Jak Hitler zachránil perlu severního Kavkazu, lázně Kislovodsk aneb Rozporuplná okupační prizmata

Můj obrázekUID:312221

Autor: Fero HRABAL-KRONDAK (Ilustrace z mé knihy Cesta na konec světa a zpět – 3; ISBN 9788082360038)

Zatímco většina měst v regionu severního Kavkazu okupovaném Němci byla za války značně poničena, jelikož nacisté před ústupem nejen že zničili téměř všechny průmyslové závody a školy, ale většinu veřejných budov, včetně chrámů a divadel zaminovali, Kislovodsk, který byl (a je) mondénní lázeňskou destinací komunistické věrchušky i čekistické elity (důstojníků OGPU/NKVD/KGB) kupodivu neutrpěl za německé okupace téměř žádné škody.

Kislovodské Sanatorium NKVD, které přežilo nacistickou okupaci a podlehlo až ruskému šlendriánu po „rozvalu“ Sovětského svazu.

Kislovodsk, Sanatorium NKVD: Vrahouni zde nabírají síly k dalšímu boji s třídním nepřítelem

Rekreanti z řad „čekistů-úderníků“, důstojníků NKVD a dozorců z GULAGu, před sanatoriem NKVD „Krasnyje kamni“ - Kislovodsk

Historici dlouho nemohli pochopit, proč nacisté tuto perlu severního Kavkazu ušetřili. Až nedávno vyšlo najevo, že důvodem byl fakt, že Führer si toto město vybral jako své kavkazské sídlo, které mělo nést název Hitlerstadt.

kislovodsk_20

Kislovodsk, prospekt Stalina

Obsazení Kislovodsku Wehrmachtem proběhlo bez boje. Poslední sovětské jednotky, oddíly 37. armády, prošly městem několik dní před příchodem Wehrmachtu.

Mezi 6. a 9. srpnem obyvatelé sledovali, jak kolony vojáků Rudé armády pochodují městem směrem k horským průsmykům v oblasti Elbrusu. Zůstaly zde pouze stovky zraněnách a nemocných sovětských vojáků ve zdejších lazaretech.

Ústup rudoarmějců z Kislovodsku

Jako první vzala nohy na ramena 11. divize NKVD, která se vyznamenávala spíše při masakrech bezbranných civilistů. Například v balkarských Lidicích - Horní Balkárii!

Prvním ohlasem války byl „nálet“ na Kislovodsk 9. srpna, kdy osamělé letadlo Luftwaffe svrhlo na město dvě bomby. Jedna zasáhla nákladové nádraží, druhá pekárnu. Tím válečné operace v letovisku skončily.

10. srpna se ve městě objevil německý průzkumný oddíl na motocyklech, transportérech a tančících PzKpfw, který však pouze rychle projel hlavními ulicemi, načež pokračoval dál směrem na Krasnyj Kurgan, pátraje po ustupujících sovětských oddílech.

Průzkumný oddíl Wehrmachtu projíždí kavkazskou vesnicí

Jelikož ještě před příchodem Němců se z Kislovodsku vytratili postupně všichni představitelé státní správy i většina milicionářů, ve městě zavládla několik dní trvající anarchie. Lidé opilí nenadálou svobodou rabovali v obchodech a skladech.

Tentam byl „nový sovětský člověk“, v nejednom soudruhovi se projevil atavismus spodiny a koukal, co by kde ukradl. Na ulici tak bylo možné vidět třeba rodinu vláčející po chodníku klavír, ukradený v domě kultury, koberce anebo obrazy z galerie.

Rabování ukončil přítrž až příjezd německých jednotek (6. tankového a 3. motorizovaného pluku 3. tankové divize generála von Kleista) 14. srpna 1942.

Tímto dnem fakticky začala pětiměsíční okupace Kislovodsku.

Okupační prizmata

V rozporu s hrůzostrašnými bajkami o krvelačných nacistech vraždících na potkání kohokoliv, jedinými oběťmi prvního týdne okupace bylo několik opilců, kteří právě rabovali sklady společnosti Samtrest obsahující ohromné zásoby vín a koňaků. Během bezvládí se tudíž tyto sklady samozřejmě staly prvním cílem rabiátů, kteří odtud vláčeli plné tašky lahví, někteří dokonce celé sudy. Když uprostřed tohoto plenění náhle ve sklepě zhaslo světlo, jeden z podnapilých zlodějů škrtnul zápalkou a neštěstí bylo hotové. Alkoholové páry se vznítily a sklep explodoval.

Vinotéka-šašlikárna „Darjal“ (Kislovodsk, zima 1942)

Jak tak znám ruskou mýtotvornou tradici, ani bych se nedivil, kdyby dnes měli uvedení ožralové v Kislovodsku pomník, jakožto oběti nacistické zvůle. Podobně jako oni mýtičtí geroji Panfilovci.

Hned v první den okupace vydali nacisté dva rozkazy a vylepili je po městě. První vyhláška nařizovala pod pohrůžkou zastřelení vrácení koberců, obrazů a drahého nábytku ukradeného občany ze sanatorií a dalších veřejných institucí. Druhá vyhlašovala zákaz nočního vycházení.

V bývalé budově městského sovětu nacisté okamžitě zorganizovali novou městskou radu, do které dosadili vedle několika někdejších představitelů carského režimu jednak osobnosti z řad tehdy většinové karačajské populace, jednak původní úředníky, kteří se nezkompromitovali stranickými aktivitami. V čele městské rady stanul Madžir Kočkarov.

Hlavním zájmem okupační správy bylo obnovení chodu města, zachování funkční infrastruktury, včetně chodu zdravotnických zařízení, aniž by se vměšovala do každodenních záležitostí.

Německý stíhač tanků Marder II zaparkovaný na nádvoří sanatoria Vsjekopromsvetkass

Nutno zdůraznit, že německá okupační správa neměla nouzi o spolupracovníky z řad místního obyvatelstva, včetně bývalých sovětských úředníků.

S příslovečnou německou rozhodností a smyslem pro pořádek tak začala nová administrativa zabezpečovat běžný chod města prakticky ze dne na den. Během několika dní již fungovaly všechny odbory (technický, finanční, potravinářský, ekonomický, obchodní, školský, právní), matrika a dokonce i nedaleká seizmická stanice.

Všední život v Kislovodsku za německé okupace

Jakmile zmizel pomyslný bolševický karabáč a pominul strach obyvatel z všudypřítomné NKVD, mnozí zdánlivě „uvědomělí sovětští občané“, kteří donedávna mlčky dodržovali zákony, si najednou vzpomněli, jak byli během revoluce a stalinského režimu jejich rodiče a prarodiče utlačováni komunisty a zatoužili po pomstě. A samozřejmě nechyběli ani kolaboranti konjunkturalisté, pro které byla předtím komunistická legitimace jen vstupenkou mezi vyvolené, takže ji bez mrknutí oka okamžitě zahodili.

Bylo vytvořeno i policejní oddělení a postupně zorganizované i policejní jednotky zformované z bývalých milicionářů, místních občanů a dezertérů z Rudé armády. Do řad kolaborantské policie vstoupilo na 700 sovětských vojáků, kteří přešli na německou stranu.

Jezdecká policejní četa byla složena výlučně z Karačajců, kteří do ní vstoupili s vlastními koňmi a výstrojí.

Nášivka-označení příslušníků dobrovolnického Severokavkazského legionu

Po nastolení nacistické správy se, samozřejmě, objevila i řada „bývalých“, buržujů a aristokratů, kteří se domáhali svého někdejšího majetku, zabaveného jim a jejich rodinám sovětskými úřady. Těmto nárokům okupační správa vesměs vycházela vstříc, zatímco občané, obývající třeba bolševiky zkonfiskované domy a byty vnímali svůj vyhazov jako příkoří.

Někteří lidé spatřovali v příchodu Wehrmachtu i životní šanci. Možnost zapojit se do budování „nového řádu“, resp. prostředek své osobní rehabilitace jakožto představitele „nadřazené rasy“.

Sem patří třeba případ jistého pana Fogla či Vogela, skromného nemocničního zřízence, který žil v Kislovodsku od 30. let. Až do příchodu „árijských soukmenovců“ šlo o milého, přátelského mužíčka, který se širokým úsměvem zdravil sousedy a byl milován dětmi z okolí.

Měl totiž na dvoře celou zoologickou zahradu: orla, cvičenou kozu, ovci, králíky a v obrovské láhvi hady. Jeho zvířecí království samozřejmě děti přitahovalo jako magnet. A pan Vogel nejen že děti ochotně nechal obdivovat zvířátka, ale vždy je pohostil i lahodnými hruškami a jablky.

A pak, druhého dne okupace, si milý Vogel nasadil tyrolský klobouk s pérem, na rukáv si natáhl pásku s haknkrajcem a začal doprava doleva rozdávat dětem facky, dospělým vyhrožovat Gestapem. Ze dne na den se usměvavý bodrý človíček proměnil ve fanatického nacistu. Uvědomil si, že svým rakouským původem vlastně náleží k panské rase.

Poté, co se situace ve městě stabilizovala, začali okupanti pátrat po komunistech a Židech. A našli opět spoustu dobrovolných pomocníků. Včetně někdejších komsomolců a pracovníků partajního aparátu.

Rozkazem vojenského velitele města č. 12 ze 7. září 1942 byli z Kislovodsku deportováni všichni Židé, kteří dostali příkaz shromáždit se 9. září 1942 na nákladním nádraží pod záminkou, že „za účelem osídlení řídce obydlených oblastí Ukrajiny“ budou jen přesídleni. Není pochyb o tom, že zdůvodnění deportace bylo pouze lstí, aby se lidé podvolili víceméně dobrovolně.

Text vyhlášky pak upřesňuje: „Přesídlení podléhají i Židé, kteří byli pokřtěni. Občané smíšeného původu a rodiny s jedním z rodičů Židem a druhým Rusem, Ukrajincem nebo občanem jiné nežidovské národnosti přesídlení nepodléhají.“

Výnos končí slovy: „Židé, kteří se pokusí mařit výkon tohoto nařízení, budou přísně potrestáni.“

„Židovská vyhláška“

Židé si mohli s sebou vzít jen to nejnutnější: jídlo, osobní věci, šperky, peníze, oblečení a přikrývky. Klíče od svých bytů s uvedením jména a adresy museli odevzdat pracovníkovi německé správy.

Následně byly dva tisíce Židů odvezeny vlakem do stanice Miněralnyje Vody a tam zastřeleny (společně se Židy z Jessentuki a Pjatigorsku)[1].

Za pozornost stojí, že stejně jako na Krymu unikli vraždění karaité[2], v Kislovodsku se smrt vyhnula tzv. horským Židům, v jejichž případě si okupační správa rovněž nebyla jistá, zda je má podle německých rasových zákonů považovat za etnické Židy.

Díky jejich nejasnému původu se zachránili před smrtí. Dříve, než Hlavní rasový a osidlovací úřad SS[3] v Berlíně dospěl k rozhodnutí, byli totiž Němci z oblasti vyhnáni sovětskou armádou.

Na vysvětlenou: tzv. „Horští Židé“ ("Džuuri"[4]; tátsky: Жугьур), pocházející z Persie (Íránu) a Mezopotámie a hovořící zvláštním tátským jazykem, žili v Dagestánu, jmenovitě v údolích kolem Derbentu, od 6. století.[5] V 18. století se začali usazovat i v severokavkazských městech. Horští Židé dodržují obecná pravidla židovského náboženství, ale udrželi si zvláštní zvyky jako mnohoženství a zákon krevní msty.

Od roku 1930 vznikla řada jejich kolchozů na Krymu a v jihovýchodní oblasti Stavropolského kraje.

Ze svědectví pamětníků vyplývá, že kromě židovského pogromu a popravě několika místních komunistů zde k nějakým represím civilního obyvatelstva nedocházelo.

O víceméně poklidném soužití místních s německou okupační správou svědčí např. i skutečnost, že představitelé místní karačajské obce uspořádali krátce po příchodu Wehrmachtu banket na oslavu osvobození ze sovětského jařma

Během oslav svátku Uraza Bajram na závěr Ramadánu za přítomnosti německé generality (v čele s generálplukovníkem Ewaldem von Kleistem a gen. Ernstem Köstringem) pak 11. října 1942 v Kislovodsku imám Ramazan a kádí Ibrahim, nejvyšší karačajské duchovní autority, poděkovali německé armádě za osvobození, označili Adolfa Hitlera za posla Alláhova a vyzvali muslimy, aby „ve svých modlitbách denně blahořečili Vůdce, německý národ a jeho statečné vojáky za to, že vysvobodili kavkazské národy z bolševických okovů“.

Někdejší vůdce antibolševického povstání Kady Bajramukov, Madžir (Chadži-Murat) Kočkarov a Chadži-Ichsan Bajčorov pronesli uvítací projevy, ve kterých hosty ujistili o své loajalitě k „novému řádu“ a oddanosti Hitlerovi. Na podporu těchto slov obdaroval Dobaj Toturkulov generála von Kleista krásným běloušem s pozlaceným postrojem.

Všichni němečtí důstojníci byli slavnostně obdarováni tradičními čerkeskami a kinžály ve zlacených pochvách. Uvedení karačajští představitelé byla na revanš vyznamenáni Železným křížem. (Balkarský národ reprezentovali Balautdin Efendijev, Ibragim Ulbašev a Ischan Džanchotov.)

Vyvrcholením oslav bylo defilé karačajské jízdy před představiteli německé generality na čestné tribuně.

Kozácké jednotky Wehrmachtu (kavkazské Těrecké kozácké vojsko)

Barvité sovětské pověsti o nacistickém teroru v Kislovodsku zpochybňuje i skutečnost, že po celou dobu okupace ve městě normálně dál fungovaly tři nemocnice, kde se dál léčili ranění a nemocní sovětští vojáci.

Kislovodská nemocnice (1942)

Kislovodský vojenský lazaret Wehrmachtu

V Sanatoriu NKVD, v němž německá okupační správa zřídila vojenský lazaret, zůstal nadále pracovat prakticky veškerý sovětský personál a stejně tak navenek fungovala dál jako před válkou i ostatní zdravotnická zařízení.

Sanatorium NKVD, sloužící za okupace jako lazaret Wehrmachtu

Pro zajímavost zde uvedu ukázku jak vypadalo třeba výše zmíněné Sanatorium NKVD během okupačních a po odchodu Wehrmachtu … a jak vypadá dnes:

Kislovodský vojenský lazaret Wehrmachtu v bývalém Sanatoriu NKVD

Pamětníci vzpomínají ve zlém spíše na italské, chorvatské[6] a rumunské vojáky (dislokované v Kislovodsku vedle německých). Ti prý kdykoliv bezostyšně vtrhávali do bytů, a byli schopni klidně lidem sebrat jídlo přímo z hrnce na plotně.

Kromě uvedených národních kontingentů působily ve zdejším regionu i různé dobrovolnické jednotky složené z příslušníků kavkazských národů.

K tomuto tématu viz článek Dobrovolnické jednotky národů SSSR v boji proti Rudé armádě po boku Wehrmachtu.

Zajímavou perličkou z období okupace je snad příběh, kdy okupační správa s překvapením zjistila, že se zde skrývá početná skupina špičkových vědeckých pracovníků z Leningradu. Šlo o část profesorů a docentů (celkem 150 učitelů a asi 500 studentů) leningradských vysokých škol, které v březnu 1942 nechaly sovětské úřady evakuovat do severokavkazských letovisek – Jessentuki, Kislovodsk a Pjatigorsk, aby zde prošli rehabilitací po hrozné blokádní zimě 1941-1942. Hříčkou osudu (a sovětského šlendriánu) však namísto relaxace skončili pod německou okupací.

Byli mezi nimi vědci, kteří byli významnými specialisty v různých vědních oblastech, včetně oborů využitelných v zájmu Říše. Z Berlína byla proto do Kislovodsku vyslána speciální komise, která měla posoudit možnost využití jejich vědeckého potenciálu.

Okupace Kislovodsku skončila 11. ledna 1943, kdy byl Kislovodsk osvobozen sovětskými vojsky.

Nacisté při ústupu vyhodili do povětří elektrárnu a železniční most přes Podkumok, ale město jako takové zůstalo válkou prakticky nedotčeno.

Zničený železniční most přes Podkumok (leden 1943)

Fotogalerie:

Kislovodsk během okupace a po ústupuWehrmachtu:

Šaljapinova vila, Kislovodsk

Bufet restaurace kislovodské honorace: „Chrám vzduchu“

Kavárna s koncertním sálem v kislovodském lázeňském parku

Kislovodsk, lázeňské sanatorium

Kislovodsk - fontána u galerie Narzan

-------------------------------------------------------------

Poznámky a vysvětlivky:

[1] Celkem bylo v Miněralnych Vodach zabito 6000 Židů.

[2] Karaité jsou přívrženci karaitského judaismu ve východní Evropě, který je vyznáván semitskou komunitou Karaimů. Ovšem ne každý karaita je zároveň i Karaim. Karaimové jsou nábožensko-etnickou skupinou pocházející z Krymu, usazovali se však také v Litvě a v pozdním středověku i jinde v Evropě.

[3] Rasse und Siedlungshauptamt (RuSHA)

[4] Resp. Dag džuud / Čufut.

[5] Podle tradice žijí na Kavkaze již od roku 722 př. n.l. Historie jejich geneze sahá až do doby obsazení Palestiny Babyloňany a zničení Šalamounova chrámu v r. 586 př.n.l., kdy byli Židé odvlečeni do zajetí a postupně se, po porážce Babylonie Peršany, usazovali na území dnešního Íránu, odkud se rozšířili na Kavkaz.

[6] Zřejmě šlo o vojáky dobrovolnické Chorvatské legie (Hrvatska Legija; oficiálně 369. posílený chorvatský pěchotní pluk Wehrmachtu [Verstärktes Kroatisches Infanterie-Regiment 369]).