Proč nikdo nemá rád Rusko - kromě nácků a rudých švábů

Proč nás nemáte rádi?

Tuhle otázku, vyslovovanou s lítostivou hořkostí a ukřivděností, jsem si už v Rusku vyslechl snad stokrát.

Proč, proč, proč ....

Stačí znát trochu historii a každý si může odpovědět sám!

Vždyť se dá říci, že kdykoliv dorazili kozáci do střední a západní Evropy, byla to katastrofa pro celou evropskou civilizaci, ať to bylo v letech 1805-14, v r. 1849 anebo 1945.

Aby byl obraz "slovanské vzájemnosti" co nejúplnější můžeme na úvod zmínit třeba ruský podíl na potlačení povstání v Uhrách 1848-49, po kterém byl v Rakousko-Uhersku nastolen Bachův absolutismus a na dlouho potlačeny emancipační snahy slovanských národů Habsburské monarchie.^[1]

Od počátku 20. století následuje celý řetěz ruských zásahů, které negativně, ba tragicky, ovlivňovaly naši historii, a projevů nepřátelství vůči našemu národu. Nejlépe pak vyniknou tyto aspekty česko-ruské vzájemnosti na pozadí česko-amerických vztahů.

Zatímco vláda Spojených států již 3. září 1918 de facto uznala Československou národní radu (ČSNR v Paříži) jako československou representaci, resp. vládu „česko-slovenských národů“, a stala se tak hlavním garantem naší budoucí státnosti^[2], bolševické Rusko se v téže době (podpisem Brestlitevského míru) stalo faktickým spojencem Habsburků, což se hmatatelně projevilo v postoji ruské vlády vůči českým a slovenským zajatcům.^[3]

Nejprve ruské úřady znemožnily dohodnutý přesun našich vojáků do Francie, zatímco zároveň propustily ze zajateckých táborů statisíce rakouských, maďarských a německých zajatců, kteří měli posílit armády Centrálních mocností na západní frontě, a následně se pak – z rozhodnutí Lenina a Trockého – dokonce pokusily naše legionáře odzbrojit a uvěznit.

Výše uvedeným krokem bylo velení čs. vojsk bolševiky vmanipulováno do pozice kontrarevoluční síly a přinuceno hledat jinou cestu, jak naše jednotky vyvést z Ruska. Sibiřská anabáze našich legií byla vynucena geopolitickou situací a nikoliv ambicemi jejich velení osvobodit Rusko od bolševického režimu anebo obsadit Sibiř, jak ji interpretují šovinističtí publicisté.

Pokud by si legie nevynutily volný průchod Ruskem se zbraní v ruce, skončily by tisíce našich vojáků v lepším případě v rakouských věznicích či komunistických lágrech, nejpravděpodobněji však v hromadných hrobech, stejně jako miliony bezbranných obětí bolševického teroru[4].

Poté, co Rudá armáda zablokovala legiím dohodnutou evakuační trasu přes Archangelsk, neexistovala žádná jiná, kterou by se Čechoslováci dostali z Ruska. Přímá cesta západním směrem byla totiž uzavřena díky tomu, že Polsko bylo v letech 1916-18 fakticky satelitním státem, protektorátem Ústředních mocností a poté (od února 1919 do března 1921) na jeho území probíhaly boje mezi Rudou armádou a Poláky.

Obdobná situace byla i na území Ukrajiny, kde až do r. 1921 probíhaly boje mezi ruskou Rudou a ukrajinskou Zelenou armádou, bělogvardějci a bolševiky, mezi polskou armádou a partyzánskou Revoluční povstaleckou armádou Ukrajiny pod vedením anarchisty Nestora Machna, mezi Němci a jednotkami Symona Petljury, resp. armádou hejtmana Skoropadského a silami Direktorátu.^[5]

(Paradoxně i vztahy mezi nově vzniklým Československem a Německem byly lepší, než vztahy česko-ruské. V říjnu 1918 totiž německá vláda nevyslyšela výzvy sudetoněmeckých separatistů a odmítla vyslat do Sudet vojenské jednotky, díky čemuž tam došlo k nastolení československé státní moci a ustavení úředních orgánů bez krveprolití, resp. vesměs prakticky bez boje.

Již 29. října 1918 přichází do pražského Obecního domu jako první cizí diplomat právě německý konzul Friedrich von Gebsattel, aby blahopřál členům Národního výboru k vytvoření československého státu. Zároveň vyhlašuje: „Německo nemá zájem na připojení území Deutschböhmen, jenom žádá o ochranu německých občanů v Čechách.“)

Bratrské vztahy se sovětským Ruskem pak udržovali během celého meziválečného období především agenti Kominterny, čs. komunisté, kteří se – slovy s. Gottwalda – jezdili do SSSR „učit, jak buržujům vykroutit krky“. Tedy, podle sovětských instrukcí připravit likvidaci jediného demokratického režimu ve střední a východní Evropě a implantaci ČSR do kloaky sovětské říše. (Již v r. 1929 Gottwald jako nově zvolený poslanec v parlamentu otevřeně hrozil politickým odpůrcům likvidací: ,,... naším nejvyšším revolučním štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry!“.)

V srpnu 1944 Sověti iniciovali (bez ohledu na stanovisko SNR) předčasné zahájení Slovenského národního povstání, jemuž měla přijít na pomoc Rudá armáda. Skupiny sovětských výsadkářů, shozené na Slovensku už v červenci 1944, svými akcemi na zdejších železnicích pak v podstatě vyprovokovaly příchod německých vojsk, takže povstalci byli nuceni okamžitě vystoupit, ačkoli povstání nebylo ještě pořádně připraveno.^[1] Fakticky hlavně v zájmu oslabení nacistických jednotek vzdorujících ruské ofenzivě vázáním několika divizí boji s povstalci.^[2]

Následně bylo povstání utopeno v krvi nejen díky jeho improvizačnímu charakteru, ale i sovětskému zákazu vojenské podpory ze strany Američanů, schopných nepochybně zásobovat povstalce leteckým mostem ze severní Itálie^[3],[4]. Sovětská strana totiž jakoukoliv aktivitu západních spojenců rezolutně odmítla, ačkoliv sama nebyla schopna povstalce zásadně podpořit. Z 2 000 tun požadovaného materiálu dokázalo sovětské dálkové letectvo přepravit na povstalecké Slovensko pouze čtvrtinu.

O schopnosti anglo-amerického letectva poskytnout relevantní podporu slovenským povstalcům svědčí samotná skutečnost, že vedle balkánských bombardovacích operací dodaly britské a americké perutě v rámci mise "special duty" v letech 1943-44 vzdušnou cestou třeba jugoslávským partyzánům 13 659 tun vojenského materiálu a 5 796 tun řeckému odboji. A dokonce i do Polska, představujícího nejvzdálenější oblast operačního nasazení, dokázalo 858 spojeneckých letounů od února 1941 do prosince 1944 dopravit 670 tun vojenského materiálu a provést výsadek 350 parašutistů. (Jenom během operace "Frantic VII" v polovině září 1944, která měla za úkol zásobovat polské vlastence během varšavského povstání, nasadilo americké velení 107 létajících pevností B-17, které nesly 1284 kontejnerů s municí a zbraněmi.)

Stejně jako v případě Varšavského povstání hrály v rozhodování Sovětů roli výlučně jejich mocenské zájmy. I během krvavých bojů ve Varšavě, kdy Sověti za Vislou se založenýma rukama čekali, až bude povstání rozdrceno a utopeno v krvi, Stalin navíc až do 11. září odmítal povolit dokonce i americkým a britským letadlům použít sovětská polní letiště k útokům na německé jednotky a k zásobování povstalců.[5] Když dal konečně souhlas s přistáváním spojeneckých letadel, bylo již pozdě a ani shozy výzbroje z letadel nemohly zvrátit situaci. Druhý zásobovací let již Stalin opět zamítl a 3. října se povstalci kapitulovali.

V souladu se svými záměry ohledně "osbobozených" slovanských národů, nechal Stalin prostě Němce zlikvidovat polský odboj, který by v budoucnu bránil nastolení loutkové vlády a komunistického režimu. Však také varšavské povstání, zorganizované nezávisle na jeho plánech prozápadní Zemskou armádou[6], označil cynicky za „lehkomyslný a hrozivý hazard hrstky mocichtivých zločinců“.

Nejenže Rudá armáda (jejíž rozhlas a propagační létaky shazované z letadel předstím vyzývaly Poláky, aby povstali) zastavila svůj postup[7] a odmítla byť jen poskytnout povstalcům přísun zbraní a střeliva, ale jednotky sovětské NKVD dokonce na území obsazeném Sověty zatýkaly a odzbrojovaly příslušníky Zemské armády, kteří předtím podporovali ofenzívu Rudé armády, aby nemohli jít na pomoc bojující Varšavě.

Na tomto místě si neodpustím poznámku, že v žádném případě neobstojí alibistické tvrzení ruských historiků, že Rudá armáda tehdy nebyla schopna včas provést přeskupení svých útvarů a zapojit se do bojů.

Naskýtá se nám totiž analogie Varšavského povstání a povstání v Paříži, které vypuklo rovněž v srpnu 1944. Přestože podle původních operačních plánů měly spojenecké jednotky francouzskou metropol obejít ze severu a jihu a nebyly vypracovány konkrétní plány osvobození Paříže, vrchní velitel spojeneckých vojsk generál Dwight Eisenhower promptně reagoval na zprávy o bojích v pařížských ulicích a během jediného dne dokázal operační plán změnit. Bez váhání vyslal na pomoc bojující metropoli 2. obrněnou divizi generála Leclerca a americkou 4. pěší divize. Díky tomu se Paříž vyhnula osudu Varšavy.

O Varšavském povstání se zde ovšem zmiňuji hlavně proto, že mnohé okolnosti vzniku a průběhu Pražského povstání v květnu 1945 až příliš připomínají okolnosti povstání Varšavského a nechybělo mnoho, aby se i v Praze naplnil osud Varšavy.

Však hlavně díky sovětskému nátlaku na Spojence, zmaření postupu US Army na Prahu[1] a lživým tvrzením o bezprostředním postupu Rudé armády na čs. území (stejně jako v Polsku) vyprovokovali Rusové jednak květnové povstání v Čechách[2] (které se jen šťastnou shodou okolností nezměnilo v národní tragédii), jednak lstí a za cenu nesčetných obětí dosáhli obsazení většiny československého území, které by jinak, možná i dávno před nimi, s minimálními ztrátami osvobodili Američané. Ti však ⎼ na rozdíl od Sovětů ⎼ jednak brali ohled na oběti (ztráty vojenské i civilní), jednak na prvním místě vždy zohledňovali faktor vojensko-strategický, kdežto Rusové, bez ohledu na ztráty, podřizovali všechny kroky výlučně svým politicko-mocenským plánům. Následně politicky zúročené prestiži, spojené s osvobozením střední Evropy a dobytím Berlína, obětovali Sověti statisíce svých vojáků i civilistů. Před důsledky gentlemanského přístupu k Rusům marně varoval nejen generál Patton, ale opakovaně i vizionář Winston Churchill, který byl jednoznačným zastáncem osvobození Prahy západními spojenci, kvůli čemuž na amerického prezidenta Trumana apeloval naposledy ještě 30. dubna 1945, kdy americké jednotky stály 150 km od Prahy[3], vyčkávaje na svolení k dalšímu postupu od sovětské strany. (Ještě 4. května 1945 se vrchní velitel spojeneckých vojsk obrátil na sovětské velení další depeší, v níž navrhl postup amerických vojsk až po západní břeh Vltavy. Sověti se však proti tomuto záměru důrazně postavili.)

Stejně tak již tři roky předtím Churchill marně prosazoval vizionářský plán^[4], jenž byl založen na přesunutí těžiště válečných operací do východního Středomoří, aby bylo obsazením Itálie a Balkánu zároveň nejen zajištěno odříznutí Německa od rumunských naftových polí (která od r. 1941 pokrývala až 60% německé spotřeby pohonných hmot)^[5], ale i zabezpečení oblasti jižní a střední Evropy před sovětskou okupací a následným nastolením loutkových prosovětských režimů. ^[6]

Bohužel, ani během anglo-americká konference "Trident", konané v květnu 1943 ve Washingtonu, se Churchillovi nepodařilo přesvědčit jeho partnery o mimořádném vojensko-politickém významu Itálie, která se podle něj po porážce Osy v Alžírsku, Maroku^[7] a Tunisku^[8] měla stát těžištěm další strategie Spojenců. Pokud by se totiž podařilo rychle ovládnout Apeninský poloostrov, otevřela by se schůdná cesta k realizaci Churchillem prosazovaného úderu na "měkký podbřišek" Evropy − průnik na Balkán, a odtud do Maďarska, Rakouska a Československa (z Pádské nížiny rovinatým severovýchodním Slovinskem a Chorvatskem přímo na Vídeň[9]).

Pokud by Sověti namísto bezohledné štvanice za trofejemi akceptovali (anebo byli Spojenci přinuceni akceptovat) optimální strategickou koordinaci, a namísto krvavých bojů v horách, zoufalých stečí karpatských opevnění či slezské Maginotovy linie, které si vyžádaly hekatomby obětí (jako během Karpatsko-dukelské a Ostravské operace), postupovali dál na západ Polskem, resp. podél Karpat, a umožnili spojeneckým armádám operovat, mohly se i poválečné poměry v Evropě vyvinout zcela odlišně.

O vojevůdcovské genialitě (resp. úmyslech) sovětských maršálů lze oprávněně pochybovat, stačí pohled na operační mapu Rudé armády z r. 1944.

Mám na mysli třeba skutečnost, že v létě 1944 Rudá armáda namísto pomoci polským a slovenským vlastencům v boji proti německým okupantům nechala utopit Varšavské povstání i SNP v krvi a namísto osvobození Varšavy, vstupu na slovenské území ze Zakarpatí (v závěru Jasko-kišiněvské operace[10]) a následného postupu na západ rovinatým terénem Transylvánie a dunajskou nížinou, na Jasko-kišiněvskou operaci navázala 29. srpna 1944 operací Bělehradskou, ve snaze obsadit co největší část Balkánu[11] a zmařit tak případný postup západních Spojenců z Pádské nížiny na sever (na Budapešť, Vídeň a Bratislavu) a následně se zapojila do nesmyslné sebevražedné Karpatsko-dukelská operace (8. září - 28. říjen 1944), na kterou pak v březnu 1945 navázala stejně problematická Ostravsko-opavská operace (10. března - 30. dubna 1945).

Na poslední dvě uvedené operace připadá značná část ztrát Rudé armády i Čs. armádního sboru (c. 35%)^[12], jelikož byl útok veden proti dokonale vybudovaným obranným liniím, využívajícím těžko prostupné terénní překážky (a v případě Ostravské operace i mohutné původní čs. hraniční opevnění[13])[14], ačkoliv bylo možné vyhnout se obrovským ztrátám taktickým obchvatem, nasměrováním hlavního postupu přes maďarské stepi, jižní Slovensko a Moravu. V případě takového postupu ovšem hrozilo, že se Sovětům nepodaří včas "osvobodit" České země, takže raději obětovali desetitisíce vojáků, kteří byli hnáni proti německým bunkrům a kulometným hnízdům jako dobytek na jatkách.

Bohužel (hlavně pro národy východní Evropy), na rozdíl od Sovětů, kteří bezohledně obětovávali desetitisíce vojáků ve zbytečných a chaotických operacích (např. Kyjevské či Leningradské^[15]), a třeba v případě operace Karpatsko-dukelské a Ostravské motivovaných víceméně jen horečnou snahou urvat ještě v závěrečné fázi války co nejvíce území, Spojenci nakonec upřednostnili racionálně výhodnější variantu, tj. hledisko vojenské namísto politického (mocenského), a tak přenechali téměř polovinu Evropy na pospas nové diktatuře, jejíž nebezpečí si uvědomili až v okamžiku, kdy si Rusko začalo "osvobozená" území přivlastňovat a dokonce i svou sféru vlivu pod různými záminkami rozšiřovat.

(Existuje záznam komunikace mezi náčelníkem amerického generálního štábu generálem Marshallem a generálem Eisenhowerem (vrchním velitelem spojeneckých expedičních sil v Evropě), ve které George Marshall říká: „Osobně bych – bez přihlédnutí k strategickým záležitostem – byl proti tomu hazardovat s americkými životy pro čistě politické účely.“, reagujíc tak na naléhání Britů, aby americká armáda osvobodila Prahu. I z této sentence jasně vyznívá chápání americké generality lišící se zcela diametrálně od přístupu sovětských maršálů k jejich "živé síle".)

Za zmínku stojí i skutečnost, že kromě sovětských machinací k zabránění vstupu americké armády na území Čech komplikovaly obstrukce sovětského velení a komunistických představitelů odboje i spojenecké dodávky vojenského materiálu pro odboj v českých zemích a na Slovensku. Aktivity 301. perutě zvláštního určení RAF, americké 2641^st Special Bombardment Group a dalších útvarů, které zajišťovaly tyto shozy a diverzní výsadky, výrazně sabotovalo sovětské velení, které např. zakázalo americkým letcům přelet maďarského území; v některých případech byly americké letouny dokonce Sověty ostřelovány. Na protektorátní území musely tudíž americké letouny létat přes Alpy, kde počátkem r. 1945 panovalo extrémně špatné počasí, které nejeden let zhatilo.[16]

Dá se říci, že jen díky tomu, že se maršál Schörner, velitel skupiny armád Střed (Mitte), nechal americkou misí ve východočeských Velichovkách přesvědčit ke kapitulaci své milionové armády (namísto, aby realizoval plán změnit Českou kotlinu v poslední pevnost odporu – Festung Böhmen)^[17], nedošlo i v ČR k naplnění slovenského nebo varšavského scénáře. Květnové povstání totiž vypuklo 5. května na většině území Čech v přesvědčení (živeném Sověty), že Rudá armáda je už na cestě a dorazí během nejbližších hodin. Ta byla ovšem v té době vázána boji s nacistickými jednotkami ve Slezsku a v Sasku a do valné části českých měst dorazila až týden po vypuknutí povstání (9. 5. 1945 dosáhly hlavní síly Rudé armády linii Liberec-Trutnov-Šumperk-Dačice, a např. do zmíněných Velichovek dorazili Sověti až 11. května). O podílu na osvobození Prahy pak svědčí samotná skutečnost, že tam padlo 30 rudoarmějců.

Otazný je ostatně i samotný pojem "osvobození", vezmeme-li do úvahy, že si zde rudoarmějci počínali spíše jako na území obsazeném, než osvobozeném. Tím mám na mysli masové znásilňování žen, drancování a rabování, jakož i zavlečení desetitisíců čs. občanů do ruského GULAGu (kde tisíce z nich našly smrt).

---

[1]     Obdobně jako v případě Varšavského povstání, kdy Stalin sabotoval dokonce operace amerického a britského letectva, využívajícího sovětská polní letiště k útokům na německé jednotky a k zásobování povstalců.

[2]     Však i nad Varšavou shazovala sovětská letadla v létě 1944 letáky vyzývající Poláky k povstání, aby je pak nechala na holičkách.

[3]     Američané vstoupili na naše území 18. dubna 1945, kdy obsadili Hranice v ašském výběžku, 20. dubna kapitulovala Aš, 25. dubna dorazili Američané do Františkových Lázní a do Chebu, během 1. máje ovládla americká vojska Přimdu a Železnou Rudu.

[4]     Churchill byl nejen iniciátorem britské invaze do Řecka na jaře 1941 − jež měla rovněž za jeden z hlavních cílů odřezání sil Osy od rumunských naftových polí (avšak byla tehdy odsouzena k neúspěchu vzhledem k neschopnosti samotné řecké armády a nedostatečným silám vyčleněným pro operaci) − ale i nasazení mnohem většího expedičního sboru na straně bílých armád již během ruské občanské války. Jeho zásadní antikomunistický postoj a jasnozřivost ohledně sovětských ambicí a záměrů byly ostatně i motivem neúspěšného atentátu, který na něj spáchali řečtí komunističtí teroristé (zřejmě ve spolupráci s NKVD) v Aténách v r. 1944.

[5]     V říjnu 1943 zahájila 15. letecká armáda Spojených států (USAAF) útoky na strategické cíle v oblasti Balkánu. Hlavním cílem amerických bombardérů, startujících z letiště v Bari, Brindisi a Foggii, byla především ropná pole v oblasti rumunské Ploješti, tehdy životně důležitý zdroj nafty pro německou brannou moc, ale i ropné rafinerie a závody vyrábějící syntetický benzín v Rakousku, v protektorátu Čechy a Morava, ve Slezsku a na Slovensku. Během 12 měsíců provedla 15. letecká armáda více než 20 tisíc vzletů proti nepřátelským cílům, přičemž ztráty strojů dosahovaly až 48%. Tyto údery především dramaticky oslabily bojeschopnost Luftwafe, jelikož např. výroba pohonných hmot a maziv, která v dubnu 1944 dosahovala 390 000 tun, poklesla v srpnu téhož roku na 145 000 tun, přičemž nejcitelněji klesla právě výroba leteckého benzínu.

[6]     Už v dubnu 1945 označil Churchill postup sovětských vojsk do střední Evropy za jednu z „nejsmutnějších událostí v dějinách Evropy, pro kterou není srovnání“.

[7]     Maroko a Alžírsko byly dobyty anglo-americkými silami během Operace Torch (čes. Pochodeň) probíhající od 8. do 16. listopadu 1942.

[8]     Poslední německé a italské jednotky v Tunisku kapitulovaly 13. května 1943.

[9]     Z Terstu (kapitulujícího v reálu 1. května 1945) to bylo do Vídně a Bratislavy zhruba 400 km.

[10]    Ofenzíva RA proti rumunským vojskům 20.-29. srpna 1944, završená kapitulací Rumunska.

[11]    K tomu nutno poznamenat, že Titovi partyzáni už dávno předtím kontrolovali významnou část Jugoslávii a kromě účasti sovětských a bulharských jednotek na osvobození Bělehradu byla německá vojska z Jugoslávie vytlačena bez zásahu cizích armád Jugoslávskou lidovou armádu.

[12]    Celkem padlo při obsazování Československa 120-140 000 rudoarmějců, přičemž ztráty Rudé armády na Dukle činily min. 19 000 mrtvých a 41 000 raněných a při Ostravské operaci 24 000 mrtvých a 89 000 raněných.)

[13]    Linie těžkých obranných objektů se táhla od Bohumína až po Krkonoše. Jelikož právě v oblasti okolo Ostravy se čekal největší nápor německé armády, byla tato linie opevnění v r. 1938 jedna z nejpřipravenějších na útoky nepřítele. Ostravský úsek těžkého opevnění představoval linii přes 25 km dlouhou; v terénu mezi Kopytovem a Smolkovem se nacházelo 47 masivních pevnostních objektů. Sám maršál Jeremenko, který se tehdy rozhodl obejít Ostravu a probít se linií předválečných československých pohraničních opevnění, vzpomíná, že "vojska musela překonávat hluboce opevněnou obranu, s jakou se sovětská armáda za celou válku nikde jinde nesetkala ... opevnění byla vybudována pod vedením zkušených odborníků podle všech požadavků ženijního umění a takticky obratně rozestavěna v terénu" (železobeton, ze kterého byly postaveny, odolával i palbě velkorážového dělostřelectva 205 mm).

[14]    Dukelský průsmyk nejen, že představoval nejsilněji opevněný prostor německé obrany na hlavním hřebenu Karpat, ale němečtí dělostřelci měli předem dostatek času vybudovat si výhodná palebná postavení, zakreslit do map zaměřovací body a vypočítat optimální nástřelné vzdálenosti.

[15]    Díky Stalinovu chybnému rozhodnutí utrpěla Rudá armáda v září 1941 v tzv. Kyjevském kotli drtivou porážku, při které bylo zabito, zraněno či zajato přes 700 tisíc sovětských vojáků. Jednalo o největší obklíčení vojsk v historii válek. Během leningradské operace v červnu 1942 došlo ze stejných důvodů k obklíčení a totálnímu rozdrcení sovětské 59. a 2. úderné armády, které tehdy velel gen. Vlasov, jehož nesouhlas s plány operace a doporučení na stažení a záchranu vojsk bylo Stalinem ignorováno. Tato katastrofa byla následně i jedním z důvodů, proč Vlasov, u Leningradu zajatý, přešel na německou stranu.

[16]    I tak např. jen během tří únorových nocí r. 1945 (16., 17. a 20. 2.) dokázala letka 16 letounů 301. perutě zvláštního určení RAF ze spojenecké základny Campo Casale u Brindisi dopravit na území Protektorátu výzbroj pro 1500-1700 partyzánů! V dubnu její roli převzala americká 2641^st Special Bombardment Group, která shodila v českých zemích na padácích 192 kontejnerů a 96 balíků s vojenským materiálem o celkové váze 57 tun.

[17]    Ještě koncem dubna vyzval Führera, aby se z obleženého Berlína přesunul do Čech, kde je připraven ho se svojí milionovou armádou bránit, vytvořivše z České kotliny poslední nacistickou pevnost, centrum odporu – Festung Böhmen. Nutno poznamenat, že začátkem května dosud disponoval asi 9400 děly a minomety, 2400 tanky a tisícovkou letadel, přičemž většina německých vojáků byla stejně tak ochotna bojovat do posledních sil s rudoarmějci jako připravena okamžitě se vzdát Američanům, takže hrozila přeměna ČSR ve spálenou zemi.

---

[1]     Povstání na Slovensku vypuklo bez přímého rozkazu Slovenské národní rady či čs. exilové vlády.

[2]     Partyzánská válka vázala v listopadu a prosinci 1944 německé síly o počtu zhruba 35 000 mužů.

[3]     Již dne 1.7. 1944 dostala čs. exilová vláda v Londýně neoficiální návrh od amerického Úřadu strategických služeb (OSS - Office of Strategic Services), aby byli na území Slovenska vysláni američtí zpravodajští a styční důstojníci, jejichž úkolem bude provádět zpravodajskou činnost a organizovat dodávky vojenského materiálu pro připravované povstání. Od počátku povstání pak působila při štábu SNP anglo-americká mise, která měla původně za úkol koordinovat letecké dodávky zbraní a munice. Po uskutečnění několika dodávek byla však, na naléhání Moskvy a slovenských komunistů, nucena svou činnost ukončit. Už necelé tři týdny po vypuknutí povstání, 17. září 1944, přistály na letišti Tri Duby dva těžké bombardéry Boeing B-17 z 15. USAF (důležitost přisuzovanou této misi americkým velením dosvědčuje to, že jejich doprovod tvořilo 25 stíhaček P-51B-Na Mustang ze 4. a 5.squadrony a 16 strojů z 2.sqaudrony 52. FG). Kromě příslušníků americké styčné vojenské mise přivezla letadla z letiště v italském Bari povstalcům zbraně a střelivo, včetně protitankových raketometů bazuka. (Den po přistání americké mise seskočil do povstalecké oblasti na padácích čtyřčlenný britský tým pod vedením majora Johna Sehmera.) Další americká letadla přistála na letišti Tri Duby 7. října. Tuto eskadru tvořilo 6 létajících pevností B-17G-35-BO Flying Fortress ze 483. BG z letecké základny Bari, plně naložených bazukami, kulomety a municí (její doprovod na trase Bari−Tri Duby zajišťovalo 32 stíhaček). S touto eskadrou se na Slovensko přesunula i skupina amerických důstojníků amerického OSS. Oba zmíněné dálkové lety potvrdily schopnost USAF zajišťovat letecké zásobování povstalců, případně přesun speciálních spojeneckých jednotek na povstalecké území. Spojenečtí představitelé však v rozhovorech s velením 1. ČSA na Slovensku zdůrazňovali, že materiál přivezený spojeneckými letadly neprezentuje oficiální pomoc západních spojenců SNP, protože k tomu by byl nutný předchozí souhlas SSSR.

[4]     Do podpory povstání se 20. září zapojilo i 150 amerických létajících pevností B-17 ze základen 15^th Air Force (americké letecké armády) v Brindisi a Bari, které zlikvidovaly např. německé letouny a zařízení na letišti Nový Dvor u Malacek.

[5]     Spojenecké B-17 totiž nemohly podnikat lety z Anglie nad Varšavu a zpět, a tak bylo zapotřebí využít sovětských letišť.

[6]     Armija Krajowa

[7]     Vojska 1. běloruského frontu maršála Rokossovského přihlížela bojům z východního břehu Visly.

Především ovšem "osvobození" podstatné části Československa Rudou armádou bylo ruskou prioritou proto, že vytvořilo podmínky pro začlenění země do sovětského bloku (nezbytného z geopolitické perspektivy), při němž už o "svobodě" nemůže být řeči.

Následovala sovětská anexe území Podkarpatské Rusi 29. června 1945. Přičemž tato událost podstatně ovlivnila i další vývoj Československa. Podle mého přesvědčení by totiž v opačném případě nedošlo ani k rozpadu společného státu v r. 1993, pokud by jeho součástí byla i Podkarpatská Rus. Pro Rusíny bylo totiž jejich soužití v rámci ČSR (zvláště po zkušenostech s horthyovským a sovětským režimem) zárukou rozkvětu, takže by málokdo z nich podpořil slovenské snahy o rozbití ČSFR a slovenští nacionalisté by se ocitli ve výrazně menšinové pozici.

V této souvislosti pak nutno zdůraznit, že již během zákulisních jednání Sověti smetli ze stolu nejen čs. návrh uspořádat na Zakarpatské Ukrajině plebiscit ohledně národního sebeurčení, ale i požadavek, aby ztráta tohoto území byla Československu kompenzována aspoň posunutím čs. jižní hranice k Dunaji^[11] a připojením některých historických území Koruny české. Jmenovitě historického Chebska^[12], Lužice a tzv. Pruského Slezska^[13], a to nejen jako součást oslabení poraženého Německa, ale v případě Lužice i jako odčinění historické křivdy pociťované lužickými Srby, jejichž naděje na společný stát s Čechy a Slováky nebyly v r. 1918 naplněny.

A už vůbec nemínilo Rusko podpořit čs. ambice na posunutí české hranice k Dunaji a připojení části Dolního Rakouska, včetně Vídně,^[14] ačkoliv v téže době Stalin bez skrupulí překresloval mapu východní Evropy ve prospěch územních zisků SSSR, včetně svévolné anexe Východního Pruska^[15], na které nemělo Rusko ani historické nároky z carského období. A oproti jehož připojení k SSSR měl čs. požadavek na připojení Vídně aspoň jakési opodstatnění vzhledem ke skutečnosti, že až polovina tamních obyvatel měla (a má) české či slovenské kořeny^[16]. Na rozdíl od Königsbergu (dnešního Kaliningradu), jehož ruské obyvatele bylo před anexí možné spočítat na prstech, takže nepřipadala do úvahy oblíbená sovětská rétorika o anexi, jakožto ochraně ruského etnika, která posloužila jako záminka k okupaci východního Polska či Zakarpatské Ukrajiny.

S ohledem na významné předválečné postavení ČSR ve střední Evropě (z hlediska politické stability, vědecko-technologického potenciálu a ekonomické úrovně), neměli zřejmě Sověti nejmenší zájem dát poválečnému Československu možnost naplnit ambice středoevropského hegemona posílením jeho postavení předchozího. Zvláště když s ČSR počítali jako s tažným koněm svého budoucího RVHP (v jehož rámci se jednotlivé národní ekonomiky měly stát jen specializovanými segmenty, filiálkami podřízenými kremelské centrále).

V únoru 1948 zinscenovalo u nás Rusko komunistický puč a za pomoci své páté kolony přeměnilo ČSR na 40 let v sovětský protektorát. Téhož roku bylo ČSR sovětským nátlakem přinuceno odmítnout Marshallův plán, jehož cílem byla obnova poválečné Evropy za masivní americké pomoci. Díky tomuto kroku, nucené izolaci od Západu a podřízení čs. ekonomiky zájmům SSSR (jakož i souvisejícímu masivnímu odlivu mozků v důsledku emigrace[17] a politických represí), klesla postupně její úroveň z předválečné světové špičky na úroveň zaostalých ruských satelitů, v některých oblastech pak na úroveň zemí Třetího světa.

V srpnu 1968 pak následuje krvavá okupace Československa Rudou armádou (a několika jednotkami sovětských spojenců v roli komparsu) a nastolení přímého okupačního režimu, jehož negativní důsledky – nejen ekonomické a ekologické, ale hlavně morální – přetrvávají dodnes.[18] Zvláště pak díky arogantním a cynickým snahám četných ruských politiků, historiků a publicistů nadále nepokrytě obhajovat tuto agresi, schvalovanou či bagatelizovanou však i podstatnou částí ruské populace.

A právě tato poslední skutečnost představuje hlavní překážku, znemožňující nastolení normálních vztahů mezi našimi národy. Je totiž odrazem absolutní nepoučitelnosti z historie a přetrvávajících šovinistických a imperialistických stereotypů v myšlení ruských představitelů i Rusů obecně.

Ono je možné odpustit jen tomu, kdo sám upřímně lituje svého činu!

A právě proto, že téměř polovina dospělých Rusů, kteří něco o Srpnu 1968 ví, okupaci ČSSR schvaluje, nelze tu skutečnost přejít lakonickým "čo bolo, to bolo". Udělat za ní tlustou čáru, jako v případě česko-německé vyspořádání s minulostí.

Pro naivní snílky žijící v iluzi o "Novém Rusku" by měl být varováním provokační článek s názvem "Československo by mělo být Sovětskému svazu za rok 1968 vděčné: historie pražského jara", který zveřejnil server televize Zvězda, oficiální mediální kanál ruského ministerstva obrany, 21. 11. 2017, tedy v den oficiální návštěvy Miloše Zemana v Rusku.

Ústředním mottem tohoto pamfletu je, že „Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 zmařila převrat a zajistila zemi 20 let míru” („Vstup vojsk do Československa nedovolil Západu uskutečnit státní převrat podle technologie uskutečněné za 'sametových' revolucí a zachoval na více než 20 let život v míru za souhlasu všech národů Varšavské smlouvy…”).

Už jen tento pouhý článek, pod nímž je podepsán stalinista Leonid Maslovskij (který je všeobecně znám jako obhájce a propagátor sovětského režimu), by měl každému soudnému čtenáři otevřít oči. Zcela jednoznačně totiž ukazuje, že v čele ruských silových resortů stojí nepoučitelní revanšisté. TV Zvězda totiž není nějaký okresní plátek či soukromá regionální televize, nýbrž hlásná trouba Putinova režimu.

Pokud by na stránkách českého Ministerstva obrany vyšel článek Tomio Okamury či Tomáše Vandase, asi by též nikdo nepochyboval, že dotyčný autor prezentuje názory, s nimiž se ztotožňuje přinejmenším velení armády!

Ze všech výše uvedených faktů vyplývá, proč v našem vztahu v Rusku převažují negativní asociace, potažmo, že nejde jenom o reminiscence na Srpen 1968 (negující či relativizující předchozí osvoboditelskou roli Sovětů).

"Ruská pravda" a skutečnost

"Vlastenecky orientovaným" publicistům a historikům je pochopitelně nepříjemné připomínání těchto faktů a okolností vzniku II. světové války, takže zamlčují příčiny a kladou důraz raději na následky. Ruská oficiální historiografie se tak nadále zmítá na pomezí mystifikace a propagandy. Nemaje možnost opřít se o nějaký odkaz k světovosti a pozitivní jedinečnosti ruského národa během posledního století a snažíc se zbavit Rusko cejchu "obra na hliněných nohou" a vyděděnce ("Říše zla"), není divu, že vesměs zoufale lpí na mystériu válečné slávy a heroismu. Mnozí ruští "historici", stejně jako proruští kremloboti, se neštítí ani bohapusté lži a překrucování faktů, aby z nich vznikla obecně přijatelná koláž.

Exemplární ukázkou takového "historika" je stalinista Leonid Maslovskij (autor knihy s výmluvným názvem Ruská pravda^[19]) zveřejňující své propagandistické pamflety nejen na portálu Zavtra, ale občas dokonce i na stránce TV Zvezda, což je oficiální mediální kanál ruského ministerstva obrany. Pro zajímavost a představu o orientaci Maslovského (tedy jako doklad nepoučitelnosti a cynismu Stalinových pohrobků) uvedu aspoň pár článků z jeho rozsáhlého portfolia:  "Jak říjnová revoluce roku 1917 spasila a zachránila Rusko a jeho národy", "Jak Lenin zachránil Rusko", "SSSR - přirozená cesta rozvoje Ruska" nebo "Jak Gorbačov bojoval proti SSSR a odzbrojil sovětskou armádu".^[20]

V článcích "Mýtus o postřílení 40 tisíc vojáků v předvečer války" a "Sovětské vězení v letech 1930-1940"^[21] nejen falšuje fakta, ale v podstatě se vysmívá obětem komunistické zvůle, zpochybňujíc všeobecně známá fakta o stalinském teroru a krutých podmínkách GULAGu.

V článku "Nepřátelský útok na SSSR na XX. Sjezdu KSSS"^[22] pak Maslovskij ještě 60 let po odsouzení kultu osobnosti a stalinských represí kritizuje Chruščova, za to, že si dovolil "otevřeně" hovořit o zločinech stalinismu a zpochybnit Stalinovy zásluhy, resp. jej označit za zločince, čímž podle něj podkopal základy socialismu^[23]. (Přičemž soudruh Chruščov v reálu zůstal věren Stalinovu odkazu. Vždyť pouhých půl roku po svém formálním odsouzení stalinismu vyslal do Maďarska tankové divize, aby v krvi utopily antikomunistické povstání.)

Neméně zajímavý, tedy pro pochopení autorova myšlenkového světa, je ovšem i jeho článek "Ruský car Ivan IV. Hrozný – nejhumánnější vládce 16. století",^[24] pohybující se již na hranici černého humoru.

Se soudruhem Maslovským si může podat ruku snad polovina ruských historiků a žurnalistů, kteří dodnes čerpají "fakta" z Velké sovětské encyklopedie anebo propagandistických škvárů z produkce neostalinistů, jako je třeba Alexander Dugin nebo Jurij Muchin, autor pamfletů Katyňský detektiv či Antiruská posedlost. Vyšetřování podvodu katyňského případu (popírajících všeobecně známá fakta a důkazy o masakru 14 522 polských zajatců jednotkami NKVD, včetně závěrečného protokolu expertní komise Hlavní vojenské prokuratury Ruské federace z 2.8. 1993).

Jestliže je ruská veřejnost po celé generace odchovávaná sovětskými učebnicemi a elaboráty takovýchto postsovětských "historiků" − demagogů a šarlatánů – kterým navíc poskytují takřka neomezený prostor i státní a prorežimní média, není překvapující úroveň znalostí a způsob uvažování prostého Rusa.

(Perličkou a zcela výmluvnou skutečností je, že superšpion Sergej Naryškin, který stojí v čele Služby vnější rozvědky RF, je zároveň i předsedou ruské Historické společnosti a sdružení "Dějiny vlasti"^[25].^[26])

Hmatatelným důkazem, že jednotlivá exposé různých Maslovských jsou onou pomyslnou špičkou ledovce, potvrzením děsivé kontinuity stalinsko-brežněvovsko-putinovské doktríny, a nikoliv nějakým náhodným excesem osamocených pomatenců, je třeba sveřepost s jakou ruské úřady střeží nejdůležitější sovětské archivní fondy před dotěrnými badateli, včetně informací o spolupráci SSSR a Třetí říše a pro nás důležitých dokumentů o pozadí Února 1948 a okupace Československa v srpnu 1968. (Asi dobře ví, proč je dosud tak úzkostlivě chrání navzdory proklamacím o rozchodu s komunistickou minulostí!)

Vzhledem k tomu, jak tak znám repertoár ruských televizních stanic, už mne ani nepřekvapí, když sedmadvacetiletý Rus prohlásí, že nikdy neslyšel o sovětské okupaci Československa nebo potlačení Maďarské revoluce, natožpak o antisovětských partyzánských hnutích v Bělorusku, v Pobaltí a na Kavkaze nebo o paktu Molotov-Ribbentrop.

Bodejť by také ano, když podstatná část ruských obyvatel je odkázána výlučně vládní a prorežimní média, konkrétně na televizi, která jakžtakž funguje i v oblastech bez internetového pokrytí.

V principu není mezi jednotlivými stanicemi zásadní rozdíl. Jestliže na TV Zvězda, která je fakticky hlásnou troubou kremelských jestřábů a stalinistů, fedrují od rána do večera do éteru filmy "pro pamětníky" (válečné a budovatelské, resp. komsomolské romance) a tendenční historické dokumenty á la "ze světa násilí a bezpráví", na Kanále 1 dávají takřka denně několikahodinové "diskuze" mezi putlerovci, žirinovci a komunisty a kanál Rossija 24 masíruje ego patriotů chvalozpěvy o grandiózním mezinárodním ohlasu šampionátu a radostných zítřcích, na stanici Mir pionýrský oddíl právě hatí hanebný pokus aristokrata zmocnit se rodinného klenotu, ukrytého jeho matkou před bolševiky.

Není tak ani divu, že podle průzkumu ruské agentury Levada (zabývající se nezávislými průzkumy veřejného mínění) stoupl za posledních 7 let třeba podíl Rusů schvalujících sovětsko-nacistickou smlouvu z r. 1939 z 33 na 45%, zatímco jen 17% dotázaných tuto smlouvu odsuzuje.

Téměř 45% Rusů pak vůbec neví, že 17. září 1939 Rudá armáda zaútočila z východu na Polsko^[27] a 38% dotázaných neví zhola nic ani o paktu Molotov-Ribbentrop. O existenci jeho tajného dodatku je přesvědčeno jen 40% Rusů, 15% jej považuje za výmysl a 45% lidí o něm nikdy neslyšelo.

Co se týče okupace ČSSR v r. 1968 nebo Maďarské revoluce, je situace zhruba podobná. Jak ukazuje průzkum ruského nezávislého sociologického centra Levada či agentury FOMnibus, z Rusů ve věku 18-24 let ví o vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa jen 10%, v generaci třicátníků je to 13%. Z dospělých Rusů obecně pak jen zhruba třetina (32%) má aspoň nějakou představu o tom, co se v r. 1968 v Československu stalo, a 26% z nich okupaci ČSSR schvaluje, přičemž pod vlivem revanšistické propagandy v médiích počet Rusů, schvalujících okupaci stoupl od r. 2008 dvojnásobně.

Co se týče Maďarské revoluce, 57% Rusů o sovětském zásahu proti maďarským povstalcům v r. 1956 nic neví a polovina toho zbytku pak považuje tehdejší sovětskou intervenci za oprávněnou[28]. Stejně jako v případě Zimní války proti Finsku nebo okupace Pobaltí.

Pokud jde o Ukrajinu a "banderovce z Majdanu", jak tak naslouchám lidem po celém Rusku, asi nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že v tomto případě sdílí oficiální protiukrajinské postoje, v méně či více radikální formě, snad 75% Rusů. A to navzdory skutečnosti, že téměř ve všech regionech RF tvoří Ukrajinci významnou část populace.

Jak jsem již opakovaně uvedl, Ukrajina zaujímá tak výrazné místo ve všech zpravodajských i publicistických pořadech, že by se snad ruská média musela začít intenzivně zabývat i vnitrostátními problémy, nebýt Ukrajiny, Bandery a Porošenka.

Ze všech výše uvedených faktů vyplývá, že příčinou problémů při komunikaci s Rusy je nejen ruský "newspeak", ale i fenomén tzv "ruské pravdy".

"Ruská pravda" je odedávna v příkrém rozporu s chápáním zbytku světa (ať již jde o události roku 1812, 1853, 1918, 1939, 1941, 1945, 1968 anebo 2014), není tedy divu, že se není Rusko schopno se Západem na ničem domluvit.

Názornou ukázkou rozdílu mezi pravdou objektivní a tou ruskou je třeba právě vykreslování příčin a okolností II. světové války oficiální sovětskou i postsovětskou (ruskou) historiografií jakožto střetu nevinné a mírumilovné země Sovětů, zákeřně napadené krvelačnými nacistickými hordami, anebo sibiřské anabáze čs. legií jako "řádění loupeživých Běločechů".

S nevzdělanou masu se dobře manipuluje. Pokud jde třeba o naše legie, ani nepřekvapuje, že tolik Rusů a kremlobotů označuje čs. legionáře za okupanty a vetřelce. Vždyť málokdo z nich ví, že Čechoslováci až do bolševické revoluce bojovali po boku ruské armády proti silám Centrálních mocností a dokonce bránili Rusko proti vpádu německých a rakousko-uherských vojsk i po faktické ruské kapitulaci (uzavření Brestlitevského míru). A že po bolševickém puči bojovali po boku ruské Bílé armády proti bolševickým hordám a nikoliv proti Rusku.

Ovšem zcela ve stylu tzv. "ruské pravdy" postupují ruští historici i v případě Napoleonova ruského tažení (v ruské historiografii Vlastenecké války), které popisují jako pokus imperialistického Francouzského císařství ovládnout Ruské impérium, které Francouzi zákeřně a bezdůvodně napadli. Zcela opomíjejíc fakt, že předtím - v r. 1806 - Rusové nejprve společně s Pruskem přepadli Francii a Napoleon vpadl do Ruska teprve poté, co Rusové porušili Tylžskou mírovou smlouvu (uzavřenou po jejich porážce v bitvě u východopruského Friedlandu v r. 1807) a v roce 1811 začali znovu přesouvat vojenské jednotky k hranicím, na řeku Němen.

Stejně jako v případě II. světové války, kdy nešlo na východní frontě jen o střet SSSR a zemí Osy (Německa, Itálie a Japonska), ani v případě „francouzsko-ruské války“ v r. 1812, nešlo jen o konflikt mezi Francií a Ruskem. Na straně Francouzského císařství se totiž války zúčastnilo Bádensko, Bavorsko, Berg, Hesensko, Ilyrské provincie, Itálie, Neapolské království, Sasko, Septinsulární republika, Španělsko, Švýcarsko, Varšavské knížectví, velkovévodství Frankfurt a Würzburg, Vestfálsko a Württembersko, jakož i belgická, holandská, irská a portugalská. Spojenci Francie pak bylo Dánsko, Norsko, Prusko a Rakousko.

Přičemž zatímco Rusové se vítězstvím nad Napoleonem pyšní, třeba pro všechny slovanské národy Evropy byla Napoleonova porážka těžkou ranou, jelikož se upevnila moc nejreakčnějších evropských režimů – pruské, rakouské a ruské monarchie – pod jejichž jhem strádaly.

Zrovna tak Krymská válka v letech 1853-1856 ⎼ mezi carským Ruskem a koalicí tvořenou Británií, Francí, Osmanskou říší a Sardinským královstvím ⎼ nebyla válkou dobyvačnou (jak ji dezinterpretují ruské učebnice), nýbrž odvetou za ruskou okupaci Valašského a Moldavského knížectví a zmařením ruského pokusu ovládnout Balkán a Bospor.

A tak bychom mohli pokračovat od jedné historické události k druhé.

V kostce: Kdykoliv dorazili kozáci do Evropy, byla to katastrofa pro evropskou civilizaci, ať to bylo v letech 1799, 1805-14, v r. 1849, 1853 anebo 1945. A celá slavná idea panslavismu byla jen trojským koněm ruského imperialismu, jakýmsi předobrazem Kominterny, stejně jako jeho “osvobozovací mise“ na Balkáně nebyla ničím jiným, než projevem nenasytné expanze státu, který zároveň nebyl schopen spravovat účelně ani dosavadní ohromné území.

Úsměvné jsou ostatně všechny ty řečičky o slovanské vzájemnosti či pokrevním bratrství i z exaktního hlediska. Vždyť s většinou západoevropských národů jsme nejen kulturně, ale i geneticky mnohem více spřízněni, než s Rusy; dokonce i s Francouzi, Italy a Nory. Např. s Němci či Rakušany pak skrze DNA dokonce z 80%, stačí se podívat na genetickou mapu Evropy. Jestliže u obyvatel centrálního Ruska je výskyt "slovanské" genetické haploskupiny R1a zhruba 50-60%, pak třeba v západních Čechách je to okolo 20% (zhruba jako v Tatarstánu).[29]

Výmluvným faktem – svědčícím o iracionálnosti takových tendencí – je, že nejhorlivějšími obdivovateli Putinova Ruska (potažmo SSSR) byli vždy lidé, kteří tam sami nikdy nebyli, resp. ho poznali jen z okna limuzíny či salónního kupé (ať již doslovně či obrazně, tj. třeba z okna odborářské zotavovny), resp. ruští patrioti ... z Paříže, New Yorku, Prahy a Karlových Varů...

Přitom naivní západní intelektuálové a levičáčtí blouznivci byli vždy pro Kreml prospěšnější, než profláknutí komunističtí agitátoři. Přesně v souladu s Leninovou tézí o "užitečných idiotech".

Tak, jako kdysi jezdili do Moskvy anarchisté a komunisté (slovy Gottwaldovými) "učit se, jak zakroutit buržujům krky", dnes tam putují z celého světa i náckové, aby absolvovali kurzy, jak rozvrátit EU a NATO, … a ztroskotanci a naivní pitomci typu Monsona, Seagala, Depardieua a Snowdena.

Viz článek  "MOSKVA – Odvěká Mekka světové reakce"

https://ferohrabal.blogspot.com/2019/01/moskva-mekka-svetove-reakce.html

+

"VIZITKA STALINISMU - Velký teror 1937-38"

https://ferohrabal.blogspot.com/2018/03/vizitka-stalinismu-velky-teror-1937-38.html

Rusko na cestě od komunismu k fašismu

Upírat nějakou naději k ruským volbám je stejně naivní jako irelevantní.

Však mají Rusové také rčení „pokud by mohly volby něco změnit, určitě by nám volit nepovolili”.

 

Vzhledem k přetrvávající realitě "vedoucí úlohy strany" (resp. triumvirátu, v němž Žirinovského LDPR a Zjuganovova KPRF poskytují jen stafáž státotvornému Jednotnému Rusku) bylo možné jen těžko očekávat nějaké překvapení. S ohledem na atmosféru fakticky celoroční nepřetržité kampaně Jednotného Ruska, disponujícího přímo státními médii (a všemi ostatními zprostředkovaně), nikoho zde nepřekvapí, že ve většině volebních obvodů vyhraje jako vždy kandidát Jednotného Ruska a prakticky všichni gubernátoři budou potvrzeni ve svých funkcích.

Jak tak opakovaně sleduji volební zpravodajství, vyplývá mi z něj však jeden zásadní poznatek. A to, že vládní partaj Jedinaja Rossija jednoznačně vítězí hlavně v regionech s nejvyšší nezaměstnaností a v severokavkazských republikách ovládaných tvrdou rukou kremelských satrapů, kteří nestrpí podvratnou činnost opozičníků, nezávislých médií ani neziskovek.

Logicky. Jelikož se zde ke skutečnosti, že v čele státních orgánů i samosprávy stojí členové této konjunkturalistické partaje (jako prakticky ve všech oblastech RF), takže zdejší volební klání připomíná frašku a la naše předlistopadová Národní fronta, zároveň navíc připojuje fakt, že si tady málokdo dovolí veřejně projevit skutečný názor, natož agitovat proti režimnímu kandidátovi, aby si tím nepodtrhnul židli, resp. nepřišel o obživu (případně i o život).

V těchto regionech je tradičně i samotná volební účast automaticky nejvyšší. Stejně jako u nás za totality, i zde si například málokterý státní zaměstnanec troufne ignorovat volby, aby neskončil na černé listině. Tudíž z údajů o volební účasti a samotných výsledků voleb lze zpětně odvodit i následující rovnici: Čím více se lidi bojí o svou existenci, tím je jejich účast ve volbách vyšší a úspěch prorežimních kandidátů jednoznačnější.

Navzdory mediálnímu brainwashingu vzbuzujícímu zdání masové podpory Putinově partaji, potažmo stávajícímu režimu, prizmatem volebních statistik se jeví realita diametrálně odlišnou.

Pokud si totiž přepočteme aktuální volební výsledek vítězného Jednotného Ruska na absolutní hodnotu (s ohledem na počet obyvatel RF), znamená to, že z tohoto pohledu Jednotné Rusko representuje nominálně tak nanejvýš desetinu obyvatel Ruské federace. Na tuto skutečnost poukazují i vtipy, objevující se na internetu již během prezentace předběžných volebních výsledků, reagujíc na zveřejněné oficiálních statistických údajů. Jako například:

„Volby do místních samospráv Ruské federace se odehrály za nízké účasti voličů. Psychiatrické léčebny: 100%; armáda: 100%; věznice: 100%. Obyčejní občané: 8,5-12%. Jednotné Rusko s přehledem zvítězilo!“

Zároveň se ovšem stále častěji objevují i první zprávy o bezskrupulózním falšování volebních výsledků v některých volebních obvodech.

Kromě zpráv o falšování výsledků hlasování samotnými členy volebních komisí, přicházejí v průběhu dne ze všech regionů i zprávy o kupčení s hlasy, připomínající někdejší volební machinace ve východoslovenských cikánských osadách.

Podstatnější, než pochybné oficiální statistiky a „volební výsledky“, je fakt, že samotná volební taškařice se podobá jakési ruské ruletě, kde „výhrou“ je, že není ještě hůř.

V případě ruských voleb je totiž, bohužel, nutno vzít v potaz fakt, že ani případné bídné volební výsledky Putinovy partaje nemohou být samy o sobě chápány jako předzvěst blížící se změny režimu. Jednak je tu riziko, že kleptokracie v okamžiku, kdy se volební taškařice stane kontraproduktivní, sáhne k otevřeně totalitním praktikám, jednak je iluzí domnívat se, že každý odpůrce Putina a „Jednotného Ruska“ je snad zároveň demokrat. To neplatí ani náhodou. Ideové spektrum ruské společnosti je mnohem složitější.

Znám totiž osobně spoustu Rusů, kteří sice nemohou přijít na jméno Putinovi ani jeho konjunkturalistické partaji, kterou označují jako "stranu šejdířů a zlodějů"[300], ovšem na druhou stranu obdivují či ospravedlňují Stalina anebo bagatelizují komunistické zločiny či okupaci Československa. A nejde o mé osobní dojmy, dnes tvoří tato skupina, odmítající „kriminalizaci Stalina a sovětského režime“, prokazatelně přes 50% obyvatel.

Ostatně stačí, když se podíváme na složení ruské politické scény.

Momentálně parlamentní strany jsou asi takovou zárukou demokratického směřování jako naši třešničkáři. Komunisté, Žirinovského LDPR a Spravedlivaja Rossija se liší od Putinova Jednotného Ruska jen tím, do jaké míry hodlají obnovit Sovětský svaz či Ruské impérium, resp. hodlají-li znovu připojit jen Donbas anebo rovnou celou Ukrajinu, resp. i Finsko a Aljašku.

Však třeba Spravedlivé Rusko vzniklo sloučením prokremelských levicových partají: Rodiny, Ruské lidové strany, Ruské strany života a Ruské strany důchodců, a nebýt odmítavého postoje komunistů, bylo by se dávno sloučilo i s Komunisty Ruska a Komunistickou stranou RF.

Pro charakteristiku strany Ruští patrioti[301] stačí, že vznikla odštěpením od Komunistické strany RF. Od ní se také liší de facto jen tím, že její program obsahuje i radikálně nacionalistické prvky.

Totéž v bledě růžovém (i když by sedělo spíše označení hnědo-rudé) představuje Nacionálně bolševická strana Ruska (NBP[302]). Její program lze vydedukovat již ze samotného jejího názvu. (Oproti zavádějícímu názvu Liberálně-demokratické strany Ruska s. Žirinovského, která je fakticky stejně málo liberální jako demokratická; tak jako je Vladimír Ejdelštejn alias Žirinovskij asi takový demokrat, jako jeho kamarádi Saddám Husajn, Jean-Marie Le Pen či rakouský esesák Edwin Neuwirth).

Pomineme-li Stranu růstu (Партия Роста), jejíž program se liší od idejí Jednotného Ruska jen v dílčích pohledech na formy rozvoje ekonomiky (ani v nejmenším se neliší například v otázkách zahraniční politiky), a pár obskurních spolků, najdeme nakonec na ruské politické scéně jedinou demokratickou stranu, která má aspoň jakýsi voličský potenciál, a tou je Jabloko.

I to se ovšem nezmohlo v posledních parlamentních volbách na více než 2%, přestože je zřejmě volila i převážná část stoupenců opoziční Strany pokroku Alexeje Navalného, kterou úřady preventivně postavily mimo zákon[303].

Z výše uvedených faktů o složení oficiálního politického spektra vyplývá chmurná perspektiva pro Rusko i svět. A to, že Rusko dnes míří mílovými kroky spíše k fašismu, než k demokracii. Aktivizace ultrapravicových a ultralevicových uskupení − jako jsou Ruská národní jednota (RNE), Slovanský svaz, Ruská pravoslavná armáda, Černá sotňa, Bílá legie, Pamjať, Strana národní suverenity Ruska (NDPR), Fronta národní spásy, Jiné Rusko, Nacionálně-revoluční fronta, Severská aliance, Křesťanský stát – Svatá Rus, Sláva Rusku, Lidově-nacionální strana, Ruská nacionálně-socialistická strana (RNSP), atd., atd.[304] − která pojí xenofobie, šovinismus a idea imperiálního revanšismu, jen dokresluje obrázek ruské společnosti na prahu nové totality.

O tom, že v Rusku již zapustilo své kořeny i neonacistické hnutí, rovněž není sebemenších pochyb. V zemi dnes existuje až několik stovek neonacistických organizací[305], sdružujících podle odhadů na 70-100 tisíc aktivních členů.[306] (O tom, že nejde o komunitu aktivní jen ve virtuálním světě internetových diskuzí, svědčí statistiky ruské nevládní organizace Sova, podle nichž jen v letech 2004-2012 došlo v Rusku [oficiálně] k 549 rasově motivovaným vraždám a skoro 3500 vážným zraněním ne-ruských obyvatel. V r. 2013 bylo v Rusku jen při oficiálně registrovaných xenofobních, rasistických a ideologicky motivovaných útocích zavražděno min. 20 lidí a nejméně 173 osob při nich utrpělo zranění. V r. 2016 byly rasistické útoky zaznamenány v 16 ruských regionech. Důležitou skutečností je, že tisíce stoupenců neonacistických a nacionalistických organizací se účastní i bojů na východní Ukrajině po boku proruských separatistů.)

Jestliže někomu připadá vyjádření, že Rusko je na cestě k fašismu jako příliš expresivní, pak jej odkážu na definici fašismu: „způsob politického jednání vyznačujícího se obsesivní představou o rozkladu společnosti a národní potupě; o tom, že se národ stal obětí, resp. je ohrožován individualistickým liberalismem a vlivem cizáků”.

Stěžejní ideou fašismu je pak nahradit zastupitelskou, parlamentní demokracii vládou silného vůdce. Charakteristickým rysem fašisty je, že hledá příčiny všech negativních společenských jevů i vlastního postavení výlučně v působení vnějších sil – spiknutí zahraničních imperialistů, buržoazie, kulaků, svobodných zednářů, iluminátů, Židů ... a vyřešení všech problémů si slibuje od eliminace viníků, resp. na úkor té či oné společenské či etnické skupiny.

Všemi těmito znaky se současná ruská politika i společnost vyznačuje.

Nic na tom nemění ani fakt, že putinovská kleptokracie z pochopitelných důvodů nenaplňuje jednu z premis definice fašismu, a to nepřátelství vůči "velkokapitalistické plutokracii", které představovalo programový průnik fašismu a krajní levice (a je ostatně nadále jedním z ideologických pilířů nacionalisticko-bolševických hnutí, jako je zmíněná Nacionálně bolševická strana Ruska).

Jen tak na okraj, jestli někomu připadá výraz „fašistický“ v souvislosti s putinovským režimem „přitažený za vlasy“. Aniž bych chtěl nějak obhajovat Musolliniho fašistický režim, nutno zdůraznit, že ten rovněž – na rozdíl od německého nacismu či stalinismu – nevyznačoval budováním koncentračních táborů nebo masovými popravami odpůrců (těch mimochodem Musollini během let 1927–1940 dal popravit za antifašistickou 10).

A propos, když už jsme u této paralely (Musollini-Putin), jakýpak je rozdíl mezi někdejšími italskými masakry civilního obyvatelstva v Habeši a genocidou čečenského národa ze strany Putinova režimu během rusko-čečenské války? Snad jenom v tom, že v době italsko-habešské války ještě neplatila Charta OSN a Všeobecná deklarace lidských práv (které přijalo Valné shromáždění v letech 1945 a 1948).

 

Výňatek z knihy Cesta na konec světa a zpět, díl druhý (2021). 

---

[300] Партия жуликов и воров

[301] Патриоты России.

[302] Nacional-bolševistskaja partija (Национал-Большевистская Партия, НБП).

[303] V r. 2015 byla rozhodnutím ministerstva spravedlnosti RF straně zrušena státní registrace, takže se nemůže účastnit voleb.

[304] Eurasijský svaz mládeže, Kozácká národní garda Vševelikého vojska donského, Lidový svaz (Narodnyj sojuz), Mezinárodní eurasijské hnutí, Nacionálně-socialistická strana Rusi (NSPR), Nacionálně-socialistické společenství (NSO), Ortodoxní Rusko, Ruské společenské hnutí (ROD), Ruský celonárodní svaz (RONS), Ruský národní svaz (RNS), Russkije, Strana na ochranu ruské ústavy "Rus" (PZRK Rus), Strana svobody, Svatá církev jednotné bílé rasy (SCEBR), Svaz ruského lidu (SRN), Svaz Venedů (Sojuz Venedov), Veliké Rusko (Velikaja Rossija), Vojensko-vlastenecké hnutí "Spas", atd.

[305] Jako např. Čistá rasa, Format 18, Front 14, Jednotné brigády-88, Jižní fronta, Kombat 18, Krov i česť Rossija, Legion "Ruský útok" (Legion "Russkaja ataka"), Legion Vervolf, Národní fronta (Nacionalnyj front), Nový řád (Novyj porjadok), Ruská pěst (Russkij kulak), Ruská stráž (Russkaja gvardija), Ruský cíl (Russkaja ceľ), Slovanské bratrstvo (Slavjanskoje bratstvo), Slovanský legion,  Sluneční kruh  (Solncevorot), Velesov blok, Volžská fronta (Volžskyj front), Východní fronta (Vostočnyj front) atd.

[306] Podle odhadů Amnesty International dnes působí v Rusku minimálně 85 000 aktivních neonacistů, což je téměř polovina celkového odhadovaného počtu neonacistů na celém světě.

Damoklův otazník − Rusko po Putinovi

Na závěr debaty nad výsledky posledního ruského volebního divadýlka, jehož jsem byl svědkem, se dostáváme k dalšímu zásadnímu tématu, které v poslední době čím dál tím víc dominuje nejen úvahám politologů, ale i racionálně uvažujících Rusů.

Tím je Rusko po Putinovi.

A není divu. Zatímco v takové Americe se předání moci v podstatě ani běžného života země či řadového občana nedotkne, v centralizované říši či autoritativním režimu (resp. režimu na pomezí autoritativního a totalitního systému) bývá tento proces ve znamení boje o moc mezi různými politickými frakcemi, který může přerůst v celostátní chaos. A čím těsněji je režim svázán s ekonomikou, tím dalekosáhlejší může mít politické zemětřesení důsledky v ekonomice státu a tedy i v každodenním životě jeho občanů. Přičemž v případě Ruska, s ohledem na existující emancipační snahy mnohých regionů a dokonce separatistické tendence řady „bantustanů“, se může klidně stát počátkem jeho konce.

Budovatelé Putinova kultu osobnosti si neuvědomovali nebezpečí katastrofy hrozící po pádu faraona, který se díky jejich umné choreografii a souběžné likvidaci a umlčování jakéhokoliv politického oponenta stal jediným pojítkem nesourodého útvaru.

Výsledkem je, že dnes vám v Rusku nikdo − kromě zabedněných stoupenců stalinisty Zjuganova či fašouna Žirinovského – není schopen zodpovědět otázku, kdo by mohl nastoupit místo Putina, resp. po Putinovi.

Například Dmitrije Medveděva většina národa považuje za kašpárka, resp. Putinova bílého koně, za nímž nestojí žádná relevantní mocenská skupina ani politický potenciál. Nejvíce lidí se shodne tak akorát na generálovi Sergeji Šojgu.

A jsme zpátky u tématu mého nedávného článku „Rusko na cestě k fašismu“. Neboť Sergej Kužuget oglu Šojgu představuje všechno možné, jen ne záruku odklonu od ideologie putinismu či dokonce demokratizace společnosti.

Tuvinský „Satan“ Šojgu je naopak nejtypičtějších představitelem putinovské kleptokracie a symbolem militarizace ruské společnosti a imperiálních ambicí. Vždyť právě pod jeho patronátem vznikla v Rusku ona rudá obdoba organizace Hitlerjugend zvaná Junarmija (plným názvem Všeruské dětsko-mládežnické občanské hnutí Junarmija[300]).

Šojgova Junarmija jakožto obskurní reminiscence na Hitlerjugend

Tato − aspoň ze středoevropského pohledu obskurní – mládežnická organizace, jejíž název Junarmija lze přeložit (jen volně) asi jako "Mládežnická armáda", svým charakterem opravdu připomíná spíše jakýsi hybrid organizací Hitlerjugend a Pionýr, než třeba skautské hnutí.

Zatímco skauting je hnutí a priori apolitické, díky čemuž může působit prakticky ve všech státech světa[301], výše uvedená Junarmija je naopak fakticky hnutím prorežimním a tudíž veskrze politickým, resp. mocenským nástrojem vládní strany Jednotné Rusko, o čemž svědčí již skutečnost, že u jeho zrodu stál oficiálně Kreml (v osobě ministra obrany, jenž jeho vznik nejen inicioval, ale je i jeho čestným členem). Kromě toho představuje Junarmija fakticky odnož místní obdoby našeho někdejšího Svazarmu, organizace DO SAAF[302], a činnost jejích poboček je dle stanov přímo propojena s příslušnými vojenskými útvary, takže o nějaké nezávislosti či občanskosti nemůže být ani řeč.

Jelikož do řad hnutí Junarmija jsou přijímány děti už od 10 let, není pochyb, že pod ideovým vedením penzistů-stalinistů, funkcionářů kremelské partaje, bývalých důstojníků KGB, krymských "zelených mužíčků" a "hrdinů" z kavkazských válek, tvořících štáb organizace DOSAAF, zde vyrůstá nová garnitura vygumovaných mozků, které bude bližší idea sovětská než "dekadentní západní demokracie".[303]

Není divu, že setkání s oddílem junarmijců v červených košilích a rudých baretech s pěticípou hvězdou vyvolává asociace Hitlerjugend.

Ale zpátky k pointě článku, jímž je ruské dilema – Rusko po Putinovi.

 

Kříšení impéria aneb plané naděje Západu

Pokud někteří západní politologové vkládají naděje v odchod Putina, sešlostí věkem či v rámci generační výměny anebo nedejbože v důsledku nástupu nové mocenské garnitury, musí být hodně naivní. A oním „nedejbože“ mám na mysli možnost Putinova nedobrovolného odchodu. Každopádně za současných okolnosti může být snad každá změna v Rusku jenom k horšímu.

Jestliže se totiž dominantním kandidátem na hlavu Kremlu jeví generál Šojgu, při sebevětší snaze nevidím žádnou pozitivní perspektivu. Však pod jeho vedením dochází především k zásadní transformaci ruské armády v mohutnou mašinerii schopnou působit nejen jako mocenský nástroj k ovládání vzpurných podmaněných národů RF, ale i k prosazování ruské imperiální politiky v rámci postsovětského prostoru i daleko za jeho hranicemi. Včetně snahy o obnovu sítě zahraničních základen (kromě stávajících na území SNS[304], v Sýrii či na Kubě, i ve státech jako jsou Kypr, Alžírsko, Egypt, Somálsko, Súdán, Seychely, Argentina, Nikaragua, Venezuela, Singapur nebo Vietnam) a rekonstrukci starých a budování nových základen po celém arktickém pobřeží.

Takže abych to shrnul. Ačkoliv vycházím jen z osobních poznatků a nemám seriózní informace o zákulisí ruské politické či mocenské scény (v čemž nejsem asi sám, včetně většiny slovutných politologů), nevidím žádnou růžovou variantu ruské budoucnosti.

Každopádně, vedle nejhoršího možného scénáře, jímž by bylo uzurpování moci vojensko-policejní juntou a nastolení otevřeně fašistického režimu, nejpravděpodobnější jeví se nějaká forma více či méně násilného rozpadu této pseudofederace. K tomu, aby bylo možné předvídat konkrétní obrysy nově vzniklých geopolitických útvarů – např. nové Dálnovýchodní republiky nebo Povolžské, Sibiřské či Turanské federace – museli bychom kromě etnických / národnostních a náboženských aspektů vzít do úvahy i roli konkrétních regionálních autorit, ať již vojenských činitelů, duchovních a politických představitelů anebo oligarchů a jejich ekonomických zájmů a plánů. Což je složitý rébus i bez zřetele na vnější faktory a nepředvídatelné okolnosti, třeba i iracionální, hrající v dějinách mnohdy větší roli, než logické argumenty a racionální plány.

S tím, jak Putinův režim stále více zabředá do mezinárodní izolace, ekonomických problémů a s tím spojené rostoucí nespokojenosti většiny obyvatel, uchyluje se k nepokrytým totalitním praktikám, které jen urychlují výše uvedené procesy.

Ostatně i Zbigniew Brzezinski kdysi prohlásil: „Putin by měl myslet na svou budoucnost. Přílišné soustředění ruských vládnoucích elit na obohacení se může časem vyvolat ve společnosti reakci a nepřátelství. Ještě k tomu nedošlo, ale soudím, že existuje potenciální riziko”.

Připadá mi, jakoby si Kreml neuvědomoval, že vždy v historii platil nepsaný zákon, že neustálým přitahováním šroubů represe se současně zmenšuje prostor na dialog a snižuje možnost, že dojde k pokojnému předání moci. Že s každým úderem pendreku autoritářský režim jenom posiluje počet svých odpůrců, resp. radikalizuje dosud mírumilovné občany, věřící ještě v možnost pokojného dialogu s mocí.

Svědectvím toho může být třeba nebývale silná vlna sympatií projevovaných tzv. „slušnými“ občany ke gerilové skupině Primorských partyzánů, provádějící v letech 2009-10 útoky na policejní hlídky a služebny na ruském Dálném východě.[305] V souvislosti s procesem nad pěticí přeživších „partyzánů“ v r. 2014 například i komentátor stanice Echo Moskvy Anton Orech prohlásil: „V zemi, kde policejní generálové přijímají milionové úplatky, se celkem logicky objeví ‘lidoví mstitelé’, kteří vezmou spravedlnost do vlastních rukou.“

O tom, že se nejedná o ojedinělý jev, resp., že mýtus „Primorských partyzánů“ může motivovat stejně smýšlející následníky po celém Rusku (jmenovitě na Kavkaze), svědčí ostatně i skutečnost, že jen dva dny po zatčení vůdce skupiny, Aleksandra Kovtuna, došlo k dalším vražedným útokům na policisty v permské a novgorodské oblasti, tisíce kilometrů od Primorského kraje, a internet i ulice sibiřských měst zaplavily projevy solidarity s touto gerilou (nápisy a grafitti na zdech, plakáty a transparenty).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Konkrétní příklad z našich poměrů se nám nabízí v našem Listopadu 1989, kdy brutální policejní zásah na Národní třídě měl namísto zastrašení občanů a konsolidace situace naopak za následek vyburcování společnosti a pád komunistického režimu. Na tomto místě mohu zmínit i vlastní zkušenost s kontraproduktivitou represí během mé někdejší ilegální činnosti. Ačkoliv se to zdá absurdní, za komunistického režimu každý politický proces nebo zpráva o zásahu StB proti disidentům či undergroundu představovala pro mě paradoxně zároveň povzbuzení v mé vlastní „protistátní“ činnosti. Utvrzovala mě totiž v tom, že nejsem nějaký osamocený mraveneček, solitér či blouznivec, nýbrž jeden z mnoha článků rozsáhlé sítě. Však i k založení Výboru proti diktatuře mě tehdy motivovalo zatýkání chartistů, které mělo za cíl zastrašit společnost.

Zrovna tak je faktem, že většina lidí (mnohdy do té doby fakticky apolitických), kteří zažili třeba zatčení na nepovoleném koncertu či filozofické přednášce, resp. strávili noc na cépézetce[306] a výslech na StB, se následně zapojila do disidentských aktivit (resp. činností považovaných režimem za protistátní) ještě aktivněji, jelikož u nich jednak pominul apriorní strach z nepoznané hrozby, jednak se nezřídka právě díky hromadné perlustraci (např. v případě zadržení účastníků nepovolených koncertů) seznámili mezi sebou a vzájemně motivovali.

Zrovna tak se málokterý odpůrce komunistického režimu dal zastrašit a odradit od „protistátní“ činnosti i vyhazovem z práce. Svou společenskou degradací, ztrátou jistého relativně privilegovaného postavení, byl vlastně takový intelektuál oproštěn od nutnosti nechat se režimem vydírat v obavách ze ztráty zaměstnání či postavení. Jako umývač výkladů, topič nebo noční strážník nebyl již dotyčný člověk režimem vydíratelný, a tudíž do jisté míry nezávislý.

 

Připadá mi, jako by se ruský režim absolutně nepoučil z minulosti, jako by si vůbec neuvědomoval, že fyzickou likvidací a vězněním vůdčích osobností demokratické opozice jednak těmto vytváří nebezpečnou aureolu mučedníků, jednak dává prostor radikálním aktivistům, resp. nezvládnutelným masám.

Přitom poučením by pro něj mohl být případ, kdy zavražděním racionálně uvažujících čečenských presidentů – Dudajeva a Maschadova – uvolnil pole džihádistům typu Basajeva a Umarova, s nimiž byl již dialog vyloučený.

Každý represivní režim se prostě zákonitě časem dostane do situace, kdy se kvůli jeho represím od něj odvrátí i dosud loajální občané, jeho skalní podporovatelé, případně i část ozbrojených složek; kdy už budou věznice plné a sebesilnější policejní jednotky nedokážou bez krveprolití zvládnout celonárodní vzpouru, natož zabránit masové pasivní rezistenci. Takže nakonec nezbývá diktátorům, než buď nespokojené občany postřílet anebo uprchnout.

Dějiny naznačují, že většině diktátorů jako by díky jejich syndromu bohorovnosti chyběl základní pud sebezáchovy, díky jemuž nakonec končí na kandelábru jako Mussolini, před popravčí četou jako Ceaušescu anebo někde v kanále jako Kaddafí a Saddám.

 

Některé aspekty se holt v dějinách stále opakují.

Stejně jako naši soudruzi si koncem 80. let neuvědomovali, že jejich režim, opírající se o cenzuru, rušičky zahraničního rozhlasu, pendreky a estébáckou síť konfidentů a „štěnic“, se stává na prahu éry mikroprocesorů, počítačů, mobilů a satelitní televize neživotaschopným anachronismem, jakoby si dnes kremelští soudruzi neuvědomovali, že v globalizovaném světě elektronické komunikace a sociálních sítí nelze ani v Rusku nastolit totální cenzuru (navzdory restrikcím vůči nepohodlným médiím a mobilním operátorům, vymývání mozků režimními televizemi, věznění novinářů a cenzuře internetu).

Stejně jako populace mamutů s příchodem doby ledové.

---

[300] Rus. Vsjerossijskoje dětsko-junošeskoje vojenno-patriotičeskoje obščestvennoje dviženije (Всероссийское детско-юношеское военно-патриотическое общественное движение «ЮНАРМИЯ»).

[301] S výjimkou několika států totalitních, jako je Barma, Čína, Kuba, Laos a Severní Korea.

[302] Dobrovolná společnost pro podporu armády, letectva a námořnictva (ДОСААФ).

[303] V polovině r. 2017 má již hnutí Junarmija téměř masový charakter, počet jeho členů dosahuje 100 000.

[304] V Abcházii, Arménii, Bělorusku, Jižní Osetii, Moldávii, Kazachstánu, Kyrgyzstánu a Tadžikistánu.

[305] Během nebývalé "protipartyzánské" operace, do níž byly nasazeny stovky příslušníků speciálních jednotek, pátrajících v lesích po mstitelích, byla nakonec skupina v červnu 2010 zlikvidována. Při policejní operaci 11. června 2010, při níž jejich byty v Ussurijsku obklíčily speciální policejní jednotky s obrněnými transportéry a za podpory vrtulníků, dva z nich, jednadvacetiletý Alexandr Sladkych a třiadvacetiletý Andrej Suchorad, zahynuli. Zbylí partyzáni − Vadim Kovtun, Aleksej Nikitin, Maksim Kirillov a Vladimir Iljutikov − se vzdali. Vůdce skupiny, Aleksander Kovtun, byl v polovině června zadržen komandem OMONu v ussurijské tajze.

[306] CPZ – „Cela předběžného zadržení“.

Pro naivní rusofily a antialianční "pacifisty" by mělo být dostatečným varováním, jestliže dnes už i donedávna nejvěrnější spojenci Kremlu, běloruský diktátor Lukašenko a kazašský Nazarbajev, bijí na poplach a varují před rozpínavostí Ruska!

Viz: 
https://svet.sme.sk/c/22031606/nova-anexia-putina-hneva-lukasenko-pozyva-aj-americanov.html

https://glob.zoznam.sk/stratite-svojho-jedineho-spojenca-na-zapade-hrozi-rusku-lukasenko/

https://glob.zoznam.sk/tag/alexander-lukasenko/

https://spravy.pravda.sk/svet/clanok/503929-vacsina-ludi-v-bielorusku-je-proti-zjednoteniu-s-ruskom-tvrdi-lukasenko/

https://spravy.pravda.sk/svet/clanok/495276-lukasenko-kritizuje-moskvu-jeho-krajina-sa-k-rusku-nikdy-nepripoji-povedal/

https://www.tyden.cz/rubriky/zahranici/evropa/na-nato-nesmime-pohlizet-jako-na-nepritele-rika-lukasenko_515821.html

https://glob.zoznam.sk/prekvapive-slova-lukasenka-chce-blizsie-vztahy-s-nato/

Rozpolcenost ruské duše aneb Rusové a Rusáci

Nikoliv náhodou mají Rusové přísloví „Rozumem Rusko nepochopíš“,[100] které Dostojevskij poněkud impertinentně či nadutě rozvíjí, když prohlašuje: „Máme génia všech národů a navíc génia ruského,  takže můžeme sami sobě rozumět, kdežto vy sami sobě rozumět nemůžete.“

Obrazně řečeno typický Rus je na jedné straně schopen darovat vám poslední košili, a vzápětí vás nechat bez výčitek svědomí ve štychu. Například poté, co vám velkoryse poskytl přístřeší či pohostinnost, klidně zašantročí váš balík, který vám slíbil uschovat či zaslat. Případně vás pozve na návštěvu, aniž by si lámal hlavu s tím, že vás nemá ani kde ubytovat, ani čas se vám věnovat, což po absolvování několikatisícikilometrové štreky není žádná sranda (čímž nemám vůbec na mysli ojedinělé případy).

Mám-li tuto mentalitu pojmenovat, pak bych ji definoval jako "rozpolcenost ruské duše", oscilující mezi srdečností a ignorantstvím. Našinec nedokáže pochopit rozpor mezi ruskou pohostinností a falešností (marně hledám méně pejorativní označení skutečnosti, že projevy velkodušnosti zde musí člověk brát přinejmenším s rezervou).

 

Samostatnou kapitolou je pak souběh zmíněné ruské nátury s vnějšími faktory, dejme tomu politickými, který v posledním desetiletí stále více ovlivňuje a poznamenává i běžnou mezilidskou komunikaci.

Můj vztah k Rusku a Rusům je složitý, stejně rozporuplný, jako je ruská povaha. I mnozí z oněch milých, srdečných, bodrých a pohostinných Rusů ve svém nitru skrývají zároveň ukřivděného, zakomplexovaného, xenofobního a žlučovitého Rusáka, který nenávidí Židy, Poláky, Ukrajince, Estonce, Litevce, Lotyše, Američany, Gruzíny anebo Čečence (případně všechny), obdivuje komunistického špicla Putina či fašouna Žirinovského, zpochybňuje a bagatelizuje bolševické zločiny, masakr v Katyni i stalinské Gulagy, proklíná zrádce Chruščova a Gorbačova, obhajuje okupaci Československa, Krymu i Kavkazu, nasazuje psí hlavu čs. legionářům a teskní za sovětským režimem, potažmo slávou imperiálního a imperialistického Ruska.

Jakoby se v určitém okamžiku zkratu u nich vydral na povrch jakýsi dosud latentní reliktní pud, gen druhu Homo sovieticus, přežívající v jejich podvědomí asi jako genetická informace neandrtálce v DNA většiny příslušníků Homo sapiens.

Názorným příkladem tragicky rozpolcené ruské duše je, když s tebou přeruší styky lidé, které jsi považoval za skvělé jedince a výborné kamarády, jen kvůli tomu, že sis dovolil na Facebooku sdílet reportáž o sovětské okupaci Československa, o GULAGu anebo o Katyni!

Což je i důvodem, proč se úzkostlivě vyhýbám spoustě témat i při komunikaci se Serjožou, navzdory tomu, že jinak je skvělý člověk i kamarád.

Ačkoliv připouštím, že ve výše uvedených případech může sehrát jistou roli i "přecitlivělost" či paranoidní vnímání prezentace nepříjemných faktů (včetně sdílení objektivních informací na mém Facebooku[101] nebo nějaké zmínky mezi řečí) jakožto projevu nepřátelství, musím zdůraznit, že se vůbec nejedná jen o pouhý důsledek posledních tří let, která jsou ve znamení obnovené "studené války" mezi Ruskem a Západem, kvůli níž je nejlépe se zde zcela vyhýbat jakýmkoliv politickým diskuzím, nechcete-li se se zlou potázat i v případě dosavadních kamarádů zpracovaných putlerovskou propagandou.

Často si říkám, co to je za národ, jenž staví pomníky tyranům, žije jen v nenávisti vůči okolnímu světu, opovrhuje individualitou a je hrdý na své okovy a prožité utrpení?

Pochmurná atmosféra panující v ruské společnosti pod vlivem výše uvedené mezinárodní roztržky pouze odhaluje či oživuje onu temnou stránkou ruské mentality, kterou Dostojevskij popsal slovy „ruský lid je schopen barbarství, lži, násilí, ale zároveň dokáže i prokazovat dobro a velkodušnost”, a která se v současnosti odráží v podivné směsi bigotního pravoslaví, xenofobie a morbidní nostalgie za stalinismem, nad níž dosud přimhuřují oči nejen slavjanofilští literáti, publicisté a levicoví intelektuálové, ale i mnozí západní politici.

Na rozdíl od nich třeba historik Andrej Zubov z moskevského Institutu mezinárodních vztahů (MGIMO) varuje, že v Rusku panuje podobná nálada jako v Německu těsně před nástupem nacistů, což jsem pocítil na vlastní kůži a mohu jednoznačně potvrdit.

Pro člověka neznalého pak může být šokujícím zážitkem, že v kontextu zmíněné společenské atmosféry a v kombinaci s lahví vodky se i srdečné posezení s bodrými ruskými kamarády velmi snadno může zvrtnout v nechutnou epizodu plnou osočování, nenávisti a urážek.

Jak jsem uvedl, spouštěčem oné jekyllo-hydeovské metamorfózy, v jejímž důsledku se v mžiku změní dobrosrdečný Rus ve žlučovitého, záštiplného Rusáka, nemusí dnes být ani zmínka o legiích, květnovém "osvobození" Prahy či srpnové okupaci Československa.

Momentálně jím může být stejně tak vaše neškodná zmínka o pozitivních trendech vývoje v ČR či pachuti ruské imitace českého piva, jako nesmělé ohrazení se vůči poznámce o úpadku české ekonomiky v důsledku protiruských sankcí, resp. vůči dezinformaci o budování amerických základen na českém území či loupeži carského pokladu „Běločechy“.

Stručně řečeno, spouštěčem může být snad cokoliv.

Obecně lze konstatovat, že

1) Frustrovaný Rus považuje každou kritiku za urážku a útok na svou osobu;

2) S Rusy lze popít vodku, pojíst šašlik a zazpívat si při garmošce, ale vesměs – až na vzácné výjimky – nikoliv seriózně spolupracovat;

3) Stejně jako Afričané či Arabové i Rusové jsou na jedné straně dobrosrdeční a pohostinní, zároveň však na straně druhé ve své většině prolhaní, nedůvěryhodní a nespolehliví.

Bez ohledu na bláboly o slovanské vzájemnosti prizmatem půl století osobních zkušeností komunikace s kolegy a institucemi de facto všech zemí světa musím konstatovat, že mírou ignorance a nespolehlivosti jsou Rusové nejblíže Afričanům.

To není, bohužel, ani můj subjektivní pohled, ani momentální dojem. Během posledních 40 let, co vydávám knihy, jsem již spolupracoval s kolegy, odborníky, fotografy, muzei a vědeckými institucemi celého světa (od Japonska a Izraele po USA či Brazílii, od Indie po Vatikán), ALE nikdy jsem se nesetkal s tak strašným přístupem a těžkostmi jako v Rusku, … a zdůrazňuji, že nejde o posledních pár let, která jsou ve znamení konfliktu Rusko-Západ.

To je prostě jen typický ruský přístup a způsob uvažování. Bohužel, řešení neexistuje. Zatímco ostatní zahraniční partneři / kolegové nám v průběhu let poskytli – samozřejmě bezplatně a s radostí – stovky knih a tisíce fotografií, v kontaktu s Rusy si připadám jako obtížný otrapa, žebrák. Pokud požádám o potřebné informace a materiály Rusy, narazím vesměs na nezájem a ignoranci; pokud použiji materiály získané z jiných zdrojů, resp. takové, které mám prostě k dispozici, hrozí, že budu obviněn z antiruské propagandy, zkreslování ruské reality a rusofobie.

A právě proto si neobyčejně vážím těch desítek skvělých přátel a známých, které jsem stihl za posledních sedm let poznat po celém Rusku. Napříč etniky a sociálními vrstvami. Z výše uvedených důvodů je skoro zázrak, že se mi v každém regionu podařilo najít pár jedinců, na které je nejen spolehnutí, ale v jejichž rodině se cítím jako doma, bez ohledu na to, jaké politické klima panuje venku.

Postskriptum:

Po napsání výše uvedené stati jsem si opakovaně říkal, zdali můj posudek ruské nátury není příliš subjektivní, resp. příkrý nebo nespravedlivý.

Až do okamžiku, kdy jsem narazil v Magazínu Hospodářských novin na sloupek známého českého kardiologa prof. MUDr. Josefa Veselky, nazvaný "Rusové a Rusáci", z něhož si níže dovoluji (na svou obhajobu vůči nařčení z paranoie či rusofobie) krátce citovat:

„Rusové jsou skvělými hostiteli. Starají se o vás v souladu se svou velkorysou slovanskou duší, jsou pohostinní a snesou vám modré z nebe. Dokonce jsem snad na chvíli získal i pocit, že bych k nim mohl patřit více než k těm lidem za Atlantikem /.../

Jenže tohle platí jen do té doby, než s těmi vstřícnými a sympatickými lidmi začnete mluvit o východní Evropě, naší společné minulosti, o Putinovi a také třeba o křivdách, které se staly. Z Rusů s širokou duší a otevřenou náručí se opět stávají imperiálně smýšlející Rusáci a z nás jen obyvatelé země ve sféře jejich potenciálního vlivu.”

Jinými slovy tak vyjadřuje zhruba totéž, co Karel Havlíček Borovský, když prohlásil: „Dosvědčiti mohu, že Rusové s ostatními Slovany nikoli bratrsky, nýbrž nepoctivě a sobecky smýšlejí. To už jsou mi milejší Maďaři, kteří proti nám bojují otevřeně, než Rusové, přibližující se s jidášským polibkem, aby nás pak strčili do kapsy.“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

K jeho výstižné poznámce doplním jen pár slov. Ačkoliv se většina Rusů ráda ohání vlajkou panslavismu, kulturně, historicky i mentálně nemá ruský národ téměř nic společného se západním Slovanstvem. Navíc samotná ruská národnost je v podstatě stejnou chimérou jako národnost americká.

Málokterý občan RF, uvádějící v dokumentech ruskou národnost, se může pochlubit byť jen ½ ruských předků; běžnější jsou případy, kdy má takový "Rus" ze čtyř prarodičů nanejvýš jednoho ruského předka, a to ještě papírově. Většina z nich představuje spíše "sovětskou směsku" (stejně jako Lenin[102] či Putin[103]).

Stejně jako v případě našich „národovců“ veškerý jejich patriotismus spočívá jen v mávání vlajkami a nošení stužek, pro pozitivní prezentaci své země nejsou ochotni hnout ani prstem. Na každou kritiku ruské reality reagují ukřivděně arogantním protiútokem. Namísto, aby se sebekriticky zamysleli nad sebou (třeba i nad tím, proč obrovskou RF navštěvuje méně turistů, než maličké Česko), ptají se stále dokola "Proč nás nikdo nemá rád?" a utápí se v sebelítosti.

A propos: Pokud jde o ono pofiderní slovanské bratrství, však i Ábel měl bratra …

 

Tolik tedy k onomu fenoménu, s nímž nutno − obzvláště v této době obnovené studené války − při návštěvě Ruska počítat, nepohybuje-li se návštěvník jen mezi úlisnými byznysmeny, hosteskami a personálem turistických agentur.

---

[100] Умом Россию не понять... (Fjodor Tjuťčev, 1866)

[101] Třeba pouhé fotografie připomínající okupaci ČSSR v srpnu 1968, čs. legie nebo osvobození západních Čech americkou armádou (snímek Konvoje svobody ověnčeného americkými vlajkami).

[102] Podle veřejně dostupných údajů v žilách Leninova otce kolovala čuvašská, mordvinská, kalmycká a mongolská krev, jeho matka pak byla německo-židovského původu (pocházela z komunity Povolžských Němců).

[103] Podle neoficiálních pramenů je Vladimír Putin po otci čudského (vepského) a po matce gruzínsko-židovského původu. (Čudové / Vepsové jsou ugrofinský národ žijící kolem Ladožského a Oněžského jezera v Karélii). Autoři této studie dokládají původ Putinovy matky jejím vzhledem a rodným jménem Šelomova.

---

[1]     Maďarská revoluce byla poražena s pomocí ruského vojska v srpnu 1849. Díky tomu v r. 1851 rakouský císař zase odvolal předtím pod tlakem okolností podepsanou ústavu, čímž započala desetiletá éra neoabsolutismu.

[2]     Poté, co 18. října 1918 oficiálně odmítla požadavky Rakousko-Uherska ohledně akceptování federalizace monarchie jakožto předpokladu k uzavření mírové smlouvy, a to odkazem na 10. ze Čtrnácti bodů prezidenta Wilsona z 8. ledna 1918, podle kterého měla být národům Rakousko-Uherska poskytnuta „nejsvobodnější příležitost k autonomnímu vývoji.“.

[3]     Zatímco nejvýznamnějšími státy světa uznaly Československou národní radu za základ budoucí československé vlády ještě před koncem I. světové války (29. června 1918 Francie, 9. srpna V. Británie, 9. září Japonsko a 3. října Itálie) diplomatické vztahy mezi ČSR a SSSR byly navázány až 9. června 1934.

[4]     V ruské občanské válce zemřelo 8 mil. lidí, tedy čtyřikrát více, než bylo ruských obětí v celé I. světové válce. Přitom bolševické vedení podepsalo potupnou Brestlitevskou dohodu s Centrálními mocnostmi „v zájmu nastolení míru” (viz Leninova koncepce uzavřít mír za každou cenu).

[5]     Od března 1917 do února 1919 zde existovala – pod německým protektorátem − Ukrajinská lidová republika (resp. Západoukrajinská republika, Hejtmanát a Direktorium).

[6]     Povstání na Slovensku vypuklo bez přímého rozkazu Slovenské národní rady či čs. exilové vlády.

[7]     Již dne 1.7. 1944 dostala čs. exilová vláda v Londýně neoficiální návrh od amerického Úřadu strategických služeb (OSS - Office of Strategic Services), aby byli na území Slovenska vysláni američtí zpravodajští a styční důstojníci, jejichž úkolem bude provádět zpravodajskou činnost a organizovat dodávky vojenského materiálu pro připravované povstání. Od počátku povstání pak působila při štábu SNP anglo-americká mise, která měla původně za úkol koordinovat letecké dodávky zbraní a munice. Po uskutečnění několika dodávek byla však, na naléhání Moskvy a slovenských komunistů, nucena svou činnost ukončit. Už necelé tři týdny po vypuknutí povstání, 17. září 1944, přistály na letišti Tri Duby dva těžké bombardéry Boeing B-17 z 15. USAF (důležitost přisuzovanou této misi americkým velením dosvědčuje to, že jejich doprovod tvořilo 25 stíhaček P-51B-Na Mustang ze 4. a 5.squadrony a 16 strojů z 2.sqaudrony 52. FG). Kromě příslušníků americké styčné vojenské mise přivezla letadla z letiště v italském Bari povstalcům zbraně a střelivo, včetně protitankových raketometů bazuka. (Den po přistání americké mise seskočil do povstalecké oblasti na padácích čtyřčlenný britský tým pod vedením majora Johna Sehmera.) Další americká letadla přistála na letišti Tri Duby 7. října. Tuto eskadru tvořilo 6 létajících pevností B-17G-35-BO Flying Fortress ze 483. BG z letecké základny Bari, plně naložených bazukami, kulomety a municí (její doprovod na trase Bari−Tri Duby zajišťovalo 32 stíhaček). S touto eskadrou se na Slovensko přesunula i skupina amerických důstojníků amerického OSS. Oba zmíněné dálkové lety potvrdily schopnost USAF zajišťovat letecké zásobování povstalců, případně přesun spojeneckých jednotek na povstalecké území. Spojenečtí představitelé ovšem v rozhovorech s velením 1. ČSA na Slovensku zdůrazňovali, že materiál přivezený spojeneckými letadly oficiálně neprezentuje pomoc západních spojenců SNP, protože na takovou pomoc by byl nutný předchozí souhlas SSSR. Sovětská strana ovšem jakoukoliv aktivitu západních spojenců rezolutně odmítla, ačkoliv sama nebyla schopna povstalce zásadně podpořit. Z 2 000 tun požadovaného materiálu dokázalo sovětské dálkové letectvo přepravit na povstalecké Slovensko pouze čtvrtinu.

[8]     Do podpory povstání se 20. září zapojilo i 150 amerických létajících pevností B-17 ze základen 15^th Air Force (americké letecké armády) v Brindisi a Bari, které zlikvidovaly německé letouny a zařízení na letišti Nový Dvor u Malacek.

[9]     Partyzánská válka vázala v listopadu a prosinci 1944 německé síly o počtu zhruba 35 000 mužů.

[10]    Ještě koncem dubna vyzval Führera, aby se z obleženého Berlína přesunul do Čech, kde je připraven ho se svojí milionovou armádou bránit, vytvořivše z České kotliny poslední nacistickou pevnost, centrum odporu – Festung Böhmen. Nutno poznamenat, že ještě začátkem května disponoval asi 9400 děly a minomety, 2400 tanky a tisícovkou letadel, přičemž většina německých vojáků byla stejně tak ochotna bojovat do posledních sil s rudoarmějci jako připravena okamžitě se vzdát Američanům, takže hrozila přeměna ČSR ve spálenou zemi.

[11]    Tj. od Pasova po Bratislavu.

[12]    Jeho hranice se nacházely zhruba na linii Klingenthal-Vogtland-Rehau-Bayreuth-Bärnau, resp. Selb-Marktredwitz-Bärnau.

^[13]    Od středověku až do r. 1742 bylo celé Slezsko součástí zemí Koruny české.

[14]    Jelikož Sověti prosazovali, aby bylo i Rakousko, obdobně jako Německo, rozděleno na okupační zóny, takže by celé Dolní Rakousko automaticky připadlo pod jejich správu, stejně jako zmíněná Lužice.

[15]    Ruská anexe Východního Pruska se neopírá o jakékoliv relevantní dokumenty. Snad kromě jakéhosi pochybného, nepřímého odkazu na "Smlouvu mezi Spolkovou republikou Německo a Polskou lidovou republikou o normalizaci vzájemných vztahů" ze 7. prosince 1970, která nekonstatuje nic víc než akceptování německo-polské hranice na Odře a Nise. Stejně jako se na uvedeném dokumentu nezakládají ruské (sovětské) nároky, nezpochybňuje ani případné nároky na území Východního Pruska ze strany Polska či Litvy, vycházející logicky z faktu, že se uvedená enkláva nachází na pomezí těchto dvou států.

[16]    V r. 1900 tvořili ¼ obyvatel Vídně rodáci z území dnešní České republiky. Při sčítání obyvatelstva r. 1923 se přihlásilo 81 345 Vídeňanů k českému nebo slovenskému jazyku jakožto mateřskému (z toho 79 278 k češtině). Dokonce ještě r. 1939 uvedlo češtinu nebo slovenštinu jako svou mateřštinu 56 248 Vídeňanů.

[17]    V letech 1948-67 odešlo na Západ asi 600-800 představitelů vědeckého a kulturního života.

[18]    Po sovětské invazi v r. 1968 odešlo do emigrace na 2000 vědců z akademie věd a vysokých škol

[19]    Russkaja pravda (Русская правда). Vyd. Veče, Moskva 2011.

[20]    "Как Октябрьская революция 1917 года спасла и сохранила Россию и её народы"; "Каким образом В. И. Ленин сохранил Россию"; "СССР - это естественный путь развития России"; "Как Горбачёв боролся с СССР и разоружал Советскую Армию".

[21]    "Миф о расстреле накануне войны 40 тысяч военнослужащих", "Советская тюрьма в 1930-1940 годы".

[22]    "Вражеский удар по СССР на ХХ съезде КПСС" (Zavtra, 25.11. 2015; Vojennoje obozrenije [Военное обозрение] 15.2. 2016; Političeskoje obrazovanie [Политическое образование] 29.10. 2016.

[23]    25. února 1956 přečetl 1. tajemník ÚV KSSS Nikita Sergejevič Chruščov na neveřejném zasedání text, známý jako "Tajná zpráva O kultu osobnosti a jeho důsledcích", jenž poprvé označil stalinské období jako dobu bezpráví a teroru. Ona "otevřenost" je v uvozovkách, jelikož Chruščevovo poodhalení Stalinových zločinů tři roky po jeho smrti nebylo ani v nejmenším plánováno jako odhalení veřejné. Došlo k němu během neveřejného zasedání komunistického politbyra (ÚV KSSS) a uvedený text se tehdy dostal na veřejnost jen zásluhou jednoho z pracovníků sekretariátu, který ho propašoval prostřednictvím izraelských diplomatů do zahraničí, kde byl zveřejněn.

[24]    "Русский царь И. В. Грозный - самый гуманный монарх XVI века."

[25]    "История Отечества"

[26]    Tak, jako v čele Ruské zeměpisné společnosti (RGO) stojí ministr obrany armádní generál Sergej Šoigu.

[27]    Správně na tuto otázku odpověděla jen asi desetina dotázaných.

[28]    Během brutálního útoku Rudé armády zahynulo několik desítek tisíc civilistů a více než 200 tisíc Maďarů emigrovalo, následně komunistické soudy vynesly nad povstalci 236 rozsudků smrti.

[29]    Obecně lze říci, že na území Čech jde především o prolínání 3 genetických linií, Y-haploskupin R1a (Skytské / Slovanské), R1b (Keltsko-germánské) a I (Nordicko-balkánské). Většina naší populace je náleží mezi dvě hlavní linie původu, genetické Y-haploskupiny, následovně: k východoevropské (R1a) náleží 30%) a k západoevropské (R1b) 26% Čechů; na dalších dvou místech jsou haploskupiny I1a (s centrem ve Skandinávii) a I2a (s největšími koncentracemi v jižní Evropě a na Balkánu), k nimž náleží celkem 24% naší populace.

Rusko v protisměru  aneb  nekompatibilnost ruské duše a evropského myšlení 

Pro pochopení neslučitelnosti či protichůdnosti ruského a evropského myšlení, potažmo faktu, že kořeny současného konfliktu mezi Evropou a Putinovým Ruskem nutno hledat jinde a hlouběji, než v antagonismu NATO versus RF, velice dobře poslouží níže uvedená analogie myšlenkových pochodů ruských myslitelů - Dostojevského a Solženicyna - navzdory rozpětí 150 let.

Za pozornost stojí, že oba dva protagonisté, jejichž cesty se zkřížily v podzemních kobkách omské pevnosti, nejen vycházeli z obdobných východisek, prošli stejnými, krutými životními zkouškami a jejich vězeňské zážitky se staly zdrojem jejich literární tvorby, ale že rovněž dospěli i k obdobným postojům.

Oba dva dochází k závěru, že mravní obrody ruské společnosti lze dosíci jen návratem k vlastním duchovním kořenům (čímž mají na mysli pravoslaví) a nikoliv implantací evropských humanistických tradic, návratem k pokoře, namísto sobeckého individualismu.

Jestliže Dostojevskij ústy svých postav označuje třeba katolictví jako mocenskou ideologii a nikoli křesťanskou víru, a katolická církev podle něj – třeba slovy knížete Myškina v Idiotovi – zaprodala Krista za vidinu světské moci, zavinivše tak rozšíření materialismu a ateismu v západní Evropě, Solženicyn ve své poexilové éře ostře vystupuje proti západní materialistické a dekadentní společnosti („jejímž plodem je marxismus”) a liberální demokracii, představující největší nebezpečí pro Rusko, jakožto Bohem vyvolený národ, stát, jehož tradice sahá tisíc let do minulosti.

Jakoby oba navazovali na zprofanovanou ideu "Třetího Říma" pocházející od mnicha Filofeje (1465-1542), opata pskovského Spaso-Jeleazarovského kláštera. Ten zaslal kolem r. 1524 velkoknížeti Vasiliji III. (otci Ivana IV. Hrozného) prorocký list, ve kterém stálo: „Dva Římy padly, třetí stojí a čtvrtého již nebude“. Moskevský panovník je podle něj „na celé zeměkouli ten jediný Car nad křesťany a ochránce božích oltářů svaté ekumenické a apoštolské církve. Ta se nachází nyní v Bohem zachráněné Moskvě“. Ve svém názoru mnich Filofej odkazuje i na genealogický svazek v souvislosti se svatbou Ivana III. s byzantskou princeznou Sofií, neteří posledního byzantského císaře Konstantina XI., která byla na Rusi nazývána Sofie Palailogovna. Ivanu III. nejvíce záleželo na jejím vznešeném původu, jelikož jejím prostřednictvím chtěl získat nárok na duchovní a mocenské nástupnictví Byzantské říše, což se projevilo převzetím nejen její symboliky, dvouhlavé orlice, ale i principu náboženské autokracie. A také i tím, že kníže Ivan se sám nazývá carem (zkomolenina slova Caesar), „z Boží milosti gosudarem celé Rusi“.

Jak už to bývá zvykem v ruské historiografii, i tato idea "byzantského dědictví" Moskvy má ovšem řadu trhlin. Např. Sofie jednak nerepresentovala byzantskou nástupnickou linii, jednak před příchodem do Moskvy nebyla ani pravoslavného, nýbrž řeckokatolického vyznání. Pádem prvního Říma pak neměl být míněn vpád Vandalů v 5. století, nýbrž přijetí římskokatolického vyznání. A pádem druhého Říma byl Filofejem míněn vznik řeckokatolické církve (nikoliv pád Konstantinopole). Touto kostrbatou konstrukcí se však Moskva stává "Třetím Římem", centrem jediného správného křesťanství − pravoslavného. Navzdory skutečnosti, že Vasilij III. získal moskevský trůn jen díky odstranění zákonných následníků, nevlastních bratrů Ivana a Dimitrije[1] a vzorem křesťanského vládce nebyl ani jeho syn Ivan IV. Hrozný (polygamista[2] a sadistický krutovládce), ani jeho nástupce Boris Godunov, potomek tatarského knížete, mirzy Četa, který si připravil cestu k trůnu vraždou careviče Dimitrije Ivanoviče.

Právě někdejší fixní idea Svaté Rusi (potažmo Sovětského svazu) jakožto Třetího Říma či předvoje lidstva − resp. ruského bohatýra jakožto spasitele světa – kterou můžeme, obrazně řečeno, znovu stále častěji číst mezi řádky v dílech ruských literátů i v proklamacích politiků, je nebezpečná nejen pro sousední národy, ale i pro samotný národ ruský, jenž by se měl raději zamyslet nad tím, zdali spíše nebyl Sojuz nerušimyj Třetím Kartágem.

Však právě na tuto ideu reaguje již v polovině 19. stol. s obavami markýz de Custine slovy „Chtějí vládnout světu dobýváním. Zamýšlejí obsadit země jim přístupné ozbrojenými silami a odtud utlačovat hrůzou zbytek světa. Rozšíření moci, o němž sní, není žádným způsobem soudné či morální, a pokud jim je Bůh daruje, bude to bída světa.”[3] Jako by předznamenával vznik oné Říše zla, kterou byl Sovětský svaz.

Jestliže pro Dostojevského je katolicismus ještě větším zlem než ateismus, a považuje-li protestantismus za sterilní germánskou racionalistickou reakci a evropské osvícenství za tragické vítězství chladného rozumu nad duchovnem, konec křesťanské víry, pak pro Solženicyna je – slovy Alaina Besançona – ruské peklo jednoznačně přijatelnější, než švýcarský blahobyt.

Ačkoliv obecně jsou oba vnímáni jako představitelé psychologické a existencionální prózy (byť Solženicyn též jako apoštol antikomunismu a „příklad ryzí oddanosti a nesobecké služby lidu, vlasti a ideálům svobody, spravedlnosti a humanismu”[4]), nejdůležitější je ideologické pozadí jejich tvorby.

Ostatně nejen Masaryk, navzdory metafyzické rovině jeho románů, považoval Dostojevského především za sociálního filozofa („skrze něhož Rusko může být nejlépe poznáno”) a též Solženicyn sám sebe považoval hlavně za kronikáře GULAGu a svět jej poznal víceméně jen anebo především jako autora trilogie Souostroví GULAG [5].

A tak, jako Masaryk i další evropští myslitelé odsuzovali Dostojevského pravoslavný fanatismus, zášť vůči nepravoslavné duchovnosti a vize na spasení světa prostřednictvím cézaropapismu a samoděržaví, skrývající se v pozadí jeho literárního díla[6], tak byla i většina Solženicynových obdivovatelů na Západě následně přinejmenším rozčarována jeho postoji prezentovanými v politologických pracích Dvě stě let pospolu a Rusko v troskách[7], představující tohoto koryfeje antikomunismu jako šovinistu a stoupence samoděržaví.

Navzdory století, dělícímu je v čase, v pozdních dílech obou spisovatelů souzní idea Svaté Rusi a pohrdání a odpor, resp. až nenávist, vůči Evropě, vypjatý nacionalismus, xenofobie a antisemitismus.

Oba se shodují v opovržení údajnou dekadencí Západu a přesvědčení o nebezpečnosti myšlenek pronikajících ze Západu, snažících se rozvrátit staletý řád ruské společnosti. A oba se netají pohrdáním jak neruskými národy impéria, tak Evropy.

V souzvuku s tím, co car Mikuláš I. vyjádřil ve svém manifestu z r. 1848 slovy: „S námi jest Bůh, pochopte to pohané a pokořte se…” (citujíc účelově zpotvořený biblický verš[8]), Dostojevskij svůj vztah k Evropanům, mezi nimiž strávil téměř pět let, vyjadřuje následovně:  „Náš lid je nesrovnatelně ušlechtilejší, čestnější a schopnější než národy Západu.” Tomu se říká typická ruská sebereflexe.

Pro Poláky pak nemá jiného označení, než verbež. O podmaněných "barbarských" národech Střední Asie a Kavkazu už ani nemluvě.

Však mu T.G. Masaryk v Hovorech vyčítá, že „ještě na smrtelné posteli velebil masakr tisíců turkmenských vlastenců ruským generálem Skobelevem”[9]. A Masarykova výtka, že se Dostojevskij, stejně jako řada dalších ruských intelektuálů,  nedokázal oprostit od velkoruského šovinismu  −  „nepochopil, že šovinismus znemožňuje každý pokrok, i mravní“ − platí zcela beze zbytku i pro Solženicyna.

Ten třeba ve své knize Rusko v troskách tvrdí, že Ukrajina jako státní útvar je vlastně umělým celkem, který vznikl až za sovětské éry, a „Ukrajinci jako národ samostatně nikdy neexistovali, byli jen jednou z odnoží, jednou z větví ruského kmene, prostě pouhými Malorusy”. Tedy přesně v intencích ideologie nejreakčnějších, fašizoidních hnutí, stavíc se tak po bok černosotěnců a žirinovců.

Stejně tak si mohou podat ruce, pokud jde o antisemitismus, jímž je prodchnuta jak Solženicynova předposlední kniha Dvě stě let pospolu, tak texty Dostojevského, pro něhož je židovství synonymem lstivosti, zákeřnosti a nepoctivosti. Když člověk čte jeho stesky na Židy, jakožto cizorodý element, který ubohý ruský lid ničí a otupuje alkoholem, sdírá a vykořisťuje, evokuje to v jeho mysli vzpomínku na ľuďácké plakáty či antisemitský Der Stürmer.

Na pováženou je ovšem hlavně fakt, že antisemitismus Dostojevského a Solženicyna je jen pouhým odrazem postojů hluboce zakořeněných v ruské společnosti, včetně pravoslavné církve.

Ta je dnes stejně antidemokratická, antievropská a antisemitská, jako byla v době protižidovských pogromů v letech 1881-1906.[10]

Jak jinak chápat skutečnost, že představitelé ruské pravoslavné církve 100 let po bolševické revoluci zpochybňují obecně akceptovanou oficiální verzi vyvraždění Romanovců, naznačujíc − na počátku 21. století! − zcela vážně, že masakr carské rodiny v Jekatěrinburgu v červenci 1918 mohl být židovskou rituální vraždou.

Podle konspirační teorie byl car údajně "rituálně obětován ve jménu definitivního zničení Ruska" a nalezené ostatky nepatří Romanovcům, protože ty skutečné vrazi zničili kyselinou sírovou, aby zahladili stopy. Někteří stoupenci této teorie dokonce tvrdí, že jekatěrinburgská židovská komunita „těla Romanovců spálila a popíjela čaj s jejich popelem”.

Na synodu konaném 26. 7. 2017 proto rozhodli církevní představitelé znovu přezkoumat ostatky Mikuláše II. a jeho rodiny, které jsou uloženy v Petropavlovském chrámu v petrohradské Petropavlovské pevnosti. Následně tajemník církevní komise pro vyšetřování okolností vraždy carské rodiny biskup Tichon, jehož ruští novináři nazývají Putinovým zpovědníkem, prohlásil, že se k verzi o rituální vraždě cara Mikuláše II. a jeho blízkých přiklánějí i členové této komise. Navzdory mnohým předchozím vyšetřováním (faktům i zdravému rozumu) tak pravoslavná církev znovu oprašuje starodávnou konspirační teorii a vrací se k tradici vulgárního černosotěnského a stürmerovského antisemitismu.[11]

Ale abych se vrátil k oněm paralelám.

Jak Dostojevskému, tak Solženicynovi se dostalo po propuštění na svobodu veřejného uznání a oficiálních poct. Oba dva na konci života zvolili do Akademie a jejich dílo se stalo povinnou četbou. Ale především, oba se smířili s představiteli režimu, který je uvrhl do okovů, a stali se dokonce jeho apologety.

Dostojevskij, který si již během svého vězeňského pobytu v Omsku získal renomé mezi tamní honorací a poté, během následného dvouletého vyhnanství v Semipalatinsku (1954-56), se stal blízkým přítelem tamního prokurátora barona Alexandra Jegoroviče Wrangela (mj. později i autora jeho životopisu[12]), byl po návratu do Moskvy přijímán nejen v intelektuálských kruzích, ale přátelil se dokonce se šedou eminencí carského dvora, tajným radou a vrchním prokurátorem Posvátného synodu ruské pravoslavné církve Konstantinem Pobědonoscevem a členy carské rodiny.

Je známo, že často obědval s moskevským guvernérem, velkoknížetem Sergejem Alexandrovičem, mladší bratrem Alexandra III. I samotný car byl jeho obdivovatelem. Proto mu také byl, když v r. 1881 zemřel, zorganizován téměř státní pohřeb. Za rakví šlo na 50 tisíc lidí; delegace studentů, umělců, spisovatelů. Z carova příkazu byla pak jeho vdově poskytnuta i vysoká penze.

Pokud jde o Solženicyna, i on se dočkal po návratu z exilu (v r. 1994) uznání, paradoxně třeba i od Putina (symbolizujícího – jakožto bývalý major KGB – právě komunistický represivní aparát a ateistický internacionalismus). Roku 1997 byl zvolen řádným členem Ruské akademie věd.

Tragikomicky působí skutečnost, že někdejší apologeta antikomunismu se stal nejen koryfejem černosotěnského šovinismu, nýbrž zároveň i ideovým druhem čekisty Putina a party někdejších agentů KGB (tedy následnické organizace NKVD, v jejíchž lágrech prožil osm let), patriarchy Alexije II.[13] a metropolity smolenského, biskupa Kirilla (budoucího patriarchy, jinak agenta KGB s krycím jménem "Michailov"[14]).

Pro naivní západní intelektuály (i politiky) bylo šokující, když sledovali, jak si někdejší disident a bojovník proti totalitě Solženicyn notuje s bývalým agenem KGB, patriarchou Kirillem, odpůrcem ekumenismu a kamarádem diktátorů[15] i Stalinových pohrobků. (Na pomezí cynismu a frašky – a zároveň výmluvným svědectvím o poměrech v ruském Absurdistánu – je skutečnost, že právě letos, zřejmě v souvislosti se stoletým výročím VŘSR, udělil Kirill předsedovi komunistické strany Gennadiji Zjuganovovi vysoký Řád slávy a cti ruské pravoslavné církve.)

Když metropolita Kirill (v té době představitel synodálního Odboru pro vnější vztahy církve) během desáté Světové rady Rusů, konané v moskevské bazilice Krista Spasitele ve dnech 4. až 6. dubna 2006, obviňuje Západ, že „se pustil do konfliktu s morální podstatou člověka”, Solženicyn prohlašuje, že metropolita Kirill má pravdu, když tvrdí, že „osobní svobody by neměly ohrožovat vlast”. A dodává: „Pokud se má Rusko přidat k NATO, které se nyní věnuje propagandě a násilně vnucuje různým částem planety ideologii a praktiky současné západní demokracie, nepovede to k rozšiřování, nýbrž k úpadku křesťanské civilizace.”

Na dokument pod názvem "Deklarace o lidských právech a důstojnosti", schválený výše uvedeným shromážděním, v němž se uvádí, že „používání lidských práv na legitimizaci chování, zavrhovaného tradiční morálkou a historickými náboženstvími, je nepřijatelné"… a dále, že Rusové odmítají „pokusy používat lidská práva k vnucování jistého socio-politického systému”, spisovatel reaguje slovy:

„Rusové jsou velký národ, jehož věčný duch je nadřazen vulgárnímu materialismu Západu. Základními stavebními kameny ruské společnosti se musí stát pravoslaví a samosprávná demokracie (vertikální struktura zemstev). Vedle toho je nezbytné klást rovněž důraz na dobrovolné sebeomezení a odmítnutí konzumní postindustriální civilizace.

V dnešní západní společnosti lze konstatovat nerovnováhu mezi svobodou činit dobro a činit zlo. Obrana práv jednotlivce je dovedena do takové krajnosti, že společnost sama je bezbranná vůči některým svým členům: pro Západ je už na čase, aby začal víc zdůrazňovat lidské povinnosti, než lidská práva.”

V jeho slovech jakoby se promítaly téze Dostojevského, když mluví o výjimečném poslání ruského národa: „Jeho posláním je zjevit světu „ruského Krista“. Je v úradku lásky, že Rusko k sobě připojí slovanské pravoslavné národy, ovládne Balkán, vztyčí vlajku s dvouhlavou orlicí nad oběma částmi Cařihradu, postaví se světu do čela. Může stát v čele světa, protože je syntetické. Máme génia všech národů a navíc génia ruského, takže můžeme sami sobě rozumět, kdežto vy sami sobě rozumět nemůžete.“

Anebo jistého Taromíra, vrstevníka Dostojevského, jenž mu přizvukuje slovy: „Dosedaje na trůn za řevu děl evropských spojenců, kteří sebrali se pod Sebastopol zkrušiti "severního obra na hliněných nohou", mladý panovník [Car Osvoboditel, Alexandr Nikolajevič] poznával, že dávno už je na čase obrátiti zrak svůj od nevděčné Evropy, jíž kořila se Rus od dob Petrových, zase domů na Rus a vzbuditi k novému životu dřímající v ní síly.”[16]

Pokud jde o sblížení s vládci, v jejichž jméně byli uvrženi do žaláře, o obrácení Dostojevského jsem se již zmínil výše.

Pokud se týče Solženicyna, ten si může klidně podat ruku se zkorumpovanými církevními hodnostáři (diskreditovanými desetiletími kolaborace s komunistickým režimem) a představiteli exilové Ruské pravoslavné církve v zahraničí, velebícími k Bohu se obrátivšího bývalého kágébáka jako mesiáše, spasitele Ruska[17] a ve jménu křesťanské lásky a usmíření uzavírajími "konkordát" s putlerovským kryptokomunistickým režimem a "Akt o kanonickém společenství" s kolaborantským moskevským patriarchátem[18]. (Navzdory skutečnosti, že čelní představitelé ruského státu i moskevského patriarchátu representují – personálně či ideologicky režim – který byl hrobařem pravoslaví).[19]

Jestliže Solženicyn se netají obdivem k čekistovi Putinovi, s nímž sdílí přesvědčení, že „Rusko stojí morálně nad Západem a musí být znovu mocným impériem”, Kirill nazývá Putinovu éru "Božím zázrakem"[20].

V této souvislosti se nemohu ubránit analogii s Gustávem Husákem, který se po propuštění z vězení (hnán ctižádostí) bez skrupulí objímá se svými vězniteli (ať již doslova či obrazně[21]), a to uvedené srovnání ještě pokulhává, neboť Husák nebyl se svými vězniteli v zásadním ideologickém střetu jako někdejší bojovník proti stalinismu se Stalinovými, resp. Brežněvovými pohrobky, stojícími v čele Ruska od Putinovy intronizace.

---

[1]     Následník trůnu Ivan byl Sofií otráven, jeho bratr Dimitrij byl obviněn ze spiknutí a zemřel ve vězení.

[2]     Postupně měl 8 manželek (z nichž většinu sprovodil ze světa jedem či zardoušením) a nespočet konkubín.

[3]     Markýz Astolphe de Custine: Lettres de Russie / La Russie en 1839 (Dopisy z Ruska. Rusko v roce 1839.)

[4]     Jak Solženicyna paradoxně nazval představitel někdejšího represivního aparátu komunistického režimu, major KGB Vladimír Putin.

[5]     Rus. Архипелаг ГУЛАГ (Archipelag GULAG)

[6]     „Dostojevskij mě zaujal i negativně, musil jsem se postavit proti té ruské a slovanské anarchičnosti, které přes všecek svůj návrat ku pravoslaví, nepřekonal. Stal se svou dvojakostí otcem ruského jezuitství.“ Karel Čapek: Hovory s T.G.M.

[7]     Rusko v troskách uzavírá trilogii společenskokritických manifestů, které Solženicyn napsal během 90. let. Navazuje na božury Jak bychom měli přebudovat Rusko (1990) a Ruská otázka ke konci 20. století (1994).

[8] „С нами Бог; разумейте, языцы, и покоряйтесь, потому что с нами Бог”. Ani v jedné verzi českého překladu Bible text Iz. 8:9-10 v neodpovídá tomuto významu, a ve všech ruských vydáních Bible zní zhruba následovně: „Вы будете сломлены, народы, вы будете разбиты! Внимайте, все отдалённые страны. Готовьтесь к битве, но будете разбиты! Стройте замыслы, но они рухнут … потому что с нами Бог!”.

[9]     „V Geok Tepe jsme zabili asi 20 000 Turkmenů. Ti, kteří přežili, na tuto lekci jen tak brzy nezapomenou.” prohlásil generál Skobelev po dobytí pevnosti Dengil-Tepe v lednu 1881.

[10]    Ke stovkám pogromů, které si vyžádaly 100-250 000 židovských obětí došlo i během ruské občanské války (1917-1922). Na nich se podíleli jak petljurovci a bělogvardějci, tak Rudá i Zelená armáda a různé nacionalistické a anarchistické bandy.

[11]    Není divu, že Federace židovských obcí v Rusku vydala 27. 11. 2017 prohlášení, v němž tyto výroky označila za „šokující vyjádření antisemitské pověry“. Stejně tak je odsoudil i Evro-asijský židovský kongres.

[12]    Vzpomínky na Fjodora Michaloviče Dostojevského na Sibiři v letech 1854-1856.

[13]    Rodným jménem Alexej Rüdiger, ve službách KGB působil pod krycím jménem "Drozdov".

[14]    V r. 1969 jej zverboval metropolita Nikodim, jinak vysoký důstojník KGB s krycím jménem "Adamant".

[15]    Během své cesty po Latinské Americe v r. 2008 vyznamenal Kirill kubánského diktátora Fidela Castra Řádem svatého Daniela Moskevského (za povolení postavit kostel Ruské pravoslavné církve v Havaně), načež byl Fidelem označen za spojence v boji proti "americkému imperialismu". V r. 2010 pak „srdečně pogratuloval” běloruskému diktátorovi Alexandru Lukašenkovi k vítězství ve zmanipulovaných prezidentských volbách, které provázelo násilí a zatýkání opozičních aktivistů (mj. zodpovědného i za vraždu 30 představitelů opozice – včetně bývalého ministra vnitra Jurije Zacharenka a předsedy Nejvyššího sovětu Viktora Gončara – Lukašenkovými "oddíly smrti").

[16]    Hrubý Jaromír: Sektáři na Rusi. Nákladem spolku pro vydávání laciných knih českých, 1891.

[17]    To, že se prezidentovými externími poradci v církevních záležitostech stali bývalý plukovník KGB Anton Surikov a generálmajor KGB "na odpočinku" Alexej Kondarov, už jen dokresluje absurdnost ruské cesty k demokracii a vztahu režimu a církve.

[18]    Dne 17.5. 2007 biskup Laurus, metropolita Ruské pravoslavné církve v zahraničí, podepsal v Moskvě "Akt o kanonickém společenství" ("Акт о каноническом общении") a společně s agentem "Drozdovem", tj. moskevským patriarchou Alexijem II., odsloužili mši v Chrámu Krista Spasitele.

[19]    Exilová církev se odtrhla od moskevského patriarchátu poté, co metropolita Sergij Stragorodskij podepsal v r. 1927 se zástupci komunistického režimu prohlášení loajality. Obviňovala pravoslavnou církev, že díky infiltraci tajné policie do církevní hierarchie (tzv. agentů v kolárku) je nástrojem ateistického režimu, který má na svědomí nejen morální úpadek společnosti a rozvrat církve, ale i zločiny proti lidskosti (jen v období 1918-37 bylo v Rusku zavražděno až 42 tisíc pravoslavných duchovních a uzavřeno nebo zničeno na 25 tisíc kostelů).

[20]    Během setkání moskevských církevních představitelů 8. února 2012.

[21]    Bez ohledu na personální obměnu ve vrcholných orgánech KSČ, ve stranických strukturách a především v justici a bezpečnosti působili přinejmenším do 70. let vesměs titíž lidé, jako v době jeho zatčení a věznění.

http://www.cadpress.cz/cadpress/eshop/0/0/5/11496-Magicke-praktiky-sovetskych-tajnych-sluzeb

AKTUALITA:

VRBĚTICE, KLAUS A RUSKÁ PÁTÁ KOLONA – zřejmé souvislosti

aneb  STÍN "ŽELEZNÉHO FELIXE" NAD ČESKOU KOTLINOU

https://ferohrabal.blogspot.com/2021/04/vrbeticeklaus-ruska-pata-kolona-zrejme.html

 

uvítám přímé sdílení / přeposlání linku, jelikož FB, Seznam a další spřízněná média mi opakované sdílení/publikování asi jako obvykle zablokují jako sp&m :(

 

 

HHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHH

Vzhledem k nesmrtelnosti hlouposti, ofenzivě kremlobotů a oživování stalinského satanistického kultu

Uvítám sdílení odkazů na mé články:

POCHOD PODLÝCH "REVOLUCIONÁŘŮ":

http://ferohrabal.blogspot.co.id/2017/04/pochod-podlych-revolucionaru.html

"NOVÉ RUSKO" - PODFUK nebo ILUZE?:

http://ferohrabal.blogspot.sk/2017/04/nove-rusko-podfuk-nebo-iluze.html

"RUSKÁ OPRIČNICKÁ DEMOKRATURA V PRAXI":

http://ferohrabal.blogspot.sk/2017/05/rusky-antimajdan-navrat-opricniny.html

RUSKO - POSLEDNÍ KOLONIÁLNÍ MOCNOST: 

http://ferohrabal.blogspot.sk/2017/04/rusko-posledni-kolonialni-mocnost.html

NA KRYMU NEŠLO jen O UKRAJINU:

http://ferohrabal.blogspot.com/2017/04/na-krymu-nejde-jen-o-ukrajinu.html 

ISLAMISTICKÁ AGRESE a ANTIISLÁMSKÁ HYSTERIE POPULISTŮ:

http://ferohrabal.blogspot.co.id/2017/04/islamisticka-agrese-antiislamska.html

TAJEMNÉ POZADÍ ANTIAMERIKANISMU:

http://ferohrabal.blogspot.com/2017/04/tajemne-pozadi-antiamerikanismu.html

http://ferohrabal.blogspot.sk/2017/04/tajemne-pozadi-antiamerikanismu.html

   

+ mých tematických alb na FB:

Třeba ALBA "Báječná léta pod psa" 

https://www.facebook.com/fero.hrabal/media_set?set=a.502456976461054.114553.100000902690635 

„Historie komunismu a fašismu v obrazech“:

http://www.facebook.com/media/set/?set=a.383584595014960.92110.100000902690635&type=3&l=a47f9c228b   

+

"Nesvatá aliance / Unholy alliance"

https://www.facebook.com/media/set/?set=a.715385251834891.100000902690635&type=3  

HHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHHH

Jelikož internetová diskuzní fóra jsou zahlcena "zasvěcenými" komentáři kremlobotů a zlomyslných rusofilních trollů, kteří ovšem znají Rusko vesměs jen z TV, resp. nějaké goebbelsovsko-kremelské hlásné trouby (Sputniku, Aeronetu, Parlamentních listů apod.) anebo ze zájezdu ROH / SČSP, věnuji raději energii postupnému zpracování svých poznatků a názorů do knižní podoby, přesněji do zhruba osmisvazkové edice, shrnující především mé zážitky z cest po Rusku a teritoriu bývalého SSSR, kde jsem během poslední dekády prožil více než 3 roky, během nichž jsem navštívil všechny republiky a oblasti RF, důsledně se vyhýbajíc Potěmkinovým vesnicím (turistickým destinacím).

Pokud tedy máte předběžný zájem o můj sociálně-antropologicko-politologický cestopis, rodící se pod pracovním názvem  "NAPŘÍČ ZEMÍ, KDE DNES ZNAMENÁ VČERA aneb Z BRATISLAVY na ČUKOTKU",

ze kterého tu a tam v internetových diskuzích průběžně přetiskuji úryvky,

stačí, když se přidáte do některé z FB-skupin,

kde bude následně určitě uveřejněno avízo, takže vydání 1. svazku nepropásnete:

Ferův ARCHIV (mé názory, inspirace a odkazy na zajímavé informační zdroje)

https://www.facebook.com/groups/202371286533845/

Knihy - ABRAXAS / CAD Press:

https://www.facebook.com/groups/161288850651590/

CESTOVÁNÍ / Moje Expedice za hranice všedních dnů:

https://www.facebook.com/groups/364710763539851/

Zájemcům o život reálného současného Ruska doporučuji knižní sérii "Cesta na konec světa a zpět":

***

již vyšlo:

- CESTA NA TAJMYR aneb "Po Jeniseji k Severnímu ledovému oceánu - krajem šamanů, starověrců, komunistických lágrů a morbidní postsovětské nostalgie",

 1. svazek ze sibiřské série cestopisů  (doplněným stovkami barevných fotografií) - který se pokouší oslovit nejen milovníky cestování a cestopisů, ale i lidi zajímající se o reálné autentické Rusko (potažmo Sibiř a Arktidu) a historii vztahů Rusko v. Západ, jakož i naivní a pomýlené "rusofily" čerpající své informace o "zemi, kde dnes znamená včera", výlučně ze Sputniku a proruských webů či bulvárních / dezinformačních médií.

ANOTACE: 

„Cestopis o Rusku, a jmenovitě hlavně o Sibiři a Arktidě, z pera renomovaného českého cestovatele, jenž zná Rusko zřejmě lépe, než 90% Rusů, jelikož ho během posledních 10 let projel křížem krážem. Nejen od Petrohradu po Vladivostok, ale též od Murmansku po Magadan, od Čečenska po Čukotku a od Altaje po Jamal a Tajmyr, a navštívil de facto všechny oblasti a republiky Ruské federace, vyhýbajíc se vesměs turistickým destinacím, ale navštívil mnohá posvátná místa, polární stanice, pozůstatky stalinských lágrů i pozoruhodné přírodní scenérie. Pomáhal vakcinovat soby jamalským pastevcům, účastnil se lovu kalmárů v Japonském moři a sobů na Čukotce, lovil jesetery na Leně a kambaly na Kolymě,  zúčastnil se šamanských obřadů na Altaji, v Jakutsku, Tuvě a Burjatsku, splavil mohutné a divoké sibiřské řeky - Jenisej, Irtyš, Lenu, Kolymu, Angaru a Podkamennou Tunguzsku...

Díky tříletému pobytu uvnitř nejrůznějších místních etnických a sociálních komunit měl možnost seznámit se zdejšími poměry – každodenním životem a názory obyčejných lidí – komplexněji, než se to podaří mnohému "domorodci", žijícímu ve vzdálené metropoli, nebo zahraničnímu "expertovi", mnohdy navíc závislému na službách tlumočníka, během několikatýdenní expedice.

Cestujíc po Rusku dálkovými vlaky, maršrutkami a náklaďáky, občas pásovými transportéry, na palubě vrtulníku, nákladní lodi či tankeru, setkává se během svých cest s intelektuály i dělníky a řemeslníky, ministry i pastevci, vědci i šamany, rektory universit i venkovskými učiteli, žurnalisty, byznysmeny i politiky, s polárníky, piloty vrtulníků i šoféry náklaďáků; s lodníky, námořníky i rybáři. Diskutuje při šálku čaje či sklence vodky s místními umělci, spisovateli, válečnými veterány, lovci a zlatokopy, studenty i penzisty, buddhistickými mnichy, muslimskými imámy i židovskými rabíny, pravoslavnými popy i katolickými misionáři, s etnografy i příslušníky nesčetných původních etnik, aby své poznatky a zážitky následně prezentoval ve svých cestopisech, doplňujíc je vlastními úvahami.

Kniha je navíc doplněná zhruba 750 jedinečnými barevnými fotografiemi.“

Kompletní prezentace knihy (včetně recenzí a ukázek) je na webu  

http://www.cadpress.sk/tajmyr2018.htm

Objednáte-li si knihu přímo přes eshop CadPress: 

http://www.cadpress.cz

resp. přímý link
http://www.cadpress.cz/cadpress/eshop/0/0/5/11504-CESTA-NA-TAJMYR-F-R-Hrabal-Krondak ,
 jednak ušetříte zhruba 10% z běžné MO / pultové ceny v knihkupectvích,

Jednak zároveň podpoříte autora/vydavatele, který by jinak – při prodeji prostřednictvím VO distribuce – dostal pouze 1/3 z prodejní ceny!

další svazky edice

‼️‼️ TENTO PRVNÍ SVAZEK TRILOGIE OBSAHUJE MJ. I "STRUČNÝ EKSKURZ" (c. 70 stran) DO DĚJIN UKRAJINY A HISTORIE RUSKO-UKRAJINSKÝCH VZTAHŮ ! ‼️‼️

KOMPLETNÍ INFORMACE O KNIZE:

http://www.cadpress.sk/rusko2017.htm

nebo

 https://ferohrabal.blogspot.com/2021/12/cestovni-zapisky-z-ruska.html

Ukázky z obsahu / obrazové přílohy:

http://www.cadpress.sk/sibir2017ukazky.htm

 

Podrobné informace:

http://www.cadpress.cz/cadpress/eshop/0/0/5/11515-CESTA-NA-KONEC-SVETA-A-ZPET-2-Zapadni-Sibir

 

Obsah 2. dílu:

http://www.cadpress.sk/cnks2obsah.pdf

CITUJI Z OHLASŮ: 

„Toto je daleko, daleko více než jen cestopis. Mohu napsat jen jedno… Doporučuji…. Doporučuji… Doporučuji!“   -   Václav MARHOUL, filmový režisér

-----------

"Některé cestopisy se svou autentičností vymykají obvyklým popisům průběhu putování, památek a reálií, a jsou svým způsobem antropologickými sondami. Do této kategorie neotřelých pohledů na neznámé kraje patří i tato publikace. Autor se tak řadí po bok Jana Eskymo Welzla či Mnislava Zeleného-Atapany.     

Chcete-li se o Rusku dozvědět něco, co dozajista nevíte, určitě si knížku přečtěte."

                                                     

Prof. MUDr. Cyril HÖSCHL DrSc.

-----------

"Krondakovy knihy kombinují osobní svědectví z terénu s poznatky z dějin, politiky, mezinárodních vztahů, ekonomiky, kultury a životního stylu obyvatel navštívených zemí. Množství událostí a osudů - příběhy známých osobností i zcela neznámých lidí, postřehy z osobních setkání, úvahy o sociálním a ekonomickém prostředí, četné příhody, ze kterých se dají odečítat hlubší souvislosti - to vše pulzuje poutavým vyprávěním, doprovázejíc hlavní příběh, jehož aktérem je samotný autor, potulující se napříč onou širou zemí, mezi arktickou tundrou, sibiřskou tajgou a kavkazskými horami.

      Kniha Fera Hrabala-Krondaka je vynikající čtení pro každého, kdo se zajímá o zemi, kde se dnes minulost dere do budoucnosti."

PhDr. Grigorij Mojsejevič MESEŽNIKOV,

politolog a politický analytik, prezident Institutu pro veřejné otázky

-----------

 "Tato nejnovější Krondakova kniha nepředstavuje jenom pouhý další cestopis o Rusku doplněný stovkami jedinečných fotografií. Jde o cestopis “literárně-sociologicko-politologický“, resp. plasticky podaný reálný obraz dnešního Ruska z pera renomovaného českého cestovatele, jenž zná Rusko zřejmě lépe, než 90% Rusů. Hrabal-Krondak totiž momentálně nepochybně patří k největším znalcům dnešního Ruska u nás; 

Jaromír ŠTĚTINA, 

bývalý dlouholetý reportér z oblastí Sovětského svazu 

=================

Z tohoto cestopisu jsem vysloveně nadšen a doporučuji k přečtení.  S autorem nemusíte souhlasit v jeho politických názorech, je dosti kriticky k vládě Vladimíra Putina, ale jinak je to opravdu úžasný detailní cestopis po dnešní Ruské federaci.  

Lukáš Lhoťan

publicista

Za posledních 100 let jako by se v postavení a vztahu Ruska vůči světu, ani v Rusku samotném (co do uvažování i zaostávání životní úrovně za Západem), nic zásadního nezměnilo.

Tak, jako kdysi jezdili do Moskvy anarchisté a komunisté (slovy Gottwaldovými) "učit se, jak zakroutit buržujům krky", dnes tam putují z celého světa i náckové, aby absolvovali kurzy, jak rozvrátit EU a NATO, … a ztroskotanci a naivní pitomci typu Monsona, Seagala, Depardieua a Snowdena. Přesně v souladu s Leninovou tézí o "užitečných idiotech".

Viz článek  

"MOSKVA – Odvěká Mekka světové reakce"

https://ferohrabal.blogspot.com/2019/01/moskva-mekka-svetove-reakce.html

Doporučuji i mé další články k aktuálním otázkám i historickým událostem

Proč nikdo nemá rád Rusko - kromě rudých švábů

https://ferohrabal.blogspot.com/2019/03/proc-nikdo-nema-rad-rusko-krome-rudych.html

 

"RUSKÁ PRAVDA" a skutečnost

https://ferohrabal.blogspot.com/2019/01/ruska-pravda-skutecnost.html

https://ferohrabal.blogspot.com/2022/03/na-donbase-jde-i-o-prahu-brusel.html

https://ferohrabal.blogspot.com/2022/03/damokluv-otaznik-rusko-po-putinovi.html

https://ferohrabal.blogspot.com/2022/03/rusko-na-ceste-k-fasismu.html

 

Vrbětice, Covid, Klaus a ruská pátá kolona – zřejmé souvislosti

https://ferohrabal.blogspot.com/2021/04/vrbeticeklaus-ruska-pata-kolona-zrejme.html

 

Migrace a islamofobie jako 2 nástroje destrukce Západu

https://ferohrabal.blogspot.com/2020/02/migrace-islamofobie-jako-nastroje.html

 

KORONA a VZPOURA SLABOMYSLNÝCH

https://ferohrabal.blogspot.com/2020/09/korona-vzpoura-slabomyslnych.html

 

Moskva - odvěká Mekka světové reakce

https://ferohrabal.blogspot.com/2019/01/moskva-mekka-svetove-reakce.html

 

V CENTRU NENÁVISTI aneb Historie antisemitismu

https://ferohrabal.blogspot.com/2017/05/v-centru-nenavisti-aneb-historie.html

 

Pochybný "Čínský zázrak"

https://ferohrabal.blogspot.com/2017/04/pochybny-cinsky-zazrak.html

 

---

 

Mé rozhovory a vystoupení v médiích a recenze mých knih

BRITSKÉ LISTY:

https://www.blisty.cz/art/106314-ruskem-za-poznanim.html 

 

 

https://www.blisty.cz/art/106958-nejvetsim-nebezpecim-pro-rusko-je-jeho-rezim.html

https://ferohrabal.blogspot.com/2021/12/cestovni-zapisky-z-ruska.html

***

Vystoupení v diskuzním pořadu "Máte slovo" - 

téma Napětí na Ukrajině / Ruská hrozba

(Premiéra čtvrtek 10. 2. 2022 na ČT 1)

https://www.ceskatelevize.cz/porady/10175540660-mate-slovo-s-m-jilkovou/222411030520006/ 

 rozhovor v Startitupu 

👉 https://youtu.be/8YVr-eQ_nzI 

https://tv.idnes.cz/rozstrel/rozstrel-fero-richard-hrabal-krondak-cely-zaznam.V220128_120235_idnestv_jaha

nebo

https://vod.idnes.cz/a/2201/28/VF220128_170647_flv_middle_jaha.mp4

***

F. R. Hrabal-Krondak -- rozhovor o současném Rusku a rusko-evropských vztazích pro "Krajské listy" / 18. únor 2021:

https://www.facebook.com/fero.hrabal/posts/5320866491286721 
nebo
https://www.krajskelisty.cz/stredocesky-kraj/25283-kazda-ctvrta-ruska-rodina-obyva-drevenici-bez-wc-to-je-35-milionu-lidi-rika-cestovatel-fero-r-hrabalkrondak-pritom-se-kreml-ohani-raketami.htm

 

***

Rozhovor v iDnes / MF Víkend 20/8 2021:

https://www.idnes.cz/cestovani/kolem-sveta/rusko-cestovatel-a-spisovatel-fero-richard-hrabal-krondak-rozhovor.A210730_134802_kolem-sveta_hig?

 

 

***

Rozhovor o reálném aktuálním Rusku - FORUM 24:

https://www.forum24.cz/fero-hrabal-krondak-rusky-narod-je-osudove-poznacen-sovetskym-dedictvim/

***

 

Literárna revue 4/2021 / Sobota 13.02.2021

Hosťom Literárenej revue je FRANTIŠEK HRABAL KRONDAK - cestovateľ a autor knihy

CESTA NA TAJMYR alebo po Jeniseji k Severnému ľadovému oceánu:

https://www.rtvs.sk/radio/archiv/1099/1517565

 

***

FORUM 24:

https://www.forum24.cz/fero-hrabal-krondak-rusky-narod-je-osudove-poznacen-sovetskym-dedictvim/

 

 ***

https://www.forum24.cz/rusko-ktere-skoro-nikdo-nezna-cestopis-fero-hrabala-krondaka/

***

DENNÍK N:

https://dennikn.sk/2645204/pozoruhodne-knihy-o-krajine-kde-sa-minulost-derie-do-buducnosti

 

Zájemcům o život reálného současného Ruska doporučuji knižní sérii "Cesta na konec světa a zpět":

***

Aktualizace 22/2/22