OKUPACE KRYMU - ANEXE či SEBEURČENÍ ?



Přístup Ruska vůči krymským Tatarům potvrzuje ideovou kontinuitu ruské a sovětské politiky.
Skutečnou drzostí a cynismem je nazývat akce tatarských aktivistů bojujících proto okupaci své vlasti teroristickým činem. Terorismem bylo, když Rusové částečně vyvraždili a následně deportovali veškeré zbylé původní tatarské obyvatelstvo a díky této genocidě získali absolutní převahu v krymské populaci, stačí se mrknout na demografické tabulky  a historické mapy na blogu http://ferohrabal.blog.cz/1107/rusko-posledni-kolonialni-mocnost , resp. další:





Ukázkou přístupu k původnímu obyvatelstvu je i nedávné rozhodnutí (z 14/4 2016) krymské prokurátorky N.Poklonské pozastavit na anektovaném ukrajinském poloostrově činnost neformálního tatarského shromáždění medžlisu. Prokurátorka již dříve požádala o zařazení tohoto orgánu místní muslimské menšiny na seznam extremistických organizací, jelikož Medžlis odmítá ruskou anexi Krymu (řadě jeho představitelů zakázaly ruské úřady vstup na rodný Krym, resp. na ně vydaly zatykač jako na „protistátní živly“).






Nárok Ruska na Krym (či požadavek separatistů na připojení Donbasu k RF) je stejně legitimní, jako nárok Francie na oblast Maghrebu (pokud by předtím zmasakrovala a deportovala veškeré původní obyvatelstvo a pak si od bílých kolonistů nechala sehrát divadýlko o referendu); resp. „odvěký“ německý nárok na Sudety (podpořený případným plebiscitem po vyhnání českého obyvatelstva a pod kontrolou pozorovatelů z Třetí říše a spřátelených [quislingovských] delegací).

A ještě k omílanému žvástu, oblíbenému goebbelsovskému zdůvodnění ruského nároku na okupovaný Krym:
Přestože ruská média šíří lživé informace v tom smyslu, že snad Krym daroval Ukrajině osobně Nikita Chruščov (které iniciativně dále šíří různí internetoví trollové, nevzdělaní „žurnalisté“ i další pitomci), skutečnost byla diametrálně odlišná. V případě převodu Krymské oblasti nešlo o nějaký rozmar jednoho aparátčíka, nýbrž o normální legislativní proceduru, posvěcenou ústavodárnými orgány SSSR a Ruské i Ukrajinské republiky, jež tedy proběhla v souladu s ústavou Sovětského svazu i Ruské SFSR.
5. února 1954 schválilo Prezidium Nejvyššího sovětu Ruské SFSR (ruského parlamentu) rozhodnutí „O převodu Krymské oblasti z Ruské SFSR do Ukrajinské SSR”, 13. února 1954 ho schválilo Prezidium Nejvyššího sovětu Ukrajinské SSR (ukrajinského parlamentu). Dne 19. února 1954 schválilo Prezidium Nejvyššího sovětu SSSR dekret „O převodu Krymské oblasti z Ruské SFSR do Ukrajinské SSR“. Následně, 26. dubna 1954, vydal Nejvyšší sovět SSSR (parlament Sovětského svazu) zákon „O převodu Krymské oblasti z Ruské SFSR do Ukrajinské SSR“ a vnesl příslušné změny do sovětské ústavy (článku 22 o administrativním členění Ruské SFSR a článku 23 o členění Ukrajinské SSR). Nakonec schválil Nejvyšší sovět Ruské SFSR (ruský parlament) 2. června 1954 změnu článku 14 ústavy Ruské SFSR o administrativním členění Ruské SFSR. Nejvyšší sovět Ukrajinské SSR (ukrajinský parlament) schválil příslušnou změnu článku 18 ústavy Ukrajinské SSR 17. června 1954.








Jenže i mnozí rozumně uvažující Rusové si uvědomují, že izolacionizmus a dobrovolné vyčlenění z mezinárodního společenství se jim může vymstít a že i nacionalisty oslavovaná anexe Krymu se Rusku může vrátit jako bumerang. Může se totiž stát vítaným precedentem právě pro Číňany, kteří se nikdy nesmířili s ruskou anexí Vnějšího Mandžuska (dnešního Chabarovského a Primorského kraje) v 19. století. Logicky si říkají, že pokud může Rusko považovat za cár papíru ústavní zákon „O převodu Krymské oblasti z Ruské SFSR do Ukrajinské SSR“  z 26. dubna 1954 (navíc dodatečně stvrzený i vládou nástupnické Ruské federace v tzv. Budapešťském memorandu z r. 1994), potom může klidně i čínská vláda za cár papíru považovat Ajgunskou a Pekingskou smlouvu,  podepsanou navíc jednoznačně pod nátlakem.   (V druhé polovině 19. století Rusko přinutilo oslabenou Čínu k podepsání Ajgunské (1858) a Pekingské smlouvy (1860), na jejichž základě Čína ztratila všechna území na sever a východ od řek Chej-lung-ťiang (Amur) a Wu-su-li-ťiang (Ussuri) - včetně Sachalinu - ve prospěch Ruska.)





Jelikož internetová diskuzní fóra jsou zahlcena "zasvěcenými" komentáři kremlobotů a zlomyslných rusofilních trollů, kteří ovšem znají Rusko vesměs jen z TV, resp. nějaké goebbelsovsko-kremelské hlásné trouby (Sputniku, Aeronetu, Parlamentních listů apod.) anebo ze zájezdu ROH / SČSP, věnuji raději energii postupnému zpracování svých poznatků a názorů do knižní podoby, přesněji do zhruba osmisvazkové edice, shrnující především mé zážitky z cest po Rusku a teritoriu bývalého SSSR, kde jsem během poslední dekády prožil více než 3 roky, během nichž jsem navštívil všechny republiky a oblasti RF, důsledně se vyhýbajíc Potěmkinovým vesnicím (turistickým destinacím).

Pokud tedy máte předběžný zájem o můj sociálně-antropologicko-politologický cestopis, rodící se pod pracovním názvem
"Napříč zemí, kde dnes znamená včera aneb Z Bratislavy na Čukotku",
ze kterého tu a tam v internetových diskuzích průběžně přetiskuji úryvky,
stačí, když se přidáte do některé z FB-skupin,
kde bude následně určitě uveřejněno avízo, takže vydání 1. svazku nepropásnete:

Knihy - ABRAXAS / CAD Press:

CESTOVÁNÍ / Expedice za hranice všedních dnů:

Obsah I.-V. svazku najdete na webu: http://cadpress.sk/cestopisy.htm



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Drtivá porážka Ruska - jediná šance na dosažení míru v Evropě!

"RUSKÁ PRAVDA" a skutečnost

Proč nikdo nemá rád Rusko - kromě nácků a rudých švábů