OSVOBOZENÍ EVROPY a U.S. IMPERIALISMUS

MÝTY O OSVOBOZENÍ EVROPY a U.S. IMPERIALISMU

EVROPU fakticky OSVOBODILI Američané 

(nebýt mezinárodních dohod, osvobodila by US Army pohodlně jak Prahu, tak oblasti min. na linii K.Vary--Hradec Král.--Jihlava), 

navíc i 

SEV. AFRIKU i JV. a VÝCHODNÍ ASII a PACIFIK, 

zatímco Rusové "osvobozovali" hlavně sebe a své budoucí kolonie. Celé slavné "osvobození" ČSR Rudou armádou je mýtus. Fakticky nás osvobozovali Američané a Rumuni. Sověti si pouze vyřizovali účty s někdejším spojencem a poté úhlavním nepřítelem, resp. sledovali své vlastní zájmy.

Podíl Sovětů a západních Spojenců na osvobození Evropy ...

....a světa

    

O možnosti postupu americké armády daleko za politiky dohodnutou demarkační čáru svědčí samotná skutečnost, že již 8. května 1945 dorazila kolona americké armády (16. obrněné divize) bez problémů až do štábu maršála Schörnera ve východočeských Velichovkách (o čemž se Sověti dozvěděli až z rozhlasu):

Americká mise do Velichovek byla významnou událostí posledních dnů války. Dohodly se na ní a provedly ji obě bojující strany po bezpodmínečné kapitulaci. Obě strany měly zásadní zájem na zachování životů svých vojáků. Američané po dohodě s Brity navrhli vyslat vojenskou misi, jež měla s polním maršálem Ferdinandem Schörnerem, velitelem armád Mitte, projednat kapitulační podmínky a přesvědčit jej o nutnosti jejich dodržení. 
Německé vrchní velení ve Flensburgu souhlasilo s touto akcí a podle dohody určilo pro misi svého styčného důstojníka plk. Meyer-Detringa, přednostu plánovacího odboru OKW. Hlavním důvodem tohoto rozhodnutí německé strany bylo, aby co největší počet německých vojáků padl do zajetí americké armády. 
I když se nepodařilo zcela vyloučit následné bojové střety i po této misi, je jisté, že ustupující německé jednotky zanechaly těžké zbraně na místě, kde je zastihl rozkaz. Tím bylo nepochybně zamezeno dalším velkým a zcela zbytečným ztrátám. 

O tom, jak vypadalo "osvobozování" ČSSR Rudou armádou, a jak mohlo vypadat, nebýt Stalinem vnucené demarkační linie, vypovídá případ tzv. Mise Velichovky! 

Zatímco Rudá armáda ještě během 9. května sváděla boje u Náchoda a teprve 10. května dosáhla Jaroměře.

Kolona 23. průzkumné squadrony 16. obrněné divize 3. US armády dorazila již 8. května 1945 do lázní Velichovky, jež byly následně oficiálně osvobozeny Sověty až 11. května 1945.

Osvobození královéhradeckého okresu bylo v podstatě dokončeno 11. května, přičemž namísto "osvobození" by se hodilo slovo "obsazení", jelikož všichni němečtí vojáci pak z města ustoupili během 8. května (hned po předání ultimáta ke složení zbraní americkými parlamentáři), takže první ruské jednotky, které do Hradce Králové vstoupily 9. května ráno od Třebechovic, už v ulicích zastihly jen vítající obyvatele města. Podobně jako ve většině českých měst, která byla vesměs týden před příjezdem rudoarmějců v rukou povstalců.

Dnes je již zřejmé, že ona - 40 let úmyslně zamlčovaná - americká mise de facto zachránila Prahu před zničením, jakož i zabránila možná desetitisícovým ztrátám na životech, k nimž by došlo, pokud by se milionová armáda maršála Schörnera nepodřídila doručené výzvě ke kapitulaci a rozhodla se - namísto úprku k Američanům - dále bojovat.

A pokud jde o onu „krev prolitou rudoarmějci při osvobozování evropských národů“, zkuste mi ukázat aspoň jednu jedinou zemi, kterou Rudá armáda SKUTEČNĚ KDY OSVOBODILA, tj. kterou následně sama nevydrancovala a neokupovala. Rád se nechám poučit, možná mi něco uniklo.

Kromě mýtu o záchraně světa Rudou armádou je dalším oblíbeným tématem antiamerikanistů komunistická báchorka o amerických imperialistických intervencích (do nichž se nestydí cynicky zahrnout ani mezinárodní zásah s mandátem OSN během napadení Jižní Koreje severokorejskými a čínskými komunistickými hordami).

JENŽE

Zatímco zahraničně-politické angažmá USA bylo od r. 1945 vesměs motivováno snahou o zachování status quo a nebylo spjato s jakýmikoliv územními nároky (a lze je de facto považovat za politiku zadržování komunismu a stabilizace mezinárodní situace), sovětský režim sledoval při svých vojenských dobrodružstvích i při tzv. "vývozu revoluce" jednoznačně expanzionistické, světovládné cíle, nastolení nového světového řádu, samozřejmě pod taktovkou Moskvy. A Putinovo Rusko se pokouší na tradici carského a sovětského imperialismu navázat (využívaje stejných zdůvodnění

Stačí se podívat na mapy, znázorňující poválečné ruské (potažmo sovětské) teritoriální zisky (Bukovina, Besarábie [mom. Podněstersko], východní Polsko, Východní Prusko, Zakarpatská Ukrajina, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Karélie, Tuva, Sachalin, Kurilské ostrovy), resp. i územní požadavky vznesené vůči okolním zemím (Finsko, Írán, Turecko).

Tajný dodatečný protokol k sovětsko-německému paktu o neútočení

U příležitosti podepsání paktu o neútočení mezi Německou Říší a Svazem sovětských socialistických republik podepsaní zplnomocněnci obou stran vedli přísně důvěrné rozhovory o otázkách hranic jejich daných sfér vlivu ve východní Evropě. Tyto rozhovory vedly k následujícím závěrům:
1. V případě nového územního a politického uspořádání oblastí náležejících k baltským státům (k Finsku, Estonsku, Lotyšsku, Litvě) bude severní hranice Litvy tvořit rozhraní mezi sférami vlivu Německa a SSSR. V této souvislosti obě strany uznávají zájem Litvy na území Vilna (Vilniusu).

2. V případě nového územního a politického uspořádání oblastí náležejících k polskému státu bude rozhraní sfér vlivu mezi Německem a SSSR tvořit zhruba linie řek Narev, Visla a San.
Otázka, zda zájem obou stran bude vyžadovat udržení nezávislého polského státu a jakými hranicemi má být tento stát vymezen, bude moci být definitivně vyřešena teprve v průběhu dalšího politického vývoje.

V každém případě budou obě vlády řešit tuto otázku přátelskou dohodou.
3. Pokud se týče jihovýchodní Evropy, zdůraznila sovětská strana svůj zájem na Besarábii. Německá strana potvrdila svůj naprostý politický nezájem o tyto oblasti.

4. Tento protokol budou obě strany považovat za přísně tajný.

Moskva, 23. srpna 1939

Za vládu Německé Říše: von Ribbentrop Zplnomocněnec vlády SSSR: V. Molotov

Na druhou stranu bych rád věděl, které území si ve stejném období přisvojily USA!? Ty naopak dobrovolně vrátily i tzv. Panamské průplavové pásmo pod jurisdikci Panamy (stejně jako daly dávno svobodu Filipínám a Kubě, v době kdy Rusko připojovalo Kavkaz a čínská území Vnějšího Mandžuska – dnešní Amurská oblast a Chabarovský a Primorský kraj RF), k čemuž je nemohl nikdo donutit.

Je třeba si uvědomit, že ZATÍMCO PRÁVĚ AMERIKA UŽ 100 LET TAHÁ Z BRYNDY NAŠI ROZHÁDANOU A OPORTUNISTICKOU EVROPU (a to nemám na mysli jen 1. i 2. světovou válku[1], Američani za nás totiž krváceli v boji proti fašismu a komunismu po celém světě i v době, kdy většina Čecháčků lezla náckům a komunistům do zadku, resp. nadšeně budovala socialismus a navíc ještě pomáhala vyzbrojovat komunistické hordy po celém světě od Kambodže a Koreje přes Sýrii, Etiopii, Angolu až po Grenadu, proti nimž vedli Američani ony "imperialistické války"[2]), RUSKO STÁLO VŽDY V HISTORII NA OPAČNÉ STRANĚ BARIKÁDY NEŽ ZÁPADNÍ DEMOKRACIE (od bratření s Habsburky a Hitlerem přes korejskou, vietnamskou a arabsko-izraelskou válku, až po podporu arabským diktátorům, Kaddafímu, Saddámovi a Assadovi).

Právě proto se také i naši internetoví pseudopacifisté (čti antiamerikanisté), stejně jako ruští nacionalisté, tak usilovně snaží zlehčovat zásluhy USA na porážce nacismu a japonského imperialismu, ohánějíc se demagogickými polopravdami a mystifikacemi, velmi často pocházejícími ještě z propagandistické dílny KSSS. Z nich je nejoblíbenější známé porovnávání počtu válečných obětí, jenž má podle nich být nějakým objektivním vzorcem vypovídajícím o poměru zásluh Ruska a USA, potažmo západních Spojenců.

1) Oněch 23 mil. ruských "obětí", které s oblibou uvádějí, nelze porovnávat s oběťmi americkými, jelikož to nejsou počty padlých vojáků, nýbrž celkové ztráty včetně civilního obyvatelstva, z nichž 90% ovšem nepadlo ani za nás, ani za Rusko. Podobné statistické srovnávání ztrát je nesmysl, jelikož Američani nevedli boj na svém území (taková statistika pak sčítá hrušky s jablky a výsledkem je pustá demagogie).

2) Minimálně polovina padlých ruských vojáků (z celkového počtu 8 mil.), pak jde na vrub cynismu, bezohlednosti a neschopnosti sovětských maršálů, kteří je hnali jako dobytek na smrt, pěšáky a kozáky na koních proti tankům. (Jsou doloženy četné příklady, kdy se ocitly na frontové linii celé útvary bez jakékoliv výzbroje nebo střeliva, jelikož postup fronty byl rychlejší, než fungování týlového zabezpečení.)

Mimo toho, že sovětské archivy jsou obecně nedůvěryhodné (včetně uváděného počtu padlých a zajatých), nutno brát do úvahy i skutečnost, že značná část obětí zemřela na následky nemocí, podchlazení a podvýživy (kvůli váznoucímu zásobování), nikoliv nepřátelských operací.

3) A hlavně je tu morální disproporce: Na rozdíl od Ruska, Američani vesměs bojovali „za druhé“ a osvobozená území neplánovali rovnou anektovat! Kdežto Rusové, co osvobodili, to si ponechali minimálně na několik desetiletí, značná území pak dodnes – těžko pak hovořit o „osvobození“! Pokud by západní Spojenci povýšili politická hlediska nad hlediska vojensko-strategická, stejně jako činil Stalin (tj. i na úkor vyšších ztrát a prodloužení války), a akceptovali Churchillův vizionářský plán[3], jenž byl založen na přesunutí těžiště válečných operací do Středomoří, aby bylo obsazením Itálie a Balkánu zároveň nejen zajištěno odříznutí Německa od rumunských naftových polí, ale i zabezpečení oblasti jižní a střední Evropy před sovětskou okupací a následným nastolením prosovětských režimů, vyvíjel by se průběh války i poválečné uspořádání Evropy zcela jinak.[4]

Bohužel (hlavně pro národy východní Evropy), na rozdíl od Sovětů, kteří bezohledně obětovávali desetitisíce vojáků ve zbytečných a chaotických operacích (Karpatsko-dukelské, Ostravské a pod.), v horečné snaze urvat ještě v závěrečné fázi války co nejvíce území, Spojenci nakonec upřednostnili strategicky výhodnější variantu, tj. hledisko vojenské namísto politického (mocenského), a tak přenechali téměř polovinu Evropy na pospas nové diktatuře, jejíž nebezpečí si uvědomili až v okamžiku, kdy si Rusko začalo "osvobozená" území přivlastňovat a dokonce i svou sféru vlivu rozšiřovat.

I tak Evropu fakticky osvobodili Američané (ani nemluvě o ostatních částech světa) a nebýt mezinárodních dohod, osvobodila by US Army jak Prahu, tak oblasti minimálně na linii K.Vary−Hradec Král.−Jihlava (kterou byli schopni dosáhnout dávno před Rudou armádou), zatímco Rusové osvobozovali hlavně sami sebe, resp. své budoucí kolonie (dá-li se v této souvislosti nazvat vyhnání jednoho okupanta druhým osvobozením).

A pokud nebyl SSSR zničen ještě před vstupem Ameriky na evropské válčiště, je to jen zásluha ohromné materiální pomoci USA poskytované Sovětům. I racionálně uvažující ruští historici připouštějí, že Rusy fakticky zachránily americké zbraně, vodka a mráz. (Ruská zima 1941-42 byla nejkrutější za několik desetiletí a padlo jí možná dokonce paradoxně, díky katastrofálnímu zásobování a výstroji, za oběť více samotných sovětských vojáků než Němců).

Dnes se samozřejmě vnucuje otázka, zda by pro nás nebylo lepší, pokud by tehdy Západ postupoval pragmaticky, tj. nechal nacisty a komunisty zmasakrovat se mezi sebou, aby následně vítěze této bitvy čerta s ďáblem rozdrtil v bitvě poslední!

Hlavně však, nejen levičákům, ale i mnohým historikům jaksi uniká fakt, že 2. světovou válku vlastně rozpoutali − s vidinou světovlády − společně Hitler se Stalinem, kteří se v r. 1939 podělili o Polsko a odsouhlasili sféry následné sovětské expanze, jejímiž prvními oběťmi bylo Finsko, napadené Sověty v listopadu 1939,[5] a poté Estonsko, Litva, Lotyšsko a Rumunsko. (Sovětská anexe Besarábie a severní Bukoviny v létě 1940 de facto vehnala Rumunsko do náruče Hitlerovi; byla totiž hlavním důvodem zapojení rumunské armády do války po boku wehrmachtu, stejně jako v případě Finska.)

Stejně tak jako skutečnost, že válečné angažmá USA nezačalo vyloděním v Normandii, jak se nám to pokoušeli nabulíkovat komančové (a nadále snaží vsugerovávat antiamerikanističtí trollové), ve snaze zlehčit a bagatelizovat podíl západních Spojenců na porážce nacismu a výsledcích 2. světové války.

Naivní rusofilové i protřelí antiamerikanističtí propagandisté rádi zapomínají, že fronta anglo-americké aliance se táhla od severního polárního kruhu přes severní Afriku, Senegal a Střední Východ, a dále po Eritreu, Somálsko a Madagaskar, jakož i od Aleutských ostrovů po Barmu, Indii, Novou Guineu a Austrálii.

Operačním prostorem západních Spojenců byly obrovské plochy Atlantického, Indického a Pacifického oceánu, ledové pláně Grónska a Svalbardu, stejně jako filipínské a malajské bažiny, a svými operacemi proti armádám Osy v Africe, Asii a Oceánii (a jejich zásobovacím trasám) odlehčovali Rusům nápor na východní frontě.[6]

A to už ani nemluvě o speciálních operacích spojeneckých jednotek SEO a OSS, jakož i leteckém zásobování hnutí odporu a partyzánských oddílů na území okupovaných zemí, včetně Albánie, Jugoslávie, Řecka a Slovenska (během SNP) a masivních leteckých úderech proti nacistickým/fašistickým armádám, komunikačním uzlům, zbrojním závodům, ropným rafineriím a dalším strategickým cílům Osy − na území Německa, Polska, Čech, Slovenska, Maďarska, Rakouska, Jugoslávie a Rumunska − jež následně obsadila Rudá armáda, které spojenecké letecké svazy de facto "čistily cestu"!

4) Chytrákům zpochybňujícím podíl Ameriky na výsledcích 2. světové války doporučuji přečíst si aspoň stručný článek ruského autora Stanislava Koroleva: Důležitost americké role v 2. světové válce (http://ferohrabal.blog.cz/1512/)

, resp. na http://ferohrabal.blogspot.com/2017/04/americka-valecna-pomoc-sovetskemu-svazu.html nebo  http://forum24.cz/kolik-pomoci-spojenci-za-valky-poslali-sovetskemu-svazu/

Při hodnocení podílu Spojenců na porážce Osy, nelze opomenout jejich zásluhu na průběžné eliminaci německého strategického průmyslu, jež se následně odrážela i v oslabení zbrojních a výstrojních dodávek pro východní frontu. Německý průmysl byl totiž z velké části závislý na dodávkách surovin z okupovaných území a mimoevropských zemí, které systematicky narušovaly operace spojeneckého letectva a námořnictva.

Naopak Rusové (Sověti), kteří si nyní hrají na nevinnou oběť nacistické agrese, potažmo zachránce světa, pomáhali v počátcích války nacistický válečný potenciál budovat.

Až do Hitlerova vpádu do SSSR znamenala pro nacistické hospodářství významnou pomoc při eliminaci důsledků britské blokády německo-sovětská spolupráce na základě obchodní smlouvy z 11. února 1940. V letech 1940-41 exportoval Sovětský svaz do Třetí říše 85% německé roční spotřeby obilí, 70% fosfátů, 40% nafty a 30% spotřeby niklu. Dle německých statistik bylo od prosince 1939 do května 1941 dovezeno ze Sovětského svazu 998,8 tisíc tun ropných produktů, 214,5 tisíc tun fosfátů, 184,9 tisíc tun manganové rudy, 114,2 tisíc tun bavlny, 24,3 tisíc tun chromové rudy a 12,3 tisíc tun azbestu.[7]
==============================================================================

A ještě stručné nakouknutí do další kremlobotům nepříjemné kapitoly:

%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%%

O podílu západních Spojenců a Sovětů na vítězství nad nacismem a fašismem  nejlépe vypovídají dobové mapy a animace

http://www.lrwieland.com/pboothe/Magnet-World-History-03-04/World%20History%20Magnet/2004_2005_MAIN/MAPS/Content_Maps/6th-Six-Weeks/World_War_II_Asia_Pacific.jpg

a

http://oldkas.upol.cz/Mapy/XL/protijaponskavalka.jpg

https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/f/fa/Operation_Downfall_-_Map.jpg

https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/6/6a/1945-08-01JapWW2BattlefrontAtlas.jpg

http://www.ibiblio.org/hyperwar/USA/RptsMacA/I/img/RptsI-P112.jpg

Další mapy k podílu západních Spojenců na porážce Osy:

Spojenecké operace v Africe a S.Východě - mapy

---

[1] Válečné oběti USA v "cizích válkách":  WW1 - 118 000 mrtvých (http://ivy.sgo.cz/dejepis/pt/1_sv_valka.pdf);  WW2 - 450 000 mrtvých (http://en.wikipedia.org/wiki/World_War_II_casualties); Vietnam: 60 000 mrtvých; Korea: 50 000 mrtvých.

[2] U mnoha "amerických válek" bylo problémem spíše pozdní zahájení či předčasné ukončení, než to, že nebylo dosaženo proklamovaného cíle - ono naprosté zničení komunismu či islamistické hrozby by totiž nebylo možné bez souběžného apokalyptického zničení celého teritoria, čemuž vždy zabránilo spíše humanisticko-demokratické americké (potažmo západní) veřejné mínění, než potenciál toho či onoho protivníka. Ona pofiderní americká "nevítězství" jsou tedy jen projevem slabosti demokracie tváří v tvář nestvůrným orientálním ideologiím a barbarství.

[3] Churchill byl již iniciátorem britské invaze do Řecka na jaře 1941, jež měla rovněž za jeden z hlavních cílů odřezání sil Osy od rumunských naftových polí (byla však tehdy odsouzena k neúspěchu vzhledem k neschopnosti samotné řecké armády a nedostatečným silám vyčleněným pro operaci britskou vládou). Jeho jasnozřivý postoj ohledně sovětských ambicí a záměrů byl i motivem atentátu, který na něj spáchali řečtí komunističtí teroristé (zřejmě ve spolupráci s NKVD) v Aténách v r. 1944.

[4] Už v dubnu 1945 označil Churchill postup sovětských vojsk do střední Evropy za jednu z „nejsmutnějších událostí v dějinách Evropy, pro kterou není srovnání“.

[5] Sovětský svaz byl za tuto agresi 14. prosince 1939 vyloučen ze Společnosti národů, a francouzská a britská generalita v té době dokonce zvažovala, v souladu se spojeneckou smlouvou, odvetný útok na severní Kavkaz, včetně bombardování ázerbajdžánských naftových polí.

[6] Jen v Africe ztratily síly Osy téměř milion mužů, 2 500 tanků a mnoho dalšího vojenského materiálu.

[7] Tyto dodávky zahrnovaly hlavně ropu, kaučuk, fosfáty, železnou, manganovou a chromovou rudu, platinu a další kovy. To, do jaké míry byly sovětské dodávky ropy pro německou ekonomiku důležité, dokládají statistické údaje o celkových německých zásobách paliv a podíl SSSR na celkovém dovozu. Jen v r. 1940 Německo dovezlo ze Sovětského svazu 1,6 milionů tun paliv, což představovalo 42 % importu této komodity. Sovětské dodávky přírodního kaučuku tvořily v r. 1940 přes 30% objemu německého importu. Ovšem SSSR se ve 40. letech podílel i na zprostředkování nákupu a dopravě strategických surovin pro německý průmysl z třetích zemí – Argentiny, Bolívie, Brazílie, Kuby, Afghanistánu, Íránu, Filipín, Japonska a Mandžuska (okupovaného Japonskem). Celkový německý dovoz ze Střední Asie a Dálného východu činil za půldruhého roku před napadením SSSR 661 tisíc tun surovin, z toho 67 % bylo realizováno přes sovětské zprostředkovatele. Objem zboží pro Německo přes Transsibiřskou magistrálu od ledna 1940 do května 1941 činil dle sovětských statistik celkem 378,61 tisíc tun; včetně 203,5 tisíc tun surové bavlny (z toho 58 % pocházelo z tranzitních zemí). Např. z Mandžuska pocházelo v předvečer války 50 % kaučuku a 40 % wolframu, jež byly dodány do Německa prostřednictvím sovětských železnic. (Konkrétně wolfram byl vrcholně strategickou surovinou, díky své vysoké hustotě používanou k výrobě penetračních projektilů k proražení pancéřování nepřátelských tanků a stěn bunkrů.)