Nacistická námořní operace „Wunderland“. Bitva o Dikson - jediný střet 2.světové války odehrávající se na Sibiři.

Nejprve, kde leží Dikson?

Operace Wunderland aneb Bitva o Dikson

Kromě vážných zájemců o válečnou historii zřejmě málokdo ví, že v létě 1942 operoval až v Karském moři v rámci operace Wunderland německý křižník Admiral Scheer a přímo v Diksonu se 28. 8. 1942 odehrál jediný střet mezi sovětskou armádou a nacisty na území Sibiře. I když výraz bitva je možná nadnesený.

Pozornost německého generálního štábu se na tuto malou osadu a přístav zaměřila hned v okamžiku, kdy začala od východu po Severní mořské cestě proudit americká pomoc expedovaná z přístavů na pacifickém pobřeží USA[1].[2]

(Ovšem již v říjnu 1941 se hydrografická loď Akademik Šokalskij setkala s německou průzkumnou ponorkou[3] poblíž Nové země.)

Význam Diksonu nespočíval jen ve funkci důležitého překladiště nákladu na menší plavidla, na nichž pokračoval po Jeniseji do Krasnojarsku, kde byl překládán na železnici, ale i jako zásobárny uhlí pro námořní lodi. (Část lodí s nákladem pro východní frontu směřovala dál – na západ do Amdermy, Archangelsku či Murmansku, anebo na jih, do Igarky).

Arktický Dikson / Tajmyr

Význam Diksonu pro Sověty nadále stoupal souběžně s tím, jak se zintenzivňovaly americké zbrojní dodávky a s nimi spojená aktivita nacistických ponorek na přístupových cestách k Murmansku a Archangelsku, kde drasticky vzrůstal počet útoků na spojenecké zásobovací konvoje, směřující sem ze severního Atlantiku, i způsobené ztráty. (Jen ztráty konvoje PQ17 na cestě do Murmansku v červenci 1942 činily 24 z 36 lodí[4]).

V neposlední řadě zde však byla i jedna z nejdůležitějších meteorologických observatoří[5], jejichž prognózy byly životně důležité nejen pro námořní navigaci na Severu, ale i pro plánování leteckých operací v celé severozápadní Evropě. Ne nadarmo se přeci Arktida označuje za „kuchyni evropského počasí“. Jak spojenecké, tak nacistické letectvo a námořnictvo potřebovaly nepřetržitě kvalitní meteorologické zprávy a informace o povětrnostní situaci v Grónsku, na Špicberkách či v Karském moři měly pro obě válčící strany cenu zlata.

Proto se také řada dalších meteorologických stanic v Karském moři stala cílem nacistických ponorek. Samotnému útoku na Dikson například těsně předcházelo přepadení stanice Malyje Karmakuly na ostrově Novaja zemlja, kterou 26. července 1942 (společně se skladem pohonných hmot, větrnou turbínou a hydroplánem) rozstřílela německá ponorka U-601.

Následně 1. srpna poslala ponorka U-601 ke dnu parník Kresťjanin a 17. srpna zničil nacistický U-Boot 209 poblíž Matvějevova ostrova remorkéry Komiles a Komsomolec.

Křižník „Admiral Scheer“, 1944

Z dostupných, byť nikoli všeobecně známých, informací vyplývá, že spanilá jízda křižníku Admiral Scheer napříč Karským mořem nebyla žádným excesem Kriegsmarine anebo partyzánštinou, soukromým rozmarem kapitána Meendsen-Bohlkena, nýbrž součástí plánu masivního útoku na strategický uzel Severní mořské cesty.

Jednak totiž v Barentsově a Karském moři již od podzimu 1941 operovala vlčí smečka Kriegsmarine, tj. skupina ponorek, která se kromě útoků na zásobovací lodi a likvidace sovětských polárních stanic podílela i na výsadcích týmů, které vybudovaly na řadě arktických ostrovů tajné německé meteostanice (hlavně na ostrově Novaja zemlja, stejně jako na březích Obského a Jenisejského zálivu)[6].

Jednak bezprostředním impulzem k zahájení Operace Wunderland byla konkrétní informace od německé zpravodajské mise v Tokiu, že 16. července 1942 proplul okolo Kamčatky konvoj 20 obchodních lodí[7] doprovázených třemi torpédoborci[8] a čtyřmi ozbrojenými ledoborci, směřující k Beringově úžině.

Zároveň počátkem srpna německý průzkumný letoun zjistil, že jiný lodní konvoj 30 nákladních lodí směřuje z Archangelsku východním směrem.

Dalo se tedy předpokládat, že koncem srpna by měly oba konvoje proplouvat poměrně úzkým průlivem Vilkického, kde se na ně velení Kriegsmarine rozhodlo připravit léčku.

Operace se měl vedle křižníku Admiral Scheer zúčastnit též druhý těžký křižník Lützow (někdejší Deutschland), který však na poslední chvíli vypadl ze hry kvůli tomu, že 3. července najel v Norském moři na mělčinu.

I tato skutečnost měla zřejmě podíl na neúspěchu diksonské mise, jejímž cílem – jak vyplývá z dodatečně nalezených archivních dokumentů – nemělo být pouze zničení lodního konvoje v průlivu Vilkického a diksonské posádky, ale také obsazení tamní meteorologické stanice a tím získání kontroly nad klíčovým bodem Severní mořské cesty.

Mapa nacistické operace „Wunderland“ - Západní Arktida / Tajmyr

Vzhledem k celému řetězu náhod a okolností, z nichž nejpodstatnější byla ta, že hlavní cíl operace, konvoj EON-18, zdržely nepříznivé plavební podmínky na moři Laptěvů, takže proplul úžinou Vilkického teprve 22. září, se však Operace Wunderland nakonec odehrála podle jiného scénáře. V němž, jak je nutno zdůraznit, větší roli, než prozíravost sovětského velení (které předtím podcenilo takové nebezpečí a neprovedlo prakticky žádná preventivní opatření k zabezpečení sibiřských přístavů), sehrál souhrn náhod a hrdinství hrstky obránců Diksonu.

Hlavně proto, že si sovětské velení nepřipouštělo, že by Kriegsmarine mohla proniknout až do hloubi Arktidy, soustředila Severní flotila své omezené síly hlavně na zabezpečení Barentsova a Bílého moře. Ústí průlivů Jugorskij Šar a Matočkin Šar sice chránilo vůči ponorkám několik baterií lehkých děl, ovšem mnohem širší průliv Karská vrata mezi souostrovím Nová země a ostrovem Vajgač byl prakticky volný a severní přístup kolem mysu Želanija kryl pouze jeden kanón ráže 45 mm a jedno 37mm dělo.

Tak, jako kapitán Meendsen-Bohlken na základě informací agentů Abwehru (kteří navštívili Dikson v r. 1940 na hydrografické lodi Murmaněc) předpokládal, že zde bude mít co do činění jen s četou pohraničníků, vyzbrojených lehkým kulometem, a několika desítkami polárníků s vintovkami, tak i sovětští soudruzi považovali seriózní zabezpečení Diksonu, sídla hlavního štábu západního sektoru Severní mořské cesty a důležitého uhelného terminálu, za zhola zbytečné, vzhledem k tomu, že se podle nich nacházel v „hlubokém týlu“.

Veškerou obranu tohoto „týlového“ přístavu tudíž představovalo jen 6 starých děl různých kalibrů (dvou ráže 152 mm, dvou 130 mm a dvou 45 mm), která navíc vesměs nebyla v inkriminovaném okamžiku ani v pohotovostním režimu.

Proto, když sem v noci z 26. na 27. srpna připlul Admiral Scheer, zachránila nakonec Dikson před zničením či obsazením jen parta dělostřelců, kteří dokázali narychlo zprovoznit baterii 152 mm houfnic[9] připravených na molu k naložení a odvezení na Novou zemi.

Jen o dva dny dříve, 25. srpna večer, připlul právě pro tato děla do Diksonu ledoborný parník Dežněv (neboli SKR-19), který měl z rozhodnutí velitele Bělomořské flotily převést veškerou artilerii z Diksonu na Novou zemi. Kvůli zdržení při vykládce zásob pro zdejší posádku a doplňování zásob sladké vody pro jeho kotle z lodi Kara však k nakládce demontovaných děl naštěstí nedošlo.

Díky tomu, a hlavně díky včasnému varování Sibirjakova před blížícím se útokem, mohli obránci za použití dvou 152mm houfnic baterie č. 569, páru 45mm kanonů baterie č. 246 a pěti palubních děl parníků Dežněva Revolucioněr útok vetřelce odrazit.[10]

Bitva o Dikson během operace „Wunderland“

Palubní artilerii parníků Dežněv a Revolucioněr sice salva z křižníku zakrátko vyřadila a jejich posádky byly nuceny bojovat ve vodě o holý život, ale postavení houfnic se nacistům zlikvidovat nepodařilo. Hlavně se však zdařilo pod rouškou kouřové clony vyplout na volné moře nákladní lodi Kara, která měla na palubě několik set tun ammonalu[11], velmi silné výbušniny, jejíž výbuch by v případě zásahu srovnal celý Dikson se zemí.

Ačkoliv zůstal Admiral Scheer palbou obránců prakticky nedotčen, vzhledem k nejistotě o skutečné palebné síle sovětské posádky po několika hodinách ostřelování vzdal jeho velitel plán na vylodění a rozhodl se pro ústup. (Poté, co velení Kriegsmarine zrušilo jeho další nasazení v Karském moři, setkal se 29. srpna u Medvědího ostrova s doprovodnými torpédoborci a 30. srpna zakotvil zpět na základně v Narviku.)

Bitva o Dikson tak skončila, aniž by došlo k fatální destrukci přístavních zařízení nebo vážnějším ztrátám na životech. Padlo jen 7 členů posádky Dežněva. Byla sice poškozena rádiová stanice a meteorologická observatoř a shořel sklad nafty, ale když sem koncem září dorazil zmíněný konvoj EON-18, byl již přístav znovu v provozu.

Pokud jde o uvedený konvoj, fakta o jeho zabezpečení vypovídají o tak nebetyčném šlendriánu, že jeho spásou mohla být jen Boží prozřetelnost, díky které se nastražené léčce nevědomky vyhnul. Možná se to dnes může zdát absurdní, ale na eskortních plavidlech – která měla následně posílit Severní loďstvo – bylo funkčních jen pár protiletadlových kanonů a kulometů, zatímco veškerá palubní artilerie, včetně torpédometů, byla sejmutá z lafet a uložena na jedné z nákladních lodí.

Ačkoliv ruští historici se snaží Operaci Wunderland bagatelizovat a prezentovat ji jako bezvýznamnou epizodu, zoufalý korzárský výpad jednoho ctižádostivého kapitána, faktem je, že v důsledku arktických operací si Kriegsmarine připsala na svůj účet 30 sovětských plavidel a smrt zhruba 800 příslušníků válečného námořnictva, více než 300 námořníků z civilních lodí a téměř 500 polárníků, a nebýt (pro Sověty) šťastné shody celé řady okolností, v případě úspěchu mohla mít tato operace dalekosáhlé následky.

Již jen proto, že právě v době této operace – kdy se nacistické divize valily k Stalingradu a na Kavkaz – byly po červencové katastrofě konvoje PQ 17 na 3 měsíce pozastaveny všechny dodávky po nejkratší trase kolem severního Norska.[12]

Navíc je nutno vzít v potaz, že Operace Wunderland měla být (v případě jejího úspěchu) jen předehrou k podstatně rozsáhlejší operaci Doppelschlag[13] naplánované na počátek září 1942. Té se měly zúčastnit hned dvě velké bojové jednotky.

První, vedená těžkým křižníkem Admiral Hipper, měla narušovat přepravu v západní části Karského moře (mezi Novou zemí a Jamalem), zatímco druhá, v čele s Admiralem Scheerem, měla operovat v oblasti mezi Obským zálivem a ústím Jeniseje, resp. podél západního pobřeží Tajmyru (severně od Diksonu).

Jak jsem již zmínil, válečné operace zde ovšem neprobíhaly zdaleka jen v srpnu 1942, nýbrž po celou dobu války. Jenom od srpna do listopadu 1942 zaznamenal průzkum Severní flotily 83 případů výskytu německých ponorek v Karském moři a řadu jejich útoků na lodi i pozemní cíle. Ty pokračovaly i po odvolání Admirala Scheera.

Třeba pouhé 2 týdny po nájezdu na Dikson, 8. září 1942, napadla ponorka U-251 polární stanici na ostrově Ujedinenija mezi ostrovy Novaja a Severnaja zemlja. Krátce nato, 18. září, zničila ponorka U-711 stanici na ostrově Pravda v Nordenskiöldově souostroví a 24. září i polární stanici v zálivu Blagopolučija na Nové zemi.

Nacistická vlčí smečka však řádila v arktických vodách i dávno poté, co se na celé východní frontě dal Wehrmacht na ústup. Např. 12. srpna 1943 potopila ponorka U-365 poblíž Bílého ostrova (u poloostrova Jamal) nákladní parník Marina Raskova a jeho dvě doprovodná plavidla směřující z Archangelsku do Diksonu.

V září 1944 se na mysu Stěrlegova, zhruba 300 km severozápadně od Diksonu, vylodil výsadek z 2 ponorek Kriegsmarine, který podpálil objekt stanice a 5 pracovníků zajal.

Každopádně útok na Diksonu a jeho obrana zůstávají nejvýznamnější epizodou války o Karské moře.

Vzpomínkou na ni je, kromě pomníku padlým Severomorcům z Dežněva na zdejším hřbitově, především zmíněný památník, nacházející se na návrší nad vesnicí kousek od břehu, k němuž mířím od Tessemova hrobu.

Památník, odhalený 27. srpna 1982, v den 40. výročí obrany Diksonu, tvoří tři stylizované betonové bajonety (symbolizující 3 armádní složky – pěchotu, letectvo a námořnictvo) obklopující mírně z piedestalu vypouklou část severní polokoule.

Pomník obránců Diksonu / Tajmyr

Na jedné z ploch pětibokého podstavce se nachází i pamětní deska se jmény námořníků a polárníků z ledoborce Alexandr Sibirjakov[14] zahynuvších 25. srpna 1942 při střetu s Admiralem Scheerem poblíž Nordenskiöldova sou-ostroví, kde v té době nacistický korzár křižoval, pátraje po konvoji EON-18.

Tak, jako měl kapitán Meendsen-Bohlken smůlu, že jím očekávaný konvoj EON-18 zdrželo nepříznivé počasí na moři Laptěvů, tak měl totiž kapitán Sibirjakova, Anatolij Kačarava, naopak smůlu, že se náhodně připletl do cesty křižníku Admiral Scheer, pro který se stal snadnou kořistí. Oním příslovečným vrabcem v hrsti, když už jeho pátrání po tučnějším úlovku bylo bezúspěšné.

Nejprve se kapitán Meendsen-Bohlken pokusil použít lsti a Sibirjakova zajmout, aby získal výslechem zajatců užitečné informace a případně se zmocnil i tajných dokumentů. Proto dal vyvěsit americkou vlajku a nařídil signálnímu důstojníkovi, aby se jejich loď identifikovala jako americký křižník Tuscaloosa.

Velitel Sibirjakova ovšem léčku prohlédl a ledoborec zamířil plnou parou k ostrovu Bělucha. Zároveň, ještě než přímý zásah z křižníku zlikvidoval anténní stožár, stačil odeslat varovnou depeši do Diksonu.

Mapa nacistické operace „Wunderland“ - Západní Arktida / Tajmyr

Po několika dalších výstřelech křižníku šla legendární loď, která v r. 1932 jako první v historii během jedné plavební sezóny zdolala celou Severní mořskou cestu a trasu z Archangelsku na Kamčatku[15], ke dnu[16].

Ačkoliv sovětská propaganda jako obvykle skutečné události ještě přikrášlila báchorkou o vraždění bezbranných námořníků zmítajících se ve vodě, faktem je, že 22 přeživších mužů Němci zajali a většina z nich přežila zbytek války v zajateckém táboře.

Vedle uvedeného památníku stojí protiletadlový kanon a kousek od něj další pomník ve tvaru obrovského dělostřeleckého projektilu, pod nímž byl v květnu 1985 v souladu s jeho závětí pohřben Nikolaj Korňjakov, někdejší velitel diksonské baterie č. 569.

Pomník obránců Diksonu / Tajmyr

-------------------------------------

Poznámky a vysvětlivky:

[1] Především Seattle a San Francisca.

[2] Celkem bylo touto trasou dopraveno z USA přibližně 500 tisíc tun materiálu, tedy nezanedbatelné množství.

[3] S největší pravděpodobností šlo o U-576 ze základny v Kirkenes.

[4] Na nichž bylo 430 tanků, 210 letadel a 335 nákladních automobilů.

[5] V západní Arktidě bylo v letech 1933-1942 zřízeno 15 polárních stanic, ve východní části Arktidy se jejich počet ve stejném období zvýšil na zhruba 30. Na přelomu 30. a 40. let už tvořilo tuto síť v ruské Arktidě až 75 polárních stanic; z toho 32 v Barentsově a Karském moři, 16 v moři Laptěvů, 14 ve Východosibiřském moři a 13 stanic v Čukotském moři a v Beringově průlivu.

[6] Ještě poměrně nedávno, na podzim 2016, našli ruští vědci na ostrově Alexandřina země, v západní části souostroví Země Františka Josefa, další tajnou nacistickou základnu „Schatzgräber“, která zde fungovala v letech 1942-44, jak dosvědčují tam nalezené dokumenty, i po 72 letech dobře zachovalé díky suchému mrazivému počasí.

[7] Pod označením EON-18 (ЭОН -18).

[8] Torpédoborce Baku, Razjarennyj a Razumnyj.

[9] Baterie č. 569.

[10] Baterii č. 226 (děla ráže 130 mm) se jim zprovoznit nepodařilo.

[11] Směs trinitrotoluenu, dusičnanu amonného a práškového hliníku.

[12] Ačkoli tzv. Severní trasou (severním Atlantikem a Severním mořem) bylo do Sovětského svazu dodáno ohromné množství vojenského materiálu a v povědomí běžného čtenáře je de facto synonymem pro americké válečné dodávky Sovětům v rámci smlouvy O půjčce a pronájmu (Lend-Lease Act), touto nejrychlejší, ale též nejriskantnější trasou bylo do Murmansku a Archangelsku dopraveno jen 22,7% západní pomoci, zatímco třeba transpacifickou trasou - z USA na sovětský Dálný východ - putovalo přes 47% dodávek (přibližně 8,2 miliónu tun nákladu plus tisíce letadel přelétajících po trase Anchorage-Sejmčan-Jakutsk-Krasnojarsk).

[13] „Dvojitý úder“.

[14] Od počátku války byl zařazen do oddílů ledoborců Bělomořské válečné flotily pod označením LD-6.

[15] Šlo o expedici badatele Vladimira Vizeho, která se následně z kamčatského Petropavlovsku (a po opravách v loděnicích v Jokohamě) vydala na cestu kolem světa, kterou zakončila 7. března 1933. Lodi velel kapitán Vladimir Voronin.

[16] Na souřadnicích 76°12'00 “ s.š., 91°30'00“ v.d.