítě zahraničních základen (kromě stávajících na území SNS[304], v Sýrii či na Kubě, i ve státech jako jsou Kypr, Alžírsko, Egypt, Somálsko, Súdán, Seychely, Argentina, Nikaragua, Venezuela, Singapur nebo Vietnam) a rekonstrukci starých a budování nových základen po celém arktickém pobřeží.

Takže abych to shrnul. Ačkoliv vycházím jen z osobních poznatků a nemám seriózní informace o zákulisí ruské politické či mocenské scény (v čemž nejsem asi sám, včetně většiny slovutných politologů), nevidím žádnou růžovou variantu ruské budoucnosti.

Každopádně, vedle nejhoršího možného scénáře, jímž by bylo uzurpování moci vojensko-policejní juntou a nastolení otevřeně fašistického režimu, nejpravděpodobnější jeví se nějaká forma více či méně násilného rozpadu této pseudofederace. K tomu, aby bylo možné předvídat konkrétní obrysy nově vzniklých geopolitických útvarů – např. nové Dálnovýchodní republiky nebo Povolžské, Sibiřské či Turanské federace – museli bychom kromě etnických / národnostních a náboženských aspektů vzít do úvahy i roli konkrétních regionálních autorit, ať již vojenských činitelů, duchovních a politických představitelů anebo oligarchů a jejich ekonomických zájmů a plánů. Což je složitý rébus i bez zřetele na vnější faktory a nepředvídatelné okolnosti, třeba i iracionální, hrající v dějinách mnohdy větší roli, než logické argumenty a racionální plány.

S tím, jak Putinův režim stále více zabředá do mezinárodní izolace, ekonomických problémů a s tím spojené rostoucí nespokojenosti většiny obyvatel, uchyluje se k nepokrytým totalitním praktikám, které jen urychlují výše uvedené procesy.

Ostatně i Zbigniew Brzezinski kdysi prohlásil: „Putin by měl myslet na svou budoucnost. Přílišné soustředění ruských vládnoucích elit na obohacení se může časem vyvolat ve společnosti reakci a nepřátelství. Ještě k tomu nedošlo, ale soudím, že existuje potenciální riziko”.

Připadá mi, jakoby si Kreml neuvědomoval, že vždy v historii platil nepsaný zákon, že neustálým přitahováním šroubů represe se současně zmenšuje prostor na dialog a snižuje možnost, že dojde k pokojnému předání moci. Že s každým úderem pendreku autoritářský režim jenom posiluje počet svých odpůrců, resp. radikalizuje dosud mírumilovné občany, věřící ještě v možnost pokojného dialogu s mocí.

Svědectvím toho může být třeba nebývale silná vlna sympatií projevovaných tzv. „slušnými“ občany ke gerilové skupině Primorských partyzánů, provádějící v letech 2009-10 útoky na policejní hlídky a služebny na ruském Dálném východě.[305] V souvislosti s procesem nad pěticí přeživších „partyzánů“ v r. 2014 například i komentátor stanice Echo Moskvy Anton Orech prohlásil: „V zemi, kde policejní generálové přijímají milionové úplatky, se celkem logicky objeví ‘lidoví mstitelé’, kteří vezmou spravedlnost do vlastních rukou.“

O tom, že se nejedná o ojedinělý jev, resp., že mýtus „Primorských partyzánů“ může motivovat stejně smýšlející následníky po celém Rusku (jmenovitě na Kavkaze), svědčí ostatně i skutečnost, že jen dva dny po zatčení vůdce skupiny, Aleksandra Kovtuna, došlo k dalším vražedným útokům na policisty v permské a novgorodské oblasti, tisíce kilometrů od Primorského kraje, a internet i ulice sibiřských měst zaplavily projevy solidarity s touto gerilou (nápisy a grafitti na zdech, plakáty a transparenty).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Konkrétní příklad z našich poměrů se nám nabízí v našem Listopadu 1989, kdy brutální policejní zásah na Národní třídě měl namísto zastrašení občanů a konsolidace situace naopak za následek vyburcování společnosti a pád komunistického režimu. Na tomto místě mohu zmínit i vlastní zkušenost s kontraproduktivitou represí během mé někdejší ilegální činnosti. Ačkoliv se to zdá absurdní, za komunistického režimu každý politický proces nebo zpráva o zásahu StB proti disidentům či undergroundu představovala pro mě paradoxně zároveň povzbuzení v mé vlastní „protistátní“ činnosti. Utvrzovala mě totiž v tom, že nejsem nějaký osamocený mraveneček, solitér či blouznivec, nýbrž jeden z mnoha článků rozsáhlé sítě. Však i k založení Výboru proti diktatuře mě tehdy motivovalo zatýkání chartistů, které mělo za cíl zastrašit společnost.

Zrovna tak je faktem, že většina lidí (mnohdy do té doby fakticky apolitických), kteří zažili třeba zatčení na nepovoleném koncertu či filozofické přednášce, resp. strávili noc na cépézetce[306] a výslech na StB, se následně zapojila do disidentských aktivit (resp. činností považovaných režimem za protistátní) ještě aktivněji, jelikož u nich jednak pominul apriorní strach z nepoznané hrozby, jednak se nezřídka právě díky hromadné perlustraci (např. v případě zadržení účastníků nepovolených koncertů) seznámili mezi sebou a vzájemně motivovali.

Zrovna tak se málokterý odpůrce komunistického režimu dal zastrašit a odradit od „protistátní“ činnosti i vyhazovem z práce. Svou společenskou degradací, ztrátou jistého relativně privilegovaného postavení, byl vlastně takový intelektuál oproštěn od nutnosti nechat se režimem vydírat v obavách ze ztráty zaměstnání či postavení. Jako umývač výkladů, topič nebo noční strážník nebyl již dotyčný člověk režimem vydíratelný, a tudíž do jisté míry nezávislý.

 

Připadá mi, jako by se ruský režim absolutně nepoučil z minulosti, jako by si vůbec neuvědomoval, že fyzickou likvidací a vězněním vůdčích osobností demokratické opozice jednak těmto vytváří nebezpečnou aureolu mučedníků, jednak dává prostor radikálním aktivistům, resp. nezvládnutelným masám.

Přitom poučením by pro něj mohl být případ, kdy zavražděním racionálně uvažujících čečenských presidentů – Dudajeva a Maschadova – uvolnil pole džihádistům typu Basajeva a Umarova, s nimiž byl již dialog vyloučený.

Každý represivní režim se prostě zákonitě časem dostane do situace, kdy se kvůli jeho represím od něj odvrátí i dosud loajální občané, jeho skalní podporovatelé, případně i část ozbrojených složek; kdy už budou věznice plné a sebesilnější policejní jednotky nedokážou bez krveprolití zvládnout celonárodní vzpouru, natož zabránit masové pasivní rezistenci. Takže nakonec nezbývá diktátorům, než buď nespokojené občany postřílet anebo uprchnout.

Dějiny naznačují, že většině diktátorů jako by díky jejich syndromu bohorovnosti chyběl základní pud sebezáchovy, díky jemuž nakonec končí na kandelábru jako Mussolini, před popravčí četou jako Ceaušescu anebo někde v kanále jako Kaddafí a Saddám.

 

Některé aspekty se holt v dějinách stále opakují.

Stejně jako naši soudruzi si koncem 80. let neuvědomovali, že jejich režim, opírající se o cenzuru, rušičky zahraničního rozhlasu, pendreky a estébáckou síť konfidentů a „štěnic“, se stává na prahu éry mikroprocesorů, počítačů, mobilů a satelitní televize neživotaschopným anachronismem, jakoby si dnes kremelští soudruzi neuvědomovali, že v globalizovaném světě elektronické komunikace a sociálních sítí nelze ani v Rusku nastolit totální cenzuru (navzdory restrikcím vůči nepohodlným médiím a mobilním operátorům, vymývání mozků režimními televizemi, věznění novinářů a cenzuře internetu).

Stejně jako populace mamutů s příchodem doby ledové.

---

[300] Rus. Vsjerossijskoje dětsko-junošeskoje vojenno-patriotičeskoje obščestvennoje dviženije (Всероссийское детско-юношеское военно-патриотическое общественное движение «ЮНАРМИЯ»).

[301] S výjimkou několika států totalitních, jako je Barma, Čína, Kuba, Laos a Severní Korea.

[302] Dobrovolná společnost pro podporu armády, letectva a námořnictva (ДОСААФ).

[303] V polovině r. 2017 má již hnutí Junarmija téměř masový charakter, počet jeho členů dosahuje 100 000.

[304] V Abcházii, Arménii, Bělorusku, Jižní Osetii, Moldávii, Kazachstánu, Kyrgyzstánu a Tadžikistánu.

[305] Během nebývalé "protipartyzánské" operace, do níž byly nasazeny stovky příslušníků speciálních jednotek, pátrajících v lesích po mstitelích, byla nakonec skupina v červnu 2010 zlikvidována. Při policejní operaci 11. června 2010, při níž jejich byty v Ussurijsku obklíčily speciální policejní jednotky s obrněnými transportéry a za podpory vrtulníků, dva z nich, jednadvacetiletý Alexandr Sladkych a třiadvacetiletý Andrej Suchorad, zahynuli. Zbylí partyzáni − Vadim Kovtun, Aleksej Nikitin, Maksim Kirillov a Vladimir Iljutikov − se vzdali. Vůdce skupiny, Aleksander Kovtun, byl v polovině června zadržen komandem OMONu v ussurijské tajze.

[306] CPZ – „Cela předběžného zadržení“.

====================================================

Zájemcům o život reálného současného Ruska doporučuji knižní sérii "Cesta na konec světa a zpět":

***

již vyšlo:

- CESTA NA TAJMYR aneb "Po Jeniseji k Severnímu ledovému oceánu - krajem šamanů, starověrců, komunistických lágrů a morbidní postsovětské nostalgie",

 1. svazek ze sibiřské série cestopisů  (doplněným stovkami barevných fotografií) - který se pokouší oslovit nejen milovníky cestování a cestopisů, ale i lidi zajímající se o reálné autentické Rusko (potažmo Sibiř a Arktidu) a historii vztahů Rusko v. Západ, jakož i naivní a pomýlené "rusofily" čerpající své informace o "zemi, kde dnes znamená včera", výlučně ze Sputniku a proruských webů či bulvárních / dezinformačních médií.

ANOTACE: 

„Cestopis o Rusku, a jmenovitě hlavně o Sibiři a Arktidě, z pera renomovaného českého cestovatele, jenž zná Rusko zřejmě lépe, než 90% Rusů, jelikož ho během posledních 10 let projel křížem krážem. Nejen od Petrohradu po Vladivostok, ale též od Murmansku po Magadan, od Čečenska po Čukotku a od Altaje po Jamal a Tajmyr, a navštívil de facto všechny oblasti a republiky Ruské federace, vyhýbajíc se vesměs turistickým destinacím, ale navštívil mnohá posvátná místa, polární stanice, pozůstatky stalinských lágrů i pozoruhodné přírodní scenérie. Pomáhal vakcinovat soby jamalským pastevcům, účastnil se lovu kalmárů v Japonském moři a sobů na Čukotce, lovil jesetery na Leně a kambaly na Kolymě,  zúčastnil se šamanských obřadů na Altaji, v Jakutsku, Tuvě a Burjatsku, splavil mohutné a divoké sibiřské řeky - Jenisej, Irtyš, Lenu, Kolymu, Angaru a Podkamennou Tunguzsku...

Díky tříletému pobytu uvnitř nejrůznějších místních etnických a sociálních komunit měl možnost seznámit se zdejšími poměry – každodenním životem a názory obyčejných lidí – komplexněji, než se to podaří mnohému "domorodci", žijícímu ve vzdálené metropoli, nebo zahraničnímu "expertovi", mnohdy navíc závislému na službách tlumočníka, během několikatýdenní expedice.

Cestujíc po Rusku dálkovými vlaky, maršrutkami a náklaďáky, občas pásovými transportéry, na palubě vrtulníku, nákladní lodi či tankeru, setkává se během svých cest s intelektuály i dělníky a řemeslníky, ministry i pastevci, vědci i šamany, rektory universit i venkovskými učiteli, žurnalisty, byznysmeny i politiky, s polárníky, piloty vrtulníků i šoféry náklaďáků; s lodníky, námořníky i rybáři. Diskutuje při šálku čaje či sklence vodky s místními umělci, spisovateli, válečnými veterány, lovci a zlatokopy, studenty i penzisty, buddhistickými mnichy, muslimskými imámy i židovskými rabíny, pravoslavnými popy i katolickými misionáři, s etnografy i příslušníky nesčetných původních etnik, aby své poznatky a zážitky následně prezentoval ve svých cestopisech, doplňujíc je vlastními úvahami.

Kniha je navíc doplněná zhruba 750 jedinečnými barevnými fotografiemi.“

Kompletní prezentace knihy (včetně recenzí a ukázek) je na webu  

http://www.cadpress.sk/tajmyr2018.htm

Objednáte-li si knihu přímo přes eshop CadPress: 

http://www.cadpress.cz

resp. přímý link
http://www.cadpress.cz/cadpress/eshop/0/0/5/11504-CESTA-NA-TAJMYR-F-R-Hrabal-Krondak ,
 jednak ušetříte zhruba 10% z běžné MO / pultové ceny v knihkupectvích,

Jednak zároveň podpoříte autora/vydavatele, který by jinak – při prodeji prostřednictvím VO distribuce – dostal pouze 1/3 z prodejní ceny!

další svazky edice

‼️‼️ TENTO PRVNÍ SVAZEK TRILOGIE OBSAHUJE MJ. I "STRUČNÝ EKSKURZ" (c. 70 stran) DO DĚJIN UKRAJINY A HISTORIE RUSKO-UKRAJINSKÝCH VZTAHŮ ! ‼️‼️

KOMPLETNÍ INFORMACE O KNIZE:

http://www.cadpress.sk/rusko2017.htm

nebo

 https://ferohrabal.blogspot.com/2021/12/cestovni-zapisky-z-ruska.html

Ukázky z obsahu / obrazové přílohy:

http://www.cadpress.sk/sibir2017ukazky.htm

 

Podrobné informace:

http://www.cadpress.cz/cadpress/eshop/0/0/5/11515-CESTA-NA-KONEC-SVETA-A-ZPET-2-Zapadni-Sibir

 

Obsah 2. dílu:

http://www.cadpress.sk/cnks2obsah.pdf

CITUJI Z OHLASŮ: 

„Toto je daleko, daleko více než jen cestopis. Mohu napsat jen jedno… Doporučuji…. Doporučuji… Doporučuji!“   -   Václav MARHOUL, filmový režisér

-----------

"Některé cestopisy se svou autentičností vymykají obvyklým popisům průběhu putování, památek a reálií, a jsou svým způsobem antropologickými sondami. Do této kategorie neotřelých pohledů na neznámé kraje patří i tato publikace. Autor se tak řadí po bok Jana Eskymo Welzla či Mnislava Zeleného-Atapany.     

Chcete-li se o Rusku dozvědět něco, co dozajista nevíte, určitě si knížku přečtěte."

                                                     

Prof. MUDr. Cyril HÖSCHL DrSc.

-----------

"Krondakovy knihy kombinují osobní svědectví z terénu s poznatky z dějin, politiky, mezinárodních vztahů, ekonomiky, kultury a životního stylu obyvatel navštívených zemí. Množství událostí a osudů - příběhy známých osobností i zcela neznámých lidí, postřehy z osobních setkání, úvahy o sociálním a ekonomickém prostředí, četné příhody, ze kterých se dají odečítat hlubší souvislosti - to vše pulzuje poutavým vyprávěním, doprovázejíc hlavní příběh, jehož aktérem je samotný autor, potulující se napříč onou širou zemí, mezi arktickou tundrou, sibiřskou tajgou a kavkazskými horami.

      Kniha Fera Hrabala-Krondaka je vynikající čtení pro každého, kdo se zajímá o zemi, kde se dnes minulost dere do budoucnosti."

PhDr. Grigorij Mojsejevič MESEŽNIKOV,

politolog a politický analytik, prezident Institutu pro veřejné otázky

-----------

 "Tato nejnovější Krondakova kniha nepředstavuje jenom pouhý další cestopis o Rusku doplněný stovkami jedinečných fotografií. Jde o cestopis “literárně-sociologicko-politologický“, resp. plasticky podaný reálný obraz dnešního Ruska z pera renomovaného českého cestovatele, jenž zná Rusko zřejmě lépe, než 90% Rusů. Hrabal-Krondak totiž momentálně nepochybně patří k největším znalcům dnešního Ruska u nás; 

Jaromír ŠTĚTINA, 

bývalý dlouholetý reportér z oblastí Sovětského svazu 

=================

Z tohoto cestopisu jsem vysloveně nadšen a doporučuji k přečtení.  S autorem nemusíte souhlasit v jeho politických názorech, je dosti kriticky k vládě Vladimíra Putina, ale jinak je to opravdu úžasný detailní cestopis po dnešní Ruské federaci.  

Lukáš Lhoťan

publicista

Za posledních 100 let jako by se v postavení a vztahu Ruska vůči světu, ani v Rusku samotném (co do uvažování i zaostávání životní úrovně za Západem), nic zásadního nezměnilo.

Tak, jako kdysi jezdili do Moskvy anarchisté a komunisté (slovy Gottwaldovými) "učit se, jak zakroutit buržujům krky", dnes tam putují z celého světa i náckové, aby absolvovali kurzy, jak rozvrátit EU a NATO, … a ztroskotanci a naivní pitomci typu Monsona, Seagala, Depardieua a Snowdena. Přesně v souladu s Leninovou tézí o "užitečných idiotech".

Viz článek  

"MOSKVA – Odvěká Mekka světové reakce"

https://ferohrabal.blogspot.com/2019/01/moskva-mekka-svetove-reakce.html

Doporučuji i mé další články k aktuálním otázkám i historickým událostem

Proč nikdo nemá rád Rusko - kromě rudých švábů

https://ferohrabal.blogspot.com/2019/03/proc-nikdo-nema-rad-rusko-krome-rudych.html

 

"RUSKÁ PRAVDA" a skutečnost

https://ferohrabal.blogspot.com/2019/01/ruska-pravda-skutecnost.html

 

Vrbětice, Covid, Klaus a ruská pátá kolona – zřejmé souvislosti

https://ferohrabal.blogspot.com/2021/04/vrbeticeklaus-ruska-pata-kolona-zrejme.html

 

Migrace a islamofobie jako 2 nástroje destrukce Západu

https://ferohrabal.blogspot.com/2020/02/migrace-islamofobie-jako-nastroje.html

 

KORONA a VZPOURA SLABOMYSLNÝCH

https://ferohrabal.blogspot.com/2020/09/korona-vzpoura-slabomyslnych.html

 

Moskva - odvěká Mekka světové reakce

https://ferohrabal.blogspot.com/2019/01/moskva-mekka-svetove-reakce.html

 

V CENTRU NENÁVISTI aneb Historie antisemitismu

https://ferohrabal.blogspot.com/2017/05/v-centru-nenavisti-aneb-historie.html

 

Pochybný "Čínský zázrak"

https://ferohrabal.blogspot.com/2017/04/pochybny-cinsky-zazrak.html

 

---

 

Mé rozhovory a vystoupení v médiích a recenze mých knih

BRITSKÉ LISTY:

https://www.blisty.cz/art/106314-ruskem-za-poznanim.html 

 

 

https://www.blisty.cz/art/106958-nejvetsim-nebezpecim-pro-rusko-je-jeho-rezim.html

https://ferohrabal.blogspot.com/2021/12/cestovni-zapisky-z-ruska.html

***

Vystoupení v diskuzním pořadu "Máte slovo" - 

téma Napětí na Ukrajině / Ruská hrozba

(Premiéra čtvrtek 10. 2. 2022 na ČT 1)

https://www.ceskatelevize.cz/porady/10175540660-mate-slovo-s-m-jilkovou/222411030520006/ 

 rozhovor v Startitupu 

👉 https://youtu.be/8YVr-eQ_nzI 

https://tv.idnes.cz/rozstrel/rozstrel-fero-richard-hrabal-krondak-cely-zaznam.V220128_120235_idnestv_jaha

nebo

https://vod.idnes.cz/a/2201/28/VF220128_170647_flv_middle_jaha.mp4

***

F. R. Hrabal-Krondak -- rozhovor o současném Rusku a rusko-evropských vztazích pro "Krajské listy" / 18. únor 2021:

https://www.facebook.com/fero.hrabal/posts/5320866491286721 
nebo
https://www.krajskelisty.cz/stredocesky-kraj/25283-kazda-ctvrta-ruska-rodina-obyva-drevenici-bez-wc-to-je-35-milionu-lidi-rika-cestovatel-fero-r-hrabalkrondak-pritom-se-kreml-ohani-raketami.htm

 

***

Rozhovor v iDnes / MF Víkend 20/8 2021:

https://www.idnes.cz/cestovani/kolem-sveta/rusko-cestovatel-a-spisovatel-fero-richard-hrabal-krondak-rozhovor.A210730_134802_kolem-sveta_hig?

 

 

***

Rozhovor o reálném aktuálním Rusku - FORUM 24:

https://www.forum24.cz/fero-hrabal-krondak-rusky-narod-je-osudove-poznacen-sovetskym-dedictvim/

***

 

Literárna revue 4/2021 / Sobota 13.02.2021

Hosťom Literárenej revue je FRANTIŠEK HRABAL KRONDAK - cestovateľ a autor knihy

CESTA NA TAJMYR alebo po Jeniseji k Severnému ľadovému oceánu:

https://www.rtvs.sk/radio/archiv/1099/1517565

 

***

FORUM 24:

https://www.forum24.cz/fero-hrabal-krondak-rusky-narod-je-osudove-poznacen-sovetskym-dedictvim/

 

 ***

https://www.forum24.cz/rusko-ktere-skoro-nikdo-nezna-cestopis-fero-hrabala-krondaka/

***

DENNÍK N:

https://dennikn.sk/2645204/pozoruhodne-knihy-o-krajine-kde-sa-minulost-derie-do-buducnosti

 

Zájemcům o život reálného současného Ruska doporučuji knižní sérii "Cesta na konec světa a zpět":

***

====================================================

Internetová diskuzní fóra nejsou, pochopitelně, platformou ani pro seriózní diskusi, ani pro prezentaci relevantních argumentů a informací, tudíž věnuji raději energii zpracování svých poznatků a názorů do knižní podoby, přesněji do zhruba osmisvazkové edice, shrnující především mé zážitky z cest po Rusku a teritoriu bývalého SSSR, kde jsem během poslední dekády prožil více než 3 roky, během nichž jsem navštívil všechny republiky a oblasti RF.

Pokud tedy máte předběžný zájem o můj rodící se sociálně-antropologicko-politologický cestopis, stačí, když se přidáte do některé z FB-skupin,

kde bude následně určitě uveřejněno avízo, takže vydání 1. svazku knihy nepropásnete:

Ferův ARCHIV (mé názory, inspirace a odkazy na zajímavé informační zdroje)

https://www.facebook.com/groups/202371286533845/

Knihy - ABRAXAS / CAD Press

https://www.facebook.com/groups/161288850651590/

CESTOVÁNÍ / Expedice za hranice všedních dnů

https://www.facebook.com/groups/364710763539851/

Obsah I.-V. svazku najdete na webu: http://cadpress.sk/cestopisy.htm

====================================================

V souvislosti s událostmi v ruském protektorátu Venezuele
Doporučuji článek

https://ferohrabal.blogspot.com/2019/01/socialismus-jako-cesta-do-pekel.html

Doporučuji i mé další články, jako 

"RUSKÁ PRAVDA" a skutečnost

https://ferohrabal.blogspot.com/2019/01/ruska-pravda-skutecnost.html

"VIZITKA STALINISMU - Velký teror 1937-38"

https://ferohrabal.blogspot.com/2018/03/vizitka-stalinismu-velky-teror-1937-38.html

Ruský sen - který bych přál prožít všem našim kremlobotům

https://ferohrabal.blogspot.com/2019/03/rusky-sen-ktery-bych-pral-vsem-nasim.html

Proč nikdo nemá rád Rusko - kromě rudých švábů

https://ferohrabal.blogspot.com/2019/03/proc-nikdo-nema-rad-rusko-krome-rudych.html

Idea Třetího Říma a Zjuganovovi "blaničtí rytíři"

https://ferohrabal.blogspot.com/2019/03/idea-tretiho-rima-zjuganovovi-blanicti.html

"Děsivé dědictví Rudého Babylonu aneb Rusko na cestě k fašismu"

https://ferohrabal.blogspot.com/2019/03/rudy-babylon.html

„2. STUDENÁ VÁLKA MEZI RUSKEM A ZÁPADEM ??“

http://ferohrabal.blogspot.sk/2017/03/2-studena-valka-mezi-ruskem-zapadem.html

"NOVÉ RUSKO" - PODFUK nebo ILUZE?:

http://ferohrabal.blogspot.sk/2017/04/nove-rusko-podfuk-nebo-iluze.html 

RUSKÁ OPRIČNICKÁ DEMOKRATURA V PRAXI:

http://ferohrabal.blogspot.sk/2017/05/rusky-antimajdan-navrat-opricniny.html

RUSKO - POSLEDNÍ KOLONIÁLNÍ MOCNOST: 

http://ferohrabal.blogspot.sk/2017/04/rusko-posledni-kolonialni-mocnost.html

 

NA KRYMU NEŠLO jen O UKRAJINU:

ferohrabal.blogspot.com/2017/04/na-krymu-nejde-jen-o-ukrajinu.html