Katyňský masakr / ukázka rusko-polské vzájemnosti
Katyňský masakr / Katyn massacre
převzato z webu Katyn-Mednoje-Kozielsk-Starobelsk .
Každý národ má své historické trauma, jež desítky let budí emoce, podporované jeho veřejným opomíjením nebo dokonce popíráním. Právě takovým traumatem je pro Polsko tragédie v Katyni.
V polovině dubna roku 1943 bylo v Katyňském lese poblíž Smolenska objeveno několik masových hrobů a v nich těla čtyř a půl tisíce popravených polských důstojníků. Vyšla tak na světlo světa pravda o jednom z největších válečných zločinů v novodobých dějinách. Většina zavražděných měla ruce svázané za zády a byla zabita výstřelem do týla. Mezi oběťmi byli nejen aktivní vojáci, policisté a četníci, ale i lékaři, univerzitní profesoři, vědci, umělci a spisovatelé, kteří byli mobilizováni v září 1939. Německo si svůj objev samozřejmě nenechalo pro sebe a propagandisticky jej využilo. Celá světová veřejnost, včetně polské exilové vlády v Londýně, se tímto šokujícím způsobem dověděla, kam se poděly tisíce důstojníků zajatých Rudou armádou, pohřešovaných od roku 1940.
Obecné povědomí o katyňské problematice je v české společnosti bohužel dosud mnohem menší, než by si to význam tohoto tématu zasluhoval. Fakt, že oběťmi Katyně byli též Poláci z českých zemí, je pro většinu obrovským překvapením. Dle výzkumu profesora Mečislava Boráka je dnes evidováno na 500 obětí z území Těšínského Slezska (Poláky zvaná Zaolzie, Záolzí, v podstatě někdejší politické okresy Karviná a Český Těšín), kteří byli jako vojáci a důstojníci polské armády, příslušníci policie a státních služeb evakuováni před náporem německých okupantů na východ. Tam se koncem září 1939 dostali do zajetí Sovětské armády a na jaře roku 1940 pak byli spolu s více než dvaceti tisíci zajatými polskými důstojníky a policisty hromadně povražděni sovětskou bezpečností NKVD v Katyni, ve Smolensku, Tveru, Charkově a na dalších místech tehdejšího Sovětského svazu.
O katyňském zločinu, jedné z nejhrůznějších masových vražd, které kdy byly spáchány na válečných zajatcích, se dlouhá léta mlčelo nejen v Polsku, kterého se celý případ tak tragicky dotýkal, ale i ve světě, kde byla fakta překrucována dle vlastních mocensko-politických zájmů. Až do roku 1990 se sovětské, potažmo ruské vedení zbaběle vyhýbalo přiznání k této masové vraždě... Teprve 47 let po tomto zločinu se Sovětský svaz přiznal, že tyto vraždy spáchala jeho tajná služba NKVD.
Zde je stručná chronologie katyňského zločinu, temné kapitoly nejen evropských dějin, zaměřená pouze na válečné a poválečné období. Záměrně je oproštěna od dřívějších polsko-ruských válek, trojího dělení Polska s účastí Ruska, následných povstání a dalších faktorů v dlouhé historii komplikovaných polsko-ruských vztahů, jež mohly mít menší či větší vliv na běh události, na jejímž konci byl masakr v Katyni.
Rok 1939
23. 08. 1939
V Moskvě byla podepsána smlouva o neútočení mezi nacistickým Německem a komunistickým Svazem sovětských socialistických republik, známá jako "Pakt Ribbentrop-Molotov". V dodatečném tajném protokolu bylo ujednáno, že v Pobaltí bude hranice vlivu Německa a SSSR totožná se severní hranicí Litvy, to znamená, že k Sovětskému svazu připadne Lotyšsko, Estonsko a Finsko. Dále, že hranice v Polsku bude tvořena liniemi řek Narev, Visla a San, přičemž o existenci samostatného polského státu se mělo ještě jednat dle vývoje situace. Pakt Ribbentrop-Molotov tak ve svém tajném protokolu předjímal sovětské operace ve východních oblastech Polska.
25. 08. 1939
Británie poskytuje Polsku pro případ napadení Německem písemné bezpečnostní záruky.
01. 09. - 16. 09. 1939
Nacistickým přepadením Polska 1. září 1939 začíná druhá světová válka. Polská armáda čelící německé přesile, ustupuje směrem k jihovýchodním hranicím. Jejím cílem je pokračovat v boji právě na jihovýchodním území Polska, případně zachránit pro další boj co největší množství vojáků evakuací za hranice.
17. 09. 1939
Toho dne vstupují na území Polska jednotky Rudé armády. Tento zákeřný a pro Poláky naprosto překvapující vstup sovětské armády znamenal definitivně poslední ránu polskému odporu.
28. 09. 1939
Německo a Sovětský svaz - dva nejhorší totalitní režimy v Evropě, realizují formální rozdělení Polska.
17. 09. - 30. 09. 1939
Do zajetí Rudé armády se dostalo přibližně 250 tisíc Poláků. Tyto tisíce lidí lze jen stěží označit jako válečné zajatce, neboť Polsko nebylo se Sovětským svazem ve válečném stavu. Sověti o obyčejné vojáky a poddůstojníky nejevili zájem a ve většině případů je propouštěli. Polovina zajatců byla brzy propuštěna na svobodu, a tím se jim podařilo uniknout dalším perzekucím.
Září-listopad 1939
Zbylé zadržované převzala tajná služba NKVD. Následnými výslechy a selekcemi bylo vybráno 15 500 důstojníků polské armády, policistů a příslušníků státní správy, kteří byli uvězněni v zajateckých táborech a dopraveni transporty do pracovních táborů na východní Ukrajině a na Sibiři.
Největší tábory pro důstojníky a policisty byly zřízeny v bývalých klášterech, které v té době patřily sovětské bezpečnosti. Byly to kláštery ve Starobělsku na východní Ukrajině, v Kozelsku asi 250 kilometrů jihovýchodně od Smolenska. V těchto táborech byli umístění především důstojníci s vyšší hodností. Třetím v pořadí byl tábor v Ostaškově u jezera Seliger, přibližně 200 kilometrů severozápadně od Moskvy, kde byli internováni policisté.
Většina těchto důstojníků nebyla v aktivní službě, protože k armádě byli povoláni během všeobecné mobilizace v srpnu a září 1939. Převážně to byli učitelé, lékaři, novináři, právníci - výkvět polské inteligence.
Říjen 1939
NKVD zahajuje výslechy zadržovaných osob. Během výslechu chtěli zjistit míru ochoty souhlasit se sovětským režimem. Pokud se pár takových jedinců našlo, snažili se je získat jako spolupracovníky, a ty pak zachránili před drastickým koncem.
Sověti kladli důraz na jejich společenský původ, inteligence prostě představovala pro sovětský režim hrozbu. Dále se soustředili na politickou orientaci a jejich případnou účast v polsko-bolševické válce v roce 1920. Zajímaly je vazby na občany bydlící na územích zabraných Sovětským svazem, aby mohli rozšířit okruh podezřelých. Zkoumali, zda jejich povolání nemůže souviset se špionáží proti Sovětskému svazu. Prakticky každý případ však měl na konci výslechu razítko "Nepřítel lidu". Tato slova se rovnala vynesení rozsudku smrti.
Rok 1940
Únor 1940
Velitelství Rudé armády žádá Stalina o další rozkazy a instrukce ohledně dalšího postupu vůči polským důstojníkům umístěných v táborech ve Starobělsku, Kozelsku a Ostaškově .
Na území Polska okupovaném Rudou armádou začínají masové deportace Poláků do vnitrozemí SSSR. Dle různých zdrojů bylo, během čtyř vln deportací, vyvezeno na východ kolem 1,2 milionů Poláků.
Březen 1940
NKVD zřizuje v Pavliščevě Boru přechodný tábor, v němž je umístěno 448 zajatců z táborů ve Starobělsku, Kozelsku a Ostaškově. Později jsou převezení do tábora v Grjazovci. Z něho se v roce 1941 dostanou na svobodu a podají svá svědectví o likvidaci táborů. Dodnes není jasné, proč byl tábor v Grjazovci zřízen, ale díky výpovědím jeho vězňů bylo možno snáze objasnit osud zbývajících zajatců.
05. 03. 1940
Lidový komisař vnitra SSSR Lavrentij Pavlovič Berija předal Stalinovi spis č. 794/B, ve kterém definuje polské zajatce jako zatvrzelé odpůrce sovětského systému, bez možnosti nápravy. Konstatuje, že NKVD považuje za nežádoucí, aby se tito prominentní váleční zajatci, nepřátelsky smýšlející vůči SSSR a komunismu vůbec, vrátili domů. Navrhuje řešení speciálním způsobem, použití nejvyššího možného trestu proti výše uvedeným - popravu zastřelením.
Tentýž den, zasedání politbyra Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu podpisem Stalina a všech vysokých členů vedení (Berija, Kaganovič, Kalinin, Molotov, Vorošilov) rozhodlo, že se zhruba 26 000 polských nepřátel má podrobit nejvyššímu trestu. Tímto usnesením bylo rozhodnuto o osudu 15 000 polských důstojníků, pohraničníků, příslušníků rozvědky a kontrarozvědky, četníků, policistů a pracovníků vězeňské služby držených ve zmíněných táborech. Dalších 11 000 Poláků, kteří byli ve věznicích a táborech po celém pásu západní části Sovětského svazu, už však nebyli jen vojáci. Šlo o osadníky, velkostatkáře, různé podnikatele, kněze a příslušníky inteligence.
Morbidní plán vyhlazení tisíců nevinných lidí byl schválen. NKVD mohla zahájit dle svého žargonu "mokrou práci"... Čili kruté vraždění. Dle svých plánů mělo být během pěti týdnů vše hotovo - nikdo nepřežije, žádní očití svědci.
Tato chladně vykalkulovaná a bezcitně provedená masová vražda měla za cíl nejen likvidaci důstojnického sboru polské armády, ale měla rovněž zasadit těžkou ránu polské inteligenci. Právě likvidace těchto složek národa - jeho elity - odstranila velkou část lidí, kteří mohli v budoucnu stát v čele boje za svobodu a nezávislost své vlasti.
Duben-květen 1940
Postupná likvidace zajateckých táborů. Od začátku dubna do poloviny května 1940 byli zajatci vyváženi z táborů a popravováni. Pro účely poprav byl vymyšlen velmi jednoduchý, ale do detailu propracovaný způsob: zajatci udržování v naději na repatriaci, byli po skupinách několika stovek osob přepravováni přísně střeženými transporty z jednotlivých táborů na místa tajných poprav - do nejbližších věznic v sídlech oblastních správ NKVD. Ve sklepeních věznic už měli kati zmechanizované způsoby vraždění odzkoušené ještě z let velkého teroru.
03. 04. 1940
Začala likvidace tábora v Kozelsku, první skupina 62 důstojníků z Kozelska je deportována do Katyňe, o dva dny později začíná likvidace táborů v Starobělsku a Ostaškově.
Kozelsk
4 410 zajatců z tábora v Kozelsku je zavražděno v katyňském lese u Smolenska. Přísně střežené transporty byly vypravovány v období od 3. dubna do 12. května. Z nádraží byli důstojníci převáženi autobusem na místo vraždy, tam jim nad připravenými doly byly svázány ruce za zády a ránou do krku nebo v týl byli popraveni ranou z německých pistolí Walther ráže 7,65 mm. Některé oběti byly dobíjeny čtyřhrannými ruskými bodáky. Když chtěl někdo odporovat, přehodil mu popravčí přes hlavu kabát, podvázal jej pod krkem a takto zahaleného kápí jej odvedl k jámě. Ostatním se musel naskytnout hrůzostrašný pohled. V širokých, hlubokých jámách leželi jejich kolegové. Po tělech šlapaly popravčí čety, smýkaly jimi a brodily se krví jako řezníci na jatkách... Je velmi pravděpodobné, že část zajatců byla ale zavražděna ve sklepeních věznice obvodního sídla NKVD ve Smolensku. Svědčí o tom fakt, že v některých hromadných hrobech byly oběti uloženy jinak než v ostatních. Byly systematicky naskládány tváří dolů vedle sebe, což svědčí o posmrtném ukládání obětí.
Starobělsk
3 739 zajatců z tábora Starobělsk je zabito v ukrajinském Charkově. Transporty byly vypravovány v období od 5. dubna do 12. května. Z Charkovského nádraží byli vězni převáženi nákladními auty do vězení NKVD. Po identifikaci byly vězňům svázány ruce za zády a ránou do krku nebo v týl byli popraveni. Mrtvá těla byla v noci odvážena z města a pohřbena v hromadných hrobech u Charkova, v lesoparku asi 1,5 km od obce Piatichatka.
Ostaškov
6 314 zajatců z tábora Ostaškov je zastřeleno v Tveru. Transporty byly vypravovány v období od 4. dubna do 16. května. Ve sklepeních Tverského sídla NKVD byli důstojníci systematicky vražděni. Odzkoušené způsoby vraždění však nestačily na tak velké počty zajatců. Během prvního transportu čítajícím 390 důstojníků nestíhali kati provádět svou práci, takže další transporty musely být zmenšeny na 250 osob... Těla povražděných byla nákladními automobily odvážena do 32 km vzdáleného rekreačního střediska NKVD v obci Miednoje. Ostatky byly naházeny do jedné z dvaceti připravených jam a buldozerem zasypány.
Dalších 7 300 Poláků je povražděno v táborech v západním Bělorusku a na Ukrajině. Jejich hroby dosud nebyly nalezeny.
Květen 1940
Před tím, než byli důstojníci zastřeleni, mohli udržovat kontakt se svými rodinami na Němci obsazeném území. Po dokončení tohoto, státním tajemstvím chráněného, hrůzného zločinu nastal pro rodiny povražděných čas ticha a čekání na jakékoliv zprávy od svých blízkých. Přestala chodit korespondence, poslané dopisy se vracely jako nedoručené, pokusy o získání informací o jejich osudech a místě pobytu zůstávaly bez odpovědi.
Zároveň se tímto vyrojily různé spekulace o jejich vyvezení do táborů v severním Rusku a pozdějším potopení lodí s vězni v Bílém moři a Arktickém oceánu.
Rok 1941
22. 06. 1941
Zahájen útok Německa na Sovětský svaz.
16. 07. 1941
Okolí Smolenska je okupováno německými vojsky.
30. 07. 1941
Generál Sikorski podepisuje s velvyslancem Majskym dohodu mezi exilovou polskou vládou a SSSR. Součástí dohody byla i "amnestie" pro polské občany vězněné na území SSSR.
04. 08. 1941
Generál Anders, propuštěný z vězení na Lubjance, je polskou vládou v Londýně jmenován velitelem nově vznikající Polské armády v SSSR. Sovětská strana tuto nominaci přijala.
12. 08. 1941
Sovětská vláda vyhlásila dekret o amnestii pro polské občany, po níž vznikla komise zabývající se vyhledáváním polských občanů.
14. 08. 1941
Polsko a SSSR podepisují zvláštní vojenskou dohodu, upřesňující podmínky vzniku Polské armády v SSSR.
22. 08. 1941
Generál Anders odjíždí do tábora v Grjazovci, kde nachází 1 600 mužů a mezi nimi skupinu zachráněných důstojníků z táborů ve Starobělsku, Kozelsku a Ostaškově.
4. 09. 1941
Do Moskvy přijíždí nový polský velvyslanec Stanisław Kot a okamžitě začíná pátrat po nezvěstných důstojnících.
Srpen-listopad 1941
Do Buzuluku, malého městečka na jižním konci Uralu, přijíždějí tisíce dobrovolníků. Příliv lidí přerostl všechna očekávání, do konce listopadu se zaregistrovalo 46 000 vojáků. Sovětský svaz není schopen zajistit potravinové příděly pro tak velký počet lidí a doporučuje další nábor zastavit. Anders však marně vyhlíží důstojníky z táborů ve Starobělsku, Kozelsku a Ostaškově. Beze stopy zmizelo mnoho generálů, plukovníků a různých specialistů, tak potřebných nově vznikající armádě.
03. - 04. 12. 1941
Generál Sikorski opět navštěvuje Moskvu. Na dotaz, kde jsou tisíce pohřešovaných důstojníků, se mu dostává pouze mlhavá odpověď, že je možné, že jsou v táborech za polárním kruhem, kam ještě nedorazily telegramy přikazující jejich propuštění. Stalin dokonce odpověděl, že mohli uprchnout do Mongolska nebo Mandžuska. Sikorski s Andersem zdůraznili, že je nemožné, aby se tak velký počet lidí přemístil několik tisíc kilometrů, aniž by si jich nikdo nevšiml. Sověty byly dále předloženy teorie, že byli předáni Němcům a nacházejí se na německém území. Díky domácímu odboji v Polsku byly tyto teorie ověřeny a vyvráceny. Přímou odpověď na otázku, kde se tito důstojníci nacházejí, tak Sikorski od Sovětského svazu nikdy nedostal.
Vzhledem k potížím se zásobováním Polské armády v Buzuluku a jejím zdrcujícím tělesným stavem nabídl Sikorski přesun celé armády do Iránu. Stalin tento návrh kategoricky zamítl.
Rok 1942
18. 03. 1942
Generál Anders během jednání v Kremlu opět otevírá otázku pohřešovaných zajatců z táborů ve Starobělsku, Kozelsku a Ostaškově. Stalinovi odevzdává jmenné seznamy pohřešovaných. Ani tento pokus však k objasnění záhady nepřispěl.
Duben-srpen 1942
Díky podpoře západních mocností, povolil Sovětský svaz evakuaci části Polské armády a tisíců civilistů na Střední východ .
Rok 1943
Masové hroby v Katyni byly objeveny v létě 1942. Na základě informaci místních obyvatel, začali polští dělníci, kteří tam byli na nucených pracích, kopat na udaných místech. Nalezli tam dvoje ostatky v polských uniformách a tento nález oznámili německým úřadům, které však událost ignorovaly.
Němci se ke katyňskému nálezu vrátili na konci zimy 1943. Po porážce u Stalingradu bylo třeba odvrátit pozornost světa od této pro Němce fatální porážky a upozornit na zvěrstvo státu protihitlerovské koalice a tím vnést rozkol do tábora spojenců. Německý ministr propagandy Joseph Goebbels se rozhodl tuto šanci náležitě využit.
18. 02. 1943
Po rozmrznutí půdy začaly exhumační práce a do 13. dubna bylo vydobyto 400 těl. Bylo objeveno celkem jedenáct masových hrobů a v sedmi z nich byly objeveny ostatky polských důstojníků. Vše bylo připraveno pro příští masivní propagandistickou kampaň. Pro podrobnou dokumentaci byly připraveny polní laboratoře a pitevny k identifikaci a označování těl, zbytku šatstva a dalších důkazních materiálů.
Během ohledání první stovky těl bylo potvrzeno, že se jedná pouze o důstojníky. Mezi nimi byli identifikováni dva generálové (Mieczysław Bohatyrewicz a Bronisław Smorawiński ), dva plukovníci a řada dalších vyšších důstojníků Polské armády.
Po vykopání těl byly ostatky podrobeny důkladné prohlídce. Obětem byly rozřezány vysoké holinky a prohledány kapsy uniforem. Nalezené tisíce předmětů jako prsteny, identifikační známky, medaile, mince, bankovky, doklady, dopisy, výstřižky z novin a další byly uloženy do sáčků s odpovídajícím označením a číslem těla. Všechny důkazní materiály byly podrobeny expertize v laboratořích ve Smolensku. Pravost těchto důkazů, jež dokazovaly čas vraždy na jaro 1940, později potvrdili neutrální a mnohdy Němcům nepřátelsky naklonění odborníci.
Pitvy těl byly prováděny namátkově - pouze když se zjistily stopy po více jak jedné kulce, když byly patrny rány bodákem nebo oběť byla svázána a ústa měla ucpaná roubíkem.
Zároveň polní policie prováděla výslechy místního obyvatelstva.
10. 04. 1943
Do Smolenska přiletěla delegace významných osobností polského společenského života z Varšavy, Krakova a Lublinu. Tímto krokem chtěli Němci zdůvěryhodnit své vyšetřování před světovou veřejností. Polský červený kříž toto pozvání odmítl, když správně předpokládal, že toto pozvání Němci zneužijí ke své propagandě.
13. 04. 1943
Rádio Berlín podává zprávu o nalezení hromadných hrobů s ostatky polských vojáků v Katyňském lese. Pečlivě připravená kampaň informovala svět o tom, že "několik tisíců důstojníků bývalé Polské armády, kteří byli v roce 1939 internování na území SSSR, bylo bestiálně zavražděno bolševiky".
15. 04. 1943
Sovětská informační kancelář se rázně ohradila proti "fašistickým lžím" a označila Němce za autory katyňského zločinu. Oznámila, že polští váleční zajatci byli v okolí Smolenska na stavebních pracích, tam padli do německého zajetí a byli povraždění.
Pro polské orgány bylo toto prohlášení velkým překvapením - vždyť víc jak dvacet měsíců jim Sověti předkládali stále nové a nové historky o osudech pohřešovaných důstojníků... Chmurné obavy začínaly přerůstat v krutou pravdu.
17. 04. 1943
Toho dne se Německo, ale i Polsko obrátilo na Mezinárodní červený kříž s žádosti o přezkoumání katyňské záležitosti mezinárodní komisí.
19. 04. 1943
Sovětský deník Pravda otiskl článek s názvem "Polští posluhovači Hitlera".
26. 4. 1943
Sovětský svaz oznámil přerušení diplomatických styků s polskou exilovou vládou. Ještě předtím Stalin v tajných depeších spojencům obviňuje Sikorského vládu z dohody s Hitlerem a porušení spojeneckých smluv se SSSR.
Byly to skutečně jen záminky pro vypovězení vztahů, protože od konce roku 1942 Stalin stále více připravoval příchod prosovětských Poláků, jež se sdružovali ve Svazu polských vlastenců. Ten byl, společně s nově organizovanou polskou jednotkou pod vedením plukovníka Berlinga, politicky naprosto podřízen Stalinovi. Tyto tahy byly politicky namířeny proti Sikorského vládě a měly se stát základem pro vytvoření mocenského centra v poválečném Polsku, podřízeného Moskvě.
28. - 30. 04. 1943
Zkoumání ostatků dvanácti evropskými lékařskými kapacitami přineslo jednoznačné konstatování, že zločin byl spáchán v březnu a dubnu roku 1940, tedy v době, kdy bylo toto území pod kontrolou Rudé armády.
Pod tímto podrobným, více než třísetstránkovým dokumentem z vyšetřování byli podepsáni členové mezinárodní komise : dr. Speelers z Belgie, dr. Markov z Bulharska, dr. Tramsen z Dánska, dr. Saxen z Finska, dr. Palmieri z Itálie, dr. de Burlet z Holandska, dr. Hájek z Čech, dr. Birkle z Rumunska, dr. Šubik ze Slovenska, z Maďarska dr. Orsós a z Chorvatska dr. Miloslavitz.
Dokumentace této komise byla během války umístěna v ústavu soudní medicíny v Krakově. Protokoly 4 243 exhumovaných ostatků se v posledních dnech války ztratily v okolí Drážďán.
07. 06. 1943
Pohřbením exhumovaných těl byly práce v Katyni ukončeny. Od dubna do konce června se komisi podařilo identifikovat 4 243 těl.
04. 07. 1943
Generál Sikorski zahynul při leteckém neštěstí v Gibraltaru. Generál se vracel z inspekční cesty u polských jednotek na Středním východě. "Načasování" smrti Sikorského, během těžké krize mezi polskou exilovou vládou, spojenci a SSSR po odhalení katyňského masakru, nahrávají různým teoriím o spiknutí. Událost byla sice uzavřena jako nehoda, ale dodnes existují pochybnosti, zda nebyl Sikorski jako překážka britsko-sovětského spojenectví záměrně odstraněn. Po smrti Sikorského převzal vládu Stanisłav Mikołajczyk.
26. 09. 1943
Oblast Smolenska je osvobozena Rudou armádou. Okamžitě je zřízená "Zvláštní komise pro ustanovení a prozkoumání popravy válečných zajatců - polských důstojníků nacistickými nájezdníky". Předsedou komise byl akademik N. Burděnko a členy se mohli stát pouze občané SSSR. Nebyl do ní dokonce povolán nikdo z Poláků ze Svazu polských vlastenců, ani z Berlingový armády. Komise okamžitě zahajuje výslechy "svědků" a sběr důkazů.
Rok 1944
04. 01. 1944
Rudá armáda překročila předválečné hranice Polska. Začalo tak jeho osvobozování, jež bylo doprovázeno mnohými incidenty, které měly za cíl zdiskreditovat exilovou vládu v Londýně a prolondýnskou Zemskou armádu (AK). Dle již známého scénáře jsou důstojníci AK zatykáni a mnoho z nich je popraveno. Řadoví vojáci AK mají na výběr, vstoupit do Berlingový armády nebo deportace.
16. - 23. 01. 1944
Během tohoto týdne byla údajně provedena exhumace více než 900 těl. Pravděpodobně v tomto období bylo preparováno několik desítek ostatků, které byly později prezentovány novinářům.
24. 01. 1944
Zveřejnění výsledků pátrání zvláštní komise. Sovětská zpráva z vyšetřování byla sepsána na pouhých 38 stranách. Její závěry byly v ostrém rozporu s německými. Lékařská analýza, jež měla dokázat čas smrti někdy mezi zářím a prosincem 1941, obsahovala pouze pár odstavců. Největší část zprávy obsahovala výpovědí místních obyvatel, kteří údajně spatřili polské důstojníky během stavebních prací v oblasti Katyně v roce 1941.
Do Katyně bylo pozváno sedmnáct zahraničních novinářů, kterým byla předvedena vzorová pitva a na tiskové konferenci byli seznámení se závěry komise a důkazy, které komise sebrala. Pitvy neprobíhaly na tělech náhodně vytažených z hrobů, ale na ostatcích připravených před stany. Vše probíhalo pod přísnou kontrolou a pod dohledem filmových kamer. Během tiskové konference bylo novinářům předvedeno všech devět (!) důkazů nalezených v hrobech. Ve skleněných vitrínách se nacházely útržky novin, jeden dopis, dvě pohlednice, potvrzení z čistírny... Ani jeden z těchto důkazů však nebyl vyzvednut z masových hrobů za přítomnosti neutrálních pozorovatelů.
Celá dobře připravená akce měla světovou veřejnost přesvědčit o sovětské nevině a jako vrahy měla označit příslušníky Wehrmachtu.
30. 01. 1944
V Katyni se uskutečnila slavnostní vojenská přehlídka polských jednotek v SSSR pod vedením Rudé armády. U té příležitosti byly předneseny sliby o nerozlučném spojenectví ve zbrani a pomstě německým vrahům z Katyně...
22. 06. 1944
Rudá armáda osvobozuje první větší město v Polsku - Lublin. Téhož dne je v Lublině ustanoven prosovětský Polský výbor národního osvobození (PKWN) - loutková, provizorní vláda, později také zvána Lublinský výbor, jež se prohlásila za dočasnou výkonnou moc nad osvobozeným územím a odmítla uznání exilové vlády. O čtyři dny později je tento výbor uznán Moskvou jako jediná a legální vláda v Polsku.
Podzim 1944
Bylo rozhodnuto o zničení německého důkazního materiálu, uskladněného v ústavu soudní medicíny v Krakově, před blížící se Rudou armádou. Polské podzemní hnutí a AK se neúspěšně pokusily tento archív převzít. Šéf ústavu dr. Beck odmítl rozkaz o zničení archívu a odvezl 14 beden materiálů do v té době bezpečné Vratislavi.
Rok 1945
Po vstupu Rudé armády do Krakova začal pro příslušníky NKVD závod s časem při pátrání po katyňském archívu. Ústav soudní medicíny byl neúspěšně prohledán a výslechy zatčených navedly vyšetřovatele na vratislavskou stopu.
Stejná situace se opakovala po obsazení Vratislavi v Anatomickém ústavu, kde byl archív na přechodnou dobu uschován. V té době již dr. Beck vyvezl archív do Drážďan, kde byl na předměstském nádraží spálen, těsně před vstupem vojsk z východu. Ironií osudu je, že prvními vojáky, kteří do Drážďan vstoupili, byli příslušníci 2. polské armády...
Poválečné těžké hledání pravdy o Katyňském masakru.
Katyňská záležitost byla opět otevřena během Norimberského procesu. Sovětský svaz se ústy svého prokurátora Rudenka pokusil svalit vinu za masakr tisíců důstojníků na poražené Německo a obvinil jej z genocidy. Obvinění však bylo staženo pro nedostatek průkazných důkazů. Nutno však dodat, že důkazy proti Sovětskému svazu, nabízené polskou exilovou vládou, byly tribunálem rovněž odmítnuty.
Sovětský svaz i nadále trval na udržení jasných lží a západ si vybral mlčení. Tento stav se usadil na celou polovinu století. V Norimberku tak byla, se souhlasem západních mocností, promarněná šance na spravedlivý trest pro všechny válečné zločince ...
Stalinovi se podařilo dobýt Polsko nejen pomocí armády, ale také tím, že oklamal své spojence v Jaltě. Polsko bylo tématem, o kterém se na schůzce jednalo nejvíce. Dohoda uzavřená v Jaltě 4. - 11. února 1945 ohledně Polska stanovila: "Provizorní vláda, která nyní v Polsku působí, měla by být reorganizována na širší demokratické bázi s přibráním demokratických vůdců ze samotného Polska i ze zahraničních Poláků. Tato nová vláda by se měla nazývat Polská prozatímní vláda národní jednoty." Ve skutečnosti Stalin již dosadil Lublinský výbor, aniž by se byl poradil se svými západními spojenci, kteří uznávali polskou vládu v exilu.
V červnu 1945 se vrátil do Polska předseda exilové vlády Stanisłav Mikołajczyk a ujal se funkce místopředsedy v prozatímní polské vládě. Jeho protesty proti tomu, že vláda není dostatečně demokratická, byly bezvýsledné. Její komunistická většina zfalšovala výsledky plebiscitu ze dne 30. června 1945 a pronásledovala členy demokratických stran. Všeobecné volby 19. ledna 1947 proběhly v atmosféře strachu a vydaly polský parlament do rukou komunistické menšiny, podporované Moskvou. V srpnu a září se konal první velký politický proces proti 19 obžalovaným odpůrcům komunizmu, z nichž devět bylo odsouzeno k smrti. V říjnu 1947 byl Mikołajczyk veřejně označen za "spojence cizích imperialistů" a proto díky pomoci britského velvyslance uprchl z Polska do Spojených států.
Polsko se tak fakticky stalo sovětským satelitem a téma Katyňského masakru se stalo na dlouhá léta tabu. Během války byla pravda o Katyni záměrně zamlčována, jak britskou tak americkou vládou, v rámci udržení dobrých vztahů se Sovětským svazem. Západní spojenci si dobře uvědomovali nutnost tohoto spojenectví a sílu Rudé armády v boji proti Německu. Pro tyto cíle byly obětovány polské problémové záležitosti, jež toto spojenectví mohly narušit. Určitý obrat nastal až během studené války, kdy v létech 1951-52 zvláštní komise kongresu USA pro zkoumání katyňského masakru jednoznačně označila za viníka Sovětský svaz. Její výzva k vytvoření mezinárodního tribunálu, jenž by tento zločin soudil, však nebyla nikdy vyslyšena. Kromě morálního vítězství bylo největším pozitivním výsledkem práce komise, shromáždění a publikace obsáhlé dokumentace z výslechu svědků.
Stalinská verze tak byla po dlouhá léta, díky propagandě v SSSR ale i PLR, vydávána za pravdu. Katyňská lež se tak stala jedním ze základních kamenů komunistické vlády v lidovém Polsku. Našlo se jen málo statečných jedinců, kteří se odvážili ukázat prstem na pravé viníky masakru. Odměnou za tento čin jim však byly jen perzekuce a vězení. Čtyřicet let ticha si totalitní moc vynucovala tvrdou represí. Katyňská tragédie tak žila dál jen v srdcích pozůstalých. 11. listopadu 1976 udělil exilový prezident Polské republiky v Londýně, profesor Stanisław Ostrowski, všem polským vojákům zavražděným v Katyni a jiných místech poprav, kříž Virtuti Militari.
Teprve v období pěrestrojky, v roce 1987, vznikla společná polsko-ruská komise, která zločin vyšetřovala. Sovětský svaz přesto popíral svou vinu až do roku 1990, kdy připustil, že jde o zločin stalinismu. V roce 1992 byly Polsku předány kopie klíčových dokumentů, včetně rozhodnutí o likvidaci zajatců podepsaného vedením SSSR. Rusko se sice přiznalo, ale vrahy dodnes nepotrestalo. Namísto toho se dnes z ruské strany dovídáme pouze obecné fráze o jakémsi "omylu". Tak soudobé ruské vedení nazývá vraždu patnácti tisíc lidí, snížilo tento čin na pouhý administrativní omyl - běžný trestný čin. Dnes z Ruska neuslyšíme slova o genocidě, tak jak to tvrdili sovětští prokurátoři, při svalování viny na nacisty během norimberského procesu. Lež stará 60 let se teď obrací proti Rusku...
Je smutným faktem, že katyňský hrůzný čin je i v dnešní době, kdy je zmapován desítkami odborných prací, stále zpochybňován. Děje se tak bohužel i v naší zemi. Skupinami levicových oslavovatelů komunistických časů, kteří dodnes nepřijali Katyň za součást historie, jsou donekonečna vytahovány fantasmagorické důkazy ukazující na vinu nacistů. Potvrzuje to nejenom bezcharakternost těchto lidí, ale dokazuje to fakt, že způsoby chování totality rudé či hnědé jsou si opravdu velmi podobné. Na místo pokory a omluvy, které se nikdy nedočkal ani polský stát ani pozůstalí po obětech, se neštítí plivat na památku a čest povražděných důstojníků...
Nakonec jeden citát z Wajdova filmu Katyň - holdu tisícům zavražděným: "Hitler slibuje tisíciletou říši, komunismus je na věčné časy, to vyjde nastejno". A já dodávám - díky bohu se obojí naštěstí nedožilo ani sta let.
zdroje:
Allen Paul, Katyń. Stalinowska masakra i tryumf prawdy, Świat Książki, Warszawa 2006, ISBN 83-247-0240-7
Stanisław Swianiewicz, W cieniu Katynia, Warszawa 1990. ISBN 83-07-02093-X
Józef Czapski, Na nieludzkiej ziemi, Warszawa 1990,ISBN 83-07-02092-1
Józef Mackiewicz, Jacek Trznadel, Katyń--zbrodnia bez sądu i kary, Polska Fundacja Katyńska, 1997, ISBN 838648232X
Natalia Sergeevna Lebedeva. Katyń: zbrodnia przeciwko ludzkości, Dom Wydawniczy Bellona, 1998, ISBN 8311087415
Jacek Trznadel. Powrót rozstrzelanej armii: Katyń-fakty, rewizje, poglądy, ANTYK, 1994, ISBN 838648201X
Mečislav Borák, Symbol Katynia : Zaolziańskie ofiary obozów i więzień w ZSRR. Czeski Cieszyn : ZG PZKO Polski Związek Kulturalno Oświatowy, Zarząd Glówny, 1991.
http://laskatynski.webpark.pl/
pl.wikipedia.org
http://www.katyn.rawelin.com/
http://www.pamietamkatyn1940.pl/
Každý národ má své historické trauma, jež desítky let budí emoce, podporované jeho veřejným opomíjením nebo dokonce popíráním. Právě takovým traumatem je pro Polsko tragédie v Katyni.
V polovině dubna roku 1943 bylo v Katyňském lese poblíž Smolenska objeveno několik masových hrobů a v nich těla čtyř a půl tisíce popravených polských důstojníků. Vyšla tak na světlo světa pravda o jednom z největších válečných zločinů v novodobých dějinách. Většina zavražděných měla ruce svázané za zády a byla zabita výstřelem do týla. Mezi oběťmi byli nejen aktivní vojáci, policisté a četníci, ale i lékaři, univerzitní profesoři, vědci, umělci a spisovatelé, kteří byli mobilizováni v září 1939. Německo si svůj objev samozřejmě nenechalo pro sebe a propagandisticky jej využilo. Celá světová veřejnost, včetně polské exilové vlády v Londýně, se tímto šokujícím způsobem dověděla, kam se poděly tisíce důstojníků zajatých Rudou armádou, pohřešovaných od roku 1940.
Obecné povědomí o katyňské problematice je v české společnosti bohužel dosud mnohem menší, než by si to význam tohoto tématu zasluhoval. Fakt, že oběťmi Katyně byli též Poláci z českých zemí, je pro většinu obrovským překvapením. Dle výzkumu profesora Mečislava Boráka je dnes evidováno na 500 obětí z území Těšínského Slezska (Poláky zvaná Zaolzie, Záolzí, v podstatě někdejší politické okresy Karviná a Český Těšín), kteří byli jako vojáci a důstojníci polské armády, příslušníci policie a státních služeb evakuováni před náporem německých okupantů na východ. Tam se koncem září 1939 dostali do zajetí Sovětské armády a na jaře roku 1940 pak byli spolu s více než dvaceti tisíci zajatými polskými důstojníky a policisty hromadně povražděni sovětskou bezpečností NKVD v Katyni, ve Smolensku, Tveru, Charkově a na dalších místech tehdejšího Sovětského svazu.
O katyňském zločinu, jedné z nejhrůznějších masových vražd, které kdy byly spáchány na válečných zajatcích, se dlouhá léta mlčelo nejen v Polsku, kterého se celý případ tak tragicky dotýkal, ale i ve světě, kde byla fakta překrucována dle vlastních mocensko-politických zájmů. Až do roku 1990 se sovětské, potažmo ruské vedení zbaběle vyhýbalo přiznání k této masové vraždě... Teprve 47 let po tomto zločinu se Sovětský svaz přiznal, že tyto vraždy spáchala jeho tajná služba NKVD.
Zde je stručná chronologie katyňského zločinu, temné kapitoly nejen evropských dějin, zaměřená pouze na válečné a poválečné období. Záměrně je oproštěna od dřívějších polsko-ruských válek, trojího dělení Polska s účastí Ruska, následných povstání a dalších faktorů v dlouhé historii komplikovaných polsko-ruských vztahů, jež mohly mít menší či větší vliv na běh události, na jejímž konci byl masakr v Katyni.
Rok 1939
23. 08. 1939
V Moskvě byla podepsána smlouva o neútočení mezi nacistickým Německem a komunistickým Svazem sovětských socialistických republik, známá jako "Pakt Ribbentrop-Molotov". V dodatečném tajném protokolu bylo ujednáno, že v Pobaltí bude hranice vlivu Německa a SSSR totožná se severní hranicí Litvy, to znamená, že k Sovětskému svazu připadne Lotyšsko, Estonsko a Finsko. Dále, že hranice v Polsku bude tvořena liniemi řek Narev, Visla a San, přičemž o existenci samostatného polského státu se mělo ještě jednat dle vývoje situace. Pakt Ribbentrop-Molotov tak ve svém tajném protokolu předjímal sovětské operace ve východních oblastech Polska.
25. 08. 1939
Británie poskytuje Polsku pro případ napadení Německem písemné bezpečnostní záruky.
01. 09. - 16. 09. 1939
Nacistickým přepadením Polska 1. září 1939 začíná druhá světová válka. Polská armáda čelící německé přesile, ustupuje směrem k jihovýchodním hranicím. Jejím cílem je pokračovat v boji právě na jihovýchodním území Polska, případně zachránit pro další boj co největší množství vojáků evakuací za hranice.
17. 09. 1939
Toho dne vstupují na území Polska jednotky Rudé armády. Tento zákeřný a pro Poláky naprosto překvapující vstup sovětské armády znamenal definitivně poslední ránu polskému odporu.
28. 09. 1939
Německo a Sovětský svaz - dva nejhorší totalitní režimy v Evropě, realizují formální rozdělení Polska.
17. 09. - 30. 09. 1939
Do zajetí Rudé armády se dostalo přibližně 250 tisíc Poláků. Tyto tisíce lidí lze jen stěží označit jako válečné zajatce, neboť Polsko nebylo se Sovětským svazem ve válečném stavu. Sověti o obyčejné vojáky a poddůstojníky nejevili zájem a ve většině případů je propouštěli. Polovina zajatců byla brzy propuštěna na svobodu, a tím se jim podařilo uniknout dalším perzekucím.
Září-listopad 1939
Zbylé zadržované převzala tajná služba NKVD. Následnými výslechy a selekcemi bylo vybráno 15 500 důstojníků polské armády, policistů a příslušníků státní správy, kteří byli uvězněni v zajateckých táborech a dopraveni transporty do pracovních táborů na východní Ukrajině a na Sibiři.
Největší tábory pro důstojníky a policisty byly zřízeny v bývalých klášterech, které v té době patřily sovětské bezpečnosti. Byly to kláštery ve Starobělsku na východní Ukrajině, v Kozelsku asi 250 kilometrů jihovýchodně od Smolenska. V těchto táborech byli umístění především důstojníci s vyšší hodností. Třetím v pořadí byl tábor v Ostaškově u jezera Seliger, přibližně 200 kilometrů severozápadně od Moskvy, kde byli internováni policisté.
Většina těchto důstojníků nebyla v aktivní službě, protože k armádě byli povoláni během všeobecné mobilizace v srpnu a září 1939. Převážně to byli učitelé, lékaři, novináři, právníci - výkvět polské inteligence.
Říjen 1939
NKVD zahajuje výslechy zadržovaných osob. Během výslechu chtěli zjistit míru ochoty souhlasit se sovětským režimem. Pokud se pár takových jedinců našlo, snažili se je získat jako spolupracovníky, a ty pak zachránili před drastickým koncem.
Sověti kladli důraz na jejich společenský původ, inteligence prostě představovala pro sovětský režim hrozbu. Dále se soustředili na politickou orientaci a jejich případnou účast v polsko-bolševické válce v roce 1920. Zajímaly je vazby na občany bydlící na územích zabraných Sovětským svazem, aby mohli rozšířit okruh podezřelých. Zkoumali, zda jejich povolání nemůže souviset se špionáží proti Sovětskému svazu. Prakticky každý případ však měl na konci výslechu razítko "Nepřítel lidu". Tato slova se rovnala vynesení rozsudku smrti.
Rok 1940
Únor 1940
Velitelství Rudé armády žádá Stalina o další rozkazy a instrukce ohledně dalšího postupu vůči polským důstojníkům umístěných v táborech ve Starobělsku, Kozelsku a Ostaškově .
Na území Polska okupovaném Rudou armádou začínají masové deportace Poláků do vnitrozemí SSSR. Dle různých zdrojů bylo, během čtyř vln deportací, vyvezeno na východ kolem 1,2 milionů Poláků.
Březen 1940
NKVD zřizuje v Pavliščevě Boru přechodný tábor, v němž je umístěno 448 zajatců z táborů ve Starobělsku, Kozelsku a Ostaškově. Později jsou převezení do tábora v Grjazovci. Z něho se v roce 1941 dostanou na svobodu a podají svá svědectví o likvidaci táborů. Dodnes není jasné, proč byl tábor v Grjazovci zřízen, ale díky výpovědím jeho vězňů bylo možno snáze objasnit osud zbývajících zajatců.
05. 03. 1940
Lidový komisař vnitra SSSR Lavrentij Pavlovič Berija předal Stalinovi spis č. 794/B, ve kterém definuje polské zajatce jako zatvrzelé odpůrce sovětského systému, bez možnosti nápravy. Konstatuje, že NKVD považuje za nežádoucí, aby se tito prominentní váleční zajatci, nepřátelsky smýšlející vůči SSSR a komunismu vůbec, vrátili domů. Navrhuje řešení speciálním způsobem, použití nejvyššího možného trestu proti výše uvedeným - popravu zastřelením.
Tentýž den, zasedání politbyra Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu podpisem Stalina a všech vysokých členů vedení (Berija, Kaganovič, Kalinin, Molotov, Vorošilov) rozhodlo, že se zhruba 26 000 polských nepřátel má podrobit nejvyššímu trestu. Tímto usnesením bylo rozhodnuto o osudu 15 000 polských důstojníků, pohraničníků, příslušníků rozvědky a kontrarozvědky, četníků, policistů a pracovníků vězeňské služby držených ve zmíněných táborech. Dalších 11 000 Poláků, kteří byli ve věznicích a táborech po celém pásu západní části Sovětského svazu, už však nebyli jen vojáci. Šlo o osadníky, velkostatkáře, různé podnikatele, kněze a příslušníky inteligence.
Morbidní plán vyhlazení tisíců nevinných lidí byl schválen. NKVD mohla zahájit dle svého žargonu "mokrou práci"... Čili kruté vraždění. Dle svých plánů mělo být během pěti týdnů vše hotovo - nikdo nepřežije, žádní očití svědci.
Tato chladně vykalkulovaná a bezcitně provedená masová vražda měla za cíl nejen likvidaci důstojnického sboru polské armády, ale měla rovněž zasadit těžkou ránu polské inteligenci. Právě likvidace těchto složek národa - jeho elity - odstranila velkou část lidí, kteří mohli v budoucnu stát v čele boje za svobodu a nezávislost své vlasti.
Duben-květen 1940
Postupná likvidace zajateckých táborů. Od začátku dubna do poloviny května 1940 byli zajatci vyváženi z táborů a popravováni. Pro účely poprav byl vymyšlen velmi jednoduchý, ale do detailu propracovaný způsob: zajatci udržování v naději na repatriaci, byli po skupinách několika stovek osob přepravováni přísně střeženými transporty z jednotlivých táborů na místa tajných poprav - do nejbližších věznic v sídlech oblastních správ NKVD. Ve sklepeních věznic už měli kati zmechanizované způsoby vraždění odzkoušené ještě z let velkého teroru.
03. 04. 1940
Začala likvidace tábora v Kozelsku, první skupina 62 důstojníků z Kozelska je deportována do Katyňe, o dva dny později začíná likvidace táborů v Starobělsku a Ostaškově.
Kozelsk
4 410 zajatců z tábora v Kozelsku je zavražděno v katyňském lese u Smolenska. Přísně střežené transporty byly vypravovány v období od 3. dubna do 12. května. Z nádraží byli důstojníci převáženi autobusem na místo vraždy, tam jim nad připravenými doly byly svázány ruce za zády a ránou do krku nebo v týl byli popraveni ranou z německých pistolí Walther ráže 7,65 mm. Některé oběti byly dobíjeny čtyřhrannými ruskými bodáky. Když chtěl někdo odporovat, přehodil mu popravčí přes hlavu kabát, podvázal jej pod krkem a takto zahaleného kápí jej odvedl k jámě. Ostatním se musel naskytnout hrůzostrašný pohled. V širokých, hlubokých jámách leželi jejich kolegové. Po tělech šlapaly popravčí čety, smýkaly jimi a brodily se krví jako řezníci na jatkách... Je velmi pravděpodobné, že část zajatců byla ale zavražděna ve sklepeních věznice obvodního sídla NKVD ve Smolensku. Svědčí o tom fakt, že v některých hromadných hrobech byly oběti uloženy jinak než v ostatních. Byly systematicky naskládány tváří dolů vedle sebe, což svědčí o posmrtném ukládání obětí.
Starobělsk
3 739 zajatců z tábora Starobělsk je zabito v ukrajinském Charkově. Transporty byly vypravovány v období od 5. dubna do 12. května. Z Charkovského nádraží byli vězni převáženi nákladními auty do vězení NKVD. Po identifikaci byly vězňům svázány ruce za zády a ránou do krku nebo v týl byli popraveni. Mrtvá těla byla v noci odvážena z města a pohřbena v hromadných hrobech u Charkova, v lesoparku asi 1,5 km od obce Piatichatka.
Ostaškov
6 314 zajatců z tábora Ostaškov je zastřeleno v Tveru. Transporty byly vypravovány v období od 4. dubna do 16. května. Ve sklepeních Tverského sídla NKVD byli důstojníci systematicky vražděni. Odzkoušené způsoby vraždění však nestačily na tak velké počty zajatců. Během prvního transportu čítajícím 390 důstojníků nestíhali kati provádět svou práci, takže další transporty musely být zmenšeny na 250 osob... Těla povražděných byla nákladními automobily odvážena do 32 km vzdáleného rekreačního střediska NKVD v obci Miednoje. Ostatky byly naházeny do jedné z dvaceti připravených jam a buldozerem zasypány.
Dalších 7 300 Poláků je povražděno v táborech v západním Bělorusku a na Ukrajině. Jejich hroby dosud nebyly nalezeny.
Květen 1940
Před tím, než byli důstojníci zastřeleni, mohli udržovat kontakt se svými rodinami na Němci obsazeném území. Po dokončení tohoto, státním tajemstvím chráněného, hrůzného zločinu nastal pro rodiny povražděných čas ticha a čekání na jakékoliv zprávy od svých blízkých. Přestala chodit korespondence, poslané dopisy se vracely jako nedoručené, pokusy o získání informací o jejich osudech a místě pobytu zůstávaly bez odpovědi.
Zároveň se tímto vyrojily různé spekulace o jejich vyvezení do táborů v severním Rusku a pozdějším potopení lodí s vězni v Bílém moři a Arktickém oceánu.
Rok 1941
22. 06. 1941
Zahájen útok Německa na Sovětský svaz.
16. 07. 1941
Okolí Smolenska je okupováno německými vojsky.
30. 07. 1941
Generál Sikorski podepisuje s velvyslancem Majskym dohodu mezi exilovou polskou vládou a SSSR. Součástí dohody byla i "amnestie" pro polské občany vězněné na území SSSR.
04. 08. 1941
Generál Anders, propuštěný z vězení na Lubjance, je polskou vládou v Londýně jmenován velitelem nově vznikající Polské armády v SSSR. Sovětská strana tuto nominaci přijala.
12. 08. 1941
Sovětská vláda vyhlásila dekret o amnestii pro polské občany, po níž vznikla komise zabývající se vyhledáváním polských občanů.
14. 08. 1941
Polsko a SSSR podepisují zvláštní vojenskou dohodu, upřesňující podmínky vzniku Polské armády v SSSR.
22. 08. 1941
Generál Anders odjíždí do tábora v Grjazovci, kde nachází 1 600 mužů a mezi nimi skupinu zachráněných důstojníků z táborů ve Starobělsku, Kozelsku a Ostaškově.
4. 09. 1941
Do Moskvy přijíždí nový polský velvyslanec Stanisław Kot a okamžitě začíná pátrat po nezvěstných důstojnících.
Srpen-listopad 1941
Do Buzuluku, malého městečka na jižním konci Uralu, přijíždějí tisíce dobrovolníků. Příliv lidí přerostl všechna očekávání, do konce listopadu se zaregistrovalo 46 000 vojáků. Sovětský svaz není schopen zajistit potravinové příděly pro tak velký počet lidí a doporučuje další nábor zastavit. Anders však marně vyhlíží důstojníky z táborů ve Starobělsku, Kozelsku a Ostaškově. Beze stopy zmizelo mnoho generálů, plukovníků a různých specialistů, tak potřebných nově vznikající armádě.
03. - 04. 12. 1941
Generál Sikorski opět navštěvuje Moskvu. Na dotaz, kde jsou tisíce pohřešovaných důstojníků, se mu dostává pouze mlhavá odpověď, že je možné, že jsou v táborech za polárním kruhem, kam ještě nedorazily telegramy přikazující jejich propuštění. Stalin dokonce odpověděl, že mohli uprchnout do Mongolska nebo Mandžuska. Sikorski s Andersem zdůraznili, že je nemožné, aby se tak velký počet lidí přemístil několik tisíc kilometrů, aniž by si jich nikdo nevšiml. Sověty byly dále předloženy teorie, že byli předáni Němcům a nacházejí se na německém území. Díky domácímu odboji v Polsku byly tyto teorie ověřeny a vyvráceny. Přímou odpověď na otázku, kde se tito důstojníci nacházejí, tak Sikorski od Sovětského svazu nikdy nedostal.
Vzhledem k potížím se zásobováním Polské armády v Buzuluku a jejím zdrcujícím tělesným stavem nabídl Sikorski přesun celé armády do Iránu. Stalin tento návrh kategoricky zamítl.
Rok 1942
18. 03. 1942
Generál Anders během jednání v Kremlu opět otevírá otázku pohřešovaných zajatců z táborů ve Starobělsku, Kozelsku a Ostaškově. Stalinovi odevzdává jmenné seznamy pohřešovaných. Ani tento pokus však k objasnění záhady nepřispěl.
Duben-srpen 1942
Díky podpoře západních mocností, povolil Sovětský svaz evakuaci části Polské armády a tisíců civilistů na Střední východ .
Rok 1943
Masové hroby v Katyni byly objeveny v létě 1942. Na základě informaci místních obyvatel, začali polští dělníci, kteří tam byli na nucených pracích, kopat na udaných místech. Nalezli tam dvoje ostatky v polských uniformách a tento nález oznámili německým úřadům, které však událost ignorovaly.
Němci se ke katyňskému nálezu vrátili na konci zimy 1943. Po porážce u Stalingradu bylo třeba odvrátit pozornost světa od této pro Němce fatální porážky a upozornit na zvěrstvo státu protihitlerovské koalice a tím vnést rozkol do tábora spojenců. Německý ministr propagandy Joseph Goebbels se rozhodl tuto šanci náležitě využit.
18. 02. 1943
Po rozmrznutí půdy začaly exhumační práce a do 13. dubna bylo vydobyto 400 těl. Bylo objeveno celkem jedenáct masových hrobů a v sedmi z nich byly objeveny ostatky polských důstojníků. Vše bylo připraveno pro příští masivní propagandistickou kampaň. Pro podrobnou dokumentaci byly připraveny polní laboratoře a pitevny k identifikaci a označování těl, zbytku šatstva a dalších důkazních materiálů.
Během ohledání první stovky těl bylo potvrzeno, že se jedná pouze o důstojníky. Mezi nimi byli identifikováni dva generálové (Mieczysław Bohatyrewicz a Bronisław Smorawiński ), dva plukovníci a řada dalších vyšších důstojníků Polské armády.
Po vykopání těl byly ostatky podrobeny důkladné prohlídce. Obětem byly rozřezány vysoké holinky a prohledány kapsy uniforem. Nalezené tisíce předmětů jako prsteny, identifikační známky, medaile, mince, bankovky, doklady, dopisy, výstřižky z novin a další byly uloženy do sáčků s odpovídajícím označením a číslem těla. Všechny důkazní materiály byly podrobeny expertize v laboratořích ve Smolensku. Pravost těchto důkazů, jež dokazovaly čas vraždy na jaro 1940, později potvrdili neutrální a mnohdy Němcům nepřátelsky naklonění odborníci.
Pitvy těl byly prováděny namátkově - pouze když se zjistily stopy po více jak jedné kulce, když byly patrny rány bodákem nebo oběť byla svázána a ústa měla ucpaná roubíkem.
Zároveň polní policie prováděla výslechy místního obyvatelstva.
10. 04. 1943
Do Smolenska přiletěla delegace významných osobností polského společenského života z Varšavy, Krakova a Lublinu. Tímto krokem chtěli Němci zdůvěryhodnit své vyšetřování před světovou veřejností. Polský červený kříž toto pozvání odmítl, když správně předpokládal, že toto pozvání Němci zneužijí ke své propagandě.
13. 04. 1943
Rádio Berlín podává zprávu o nalezení hromadných hrobů s ostatky polských vojáků v Katyňském lese. Pečlivě připravená kampaň informovala svět o tom, že "několik tisíců důstojníků bývalé Polské armády, kteří byli v roce 1939 internování na území SSSR, bylo bestiálně zavražděno bolševiky".
15. 04. 1943
Sovětská informační kancelář se rázně ohradila proti "fašistickým lžím" a označila Němce za autory katyňského zločinu. Oznámila, že polští váleční zajatci byli v okolí Smolenska na stavebních pracích, tam padli do německého zajetí a byli povraždění.
Pro polské orgány bylo toto prohlášení velkým překvapením - vždyť víc jak dvacet měsíců jim Sověti předkládali stále nové a nové historky o osudech pohřešovaných důstojníků... Chmurné obavy začínaly přerůstat v krutou pravdu.
17. 04. 1943
Toho dne se Německo, ale i Polsko obrátilo na Mezinárodní červený kříž s žádosti o přezkoumání katyňské záležitosti mezinárodní komisí.
19. 04. 1943
Sovětský deník Pravda otiskl článek s názvem "Polští posluhovači Hitlera".
26. 4. 1943
Sovětský svaz oznámil přerušení diplomatických styků s polskou exilovou vládou. Ještě předtím Stalin v tajných depeších spojencům obviňuje Sikorského vládu z dohody s Hitlerem a porušení spojeneckých smluv se SSSR.
Byly to skutečně jen záminky pro vypovězení vztahů, protože od konce roku 1942 Stalin stále více připravoval příchod prosovětských Poláků, jež se sdružovali ve Svazu polských vlastenců. Ten byl, společně s nově organizovanou polskou jednotkou pod vedením plukovníka Berlinga, politicky naprosto podřízen Stalinovi. Tyto tahy byly politicky namířeny proti Sikorského vládě a měly se stát základem pro vytvoření mocenského centra v poválečném Polsku, podřízeného Moskvě.
28. - 30. 04. 1943
Zkoumání ostatků dvanácti evropskými lékařskými kapacitami přineslo jednoznačné konstatování, že zločin byl spáchán v březnu a dubnu roku 1940, tedy v době, kdy bylo toto území pod kontrolou Rudé armády.
Pod tímto podrobným, více než třísetstránkovým dokumentem z vyšetřování byli podepsáni členové mezinárodní komise : dr. Speelers z Belgie, dr. Markov z Bulharska, dr. Tramsen z Dánska, dr. Saxen z Finska, dr. Palmieri z Itálie, dr. de Burlet z Holandska, dr. Hájek z Čech, dr. Birkle z Rumunska, dr. Šubik ze Slovenska, z Maďarska dr. Orsós a z Chorvatska dr. Miloslavitz.
Dokumentace této komise byla během války umístěna v ústavu soudní medicíny v Krakově. Protokoly 4 243 exhumovaných ostatků se v posledních dnech války ztratily v okolí Drážďán.
07. 06. 1943
Pohřbením exhumovaných těl byly práce v Katyni ukončeny. Od dubna do konce června se komisi podařilo identifikovat 4 243 těl.
04. 07. 1943
Generál Sikorski zahynul při leteckém neštěstí v Gibraltaru. Generál se vracel z inspekční cesty u polských jednotek na Středním východě. "Načasování" smrti Sikorského, během těžké krize mezi polskou exilovou vládou, spojenci a SSSR po odhalení katyňského masakru, nahrávají různým teoriím o spiknutí. Událost byla sice uzavřena jako nehoda, ale dodnes existují pochybnosti, zda nebyl Sikorski jako překážka britsko-sovětského spojenectví záměrně odstraněn. Po smrti Sikorského převzal vládu Stanisłav Mikołajczyk.
26. 09. 1943
Oblast Smolenska je osvobozena Rudou armádou. Okamžitě je zřízená "Zvláštní komise pro ustanovení a prozkoumání popravy válečných zajatců - polských důstojníků nacistickými nájezdníky". Předsedou komise byl akademik N. Burděnko a členy se mohli stát pouze občané SSSR. Nebyl do ní dokonce povolán nikdo z Poláků ze Svazu polských vlastenců, ani z Berlingový armády. Komise okamžitě zahajuje výslechy "svědků" a sběr důkazů.
Rok 1944
04. 01. 1944
Rudá armáda překročila předválečné hranice Polska. Začalo tak jeho osvobozování, jež bylo doprovázeno mnohými incidenty, které měly za cíl zdiskreditovat exilovou vládu v Londýně a prolondýnskou Zemskou armádu (AK). Dle již známého scénáře jsou důstojníci AK zatykáni a mnoho z nich je popraveno. Řadoví vojáci AK mají na výběr, vstoupit do Berlingový armády nebo deportace.
16. - 23. 01. 1944
Během tohoto týdne byla údajně provedena exhumace více než 900 těl. Pravděpodobně v tomto období bylo preparováno několik desítek ostatků, které byly později prezentovány novinářům.
24. 01. 1944
Zveřejnění výsledků pátrání zvláštní komise. Sovětská zpráva z vyšetřování byla sepsána na pouhých 38 stranách. Její závěry byly v ostrém rozporu s německými. Lékařská analýza, jež měla dokázat čas smrti někdy mezi zářím a prosincem 1941, obsahovala pouze pár odstavců. Největší část zprávy obsahovala výpovědí místních obyvatel, kteří údajně spatřili polské důstojníky během stavebních prací v oblasti Katyně v roce 1941.
Do Katyně bylo pozváno sedmnáct zahraničních novinářů, kterým byla předvedena vzorová pitva a na tiskové konferenci byli seznámení se závěry komise a důkazy, které komise sebrala. Pitvy neprobíhaly na tělech náhodně vytažených z hrobů, ale na ostatcích připravených před stany. Vše probíhalo pod přísnou kontrolou a pod dohledem filmových kamer. Během tiskové konference bylo novinářům předvedeno všech devět (!) důkazů nalezených v hrobech. Ve skleněných vitrínách se nacházely útržky novin, jeden dopis, dvě pohlednice, potvrzení z čistírny... Ani jeden z těchto důkazů však nebyl vyzvednut z masových hrobů za přítomnosti neutrálních pozorovatelů.
Celá dobře připravená akce měla světovou veřejnost přesvědčit o sovětské nevině a jako vrahy měla označit příslušníky Wehrmachtu.
30. 01. 1944
V Katyni se uskutečnila slavnostní vojenská přehlídka polských jednotek v SSSR pod vedením Rudé armády. U té příležitosti byly předneseny sliby o nerozlučném spojenectví ve zbrani a pomstě německým vrahům z Katyně...
22. 06. 1944
Rudá armáda osvobozuje první větší město v Polsku - Lublin. Téhož dne je v Lublině ustanoven prosovětský Polský výbor národního osvobození (PKWN) - loutková, provizorní vláda, později také zvána Lublinský výbor, jež se prohlásila za dočasnou výkonnou moc nad osvobozeným územím a odmítla uznání exilové vlády. O čtyři dny později je tento výbor uznán Moskvou jako jediná a legální vláda v Polsku.
Podzim 1944
Bylo rozhodnuto o zničení německého důkazního materiálu, uskladněného v ústavu soudní medicíny v Krakově, před blížící se Rudou armádou. Polské podzemní hnutí a AK se neúspěšně pokusily tento archív převzít. Šéf ústavu dr. Beck odmítl rozkaz o zničení archívu a odvezl 14 beden materiálů do v té době bezpečné Vratislavi.
Rok 1945
Po vstupu Rudé armády do Krakova začal pro příslušníky NKVD závod s časem při pátrání po katyňském archívu. Ústav soudní medicíny byl neúspěšně prohledán a výslechy zatčených navedly vyšetřovatele na vratislavskou stopu.
Stejná situace se opakovala po obsazení Vratislavi v Anatomickém ústavu, kde byl archív na přechodnou dobu uschován. V té době již dr. Beck vyvezl archív do Drážďan, kde byl na předměstském nádraží spálen, těsně před vstupem vojsk z východu. Ironií osudu je, že prvními vojáky, kteří do Drážďan vstoupili, byli příslušníci 2. polské armády...
Poválečné těžké hledání pravdy o Katyňském masakru.
Katyňská záležitost byla opět otevřena během Norimberského procesu. Sovětský svaz se ústy svého prokurátora Rudenka pokusil svalit vinu za masakr tisíců důstojníků na poražené Německo a obvinil jej z genocidy. Obvinění však bylo staženo pro nedostatek průkazných důkazů. Nutno však dodat, že důkazy proti Sovětskému svazu, nabízené polskou exilovou vládou, byly tribunálem rovněž odmítnuty.
Sovětský svaz i nadále trval na udržení jasných lží a západ si vybral mlčení. Tento stav se usadil na celou polovinu století. V Norimberku tak byla, se souhlasem západních mocností, promarněná šance na spravedlivý trest pro všechny válečné zločince ...
Stalinovi se podařilo dobýt Polsko nejen pomocí armády, ale také tím, že oklamal své spojence v Jaltě. Polsko bylo tématem, o kterém se na schůzce jednalo nejvíce. Dohoda uzavřená v Jaltě 4. - 11. února 1945 ohledně Polska stanovila: "Provizorní vláda, která nyní v Polsku působí, měla by být reorganizována na širší demokratické bázi s přibráním demokratických vůdců ze samotného Polska i ze zahraničních Poláků. Tato nová vláda by se měla nazývat Polská prozatímní vláda národní jednoty." Ve skutečnosti Stalin již dosadil Lublinský výbor, aniž by se byl poradil se svými západními spojenci, kteří uznávali polskou vládu v exilu.
V červnu 1945 se vrátil do Polska předseda exilové vlády Stanisłav Mikołajczyk a ujal se funkce místopředsedy v prozatímní polské vládě. Jeho protesty proti tomu, že vláda není dostatečně demokratická, byly bezvýsledné. Její komunistická většina zfalšovala výsledky plebiscitu ze dne 30. června 1945 a pronásledovala členy demokratických stran. Všeobecné volby 19. ledna 1947 proběhly v atmosféře strachu a vydaly polský parlament do rukou komunistické menšiny, podporované Moskvou. V srpnu a září se konal první velký politický proces proti 19 obžalovaným odpůrcům komunizmu, z nichž devět bylo odsouzeno k smrti. V říjnu 1947 byl Mikołajczyk veřejně označen za "spojence cizích imperialistů" a proto díky pomoci britského velvyslance uprchl z Polska do Spojených států.
Polsko se tak fakticky stalo sovětským satelitem a téma Katyňského masakru se stalo na dlouhá léta tabu. Během války byla pravda o Katyni záměrně zamlčována, jak britskou tak americkou vládou, v rámci udržení dobrých vztahů se Sovětským svazem. Západní spojenci si dobře uvědomovali nutnost tohoto spojenectví a sílu Rudé armády v boji proti Německu. Pro tyto cíle byly obětovány polské problémové záležitosti, jež toto spojenectví mohly narušit. Určitý obrat nastal až během studené války, kdy v létech 1951-52 zvláštní komise kongresu USA pro zkoumání katyňského masakru jednoznačně označila za viníka Sovětský svaz. Její výzva k vytvoření mezinárodního tribunálu, jenž by tento zločin soudil, však nebyla nikdy vyslyšena. Kromě morálního vítězství bylo největším pozitivním výsledkem práce komise, shromáždění a publikace obsáhlé dokumentace z výslechu svědků.
Stalinská verze tak byla po dlouhá léta, díky propagandě v SSSR ale i PLR, vydávána za pravdu. Katyňská lež se tak stala jedním ze základních kamenů komunistické vlády v lidovém Polsku. Našlo se jen málo statečných jedinců, kteří se odvážili ukázat prstem na pravé viníky masakru. Odměnou za tento čin jim však byly jen perzekuce a vězení. Čtyřicet let ticha si totalitní moc vynucovala tvrdou represí. Katyňská tragédie tak žila dál jen v srdcích pozůstalých. 11. listopadu 1976 udělil exilový prezident Polské republiky v Londýně, profesor Stanisław Ostrowski, všem polským vojákům zavražděným v Katyni a jiných místech poprav, kříž Virtuti Militari.
Teprve v období pěrestrojky, v roce 1987, vznikla společná polsko-ruská komise, která zločin vyšetřovala. Sovětský svaz přesto popíral svou vinu až do roku 1990, kdy připustil, že jde o zločin stalinismu. V roce 1992 byly Polsku předány kopie klíčových dokumentů, včetně rozhodnutí o likvidaci zajatců podepsaného vedením SSSR. Rusko se sice přiznalo, ale vrahy dodnes nepotrestalo. Namísto toho se dnes z ruské strany dovídáme pouze obecné fráze o jakémsi "omylu". Tak soudobé ruské vedení nazývá vraždu patnácti tisíc lidí, snížilo tento čin na pouhý administrativní omyl - běžný trestný čin. Dnes z Ruska neuslyšíme slova o genocidě, tak jak to tvrdili sovětští prokurátoři, při svalování viny na nacisty během norimberského procesu. Lež stará 60 let se teď obrací proti Rusku...
Je smutným faktem, že katyňský hrůzný čin je i v dnešní době, kdy je zmapován desítkami odborných prací, stále zpochybňován. Děje se tak bohužel i v naší zemi. Skupinami levicových oslavovatelů komunistických časů, kteří dodnes nepřijali Katyň za součást historie, jsou donekonečna vytahovány fantasmagorické důkazy ukazující na vinu nacistů. Potvrzuje to nejenom bezcharakternost těchto lidí, ale dokazuje to fakt, že způsoby chování totality rudé či hnědé jsou si opravdu velmi podobné. Na místo pokory a omluvy, které se nikdy nedočkal ani polský stát ani pozůstalí po obětech, se neštítí plivat na památku a čest povražděných důstojníků...
Nakonec jeden citát z Wajdova filmu Katyň - holdu tisícům zavražděným: "Hitler slibuje tisíciletou říši, komunismus je na věčné časy, to vyjde nastejno". A já dodávám - díky bohu se obojí naštěstí nedožilo ani sta let.
zdroje:
Allen Paul, Katyń. Stalinowska masakra i tryumf prawdy, Świat Książki, Warszawa 2006, ISBN 83-247-0240-7
Stanisław Swianiewicz, W cieniu Katynia, Warszawa 1990. ISBN 83-07-02093-X
Józef Czapski, Na nieludzkiej ziemi, Warszawa 1990,ISBN 83-07-02092-1
Józef Mackiewicz, Jacek Trznadel, Katyń--zbrodnia bez sądu i kary, Polska Fundacja Katyńska, 1997, ISBN 838648232X
Natalia Sergeevna Lebedeva. Katyń: zbrodnia przeciwko ludzkości, Dom Wydawniczy Bellona, 1998, ISBN 8311087415
Jacek Trznadel. Powrót rozstrzelanej armii: Katyń-fakty, rewizje, poglądy, ANTYK, 1994, ISBN 838648201X
Mečislav Borák, Symbol Katynia : Zaolziańskie ofiary obozów i więzień w ZSRR. Czeski Cieszyn : ZG PZKO Polski Związek Kulturalno Oświatowy, Zarząd Glówny, 1991.
http://laskatynski.webpark.pl/
pl.wikipedia.org
http://www.katyn.rawelin.com/
http://www.pamietamkatyn1940.pl/
URL : http://forum.valka.cz/topic/view/76113#280887Verze : 0
Zbycho MOD
Fotografie z německých exhumací - únor 1943.
Zdroje uvedené v prvním příspěvku.
Zdroje uvedené v prvním příspěvku.
URL : http://forum.valka.cz/topic/view/76113#280891Verze : 0
Zbycho MOD
V roce 2000 byly slavnostně otevřeny polské válečné hřbitovy v Charkově (17.6.2000), Katyni (28.7.2000) a Mědnoje (2.9.2000). Na fotografiich je polský válečný hřbitov v Katyni.
Zdroje uvedené v prvním příspěvku.
Vchod na hřbitov.
Zdroje uvedené v prvním příspěvku.
Vchod na hřbitov.
URL : http://forum.valka.cz/topic/view/76113#281006Verze : 0
Zbycho MOD
Ve známém německém časopisu Signál číslo 12 ročník 1943 jsem našel zajímavý článek a unikátni fotky o masakru polských válečných zajatců v sovětském svazu.
Na fotkách jsou exhumované ostatky polských vojáků a důstojníků zajatých po sovětské agresi do Polska v září 1939 a popravených jednotkami NKVD 1940.
Na fotkách jsou exhumované ostatky polských vojáků a důstojníků zajatých po sovětské agresi do Polska v září 1939 a popravených jednotkami NKVD 1940.
URL : http://forum.valka.cz/topic/view/76113#148470
Komentáře
O Stalinově krutosti dnes není pochyb, ale i přes povědomí o hrůzách, které jeho režim činil, patří Katyňský masakr mezi ta vůbec největší zvěrstva, jichž byl schopen. Kolem dvaceti tisíc Poláků bylo nemilosrdně zavražděno a dodnes se nad bolavou tragédií vznáší oblaka nevyjasněných informací.
https://www.ctidoma.cz/kultura/2019-03-05-tisice-mrtvych-mimo-bitevni-pole-katynsky-masakr-je-dodnes-otevrenou-jizvou-mezi
https://echo24.cz/a/S7HpD/vyhnani-na-konec-sveta-80-let-od-deportaci-statisicu-lidi-do-sovetskeho-svazu