Damoklův otazník − Rusko po Putinovi

 

Reprint článků z let 2016-2017:

"Damoklův otazník − Rusko po Putinovi"

/.../ Na závěr debaty nad výsledky posledního ruského volebního divadýlka, jehož jsem byl svědkem, se dostáváme k dalšímu zásadnímu tématu, které v poslední době čím dál tím víc dominuje nejen úvahám politologů, ale i racionálně uvažujících Rusů.

Tím je Rusko po Putinovi.

A není divu. Zatímco v takové Americe se předání moci v podstatě ani běžného života země či řadového občana nedotkne, v centralizované říši či autoritativním režimu (resp. režimu na pomezí autoritativního a totalitního systému) bývá tento proces ve znamení boje o moc mezi různými politickými frakcemi, který může přerůst v celostátní chaos. A čím těsněji je režim svázán s ekonomikou, tím dalekosáhlejší může mít politické zemětřesení důsledky v ekonomice státu a tedy i v každodenním životě jeho občanů. Přičemž v případě Ruska, s ohledem na existující emancipační snahy mnohých regionů a dokonce separatistické tendence řady „bantustanů“, se může klidně stát počátkem jeho konce.

Budovatelé Putinova kultu osobnosti si neuvědomovali nebezpečí katastrofy hrozící po pádu faraona, který se díky jejich umné choreografii a souběžné likvidaci a umlčování jakéhokoliv politického oponenta stal jediným pojítkem nesourodého útvaru.

Výsledkem je, že dnes vám v Rusku nikdo − kromě zabedněných stoupenců stalinisty Zjuganova či fašouna Žirinovského – není schopen zodpovědět otázku, kdo by mohl nastoupit místo Putina, resp. po Putinovi.

Například Dmitrije Medveděva většina národa považuje za kašpárka, resp. Putinova bílého koně, za nímž nestojí žádná relevantní mocenská skupina ani politický potenciál. Nejvíce lidí se shodne tak akorát na generálovi Sergeji Šojgu.

A jsme zpátky u tématu mého nedávného článku „Rusko na cestě k fašismu“. Neboť Sergej Kužuget oglu Šojgu představuje všechno možné, jen ne záruku odklonu od ideologie putinismu či dokonce demokratizace společnosti.

Tuvinský „Satan“ Šojgu je naopak nejtypičtějších představitelem putinovské kleptokracie a symbolem militarizace ruské společnosti a imperiálních ambicí. Vždyť právě pod jeho patronátem vznikla v Rusku ona rudá obdoba organizace Hitlerjugend zvaná Junarmija (plným názvem Všeruské dětsko-mládežnické občanské hnutí Junarmija[300]).

Šojgova Junarmija jakožto obskurní reminiscence na Hitlerjugend

Tato − aspoň ze středoevropského pohledu obskurní – mládežnická organizace, jejíž název Junarmija lze přeložit (jen volně) asi jako "Mládežnická armáda", svým charakterem opravdu připomíná spíše jakýsi hybrid organizací Hitlerjugend a Pionýr, než třeba skautské hnutí.

Zatímco skauting je hnutí a priori apolitické, díky čemuž může působit prakticky ve všech státech světa[301], výše uvedená Junarmija je naopak fakticky hnutím prorežimním a tudíž veskrze politickým, resp. mocenským nástrojem vládní strany Jednotné Rusko, o čemž svědčí již skutečnost, že u jeho zrodu stál oficiálně Kreml (v osobě ministra obrany, jenž jeho vznik nejen inicioval, ale je i jeho čestným členem). Kromě toho představuje Junarmija fakticky odnož místní obdoby našeho někdejšího Svazarmu, organizace DO SAAF[302], a činnost jejích poboček je dle stanov přímo propojena s příslušnými vojenskými útvary, takže o nějaké nezávislosti či občanskosti nemůže být ani řeč.

Jelikož do řad hnutí Junarmija jsou přijímány děti už od 10 let, není pochyb, že pod ideovým vedením penzistů-stalinistů, funkcionářů kremelské partaje, bývalých důstojníků KGB, krymských "zelených mužíčků" a "hrdinů" z kavkazských válek, tvořících štáb organizace DOSAAF, zde vyrůstá nová garnitura vygumovaných mozků, které bude bližší idea sovětská než "dekadentní západní demokracie".[303]

Není divu, že setkání s oddílem junarmijců v červených košilích a rudých baretech s pěticípou hvězdou vyvolává asociace Hitlerjugend.

Ale zpátky k pointě článku, jímž je ruské dilema – Rusko po Putinovi.

 

Kříšení impéria aneb plané naděje Západu

Pokud někteří západní politologové vkládají naděje v odchod Putina, sešlostí věkem či v rámci generační výměny anebo nedejbože v důsledku nástupu nové mocenské garnitury, musí být hodně naivní. A oním „nedejbože“ mám na mysli možnost Putinova nedobrovolného odchodu. Každopádně za současných okolnosti může být snad každá změna v Rusku jenom k horšímu.

Jestliže se totiž dominantním kandidátem na hlavu Kremlu jeví generál Šojgu, při sebevětší snaze nevidím žádnou pozitivní perspektivu. Však pod jeho vedením dochází především k zásadní transformaci ruské armády v mohutnou mašinerii schopnou působit nejen jako mocenský nástroj k ovládání vzpurných podmaněných národů RF, ale i k prosazování ruské imperiální politiky v rámci postsovětského prostoru i daleko za jeho hranicemi. Včetně snahy o obnovu sítě zahraničních základen (kromě stávajících na území SNS[304], v Sýrii či na Kubě, i ve státech jako jsou Kypr, Alžírsko, Egypt, Somálsko, Súdán, Seychely, Argentina, Nikaragua, Venezuela, Singapur nebo Vietnam) a rekonstrukci starých a budování nových základen po celém arktickém pobřeží.

Takže abych to shrnul. Ačkoliv vycházím jen z osobních poznatků a nemám seriózní informace o zákulisí ruské politické či mocenské scény (v čemž nejsem asi sám, včetně většiny slovutných politologů), nevidím žádnou růžovou variantu ruské budoucnosti.

Každopádně, vedle nejhoršího možného scénáře, jímž by bylo uzurpování moci vojensko-policejní juntou a nastolení otevřeně fašistického režimu, nejpravděpodobnější jeví se nějaká forma více či méně násilného rozpadu této pseudofederace. K tomu, aby bylo možné předvídat konkrétní obrysy nově vzniklých geopolitických útvarů – např. nové Dálnovýchodní republiky nebo Povolžské, Sibiřské či Turanské federace – museli bychom kromě etnických / národnostních a náboženských aspektů vzít do úvahy i roli konkrétních regionálních autorit, ať již vojenských činitelů, duchovních a politických představitelů anebo oligarchů a jejich ekonomických zájmů a plánů. Což je složitý rébus i bez zřetele na vnější faktory a nepředvídatelné okolnosti, třeba i iracionální, hrající v dějinách mnohdy větší roli, než logické argumenty a racionální plány.

S tím, jak Putinův režim stále více zabředá do mezinárodní izolace, ekonomických problémů a s tím spojené rostoucí nespokojenosti většiny obyvatel, uchyluje se k nepokrytým totalitním praktikám, které jen urychlují výše uvedené procesy.

Ostatně i Zbigniew Brzezinski kdysi prohlásil: „Putin by měl myslet na svou budoucnost. Přílišné soustředění ruských vládnoucích elit na obohacení se může časem vyvolat ve společnosti reakci a nepřátelství. Ještě k tomu nedošlo, ale soudím, že existuje potenciální riziko”.

Připadá mi, jakoby si Kreml neuvědomoval, že vždy v historii platil nepsaný zákon, že neustálým přitahováním šroubů represe se současně zmenšuje prostor na dialog a snižuje možnost, že dojde k pokojnému předání moci. Že s každým úderem pendreku autoritářský režim jenom posiluje počet svých odpůrců, resp. radikalizuje dosud mírumilovné občany, věřící ještě v možnost pokojného dialogu s mocí.

Svědectvím toho může být třeba nebývale silná vlna sympatií projevovaných tzv. „slušnými“ občany ke gerilové skupině Primorských partyzánů, provádějící v letech 2009-10 útoky na policejní hlídky a služebny na ruském Dálném východě.[305] V souvislosti s procesem nad pěticí přeživších „partyzánů“ v r. 2014 například i komentátor stanice Echo Moskvy Anton Orech prohlásil: „V zemi, kde policejní generálové přijímají milionové úplatky, se celkem logicky objeví ‘lidoví mstitelé’, kteří vezmou spravedlnost do vlastních rukou.“

O tom, že se nejedná o ojedinělý jev, resp., že mýtus „Primorských partyzánů“ může motivovat stejně smýšlející následníky po celém Rusku (jmenovitě na Kavkaze), svědčí ostatně i skutečnost, že jen dva dny po zatčení vůdce skupiny, Aleksandra Kovtuna, došlo k dalším vražedným útokům na policisty v permské a novgorodské oblasti, tisíce kilometrů od Primorského kraje, a internet i ulice sibiřských měst zaplavily projevy solidarity s touto gerilou (nápisy a grafitti na zdech, plakáty a transparenty).

  

  

 

Konkrétní příklad z našich poměrů se nám nabízí v našem Listopadu 1989, kdy brutální policejní zásah na Národní třídě měl namísto zastrašení občanů a konsolidace situace naopak za následek vyburcování společnosti a pád komunistického režimu. Na tomto místě mohu zmínit i vlastní zkušenost s kontraproduktivitou represí během mé někdejší ilegální činnosti. Ačkoliv se to zdá absurdní, za komunistického režimu každý politický proces nebo zpráva o zásahu StB proti disidentům či undergroundu představovala pro mě paradoxně zároveň povzbuzení v mé vlastní „protistátní“ činnosti. Utvrzovala mě totiž v tom, že nejsem nějaký osamocený mraveneček, solitér či blouznivec, nýbrž jeden z mnoha článků rozsáhlé sítě. Však i k založení Výboru proti diktatuře mě tehdy motivovalo zatýkání chartistů, které mělo za cíl zastrašit společnost.

Zrovna tak je faktem, že většina lidí (mnohdy do té doby fakticky apolitických), kteří zažili třeba zatčení na nepovoleném koncertu či filozofické přednášce, resp. strávili noc na cépézetce[306] a výslech na StB, se následně zapojila do disidentských aktivit (resp. činností považovaných režimem za protistátní) ještě aktivněji, jelikož u nich jednak pominul apriorní strach z nepoznané hrozby, jednak se nezřídka právě díky hromadné perlustraci (např. v případě zadržení účastníků nepovolených koncertů) seznámili mezi sebou a vzájemně motivovali.

Zrovna tak se málokterý odpůrce komunistického režimu dal zastrašit a odradit od „protistátní“ činnosti i vyhazovem z práce. Svou společenskou degradací, ztrátou jistého relativně privilegovaného postavení, byl vlastně takový intelektuál oproštěn od nutnosti nechat se režimem vydírat v obavách ze ztráty zaměstnání či postavení. Jako umývač výkladů, topič nebo noční strážník nebyl již dotyčný člověk režimem vydíratelný, a tudíž do jisté míry nezávislý.

 

Připadá mi, jako by se ruský režim absolutně nepoučil z minulosti, jako by si vůbec neuvědomoval, že fyzickou likvidací a vězněním vůdčích osobností demokratické opozice jednak těmto vytváří nebezpečnou aureolu mučedníků, jednak dává prostor radikálním aktivistům, resp. nezvládnutelným masám.

Přitom poučením by pro něj mohl být případ, kdy zavražděním racionálně uvažujících čečenských presidentů – Dudajeva a Maschadova – uvolnil pole džihádistům typu Basajeva a Umarova, s nimiž byl již dialog vyloučený.

Každý represivní režim se prostě zákonitě časem dostane do situace, kdy se kvůli jeho represím od něj odvrátí i dosud loajální občané, jeho skalní podporovatelé, případně i část ozbrojených složek; kdy už budou věznice plné a sebesilnější policejní jednotky nedokážou bez krveprolití zvládnout celonárodní vzpouru, natož zabránit masové pasivní rezistenci. Takže nakonec nezbývá diktátorům, než buď nespokojené občany postřílet anebo uprchnout.

Dějiny naznačují, že většině diktátorů jako by díky jejich syndromu bohorovnosti chyběl základní pud sebezáchovy, díky jemuž nakonec končí na kandelábru jako Mussolini, před popravčí četou jako Ceaušescu anebo někde v kanále jako Kaddafí a Saddám.

 

Některé aspekty se holt v dějinách stále opakují.

Stejně jako naši soudruzi si koncem 80. let neuvědomovali, že jejich režim, opírající se o cenzuru, rušičky zahraničního rozhlasu, pendreky a estébáckou síť konfidentů a „štěnic“, se stává na prahu éry mikroprocesorů, počítačů, mobilů a satelitní televize neživotaschopným anachronismem, jakoby si dnes kremelští soudruzi neuvědomovali, že v globalizovaném světě elektronické komunikace a sociálních sítí nelze ani v Rusku nastolit totální cenzuru (navzdory restrikcím vůči nepohodlným médiím a mobilním operátorům, vymývání mozků režimními televizemi, věznění novinářů a cenzuře internetu).

Stejně jako populace mamutů s příchodem doby ledové.

 

---

[300] Rus. Vsjerossijskoje dětsko-junošeskoje vojenno-patriotičeskoje obščestvennoje dviženije (Всероссийское детско-юношеское военно-патриотическое общественное движение «ЮНАРМИЯ»).

[301] S výjimkou několika států totalitních, jako je Barma, Čína, Kuba, Laos a Severní Korea.

[302] Dobrovolná společnost pro podporu armády, letectva a námořnictva (ДОСААФ).

[303] V polovině r. 2017 má již hnutí Junarmija téměř masový charakter, počet jeho členů dosahuje 100 000.

[304] V Abcházii, Arménii, Bělorusku, Jižní Osetii, Moldávii, Kazachstánu, Kyrgyzstánu a Tadžikistánu.

[305] Během nebývalé "protipartyzánské" operace, do níž byly nasazeny stovky příslušníků speciálních jednotek, pátrajících v lesích po mstitelích, byla nakonec skupina v červnu 2010 zlikvidována. Při policejní operaci 11. června 2010, při níž jejich byty v Ussurijsku obklíčily speciální policejní jednotky s obrněnými transportéry a za podpory vrtulníků, dva z nich, jednadvacetiletý Alexandr Sladkych a třiadvacetiletý Andrej Suchorad, zahynuli. Zbylí partyzáni − Vadim Kovtun, Aleksej Nikitin, Maksim Kirillov a Vladimir Iljutikov − se vzdali. Vůdce skupiny, Aleksander Kovtun, byl v polovině června zadržen komandem OMONu v ussurijské tajze.

[306] CPZ – „Cela předběžného zadržení“.

 ======================

Výňatek z připravované knihy Cesta na konec světa a zpět, díl třetí (CAD Press, 2022), text vznikl v r. 2017. 

 

Autor, cestující celé roky po Rusku autostopem, dálkovými vlaky, maršrutkami a náklaďáky, občas pásovými transportéry, na palubě vrtulníku, nákladní lodi, remorkéru či tankeru,  se během svých cest setkává s intelektuály i dělníky a řemeslníky, ministry i pastevci, vědci i domorodými šamany, rektory universit i venkovskými učiteli, žurnalisty, spisovateli, zálesáky, léčiteli, geology a naftaři, představiteli samospráv, byznysmeny i politiky, s polárníky, záchranáři, piloty vrtulníků i šoféry náklaďáků; s lodníky, námořníky i rybáři. Namísto klábosení s klienty kosmopolitních hostelů a turistických rezortů diskutuje při šálku čaje či sklence vodky s místními umělci, spisovateli, válečnými veterány, kozáky, horníky, lovci a zlatokopy, studenty i penzisty, buddhistickými mnichy, muslimskými imámy i židovskými rabíny, pravoslavnými popy i katolickými misionáři, s etnografy i příslušníky četných původních etnik, aby své poznatky a zážitky následně prezentoval ve svých cestopisech, doplňuje je vlastními úvahami a historickými odkazy, aby zprostředkoval autentické Rusko i lidem, kteří asi o politologické publikace nezavadí.

Upozorňuji, že tituly "Cesta na Tajmyr" &   "Cesta na konec světa a zpět 1" 

jsou již k mání též jako eBook:

https://www.martinus.sk/?uItem=1472363

https://www.martinus.sk/?uItem=1472361

Kompletní informaci o edici "Cesty za horizonty" najdete zde:

 https://ferohrabal.blogspot.com/2021/12/cestovni-zapisky-z-ruska.html

anebo zde:  http://www.cadpress.sk/cestopisy.htm

 

 

================================

V souvislosti s aktuální děním na Ukrajině zopakuji znovu:

Bohužel, musím dnes, po ruském vpádu na Ukrajinu, své tvrzení upravit - Rusko již není na cestě k fašismu, ruský režim je ryze fašistický.

Současné události jen potvrzují mé někdejší vesměs nepochopené tvrzení, že současná atmosféra v ruské společnosti připomíná Německo 30. let - v době nástupu nacismu :(

Ale i kdyby se dokázaly roztříštěné opoziční síly sjednotit a vyburcovaly pár desítek tisíc občanů, v Rusku ani statisíce protivládních aktivistů nejsou zárukou politické změny ve státě-

Vzhledem k chorému uvažování Putinovy junty a obrovskému bezpečnostnímu aparátu vyzbrojenému i těžkou vojenskou technikou, mám obavy, že režim je ochoten a připraven zakročit proti masovým nepokojům podníceným ruskou agresí na Ukrajině ještě mnohem brutálněji, než jsme viděli v Bělorusku.  Mementem nám může být čečenská genocida.

I kdyby nemohl Kreml spoléhat na regulérní armádu, může se opřít o zhruba milionovou "ocelovou pěst kleptokracie" - Rosgvardiju, útvary FSB, Specnaz a Omon - připravenou utopit neozbrojené nepokoje v krvi.

Skutečná moc spočívá v rukou fašistické junty, party gangsterů a estébáků, bývalých Putinových parťáků z KGB ... Naryškina - šéfa SVR (zahraniční rozvědky), Bortnikova - ředitele tajné služby FSB, Patruševa - předsedy Bezpečnostní rady;  Kostjukova - šéfa vojenské zpravodajské služby GRU (Putinova Canarise) a Zolotova - velitele Národní gardy (Putinova Himmlera), kteří za sebou mají statisíce všeho schopných vrahounů a  žoldáků.

A další vývoj politické situace v Rusku tak nebude záviset od nějaké organizované opozice, nýbrž od mocenské konstelace, vzájemného spojenectví a zákulisních dohod v rámci mocenského centra, siloviků, disponujících vlastními ozbrojenými silami ... kdo s kým se spojí proti ostatním, přičemž není nikde psáno, že některá vzniklá aliance bude mít (resp. může mít) zásadní převahu ... v případě nejednoznačné převahy toho kterého uskupení bude výsledkem občanská válka. A to nemluvím o alternativě, že se na mocenské šachovnici znenadání objeví nějaký druhý generál Lebeď či Dudájev kdesi na D. Východě, v Povolží či na Sibiři, a zvrátí zdánlivý poměr sil, dohodnutý v Moskvě.

 

=================================

Zájemcům o život reálného současného Ruska doporučuji knižní sérii "Cesta na konec světa a zpět":

***

již vyšlo:

- CESTA NA TAJMYR aneb "Po Jeniseji k Severnímu ledovému oceánu - krajem šamanů, starověrců, komunistických lágrů a morbidní postsovětské nostalgie",

 1. svazek ze sibiřské série cestopisů  (doplněným stovkami barevných fotografií) - který se pokouší oslovit nejen milovníky cestování a cestopisů, ale i lidi zajímající se o reálné autentické Rusko (potažmo Sibiř a Arktidu) a historii vztahů Rusko v. Západ, jakož i naivní a pomýlené "rusofily" čerpající své informace o "zemi, kde dnes znamená včera", výlučně ze Sputniku a proruských webů či bulvárních / dezinformačních médií.

ANOTACE: 

„Cestopis o Rusku, a jmenovitě hlavně o Sibiři a Arktidě, z pera renomovaného českého cestovatele, jenž zná Rusko zřejmě lépe, než 90% Rusů, jelikož ho během posledních 10 let projel křížem krážem. Nejen od Petrohradu po Vladivostok, ale též od Murmansku po Magadan, od Čečenska po Čukotku a od Altaje po Jamal a Tajmyr, a navštívil de facto všechny oblasti a republiky Ruské federace, vyhýbajíc se vesměs turistickým destinacím, ale navštívil mnohá posvátná místa, polární stanice, pozůstatky stalinských lágrů i pozoruhodné přírodní scenérie. Pomáhal vakcinovat soby jamalským pastevcům, účastnil se lovu kalmárů v Japonském moři a sobů na Čukotce, lovil jesetery na Leně a kambaly na Kolymě,  zúčastnil se šamanských obřadů na Altaji, v Jakutsku, Tuvě a Burjatsku, splavil mohutné a divoké sibiřské řeky - Jenisej, Irtyš, Lenu, Kolymu, Angaru a Podkamennou Tunguzsku...

Díky tříletému pobytu uvnitř nejrůznějších místních etnických a sociálních komunit měl možnost seznámit se zdejšími poměry – každodenním životem a názory obyčejných lidí – komplexněji, než se to podaří mnohému "domorodci", žijícímu ve vzdálené metropoli, nebo zahraničnímu "expertovi", mnohdy navíc závislému na službách tlumočníka, během několikatýdenní expedice.

Cestujíc po Rusku dálkovými vlaky, maršrutkami a náklaďáky, občas pásovými transportéry, na palubě vrtulníku, nákladní lodi či tankeru, setkává se během svých cest s intelektuály i dělníky a řemeslníky, ministry i pastevci, vědci i šamany, rektory universit i venkovskými učiteli, žurnalisty, byznysmeny i politiky, s polárníky, piloty vrtulníků i šoféry náklaďáků; s lodníky, námořníky i rybáři. Diskutuje při šálku čaje či sklence vodky s místními umělci, spisovateli, válečnými veterány, lovci a zlatokopy, studenty i penzisty, buddhistickými mnichy, muslimskými imámy i židovskými rabíny, pravoslavnými popy i katolickými misionáři, s etnografy i příslušníky nesčetných původních etnik, aby své poznatky a zážitky následně prezentoval ve svých cestopisech, doplňujíc je vlastními úvahami.

Kniha je navíc doplněná zhruba 750 jedinečnými barevnými fotografiemi.“

Kompletní prezentace knihy (včetně recenzí a ukázek) je na webu  

http://www.cadpress.sk/tajmyr2018.htm

Objednáte-li si knihu přímo přes eshop CadPress: 

http://www.cadpress.cz

resp. přímý link
http://www.cadpress.cz/cadpress/eshop/0/0/5/11504-CESTA-NA-TAJMYR-F-R-Hrabal-Krondak ,
 jednak ušetříte zhruba 10% z běžné MO / pultové ceny v knihkupectvích,

Jednak zároveň podpoříte autora/vydavatele, který by jinak – při prodeji prostřednictvím VO distribuce – dostal pouze 1/3 z prodejní ceny!

další svazky edice

KOMPLETNÍ INFORMACE O KNIZE:

http://www.cadpress.sk/rusko2017.htm

nebo

 https://ferohrabal.blogspot.com/2021/12/cestovni-zapisky-z-ruska.html

Ukázky z obsahu / obrazové přílohy:

http://www.cadpress.sk/sibir2017ukazky.htm

 

Podrobné informace:

http://www.cadpress.cz/cadpress/eshop/0/0/5/11515-CESTA-NA-KONEC-SVETA-A-ZPET-2-Zapadni-Sibir

 

Obsah 2. dílu:

http://www.cadpress.sk/cnks2obsah.pdf

CITUJI Z OHLASŮ: 

„Toto je daleko, daleko více než jen cestopis. Mohu napsat jen jedno… Doporučuji…. Doporučuji… Doporučuji!“   -   Václav MARHOUL, filmový režisér

-----------

"Některé cestopisy se svou autentičností vymykají obvyklým popisům průběhu putování, památek a reálií, a jsou svým způsobem antropologickými sondami. Do této kategorie neotřelých pohledů na neznámé kraje patří i tato publikace. Autor se tak řadí po bok Jana Eskymo Welzla či Mnislava Zeleného-Atapany.     

Chcete-li se o Rusku dozvědět něco, co dozajista nevíte, určitě si knížku přečtěte."

                                                     

Prof. MUDr. Cyril HÖSCHL DrSc.

-----------

"Krondakovy knihy kombinují osobní svědectví z terénu s poznatky z dějin, politiky, mezinárodních vztahů, ekonomiky, kultury a životního stylu obyvatel navštívených zemí. Množství událostí a osudů - příběhy známých osobností i zcela neznámých lidí, postřehy z osobních setkání, úvahy o sociálním a ekonomickém prostředí, četné příhody, ze kterých se dají odečítat hlubší souvislosti - to vše pulzuje poutavým vyprávěním, doprovázejíc hlavní příběh, jehož aktérem je samotný autor, potulující se napříč onou širou zemí, mezi arktickou tundrou, sibiřskou tajgou a kavkazskými horami.

      Kniha Fera Hrabala-Krondaka je vynikající čtení pro každého, kdo se zajímá o zemi, kde se dnes minulost dere do budoucnosti."

PhDr. Grigorij Mojsejevič MESEŽNIKOV,

politolog a politický analytik, prezident Institutu pro veřejné otázky

-----------

 "Tato nejnovější Krondakova kniha nepředstavuje jenom pouhý další cestopis o Rusku doplněný stovkami jedinečných fotografií. Jde o cestopis “literárně-sociologicko-politologický“, resp. plasticky podaný reálný obraz dnešního Ruska z pera renomovaného českého cestovatele, jenž zná Rusko zřejmě lépe, než 90% Rusů. Hrabal-Krondak totiž momentálně nepochybně patří k největším znalcům dnešního Ruska u nás; 

Jaromír ŠTĚTINA, 

bývalý dlouholetý reportér z oblastí Sovětského svazu 

=================

Z tohoto cestopisu jsem vysloveně nadšen a doporučuji k přečtení.  S autorem nemusíte souhlasit v jeho politických názorech, je dosti kriticky k vládě Vladimíra Putina, ale jinak je to opravdu úžasný detailní cestopis po dnešní Ruské federaci.  

Lukáš Lhoťan

publicista

 

Mé rozhovory a vystoupení v médiích a recenze mých knih

BRITSKÉ LISTY:

https://www.blisty.cz/art/106314-ruskem-za-poznanim.html 

 

 

https://www.blisty.cz/art/106958-nejvetsim-nebezpecim-pro-rusko-je-jeho-rezim.html

https://ferohrabal.blogspot.com/2021/12/cestovni-zapisky-z-ruska.html

***

Vystoupení v diskuzním pořadu "Máte slovo" - 

téma Napětí na Ukrajině / Ruská hrozba

(Premiéra čtvrtek 10. 2. 2022 na ČT 1)

https://www.ceskatelevize.cz/porady/10175540660-mate-slovo-s-m-jilkovou/222411030520006/ 

 rozhovor v Startitupu 

👉 https://youtu.be/8YVr-eQ_nzI 

https://tv.idnes.cz/rozstrel/rozstrel-fero-richard-hrabal-krondak-cely-zaznam.V220128_120235_idnestv_jaha

nebo

https://vod.idnes.cz/a/2201/28/VF220128_170647_flv_middle_jaha.mp4

***

F. R. Hrabal-Krondak -- rozhovor o současném Rusku a rusko-evropských vztazích pro "Krajské listy" / 18. únor 2021:

https://www.facebook.com/fero.hrabal/posts/5320866491286721 
nebo
https://www.krajskelisty.cz/stredocesky-kraj/25283-kazda-ctvrta-ruska-rodina-obyva-drevenici-bez-wc-to-je-35-milionu-lidi-rika-cestovatel-fero-r-hrabalkrondak-pritom-se-kreml-ohani-raketami.htm

 

***

Rozhovor v iDnes / MF Víkend 20/8 2021:

https://www.idnes.cz/cestovani/kolem-sveta/rusko-cestovatel-a-spisovatel-fero-richard-hrabal-krondak-rozhovor.A210730_134802_kolem-sveta_hig?

 

 

***

Rozhovor o reálném aktuálním Rusku - FORUM 24:

https://www.forum24.cz/fero-hrabal-krondak-rusky-narod-je-osudove-poznacen-sovetskym-dedictvim/

***

 

Literárna revue 4/2021 / Sobota 13.02.2021

Hosťom Literárenej revue je FRANTIŠEK HRABAL KRONDAK - cestovateľ a autor knihy

CESTA NA TAJMYR alebo po Jeniseji k Severnému ľadovému oceánu:

https://www.rtvs.sk/radio/archiv/1099/1517565

 

***

FORUM 24:

https://www.forum24.cz/fero-hrabal-krondak-rusky-narod-je-osudove-poznacen-sovetskym-dedictvim/

 

 ***

https://www.forum24.cz/rusko-ktere-skoro-nikdo-nezna-cestopis-fero-hrabala-krondaka/

***

DENNÍK N:

https://dennikn.sk/2645204/pozoruhodne-knihy-o-krajine-kde-sa-minulost-derie-do-buducnosti

*** 

aktualiazce 23/06/23