Hrdinská epopej čs. legionářů završená Pyrrhovým vítězstvím

Motto: Je opravdu smutné, že nejslavnější epizodě česk(oslovensk)ých dějin, kterou je legendární legionářská sibiřská anabáze, je dnes věnováno tak málo prostoru ve školních osnovách i v mysli občanů.

Jelikož během své třetí návštěvy Tatarstánu bydlím u prorektora zdejší univerzity - Innopolisu, v „tatarském Sillicon Valley“, ležícím na pravém břehu Volhy, mé první kroky vedou celkem logicky do nedaleké obce Věrchnij Uslon, spojené s někdejším tažením našich legií Povolžím. (Tak jako ostatně při všech mých cestách po Rusku)

Znak čs. legií

Hned v pátek ráno se tedy vydáváme s Lilijou a Voloďou do této vesnice, nacházející se na vysoké břehu nad řekou přímo oproti Kazani, pátrat po stopách čs. legionářů. V jejím okolí se totiž v srpnu 1918 odehrály nejtvrdší boje mezi Čechoslováky a bolševiky, ovládajícími v té době tatarskou metropoli Kazaň, ležící na protějším břehu.

Jelikož Věrchnij Uslon leží pouhých 25 km od Innopolisu, jsme tam za půl hodiny.

Jelikož mám hrubou představu o lokalitě, kterou hledáme, tj. návrší nad zmíněnou vesnicí, ležící ve svahu nad řekou, zřejmě bychom místo našli i sami, ale pro jistotu se raději optáme kolemjdoucího místního občana, abychom zbytečně nebloudili po polních cestách.

Shodou okolností padneme na žoviálního, čiperného staříka, pana Chikmatullina, který je okamžitě ochoten − navzdory svému úctyhodnému věku 83 let (jak prokazuje předložením svého průkazu s datem narození) – stát se naším průvodcem.

stranická legitimace KSSS pana Chikmatullina

Voloďa mu tedy uvolňuje místo spolujezdce a Fatich Chikmatullovič naviguje Liliju až na vrchol Sokolky, kde se ony urputné boje odehrály.

Autor s panem Chikmatullinem a památníku padlým legionářům na vrchu Sokolka (Věrchnij Uslon / Kazaň)

Ačkoliv, anebo právě proto, že Věrchnij Uslon leží na druhém břehu Volhy, naproti Kazani, měl vrch Sokolka strategický význam. Jednak odtud bylo možno kontrolovat veškerou dopravu po řece, a to v pásmu širokém několik kilometrů, jednak zdejší dělostřelecká baterie měla před sebou jako dlani téměř celou Kazaň, včetně přístavu. Právě proto o tuto výšinu svedli legionáři, vylodivší se pod palbou bolševiků na pravém břehu z člunů, tak urputné boje.

Rekonstrukce bitvy o Věrchnij Uslon a vrch Sokolka za účasti klubů vojenské historie

Dodnes jsou na vrcholku Sokolky – nedaleko od kamenného kříže na památku padlých Rusů – patrné pozůstatky okopů a okrouhlá betonová podesta, na níž byl kdysi upevněn dalekonosný kanon, který měl v merku protější kazaňský přístav.

Památník padlým legionářům na vrchu Sokolka (Věrchnij Uslon / Kazaň), dějišti bitvy s bolševiky

Poblíž se nachází nový památník, jenž zde byl v r. 2013 vztyčen v připomínku bojů čs. legionářů na břehu Volhy. Památník je tvořen vybetonovaným lichoběžníkovým zářezem, zapuštěným do svahu a připomínajícím tak okop, jenž je na druhé straně, směrem k Volze, zakončen jakýmsi vstupním rámem, který z druhé strany tvoří okno, v němž se zračí hladina Volhy a obraz starobylé Kazaně na druhém břehu.

Památník padlým legionářům na vrchu Sokolka (Věrchnij Uslon / Kazaň), dějišti bitvy s bolševiky

(Při bedlivějším pohledu lze z tohoto místa spatřit Chrám všech náboženství, ležící na protějším břehu, přímo oproti památníku!)

Tři pamětní desky tohoto památníku na vrchu Sokolka se jmény 63 legionářů padlých na tatarské půdě od 5. 8. do 9. 9. 2018 odhalili 24. října 2013 náměstkyně českého ministra obrany Lenka Ptáčková-Melicharová, vojenský přidělenec ČR v Rusku brigádní generál Vladimír Ložek a první místopředseda Československé obce legionářské Jindřich Sitta.

Po předchozích slavných vítězstvích našich legií, jako bylo rozdrcení několikanásobně početnějších bolševických oddílů v bitvě u Lipjag (4. června)[1] a dobytí Samary (8. června) a Simbirsku[2] (22. července), zdálo se totiž následné bleskové dobytí Kazaně 7. srpna 1918 být vyvrcholením úspěšného tažení Čechoslováků, a dokonce snad předzvěstí konečné porážky bolševiků.

Kazaň představovala totiž jednak strategické město, ekonomické centrum Povolží a potenciální východiště k tažení na Moskvu; jednak se zde nacházely obrovské výstrojní a zbrojní sklady, z jejichž ukořistěných zásob bylo možné vystrojit a vyzbrojit až několik divizí. Pokud by ovšem – k hlubokému zklamání plukovníka Švece i pplk. Kappela, kteří z takového předpokladu vycházeli – vlastenecké odhodlání zdejšího obyvatelstva neskončilo u proklamací, resp. rabování opuštěných skladů.

Plukovník Karel Kutlvašr se svou vyvolenou Jelizavetou Jakovlevovou

Plk. J. J. Švec – na fotografii ještě jako poručík, 1917

Bitva o Kazaň a zrada ruských spojenců

Ale od začátku:

Okolo tažení na Kazaň panuje totiž i mezi historiky řada nejasností.

Jak ukazují i vzpomínky samotných účastníků, původně totiž tato operace, v jejímž důsledku měla vzniknout kromě povolžské také fronta severouralská pod velením gen. Vojciechovského (který se měl údajně následně pokusit o spojení s britskými jednotkami [3] generála Pooleho, které operovaly v severním Rusku), nebyla zřejmě vrchním velením Povolžského frontu v čele s generálem Čečkem (jmenovaným samarskou vládou) předem plánovaná.

Velení československého sboru (zleva): adjutant Hess, generál J. Syrový a generálmajor Stanislav Čeček. Samara, léto 1918

Je nepochybné, že plán, resp. podnět ke Kazaňskému tažení, vzešel ze strany Komuče (bílé samarské vlády) [4], a byl podporován představiteli francouzské mise.

Ale dám nejprve slovo samotným účastníkům, resp. redaktorům monografie Za svobodu: obrázková kronika československého revolučního hnutí na Rusi 1914-1920:

„Napsali jsme již (na str. 727 a 746-747), že operace kazaňská znamenala v strategické situaci povolžské fronty, opřené o Samaru, akci centrifugální, tj. odstředivou, neboť jí byla založena vlastně nová samostatná fronta vně samařského těžiště, čímž ovšem Samara byla podstatně oslabena. Napsali jsme také, že projektem kazaňským byla spáchána těžká strategická chyba, chyba tím nepříjemnější a nemilejší, že ji Čechoslováci vlastně hned od počátku tušili, nenalezivše jen pro mocný psychologický vliv svých úspěchů dost energie, aby se rozhodně a kategoricky postavili na odpor svůdným snům samařské vlády a některých jejích politických i vojenských představitelů…

Jak došlo ke kazaňské výpravě „na vlastní odpovědnost“ plukovníka Stěpanova, o tom zaznamenává několik slov v deníku 1. roty 9. pluku bývalý její příslušník br. Fr. Turek (článek „Kazaň“): „Ještě za pochodu na Simbirsk, v Nurlatě, dostavil se k veliteli naší skupiny pluk. Stěpanovu „kazaňský kurýr“ a žádal ho, aby hned po pádu Simbirska zahájil pochod na Kazaň a osvobodil ji od bolševiků.

Těchto kurýrů přišlo pak ještě několik. Dokazovali všichni, že Kazaňští jsou připraveni, že je tam tajná organisace důstojníků, která čítá přes 5000 členů, má zbraně, a že potřebují jen našeho přiblížení, aby mohli způsobiti převrat. Po osvobození města naše vojska budou míti zase volnou ruku, neboť frontu prý tam převezmou organisovaní důstojníci a dobrovolnické oddíly. V Simbirsku mluvil jsem s pluk. Stěpanovem jen jednou. Nesdělil mi tehdy nic určitého, a ačkoliv přikládal dobytí Kazaně dalekosáhlý význam, měl jsem přece jen dojem, že při slabém obsazení Povolžské fronty i jemu zdál se pochod na Kazaň kouskem příliš odvážným.

Jestliže se pak přece rozhodl k tomuto pochodu na vlastní odpovědnost, učinil tak pod vlivem plnomocníků samařského Komitétu členů ústavodárného shromáždění Lebeděva a Fortunatova, a jistě neposlední roli sehrály v tom i stálé sliby a ubezpečování přicházejících kurýrů.

Není to konečně nic divného. Kazaň hrála v ruském životě vždy významnou úlohu a byla jedním z největších ruských měst, od kterého se dalo mnoho očekávati a jehož dobytí znamenalo pro nás politicky i vojensky velký úspěch. Kazaňský zlatý poklad, obnášející na 560 milionů rublů, ohromné zásoby válečného materiálu, oděvů, výzbroje, medikamentů aj., to všecko byly věci příliš lákavé, než aby nevedly k risiku, zvláště když Kazaň mohla se státi klíčem k Moskvě, jejíž pád znamenal zároveň pád sovětské vlády a s ní i bolševismu. Síly k tomu měla dosti právě Kazaň…“

Rozšíření vládní moci samařského Komitétu členů ústavodárného shromáždění i na gubernii kazaňskou znamenalo značné zvýšení prestiže samařské vlády a přenášelo na její bedra vůdčí úlohu v tažení proti bolševické Moskvě. Kdo by byl odolal? Uvědomme si, že Samara stojí před důležitými jednáními o utvoření všeruské vlády a že jí jde o to, aby se zejména vůči sibiřské vládě prokázala mocí, vlivem a teritoriem…

Konečně dosavadní úspěchy zdály se nasvědčovati tomu, že bolševici jsou se svými silami v koncích a že úplný rozval sovětů je otázkou nedlouhého času. Sebevražda dosavadního vrchního velitele bolševických armád Muravěva v Simbirsku dokazovala, že morálka sovětských vojsk a jejich velitelů je v základech a snad již nenapravitelně otřesena, že zbývá tedy využíti pouze příležitosti a směle sáhnouti po plodech, které se zdají býti na dosah ruky…

Je ovšem nesporné, že výprava na Kazaň nejvíce překvapila bolševiky samy. Jejich nový vrchní velitel lotyšské národnosti Vacetis osnoval právě velkou údernou akci do pravého boku československé fronty na Volze u Simbirska a do jejího týlu, učiniv právě Kazaň opornou tvrzí těchto výpadů.

Štáb Vacetisův nepochybně předpokládal, že Čechoslováci buď zůstanou na Volze státi, nebo potáhnou-li dále, půjdou přímo na západ k imenskému železničnímu uzlu, aby tak ohrozili Moskvu na drahách rjazaňsko-uralských. Tyto rozpočty chtěl Vacetis Čechoslovákům důkladně rozmetati: Vyslal 2. sovětskou armádu, jejímž velitelem byl Blochin a která svou strategickou základnu měla na řece Kamě (štáb Blochinův byl v městě Čistopolu), aby se svými 4000 bodáky udeřila na volgobugulminskou dráhu, rozmetala zde československý týl a pokusila se o to, proniknouti pak až k Samaře; současně Dadonov měl vésti bočné operace se severu proti Simbirsku a co nejintensivněji zde Čechoslováky zaměstnati, aby jejich pozornost byla od týlu úplně odvrácena.

Náhlý postup Čechoslováků proti Kazani samé způsobil v řadách bolševiků největší úžas. Jsou Čechoslováci tak silni, že se odvažují i tohoto velikého prodloužení a rozšíření své fronty? Je snad účelem této operace vpadnouti na dráhu Vjatka-Perm, a tak odříznouti bolševické armády, bojující pod Jekatěrinburkem? Či snad Kazaň je vyhlédnuta za basi hlavního útoku na Moskvu? Nechť jakkoli znějí odpovědi, jež si bolševici dávají na položené otázky, jisto je, že sovětské síly vojenské v Kazani zachvátila panika a že pětitisícová kazaňská bolševická posádka, složená z lotyšských pluků (3. a 6.), z pluku musulmanského, z Internacionálního pluku „Karla Marxe“ a z ruských krasnoarmějců, kapitulovala před Čechoslováky velmi kvapně, po krátkém zápase.

A Čechoslováci měli přitom pouze 1400 bodáků 1. pluku; pod velením pplk. Kappela byly oddíly Národní armády: prapor 1. Samařského pluku, 2 lehká a 2 těžká děla a eskadrona 1. Samařského jízdního pluku.

Výprava na Kazaň vytáhla ve dvou proudech: První proud, složený z 9. a 10. roty 1. pluku, v úhrnném počtu 9 důstojníků a 250 mužů, vydal se na pochod pod velením podpor. K. Kutlvašra ve středu 31. července v 6 hod. ráno; jeho úkolem bylo postupovati na pravém břehu Volhy po silnici ze Simbirska na Bujinsk-Kazaň, a tvořiti tak boční ochranu hlavního proudu, jenž zatím měl býti transportován na lodích k útoku na Kazaň po Volze.

Tento druhý proud (hlavní) vyjel na Kazaň ve dnech 1. a 2. srpna. Byla pro něj sestavena celá říční flotila, čítající 15 parníků a 5 nákladních lodí pod vrchním vedením mičmana Majera. Z lodí měl největší posádku parník „Karamzin“, následovaly pak „Oleg“, „Krut“, „Mefodij“, „Million“, „Rybak“, „Samara“, „Syn“, „Vasilij Lapšin“ aj.

Kazaňské tažení čs. legií (Ilustrace z mé knihy Přes Čukotku na Fidži a zpět 1)

Flotila byla rozdělena na tři části: dessantní oddíl, mající za úkol obsazovati cestou důležité přístavy a očistiti je od bolševiků; bojový oddíl, který měl konati výzvědnou službu a chrániti flotilu před eventuelními útoky nepřátelského loďstva; a konečně spojovací oddíl, kterému bylo uloženo udržovati mezi jednotkami flotily stálé spojení.

„… Na několik silných, vlečných parníků, nízkých a s malým ponorem“ – vypráví o vyplutí lodní výpravy ze Simbirska ve své knize „Za cizí město“ František Langer – „byla postavena polní děla, obklopená pytli s pískem a balíky lisovaného sena i surové bavlny; rovněž tak byla chráněna strojovna a velitelský můstek. Tyto lodi jako „dělové lodice“ měly jeti v čele výpravy. Za nimi pojedou parníky, vezoucí posádku… Znamení k odjezdu bylo dáno salvou všech děl. Zvuk pronesl se po řece a za ním zapískaly píšťaly všech parníků, a když zmlkly, bylo slyšeti z „Karamzina“ poslední takty národní hymny. A sotvaže dozněla, znova zavyly všechny sirény a již začala velká kola parníků pracovati, opíraje se do hlinité volžské hladiny… Zatím co tak pyšně zahajoval hlavní proud nezapomenutelnou epopej kazaňskou, Kutlvašrův oddíl již psal první stránky jejích dějin…“[5]

Zde si dovolím již pokračovat faktograficky.

Vzhledem k poloze Kazaně a významu Volhy jednak jako dopravní tepny spojující řadu velkých měst Povolží, jednak představující potenciální cestu do centra evropského Ruska, není divu, že v plánech bolševiků i bílých hrála významnou roli říční flotila.

Volžská flotila rudých se začala formovat již v červnu 1918, kdy dorazil do Nižního Novgorodu Nikolaj Markin, komisař baltské flotily a osobní pověřenec Lva Trockého. Během měsíce zde bylo pod jeho dohledem osm parníků přeměněno na dělové čluny.

Souběžně s tím v Simbirsku zorganizoval komisař Lev Berlin flotilu pěti lodí, byly to: „Olga“ (přejmenovaná na „Avangard revolucii“, o výtlaku 445t.)[6], „Konovod“[7], „Lev“[8], „Bratstvo“ a „Dělo Sovětov“[9].

Po dobytí přístavů na dolním toku Volhy – Syzraně 10. 7., Volska 14. 7. a Simbirsku 22. července 1918 – čs. vojskem, které se zde zmocnilo několika desítek plavidel (včetně výše uvedených), vzniklo koncem července i válečné loďstvo Komuče.[10]

To bylo rozděleno na 2 flotily – jižní a severní – přičemž v čele té severní, která měla zamířit ke Kazani, stanul mičman (námořní praporčík) Grigorij A. Mejrer.

Základem bílé flotily se stal nejrychlejší osobní parník na Volze – „Feldmaršal Suvorov“ a dva remorkéry, jejichž paluby byly vhodné pro montáž děl. Menší z remorkérů se jmenoval „Vulf“. Větší „Feldmaršal Miljutin“ byl jednou z největších lodí na Volze.

Armádní kanony byly upevněny na dřevěné rámy, což umožnilo rovnoměrně rozložit dopad zpětného rázu na lodní konstrukci při střelbě. Kulomety byly připevněny k otočným plošinám s kruhovými železnými štíty – vznikly tak kulometné věže jako na skutečných válečných lodích.

Protože konstrukce civilních plavidel nepočítala se žádnou vnější ochranou, Mejrer ji vytvořil z balíků lisované bavlny nalezené ve skladech v Samaře, kterými obložil kormidelnu a palubní nástavby. Zhruba půl metru tlustý balík poskytoval docela spolehlivou ochranu proti střelám z lehkých zbraní.

Remorkéry „Feldmaršal Miljutin“ a „Vulf“ se tak proměnily ve skutečné volžské bitevní lodě.

Celému vojenskému uskupení a zároveň celé Kazaňské operaci velel ruský plukovník Stěpanov. Přestože čs. vojsko postupovalo na základě Stěpanovem narychlo sestaveného útočného plánu, jeho postup probíhal úspěšně.

Zatímco první oddíl (250 mužů ppor. Kutlvašra) postupoval pěším pochodem po silnici Bujinsk-Kazaň, podél pravého, západního břehu Volhy (přičemž obsadil Kašinku, Bujinsk a přístav Těťuši, čímž zajistil útočiště pro čs. flotilu), hlavní síly skupiny, postupující po Volze, již 3. srpna obsadily přístav u Spaska a 4. srpna Bogorodsk, přičemž získaly množství zbraní a munice a 10 dalších lodí. Kromě toho zde invazní jednotky nečekaně posílil bývalý 2. jihoslovanský dobrovolecký prapor pod velením majora Blagotiče (v němž bylo i 42 Čechů), který byl na útěku z bolševické internace v Kazani.

U ústí Kamy pak Čechoslováci zajali nákladní loď přepravující 300 bolševických vojáků.

Hlavní lodní bitva se odehrála 5. srpna dvanáct mil od Kazaně.

Flotila Komuče zde narazila na bolševické loďstvo. Ozbrojené parníky bolševiků – „Bratstvo“, „Lev“ a „Olga“ z původní simbirské skupiny (kterým se podařilo vyhnout zajetí), jakož i remorkéry „Burlak“ a „Bělaja akacija“, vyzbrojené v Kazani – vypluly vstříc bílé flotile.

Jako první zahájili palbu rudí. Během bojové vřavy se flotily dostaly k sobě tak blízko, že „Vulf“ plující v čele formace rozprášil zblízka kulometnou palbou obsluhu děla koncového bolševického parníku. V té chvíli byl již osud rudé flotily zpečetěn a každá loď prchala, jak nejlépe mohla.

Remorkéry „Burlak“ a „Bělaja akacija“ přirazily ke břehu a jejich posádky prchaly pod palbou kulometů a pušek bílých. Simbirské parníky „Bratstvo“ a „Olga“ ve strachu prchaly proti proudu a dál kolem Kazaně tak udatně, že na druhý den byly již v Nižním Novgorodu.

Téhož dne odpoledne dorazily čs. jednotky do Nižního Uslonu, kde rozprášily palbou „palubních“ děl bolševický oddíl na břehu, a zatímco jízdní průzkumný oddíl pronásledoval prchající bolševiky, 1. a 2. rota 1. střeleckého pluku dobyla vesnici Vorobjevku a pronikla k Věrchnému Uslonu.

Následujícího dne, 6. srpna, začal vyloděním jednotek na obou březích Volhy boj o Kazaň. Zatímco dvě čs. pěší roty a jízdní oddíl se vylodily na pravém (západním) břehu u N. Uslonu a postupovaly na Věrchnij Uslon, ostatní síly pod velením plukovníka Švece se vylodily na levém (východním) břehu a zahájily postup na Kazaň. Ruský oddíl pplk. Kappela postupoval na Kazaň od jihovýchodu.

Plukovník Karel Kutlvašr se svou vyvolenou Jelizavetou Jakovlevovou

Plk. J. J. Švec – na fotografii ještě jako poručík, 1917

Postup jednotek podporovala artilerie, ponechaná v improvizovaných postaveních na lodích za účelem maximální mobility dle potřeby…

Parníky a nákladní lodi zde plnily funkci provizorních českých dělových člunů.

V těžkém boji se čs. jednotkám podařilo dobýt přístav, přičemž zaznamenaly minimální ztráty, ačkoliv musely čelit jak palbě z kulometných hnízd a obrněných automobilů, tak z bolševických lodí odplouvajících z přístavu.

Zatímco Kappelovy ruské jednotky postupovaly na Kazaň od jihovýchodu a blokovaly bolševikům únik na východ, čs. jednotky a srbský prapor pronikly postupně od řeky do centra města navzdory početní převaze kazaňské posádky. Srbskému praporu, který dosáhl za cenu nemalých ztrát kazaňské pevnosti, se vzdal celý bolševický 5. lotyšský pěší pluk.

Úspěchu Čechoslováků a jejich spojenců napomohla skutečnost, že z jižního směru bolševická obrana útok na město příliš neočekávala. Hlavní obranné pozice byly proto připraveny na útok od západu, ve směru na Věrchnij Uslon.

Ilustrace z mé knihy Přes Čukotku na Fidži a zpět 1

Již kvečeru 6. srpna byla většina Kazaně v moci Čechoslováků.

Boje však pokračovaly i následujícího dne. Během dopoledne 7. srpna se spojeným protibolševickým jednotkám podařilo dobýt i zbytek města. Navzdory trojnásobné přesile nepřátel, navíc v předem připravených obranných pozicích.

Vzhledem k okolnostem zaznamenali Čechoslováci v bojích o Kazaň kupodivu neuvěřitelně nízké ztráty: dva padlé a sedm zraněných. Několik padlých a množství zraněných měli Srbové z praporu majora Blagotiče a také ruský oddíl pplk. Kappela.

Na druhé straně ztráty bolševiků, kteří utrpěli zdrcující porážku, představovaly několik set padlých a zraněných a kolem 800 jich bylo zajato.

Po dobytí města byla získána ohromná kořist: tři letadla, několik desítek těžkých a kolem sta lehkých polních děl, několik set kulometů různých typů, 53 zcela nových rychlopalných děl, několik set tisíc pušek, 11 vlaků plných munice a potravin, více jak sto nákladních lodí i s nákladem, kolem 30 říčních parníků, stovky povozů, stočlenné stádo koní, desítky automobilů, množství zdravotnického materiálu a potravin, velké zásoby zimní i letní výstroje a další.

Ve městě měli totiž bolševici jedny z největších skladů vojenského materiálu v Povolží, kterým by bylo možné vyzbrojit i několik divizí – pokud by zde ovšem bylo tolik mužů, ochotných vzít do ruky zbraň a bojovat za svou svobodu.

Ačkoliv se v tom okamžiku zdálo, že není zpečetěn pouze osud bolševické posádky v Kazani, ale i bolševického režimu samotného, události následujících dní ukázaly, že tato představa je stejně iluzorní jako ona „tajná kazaňská organisace důstojníků, která čítá přes 5000 členů, má zbraně, a čeká jen našeho přiblížení, aby mohli způsobiti převrat“.

Navzdory předchozím proklamacím a ujišťování kazaňských kurýrů i samarských představitelů(Komuče), žádný nával dobrovolníků, dychtících rozebrat si výše uvedený zbrojní arzenál, se nekonal ani vzápětí po dobytí Kazaně, ani v týdnech následujících.

Jak vzpomínají pamětníci: „Nábor dobrovolců v Kazani děl se velice liknavě a dal malý počet dobrovolců; mobilisace byla vyhlášena teprve na 19. srpna 1918. … Kazaň v tu dobu hýřila, chodila na dostihy pořádané pod protektorátem velitele fronty, ale na frontu nepostavila ani 2000 vojáků.

Nový příliv dobrovolníků měl nastati po 21. srpnu. Byla projektována řada agitačních meetingů pro vstup do Lidové armády. Celá akce, nedostatečně připravená, skončila strašným fiaskem. Většina táborů se nekonala vůbec a na některé se dostavila jen nepatrná hrstka lidí. Příliv dobrovolců byl pak ještě slabší než před tím.“[11]

Bohužel, proto je tento památník zároveň památníkem hrdinské epopeje i Pyrrhova vítězství.

Díky neschopnosti ruských protibolševických sil sjednotit se ani ve jménu záchrany vlasti, a neochotě Rusů obecně nasadit život v boji proti bolševickému teroru (jež se jim nakonec všem vymstila), namísto společného tažení proti proudu Volhy zůstalo jen u obsazení Kazaně, kterou nebylo v silách legií natrvalo udržet. A bez masivní podpory místních obyvatel to nemělo ani smysl.

Ve svém důsledku se tak kazaňské tažení stalo příslovečným Pyrrhovým vítězstvím, jelikož díky nenaplněným strategickým předpokladům nakonec nejen že vyšly nazmar všechny oběti, padlí a zranění během kazaňské operace, ale navíc došlo díky tažení na Kazaň k roztříštění dosud kompaktních čs. jednotek a ke zhroucení Povolžské fronty, kterou demoralizované útvary ruské Lidové armády nebyly schopny udržet.

Jelikož jednotky pplk. Kappela se po dobytí Kazaně stáhly zpět do Simbirsku, který byl v té době ohrožován bolševiky ze západu, zůstala obrana Kazaně jen na Čechoslovácích (1. čs. střeleckém pluku) a oddílu 250 srbských vojáků pod velením majora Blagotiče, zatímco bolševici přesouvali do oblasti další a další oddíly ve snaze rozdrtit čs. vojsko v obklíčení, a ani následný návrat a zapojení Kappelových jednotek do obrany města nedokázaly na jejím osudu nic změnit.

Ivan Alexejevič Vladimirov: Přepadení bělogvardějského ešalonu bolševiky

Kvůli početní převaze bolševických oddílů a neochotě místního obyvatelstva zapojit se do obrany byli tak Čechoslováci nakonec nuceni v noci z 9. na 10. září 1918 město vyklidit, čímž se vyhnuli jakýmkoliv zbytečným v marném boji. Sami bolševici byli tudíž následně překvapeni když se Kazaně zmocnili prakticky bez boje.

Ústup bílé armády

Z výše uvedených důvodů tudíž opouštím vrch Sokolka se smíšenými pocity. Kromě pocitu hrdosti nad statečností a tehdejšími bojovými úspěchy čs. legií, jejich opakovanými vítězstvími nad bolševickou přesilou, přemítám i o tragicky promarněné šanci rozdrtit bolševický režim hned v zárodku … a změnit tak chod dějin (pokud by tehdy vzali Rusové svůj osud do vlastních rukou a nečekali odevzdaně či vypočítavě, až za ně naši vybojují svobodu).

Viz ANABÁZE (Dokument o ČS.legionářích - 1991)

Na závěr si neodpustím jedovatou poznámku, že takřka morbidní je skutečnost, že dnes Rusové plivou na hroby našich legionářů, kteří za ně prolévali krev, když se je pokoušeli zachránit před rudou hrůzovládou, zatímco bolševickým vrahům staví pomníky. Právě tato skutečnost mi vždy připomene, jak propastný je rozdíl mezi evropskou a ruskou mentalitou.

N.B.

S výše tématem souvisí i následující kapitola „Mýtus o zlatém pokladu a zlotřilých legionářích“ (O osudu carského pokladu, který legionáři v Kazani ukořistili, a lživých ruských mýtech obklopujících tuto operaci)!

„Kočakovo zlato“ - Irkutský karneval, 2011

------------------------------

Poznámky a vysvětlivky:

[1] Bitva u Lipjag je jednou z neslavnějších bitev čs. jednotek, bývá srovnávaná dokonce se Zborovem. Jelikož Lipjagi byla předposlední železniční stanice před Samarou, měla neobyčejný strategický význam. Bránili ji především elitní oddíly lotyšských střelců a „internacionalisté“ (němečtí, maďarští, čeští a srbští komunisté). Zástupcem bolševického velitele, Rusa, byl německý důstojník, který fakticky řídil všechny operace. Proti zhruba trojnásobné přesile bolševiků stálo 1600 čs. vojáků s 5 děly a 20 kulomety. Jednalo se především o vojáky 1. a 4. pluku, dále 1. zál. pluku, 1. ženijní roty a několik dělostřelců z 1. dělostřelecké brigády. Zdánlivě katastrofální postavení Čechoslováků kompenzovala jejich taktika vycházející z tradic husitských bojovníků. Překvapivé údery malých mobilních oddílů, které se vyhýbaly přímým střetům a po bleskovém útoku se ihned stahovaly; namísto masových útoků se legionáři soustřeďovali na cílené útoky na slabá místa protivníka, resp. v jeho týlu. Podle momentálně situace poskytoval jednotlivým oddílům podporu improvizovaný obrněný vlak Orlík. Díky své taktice a odhodlání dosáhli Čechoslováci nakonec drtivého vítězství.

Ze 4000 bolševiků bylo 1500 zabito, 1800 zajato a 300 jich utonulo v močálech. Následně obsadila čs. vojska 8.6. 1918 i Samaru, kde pod jejich patronátem vznikla protibolševická vláda a zároveň vyvstala před čs. vojskem nová idea – obnovit východní frontu a tak napomoci spojencům bojujícím na západní frontě jednak vázáním části nepřátelských sil a jednak blokováním návratu statisíců německých, rakouských a maďarských válečných zajatců internovaných na Sibiři, kteří tak již nemohli zasáhnout do bojů na západní frontě, kde by v takovém případě hrozila armádám Trojdohody porážka. (Vzhledem k Brest-litevské dohodě, obsahující i závazek bolševické vlády propustit všechny německé a rakousko-uherské válečné zajatce, byli bolševici vnímáni jako spojenci Německa a Rakousko-Uherska). Eliminace ruské armády bolševickou revolucí umožnila Němcům přesunout z východní fronty i tak na západní frontu milión vojáků a 3 tisíce děl, takže dosáhli nad Spojenci mírné převahy v divizích a artilerii. V polovině března 1918 soustředili Němci na západní frontě 13 armád (193 pěších divizí s 15 700 děly a 2800 letadly).

[2] Dnešního Uljanovsku.

[3] Britské severoruské expediční síly (British North Russia Expeditionary Forces). V letech 1918 až 1919 okupovaly severoruské přístavy Archagelsk a Murmansk s cílem bránit zdejší sklady vojenského materiálu a připravit zázemí k útoku na Petrohrad.

[4] Komuč (zkratka ruského názvu Komitět členov Učreditěl'novo sobranija – Výbor členů Ústavodárného shromáždění) byla vláda, kterou za ruské občanské války založili eserští členové rozehnaného Všeruského ústavodárného shromáždění. Výbor byl založen 8. června 1918 v Samaře za podpory Čs. legií. Jeho členy bylo (koncem září) 97 poslanců Dumy, předsedou byl Vladimir Volskij. Komuč se svojí Lidovou armádou kontroloval oblast Uralu a Povolží. V listopadu byla v Ufě vytvořena Všeruská prozatímní vláda, které předal Komuč veškeré pravomoci. Výbor byl definitivně rozpuštěn krátce poté, co se Alexandr Vasiljevič Kolčak prohlásil diktátorem.

[5] Medek Rudolf a Památník odboje: Za svobodu: obrázková kronika československého revolučního hnutí na Rusi 1914-1920. Praha 1928. Kniha třetí. Díl IV, s. 810-813.

[6] Výzbroj: jedna 122 mm houfnice, jeden 76mm kanon, dva kulomety.

[7] Výzbroj: tři 76mm kanóny, 6 kulometů.

[8] Výzbroj: jeden 76mm kanon, jeden ráže 37 mm.

[9] Výzbroj: jeden 76mm kanon, několik kulometů.

[10] Vzápětí se již jedna loď této flotily zúčastnila první vojenské operace, když se na jednom z parníků vylodil u Stavropolu čs. prapor. Bolševici vylodění neočekávali a Stavropol se tudíž bez boje vzdal.

[11] Za svobodu: obrázková kronika československého revolučního hnutí na Rusi 1914-1920. Praha 1928. Kniha třetí. Díl IV, s. 829.

------------------------------------------------------------