Naděžda Durova – ruská Johanka z Arku aneb setkání s legendou v Tatarstánu
tPříběh Naděždy Durovové , dcery husarského důstojníka z Ufské gubernie, která se stala první ženou v ruské historii, která získala důstojnické epolety, a poslední léta svého života prožila v tatarské Jelabuze.
Jelabuga (Alabuga)
Ráno jsem započal logicky své seznámení s Jelabugou výstupem na kopec nad soutokem Tojmy a Kamy, kde se tyčí hlavní zdejší pamětihodnost a symbol Jelabugy – tzv. Ďáblova věž či Čertova bašta. Jde o středověkou stavbu, kterou nechal v 11. století na tomto vrcholně strategickém místě postavit bulharský [1] emír Ibrahim I. (Ibrahim ben Muhammad). Kdysi byla součástí rozlehlého hradiště, pevnosti, jež byla důležitým opěrným bodem říše Povolžských Bulharů, turkického národa, ovládajícího toto území v 10.-14. století.
Poté, se vracím do města, kde se před vchodem do Alexandrovského parku setkávám s Arturovou kamarádkou Olgou, která se stává mou dnešní průvodkyní. Nedaleko odtud se zároveň seznamuji i s nejpopulárnější místní obyvatelkou, Naděždou Durovovou, ruskou Johankou z Arku, jejíž jezdecká socha v husarské uniformě se tyčí před branou starého Trojického hřbitova [2].
Pomník Naděždy Durovové - Jelabuga (Tatarstán)
Následně procházíme parkem, založeným v r. 1856, a přicházíme na Naběrežnou ulici, kde se nachází muzeum slavného jelabužského rodáka – malíře Ivana Šiškina, pocházejícího ze zdejšího starého kupeckého rodu − který v tomto domě (č. p. 12) žil do r. 1852.
Pak již vedou naše kroky do muzea Naděždy Durovové, místní Jany z Arku, jejíž osoba a životní dráha stojí za samostatnou kapitolu (ne-li celou knihu [3]).
Muzeum Naděždy Durovové - Jelabuga (Tatarstán)
Naděžda Andrejevna Durova (1783–1866), dcera husarského důstojníka, majora Andreje Vasiljeviče Durova z Ufské gubernie, se totiž stala první ženou v ruské historii, která získala důstojnické epolety. Po Napoleonově vpádu do Ruska r. 1812 vstoupila tato odvážná dívčina v mužském přestrojení do armády a v husarské uniformě se zúčastnila řady bitev. Po odhalení její skutečné identity se stala pobočnicí maršála Kutuzova, po jehož boku se zúčastnila i německého tažení v r. 1813.
Narodila se roku 1783 ve vojenském táboře v Kyjevě a armáda se následně stala její rodinou. Ke své vojenské kariéře byla předurčena již výchovou v raném dětství, kdy ji otec raději svěřil do péče svých vojáků poté, co ji málem zabila její psychicky labilní a surová matka, která ji za jízdy vyhodila z kočáru. Od malička tak vyrůstala v mužském světě, v prostředí kasáren, polních táborů a pevností.
Není tedy divu, že se nenašla v roli domácí paní a matky, do níž se dostala zničehonic ve svých 18 letech, kdy ji v r. 1801 provdali za soudce V. S. Černova ze Sarapulu. Zdá se, že samotnou existenci v ženském těle vnímala jako omyl, šalebnou hříčku přírody.
Zrovna tak není divu, že 6 let po svatbě, ve věku 24 let, bez váhání opustila muže i čtyřletého synka a v mužském převleku vstoupila pod jménem Alexandr Durov do pluku donských kozáků. Následně ji na jaře 1807 pod jménem Alexander Vasiljevič Sokolov přijali do polského jízdního hulánského pluku, s nímž absolvovala válečné tažení do Evropy během takzvané války čtvrté koalice (Anglie, Pruska a Ruska) proti Napoleonově Francii.
Nejen, že se opakovaně srdnatě bila, ale navíc se jí během významné bitvy u Friedlandu 14. června 1807 podařilo zachránit životy dvou spolubojovníků. Jednomu poskytla první pomoc a pod těžkou palbou jej na svém koni vyvezla z boje, druhého zraněného důstojníka během ústupu ruských jednotek vysekala z obklíčení francouzskými dragouny.
V té době již vyšlo najevo její pohlaví, ale s ohledem na její statečnost a válečné zásluhy se velení armády s touto skutečností smířilo. Zprávy o neohrožené amazonce se ovšem donesly až k carskému dvoru, načež ji sám car Alexandr I. pozval na osobní audienci. Během ní ji panovník jako první ženu v historii dekoroval Křížem sv. Jiří a povolil jí další službu v armádě pod jménem Alexandr Andrejevič Alexandrov. Zároveň ji povýšil do hodnosti poručíka a přidělil jí k Mariupolskému husarskému pluku, aby byla blíže k domovu.
Po třech letech však Naděžda požádala o přeložení k Litevskému hulánskému pluku, se kterým se následně zúčastnila bojových operací rusko-francouzské války v roce 1812. V bitvě u Borodina utrpěla zranění nohy. Po uzdravení sloužila krátce jako ordonance u maršála M. I. Kutuzova, který věděl o tom, že je žena. Po jeho smrti se vrátila k hulánům, se kterými se zúčastnila závěrečného tažení proti Napoleonovi v letech 1813–14.
Za hrdinství v bojích u Modlinu a Hamburku obdržela řadu vyznamenání.
Poté, co byla v roce 1816 propuštěna z armády v hodnosti kapitána, začala se věnovat psaní. Ani odchod z armády pro ni neznamenal návrat k ženské roli, až do konce svého života nosila mužský oděv.
Její literární díla, popisující válečné události, ocenili i takoví spisovatelé, jako byli A. S. Puškin či V. G. Bělinskij. Právě osobní setkání s Alexandrem Puškinem, který ji přiměl k tomu, aby sepsala své paměti, bylo podnětem k vydání jejích memoárů pod názvem Kavalerist-děvica v roce 1836.
Kniha Naděždy Durovové
V roce 1840 však svoji literární činnost ukončila a zbytek života pak strávila v malém domku v tomto tatarském městě na břehu řeky Kamy, v kruhu svých oblíbených psů a koček. Zde zemřela 21. března 1866 ve věku 83 let.
Muzeum Naděždy Durovové - Jelabuga (Tatarstán)
Od Muzea Naděždy Durovové pokračujeme ulicí okolo budovy, kde prý v r. 1918 sídlil štáb čs. legií, abychom posléze na Kazaňské ulici navštívili muzeum slavného místního rodáka, světoznámého lékaře, neurofyziologa a psychiatra, profesora Vladimira Michajloviče Bechtěreva (1857-1927).
Přesněji jde o Muzeum regionální medicíny V. M. Bechtěreva a jeho expozice názorně dokumentují stav zdravotnictví a lékařství v době Bechtěrevova života.
Bechtěrev, jenž se sice narodil v nedaleké vsi Sarali (nesoucí dnes jeho jméno – Bechtěrevo), ale přesto je považován de facto za zdejšího rodáka, se zapsal do povědomí lékařské veřejnosti svými objevy v oblasti diagnostiky nervových chorob, konkrétně role hipokampu na paměť člověka a příčin nemocí pohybového aparátu a kostnatění páteře (tato choroba dostala po něm název Bechtěrevova nemoc).
Jeho osobě však věnuji již další, samostatnou kapitolu:
-------------------
[1] Tj. pochopitelně představitel říše volžských Bulharů; neplést si s černomořským Bulharskem.
[2] Мемориальное Троицкое кладбище (Елабуга, ул. Разведчиков)
[3] Však její memoáry i knižně vyšly. Česky pod názvem Slečna kavaleristka (Mladá fronta, Praha 2005).
Naděžda Durova po boku ruských vojevůdců - Památník ruských vojevůdců, Náměstí velitelů - Archangelský pereulok, Moskva
Busta Naděždy Durovové - Památník ruských vojevůdců, Náměstí velitelů - Archangelský pereulok, Moskva,
Mapa regionu Idel-Ural
Mapa lokalizace: Tatarstán / Povolží
=======================================
Zdroj:
F.R. Hrabal-Krondak: PŘES ČUKOTKU NA FIDŽI A ZPĚT 2016-2017, díl první - Regionem Idel-Ural. (str. 200-204)
obalka_fidzi1prac02m
Podrobnosti:
rozhovor_tema_xii
DOPORUČUJI i MÉ DALŠÍ ČLÁNKY:
***********************************************************
Fero HRABAL-KRONDAK
O AUTOROVI:
Biografie: http://www.cadpress.sk/frhk_biografie.htm
Facebook: http://www.facebook.com/fero.hrabal
YouTube kanál: https://www.youtube.com/@FeroKRONDAK
Autorovy rozhovory o Rusku, geo/politice a cestování:
Komentáře