Podíl Sovětů a západních Spojenců na osvobození Evropy a světa
Motivací ke vzniku tohoto blogu je fakt, že některé
komentáře zlomyslných rudých švábů a nevzdělaných hlupáků k tématu II. světové
války jsou ve stylu protektorátních
novin nebo Rudého práva!
Je trapné, jestliže se někdejší kolaboranti s
okupační mocí, potažmo jejich potomci, pokoušejí zlehčovat, bagatelizovat lví podíl
USA (a západních Spojenců obecně) na porážce nacismu / fašismu!
Rudí
švábové přehlížejí i fakt, že západní Spojenci (UK+USA) vstoupili do války
proti OSE již v r. 1940-41. Když kremloboti, pseudohistorici a
antiamerikanističtí trollové stále dokola repetírují svou písničku o tom, jak
se Američané zapojili do II. světové války, "až když bylo skoro
dobojována", resp. "jak téměř celé břemeno války na fašismem
spočívalo na bedrech Rudé armády", rádi přehlíží nepříjemná fakta, která
se jim nehodí do krámu:
1) Že
západní Spojenci se zapojili do války proti Třetí říši, potažmo Ose, již v již v letech 1939-1940 (během bojů v Belgii, Francii, Norsku[1] a severní Africe[2]), resp. na jaře 1941 (v Řecku[3] a v Levantě[4]), kdy Sověti ještě fedrovali do Třetí říše miliony tun strategických
surovin pro válečný průmysl. Všude jednotky V. Británie a Commonwealthu navíc
narazily na německé tankisty a piloty vycvičené v SSSR a tanky ze sovětské
oceli poháněné sovětskou naftou.
2) Že už v
r. 1941 měla americká armáda plné ruce práce v Pacifiku – od Aljašky po Havaj,
kde se pokoušela zastavit japonskou invazi, ohrožující i ruský Dálný východ,
Indii a Austrálii.
3) Že prologem otevření Západní fronty ("Operace Overlord"),
potažmo zapojení amerických jednotek do boje proti Wehrmachtu, byla fakticky
již "Operace Torch" (zahájená v sev. Africe v listopadu 1942) na
kterou navázala "Operace Husky" (invaze na Sicílii v r. 1943). Ovšem
již v lednu 1942 vyslalo americké velení též první jednotky do Evropy[5] a do bojů v Africe se Američané
zapojili v květnu 1942. Již v červnu 1942 pak zahájilo americké letectvo[6] nálety na Balkán bombardováním
rumunské naftové rafinerie v Ploješti. Vzdušná podpora amerického letectva,
dislokovaného v Palestině a Egyptě, sehrála pak důležitou roli i v klíčové
bitvě u egyptského El Alameinu v říjnu 1942.
Tak kdepak potom vidí soudruzi nějaké otálení či
vyčkávání?
[1]
Bojů v Norsku v květnu až červnu
1940 se zúčastnil
britský,
francouzský
a polský
expediční sbor,
britské
válečné loďstvo a
letectvo.
[2]
Severoafrická kampaň (pouštní válka)
probíhala
v severní
a východní
Africe od 10. června 1940 do 16. května 1943, kdy po spojeneckém útoku
na Tunisko kapitulovaly poslední německo-italské jednotky.
[3]
V dubnu 1941 bojoval Britský
expediční sbor
generála
Wilsona (složený z
britských,
australských,
novozélandských a
polských
jednotek) v Řecku
po boku řecké armády, ze
62 000 mužů
jich sbor ztratil téměř 12 000.
[4]
Syrsko-libanonské tažení
Spojenců
pod kódovým označením
"Operace Exporter" proti jednotkám vichistické Francie v Sýrii a
Libanonu. Operace se zúčastnily i 11. československý pěší prapor.
[5]
Šlo o útvary 34. pěší divize "Red Bull" přepravené na
dvou dopravních
lodích
(Chateau Thierry a Stratford) do Severního
Irska.
4)
Kdyby bombardéry USAF a RAF nečistily "vítězné" Rudé armádě cestu
(masivními nálety od Dánska přes Polsko a Slovensko po Rumunsko, Bulharsko a
Řecko), nedorazila by do Prahy ani do Vánoc 1945
a
5) a především, že USA neměly nejen žádný racionální důvod, ale ani jakoukoliv
morální povinnost zapojit se do evropské války a zachraňovat režimy, které si v
podstatě vesměs nezadaly s německým či italským. Mohly se klidně spokojit s
programem Lending & Leasing a evropské bojiště sledovat ze zámoří, a to již
proto, že zde – kromě případu Beneluxu, Francie či Československa − de facto
zpočátku ani nešlo o nějaký boj dobra se zlem. Vždyť Antonescu, Horthy,
Dollfus, Karadjordjević, Pavelič, Pilsudski a Tiso si v r. 1939 mohli klidně
podat ruku třeba s Mussolinim. O režimu sovětském, který se fakticky na
rozpoutání války podílel, už ani nemluvě.
Přitom
významná materiální pomoc Západu, především z USA, byla pro SSSR otázkou
přežití. Jednalo se o zbraně (například přibližně 22,1 tisíc letadel, 10 tisíc
tanků, 376 tisíc nákladních aut, 35 tisíc motocyklů, 132 tisíc automatických
zbraní atd.), suroviny i potraviny. Ruská historička Natalja Butenina s
odvoláním na západní zdroje, především Roberta Jonese, odhaduje velikost
zahraniční pomoci bojujícímu Sovětskému svazu na 7% jeho HDP. Konkrétně se ze
strany Spojených států jednalo o dodávky ve výši 11,319 miliard dolarů (85,7% z
celku), z Velké Británie za 1,693 miliard dolarů (12,8%) a z Kanady v hodnotě
200 milionů dolarů (1,5%). Americký historik T. H. Vail Motter propočetl
celkovou hodnotu západní pomoci Sovětskému svazu na 17 499 861 dolarů, přičemž
z geopolitického hlediska velmi zajímavě charakterizoval i námořní trasy, po
kterých byly dodávky transportovány:
→
Transpacifická cesta. Přes tuto trasu směrem na sovětský Dálný východ bylo z
USA dopraveno 47,1 % západní pomoci, přibližně 8,2 miliónu tun nákladu plus
tisíce letadel přelétající na trase Anchorage-Jakutsk-Krasnojarsk.
→
Perský záliv. Přes Írán bylo dopraveno 23,8 % západní pomoci, přibližně 4,2
miliónu tun.
→
Severní cesta. Touto nejrychlejší, ale také nejriskantnější trasou směrem na
Murmansk a Archangelsk bylo z USA, Kanady a Velké Británie dopraveno 22,7 %
západní pomoci, přibližně 4,0 miliónu tun.
→
Černomořská cesta. Přes Irák a hlavně Írán směrem na sovětské oblasti
Kaspického moře (Beslan, Ašchabad a Baku) bylo dopraveno 3,9 % západní pomoci,
přibližně 680,7 tisíc tun.
→
Severní mořská cesta. Touto trasou bylo směrem na Murmansk dopraveno 2,5 %
pomoci z USA, přibližně 452,4 tisíc tun.
...
a odpočítáme-li znovudobytá (či nově nabytá) teritoria SSSR, je i z letmého
pohledu na mapu http://www.cadpress.sk/mapa_osvobozeni_evropy.jpg (nebo http://www.cadpress.sk/operacni_prostor_spojencu_wwii.jpg
) jasné, že většinu Evropy OSVOBODILI ZÁPADNÍ SPOJENCI!, přičemž při dobývání
východní Evropy pomáhalo Sovětům spojenecké letectvo, jehož bombardovací svazy
likvidovaly zbrojní závody, naftové rafinerie, letiště a železniční uzly na
území celého Německa, Protektorátu ČaM, Polska, Slovenska, Maďarska, Rakouska, Bulharska,
Rumunska, Jugoslávie i Řecka.
Vedle snahy zpochybnit význam americké pomoci
pokoušejí se kremloboti reinterpretovat tuto pomoc jako bezskrupulózní
"kšeft amerických buržujů, kteří se na válce namastili kapsy", s tím,
že si Američané svou pomoc nechali bohatě zaplatit. Samozřejmě, že část této
pomoci byla kompenzována sovětskými dodávkami zlata,
diamantů a platiny, ovšem – v souladu s ruskou / sovětskou tradicí ignorování
smluvních závazků – i tak zůstali Sověti po válce Američanům dlužni 722
milionů dolarů. Nakonec po dlouhých jednáních mezi SSSR a USA v r. 1972 prominuly
Spojené státy Rusům celý dluh až na jeho část za stroje použitelné i pro mírové
účely ve výši asi 100 mil. USD, které Rusko (jako nástupnický stát po SSSR)
dluží dodnes!
Ovšem je třeba zdůraznit, že Američané neměli
žádnou morální povinnost sponzorovat tuto cizí válku, evropský boj proti
nacismu, a zvláště ne v případě SSSR, který se jednak podílel na budování
nacistické vojenské mašinerie, jednak i na rozpoutání této války, jakožto tichý
společník Osy.
Nutno též poznamenat, že v případě ostatních spojeneckých zemí byl po přijetí Marshallova plánu zbytek jejich dluhu propojen s novými úvěry, kdy jim bylo až 90% válečného dluhu odpuštěno (zbraně byly odepsány zcela a civilní zařízení třeba Velké Británii prodáno za 10 % ceny).
Nutno též poznamenat, že v případě ostatních spojeneckých zemí byl po přijetí Marshallova plánu zbytek jejich dluhu propojen s novými úvěry, kdy jim bylo až 90% válečného dluhu odpuštěno (zbraně byly odepsány zcela a civilní zařízení třeba Velké Británii prodáno za 10 % ceny).
V neposlední řadě pak kremlobotům a
antiamerikanistům uniká (zřejmě vědomě), že naše "osvobození" Rudou
armádou nebyla také levná záležitost. Cena za toto "osvobození"
dosáhla astronomických částek, vezmeme-li v potaz, že Sověti nejen využívali a
podřizovali ekonomiku porobených satelitů svým zájmům a 40 let drancovali
"osvobozená" území, ale navíc konkrétně v Československu se
zasloužili i o ekonomický úpadek, který pociťujeme ještě 30 let po odchodu okupační
armády, kdy ještě stále dobíháme životní úroveň států. které před nástupem
socialismu byly daleko za námi.
Chytrákům
zpochybňujícím podíl Ameriky na výsledcích 2. světové války doporučuji přečíst
si aspoň stručný článek ruského autora Stanislava KOROLEVA: "Důležitost
americké role v 2. světové válce" (http://ferohrabal.blogspot.sk/2017/06/dulezitost-americke-role-v-2-svetove.html ) a práce jeho kolegů (když už mají averzi k
jakýmkoliv západním pramenům anebo neovládají žádný jazyk).
Co se týče literatury, pak kromě Suvorovových
knih " Všechno bylo jinak
aneb Kdo začal druhou světovou válku?"
(rusky Ледокол), "Proč Sovětský
svaz prohrál druhou světovou válku" (Poslední republika I.), Porážka
(Poslední republika III.), "Stín vítězství" atd..., zároveň
vřele doporučuje knihy "Zfalšovaná historie Druhé světové války" a
"Vymývání mozků: zfalšované dějiny sovětsko-německé války" (Фальшивая
история Великой войны. Яуза, Эксмо. Moskva 2008; Мозгоимение: Фальшивая история
Великой войны. Яуза, Эксмо. Moskva 2010) od dalšího ruského historika
zabývajícího se dějinami II. světové války, Marka SOLONINA. Jeho další kniha
věnovaná tomuto tématu je "23. červen aneb Opravdový den
"M"." (rus. 23 июня: „День М“. Яуза, Эксмо. Moskva 2007.)
Jakož
i "Dějiny Ruska" prof. ZUBOVA nebo knihu prof. MANNANOVA
"Vojenské aspekty zahraniční politiky SSSR konce 30. let. Bylo sovětské
vedení připraveno na velkou válku?" (Военные аспекты внешней политики СССР
конца 30-х годов. Издательство БГПУ, Уфа 2001), kterou před časem rovněž příliš
nepotěšil oficiální propagandě poplatné kolegy-historiky, představitele ruské
generality ani putlerovské šovinisty (postoje a názory prof. Mannanova zcela korespondují
s tezemi a fakty prezentovanými Suvorovem v jeho knize Všechno bylo jinak aneb Kdo začal druhou světovou válku?).
Všechny
impertinentní otázky neználků a
rudých švábů jsou dávno zodpovězeny v mých článcích:
PODÍL
SOVĚTŮ A ZÁPADNÍCH SPOJENCŮ NA OSVOBOZENÍ EVROPY A SVĚTA
"AMERICKÁ
VÁLEČNÁ POMOC SSSR" –
případně
také: „TAJEMNÉ POZADÍ ANTIAMERIKANISMU“:
2.
STUDENÁ VÁLKA MEZI RUSKEM A ZÁPADEM ??
„RUSKO
- poslední koloniální mocnost“:
…
aby neinformovaní čtenáři nežili v iluzi - podporované lživou komunistickou (i
kryptokomunistickou, resp. putlerovskou) propagandou - že Američani vstoupili
do válečného dění teprve vyloděním v Normandii, jak se nám to snažili (a snaží)
vsugerovat antiamerikanističtí trollové, ve snaze zlehčit a bagatelizovat podíl
západních Spojenců na porážce nacismu a výsledcích 2. světové války.
Viz též blog
"Vánoční rozjímání na Americkém vojenském
hřbitově v Manile"
&
FB-alba "Americký vojenský
hřbitov / American Cemetery - MANILA"
&
"Hřbitov vojsk OSN / UN Memorial
Cemetery - BUSAN"
&
atd
........................,
Spojenecké operace
v Africe, na Balkáně, S. východě a v Pacifiku
- mapy
Upravit |
Doplněk k článku
Díky bohu, že si Amerika hraje na světového policajta
... aby neinformovaní čtenáři nežili v iluzi - podporované lživou komunistickou (i kryptokomunistickou, resp. putlerovskou) propagandou - že Američani vstoupili do válečného dění teprve vyloděním v Normandii, jak se nám to snažili (a snaží) vsugerovat antiamerikanističtí trollové, ve snaze zlehčit a bagatelizovat podíl západních Spojenců na porážce nacismu a výsledcích 2. světové války.
Ačkoliv Operace "OVERLORD" byla největší vyloďovací operací v historii vojenství (5000 lodí spolu s tisíci menších plavidel, podporovaných 11 000 letadly, mělo během 48 hodin vrhnout téměř 200 000 mužů proti Hitlerovu vychvalovanému Atlantickému valu),
účast Američanů totiž zdaleka nezačala Operací "OVERLORD", 6. června 1944, kdy započala bitva o Normandii, a zdaleka se neomezovala jen na západní Evropu.
Americký vojenský hřbitov v Manile (photo FRHK)
Naivní rusofilové i protřelí antiamerikanističtí propagandisté rádi zapomínají, že fronta anglo-americké aliance se táhla od severního polárního kruhu po severní Afriku, Senegal a Střední Východ, a dále po Eritreu, Somálsko a Madagaskar, jakož i od Aleutských ostrovů po Novou Guineu, Barmu, Indii a Austrálii.
Operačním prostorem západních Spojenců byly obrovské plochy Atlantického, Indického a Pacifického oceánu, ledové pláně Grónska a Svalbardu, stejně jako filipínské a malajské bažiny.
A to už ani nemluvě o speciálních operacích spojeneckých
jednotek SEO a OSS, jakož i leteckém zásobování hnutí odporu a partyzánských
oddílů na území okupovaných zemí, včetně Albánie, Jugoslávie, Řecka a Slovenska
(během SNP), a masivních leteckých úderech proti nacistickým/fašistickým
armádám, komunikačním uzlům, zbrojním závodům, chemičkám, ropným rafineriím a
dalším strategickým cílům Osy − na území celého Německa, Protektorátu ČaM,
Polska, Slovenska, Maďarska, Rakouska, Bulharska, Rumunska i Jugoslávie − jež
následně obsadila Rudá armáda[1],
které spojenecké letecké svazy de facto "čistily cestu" v prostoru od
Baltického po Černé moře! A to včetně leteckých úderů americké 15. letecké
armády vedených proti cílům v Maďarsku, Polsku a Rumunsku ze sovětských
základen na východní Ukrajině v rámci operace "Frantic"[2].
[1] Ale i Albánie a Jugoslávie, osvobozené
následně "svépomocí", tj. komunistickou partyzánskou armádou, mj. též
vyzbrojenou anglo-americkou koalicí (vedle bombardovacích operací dodalo
americké a britské letectvo v rámci mise „special duty“ v letech 1943-44
vzdušnou cestou jugoslávským partyzánům 13 659 tun vojenského materiálu).
[2] Sovětská armáda poskytla v r. 1944
americkému letectvu k operacím proti cílům v Maďarsku, Polsku a Rumunsku 3
polní letiště: Poltava, Mirgorod a Pirjatin (fungující pod označením 169.
letecká základna zvláštního určení). Jen z letiště Poltava uskutečnilo od
června do října 1944 sedm leteckých skupin 18 vzdušných operací, kterých se
zúčastnilo 1 030 letadel, včetně 529 bombardérů B-17. Na nepřátelské cíle bylo
shozeno 2 000 tun pum a celkově zničeno 230 nepřátelských strojů. Američané
ztratili pouhých 68 letadel (z toho 58 díky neschopnosti sovětské
protiletadlové obrany při náletu Luftwafe na letiště v Poltavě 22. června
1944). Poslední američtí vojáci opustili letiště Poltava v červnu 1945.
Podíl Sovětů a západních Spojenců na osvobození Evropy a světa
(operační prostor Anglo-amerického letectva)
Původně chtěl ovšem generálporučík Eaker provádět z
ukrajinských letišť i nálety na cíle v Bělorusku a Lotyšsku, které byly jinak mimo
dosah amerických a britských bombardérů, ale Rusové tyto operace neschválili;
samozřejmě z obavy, aby Američané svými úspěchy nezastínili vítěznou aureolu Rudé
armády, nenarušili propagandistické klišé. Stejně jako sabotovali, resp. takřka
úplně zmařili zapojení amerického letectva do podpory SNP anebo Varšavského
povstání, které nechali cíleně utopit v krvi.
Stejně jako v případě Slovenského povstání, i
během Varšavského povstání hrály v
rozhodování Sovětů roli výlučně jejich mocenské zájmy. Během krvavých bojů ve
Varšavě, kdy Sověti za Vislou se založenýma rukama čekali, až bude povstání
rozdrceno a utopeno v krvi, Stalin navíc až do 11. září odmítal povolit dokonce
i americkým a britským letadlům použít sovětská polní letiště k útokům na
německé jednotky a k zásobování povstalců.[1] Když dal
konečně souhlas s přistáváním spojeneckých letadel, bylo již pozdě a ani shozy
výzbroje z letadel nemohly zvrátit situaci.[2] Druhý zásobovací let již Stalin opět zamítl a
3. října se povstalci kapitulovali.
V souladu se svými
záměry ohledně "osvobozených" slovanských národů, nechal Stalin
prostě Němce zlikvidovat polský odboj, který by v budoucnu bránil nastolení
loutkové vlády a komunistického režimu. Však také varšavské povstání,
zorganizované nezávisle na jeho plánech prozápadní Zemskou armádou[3], označil cynicky za „lehkomyslný a hrozivý
hazard hrstky mocichtivých zločinců“.
Nejenže
Rudá armáda zastavila svůj postup a odmítla byť jen poskytnout povstalcům
přísun zbraní a střeliva, ale jednotky sovětské NKVD dokonce na území obsazeném
Sověty zatýkaly a odzbrojovaly příslušníky Zemské armády, kteří předtím bojovali
proti nacistům po boku Rudé armády, aby nemohli jít na pomoc bojující
Varšavě.
V srpnu 1944 Sověti iniciovali (bez ohledu na stanovisko
SNR) předčasné zahájení Slovenského národního povstání, jemuž měla přijít na
pomoc Rudá armáda. Skupiny sovětských výsadkářů, shozené na Slovensku už v
červenci 1944, svými akcemi na zdejších železnicích pak v podstatě
vyprovokovaly příchod německých vojsk, takže povstalci byli nuceni okamžitě
vystoupit, ačkoli povstání nebylo ještě pořádně připraveno.[1] Fakticky hlavně v zájmu oslabení nacistických
jednotek vzdorujících ruské ofenzivě vázáním několika divizí boji s povstalci.[2]
Následně bylo povstání utopeno v krvi nejen díky jeho
improvizačnímu charakteru, ale i sovětskému zákazu vojenské podpory ze strany
Američanů, schopných nepochybně zásobovat povstalce leteckým mostem ze severní
Itálie[3],[4].
Sovětská strana totiž jakoukoliv aktivitu západních spojenců rezolutně odmítla,
ačkoliv sama nebyla schopna povstalce zásadně podpořit. Z 2 000 tun
požadovaného materiálu dokázalo sovětské dálkové letectvo přepravit na
povstalecké Slovensko pouze čtvrtinu.
O schopnosti anglo-amerického letectva poskytnout relevantní
podporu slovenským povstalcům svědčí samotná skutečnost, že vedle balkánských
bombardovacích operací dodaly britské a americké perutě v rámci mise
"special duty" v letech 1943-44 vzdušnou cestou třeba jugoslávským
partyzánům 13 659 tun vojenského materiálu a 5 796 tun řeckému odboji. A
dokonce i do Polska, představujícího nejvzdálenější oblast operačního nasazení,
dokázalo 858 spojeneckých letounů od února 1941 do prosince 1944 dopravit 670
tun vojenského materiálu a provést výsadek 350 parašutistů. (Jenom během
operace "Frantic VII" v polovině září 1944, která měla za úkol
zásobovat polské vlastence během varšavského povstání, nasadilo americké velení
107 létajících pevností B-17, které nesly 1284 kontejnerů s municí a zbraněmi.)
Stejně jako v případě Varšavského povstání hrály v
rozhodování Sovětů roli výlučně jejich mocenské zájmy. I během krvavých bojů ve
Varšavě, kdy Sověti za Vislou se založenýma rukama čekali, až bude povstání
rozdrceno a utopeno v krvi, Stalin navíc až do 11. září odmítal povolit dokonce
i americkým a britským letadlům použít sovětská polní letiště k útokům na
německé jednotky a k zásobování povstalců.[5]
Když dal konečně souhlas s přistáváním spojeneckých letadel, bylo již pozdě a
ani shozy výzbroje z letadel nemohly zvrátit situaci. Druhý zásobovací let již
Stalin opět zamítl a 3. října se povstalci kapitulovali.
V souladu se svými záměry ohledně "osbobozených"
slovanských národů, nechal Stalin prostě Němce zlikvidovat polský odboj, který
by v budoucnu bránil nastolení loutkové vlády a komunistického režimu. Však
také varšavské povstání, zorganizované nezávisle na jeho plánech prozápadní
Zemskou armádou[6],
označil cynicky za „lehkomyslný a hrozivý hazard hrstky mocichtivých zločinců“.
Nejenže Rudá armáda (jejíž rozhlas a propagační létaky
shazované z letadel předstím vyzývaly Poláky, aby povstali) zastavila svůj
postup[7]
a odmítla byť jen poskytnout povstalcům přísun zbraní a střeliva, ale jednotky
sovětské NKVD dokonce na území obsazeném Sověty zatýkaly a odzbrojovaly
příslušníky Zemské armády, kteří předtím podporovali ofenzívu Rudé armády, aby
nemohli jít na pomoc bojující Varšavě.
Na tomto místě si neodpustím poznámku, že v žádném případě
neobstojí alibistické tvrzení ruských historiků, že Rudá armáda tehdy nebyla
schopna včas provést přeskupení svých útvarů a zapojit se do bojů.
Naskýtá se nám totiž analogie Varšavského povstání a
povstání v Paříži, které vypuklo rovněž v srpnu 1944. Přestože podle původních
operačních plánů měly spojenecké jednotky francouzskou metropol obejít ze
severu a jihu a nebyly vypracovány konkrétní plány osvobození Paříže, vrchní
velitel spojeneckých vojsk generál Dwight Eisenhower promptně reagoval na
zprávy o bojích v pařížských ulicích a během jediného dne dokázal operační plán
změnit. Bez váhání vyslal na pomoc bojující metropoli 2. obrněnou divizi
generála Leclerca a americkou 4. pěší divize. Díky tomu se Paříž vyhnula osudu
Varšavy.
O Varšavském povstání se zde ovšem zmiňuji hlavně proto, že mnohé
okolnosti vzniku a průběhu Pražského povstání v květnu 1945 až příliš
připomínají okolnosti povstání Varšavského a nechybělo mnoho, aby se i v Praze
naplnil osud Varšavy.
Však hlavně díky sovětskému nátlaku na Spojence, zmaření postupu
US Army na Prahu[8]
a lživým tvrzením o bezprostředním postupu Rudé armády na čs. území (stejně
jako v Polsku) vyprovokovali Rusové jednak květnové povstání v Čechách[9]
(které se jen šťastnou shodou okolností nezměnilo v národní tragédii), jednak
lstí a za cenu nesčetných obětí dosáhli obsazení většiny československého
území, které by jinak, možná i dávno před nimi, s minimálními ztrátami osvobodili
Američané. Ti však ⎼ na rozdíl od Sovětů ⎼ jednak brali ohled na oběti (ztráty
vojenské i civilní), jednak na prvním místě vždy zohledňovali faktor
vojensko-strategický, kdežto Rusové, bez ohledu na ztráty, podřizovali všechny
kroky výlučně svým politicko-mocenským plánům. Následně politicky zúročené
prestiži, spojené s osvobozením střední Evropy a dobytím Berlína, obětovali
Sověti statisíce svých vojáků i civilistů. Před důsledky gentlemanského
přístupu k Rusům marně varoval nejen generál Patton, ale opakovaně i vizionář Winston
Churchill, který byl jednoznačným zastáncem osvobození Prahy západními
spojenci, kvůli čemuž na amerického prezidenta Trumana apeloval naposledy ještě
30. dubna 1945, kdy americké jednotky stály 150 km od Prahy[10],
vyčkávaje na svolení k dalšímu postupu od sovětské strany. (Ještě 4. května
1945 se vrchní velitel spojeneckých vojsk obrátil na sovětské velení další depeší,
v níž navrhl postup amerických vojsk až po západní břeh Vltavy. Sověti se však proti
tomuto záměru důrazně postavili.)
Stejně
tak již tři roky předtím Churchill marně prosazoval vizionářský plán[11],
jenž byl založen na přesunutí těžiště válečných operací do východního
Středomoří, aby bylo obsazením Itálie a Balkánu zároveň nejen zajištěno
odříznutí Německa od rumunských naftových polí (která od r. 1941 pokrývala až
60% německé spotřeby pohonných hmot)[12],
ale i zabezpečení oblasti jižní a střední Evropy před sovětskou okupací a
následným nastolením loutkových prosovětských režimů. [13]
Bohužel,
ani během anglo-americká konference "Trident", konané v květnu 1943
ve Washingtonu, se Churchillovi nepodařilo přesvědčit jeho partnery o
mimořádném vojensko-politickém významu Itálie, která se podle něj po porážce
Osy v Alžírsku, Maroku[14] a Tunisku[15] měla stát těžištěm další strategie Spojenců.
Pokud by se totiž podařilo rychle ovládnout Apeninský poloostrov, otevřela by
se schůdná cesta k realizaci Churchillem prosazovaného úderu na "měkký
podbřišek" Evropy − průnik na Balkán, a odtud do Maďarska, Rakouska a
Československa (z Pádské nížiny rovinatým severovýchodním Slovinskem a
Chorvatskem přímo na Vídeň[16]).
Pokud
by Sověti namísto bezohledné štvanice za trofejemi akceptovali (anebo byli
Spojenci přinuceni akceptovat) optimální strategickou koordinaci, a namísto
krvavých bojů v horách, zoufalých stečí karpatských opevnění či slezské
Maginotovy linie, které si vyžádaly hekatomby obětí (jako během
Karpatsko-dukelské a Ostravské operace), postupovali dál na západ Polskem,
resp. podél Karpat, a umožnili spojeneckým armádám operovat, mohly se i
poválečné poměry v Evropě vyvinout zcela odlišně.
O
vojevůdcovské genialitě (resp. úmyslech) sovětských maršálů lze oprávněně
pochybovat, stačí pohled na operační mapu Rudé armády z r. 1944.
Mám
na mysli třeba skutečnost, že v létě 1944 Rudá armáda namísto pomoci polským a
slovenským vlastencům v boji proti německým okupantům nechala utopit Varšavské
povstání i SNP v krvi a namísto osvobození Varšavy, vstupu na slovenské území
ze Zakarpatí (v závěru Jasko-kišiněvské operace[17]) a
následného postupu na západ rovinatým terénem Transylvánie a dunajskou nížinou,
na Jasko-kišiněvskou operaci navázala 29. srpna 1944 operací Bělehradskou, ve
snaze obsadit co největší část Balkánu[18] a
zmařit tak případný postup západních Spojenců z Pádské nížiny na sever (na
Budapešť, Vídeň a Bratislavu) a následně se zapojila do nesmyslné sebevražedné
Karpatsko-dukelská operace (8. září - 28. říjen 1944), na kterou pak v březnu
1945 navázala stejně problematická Ostravsko-opavská operace (10. března - 30.
dubna 1945).
Na
poslední dvě uvedené operace připadá značná část ztrát Rudé armády i Čs.
armádního sboru (c. 35%)[19],
jelikož byl útok veden proti dokonale vybudovaným obranným liniím, využívajícím
těžko prostupné terénní překážky (a v případě Ostravské operace i mohutné
původní čs. hraniční opevnění[20])[21],
ačkoliv bylo možné vyhnout se obrovským ztrátám taktickým obchvatem,
nasměrováním hlavního postupu přes maďarské stepi, jižní Slovensko a Moravu. V
případě takového postupu ovšem hrozilo, že se Sovětům nepodaří včas
"osvobodit" České země, takže raději obětovali desetitisíce vojáků,
kteří byli hnáni proti německým bunkrům a kulometným hnízdům jako dobytek na
jatkách.
Klíčem k pochopení výše a smysluplnosti ztrát Rudé armády ve
II. světové válce může být níže uvedená tabulka zobrazující bilanci Zimní
války, kdy se navíc Sověti neutkali s rovnocenným či silnějším protivníkem
(jako byl následně Wehrmacht), nýbrž s mnohonásobně slabší a technicky
zaostalou finskou armádou! Z uvedeného skóre jasně vyplývá jednak neschopnost
sovětského velení, jednak jeho a bezohledné používání živé síly jakožto
příslovečného kanonenfutru, jenž při opakovaných stečích proti nacistickým
pozicím jednoduše velitelé tak dlouho hnali proti kulometům, až mrtvoly
rudoarmějců zaplnily nepřátelské okopy a přeživší po nich mohli přeběhnout.
Bohužel
(hlavně pro národy východní Evropy), na rozdíl od Sovětů, kteří bezohledně
obětovávali desetitisíce vojáků ve zbytečných a chaotických operacích (např.
Kyjevské či Leningradské[22]), a
třeba v případě operace Karpatsko-dukelské a Ostravské motivovaných víceméně
jen horečnou snahou urvat ještě v závěrečné fázi války co nejvíce území,
Spojenci nakonec upřednostnili racionálně výhodnější variantu, tj. hledisko
vojenské namísto politického (mocenského), a tak přenechali téměř polovinu
Evropy na pospas nové diktatuře, jejíž nebezpečí si uvědomili až v okamžiku,
kdy si Rusko začalo "osvobozená" území přivlastňovat a dokonce i svou
sféru vlivu pod různými záminkami rozšiřovat.
(Existuje
záznam komunikace mezi náčelníkem amerického generálního štábu generálem
Marshallem a generálem Eisenhowerem (vrchním velitelem spojeneckých expedičních
sil v Evropě), ve které George Marshall říká: „Osobně bych – bez přihlédnutí k strategickým záležitostem – byl proti
tomu hazardovat s americkými životy pro čistě politické účely.“, reagujíc
tak na naléhání Britů, aby americká armáda osvobodila Prahu. I z této sentence
jasně vyznívá chápání americké generality lišící se zcela diametrálně od
přístupu sovětských maršálů k jejich "živé síle".)
Za zmínku stojí i skutečnost, že kromě sovětských machinací
k zabránění vstupu americké armády na území Čech komplikovaly obstrukce
sovětského velení a komunistických představitelů odboje i spojenecké dodávky
vojenského materiálu pro odboj v českých zemích a na Slovensku. Aktivity 301.
perutě zvláštního určení RAF, americké 2641st Special Bombardment
Group a dalších útvarů, které zajišťovaly tyto shozy a diverzní výsadky, výrazně
sabotovalo sovětské velení, které např. zakázalo americkým letcům přelet
maďarského území; v některých případech byly americké letouny dokonce Sověty
ostřelovány. Na protektorátní území musely tudíž americké letouny létat přes
Alpy, kde počátkem r. 1945 panovalo extrémně špatné počasí, které nejeden let
zhatilo.[23]
Dá se říci, že jen díky tomu, že se maršál Schörner, velitel
skupiny armád Střed (Mitte), nechal americkou misí ve východočeských
Velichovkách přesvědčit ke kapitulaci své milionové armády (namísto, aby
realizoval plán změnit Českou kotlinu v poslední pevnost odporu – Festung
Böhmen)[24],
nedošlo i v ČR k naplnění slovenského nebo varšavského scénáře. Květnové
povstání totiž vypuklo 5. května na většině území Čech v přesvědčení (živeném
Sověty), že Rudá armáda je už na cestě a dorazí během nejbližších hodin. Ta
byla ovšem v té době vázána boji s nacistickými jednotkami ve Slezsku a v Sasku
a do valné části českých měst dorazila až týden po vypuknutí povstání (9. 5.
1945 dosáhly hlavní síly Rudé armády linii Liberec-Trutnov-Šumperk-Dačice, a
např. do zmíněných Velichovek dorazili Sověti až 11. května). O podílu na
osvobození Prahy pak svědčí samotná skutečnost, že tam padlo 30 rudoarmějců.
Otazný je ostatně i samotný pojem "osvobození",
vezmeme-li do úvahy, že si zde rudoarmějci počínali spíše jako na území
obsazeném, než osvobozeném. Tím mám na mysli masové znásilňování žen,
drancování a rabování, jakož i zavlečení desetitisíců čs. občanů do ruského
GULAGu (kde tisíce z nich našly smrt).
Především ovšem "osvobození" podstatné části
Československa Rudou armádou bylo ruskou prioritou proto, že vytvořilo podmínky
pro začlenění země do sovětského bloku (nezbytného z geopolitické perspektivy),
při němž už o "svobodě" nemůže být řeči.
[1]
Povstání na Slovensku vypuklo bez
přímého rozkazu Slovenské národní rady či čs. exilové vlády.
[2]
Partyzánská válka vázala v listopadu a
prosinci 1944 německé síly o počtu zhruba 35 000 mužů.
[3]
Již dne 1.7. 1944 dostala čs. exilová
vláda v Londýně neoficiální návrh od amerického Úřadu strategických služeb (OSS
- Office of Strategic Services), aby byli na území Slovenska vysláni američtí
zpravodajští a styční důstojníci, jejichž úkolem bude provádět zpravodajskou
činnost a organizovat dodávky vojenského materiálu pro připravované povstání.
Od počátku povstání pak působila při štábu SNP anglo-americká mise, která měla
původně za úkol koordinovat letecké dodávky zbraní a munice. Po uskutečnění
několika dodávek byla však, na naléhání Moskvy a slovenských komunistů, nucena
svou činnost ukončit. Už necelé tři týdny po vypuknutí povstání, 17. září 1944,
přistály na letišti Tri Duby dva těžké bombardéry Boeing B-17 z 15. USAF
(důležitost přisuzovanou této misi americkým velením dosvědčuje to, že jejich
doprovod tvořilo 25 stíhaček P-51B-Na Mustang ze 4. a 5.squadrony a 16 strojů z
2.sqaudrony 52. FG). Kromě příslušníků americké styčné vojenské mise přivezla
letadla z letiště v italském Bari povstalcům zbraně a střelivo, včetně
protitankových raketometů bazuka. (Den po přistání americké mise seskočil do
povstalecké oblasti na padácích čtyřčlenný britský tým pod vedením majora Johna
Sehmera.) Další americká letadla přistála na letišti Tri Duby 7. října. Tuto
eskadru tvořilo 6 létajících pevností B-17G-35-BO Flying Fortress ze 483. BG z
letecké základny Bari, plně naložených bazukami, kulomety a municí (její
doprovod na trase Bari−Tri Duby zajišťovalo 32 stíhaček). S touto eskadrou se na Slovensko přesunula i
skupina amerických důstojníků amerického OSS. Oba zmíněné dálkové lety
potvrdily schopnost USAF zajišťovat letecké zásobování povstalců, případně
přesun speciálních spojeneckých jednotek na povstalecké území. Spojenečtí
představitelé však v rozhovorech s velením 1. ČSA na Slovensku zdůrazňovali, že
materiál přivezený spojeneckými letadly neprezentuje oficiální pomoc západních
spojenců SNP, protože k tomu by byl nutný předchozí souhlas SSSR.
[4]
Do podpory povstání se 20. září
zapojilo i 150 amerických létajících pevností B-17 ze základen 15th
Air Force (americké letecké armády) v Brindisi a Bari, které zlikvidovaly např.
německé letouny a zařízení na letišti Nový Dvor u Malacek.
[5]
Spojenecké B-17 totiž nemohly podnikat
lety z Anglie nad Varšavu a zpět, a tak bylo zapotřebí využít sovětských
letišť.
[6]
Armija Krajowa
[7]
Vojska 1. běloruského frontu maršála
Rokossovského přihlížela bojům z východního břehu Visly.
[8]
Obdobně jako v případě Varšavského
povstání, kdy Stalin sabotoval dokonce operace amerického a britského letectva,
využívajícího sovětská polní letiště k útokům na německé jednotky a k
zásobování povstalců.
[9]
Však i nad Varšavou shazovala sovětská
letadla v létě 1944 letáky vyzývající Poláky k povstání, aby je pak nechala na
holičkách.
[10]
Američané vstoupili na naše území 18.
dubna 1945, kdy obsadili Hranice v ašském výběžku, 20. dubna kapitulovala Aš,
25. dubna dorazili Američané do Františkových Lázní a do Chebu, během 1. máje ovládla
americká vojska Přimdu a Železnou Rudu.
[11]
Churchill byl nejen iniciátorem britské
invaze do Řecka na jaře 1941 − jež měla rovněž za jeden z hlavních cílů
odřezání sil Osy od rumunských naftových polí (avšak byla tehdy odsouzena k
neúspěchu vzhledem k neschopnosti samotné řecké armády a nedostatečným silám
vyčleněným pro operaci) − ale i nasazení mnohem většího expedičního sboru na
straně bílých armád již během ruské občanské války. Jeho zásadní
antikomunistický postoj a jasnozřivost ohledně sovětských ambicí a záměrů byly
ostatně i motivem neúspěšného atentátu, který na něj spáchali řečtí
komunističtí teroristé (zřejmě ve spolupráci s NKVD) v Aténách v r. 1944.
[12]
V říjnu 1943 zahájila 15. letecká
armáda Spojených států (USAAF) útoky na strategické cíle v oblasti Balkánu.
Hlavním cílem amerických bombardérů, startujících z letiště v Bari, Brindisi a
Foggii, byla především ropná pole v oblasti rumunské Ploješti, tehdy životně
důležitý zdroj nafty pro německou brannou moc, ale i ropné rafinerie a závody
vyrábějící syntetický benzín v Rakousku, v protektorátu Čechy a Morava, ve
Slezsku a na Slovensku. Během 12 měsíců provedla 15. letecká armáda více než 20
tisíc vzletů proti nepřátelským cílům, přičemž ztráty strojů dosahovaly až 48%.
Tyto údery především dramaticky oslabily bojeschopnost Luftwafe, jelikož např. výroba
pohonných hmot a maziv, která v dubnu 1944 dosahovala 390 000 tun, poklesla v
srpnu téhož roku na 145 000 tun, přičemž nejcitelněji klesla právě výroba
leteckého benzínu.
[13]
Už v
dubnu 1945 označil Churchill postup sovětských vojsk do střední Evropy za jednu
z „nejsmutnějších událostí v dějinách
Evropy, pro kterou není srovnání“.
[14]
Maroko a Alžírsko byly dobyty
anglo-americkými silami během Operace Torch (čes. Pochodeň) probíhající od 8. do
16. listopadu 1942.
[15]
Poslední německé a italské jednotky v Tunisku
kapitulovaly 13. května 1943.
[16]
Z Terstu (kapitulujícího v reálu 1.
května 1945) to bylo do Vídně a Bratislavy zhruba 400 km.
[17]
Ofenzíva RA proti rumunským vojskům
20.-29. srpna 1944, završená kapitulací Rumunska.
[18]
K tomu nutno poznamenat, že Titovi
partyzáni už dávno předtím kontrolovali významnou část Jugoslávii a kromě
účasti sovětských a bulharských jednotek na osvobození Bělehradu byla německá
vojska z Jugoslávie vytlačena bez zásahu cizích armád Jugoslávskou lidovou
armádu.
[19]
Celkem padlo při obsazování
Československa 120-140 000 rudoarmějců, přičemž ztráty Rudé armády na Dukle
činily min. 19 000 mrtvých a 41 000 raněných a při Ostravské operaci 24 000
mrtvých a 89 000 raněných.)
[20]
Linie těžkých obranných objektů se
táhla od Bohumína až po Krkonoše. Jelikož právě v oblasti okolo Ostravy se
čekal největší nápor německé armády, byla tato linie opevnění v r. 1938 jedna z
nejpřipravenějších na útoky nepřítele. Ostravský úsek těžkého opevnění
představoval linii přes 25 km dlouhou; v terénu mezi Kopytovem a Smolkovem se
nacházelo 47 masivních pevnostních objektů. Sám maršál Jeremenko, který se
tehdy rozhodl obejít Ostravu a probít se linií předválečných československých
pohraničních opevnění, vzpomíná, že "vojska musela překonávat hluboce
opevněnou obranu, s jakou se sovětská armáda za celou válku nikde jinde
nesetkala ... opevnění byla vybudována pod vedením zkušených odborníků podle
všech požadavků ženijního umění a takticky obratně rozestavěna v terénu"
(železobeton, ze kterého byly postaveny, odolával i palbě velkorážového
dělostřelectva 205 mm).
[21]
Dukelský průsmyk nejen, že představoval
nejsilněji opevněný prostor německé obrany na hlavním hřebenu Karpat, ale
němečtí dělostřelci měli předem dostatek času vybudovat si výhodná palebná
postavení, zakreslit do map zaměřovací body a vypočítat optimální nástřelné
vzdálenosti.
[22]
Díky Stalinovu chybnému rozhodnutí utrpěla
Rudá armáda v září 1941 v tzv. Kyjevském kotli
drtivou porážku, při které bylo zabito, zraněno či zajato přes 700 tisíc sovětských
vojáků. Jednalo o největší obklíčení vojsk v historii válek. Během leningradské
operace v červnu 1942 došlo ze stejných důvodů k obklíčení a totálnímu rozdrcení
sovětské 59. a 2. úderné armády, které tehdy velel gen. Vlasov, jehož nesouhlas
s plány operace a doporučení na stažení a záchranu vojsk bylo Stalinem
ignorováno. Tato katastrofa byla následně i jedním z důvodů, proč Vlasov, u
Leningradu zajatý, přešel na německou stranu.
[23]
I tak např. jen během tří
únorových nocí r. 1945 (16., 17. a 20. 2.) dokázala letka 16
letounů 301. perutě zvláštního určení RAF ze spojenecké základny
Campo Casale u Brindisi dopravit na území Protektorátu výzbroj pro
1500-1700 partyzánů! V dubnu její roli převzala americká 2641st
Special Bombardment Group, která shodila v českých zemích na padácích 192
kontejnerů a 96 balíků s vojenským materiálem o celkové váze 57 tun.
[24] Ještě koncem dubna vyzval Führera, aby se z
obleženého Berlína přesunul do Čech, kde je připraven ho se svojí milionovou
armádou bránit, vytvořivše z České kotliny poslední nacistickou pevnost,
centrum odporu – Festung Böhmen. Nutno poznamenat, že začátkem května dosud
disponoval asi 9400 děly a minomety, 2400 tanky a tisícovkou letadel, přičemž
většina německých vojáků byla stejně tak ochotna bojovat do posledních sil s
rudoarmějci jako připravena okamžitě se vzdát Američanům, takže hrozila přeměna
ČSR ve spálenou zemi.
[1] Spojenecké B-17 totiž nemohly podniknout let
z Anglie nad Varšavu a zpět, a tak bylo zapotřebí využít sovětských letišť.
[2] Jenom během operace "Frantic VII"
v polovině září 1944, která měla za úkol zásobovat polské vlastence během
varšavského povstání, nasadilo americké velení 107 létajících pevností B-17,
které nesly 1284 kontejnerů s municí a zbraněmi.
[3] Armija Krajowa
Americké zásobovací trasy na pomoc Evropě a SSSR
Pacifická fronta
Doporučuji článek
POKRAČOVÁNÍ - STUDENÁ VÁLKA MEZI RUSKEM A ZÁPADEM
Mnozí politici (i publicisté) rádi namlouvají sobě i nám, resp. snad žijí v iluzi, že ona "nová" studená válka začala teprve anexí Krymu. Neuvědomují si (anebo odmítají uvěřit), že momentální situace je spíše jen znakem toho, že si kremelští vládci přestali brát servítky a těm našim spadly - víceméně - klapky z očí. Myšlení ani ideologie nynějších ruských představitelů se nikdy nezměnily. Mráz přichází z Kremlu od r. 1917 a občasná období "oteplení" byla obvykle jen iluzorní.
Mnozí politici (i publicisté) rádi zapomínají, resp. si v blažené nevědomosti neuvědomují, že ona "nová" studená válka není ve skutečnosti žádným novým fenoménem. Pomineme-li ideový konflikt mezi bolševickým Ruskem a Západem před 100 lety, pak k prvnímu otevřenému konfliktu mezi Ruskem (SSSR) a Západem došlo již v závěru 2. světové války, kdy se Rusko v letech pokusilo připojit ke komunistickému bloku Řecko [kde podporovalo komunistické povstání 1944-45] a Irán [jenž Sověti v letech 1945-47 částečně okupovali], a usilovali o rozšíření své sféry vlivu na Turecko] jehož východní provincie hodlali přímo začlenit do SSSR] a tak získat přístup k Perskému zálivu a fakticky i Střednímu východu a Indickému oceánu.
(Ostatně již v závěru WWII se Sověti pokusili využít obsazená území jako nástupiště k ovládnutí celé Evropy. Ve skryté podobě pak vojenská konfrontace Ruska a Západu pokračovala v Koreji, Vietnamu, na Středním východě a dalších oblastech světa, kde se dokonce i přímo v leteckých soubojích opakovaně utkali letci USA a V. Británie se sovětskými piloty - o desetitisících sovětských "poradců" působících v ozbrojených silách všech asijských, afrických latinskoamerických marxistických režimů a protizápadních diktátorů. To ruský režim vypustil z láhve džina kavkazského a afghánského terorismu, který do sovětské okupace Afghánistánu a genocidy severokavkazských národů neexistoval. Afghánští a čečenští mudžáhidi, zocelení bojem s ruskou armádou, dnes uplatňují své zkušenosti v řadách Islámského státu. Nyní zloděj vykřikuje "chyťte zloděje". Iniciátor terorismu nabízí Západu, že mu pomůže s likvidací terorismu. SSSR patřil i k hlavním dodavatelům konvenčních zbraní do Iráku za vlády Saddáma Hussaina (dodal mu např. rakety SCUD - hlavní nosiče zbraní hromadného ničení) a zároveň bojkotoval akce mezinárodního společenství proti Saddámovi. (Sovětští poradci působili v Iráku od 60.let. Komunistický blok dodal do Iráku tisíce tanků, bojových vozidel pěchoty, obrněných transportérů a dělostřeleckých systémů, stovky letadel a prostředků protivzdušné obrany a zajišťoval výcvik pro tisíce příslušníků obsluh - zhruba 70 % irácké výzbroje. V r. 1987, v době vrcholící irácko-iránské války, objem irácko-sovětského obchodu např. vzrostl o 46% oproti r. 1986.)
Územní nároky SSSR vůči Turecku a Íránu po 2. světové válce
Doporučuji články
DÍKY BOHU, ŽE SI "AMERIKA HRAJE NA SVĚTOVÉHO POLICAJTA" -
nebo
Podíl Sovětů a západních Spojenců na osvobození Evropy a
světa:
„2. STUDENÁ VÁLKA MEZI RUSKEM A ZÁPADEM ??“
+
Moje ALBUM „Historie
komunismu a fasismu v obrazech“ na FB:
+
Viz též blog
"Vánoční rozjímání na Americkém vojenském hřbitově v Manile"
&
FB-alba "Americký vojenský hřbitov /
American Cemetery - MANILA"
&
"Hřbitov vojsk OSN / UN Memorial
Cemetery - BUSAN"
&
Komentáře
Štědrý den symbolicky zasvěcuji těm, bez jejich nejvyšší oběti bych se dnes nepotuloval jako svobodný člověk po celém světě a užíval si vymožeností demokracie. Mým cílem je především manilský Americký vojenský hřbitov, jenž se nachází na úbočí McKinley Hill, poblíž Fort Bonifacio, kam lze ze Signal Village celkem v pohodě vyrazit pěšky. Cestou se zastavuji v nedalekém Vojenském muzeu, jež se nachází nějakých 500 metrů od mého bydliště. Na recepci u vstupní brány se zapisuji do návštěvní knihy a poté se vydávám na okruh rozsáhlým areálem. Manilský americký vojenský hřbitov se rozkládá na území bývalé vojenské základny Fort William McKinley, dnes distriktu Bonifacio Global City. Na pozemku o rozloze 62 hektarů je pohřbeno 17 206 padlých amerických vojáků padlých při osvobozování Filipín a Nové Guineje v letech 1941-42. To jej činí vůbec největším americkým vojenským hřbitovem. Je pod správou Americké komise pro válečné památníky (American Battle Monuments Commission). To množství prostých křížů z bílého mramoru, mezi nimiž se tu a tam objevuje šesticípá židovská hvězda, tvořících symetrické linie pokrývající travnatou pláň, působí velmi sugestivně. Kromě jmen prozrazujících příslušnost k nejrozličnějším národnostem Ameriky, mnohé jsou označeny i jednoznačně českým jménem, byť by diakritiky – Jelinek, Dvorak, Novotny ... Desítky nebo spíše stovky křížů nesou jen prostý nápis „Zde leží neznámý druh ve zbrani“ a poznámku „Bůh jej zná jménem“. Jak tak procházím mezi nekonečnými řadami křížů, bezděky mi v mysli vytane jako morální protiklad zde prezentovaného hrdinství žlučovitá nenávist vůči USA šířená v médiích a jmenovitě na internetu právě zbabělci a oportunistickými kolaboranty, skrývajícími se za pacifistické a antiimperialistické slogany, resp. jedinci, kteří se ve svém rodokmenu jistě nemohou pochlubit jediným předkem, jenž by během posledních deseti generací dobrovolně nasadil život za svou vlast, o obraně demokracie ani nemluvě. Právě proto se také naši antiamerikanisté tak usilovně snaží zlehčovat zásluhy USA na porážce nacismu a japonského imperialismu, ohánějíc se demagogickými polopravdami a mystifikacemi, velmi často pocházejícími z kremelské propagandistické dílny. Z nich je nejoblíbenější známé porovnávání počtu válečných obětí, jež má podle nich být nějakým objektivním vzorcem vypovídajícím o poměru zásluh Ruska a USA, potažmo západních Spojenců. O_O O_O O_O O_O O_O O_O O_O O_O https://www.facebook.com/fero.hrabal/posts/1464484256924983
„Historie komunismu a fasismu v obrazech“ :
http://www.facebook.com/media/set/?set=a.383584595014960.92110.100000902690635&type=3&l=a47f9c228b
+
Nesvatá aliance / Unholy alliance
https://www.facebook.com/media/set/?set=a.715385251834891.100000902690635&type=3
(Uvitam sdilení odkazu na Vasem FB-profilu / Webu!)
děkuji za váš pěkný a přehledný blog.
Přitom významná materiální pomoc Západu, především z USA, byla pro SSSR otázkou přežití. Jednalo se o zbraně (například přibližně 22,1 tisíc letadel, 10 tisíc tanků, 376 tisíc nákladních aut, 35 tisíc motocyklů, 132 tisíc automatických zbraní atd.), suroviny i potraviny. Ruská historička Natalja Butenina s odvoláním na západní zdroje, především Roberta Jonese, odhaduje velikost zahraniční pomoci bojujícímu Sovětskému svazu na 7% jeho HDP. Konkrétně se ze strany Spojených států jednalo o dodávky ve výši 11,319 miliard dolarů (85,7% z celku), z Velké Británie za 1,693 miliard dolarů (12,8%) a z Kanady v hodnotě 200 milionů dolarů (1,5%). Americký historik T. H. Vail Motter propočetl celkovou hodnotu západní pomoci Sovětskému svazu na 17 499 861 dolarů, přičemž z geopolitického hlediska velmi zajímavě charakterizoval i námořní trasy, po kterých byly dodávky transportovány:
→ Transpacifická cesta. Přes tuto trasu směrem na sovětský Dálný východ bylo z USA dopraveno 47,1 % západní pomoci, přibližně 8,2 miliónu tun nákladu plus tisíce letadel přelétající na trase Anchorage-Jakutsk-Krasnojarsk.
→ Perský záliv. Přes Írán bylo dopraveno 23,8 % západní pomoci, přibližně 4,2 miliónu tun.
→ Severní cesta. Touto nejrychlejší, ale také nejriskantnější trasou směrem na Murmansk a Archangelsk bylo z USA, Kanady a Velké Británie dopraveno 22,7 % západní pomoci, přibližně 4,0 miliónu tun.
→ Černomořská cesta. Přes Irák a hlavně Írán směrem na sovětské oblasti Kaspického moře (Beslan, Ašchabad a Baku) bylo dopraveno 3,9 % západní pomoci, přibližně 680,7 tisíc tun.
→ Severní mořská cesta. Touto trasou bylo směrem na Murmansk dopraveno 2,5 % pomoci z USA, přibližně 452,4 tisíc tun.
Stalin souhlasil s americkou základnou na půdě SSSR.
Z depeše, která přišla do Berlína 2. června 1944 ve 4:05 hodin, byl Hitlerův štáb v šoku. Pokud zpráva nelže, znamenalo by to, že se Američanům povedlo přimět Stalina k něčemu neuvěřitelnému. „Maďarský Debrecín zničil americký bombový útok!“ hlásala depeše...
Situace na evropských bojištích v květnu 1944 nevypadala pro Spojence vůbec zle. Z východu se jako jeden velký tank valila Rudá armáda. Itálii od jihu osvobozovaly americké, britské, kanadské, polské, indické, i francouzské jednotky a nad kanálem La Manche bylo ve vzduchu cítit napětí. Otevření západní fronty bylo na spadnutí. Ani náramně příznivá situace však Spojencům nedovolovala, aby usínali na vavřínech. Z toho důvodu se zrodila jedna z nejúžasnějších akcí 2. světové války. V íránském Teheránu ji nevyzpytatelnému Stalinovi již na konci roku 1943 předložil americký prezident Franklin Delano Roosevelt. „Můj následující návrh přinese zisk oběma stranám,“ začal zeširoka Roosevelt. Dobře věděl, že cestou ke svému sovětskému protějšku musí našlapovat jako lehkonohá baletka. Již za pět minut bylo Stalinovi jasné, proč všechny ty tanečky. Američané totiž navrhovali, aby jim Rudá armáda na svém vlastním území poskytla šest vojenských letišť. Důvod? K tomu se Stalin dovedl propracovat sám. Myšlenka se mu však upřímně líbila. Znamená to přece, že za drobnou cenu, vpuštění pár stovek Američanů na své území, mu americké bombardéry pročistí pozice pro budoucí vpád na Balkán a do střední Evropy.
https://www.armyweb.cz/clanek/proc-stalin-souhlasil-s-americkou-zakladnou-na-pude-sssr
Osvobození západních a jihozápadních Čech v roce 1945 se odehrávalo zcela v režii americké 3. armády. V jejím čele stál nejslavnější americký generál celé války George Smith Patton. Zkusme se podívat, jak celé Pattonovo tažení Československem vypadalo a jak si cestu vpřed razily jednotky V. a XII. sboru 3. armády, které měly tento úkol splnit.
Až do konce dubna musely americké jednotky přešlapovat na místě. Původní dohoda o operačních sférách a čáře dotyku zakazovala Američanům další postup do nitra Československa. 30. dubna se Eisenhower spojil s náčelníkem generálního štábu Rudé armády generálem Antonovem se žádostí o to, aby byla posunuta demarkační čára na osu Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice. Argumentoval tím, že potřebuje krýt levý bok Pattonovy armády při jeho postupu do Rakouska, neboť by jej mohla ohrožovat stále bojeschopná německá armádní skupina „Střed“ polního maršála Schörnera. Rusové nakonec museli souhlasit.
Pokračování: http://www.aic.cz/osvobozeni/americka-vojska-v-cechach/
http://www.militarycarclub.cz/z-historie/2nd-infantry-division
https://cs.wikipedia.org/wiki/16._obrn%C4%9Bn%C3%A1_divize_arm%C3%A1dy_Spojen%C3%BDch_st%C3%A1t%C5%AF_americk%C3%BDch
Letecké bitvy 2. světové války nad českým územím
Letecké bitvy nad územím Protektorátu Čechy a Morava jsou opomíjenou kapitolou 2. světové války, neboť v poválečných letech a v komunistickém Československu nebyla ochota a vůle zabývat se bojovým úsilím spojeneckého letectva. Na konci 2. světové války přitom umíraly nad naším územím stovky Američanů, kteří dělali masivní nálety na nacistické cíle.
Na jaře 1945 výrazně stoupla aktivita hloubkových stíhačů amerického letectva (nebo také hloubkařů či kotlářů). Přilétali v podstatě každý den a s rostoucí intenzitou útočily na pozemní cíle, a ochromovaly tak nejen válečnou mašinérii, dopravu a hospodářství, ale v podstatě každodenní život obyvatel českých zemí. Dochované dálnopisy, hlášení a telegramy dokládají desítky útoků na letiště Luftwaffe, železniční nádraží, nákladní i osobní vlakové soupravy, automobily nebo povozy. Podle Jiřího Rajlicha z Vojenského historického ústavu bylo v Čechách zničeno na zemi asi 300 německých letadel.
Ztráty však při nich utrpělo i americké letectvo, útoky stály život 700 amerických pilotů, kteří zahynuli při zřícení svých letounů nebo je čekal ještě horší osud — po přistání na území Sudet s většinově německým obyvatelstvem se stali oběťmi násilí, v některých případech i v podobě lynče. Podrobnosti o jejich smrti se příbuzní často ani nedozvěděli a o jejich osudech se v Československu mlčelo až do roku 1989. Více v článku Příběhy amerických letců sestřelených u nás na konci války České televize
Na útocích se podílely stroje všech tří amerických leteckých armád, které operovaly v Evropě: 8th Air Force, která měla základny ve Velké Británii, 15. letecká armáda (15th USAAF) startující z Itálie, a 9th Air Force rozmístěná ve Francii, Belgii, Nizozemí a Německu, která byla určena k přímé nebo nepřímé podpoře amerických pozemních sil v západní a střední Evropě. Více v článku http://www.aic.cz/osvobozeni/letecke-bitvy-2-svetove-valky/
Spojenecké letectvo britských a amerických perutí „special duty“ dodalo v letech 2. světové války vzdušnou cestou 10 485 tun vojenského materiálu francouzským odbojářům a 13 659 tun jugoslávským partyzánům. Do Řecka letecky přišlo „jen“ 5 796 tun. Na předposledním místě pomyslné evropské odbojářské tabulky bylo vzdálené Polsko. Přesto do něj během války odstartovalo 858 letounů, z nichž 483 se podařilo provést výsadek parašutistů či zbraní. Do Polska bylo od února 1941 do prosince 1944 vysazeno 351 parašutistů a 670 tun vojenského materiálu, z čehož se však jen 443 tun dostalo do rukou polského odboje. Nejhůře na tom byl však s pouhými 65,6 t shozeného vojenského materiálu odboj v českých zemích.
Složitá problematika leteckých shozů zbraní a vojenského materiálu českému nekomunistickému odboji patří dodnes k stále jen velice povrchně a nedostatečně analyzovaným kapitolám dějin našeho odboje. Pro většinu historiků je to možná dané tím, že považují toto téma za marginální, přestože od prosince 1944 do května 1945 vysílal londýnský rozhlas téměř dvě stovky hesel, avizujících lety se zásilkami zbraní českému odboji, ale z různých důvodů se jich podařilo přijmout jen pouhých 10%!
Za této situace potom ovšem nedělalo po válce komunistickým demagogům žádnou velkou práci zahořklé nekomunistické odbojáře, orientované dosud na Benešovu exilovou vládu, přesvědčovat o tom, že za neúspěchy leteckých operací jsou „intriky Západu, který tím tlumil revoluční nadšení pracujícího lidu“. To potom usnadnilo v dalších letech také práci komunistickým historikům, když se nemuseli zabývat rozborem skutečného pozadí neúspěchů leteckých dodávek zbraní do českých zemí západními spojenci a mohli převzít líbivé argumenty stranických propagandistů.
Pokračování: http://www.vhu.cz/zbrane-ze-vzduchu/
V předposledním roce 2.sv.války, kdy spojenci otevřeli druhou frontu vyloděním v Normandii, bylo jisté, že se válka blíží ke svému konci. Trvalo však ještě 11 měsíců, než bylo učiněno zadost nacistickému běsnění v Evropě. Město Zlaté Hory, tehdy Zuckmantel, nezažilo válečné vřavy, pár výstřelů snad padlo na konci války s příchodem Rudé armády. Místní muži byli v počátečních letech války naverbováni do německé armády, bojovali převážně na východní frontě, kde většina z nich položila životy za svého vůdce. Ale bylo tomu i jinak. Např. Emil Ronge, byl strojníkem na německém bitevním křižníku Scharnhorst. Smrt ho zastihla spolu s dalšími německými námořníky v chladných vodách Severního moře v prohraném souboji proti britské bitevní lodi Duke of York 26.12.1943. Dalšího rodáka Herberta Schönwaldera zavlekl válečný osud na křídlech německé Luftwaffe do Itálie, kde byl 16.10.1943 spojenci sestřelen. Bylo to v den jeho 22 narozenin. Emil Hein, jehož otec byl majitelem restaurace v Dolním Údolí (dnes Hotýlek U Pekina) padl v zimě 1942 u Stalingradu, bylo mu 19 let….
V roce 1944 chemičky a rafinérky Třetí říše v Horním Slezsku byly schopny produkovat tisíce tun syntetického benzínu. Proto velení spojeneckých vojsk rozhodlo o destruktivních náletech na tyto cíle. Úkol spadl na bedra americké 15. letecké armády USAAF. Ze základny Foggio v Itálii bylo provedeno od 7.7. do 26.12. 1944 celkem 17 náletů na rafinérie u Blechhammer, Heydebreck a Odertal. Dnes se jedná o polská města Blachownia Ślaska, Kiededrzyn Koźle a Zdiezsowice. K náletům na tyto rafinérie využívaly americké bombardéry B-17 a B-24 prostor Jeseníků, ve kterých se nacházely čtyři otočné body I.P. (Initial Point), před vlastním náletem na rafinérie. Tyto otočné body byly stanoveny nad městy Zlaté Hory, Vrbno p. Pradědem, Město Albrechtice a Krnov. Nad těmito body se svaz bombardérů přeformoval z letové formace na formaci bojovou. Po přeletu nad pozicemi protileteckého dělostřelectva – flaku a shození bomb na rafinérie, provedl svaz úhybný manévr ke zformování do letové formace a vracel se zpět do Itálie.
Muzeum Zlaté Hory
http://zlatehory.cz/americke-bombardery-nad-nbsp-zlatymi-horami/d-306708
Letecká bitva nad Slezskem: https://www.svetkridel.cz/index.php?id=knihydet&vtt=1442275840
70 let od největší letecké bitvy nad Odrami¨. : 17. prosinec je výročí největší letecké bitvy, k níž nad Oderskem kdy došlo a která podle velkých
ztrát životů nasazených pilotů i vojenských letadel nese název Krvavá neděle. Viz http://www.casopispoodri.cz/kestazeni/files/Vlastivedne_listy_96.pdf
http://www.academia.cz/uploads/media/preview/0001/04/a58ccda71d19d19fc160a70a6d6c961ddd016288.pdf
Letecké operace Američanů na jihu Evropy probíhaly po přesunu jednotek na italské základny v prosince 1943 v rámci nově vytvořené 15. letecké armády (15th USAAF, vznikla k 1. listopadu 1943). Její velitelství bylo 1. prosince 1943 přesunuto do italského města Bari. Velitelem byl generálmajor James H. Doolittle (proslavil se odvážným odvetným bombardování Tokia v odpovědi na přepadení Pearl Harboru Japonci v roce 1941). Tato letecká armáda měla následující strategické cíle v rámci strategie CBO (Combined Bomber Offensive):
V dosahu 15. letecké armády zničit nepřátelské stíhače jednak ve vzduchu (tím, že je bombardéry, letící ke svým cílům, vylákají k boji), jednak na zemi (bombardováním letišť).
Podílet se na ničení německých závodů na výrobu letadel a balonových baráží), rafinerií, gumáren, muničních závodů, ponorek a jejich základen a dalších cílů vybraných pro CBO.
Podporovat pozemní jednotky operující v Itálii zejména ničením komunikačních cílů na italském území, hlavně poblíž Brennerského průsmyku a rakouských hranic (mosty, nádraží, silnice, apod.).
Oslabovat německé pozice na Balkáně.
Později byly stanoveny další cíle souvislosti s vyloděním spojenců v jižní Francii v srpnu 1944.
Po přesunutí do Itálie se výrazně zvýšil dosah spojeneckých letounů. Na stojánkách letišť kolem jihoitalského města Foggia byly od prosince 1943 připraveny stovky amerických bombardérů B -17 Flying Fortress, B -24 Liberator společně s britskými Halifaxy, Lancastery, Wellingtony. Kolem letišť se ve stanových táborech ubytovaly posádky letounů. Piloti, navigátoři, bombometčíci, rádio operátoři, palubní mechanici i střelci. Den co den vzlétaly desítky, stovky strojů k plnění svých bojových úkolů a zasahovaly rafinerie i závody vyrábějící syntetický benzín v Rakousku, Slezsku, Rumunsku, v protektorátu Čechy a Morava i na Slovensku. Den co den se některé z nich ani jejich posádky na italské základny nevracely.
...................
Pokračování: http://www.leteckabitvakarpaty.cz/bitva/15-usaf/
Banská Bystrica, Brezno, Kremnica, Lučenec, Martin, Piešťany, Trenčín, Zvolen... A to nie je ani zďaleka úplný výpočet slovenských miest, ktoré pred 68 rokmi oslobodzovali rumunské vojská. Do stoviek našich obcí vstupovali Rumuni buď prví, alebo spolu s červenoarmejcami a jednotkami 1. československého armádneho zboru.
Prví prišli napríklad do Dubnice nad Váhom a do Trenčianskej Teplej. Ale aj do Dobšinej. „V noci z 26. na 27. januára 1945 došli do mesta prvé oddiely Rumunov,“ zaznamenal miestny kronikár. „Búchali na pivnice, ľudia ťažko vychádzali von so strachom. Očakávali sa Rusi, ktorí prišli do mesta hneď ráno.“
Pokračování: https://spravy.pravda.sk/domace/clanok/279870-tretinu-slovenska-oslobodili-rumuni/
Nálety americké 15. letecké armády na Maďarsko, Polsko a Rumunsko.
Sovětská armáda přizpůsobila letiště pro obsluhu spojeneckých stíhaček a bombardérů po náletu na německé strategické cíle. Po tajných přípravách byly založeny 3 základny: Poltava, Mirgorod a Pirjatin. Letiště byla vedena pod hlavičkou 169. letecké základny zvláštního určení (Stanice 560, 559 a 561). Výběr jedné z nich - Poltavy - nebyl náhodný. Nacházela se ve stejné vzdálenosti od Anglie i Itálie.
Od června do října 1944 uskutečnilo 7 skupin celkově 18 vzdušných operací a to pouze na letišti Poltava. Těchto náletů se zúčastnilo 1 030 letadel včetně 529 bombardérů B-17. Na nepřátelské cíle bylo shozeno 2 000 tun pum a celkově zničeno 230 nepřátelských strojů. Američané ztratili pouhých 68 letadel.
Poslední američtí vojáci opustili letiště Poltava v červnu 1945.
https://warthunder.com/cz/news/173--cz
https://en.wikipedia.org/wiki/Operation_Frantic
https://www.facebook.com/pg/2-svetov%C3%A1-vojna-1939-1945-1414177158823615/photos/?tab=album&album_id=1647420155499313
https://www.facebook.com/pg/NoWar-856811961049219/photos/?tab=album&album_id=937651009631980
http://www.panzernet.net/php/index.php?topic=5352.0
Operace Frantic - US Air Force na Ukrajině v r. 1944.
Nálety americké 15. letecké armády na Maďarsko, Polsko a Rumunsko.
Sovětská armáda přizpůsobila letiště pro obsluhu spojeneckých stíhaček a bombardérů po náletu na německé strategické cíle. Po tajných přípravách byly založeny 3 základny: Poltava, Mirgorod a Pirjatin. Letiště byla vedena pod hlavičkou 169. letecké základny zvláštního určení (Stanice 560, 559 a 561). Výběr jedné z nich - Poltavy - nebyl náhodný. Nacházela se ve stejné vzdálenosti od Anglie i Itálie.
Od června do října 1944 uskutečnilo 7 skupin celkově 18 vzdušných operací a to pouze na letišti Poltava. Těchto náletů se zúčastnilo 1 030 letadel včetně 529 bombardérů B-17. Na nepřátelské cíle bylo shozeno 2 000 tun pum a celkově zničeno 230 nepřátelských strojů. Američané ztratili pouhých 68 letadel.
Poslední američtí vojáci opustili letiště Poltava v červnu 1945.
https://warthunder.com/cz/news/173--cz
https://en.wikipedia.org/wiki/Operation_Frantic
https://www.facebook.com/pg/2-svetov%C3%A1-vojna-1939-1945-1414177158823615/photos/?tab=album&album_id=1647420155499313
https://www.facebook.com/pg/NoWar-856811961049219/photos/?tab=album&album_id=937651009631980
http://www.panzernet.net/php/index.php?topic=5352.0
operace Frantic. K tomu konečně došlo těsně po půlnoci 2. června 1944. S Foggiou se tehdy rozloučilo 170 bombardérů B – 17 dále 12 letounů B – 24, 110 doprovodných stíhacích letounů P – 38 a ještě 70 stíhaček P – 51. Obří svaz za ohlušujícího burácení přelétl Jadran, prokličkoval Balkán, stále obsazený Němci a konečně dospěl ke svému cíli. ro velký úspěch se operace Frantic opakovala již 6. června 1944 a to náletem na Hitlerem ovládané rafinérie v rumunském Galati. O pět dnů později, po třetím neméně úspěšném bombardování rafinérií ve Focsani, se ovšem objevila závažná komplikace. Dne 19. září 1944, po náletu na letiště v Szolnoku ve středním Maďarsku,
Logistika operace
Sověti svolili k použití tří letišť na Ukrajině. První z nich, Pirjatin, se nacházelo nejblíže frontě a z toho důvodu bylo vybráno pro stíhače. Pro upřesnění dodám, že Pirjatin se nachází asi 160 km od Kyjeva. Dalším letištěm byl Mirgorod a Poltava. Poltava byla největší a společně s Mirgorodem sloužila pro bombardéry. Velením nad celým průběhem operace byl pověřen generálporučík Carl A. Spaatz.
Původně chtěl generálporučík Eaker bombardovat cíle v Lotyšsku a Polsku, které byly mimo dosah amerických bombardérů, ale Rusové tyto cíle neschválili.
6. června 1944 (den operace Overlord) vzlétla americká letadla z letišť na Ukrajině k útoku na rumunské letiště. Generálporučík Eaker se vrátil společně s 15. leteckou armádou zpět do Itálie 11. června a cestou opět bombardovali letiště na severovýchodě Rumunska.
při operaci Frantic VII, která měla za úkol zásobovat polské vlastence ve Varšavě během povstání na sklonku léta 1944.
Spojenecké B-17 totiž nemohli podniknout let Anglie-Varšava-Anglie a tak bylo zapotřebí využít sovětských letišť. Navzdory osobní intervenci Churchilla a Roosevelta Stalin odmítl Američanům základny poskytnout. Důvod byl čistě politický. Stalin totiž nechtěl, aby město bylo osvobozeno polskými povstalci, kteří se hlásili k předválečné polské vládě, jež byla silně protisovětská.
Stalin svolil až 11. září a zásobovací lety pro polské povstalce byly zahájeny o týden později. Tzv. operace Frantic VII se zúčastnilo 107 B-17, které nesly 1284 kontejnerů s municí a zbraněmi. Letci se snažili o co nejpřesnější shoz zásob a tak nad cílem kroužili i hodinu. Navzdory snaze však v polských rukou skončilo pouze 288 kontejnerů (!), zbytek padl do rukou Němcům.
Druhý zásobovací let již Stalin opět zamítl a 3. října se povstalci vzdali.
František Cséfalvay
Slovenské národné povstanie (SNP) zohralo významnú úlohu v antifašistickom zápase na domácej pôde. Zároveň však malo medzinárodnú dimenziu, ktorá vyjadrovala spoločný cieľ všetkých antifašistov – čo najlepšou medzinárodnou koordináciou poraziť nacizmus a fašizmus. Tento fakt ovplyvnil eminentný záujem štátov protihitlerovskej koalície skontaktovať sa so slovenskými povstalcami, poskytnúť im materiálnu pomoc, prípadne využiť potenciál povstania či získané informácie zužitkovať pri politických i vojenských rozhodnutiach. Povstalecké územie navyše ponúkalo vynikajúcu možnosť na rozvíjanie spravodajských aktivít v karpatskom priestore aj na preniknutie do susedných krajín.
SNP sa od vypuknutia v auguste 1944 stalo spojencom antifašistickej koalície. V československom (čs.) vysielaní BBC vtedy odznelo: “Vláda (čs. exilová) vyhlasuje týmto všetkých bojujúcich za súčiastku čs. brannej moci. Časťou čs. armády a spojeneckých vojsk sú teda všetky vojenské a partizánske jednotky a všetky jednotlivé osoby, ktoré sa na území Československa účastnia činne boja.” Všetky mocnosti protifašistickej koalície povstalcom na Slovensku postupne priznali štatút partnera vedúceho vojnu so spojeneckými vojskami (cobelligerent) .
http://www.historiarevue.sk/historia-2002-03/nato/csefalvay.htm
https://www.respekt.cz/tydenik/2015/7/nalet
https://www.arcgis.com/apps/MapJournal/index.html?appid=7b7eccf7075f4d23bf62b6b1d689aa3c
http://www.geoportalpraha.cz/cs/clanek/308/nalety-na-prahu-1944-1945#.Xkj-Nij0mUk
Letecký útok na Prahu 14. února 1945:
http://www.vhu.cz/tragicky-americky-nalet-na-prahu-14-unora-1945/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Leteck%C3%BD_%C3%BAtok_na_Prahu_14._%C3%BAnora_1945
Letecký útok na Plzeň 14. února 1945:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Leteck%C3%BD_%C3%BAtok_na_Plze%C5%88_14._%C3%BAnora_1945
https://cs.wikipedia.org/wiki/Leteck%C3%BD_%C3%BAtok_na_Plze%C5%88_16._prosince_1944
https://cs.wikipedia.org/wiki/Leteck%C3%BD_%C3%BAtok_na_Plze%C5%88_16._%C5%99%C3%ADjna_1944
Nálet na Zlín 1944:
https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%A1let_na_Zl%C3%ADn_1944
Letecká válka nad Hodonínskem:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Leteck%C3%A1_v%C3%A1lka_nad_Hodon%C3%ADnskem
Nálety na Ústí nad Labem:
https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%A1lety_na_%C3%9Ast%C3%AD_nad_Labem
A americká pomoc po válce:
https://plzenoviny.cz/unrra-mela-zamezit-povalecnemu-zmatku-jeji-zasluhy-jsou-velke-chaosu-vsak-zabranit-nedokazala/?
https://cs.wikipedia.org/wiki/Marshall%C5%AFv_pl%C3%A1n
https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/2438236-marshalluv-plan-postavil-povalecnou-zapadni-evropu-na-nohy-ceskoslovensko-stalo-mimo
https://www.novinky.cz/veda-skoly/clanek/marshalluv-plan-ceskoslovensko-vitalo-po-natlaku-stalina-ho-ale-muselo-odmitnout-9375
http://www.totalita.cz/vysvetlivky/marshall.php
http://dejinyasoucasnost.cz/archiv/2007/7/odmitnuti-marshallova-planu-/
Bez americké pomoci bychom válku nevyhráli, přiznali pak Stalin i Žukov.
https://www.forum24.cz/bez-americke-pomoci-bychom-valku-nevyhrali-priznali-pak-stalin-i-zukov
Co se týče literatury, pak kromě Suvorovových knih " Všechno bylo jinak aneb Kdo začal druhou světovou válku?" (rusky Ледокол), "Proč Sovětský svaz prohrál druhou světovou válku" (Poslední republika I.), Porážka (Poslední republika III.), "Stín vítězství" atd..., zároveň vřele doporučuje knihy "Zfalšovaná historie Druhé světové války" a "Vymývání mozků: zfalšované dějiny sovětsko-německé války" (Фальшивая история Великой войны. Яуза, Эксмо. Moskva 2008; Мозгоимение: Фальшивая история Великой войны. Яуза, Эксмо. Moskva 2010) od dalšího ruského historika zabývajícího se dějinami II. světové války, Marka SOLONINA. Jeho další kniha věnovaná tomuto tématu je "23. červen aneb Opravdový den "M"." (rus. 23 июня: „День М“. Яуза, Эксмо. Moskva 2007.)
Jakož i "Dějiny Ruska" prof. ZUBOVA a kol. (40 ruských odborníků) nebo knihu prof. MANNANOVA "Vojenské aspekty zahraniční politiky SSSR konce 30. let. Bylo sovětské vedení připraveno na velkou válku?" (Военные аспекты внешней политики СССР конца 30-х годов. Издательство БГПУ, Уфа 2001), kterou před časem rovněž příliš nepotěšil oficiální propagandě poplatné kolegy-historiky, představitele ruské generality ani putlerovské šovinisty (postoje a názory prof. Mannanova zcela korespondují s tezemi a fakty prezentovanými Suvorovem v jeho knize Všechno bylo jinak aneb Kdo začal druhou světovou válku?).
Všechny impertinentní otázky neználků a rudých švábů jsou dávno zodpovězeny v mých článcích:
PODÍL SOVĚTŮ A ZÁPADNÍCH SPOJENCŮ NA OSVOBOZENÍ EVROPY A SVĚTA
http://ferohrabal.blogspot.com/2017/04/podil-sovetu-zapadnich-spojencu-na.html
"AMERICKÁ VÁLEČNÁ POMOC SSSR" –
http://ferohrabal.blogspot.sk/2017/04/americka-valecna-pomoc-sovetskemu-svazu.html
Rudá armáda v ČSR - 1945 / Osvobození či okupace?
https://ferohrabal.blogspot.com/2017/06/osvobozeni-ci-okupace.html
Co se týče literatury, pak kromě Suvorovových knih " Všechno bylo jinak aneb Kdo začal druhou světovou válku?" (rusky Ледокол), "Proč Sovětský svaz prohrál druhou světovou válku" (Poslední republika I.), Porážka (Poslední republika III.), "Stín vítězství" atd..., zároveň vřele doporučuje knihy "Zfalšovaná historie Druhé světové války" a "Vymývání mozků: zfalšované dějiny sovětsko-německé války" (Фальшивая история Великой войны. Яуза, Эксмо. Moskva 2008; Мозгоимение: Фальшивая история Великой войны. Яуза, Эксмо. Moskva 2010) od dalšího ruského historika zabývajícího se dějinami II. světové války, Marka SOLONINA. Jeho další kniha věnovaná tomuto tématu je "23. červen aneb Opravdový den "M"." (rus. 23 июня: „День М“. Яуза, Эксмо. Moskva 2007.)
Jakož i "Dějiny Ruska" prof. ZUBOVA a kol. (40 ruských odborníků) nebo knihu prof. MANNANOVA "Vojenské aspekty zahraniční politiky SSSR konce 30. let. Bylo sovětské vedení připraveno na velkou válku?" (Военные аспекты внешней политики СССР конца 30-х годов. Издательство БГПУ, Уфа 2001), kterou před časem rovněž příliš nepotěšil oficiální propagandě poplatné kolegy-historiky, představitele ruské generality ani putlerovské šovinisty (postoje a názory prof. Mannanova zcela korespondují s tezemi a fakty prezentovanými Suvorovem v jeho knize Všechno bylo jinak aneb Kdo začal druhou světovou válku?).