Tragické "Srpnové memento" – připomínka, varování i odpověď na mnohaleté národní dilema
Srpnová připomínka osudového „slovanského bratrství“ a dilematu, které rozdělovalo i odborníky. Odpověď na otázku „jestli jsme se měli v srpnu 1968 bránit anebo ne“, a s tím spojené úvahy, jak by to v případě našeho odporu dopadlo?
Srpnová připomínka osudového „slovanského bratrství“ ve zkratce: 21. srpen 1968: Dramatické události, jak je zachytil dobový týdeník Reportér
Celých 54 let v české společnosti přetrvávalo dilema, které rozdělovalo i odborníky: otázka „jestli jsme se měli v srpnu 1968 bránit anebo ne“, a s tím spojené úvahy, jak by to v případě našeho odporu dopadlo? A to i navzdory „nápovědě“ v podobě následné ruské genocidy Čečenska, odehrávající se již v éře tzv. „Nového Ruska“!
Od února 2022 již zcela jednoznačnou odpověď na tuto osudovou otázku máme: Československo by v případě ozbrojeného odporu dopadlo stejně jako Maďarsko v r. 1956 anebo Donbas po roce 2022 ! Ruský vpád na Ukrajinu nám jednoznačně potvrdil, že barbarské Rusko se od onoho krvavého potlačení Maďarské revoluce ve své podstatě – myšlení ani metodách – vůbec nezměnilo! Jenom rudý bolševický prapor zaměnilo trikolorou a KGB přejmenovalo na FSB, toť vše.
Tudíž nelze vůbec předpokládat, že by se tehdy snad Rusáci (Sověti) nechali odradit masovými krvavými oběťmi a mezinárodním odsouzením, a ustoupili od svého plánu vzpurné Československo přivést k poslušnosti za každou cenu. Že by snad přivřeli oči nad čs. „revizionistickým“ režimem, akceptovali náš „socialismus s lidskou tváří“ a smířili se s nějakým kompromisem.
Bohužel, vůbec nepochybuji, že titíž „vlastenci“, kteří bagatelizují srpnovou okupaci Československa, nazývaje ji po sovětském způsobu „internacionální pomocí“, bouchají dnes šampaňské pří každém ruském masakru ukrajinských civilistů, mnou si ruce při každé zprávě o vybombardované ukrajinské nemocnici, škole, nákupním centru, hasičské základně, muzeu, domovu důchodců, kostelu nebo obilném skladu… vždyť za Stačilo! v Praze kandidovala i exposlankyně KSČM stalinistka Semelová, pošklebující se zavražděné Horákové a oslavující veřejně masového vraha Stalina a Gottwalda… (k ostudě naší justice i politické reprezentace).
Připomenutí pro voliče Rajchla, Ševčíka a Vidláka, kteří jsou snad opravdu jenom pomýlení… a schopní ještě rozumně uvažovat (pokud už reportáže z Ukrajiny považují za fejky/hoaxy):
LP-gramodeska 21.8.1968. Výběr autentických rozhlasových dokumentů ze srpna 1968.
Srpen 1968 - Sovětští okupanti v Praze
Každoroční výročí srpnové okupace ČSSR by pro nás mělo být mementem, varováním před falešným slovanským bratrstvím v podání ruského režimu (a jeho páté kolony v podobě pseudovlasteneckého spolku Svatopluk… nebo SPD).
Každodenní zprávy o bombardování ukrajinských měst, řádění ruské soldatesky na východní Ukrajině a ruských masakrech a jejich dronovém „safari“, lovu ukrajinských civilistů na zastávkách MHD, na tržištích a v ulicích, připomínající řádění esesáků v Lidicích, Oradouru, v Kľakovské dolině či Babím Jaru, nám dnes dávají odpověď na otázku, kladenou si po celá desetiletí: „Jak bychom dopadli, kdybychom se postavili v srpnu 1968 okupantům na odpor?“
Odpověď je už dnes jasná: Stejně jako Maďaři v r. 1956, stejně jako Ukrajinci v r. 2022! Rusové neznají pojem kompromis nebo suverenita. Prostě by v případě vzdoru přeměnili celé Československo v Čečensko či Donbas.
To je konstatování faktu, nikoliv projev defétismu, kapitulantství.
Stačí připomenout nedávné ruské válečné zločiny, masakry civilistů v Buče, Irpini a Izjumu, které ovšem naše rusofilní dezoláty nechávají lhostejnými, jak ukazuje dokument Velký vlastenecký výlet a hrůzy, které zazní z úst dezolátů přímo na válečné Ukrajině
Vždyť u nás nenarazili vůbec na ozbrojený odpor a přesto za nimi zůstávala zkáza a desítky mrtvých bezbranných civilistů!
Exemplárním příkladem šíření tradiční ruské kultury je třeba děčínský zámek, změněný ruskými „osvoboditeli“ v ruinu - viz připojené video: https://www.youtube.com/watch?v=05Lni1Ce16s , za oběť sovětským okupantům padla (kromě několika televizních vysílačů, pražské budovy Rozhlasu a Národního muzea atd.) třeba také petřínská lanovka , z níž zůstala jen hromada šrotu, popele a výkalů.
Ve světle války na Ukrajině tak má vzpomínka na náš Srpen 1968 přeci jen poněkud jiný nádech než před ruskou agresí vůči Ukrajině.
První ukrajinské oběti boje za svobodu
První ukrajinské oběti ruské agrese - bojů se „zelenými mužiky“ ze Specnaz a donbaskými separatisty a žoldáky (opolčenci).
Však když 24. února 2022 vojska Ruská federace zákeřně zaútočila na Ukrajinu, nejen Češi si vybavili v mysli osmašedesátý rok a kdejaký západní politik či „analytik“ zároveň očekával opakování stejného scénáře jako kdysi v Československu. Zvláště s ohledem na silnou ruskojazyčnou menšinu na Ukrajině a značnou část tamní populace s vazbami na Rusko, případně s Ruskem spojenou nostalgickým postsovětským sentimentem, a představující tak potenciální pátou kolonu.
Výročí srpnové okupace je tak pro nás nejen tragickým mementem a připomínkou, že Rusko je pro naši zemi, Evropu i svět stejnou hrozbou, jako během posledních sto let, ale rovněž příležitostí k zamyšlení, jak je možné, že tolik občanů země, která trpěla celá desetiletí pod nadvládou východního impéria a jeho satrapů, může i po 35 letech svobody vzhlížet s obdivem k barbarskému východnímu Mordoru a nostalgicky vzpomínat na éru reálsocialismu!?
Mimochodem, abych nenasazoval psí hlavu jen dezolátům z řad svých krajanů (Vidlákovým, Okamurovým a Rajchlovým „vlastencům“, potažmo Ficovým a Blahovým fanouškům), i Maďaři, kteří sami po potlačení antisovětského povstání v roce 1956 žádali masově o azyl v západních zemích, dnes vehementně odmítají přijímat ukrajinské uprchlíky i pomoc napadené Ukrajině.
Pokud se ještě dnes někdo pokouší omlouvat srpnovou invazi bolševickou frází, že šlo o „pochopitelnou reakci“ na proces demokratizace československé společnosti zdůvodněnou strachem z odklonu ČSSR od komunistického zřízení v souladu s Brežněvovou doktrínou, s tím, že stejně údajně postupovaly tzv. „imperialistické státy“ po celém světě v rámci kampaně proti komunistickému nebezpečí – pak je hlupák anebo darebák.
Hmatatelný a reprezentativním protiargument nám skýtá případ vystoupení Francie z vojenských struktur NATO , k němuž došlo jen 2 roky předtím, v roce 1966, na popud tehdejšího prezidenta Charlese de Gaulla [1] … aniž by vzápětí vpadly do Francie armády spojeneckých států, američtí parašutisté zajaly členy francouzské vlády a generál De Gaulle s premiérem byli eskortováni pod samopaly do Washingtonu.
To byl právě onen malý rozdíl v představách o spojenectví mezi Sověty (Rusy) a západními demokratickými státy, který našim demagogům uniká.
Srpen 1968 - Sovětský tank na Vinohradské třídě
Srpen 1968 - Sovětský tank hořící na Vinohradské třídě
Sovětské tanky na Vinohradské třídě
Srpen 1968 - Prolomení barikád u Českého rozhlasu sovětskými okupanty, Praha, Vinohradská třída
Srpen 1968 - Autobusy rozdrcené sovětskými tanky na Vinohradské třídě
Srpen 1968 - Pražská ulice během sovětské invaze
Srpnová okupace Československa – filmové dokumenty:
Slovenská poštovní známka připomínající 50. výročí odporu proti okupaci Československa v roce 1968
Jestliže snad někomu připadá americká invaze na Grenadu (1983) [2], do Panamy (1989)[3] nebo na Haiti (1994) [4] anebo únos drogového bosse a diktátora Madura, které - na rozdíl od zákeřného přepadení mírumilovné a pokojné spojenecké země (ČSSR) - směřovaly k odstranění nelegitimních režimů a k nastolení či obraně demokratických principů, těžko u něj uspěju s jakýmikoliv argumenty!
Srovnávat osobnost Ludvíka Svobody či Dubčeka s diktátorem-narkobaronem Noriegou či pučistou generálem Cedrasem, resp. brát jako analogii jejich zajetí snad nikoho příčetného nenapadne.
Viz třeba článek Ako sa dostal k moci venezuelský diktátor Nicolás Maduro …
A je výsměchem spravedlnosti a ostudou tohoto státu (potažmo národa), že půl století po krvavé invazi a 34 let po odsunu okupační armády klidně do českého parlamentu kandiduje stalinistka Semelová, která oslavuje sovětskou okupaci jako „internacionální pomoc“ a označila za zločinný režim po roce 1989 !
František Dostál: Srpen 1968_3
Odkazy / vysvětlivky:
[1] Důvodem bylo jeho přesvědčení, že Francie potřebuje nezávislou obrannou politiku a že zapojení do integrovaného velení NATO omezuje její suverenitu. K plnému návratu Francie do integrovaného vojenského velení NATO došlo až v roce 2009 za prezidenta Nicolase Sarkozyho.
[2] Intervence byla namířena proti marxistické vojenské diktatuře (podporované kubánskými dobrovolníky-internacionalisty), která se snažila přeměnit Grenadu na komunistickou základnu v Karibiku.
[3] Vojenská invaze s cílem svrhnout diktátora Manuela Noriegu, který byl obviněn z obchodování s drogami, praní špinavých peněž, organizování pašeráctví (mj. porušování embarga vůči Kubě) a porušování lidských práv. Za kriminální činy byl následně odsouzen v USA a poté ve Francii, celkem ke 40 letům vězení. Odsouzení za své zločiny v Panamě se vyhnul díky předčasnému úmrtí v tamní věznici.
[4] Operace „Nastolení demokracie“ s cílem vynutit si odstoupení vojenské junty a návrat demokraticky zvoleného prezidenta Jean-Bertranda Aristida k moci. Viz https://journals.lib.unb.ca/index.php/jcs/article/view/290/461
Vzhledem k očekávaným poťouchlým poznámkám trollů, kteří nepochybně ještě před přečtením článku vyrukují se svou odvěkou notorickou písničkou o agresích „západních imperialistů“, jejichž cílem ovšem bylo zastavit globální expanzi rudého moru pod hlavičkou „světové revoluce“ (které ostatně dávno dostatečně zmapovali soudruzi z Rudého práva i editoři Wikipedie), níže připojuji aspoň stručný přehled odkazů na invaze a války ruské, potažmo sovětské:
Ruské dobyvačné války a hlavní vojenské intervence
· 1558–1583 Livonská válka
· 1568–1574 Rusko-turecká válka
· 1605–1618 Rusko-polská válka
· 1632–1634 Smolenská válka
· 1654–1667 Rusko-polská válka
· 1700–1721 Severní válka
· 1722–1723 Rusko-perská válka
· 1733–1738 Válka o polské následnictví
· 1735–1739 Rusko-turecká válka
· 1740–1748 Války o rakouské dědictví
· 1756–1763 Sedmiletá válka
· 1768–1774 Rusko-turecká válka
· 1787–1792 Rusko-turecká válka
· 1799–1802 Válka druhé koalice
· 1803–1806 Válka třetí koalice
· 1804–1813 Rusko-perská válka
· 1806–1812 Rusko-turecká válka
· 1808–1809 Finská válka
· 1809 Válka páté koalice
· 1813–1814 Válka šesté koalice
· 1815 Válka sedmé koalice
· 1817–1864 Kavkazská válka
· 1825 Povstání děkabristů
· 1826–1828 Rusko-perská válka
· 1827 Bitva u Navarina
· 1828–1829 Rusko-turecká válka
· 1848–1849 Potlačení Maďarské revoluce
· 1853–1856 Krymská válka
· 1877–1878 Rusko-turecká válka
· 1899–1901 Potlačení Boxerského povstání
· 1904–1905 Rusko-japonská válka
· 1916–1934 Válka proti Hnutí basmačů
· 1917–1922 Ruská občanská válka
· 1917–1921 Ukrajinská válka za nezávislost
· 1918 Finská občanská válka
· 1918–1920 Estonská válka za nezávislost
· 1918–1920 Lotyšská osvobozenecká válka
· 1918–1919 Litevsko-sovětská válka
· 1918–1920 Gruzínsko-osetský konflikt
· 1919–1921 Sovětsko-polská válka
· 1919–1923 Turecká válka za nezávislost
· 1921 Invaze Rudé armády do Gruzie
· 1941–1945 Pokračovací válka
· 1944–1945 Laponská válka
· 1944–1953 Partyzánská válka na Ukrajině
· 1946–1954 Válka v Indočíně
· 1950–1953 Korejská válka
· 1953 Potlačení Východoněmeckého povstání
· 1955–1975 Vietnamská válka
· 1956 Potlačení Maďarského povstání
· 1969 Čínsko-sovětské konflikty
· 1967–1970 Opotřebovací válka
· 1971 Indicko-pákistánská válka
· 1961–1991 Eritrejská válka za nezávislost
· 1975–2002 Občanská válka v Angole
· 1977–1978 Etiopsko-somálská válka
· 1979–1989 Sovětská válka v Afghánistánu
· 1992 Válka v Podněstří
· 1992–1997 Občanská válka v Tádžikistánu
· 1991–1993 Válka v Abcházii
· 1994–1996 První čečenská válka
· 1999 Válka v Dagestánu
· 1999–2009 Druhá čečenská válka
· 2008-2009 Válka v Jižní Osetii
· od 2015 Ruská vojenská intervence v Sýrii
Nejlépe vyjádřil ruské ambice a uvažování Sergej Witte, ministr financí Ruské říše v letech 1892-1903 a předseda její vlády v letech 1905-1906: „U nás v Rusku mají naše vysoké vrstvy vášeň pro dobývání, nebo spíše pro uchvácení toho, co se podle názoru vlády volně povaluje kolem. /…/ Rusko není silné zákony, ani civilizací, ale armádou“. resp. že „Velikost Ruska nespočívá v jeho ekonomické úrovni, nýbrž jen v síle jeho armády“.
Stále platí i proslulá slova markýze de Custine (1839): „Ruská civilizace je ještě natolik blízká zdroji, že se podobá barbarství. Je to dobyvačná společnost, jejíž síla nespočívá v myšlení, nýbrž ve válce, to jest v drsnosti a ukrutnostech.“
Vzpomínka na Varšavskou smlouvu
Brežněvův duch přežívá i v éře internetu aneb Žumpa ruské historiografie
Pokud již naši „vlastenci“ považují čečenskou genocidu za vnitřní záležitost Ruské federace a na ruské anexe Abcházie, J. Osetie a Krymu nahlíží prizmatem ruských narativů, které Ruská pátá kolona chrlí stejně jako dezinformace o Ukrajině …
... pak pro naivní snílky žijící v iluzi o „Novém Rusku“ měl být varováním provokační článek s názvem „Československo by mělo být Sovětskému svazu za rok 1968 vděčné: historie pražského jara“,který zveřejnil server televize Zvezda, oficiální mediální kanál ruského ministerstva obrany, 21. 11. 2017, tedy zrovna v den oficiální návštěvy Miloše Zemana v Rusku.
výstřižek z článku Leonida Maslovského / Zvezda - 21.11. 2017
Ústředním mottem tohoto pamfletu je, že „Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v r. 1968 zmařila převrat a zajistila zemi 20 let míru“.
Už jen tento pouhý článek, pod nímž je podepsán stalinista Leonid Maslovskij (který je všeobecně znám jako obhájce a propagátor sovětského režimu), by měl každému soudnému čtenáři otevřít oči. Zcela jednoznačně totiž ukazuje, že v čele ruských silových resortů stojí nepoučitelní revanšisté. TV Zvezda totiž není nějaký okresní plátek či soukromá regionální televize, nýbrž hlásná trouba Putinova režimu.
výstřižek z článku Leonida Maslovského / Zvezda - 21.11. 2017
Vždyť pokud by na webových stránkách českého Ministerstva obrany vyšel proruský článek Tomio Okamury či Jindřicha Rajchla (např. Rajchlovy šíří historické lži o UPA) , asi by též nikdo nepochyboval, že dotyčný autor prezentuje názory, s nimiž se ztotožňuje přinejmenším velení armády!
„Vlastenecky orientovaným“ publicistům a historikům je pochopitelně nepříjemné připomínání těchto faktů a okolností vzniku II. světové války, takže zamlčují příčiny a kladou důraz raději na následky. Ruská oficiální historiografie se tak nadále zmítá na pomezí mystifikace a propagandy. Nemaje možnost opřít se o nějaký odkaz k světovosti a pozitivní jedinečnosti ruského národa během posledního století a snažíc se zbavit Rusko cejchu „obra na hliněných nohou“ a vyděděnce („Říše zla“), není divu, že vesměs zoufale lpí na mystériu válečné slávy a heroismu. Mnozí ruští „historici“, stejně jako proruští kremloboti, se neštítí ani bohapusté lži a překrucování faktů, aby z nich vznikla obecně přijatelná koláž.
Exemplární ukázkou takového „historika“ je stalinista Leonid Maslovskij (autor knihy s výmluvným názvem Ruská pravda) zveřejňující své propagandistické pamflety nejen na portálu Zavtra, ale občas dokonce i na stránce TV Zvezda, což je oficiální mediální kanál ruského ministerstva obrany. Pro zajímavost a představu o orientaci Maslovského (tedy jako doklad nepoučitelnosti a cynismu Stalinových pohrobků) uvedu aspoň pár článků z jeho rozsáhlého portfolia:
„Jak říjnová revoluce roku 1917 spasila a zachránila Rusko a jeho národy“, „Jak Lenin zachránil Rusko“, „SSSR – přirozená cesta rozvoje Ruska“ nebo „Jak Gorbačov bojoval proti SSSR a odzbrojil sovětskou armádu“.
V článcích „Mýtus o postřílení 40 tisíc vojáků v předvečer války“ a „Sovětské vězení v letech 1930-1940“ nejen falšuje fakta, ale v podstatě se vysmívá obětem komunistické zvůle, zpochybňujíc všeobecně známá fakta o stalinském teroru a krutých podmínkách GULAGu.
V článku „Nepřátelský útok na SSSR na XX. Sjezdu KSSS“ pak Maslovskij ještě 60 let po odsouzení kultu osobnosti a stalinských represí kritizuje Chruščova, za to, že si dovolil „otevřeně“ hovořit o zločinech stalinismu a zpochybnit Stalinovy zásluhy, resp. jej označit za zločince, čímž podle něj podkopal základy socialismu.
Neméně zajímavý, tedy pro pochopení autorova myšlenkového světa, je ovšem i jeho článek „Ruský car Ivan IV. Hrozný – nejhumánnější vládce 16. století“, pohybující se již na hranici černého humoru.
Se soudruhem Maslovským si může podat ruku snad polovina ruských historiků a žurnalistů, kteří dodnes čerpají „fakta“ z Velké sovětské encyklopedie anebo propagandistických škvárů z produkce neostalinistů, jako je třeba Alexander Dugin nebo Jurij Muchin, autor pamfletů Katyňský detektiv či Antiruská posedlost - Vyšetřování podvodu katyňského případu (popírajících všeobecně známá fakta a důkazy o masakru 14 522 polských zajatců jednotkami NKVD, včetně závěrečného protokolu expertní komise Hlavní vojenské prokuratury Ruské federace z 2. 8. 1993).
Jestliže je ruská veřejnost po celé generace odchovávaná sovětskými učebnicemi a elaboráty takovýchto postsovětských „historiků“ − demagogů a šarlatánů – kterým navíc poskytují takřka neomezený prostor i státní a prorežimní média, není překvapující úroveň znalostí a způsob uvažování prostého Rusa.
(Symbolickou perličkou a zcela výmluvnou skutečností je, že superšpión Sergej Naryškin, který stojí v čele Služby vnější rozvědky RF, je zároveň i předsedou ruské Historické společnosti a sdružení „Dějiny vlasti“.)
Ostatně ruské úřady asi dobře ví, proč dosud úzkostlivě chrání nejdůležitější sovětské archivní fondy před dotěrnými badateli, včetně informací o spolupráci SSSR a Třetí říše a pro nás důležitých dokumentů o manipulaci našich poválečných poměrů.
Není tak ani divu, že podle průzkumu ruské společnosti Levada (zabývající se nezávislými průzkumy veřejného mínění) stoupl za posledních 7 let podíl Rusů schvalujících sovětsko-nacistickou smlouvu z r. 1939 z 33 na 45 %, zatímco jen 17 % dotázaných tuto smlouvu odsuzuje.
Téměř 45 % Rusů vůbec neví, že 17. září 1939 Rudá armáda zaútočila z východu na Polsko a 38 % dotázaných neví zhola nic o paktu Molotov-Ribbentrop. O existenci tajného dodatku je přesvědčeno jen 40 % Rusů, 15 % jej považuje za výmysl a 45 % lidí o něm nikdy neslyšelo.
Sovětská poštovní známka z r. 1968 (CPA_3609)
Pro někoho může být šokující zjištění, že většina Rusů (včetně oněch milých, bodrých a pohostinných ohánějících se slovanským bratrstvím) ještě dnes, více než půl století po sovětské invazi, okupaci Československa v srpnu 1968 buď bagatelizuje, nebo dokonce obhajuje … a plno mladých o ní ani nemá tušení. A to mají ještě tu drzost, že se ukřivděně ptají: „Proč nás nemáte rádi?“
Tuhle otázku, vyslovovanou s lítostivou hořkostí a ukřivděností, jsem si už v Rusku za ty roky, co jsem tam strávil, vyslechl nejmíň stokrát.
Proč, proč, proč …
Vždyť stačí znát trochu historii a každý si může odpovědět sám!
Viz můj stejnojmenný článek „Proč nás nikdo nemáte rádi?“ , abych se zbytečně neopakoval. Může se pak ještě rozumný člověk divit, že se nemůžeme s tímto národem domluvit?
Prizmatem současnosti a aktuálního dění na Ukrajině jeví se zpětně události Srpna 68 i jejich souvislosti poněkud jinak, než když jsme na ně tehdy nahlíželi jako na ojedinělý exces.
Na pozadí probíhající ruské agrese vůči Ukrajině už každý inteligentní člověk musí chápat někdejší invazi do Československa jako pouhou jednu etapu krvavé sovětské (potažmo ruské) imperialistické historie. Jednu kapitolu ruské arogantní velmocenské a dobyvačné politiky, která nevzešla od Stalina a neskončila Brežněvem, jak si někteří naivní politici před čečenskou genocidou a ruskou invazí do Gruzie namlouvali.
Takto „osvobozovali“ před 80 lety střední Evropu: V Polsku třeba rudoarmějci umučili i 15 jeptišek, sestry přišly o oči i jazyky , stejně si počínali v bratrském Československu, kde znásilnili tisíce žen. Zvěrstva z roku 1945 komunisté tajili. A když válka skončila, začalo navíc v „osvobozených“ zemích zatýkání. I Čechoslováky Sověti odvlékali do gulagu! A obdobně „nastolovali mír“ v Čečensku o půl století později - viz ČEČENSKÉ VÁLKY.
Je naivní hledat kořeny rusko-ukrajinského konfliktu, potažmo nepřátelství mezi Ruskem a Západem, v posledních desetiletích. Tyto kořeny totiž jednoznačně sahají hluboko do prehistorie ruského imperialismu, přinejmenším do doby Ivana Hrozného.
Posouvání hranic NATO jako příčina ruského vpádu na Ukrajinu (který mimochodem až teprve následně opravdu vyvolal rozšíření NATO na východ a razantní upgrade alianční strategické koncepce i masivní zbrojení) – je bohapustý blábol.
Chceme-li pochopit příčinu, podstatu určité série podobných jevů či událostí, musíme vždy hledat jejich společný jmenovatel.
Pro pochopení příčin současné ruské agrese je tudíž třeba posoudit komplex ruských válek a invazí posledních 200 let (od Krymské války a pokusů zmocnit se Bosporu, Anatolie a Persie přes anexi Vnějšího Mandžuska, Zimní válku, okupaci Pobaltí, Karélie, Besarábie a východního Polska, invazi do Maďarska, Československa a Afghánistánu, válku v Čečensku a agresi vůči Gruzii až po anexi Krymu a vpád na Ukrajinu) - a najít v nich společného jmenovatele, kterým není ani proklamovaný strach z NATO, ani někdejší údajná prevence před útokem Třetí říše.
Společným jmenovatelem všech ruských agresí je prostě ruská rozpínavost, imperialistická podstata této Říše zla, neschopné mírového rozvoje a smysluplného spravování obrovských území anektovaných za posledních 500 let, ačkoliv rozumným hospodařením s přírodním bohatstvím země by Rusko dosáhlo životní úrovně Dubaje.
V neposlední řadě pak snaha vytvořit okolo Ruska „sanitární kordon“ vazalských a loutkových států (pokud možno chudých, aby nenastavovaly zrcadlo zbídačelému ruskému národu) jakožto potenciální nástupiště k tažení na Západ. Na rozdíl od bývalých koloniálních mocností, paranoidní ruští vládci se nikdy nevzdali choromyslného snu o světovládě.
Ruská představa spojenectví, potažmo slovanského bratrství není nic jiného než idea vazalského jha pod chomoutem Kremlu zabalená do vzletných frází a propagandistických klišé.
Před krutým osudem Ukrajinců nás tedy v roce 1968 zachránila jen naše švejkovská nátura, kapitulantství a zbabělost. Ušetřili jsme si sice oběti, ale – oproti statečným Polákům, Maďarům, Čečencům či Ukrajincům – ztratili tvář, hrdost, kterou si zmíněné národy nesou v srdci díky staletím statečného vzdoru a odboje vůči ruské i německé nadvládě. Díky tomu se nachází v srdcích Čecháčků tolik shovívavosti vůči totalitě naší, minulé, i oné současné, reprezentované ruským fašistickým režimem.
Mimochodem, lze se vůbec divit zadubenosti ruských šovinistů, když si až 14 procent Slováků umí představit připojení své země k Rusku ?
Zajímavých psychologicko-lingvistickým fenoménem - navzdory jeho irelevantnosti - je relativizování analogie Rusko-Sovětský svaz, ačkoliv pod pojmem Amerika/Američané každý automaticky chápe USA, přitom by stačilo převzít do naší terminologie ruské výrazy russkij a rossijanin, které umožňují odlišit politonymum a etnonymum (pokud už by se někdo chtěl za každou cenu vyžívat v šovinistické rétorice).[5]
Docela úsměvná je pak bizarní konstrukce usilující bagatelizovat sovětskou a tudíž ruskou invazi roku 1968 přehozením odpovědnosti na nenáviděné Ukrajince pomocí „argumentu“, že v čele Sovětského svazu stál tehdy údajný Ukrajinec Leonid Brežněv, opírající se o jediný fakt, a to, že Brežněv narodil na Ukrajině!
Holt: „Kdo chce psa bít…“
Takže nás sice ve 45. „osvobodili“ Rusové (a nikoliv Ukrajinci, Lotyši, Kalmykové, Burjati, Nogajci, Inguši, Erzjani, Udmurti, Tataři atd., atd. …), ovšem v 68. nás neokupovali Rusáci, nýbrž Ukrajinci (resp. hlavně Ukrajinci)!?
Maršál Žukov Moskva
A propos: Když se nějaký magor ohání tím, že prý okupaci ČSSR nařídil „Ukrajinec“ Brežněv (tj. fakticky Rus narozený na Ukrajině) a tudíž nás tehdy „vlastně okupovali Ukrajinci“, kdo pak tedy stál třeba za „humanitárním bombardováním Jugoslávie?“ Američané, anebo Židi, Češi, Irové či Rusové?
Velitel operace Spojenecká síla (Allied Force) generál Wesley Clark byl totiž potomek běloruských Židů (kteří do USA uprchli z Ruské říše v reakci na protižidovské pogromy); tehdejší viceprezident Spojených států Al Gore byl skotsko-irského původu; tehdejší ministryně zahraničí Spojených států Madeleine Jana Korbel Albrightová (roz. Marie Jana Korbelová) byla původem Češka z Vinohrad; tehdejší ministr obrany Spojených států William Sebastian Cohen byl po matce protestantského irského původu a jeho otec byl synem ruského židovského přistěhovalce.
Když už jsem u tohoto „matení pojmů“, resp. účelové „etnografické ekvilibristiky“, zvláště absurdní je fakt, že proruský kolaborant Fico vyrazil oslavovat – společně s diktátory Třetího světa, čečenským satrapou, asijskými diktátory a představiteli ruské fašistické junty – výročí osvobození Evropy a porážky nacizmu do Moskvy, ačkoliv zrovna Slovensko osvobodili hlavně ukrajinští vojáci Rudé armády (u pěchotních jednotek a útvarů 1. až 4. ukrajinského frontu bylo Ukrajinců 60-80 %) - viz článek Jevhena Perebyjnise „Má Rusko právo přivlastnit si vítězství ve Druhé světové válce?“ … (a rumunská královská armáda)
A propos: Jelikož nedávný americký útok na Irán řídil generál Michael E. Kurilla , jenž má rusínské kořeny, nebudou nyní naši trollové vykřikovat, že útok na iránská jaderná zařízení mají na svědomí Ukrajinci (potažmo Slováci), tak jako blábolí o tom, že srpnovou okupaci v r. 1968 mají na svědomí Ukrajinci, jelikož Brežněv se narodil na Ukrajině?
------------------------------------------------
[5] Za pozornost stojí, že samotná ruština používá k odlišení ruského etnika a ruské státní příslušnosti různých výrazů: rossijanin a russkij , které umožňují odlišit politonymum a etnonymum a tak pochopit kontext. Rossijanin (россия́нин) / rossijanka (россия́нка) je ruské politonymum, označení pro osoby žijící na území Ruska, tedy nejen etnické Rusy, ale veškeré obyvatelstvo, občany Ruské federace. Výraz russkij (ру́сский) je pak chápaný jako etnonymum (označuje příslušnost k ruskému etniku).
=============================================
Sovětští okupanti obklíčení davem demonstrantů - Srpen 1968
Doporučené prameny a dobové dokumenty:
Srpnová okupace - Pražané s vlajkou, v pozadí hořící invazní tank
Pamětní obálka (FDC) se známkou k 50. výročí okupace Československa v r. 1968 s fotografií Ladislava Bielika"Muž s odhalenou hrudí před tankem"
Slovenská poštovní známka připomínající 50. výročí odporu proti okupaci Československa v roce 1968 (aršík).
Však dlouhodobě neutrální Finové a Švédi si odpověděli zcela jasně, když opustili tradiční neutralitu a vstoupili do NATO, a vypadá to, že nakonec ze stejných důvodů vstoupí do NATO i neutrální Rakousko !
====================================================
Pro zapomnětlivé občany, kterým již Alzheimer či marxistická nostalgie zatemnila paměť (a dementní mladé komsomolce s portrétem sadistického psychopata Che Guevary na tričku) doporučuji aspoň návštěvu mých tematických alb na FB
... a
„pamětníkům“ osvěžím paměť i níže uvedené slideshow:
Moje kádrové materiály aneb Z mého osobního totalitního archívu
Jelikož mě unavuje donekonečna opakovaně házet hrách argumentů na zeď dezolátské ignorance (ale i proto, že většina politologů při pokusu o „osvětu“ dezolátů zabředává do sáhodlouhých kontraproduktivních filozofujících polemik), pokusil jsem se shrnout zde nejfrekventovanější narativy (mýty, lži a mystifikace) rusofilů a doplnit je stručnými polopatickými kazuistikami a protiargumenty:
Putinovi gladiátoři
Většina zásadních pravd bývá totiž zcela jednoduchá. Tudíž se zde nebudu ohánět ciframi a statistikami, které stejně dezoláti zpochybní (a ostatní si najdou sami), ale zaměřím se na strohá fakta, k jejichž posouzení stačí průměrné IQ a trochu kritického uvažování.
Zde je pak pokračování:
A
Pro vcítění do ruské mentální reality doporučuji též můj soukromý „sociologický průzkum“, který jsem si udělal mezi svým známými ve Východním Mordoru:
Jde o mou soukromou anketu, ve které jsem koncem roku 2025 oslovil zhruba 600 mých známých, potažmo přátel (dnes již zřejmě vesměs bývalých) ze všech regionů Ruské federace, s jednoduchou otázkou: „do jaké míry má ruská agrese vůči Ukrajině podporu ruských obyvatel?“, resp. „jak na válku a vztahy se Západem nahlíží prostí ruští občané?“.
A propos: Pro zoufalce frustrované skutečností, že jejich životní úroveň neodpovídá švýcarskému standardu a proklínající Listopad a kapitalismus, mám jednoduchou radu. Stačí, pokud si koupí jízdenku na vlak do Ruska (pouhých 4 000 Kč) a po návratu z této země „kde dnes bývalo včera“, budou se i v Brně, Rokycanech, Plzni či Kolíně fakt cítit jako ve Švýcarsku!
Viz názorná vizuální vizitka "Nového Ruska":
A pokud oponenti považují mé poznatky za „rusofobní propagandu“, pak je jim k dispozici 10 000 originálních autentických ruských videí ze všech regionů Ruské federace v tematických sekcích na mém YouTube kanálu: https://studio.youtube.com/channel/UCyCn5q8oiZ50VICa7PQmaPA/content/playlists
...například:
a tematická obrazová alba:
...
DOPORUČUJI i MÉ DALŠÍ ČLÁNKY:
***********************************************************
Fero HRABAL-KRONDAK
O AUTOROVI:
Biografie: http://www.cadpress.sk/frhk_biografie.htm
Facebook: http://www.facebook.com/fero.hrabal
YouTube kanál: https://www.youtube.com/@FeroKRONDAK
Autorovy rozhovory o Rusku, geo/politice a cestování:
Komentáře