Temná a krvavá historie moskevské Lubjanky jako reálného centra moci a nástroje teroru.

Lubjanka - nechvalně známé sídlo NKVD/KGB a nyní FSB, skutečné centrum moci i v „novém Rusku“

Díky temné historii paláce na Lubjanském náměstí samotný název „Lubjanka“ způsoboval po dlouhá desetiletí obyvatelům Ruska mrazení v zádech a dodnes je symbolem komunistického teroru a bezpráví.

Málokdo ovšem ví, že temná minulost této lokality je mnohem delší, než těch 100 let od nástupu bolševického teroru. Že je prodchnuta hrůzou a brutalitou již tři století.

A pokud už má na to někdo žaludek, pak určitě stojí za to udělat si tematickou exkurzi okolní čtvrtí - kam člověk pohodlně dojde za pár minut i pěšky od Kazaňského, Leningradského nebo Jaroslavského nádraží - namísto obdivování Rudého náměstí a pokladů Kremlu.

Krvavá prehistorie čekistické Lubjanky

Málokterý Moskvič třeba ví, že již honosná budova Všeruské pojišťovací společnosti „Rossija“ na Lubjanském náměstí byla v letech 1900-1902 postavena na místě doslova prokletém, resp. nasáklém krví.

Lubjanka v r. 1907

Právě v místech, kde dnes stojí hlavní sídlo FSB, na rohu Mjasnické ulice a Lubjanky, se totiž již dvě stě let před vznikem Čeky a bolševického režimu, na začátku 18. století, nacházely ve sklepeních někdejšího paláce mingrelianských knížat z rodu Dadiani podzemní mučírny carské Tajné kanceláře.

Tajná dvorská kancelář byla předobrazem bolševické Čeky (spíše, nežli carské Ochranky), čemuž odpovídaly její metody. V její kompetenci bylo tajně vyšetřovat především zločiny proti trůnu, jakož i nejzávažnější trestné činy kriminální povahy, pátrání po padělatelích atd.

Jak Kateřina Veliká využívala služeb tajné policie

Mučírna

Za vlády Kateřiny II. (v letech 1764-94) stál v čele této instituce její důvěrník, proslulý sadista Stěpan Ivanovič Šeškovskij, který zde vyslýchal i vůdce selského povstání Jemeljana Pugačeva.

Pugačev deportován do Moskvy, 1774

Tento předchůdce Beriji vytvořil celý systém krutých a rafinovaných výslechových metod, o kterých se šířily děsivé zvěsti.

Metody výslechu Tajné kanceláře

Vypalovací cejchovací matrice používaná k označování nebezpečných zločinců

Po zrušení Tajné kanceláře v roce 1801 byly tyto budovy převedeny do vlastnictví církve a následně v polovině 90. let 19. století byl celý blok ze 17. století zbořen.

Právě tehdy, když byly nalezeny podzemní kasematy, vyšla najevo fakta o hrůzách, jichž byla tato místa svědky.

Jak uvádí ve svých statích známý spisovatel a historik, specializující se na dějiny Moskvy, Vladimír A. Giljarovskij, anebo i současný autor Viktor V. Sorokin, při demolici této budovy na počátku 20. století byla v podzemí objevena ponurá sklepení, skrývající vězeňské kobky, mučírny s kostrami v řetězech a „kamennyje měšky“ s ostatky vězňů (ublietky ; cely smrti, do nichž byl vězeň spuštěn malým stropním otvorem, aby zde pomalu umíral hladem a žízní mezi kostmi svých předchůdců).

Morbidní ruská kontinuita

Jakou podivnou hrou osudu se stalo, že právě zde se o dvě století později, za sovětského režimu, nacházelo tzv. Vnitřní vězení NKVD … ?

Poté, co jsem obešel tento legendární čekistický palác na Lubjanském náměstí, jehož familiární pojmenování „Lubjanka“ se stalo pro celé generace Rusů synonymem komunistického teroru, dělám si okruh touto policejní čtvrtí – ulicemi Bolšaja Lubjanka, Varsonofjevskij pereulok, Kuzněckij most atd. - , kde pomalu každý barák je nějak spjat se státním terorem, resp. s vraždami ve jménu cara či „diktatury proletariátu“.

Svůj k svému. Mimochodem, shodou okolností jen pár kroků odtud, mezi ulicemi Bolšaja Lubjanka a Kuzněckij most, se totiž třeba v 18. století nacházely i saltykovské nemovitosti spojené s morbidním příběhem. Ve sklepení jedné z budov v současném zadním traktu domu číslo 22 na ulici Kuzněckij most, který býval saltykovským majetkem, se v polovině 18. století nacházela soukromá mučírna legendární ruské Báthoryčky. Darji Nikolajevny Saltykovové, ruské šlechtičny a sériové vražedkyně z Trojického, zvané „Saltyčicha ljudojedka“. Ta byla v roce 1768 odsouzena k doživotnímu žaláři za vraždu 38 nevolnic , načež strávila 33 let v podzemní kobce Ivanovského kláštera.

V.N. Pčelin: „Orgie Saltyčichy“, dobová pohlednice (1920)

Tak, jako v objektech na ulicích Malaja a Bolšaja Lubjanka či Bolšoj a Malyj Kiselnyj pereulok, byly v čase Stalinovy diktatury mučírny a cely smrti například i v suterénu domů č. 7 a 9 na Varsonofjevském pereuloku, kde probíhaly už od roku 1918 i popravy, stejně jako v podzemí budovy na Velké Lubjance (Bolšaja Lubjanka č. 11), která zadním traktem sousedí s výše uvedenými domy.

Jak je zřejmé z archivních dokumentů, ve 20. letech byla budova i sídlem architekta bolševického teroru Felixe Dzeržinského, který tak měl možnost osobně se účastnit výslechů a mučení podezřelých :

Lubjanka - plán dislokace útvarů NKVD - 1925

Ve výše zmíněném objektu na rohu ulic Bolšaja Lubjanka a Varsonofjevskij pereulok, který býval prvním sídlem Čeky (VČK) , se v letech 1937-1947 kromě vězeňských kobek nacházela i speciální laboratoř plukovníka Majranovského, kde byly na lidech odsouzených k smrti testovány různé jedy a narkotika. (Uvedená laboratoř podléhala oddělení zahraniční rozvědky NKVD - pod velením gen. Sudoplatova - podílejícímu se mj. na vraždách mnoha ruských disidentů, např. i Lva Trockého.)

Podle archivních dokumentů velitelem této jednotky byl kapitán Pjotr Ivanovič Maggo, proslulý lubjanský kat zvaný Černý anděl, který se věnoval popravám dlouhá léta.

Rozpis dislokace útvarů NKVD - 1934

Zástupcem velitele zde byl jistý Vasilij Šigalev. I toto jméno je dobře, přesněji nechvalně známé, stejně jako v případě jeho bratra Ivana a dalšího člena speciální skupiny, která se podílela na popravách, Ernsta Mača.

Pjotr Maggo mimochodem zaujímal v hierarchii čekistických vrahounů „čestné“ druhé místo, hned za Vasilijem Blochinem. Viz Generál Blochin, oblíbený Stalinův popravčí aneb Zasloužilí kati Lubjanky v Síni slávy Putinovy FSB /…/

Ivan Vladimirov: Bolševici - likvidace oponentů ve sklepeních Čeky, 1919

Během běžné „pracovní“ směny Maggo obvykle osobně zabil až deset lidí.

Denní norma lubjanských úderníků

Dnes sídlí ve zmíněném domě č. 11 na Velké Lubjance Klub příslušníků Ministerstva vnitra. Oproti tomuto domu, známému jako „Koráb smrti“ a pyšnícímu se dodnes pamětní deskou Felixe Dzeržinského (viz), přecházím ulici a nořím se do labyrintu uliček a průchodů, abych jimi prokličkoval nazpět na Mjasnickou ulici.

Pamětní deska Felixe Dzeržinského

Uvnitř tohoto bloku se nacházela další tajná věznice (původně podléhající moskevské správě GPU), o jejímž účelu nemají historici jasno. Jak je zřejmé z přiloženého rozpisu pracovníků z listopadu 1925, sloužili zde ještě v té době 3 dozorci a 15 strážných, z čehož vyplývá, že tato věznice tehdy fungovala, ačkoliv moskevská oblastní správa GPU v té době již neexistovala (od prosince 1923 byla zrušená, sloučená s ústředním aparátem).

Z množství kamer, zamřížovaných oken a zdí a plotů věnčených chuchvalci ostnatého drátu je zřejmé, že většina z těchto objektů nadále patří FSB a dalším bezpečnostním složkám.

Poté, co jsem se pěšími průchody přes dvory dostal na Malou Lubjanku, pokračuji kolem polikliniky FSB (v č. 9) touto nechvalně známou ulicí až na konec, k Centru cizích jazyků v č. 16, jehož ruská zkratka KREF[1], jakoby mimoděk evokovala vzpomínku, že v této budově kdysi sídlil tzv. Zvláštní útvar OGPU[2], jehož náčelníkem byl nechvalně proslulý čekista-sadista-okultista (a mimochodem též blízký přítel Maxima Gorkého) Gleb Ivanovič Bokij, držitel čestného odznaku NKVD č. 7.

Hlavním posláním tohoto útvaru bylo odhalování nepřátelských agentů a rádiová špionáž, zahrnující odposlechy telefonických hovorů a komunikačních zařízení zahraničních obchodních misí a konzulátů. Podléhali mu také všichni šifranti na sovětských velvyslanectvích v zahraničí.

Součástí jeho vnitřní struktury, utajené dokonce i před ostatními složkami OGPU / NKVD, byla obskurní skupina, jejímiž členy bylo několik okultistů a mágů. Především pak trojice BBB − Alexandr Barčenko, Vsevolod V. Běljustin a Jakov G. Bljumkin (mj. vrah německého velvyslance hraběte Mirbacha[3]).

Ilustrace z mé knihy Cesta na konec světa a zpět 1

V suterénu budovy probíhaly jejich obskurní parapsychologické pokusy a okultní experimenty směřující k podřízení si tzv. „elementálů“ (magických entit či energetických bytostí, přírodních duchů[4]) a „ovládnutí astrálních struktur“.

Koncem 20. let byly z pověření Bokého pro vybrané pracovníky tajné služby pořádány pravidelné přednášky o okultismu, které v budově na Velké Lubjance č. 2 vedl prof. Alexandr Vasiljevič Barčenko. V sousedním objektu OGPU na Furkasovské ulici, ve speciálně zřízené „černé místnosti“, dokonce tento mág pořádal spiritistické seance. Jedním z jeho médií, byl např. divadelní režisér Valentin Smyšljajev, s nímž čekisté během jeho kataleptického stavu konzultovali různé politické otázky a prognózy.

Z iniciativy Bokého byly organizovány i výzkumné expedice pátrající např. na poloostrově Kola, na Krymu, na Kavkaze, na Altaji a v Tibetu po dědictví bájné Hyperborei a bráně do mytické podzemní říše Agartha (Šambhala), anebo po tajných technologiích atlantské civilizace v tibetských klášterech (související s Barčenkovým zájmem o učení Kalačakry).

Vzhledem k intenzivnímu zájmu Bokého útvaru o Tibet, stal se Zvláštní útvar OGPU koncem 20. let fakticky jakýmsi „koordinačním centrem pro styk se Šambhalou“, resp. „pro záležitosti Tibetu“.

Vzhledem k charakteru jeho činnosti a s ohledem na to, že i prozaičtější kapitoly činnosti NKVD a KGB jsou dodnes zahaleny tajemstvím a ostražitě chráněny v trezorech Lubjanky, není divu, že toho ani dnes o ní mnoho nevíme a dostupné informace na toto téma se pohybují na pomezí mystifikací a legend. Ostatně totéž se týká informací o sovětských parapsychologických a psychotronických výzkumech, ačkoliv tyto probíhaly o půl století později.

Každopádně je prokazatelnou skutečností, že třeba zmíněná expedice do Tibetu měla plnou podporu vedení OGPU / NKVD, o čemž svědčí skutečnost, že její financování ze státních prostředků prostřednictvím Nejvyšší rady národního hospodářství (VSNCH)[5] osobně přikázal sám Dzeržinskij, který v té době stál v jejím čele. (Z tajných fondů dostala expedice mj. i 1000 kusů zlatých carských mincí určených k podplácení tibetských představitelů.)

Rezolutní odpor ministra zahraničí Čičerina a především Dzeržinského smrt v r. 1926 sice udělaly Bokému čáru přes rozpočet, pokud jde o plány oficiální expedice, avšak OGPU zorganizovalo v letech 1926-28 hned dvě expedice neoficiálně. V rámci první, v roce 1926, vypravila do Lhasy skupinu důstojníků OGPU kalmyckého původu maskovaných jako buddhističtí poutníci. Ti údajně nabídli třináctému dalajlámovi výměnou za spolupráci se Sovětským svazem záruku tibetské nezávislosti a ochrany před Čínou.

V letech 1927-28 pak navštívila Mongolsko a Tibet výprava pod vedením martinisty a mystika Nikolaje Rericha[6] a Alexandra Barčenka. Kromě shromažďování okultních informací bylo dalším účelem expedice prozkoumání možnosti rozšíření sféry vlivu Sovětského svazu a šíření komunistické ideologie ve Střední Asii.[7] Ačkoliv to zní jako fantasmagorie, Rerich byl posedlý ideou „sjednocené Asie“, jejíž hlavní tezí bylo spojit učení buddhismu s komunistickou ideologií.

ilustrace z knihy Země na střeše světa_1

Verzi, že se Rerichovi vydali na středoasijskou expedici, aby našli Šambhalu a nikoliv studovat tamní flóru a folklór, věří vedle historiků Rosova a Znamenského[8] třeba i generálplukovník v.v. Leonid Ivašov, jenž se konkrétně tématu tibetské expedice věnuje v kapitole „Sovětská tajná služba OGPU a utajené dokumenty o Šambhale“ ve své poslední knize Odvrácený svět[9]

ilustrace z knihy Země na střeše světa_2

Potala 3

Rerichova výprava v Tibetu

O tom, že i v pozadí Rerichovy expedice stála sovětská tajná služba, resp. Zvláštní útvar OGPU, svědčí nepopiratelná fakta.

Jednak již od podzimu 1925 byl operační důstojník OGPU Jakov Bljumkin členem Rerichovy výpravy, která se v té době pohybovala po Indii[10], a byl to právě Bljumkin, kdo uvedl Rericha k lidovému komisaři školství a osvěty Lunačarskému. Jednak, když přijel Rerich v červnu 1926 do Moskvy, hned v první den se zde setkal právě s vedoucím Zvláštního oddělení OGPU Glebem Bokým.

Kromě opakovaných schůzek s Bokým se Rerich během svého pobytu v Moskvě setkal i s Čičerinem a především pak se všemocným šéfem OGPU Jagodou[11]. Podrobnosti o obsahu jejich jednání se asi nikdy nedozvíme, ale samotná skutečnost, že k nim došlo, hodně napovídá. Vždyť už jen samotné setkání bolševického ministra Lunačarského s proslulým teosofem a mystikem je více než zvláštní. V případě schůzky Rerich-Jagoda pak lze hovořit o absurdnosti.

Bohužel, jediným veřejným zdrojem informací o činnosti Bokého skupiny jsou často recyklované články v bulvárních médiích a publikace, jako jsou výše zmíněné knihy, resp. Andrejevovy Okkul'tisty Lubjanki (v češtině např. též Černohousovy Magické praktiky sovětských tajných služeb.)[12]

ilustrace z knihy Země na střeše světa_3

Lamaistické božstvo

-----------------------------------------------------------

[1] Центр иностранных языков КРЭФ

[2] Od r. 1934 IV. správa NKVD. Její filiálka sídlila též na adrese Kuzněckij most č. 21.

[3] Hrabě Wilhelm von Mirbach-Harff byl zastřelen Jakovem Bljumkinem a Nikolajem Andrejevem v sídle velvyslanectví 6. července 1918.

[4] Personifikací pěti živlů − země, vzduchu, vody, ohně a nebeského živlu éteru, jako jsou elfové, gnómové, sylfové atd.

[5] Vysšij sovět narodnogo chozjajstva RSFSR (Высший совет народного хозяйства РСФСР).

[6] Který byl údajně již od 20. let agentem OGPU. Viz např. kniha Olega Šiškina Bitva o Himaláje (Битва за Гималаи. НКВД: магия и шпионаж. Moskva 1999).

[7] Do samotné Lhasy se ovšem této výpravě vstoupit nepodařilo. Na podzim 1927 byla na nátlak britské zpravodajské služby tibetskými úřady zadržena na předměstí Lhasy a po 5 měsících internace musela pokračovat do indického Darjeelingu.

[8] Podrobně viz kniha Vladimíra Rosova Velký nájezdník (Великий Всадник. Вестник Ариаварты, № 1/2002) nebo Andrej Znamenskij v knize Rudá Šambhala (Red Shambhala: Magic, Prophecy, and Geopolitics in the Heart of Asia. Quest Books, 2011).

[9] Опрокинутый мир. Тайны прошлого – загадки грядущего. Что скрывают архивы Спецотдела НКВД(Книжный мир, Moskva 2016).

[10] Pod rouškou poutníka vstoupil na území Afghánistánu a odtud do Indie. Tam změnil identitu a předstíral, že je mongolský láma.

[11] Formálně byl v té době sice náměstkem předsedy OGPU Vjačeslava Menžinského, ovšem díky Menžinského vážné nemoci měl již faktickou kontrolu nad tajnou policií.

[12] А.Андреев, В.Бережков: Оккультисты Лубянки. Издательство Быстров (Moskva 2006); Alan Černohous: Magické praktiky sovětských tajných služeb (Kitěž 2010).

-------------------------------------------------------------

Elbrus

Hledání kavkazské Šambhaly a nacistický aerodrom pod Elbrusem

Málokdo ví, že u úpatí Elbrusu se nachází místo obestřené závojem tajemství, spjaté nejen se starodávnými legendami, ale přímo spojené i s nacistickými vojensko-okultními operacemi během II. světové války. Tzv. „německý aerodrom“, kde za války údajně přistávala letadla Luftwaffe.

Když vystoupáme stezkou, která vede z doliny Džily-su podél pravého břehu potoka Irachikjuz vzhůru svahem, zjeví se před námi onen tajemný „aerodrom“, zhruba kilometr dlouhá kamenitá plocha, orientovaná na jih od Irachiksyrty ( vlevo od nás se tyčí dva vrcholy Elbrusu, vpravo plato Irachiksyrt).

Tato téměř absolutně rovná plošina leží uprostřed rozeklaných skalních štítů, rozsedlin a propastí ve výšce 2850 m nad mořem.

3g_aerodrom

Podle očitých svědků v roce 1942 na této plošině údajně opakovaně přistávalo dvoumotorové německé letadlo Focke-Wolf Fw 189.

A co je nejzajímavější i nejpodivnější, je tvrzení pamětníků, že sem prý jednou letadlo přivezlo též skupinu bíle oděných, holohlavých mužů výrazně asijského vzezření.

Na základě dostupných informací – jakož i důkazů o organizování několika německých expedic, jež měly (z pověření H. Himmlera a vedení organizace Ahnernebe) mj. hledat v Tibetu vchod do bájné Šambhaly – dospěli ruští badatelé k závěru, že zde šlo s největší pravděpodobností o skupinu tibetských mnichů, kteří sem byli dopraveni za účelem provádění okultního obřadu, jenž by zajistil Hitlerovi vládu nad světem.

Elbrus

Zdá se, že s touto hypotézou přímo souvisí i poněkud bizarnější verze o obsazení hory německým komandem v r. 1942 (u kterého se zastavím později). Podle ní prý mělo tehdejší obsazení vrcholu Elbrusu rovněž okultní pozadí. Hitler byl údajně přesvědčen o pravdivosti legendy, že na vrcholu hory je ukryta mytická Pandořina skříňka, s jejíž pomocí ovládne svět. V čemž jej mohly utvrzovat i četné legendy kladoucí právě na úpatí Elbrusu centrum zaniklé starověké árijsko-slovanské říše Ruskolan.[1]

O kavkazských aktivitách badatelů-okultistů z Lubjanky již v dalších kapitolách, resp. v článcích: Hledání kavkazské Šambhaly.Okultisté z NKVD, záhadné lebky a tajný nacistický aerodrom pod Elbrusem

nebo Balkarské Bezengi, brána tajemné říše Ruskolan? Elbrus v hledáčku Himmlera i sovětské NKVD .

Naskýtá se tudíž otázka, jaké bylo pozadí zájmu o tuto oblast ze strany NKVD (a od r. 1954 i KGB). Proklamovaný ateismus a „vědecký materialismus“ komunistického režimu nijak nezpochybňuje možnost, že i sovětská NKVD – stejně jako nacistická Ahnernebe[3] – se zde pídila po jakýchsi magických artefaktech.

Stejně jako SS-Reichsführer Heinrich Himmler, i řada jeho sovětských kolegů, významných funkcionářů OGPU / NKVD, se aktivně zabývala okultismem a v rámci sovětských bezpečnostních složek existovala tajná pracoviště, které se věnovala bádání na poli paranormálních fenoménů (PSI / psí) a okultních věd i terénnímu výzkumu oblastí vyznačujících se anomálními jevy.

Nejlepším příkladem nám asi může být zmíněný proslulý čekista-okultista Gleb Ivanovič Bokij, blízký spolupracovník V. I. Lenina a šéf Zvláštního oddělení VČK/GPU/OGPU RSFSR (od r. 1934 – NKVD SSSR) a v období 1936-1937 náčelník Zvláštního oddělení IX. správy GUGB NKVD .

Však na jeho dkaz dnes navazují desítky ruských obskurních organizací a hnutí koketujících s okultismem v kombinaci se slavjanským pohanstvím a směsí neonacistické a bolševické ideologie:

rusko_ve_stinu_rudehvezdy&kolovratu_02a

Když už jsem u koloritu zdejší čtvrti, nebudou asi bez zajímavosti informace, které během svého bádání o jejím formování (v rámci projektu „Topografija terrora v Moskve“) získal historik Nikita Petrov, a to, že již od dob Dzeržinského byly přidělovány výše postaveným čekistům služební byty v celém rajonu okolo Lubjanského náměstí.

To dokládají dokumenty, k nimž se Petrov nepřímo dopracoval během práce ve Státním archivu, ačkoliv k samotné personální kartotéce NKVD přístup neměl.

Při práci s evidenčními údaji delegátů různých sjezdů sovětů identifikoval v nich mnohé důstojníky bezpečnosti a získal jejich adresy. Všichni delegáti na sjezdech totiž vyplňovali registrační karty, v nichž uváděli soukromou adresu.

Přestože se mu tímto způsobem podařilo lokalizovat jen bydliště malé části čekistů, tedy těch veřejně činných, výsledkem byl docela zajímavý obrázek. Z přiložených výpisů vyplývá, že některé zdánlivě civilní činžáky v okolí Lubjanky byly de facto spíše čekistickými ubytovnami. A dále, že lze tudíž předpokládat, že dodnes snad ve stovkách bytů této čtvrti nadále žijí potomci čekistů, jakož i rodiny čekistů současných, kteří to tak jednak mají blízko do práce, jednak jsou mezi svými.

Tato fakta ovšem výrazně doplňují představu o charakteru čekistické čtvrti, které je samotný palác na Lubjanském náměstí jenom nejviditelnějším symbolem.

Dá-li si člověk do kupy jen samotnou porevoluční historii Lubjanky, stopu zanechanou zde krvavou hraběnkou Saltyčichou a pověsti o zdejších okultních experimentech Gleba Bokého, chtíc nechtíc nabývá dojmu, jakoby tento rajon byl nabit jakousi temnou, ďábelskou energií. Resp., že historické označení této čtvrti jako Bílého města (Bělyj gorod) je vrcholným sarkasmem.

A propos: ani bych se nedivil, kdyby bylo něco pravdy na oněch pověstech, že se zde některým novodobým vládcům Lubjanky zjevovali duchové resp., že je právě proto jednoho po druhém dohnal osud.

Například Nikolaj Ježov údajně pokaždé, když slyšel podezřelé šustění, střílel z revolveru do temných koutů své kanceláře. Traduje se, že když byl zatčen, našli prý v podlaze a ve stěnách opravdu díry po kulkách.

Jen tak na okraj … hříčkou osudu spočinul krvežíznivý maniak „Skrček“ Ježov na Donském hřbitově na dohled od hrobu ruské Báthoryčky, Darji Nikolajevny Saltykovové, ruské šlechtičny a sériové vražedkyně z Trojického.

---------------------------------------------------------

[1] V polovině srpna 1942 překročili němečtí horští myslivci průsmyk Chotju-Tau a bez boje obsadili „Elbruský dům“, horskou chatu a s ní spojenou meteorologickou stanici. Následně, 21. 8. 1942, pak 8 mužů z 1. a 4. horské divize vztyčilo na vrcholu Elbrusu říšskou válečnou vlajku a zástavy obou divizí. Tento cenný opěrný bod zůstal v německých rukou až do začátku ledna 1943 a nacistickou vlajku se Sovětům podařilo z vrcholu Elbrusu strhnout až v únoru. Kromě propagandistického účelu měla tato operace i nepochybný strategický význam. Horská chata ve výšce 4200 metrů totiž sloužila jako opěrný bod sovětské vysokohorské jednotky, z něhož bylo možno ovládat přístupy od Elbruského ledovce přes průsmyky Dongus-Orun, Assau a Nachar.

[2] Legendární lebky z peruánské Icy, známé jako „Lebky z Paracasu“.

[3] Plným názvem Forschungsgemeinschaft Deutsches Ahnernebe (Výzkumná společnost německého dědictví předků), výzkumný ústav Himmlerova SS-Reichsführerhauptamtu, jehož hlavní úlohou bylo potvrdit nacistické rasistické teorie o původu a nadřazenosti árijské rasy.

[4] Nejužší vedení Čeky / NKVD.

============================================================

Zdroje:

F. R. Hrabal-Krondak: CESTA NA KONEC SVĚTA A ZPĚT. Výňatek z 1. dílu, str. 137–141 (http://www.cadpress.sk/rusko2017recenze.htm)

F. R. Hrabal-Krondak: CESTA NA KONEC SVĚTA A ZPĚT. 3. díl, výňatek z kapitoly „Hledání kavkazské Šambhaly a nacistický aerodrom pod Elbrusem“ (str. 68-76)