Jak jsem Fidžijce naučil kouřit majoránku a ochutnal jejich omamnou kava-kavu
Výňatek z mého cestopisu „PŘES ČUKOTKU NA FIDŽI A ZPĚT“ - epizoda z návštěvy dalšího z pacifických ostrovů během mé roční expedice po Asii a Tichomoří
Let z Honiary na Šalamounových ostrovech trvá tři hodiny, takže ve 20:00 místního času přistáváme na letišti v Nadi, na jihozápadním pobřeží Fidži.
První dojem po přistání je vyloženě negativní. Díky zdejším policajtům a celníkům.
Ještě štěstí, že mám zpáteční letenku, jinak bych snad skončil v letištní deportační cele. Imigrační úředník ji ode mne totiž celkem nekompromisně vyžaduje. Naštěstí mým jediným problémem je, najít ji. Paradoxně by se přitom, jak se zdá, spokojili i s nějakým fiktivním dokumentem vyrobeným ve PhotoShopu.
Trable pokračují u celní kontroly. Musím říci, že takovouto kontrolu, či spíše buzeraci, jsem ještě nezažil vůbec nikde. Fidžijští celníci překonávají nejen ty ruské, ale i onu papuánskou ježibabu z Port Moresby.
Lustrují má zavazadla přes půl hodiny. Jen australskou hovězí konzervu prověřují snad 10 minut, studujíce obsah a hlavně výrobce. Fidži má totiž neobyčejně striktní pravidla, zakazující téměř úplně dovoz potravin.
Při pokusu propašovat na Fidži potraviny podléhající zkáze (ovoce, mléčné výrobky či uzeniny) hrozí vysoké pokuty. Za štangli uheráku či klobásu v báglu zde může turista vyfasovat klidně i 500 dolarů (F$) pokuty.
Když se pátrači dostanou k mému pytlíku s majoránkou, uvědomím si, že jsem ji měl asi před odletem raději darovat Petrovi v Honiaře. Kupodivu mi ji nezabavují, jen očichají a vrací. A pikslu od slovenského kefíru, obsahující mé speciální psyllium (tj. směs vlákniny z indického jitrocele s příměsí různých bylinek[1], přírodních antibiotik), jež by u nich nepochybně vzbudilo podezření, vůbec neotevírají, zatímco strkají nos i do pouzdra s harddiskem.
Než procedura skončí, je skoro půl desáté. V letištní hale na mě nikdo nečeká. Telefon mého zdejšího kamaráda je mimo dosah a jeho neurčitou adresu, kterou mi poslal, nebude zřejmě nikdo z taxikářů schopen najít.
Nezbývá, než to zkusit na blind. Sedám tedy do taxíku, jehož řidič mi dává naději, že bychom to mohli najít. Naštěstí by se měla nacházet v přilehlé čtvrti Votualevu.
Po půlhodinovém bloudění uličkami a nakonec pátrání vzdáváme.
A díky tomu necelé dvě hodiny po příletu na Fidži sedím před kantýnou s honosným názvem Culture Roots a popíjím s partou domorodců místní opojný dryák zvaný kava-kava, zatímco oni blaženě pokuřují mojí majoránku.
Fidžijský bufet
Když jsem svým novým kamarádům popisoval epizodu s majoránkou při celní kontrole, projevili totiž zájem mrknout se, co to vlastně je. A po ovonění usoudili, že by to mohlo být dobré pokouření, když to má navíc skoro stejný název jako marihuana. Poučen předchozími nepříjemnostmi s celníky, milerád jim přenechávám celý pytlík. Nemám chuť riskovat, že na dalším letišti padnu na ještě většího magora, který bude českou majoránku považovat za exotickou drogu a nasadí mi klepeta.
Pokud jde o kavu, vzhledem tento nápoj z kořene pepřovníku (Piper methysticum) připomíná kalnou říční vodu a chutí rozžvýkaný papír. Navíc je dost hořký a trne po něm jazyk. Tedy nic moc. Tradičně je prášek z kořene rozmíchaný ve vodě nebo mléku konzumován jako nápoj při náboženských, kulturních nebo společenských akcích k pozvednutí nálady.
Netuším, kolik toho sajrajtu musí vypít, já osobně po třech malých, symbolických přípitcích, žádnou euforii nepociťuji. Spíše naopak, když tak koukám na příval vody, který se už opět řine z oblohy. Na druhou stranu mám ovšem po starostech ohledně ubytování, neboť náčelník party, Watison, mne uklidňuje, že mohu bydlet u něj.
Krátce před půlnocí, když poleví déšť, se přesouváme do nedalekého Hotelu Kontiki, což je de facto obyčejná ubytovna. Watson zde sdílí jedno apartmá s dalšími čtyřmi kamarády.
Můj „resort“
Watison, Paul a Rabaka alias Bax pracují na letišti. Jonetani a Kameli alias Gam ve stavební firmě.
Procitnutí v Kontiki
Ráno je vidět, např. podle zpustlého parku a bazénu pod našimi okny, že kdysi tento objekt fungoval jako normální hotel.
Hotelová zahrada
V kruhu mých nových fidžijských kamarádů je mi stejně lépe, než o samotě v nějakém turistickém hotelu.
Jen tak na okraj, jsou to první opravdoví křesťané, které jsem od příletu do Manily potkal. Jak vidno z jejich nezištně pohostinnosti, jejich víra nekončí u toho, že se před jídlem modlí a po večerech čtou v Bibli.
Vzhledem k tomu, že dnes venku každou chvíli prší a navíc se potřebuji nejen zkonsolidovat − pokud jde o nalezení mého indického kamaráda, jakož i vypracování reálného plánu pobytu – ale rovněž vzpamatovat z úpalu, který jsem si předevčírem uhnal na Red Beach na Guadalcanalu, docela mi padne celodenní relax na cimře.
Mám to i se stravou, neboť můj spolubydlící Paul vyvařuje nejen pro všechny kamarády, ale i pro kočky z recepce. Tímto způsobem se hned první dne seznamuji se zdejší kuchyní.
Na oběd máme jakýsi guláš s kasavou (manioky) a kuřecí polévku, k večeři budou koblihy (fidžijsky babakau) s pomazánkou z čerstvých jahod a másla. Vzhledem k počtu strávníků zadělával Paul již hned po obědě plný lavor těsta.
Mimochodem fidžijská gastronomie je díky multikulturní populaci unikátní směsí kuchyně domorodé (tradiční), čínské, indické a arabské, šmrncnuté britským koloniální apetitem, symbolizovaným anglickým pudingem a legendárním fish&chips, obohaceným třeba mangovým čatní (chutney) či kokosovou smetanou. Důležitou součástí místní kuchyně je taro, jehož listy se zde upravují obdobně jako náš špenát.
scéna z trhu na Fidži, kde ženy prodávají taro (Colocasia esculenta).
Siesta v našem „resortu“
Hotelová zahrada připomíná botanickou expozici
Noni - Moruše indická - Rojok citrusolistý
Tato rostlina je skočec obecný (Ricinus communis).Na obrázku jsou patrné pichlavé tobolky plné semen obsahujících vysoce toxický protein ricin, který je pro člověka a zvířata prudce jedovatý. Z lisovaných semen se získává ricinový olej, využívaný v kosmetice, farmacii a průmyslu.
--------------------------------------------------------------
[1] Moje speciální směs, kterou nazývám „Ferův vyprošťovák“, obsahuje drcený anýz, assafoetidu (čertovo lejno), kardamom, koriandr, cumin (římský kmín) a kurkumu. Název „vyprošťovák“ naznačuje, že tato směs mi slouží jako univerzální prostředek proti případným žaludečním a střevním problémům. Běžně ji v malém množství používám na cestách i preventivně, např. rozmíchanou v jogurtu.
-----------------------------------
Zdroj:
====================================
O AUTOROVI:
CV / Biografie: http://www.cadpress.sk/frhk_biografie.htm
FB-profil: http://www.facebook.com/fero.hrabal
Fero HRABAL-KRONDAK
Autorovy rozhovory o Rusku, geopolitice a cestování:
DOPORUČUJI i MÉ DALŠÍ ČLÁNKY:
Komentáře