České stopy v baškirské Ufě aneb Zdejší odkaz botanika profesora Podpěry a bolševika Jaroslava Haška
Další „české stopy“ na mých potulkách regionem Idel-Ural (Povolžím). Vzpomínky na českého vědce-botanika Josefa Podpěru a spisovatele, bolševika a alkoholika Jaroslava Haška, na které jsem narazil v baškirské Ufě.
Jeden „akademický den“ během mého pobytu v baškirské metropoli
Jelikož náplní mého cestování po Rusku není ani relax, ani poflakování podle bedekru, tentokrát mám před sebou doslova „akademický den“. Ráno ufský Botanický ústav a arboretum, potom návštěva Ústavu biologie RAV, a na závěr dne − po obědě v Pražské pivnici − schůzka s prof. Maratem Mannanovem v Historickém ústavu.
Hned po snídani míříme s Lenou do Botanického ústavu, kde se chci trochu obeznámit s odkazem prof. Podpěry, jenž ve zdejším ústavu působil přesně před sto lety a zanechal zde nesmazatelnou stopu, jak zjišťuji při setkání s kterýmkoliv zdejším přírodovědcem. Stačí říci, že jste z Čech a hned následuje odezva: „Aha, to jste přijel kvůli Podpěrovi, že?“
Akademik Josef Podpěra (1878-1954) byl jednou z nejvýznamnějších osobností české botaniky. Narodil se v Jílovém u Prahy v rodině berního úředníka 7. listopadu 1878. Tedy v době, kdy se česká společnost díky tehdejším příznivým poměrům v habsburské monarchii nacházela v pokročilém stupni ekonomické i kulturní emancipace a svým rozvojem se blížila západoevropským zemím. Podpěra tak patřil k první generaci českých vědců a intelektuálů, která mohla získat veškeré vzdělání (včetně vzdělání univerzitního[1]) ve svém mateřském jazyce. Již od počátků studia měl štěstí na učitele, kteří ho nasměrovali k budoucí kariéře. Během jeho gymnaziálního studia v Praze a v Mladé Boleslavi to byli botanici B. Bauše a H. Konvalinka.
Po maturitě na mladoboleslavském gymnáziu se tudíž v říjnu 1897 tehdy devatenáctiletý Podpěra zapsal ke studiu přírodních věd na filozofické fakultě c. k. Univerzity Karlo‐Ferdinandovy v Praze. K jeho tamním profesorům patřili koryfejové moderní české přírodovědy, univerzitní profesoři Ladislav Josef Čelakovský, botanik Antonín Frič, geolog, paleontolog a zoolog Bohumil Němec, botanik, mykolog a rostlinný fyziolog František Vejdovský, a geolog a paleontolog Jan Nepomuk Woldřich, kteří patřili k elitě české vědy. Asi největší vliv z univerzitních učitelů však měl na vědecké směřování mladého studenta botanik, mykolog a filozof, profesor Josef Velenovský. Z dochované korespondence je však zřejmé, že Podpěra od mládí iniciativně navazoval písemné kontakty s botaniky tehdejší rakousko-uherské monarchie i dalších evropských i mimoevropských států.
V roce 1900 jako dvaadvacetiletý student podnikl Josef Podpěra svou první zahraniční výzkumnou cestu, a to do Východní Rumélie[2], tehdejší autonomní provincie Osmanské říše na území dnešního Bulharska.
Již na počátku svých univerzitních studií (1897–98) uveřejnil Josef Podpěra první odborné botanické práce, přičemž záhy tematicky pokryl spektrum oborů, jimž se pak během života věnoval: floristika, bryologie a fytogeografie. V jeho prvotinách se již rýsují také zájmové oblasti, k nimž se pak kromě českých zemí celoživotně obracel – Balkán a Rusko.
Doktorát z filozofie získal na základě bryologické dizertace r. 1903. Jako středoškolský učitel přírodopisu pak působil krátce na gymnáziích v Praze (na Královských Vinohradech) a v Novém Bydžově, ale už téhož roku opustil Čechy, aby si našel trvalé působiště na Moravě, jež se mu stala domovem po většinu života. Nejprve zakotvil na státním gymnáziu v Olomouci, odkud pak již jako středoškolský profesor přešel 1. září 1908 na II. českou státní reálku v Brně (dnešní gymnázium v Křenové ulici).
V letech 1909-1912 pracoval jako konzervátor Moravského zemského muzea, načež se v r. 1912 stal ředitelem sbírek botanického oddělení muzea a zároveň předsedou Komise pro přírodovědecké prozkoumání Moravy a sekretářem Zemské komise pro zachování památek přírodních na Moravě. V témže roce se stal zakládajícím členem České botanické společnosti.
Brzy po příchodu na Moravu začal Podpěra pravidelně zveřejňovat přehledy nových a pozoruhodných nálezů moravských cévnatých rostlin a mechorostů, v čemž pak pokračoval i později v meziválečném období. Opíral se přitom o vlastní výzkumy i o nálezy mnoha moravských botaniků, kteří ho žádali o revize svých sběrů. Fakticky se tím stal organizátorem botanického výzkumu Moravy, pokračovatelem Adolfa Obornyho, Eduarda Formánka, Václava Spitznera a Karla F. Hanáčka a jeho úloha ve výzkumu moravské flóry se podobá té, jakou měli na počátku 20. stol. v Čechách J. Rohlena, K. Domin či později J. Dostál. Organizační talent uplatnil též v regionálních vlastivědných a muzejních spolcích a přírodovědeckých klubech v Olomouci, Prostějově a Brně.
Květenu Balkánu studoval v letech 1900, 1910 a 1913 veden zájmem vědeckým, ale zřejmě i myšlenkou všeslovanské vzájemnosti coby ideovým dědictvím obrozenecké éry. Ve fytogeografii, např. v monografii Vývoj a zeměpisné rozšíření květeny v zemích českých ve srovnání s poměry evropskými (1906), vycházel z klasických prací A. Kernera, F. A. Paxe nebo A. Englera, synteticky je však propojoval s nastupujícími poznatky paleobotaniky, ekologie a rostlinné sociologie. Nepochybně se ale inspiroval i pracemi K. Domina o Brdech, Českém středohoří a Krušných horách. Podpěrova Květena Hané (1911) byla originálním pokusem spojit klasický přehled regionální flóry s velmi detailním obecným úvodem o přírodních poměrech a přehledem cévnatých rostlin, pojednaných však též v kontextu regionálně fytogeografickém a florogenetickém. O Podpěrově nesmírném rozhledu svědčí i to, že dílo doplnil regionálními přehledy skupin bezcévných rostlin.
V roce 1914 přerušila Podpěrovu vědeckou činnost válka.
Již v létě 1914 narukoval Josef Podpěra v hodnosti poručíka rakouské c. k. armády na východní frontu. Krátce poté, co tam dorazil, prošel v Haliči (dnešním východním v Polsku) bojovým křtem. Poté, co se 22. března 1915 po téměř pětiměsíčním obléhání vzdala vyčerpaná 110tisícová posádka rakouské pevnosti v Přemyšlu (Przemysl) padl do ruského zajetí. Z fronty putoval do zajateckého tábora v baškirské Ufě.
Jelikož ruští botanici znali Podpěru mj. z jeho publikací o ruské stepi a rozšíření rostlinstva v Rusku ve Věstníku ruské flóry, dostal Podpěra − na základě intervence botanické zahrady v Petrohradě − v listopadu 1915 svolení pracovat jako zajatec „na volné noze“ v botanickém oddělení Ufského muzea, kde během tří let zredigoval velký herbář Losijevského, jenž sbíral 30 let rostliny luk a lesostepí jižního Uralu na území tehdejší Ufské gubernie, a dále Noskovův herbář rostlin Orenburské gubernie.
Velký herbář Losijevského je historicky významná botanická sbírka, kterou po dobu 30 let sestavoval botanik Losijevskij z rostlinstva jižního Uralu a bývalé Ufské gubernie (dnešní Baškortostán a přilehlé oblasti). [1]
Tento cenný herbář se následně, společně s herbářem Noskovovým (z Orenburgské gubernie) stal součástí historických botanických sbírek v Brně, konkrétně na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity. Do tehdejšího Československa se tyto sbírky dostaly po první světové válce, kdy je profesor Josef Podpěra získal jako dar nebo odkoupením pro nově zakládaný botanický ústav v Brně.
Ufské Provinční museum (po r. 1910) na dobové pohlednici
Během několikaletého pobytu v Ufě získal značnou badatelskou svobodu. Prováděl rozsáhlé expedice do okolních stepí a na jižní svahy Uralu. Podpěra prozkoumával tehdy botanicky málo známé přechodové oblasti mezi evropskou a sibiřskou flórou. Výsledkem jeho práce byly tisíce herbářových položek a zásadní geobotanické studie (např. Geobotanical analysis of the plant-areas in the Steppes adjacent to the Ural mountains, publikováno 1923). [1, 2]
Vzhledem k tomu, že Podpěra byl primárně světově uznávaný bryolog (odborník na mechorosty) a systematik stepní flóry, jeho hlavní přínos spočíval v popisu nižších rostlin a v taxonomických revizích: [1, 2] Na Urale a Sibiři detailně studoval a popsal řadu nových forem, variet a specifických taxonů mechů, zejména z obrovského a složitého rodu Bryum (prutník), na který byl celosvětovým expertem. [1] Intenzivně se věnoval specifickým uralským rostlinám. Zkoumal například společenstva vázaná na vápencové a sádrovcové výchozy Jižního Uralu.
Mapoval výskyt vzácných prvků, jako je lagotka uralská (Lagotis uralensis), což je kriticky ohrožený relikt a endemit Uralu. [1] Zpracovával složité taxony kvetoucích rostlin ruských stepí, zejména rody Centaurea (chrpa) a Astragalus (kozinec), u kterých definoval regionální variety specifické pro uralské podhůří.Získal zde rovněž hluboké znalosti ruské botanické literatury, které se pak v poválečných letech pokusil zúročit v rozsáhlém, zhruba tisícistránkovém (bohužel však nikdy nevydaném) přehledu rostlinstva evropské části Ruska.
Kromě toho zde navázal cenné kontakty [1]. V Ufě i Tomsku si rychle získal důvěru a sympatie místní inteligence. Navázal zde „cenná pracovní a osobní přátelství“ s ruskými kolegy z muzea a místními přírodovědci. Ti ho plně integrovali do své komunity, což mu pomáhalo překonávat odloučení od domova.
Když v červenci 1918 dorazily do Ufy československé legie[3], přihlásil se Podpěra do jejich řad, aby jako řadový „dobrovolec“ pomáhal při organizaci Epidemiologického a bakteriologického výzkumného ústavu, jenž byl součástí legií na Rusi. Následně působil jako pracovník tohoto ústavu českého vojska v Čeljabinsku.
Když byl v prosinci 1918 vyslán z Čeljabinsku na Tomskou univerzitu pro bakteriální kultury, seznámil se během této mise s ředitelem tamního nově zřízeného Ústavu pro výzkum Sibiře geografem a botanikem Vasilijem V. Sapožnikovem, který mu v červnu 1919 nabídl pracovní místo v rámci tohoto ústavu. Pro tuto „stáž“ byl Podpěra na pět měsíců uvolněn z legií. Zpět do řad legií se vrátil v prosinci 1919 a poté absolvoval s legiemi celou anabázi po transsibiřské magistrále. Při postupu legií na Dálný východ přesídlil ústav nejprve do Krasnojarsku a počátkem r. 1920 do Vladivostoku, kam Podpěra dorazil koncem února 1920.
Ve Vladivostoku byl Epidemiologický ústav umístěn v izolované lokalitě na neobydleném skalnatém Ruském ostrově[4] (o jehož bryoflóře následně pojednal ve své studii v r. 1929).
Poté, co v dubnu 1920 odplul Josef Podpěra s částí legionářů z Vladivostoku, do Československé republiky se vrátil přes Japonsko, USA a Terst až 21. července 1920. Do Brna pak dorazil v srpnu téhož roku.
V Brně byla mezitím 28. ledna 1919 oficiálně zřízena Masarykova univerzita a profesorský sbor její přírodovědecké fakulty se 8. listopadu 1920 usnesl, aby se její součástí stala sekce botaniky a navrhl jmenovat Podpěru profesorem.
Ten nabídku přijal a dekretem z 29. dubna 1921 ho prezident T. G. Masaryk jmenoval řádným profesorem všeobecné a systematické botaniky na MU, kde později zastával děkanskou (v letech 1925–26 a 1934–35) i rektorskou funkci (1937–38).
V meziválečné době zde vybudoval (a po 2. světové válce obnovil) renomovaný Botanický ústav, jeho součástí, resp. třemi základními pilíři byly vědecká knihovna (jedna z největších botanických knihoven v ČR), mezinárodně důležitý herbář (čítající dnes více než 600 000 položek) a botanická zahrada. Všechny existují dodnes a jejich význam je pro univerzitu a moravskou botaniku nezastupitelný.
Právem hovoříme o jeho moravské botanické škole. Po druhé světové válce přispěl i k založení budoucí Farmaceutické fakulty
Mimo svých vysokoškolských povinností se Josef Podpěra podílel na činnosti mnoha přírodovědných spolků. Byl dlouholetým členem České akademie věd a umění (ČAVU), Královské české společnosti nauk (KČSN) a Československé národní rady badatelské (ČNRB), které všechny po roce 1952 přešly pod Československou akademií věd (ČSAV). Od roku 1936 byl dlouhá léta místopředsedou Československé botanické společnosti (ČSBS). Dále se účastnil práce v přírodovědných i muzejních klubech a společnostech mnoha českých měst, v niž mnohdy vykonával funkci předsedy. Byl i členem botanických společností v Bulharsku, Finsku, Polsku a Sovětském svazu.
Jeho životopisec a nástupce J. Šmarda v nekrologu zdůraznil, že „zásluhou prof. Podpěry přešly přírodovědecké aktivity u nás do českých rukou a jeho předválečná činnost přispěla k založení druhé české univerzity“.
Skvělý taxonomický talent zúročil v rozpoznání nových botanických kříženců, v jejichž epitetech zvěčnil jména podstatné části svých spolupracovníků – amatérských moravských floristů. Např. z celoživotního přátelství s botanikem a cestovatelem Karlem Dominem vzešlo v r. 1928 společně přepracované vydání Polívkova klíče[5], které bylo vynikající terénní určovací pomůckou mnoha dalších generací botaniků.
Není snadné stručně shrnout vědeckou kariéru tohoto učence, vždyť úplná Podpěrova bibliografie zahrnuje více než 390 odborných knih a článků, recenzí a životopisných příspěvků v botanických a přírodovědných časopisech a také statí ve vědeckopopulárních periodikách, v menší míře v denním tisku. Josef Podpěra zemřel 18. ledna 1954, krátce po jmenování akademikem.
Škoda jen, že mezi naší laickou veřejností, včetně většiny Brňanů, je Podpěrova osobnost téměř neznámá.
Profesor Josef Podpěra byl však nepochybně obdařen nejen vědeckou erudicí, ale i hlubokou empatií k potřebným a neváhal nezištně pomáhat svým bližním. Po návratu ze Sibiře nezapomněl ani na své ruské kolegy prchající před rudým terorem do Evropy. Ujal se např. i kolegy, běžence před bolševickou revolucí, Grigorije I. Širjajeva, jemuž umožnil v Brně profesně vyrůst, a pomáhal mu, i když musel koncem 2. světové války znovu prchat před pařáty bývalé vlasti.
Grigorij Ivanovič Širjajev dorazil do Československa v listopadu 1922. Do Brna přišel v rámci rozsáhlé státem organizované pomoci utečencům před bolševickým režimem (tzv. Ruská pomocná akce). [1, 2]
Hned od roku 1922 začal působit na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity, kde mu prof. Podpěra umožnil, aby nastoupil jako kustod (správce) herbářových sbírek botanického ústavu. Univerzitní herbář, který vznikl spojením soukromých sbírek, založil Podpěra v roce 1921 a potřeboval pro něj zkušeného systematičtějšího správce. Tím se stal právě Grigorij Širjajev. Spolupráce mezi Širjajevem a profesorem Josefem Podpěrou byla klíčovým pilířem rozvoje brněnské botaniky v meziválečném období. Profesor Josef Podpěra byl Širjajevovým přímým nadřízeným, mentorem i blízkým kolegou.
V Brně pak Širjajev žil a vědecky pracoval nepřetržitě až do dubna 1945, kdy s manželkou uprchl před blížící se Rudou armádou, s níž postupovaly na obsazená území i speciální jednotky sovětské kontrarozvědky SMĚRŠ, již od prvních květnových dní systematicky zatýkající bývalé občany SSSR a příslušníky ruské emigrace, které deportovaly do lágrů GULAGu.
-------------------------------------------
Ufský Botanický ústav a arboretum
Když už jsme zde, provádí nás paní ředitelka i přilehlou botanickou zahradou a dělá nám individuální exkurzi se zaměřením na místní endemity, které mne, samozřejmě, zajímají více než jejich oranžerie. Nejen proto, že je dostatečně dusno i venku, natož v jejich expozici tropických rostlin, kde je jako v sauně.
Mezi místní unikáty patří vzácné endemity Uralu jako hrachor Litvinovův (Lathyrus litvinovii), chrastavec tatarský (Knautia tatarica) či mléčivec uralský (Cicerbita uralensis).
Chrastavec tatarský (Knautia tatarica)
Mléčivec uralský (Cicerbita uralensis)
Najdeme zde také severské ledové relikty, jako je prvosenka kortusovitá (Primula cortusoides).
Mak východní – Papaver orientale) obklopený žlutými květy pryšce
Pestrý trvalkový záhon s několika druhy kvetoucích rostlin. V popředí vespod zběhovec plazivý (Ajuga reptans) s modrofialovými květy. Uprostřed růžové květy plaménku (Phlox).Horní části záhonu dominují zářivě červené nebo šarlatové květy lobelky skvělé (Lobelia fulgens).
Kalina obecná
Po exkurzi telefonuje ředitelka Botanické zahrady kolegyni Elvíře Zakirjanovně Bajševové (Эльвира Закирьяновна Баишева's), s níž mi sjednává schůzku v Ústavu biologie RAV, jelikož jeho součástí je – bůhvíproč – herbologické oddělení.
Takže se loučíme a pokračujeme za Elvírou Zakirjanovnou. Ta mne vítá slovy, že s mými krajany se tu dveře netrhnou. Míní tím, samozřejmě s nadsázkou, botaniky z Botanického ústavu Masarykovy university v Brně. Nedávno zde prý byl na návštěvě dr. Milan Chytrý, jenž se dílem prof. Podpěry intenzivně zabývá profesionálně.
V Ústavu biologie RAV mám možnost pořídit si kopie ukázek z herbářů na jejichž tvorbě se před 100 lety podílel prof. Podpěra:
Ufa Museum Herbarium sheet_12
Ufa Museum Herbarium sheet_29
Ufa Museum Herbarium sheet_23
Ufa Museum Herbarium sheet_15
Ufa Museum Herbarium sheet_14
Ufa Museum Herbarium sheet_13
Ufa Museum Herbarium sheet_01
Svým způsobem tematickou epizodou dnešního programu je i náš oběd. Lena mne totiž zve na oběd do restaurace Pražskij pivovar, abych prý posoudil, do jaké míry se tamní kuchyně opravdu podobá pravé české. Těžko soudit, co bylo na mém obědě českého, prostě dušené kuře s rýží.
Den završuji krátkou zastávkou ve zdejší Akademii múzických umění, jež je Arturovým pracovištěm, a stylovou zacházkou k pamětní desce Jaroslava Haška na Domě oficerov na Kommunističeské ulici.
Dom Oficerov (Photo by V.P. Putenichin)
Dom Oficerov
Dom Oficerov - Haškova pamětní deska
Odtud naše další kroky vedou Těatralnou ulicí, která se donedávna jmenovala Jaroslava Gašeka, bůhvíproč ji však přejmenovali, ačkoliv desítky zdejších ulic se pyšní jmény kdejakých bolševických kreatur a vrahounů. Na rozdíl od mnohých jedinců, jejichž jmény se honosí ufské ulice, Hašek se aspoň epizodicky do historie Ufy osobně zapsal.
Poté, co se na jaře 1918 přidal k bolševikům a stal se hlásnou troubou jejich propagandy (hlavně v řadách a rakousko-uherských válečných zajatců a čs. legií) a od října 1918 zastával funkci zástupce velitele Bugulmy, od ledna 1919 působil půl roku jako ředitel armádní tiskárny v Ufě. Tedy s přestávkou.
Když byla v březnu Ufa dobyta kolčakovskými vojsky, uprchl totiž Hašek do Belebeje, odkud se do Ufy vrátil až 9. června 1919, kdy ji opět dobyla bolševická 5. armáda.
Zde se seznámil s tehdy jednadvacetiletou tiskárenskou dělnicí Alexandrou Grigorjevnou Lvovovou zvanou Šura. V srpnu 1919 spolu odjíždí z Ufy do Čeljabinsku a odtud do Omsku. V květnu 1920 se s ní pak v Krasnojarsku oženil (navzdory drobné skutečnosti, že již byl ženatý doma), a po skončení své bolševické eskapády si ji přivezl ze země sovětů s sebou do Čech (zde o ní rozšířil fámu, že je ruskou kněžnou, kterou zachránil před bolševiky, ačkoliv ve skutečnosti šlo o dceru chudého ševce z tatarské vesnice Peťakovo).
Haškova zpráva o formování čs. rudoarmejců
Jaroslav Hašek, přesněji Hašek-bolševik, je dnes nejpopulárnějším českým spisovatelem v Rusku a jeho knihy zde nadále opakovaně vychází.
...
Z Těatralné ulice jdeme spolu pěšky několik bloků na zastávku autobusu, který jede přímo na ulici Bakala, abych nemusel zbytečně přesedat. Během procházky mi objasňuje absurdní princip fungování městské hromadné dopravy. Metro prý místní představitelé plánují už 20 let, většinou nejintenzivněji vždy před volbami. Jenže namísto realizace tohoto projektu anebo aspoň rozvoje tramvajové sítě, jakožto páteřního dopravního systému, naopak zlikvidovali i donedávna funkční tramvajové linky napříč metropolí a ponechali jen dva, navzájem nepropojené tramvajové okruhy. Zřejmě se v této otázce projevuje silná pozice místních oligarchů, jimž patří autobusové firmy a taxi-služby, které zajišťují téměř veškerou přepravu cestujících a z neexistence fungujícího systému hromadné dopravy profitují.
Zde je třeba zmínit skutečnost, že když se pídím po českých tramvajích, o nichž vím, že zde jezdí, s podivem zjišťuji, že to je sice pravda, ale jedná se o předpotopní exempláře, které jezdily po Praze za Husáka. Stejné socialistické rachotiny, jaké dosud jezdí i v Iževsku, Uljanovsku a jinde.
„Hlavně, že máme špičkové tanky, rakety a bombardéry“, špačkuje jízlivě Artur, když lezeme shrbení do otlučeného mikrobusu. Venku je dnes opět přes 30°C a milionová Ufa je rozpálená do běla, takže v závěru cesty domů už se mé myšlenky točí jen okolo napuštěné vany.
Když se po 15 minutách vypotácím z rozžhavené maršrutky, mokrý jak rosnička, mířím si to z posledních sil rovnou do nejbližšího kiosku pro zmrzlinu.
Ruské maršrutky jsou kapitola sama o sobě. Pro Středoevropana je zcela nepochopitelné, jak mohou ve většině ruských regionů, dokonce včetně velkoměst, tyto rozvrzané mikrobusy tvořit páteř veřejné dopravy.
Ruská karikatura na téma dopravy v maršrutkách
Když jsem se tomu podivoval, dostalo se mi od místních přátel následujícího vysvětlení. Jestliže někde funguje i státní nebo municipální, městská či příměstská autobusová doprava, podplatí prostě majitel soukromé dopravní firmy příslušného úředníka samosprávy, aby upravil jízdní řád autobusů takovým způsobem, že cestující budou nuceni využívat jeho maršrutek.
Pro představu viz třeba link Ruská MHD / Veřejná doprava
------------------------------------------------
[1] To od roku 1882.
[2] Region s většinovým bulharským obyvatelstvem a početnou tureckou menšinou. Uvedený politický útvar vznikl po rusko‐turecké válce (1877-1878) rozhodnutím Berlínského kongresu v roce 1878. Měl vlastní ústavu a vládu v čele s křesťanským guvernérem, kterého však jmenoval osmanský sultán. Hlavním městem byl Plovdiv (Filipopolis). Zanikl faktickým připojením k Bulharskému knížectví po tzv. plovdivském povstání v roce 1885 (bulharský kníže byl od té doby formálně také východorumelským guvernérem), velmoci však uznaly tuto anexi až v roce 1908.
[3] Jednotky Československých legií dorazily do Ufy (a obsadily ji) 4. července 1918. [1] K obsazení města došlo poté, co v něm propuklo protibolševické povstání. Penzenská skupina čs. legií pod velením tehdejšího poručíka (později generála) Stanislava Čečka následně do města vstoupila, což byl klíčový krok k brzkému spojení s čeljabinskou skupinou legionářů u stanice Miňjar. [1, 2]
[4] Až do pádu sovětského režimu představoval Ruský ostrov jednu velkou vojenskou pevnost, jakýsi dálněvýchodní Gibraltar, prošpikovaný podzemními tunely, bunkry a dělostřeleckými bateriemi, jehož jedinými obyvateli byli vojáci a námořníci.
[5] Polívkův klíč je zlidovělý název pro legendární botanické určovací příručky, Klíč k úplné květeně zemí koruny české (poprvé vydán roku 1912) – monumentální a detailní dílo určené pro určování všech tehdy známých tuzemských cévnatých rostlin. Později (v roce 1928) vyšlo upravené jako Klíč k úplné květeně Republiky Československé, na kterém spolupracovali přední botanici Karel Domin a Josef Podpěra. Jejím původním autorem byl český botanik, pedagog a popularizátor vědy František Polívka (1860–1923). V průběhu 20. století vyšel v mnoha různých úpravách, rozšířeních a generace studentů i amatérských botaniků ho používaly k určování rostlin v terénu.
Mapa lokalizace: Baškortostán / Povolží
Povolží
========================================================
Zdroj: F.R. Hrabal-Krondak,
(ISBN 978-80-8236-012-0; str. 227-232)
Další / externí prameny a doporučené linky:
J. Špaček: „Josef Podpěra. Rektor 1937–1938.“ (Galerie rektorů naší univerzity. IV. Přírodovědci). Universitas. Revue Masarykovy univerzity v Brně. 1/1995, s. 46-47.)
Petr Bureš: Josef Podpěra (Živa)
-----------------------------------------------------
DOPORUČUJI i MÉ DALŠÍ ČLÁNKY:
*****************************************
O AUTOROVI:
Biografie: http://www.cadpress.sk/frhk_biografie.htm
Facebook: http://www.facebook.com/fero.hrabal
YouTube kanál: https://www.youtube.com/@FeroKRONDAK
Fero HRABAL-KRONDAK
Autorovy rozhovory o Rusku, geo/politice a cestování:
Komentáře