Záhadné nálezy perských a středoasijských klenotů v nitru arktické tajgy a tundry Jamalu a Jugry

Článek pojednává o podivuhodném výskytu orientálních stříbrných a bronzových předmětů z období středověku k jejichž náhodným nálezům dochází v nehostinných končinách západní Sibiře a Dálného severu.

Velkou zajímavostí salechardského muzea je sbírka stříbrných a bronzových předmětů z období středověku – prací mistrů z Byzance, Persie, Sýrie a Střední Asie, ale i kovotepců a metalurgů ze západní Sibiře a Evropy – , pocházejících z vykopávek a představujících důkaz, že zdejší domorodá knížectví byla prostřednictvím Chazarské říše a Volžského Bulharska[1] v čilém obchodním styku s uvedenými oblastmi již v době před zformováním ruského státu.[2]

HIstorie Ruska - okolo r. 988

Ne každý ví, že od 10. do 15. století Volžské Bulharsko[3] (které vzniklo v 7. stol. na soutoku Volhy a Kamy) a jeho nástupce Kazaňský chanát patřily k nejvyspělejším státům východní Evropy. Na tomto území se křížily obchodní cesty z jihu na sever a od západu na východ, ve zdejších ve městech se tehdy tudíž setkávali řemeslníci a obchodníci z různých zemí. A nejen ti, ale i cizí vyslanci a cestovatelé, a tudíž se o této zemi v dílech arabsky mluvících spisovatelů a diplomatů psalo nejméně tolik jako o tehdejší Rusi.

A byli to především bulharští obchodníci, kteří měli fakticky monopol na styky se „Zemí temnoty“, jak nazývali severní oblasti, odkud pocházely cenné kožešiny. Když v polovině 10. století Povolžské Bulharsko přijalo islám jako státní náboženství, jeho vazby s muslimskými zeměmi Orientu se ještě upevnily.

„Umělecké kovářství a kovotepectví Volžského Bulharska představuje jeden z nejvýraznějších kulturních fenoménů středověké Evropy. Kombinuje totiž tradice turkického světa, umělecké techniky a vzory městské kultury Střední Asie s prvky vlastními pohanskému obyvatelstvu Uralu a západní Sibiře. Šperky zdobené inkrustací (niello), granulací a filigránem: náramky, přívěsky, čelenky, náhrdelníky, chrániče ruky před tětivou luku se tudíž nacházejí po celé oblasti tajgy a lesotundry západní Sibiře, od středního po dolní tok Obu.

V rodinných pokladnicích a svatyních i v hrobech. Bulharské výrobky, které se zde objevily ve velkém na počátku 12. století, podnítily i vznik řady místních napodobenin a přispěly k úplné změně tradičního souboru dekorací, který dříve tvořily zoomorfní přívěsky, přezky, náramky a ozdoby zbraní.“ – zdůrazňuje Natalija Fjodorova.[4]

Bulharské stříbro z 10.-11. století se zde vyskytuje řídčeji. Teoreticky je lze identifikovat podle některých prvků designu nádob, který obecně kombinoval imitaci arabských nápisů, vzory pruhů niello, typické pro islámské země, a zlacení pomocí amalgámu se znaky pohanského (animistického) umění, např. zobrazením zvířecích motivů.[5]

Zajímavé je, že řada předmětů s obdobným designem byla nalezena na území někdejší Panonie[6].

Například tzv. Utemilskou misku s vyobrazením sokolníka (jezdce na koni se sokolem na předloktí) z 10. století řadí někteří odborníci do téže kategorie jako obdobnou stříbrnou misku s jezdcem z jamalského Muži.

Stříbrná mísa z Muži, Jamal

Viz článek Klement Benda : Stříbrný disk se sokolníkem …

S Blízkým východem a východní Evropou obchodovali obyvatelé Přiobí a Jamalu zřejmě prostřednictvím Chazarů a Bolgarů, ovšem existuje hypotéza, že zdejší knížata byla součástí jakési „bucharské ekumény“ a bucharští a tatarští obchodníci přijížděli přímo na Dálný sever, aby zde své zboží směnili s místními velmoži za kožešiny.

Množství a pestrost těchto nálezů je nejen důkazem intenzivní obchodní výměny, ale zároveň i postavení někdejší Velké Jugorie, zahrnující kromě Jugry i Jamal a dnešní Komi.[7] Že v oné době neexistovala v této těžko dostupné oblasti jakási izolovaná zaostalá civilizace, nýbrž dynamická společnost otevřená mezinárodnímu obchodu a kulturním vazbám, rozvíjející se stejně jako její sousedé.

Mapa Západní Sibiř okolo 1550-1585

Jak říká Natalija Fjodorova: „V celé Eurasii jsou jen dva regiony, ve kterých se nacházejí desítky depotů vzácného nádobí a šperků: povodí Kamy a sever západní Sibiře. Přičemž v regionu Kamy byl poslední nález stříbrného nádobí z 8. až 12. století učiněn v 50. letech, zatímco v oblasti dolního toku Obu jejich počet – třeba v souvislosti s ekonomickou exploatací regionu – neustále roste, takže se ještě můžeme dočkat velkých překvapení. Zároveň nálezy v severním Přiobí se značně liší svým složením, čímž se zacelují mezery v našich znalostech o rozvoji umělecké metalurgie a distribuci jejích výrobků na západní Sibiři.“[8]

Do konce 19. stol. jenom fondy Ermitáže soustředily obrovskou sbírku středověkého stříbra nalezeného v různých oblastech Ruské říše, včetně západní Sibiře. Souhrnnou analýzu těchto nálezů prezentoval akademik J. I. Smirnov v roce 1909 ve svém atlasu Orientální stříbro[9], který se stal příručkou mnoha generací archeologů a badatelů z oblasti středověkého umění. Západosibiřské a uralské nálezy se staly klíčovými i při studiu uměleckého kovářství Zlaté hordy a sogdianského stříbra M. G. Kramarovského[10].

K tomu já poznamenám, že většina z těchto nálezů bohužel odedávna končila nejen v moskevských muzeích, ale i v soukromých sbírkách (a to jak v carských časech, tak za sovětské éry), takže v samotném Salechardu zůstalo jen torzo z tohoto pokladu.

Mezi nejzajímavější exponáty této salechardské kolekce patří stříbrná byzantská mísa z 12. až 13. století s reliéfním vyobrazením scény Alexandra Makedonského unášeného do nebes dvěma gryfy (obr. 1 ). V kulatých kartuších vpravo a vlevo od hlavy jsou řecké nápisy obsahující jméno „Alexandr“ a titul „Basileus“ (král).

stříbrná byzantská mísa

Tato mísa představuje podle mnoha badatelů „mistrovské dílo, o kterém budou pravděpodobně přemýšlet ještě celé generace učenců“. Tyto předměty se vyráběly údajně i v palácových dílnách byzantského hlavního města – Konstantinopole.

Ve 12.-13. století se toto vyobrazení Alexandra Velikého opět stalo populárním nejen v Byzanci, ale i v západní Evropě. Příkladem může být vyobrazení Alexandra putujícího oblohou v kočáře taženém dvěma modrými gryfy na jednom z uměleckých smaltů z poloviny 12. století[11] ze série známé jako Llangattock, která je mimořádně zajímavá jak technicky, tak ikonograficky (obr. 2), anebo kresba v manuskriptu Weltchronik Janse Jansena Enikela z r. 1272 (obr. 3).

Zpracování motivu Alexandra Velikého unášeného gryfy na salechardské míse je ovšem podobné spíše ilustraci použité např. Johannem Hartliebem v jeho překladu knihy Historia Alexandri Magni[12]. V obou případech totiž gryfové unášejí Alexandra sedícího v křesle či na trůnu (namísto v kočáře). Jen v našem případě si musí pozorovatel ono křeslo víceméně domyslet, jelikož na rytině je pouze nepatrně naznačeno.

Ze stejného období jako výše uvedená byzantská mísa zřejmě pochází i stříbrná mísa, tentokrát zdobená reliéfem dvou lvů, resp. zřejmě lvice a lvíčete, vyrobená v Povolžském Bulharsku. Do muzea se dostala v r. 2001 z vesnice Zeljonyj Jar. Tam byla do té doby součástí obsahu tzv. „posvátné truhly“ starého šamana (obsahující obvykle různé magické a votivní předměty a předávané z pokolení na pokolení v rámci rodu).

stříbrná mísa zdobená reliéfem dvou lvů

Výjimečnost tohoto exponátu spočívá v tom, že k dnešnímu dni je známo pouze sedm raně bulharských mís, nalezených v Přiobí, z nichž pouze s dvěma jsou spojeny spolehlivé informace nebo alespoň legenda o okolnostech nálezu – jde právě o tuto mísu ze Zeljoného Jaru a pak o mísu z jamgortského depotu (v němž byla uvedená mísa součástí kolekce se staroíránskými předměty).[13]

Přestože fondy Ermitáže obsahují rozsáhlou sbírku středověkého stříbra nalezeného v Jugře a Přiobí, těžko si lze podle ní udělat skutečně objektivní představu rozsahu a struktury výskytu těchto artefaktů. Každý další výskyt orientálních předmětů nutí badatele znovu a znovu korigovat své hypotézy.

Anton Sinickij s miskou nalezenou jeho týmem na Gydanském poloostrově v srpnu 2016

Orientální dýka a úlomek misky nalezené týmem Antona Sinického na Gydanském poloostrově v srpnu 2016

Další pozoruhodné nálezy a objevy orientálního stříbra na Jamalu

Samostatnou kapitolou jsou příběhy prvotních nálezů starožitných orientálních artefaktů samotnými domorodci a jejich následných druhotných objevů badateli.

Kromě toho, že již v carských dobách skončila část z nalezených předmětů v soukromých sbírkách a další pak zůstaly za nehty příchozích „budovatelů“ během sovětizace Severu a brutální antiklerikální kampaně (jejíž součástí bylo ničení kultovních míst i vraždy šamanů), lze asi důvodně předpokládat, že značná část podobných starožitných artefaktů zůstala před badateli skryta. Buď byly majiteli během Velkého teroru ve 30. letech v obavě před konfiskací tajně zakopány v tajze (kde mnohdy leží dodnes, jelikož si dotyční vzali své tajemství do hrobu), anebo zůstávají nadále – stejně jako rodinné klenoty přinesené předky z původní domoviny – součástí rodinných „klenotnic“, odkud se jen výjimečně dostanou na denní světlo.

I takovéto předměty – a zvláště ty exotické, neznámé – „zázračně“ (tj. náhodně) nalezené v zemi se totiž pro domorodce stávaly automaticky předměty sakrálními a tudíž součástí rodinného relikviáře či svatyňky, jejíž obsah mohl dle tradice kdysi spatřit pouze její správce, potažmo hlava rodu. Správu rodinného „pokladu“ obvykle odevzdával otec svému nejstaršímu synovi. Existovaly však i výjimky. Jak vím z vyprávění pamětníků, byly i případy, kdy otec nejstaršího potomka pominul jakožto nehodného či neschopného zachovat tradici. V sovětských dobách např. proto, že se nezdárný syn dal k bolševikům anebo propadl alkoholu, který dorazil na sever ve velkém zároveň s nimi. Problém s alkoholismem propuknuvším u všech domorodých národů Sibiře zároveň s příchodem Rusů mimochodem dokládají odedávna svědectví všech zahraničních cestovatelů (např. Jeana de Lessepse či admirála A. Swintona[14]), přičemž na alkoholismus jako zásadní problém ruské společnosti poukazuje již staroruský Nestorův letopis[15].[16]

Tento fenomén zde zmiňuji i proto, že právě výměnou za vodku se dostala řada rodinných relikvií jamalských domorodců do majetku Rusů.

Dnes již není toto tabu ohledně skrytého pokladu tak striktně dodržováno.

Proto občas badatelé narazí na středověké artefakty jakožto součást kultovních atributů současných Chantů, uchovávaných obvykle v rodinné svatyňce – posvátném labazu[17]– hluboko v tajze.

U kočovných Něnců dodnes tvoří obsah tzv. „posvátných nartů“ (saní určených výlučně k převozu schránky s votivními předměty, amulety a rodinnými relikviemi), tažených zvláště určeným sobem.

K řadě významných objevů dochází zcela náhodně.

Ukázkovým příkladem může být „objev“ dvou jedinečných středoasijských stříbrných nádob – karafy a číše s kúfickými nápisy – , které v roce 1994 E. I. Tylikovová, tehdy pracující jako učitelka na škole v obci Ovgort, zabavila turistům splavujícím na raftech řeku Syňu (levý přítok Obu). B. I. Maršak následně identifikoval karafu jako výrobek řemeslníků z Tocharistánu nebo východního Chorásánu[18]a datoval ji do 10.-11. století. Karafa, velmi podobná jiné stříbrné láhvi nalezené v polovině 19. století na Sosvě, tak namísto obýváku dotyčného nálezce naštěstí skončila v Ermitáži.

Druhá nádoba z Ovgortu, číše, je velice podobná tzv. Číši s loutnistou ze sbírek berlínského muzea[19], rovněž datované do 11. století, kterou zakoupil v r. 1902 slavný švédský cestovatel F. Martin v Moskvě (a pocházející zřejmě rovněž z nálezů na západní Sibiři).

Právě od řeky Syňa, z okolí vesnice Jamgort, pochází celá řada dalších stříbrných nádob. Např. krásný talíř východoíránské provenience s vyobrazením krále na trůnu pocházející z 11. století a původně zřejmě představující součást tzv. Jamgortského pokladu (depotu), objeveného ve dvou kotlích v lese mezi vesnicemi Jamgort a Ovgort v povodí řeky Syňa. Tento komplet zahrnoval dvě další stříbrné nádoby, stříbrné bulharské šperky a bronzové zoomorfní odlitky. Část pokladu, jenž tvořil součást rodinného relikviáře uchovávaného domorodci po generace na půdě domu, skončila v Ermitáži již v 50. letech. V osadě Muži na řece Syňa byl v r. 1896 v majetku jedné rodiny objeven i obdélníkový podnos se jménem chorezmského šáha Abú Ibrahima (v r. 1897 jej získala Ermitáž).

K tomu třeba poznamenat, že stříbrné nádobí na severu západní Sibiře dlouho sloužilo jako rituální, obětní nádobí. Např. na nalezené stříbrné talíře se během významných obřadů kladl chléb, sladkosti a sušenky, někdy maso nebo ryby k uctění ochranných duchů rodiny nebo komunity.

Konkrétně v představách obských Ugrů figurovalo mnoho duchovních patronů v podobě bohatýrů. Oblíbeným a nejuctívanějším z nich byl Nebeský jezdec – nejmladší syn Numi-Toruma (Chanty zvaný Mir-vantty-che, mezi Mansijci známý jako Mir-susne-chum).

Pokud bylo na jeho počest obětováno zvíře, očekávali, že na obřad dorazí samotný Nebeský jezdec. Aby se božský kůň nedotkl hříšné země, byly proto na zem předem umístěny čtyři stříbrné talíře, na nichž měla spočinout jeho kopyta.

Není divu, že mnohé domorodci nalezené orientální předměty se automaticky stávaly jejich předměty sakrálními. Některé totiž již na první pohled vyčnívají z představy běžného obchodního sortimentu.

Mezi takové unikátní předměty „vzdáleného“ íránsko-středoasijského importu do oblasti dolního Přiobí spadá například stříbrná pozlacená hlava nestvůry, kterou B. I. Maršak identifikuje jako součást trůnu sogdské bohyně, vyrobeného v Sogdu[20] nebo v oblasti sogdianské kolonizace a datuje ji do 8. století.[21]

Asi nejpozoruhodnější předmět, který objevil A. V. Baulo při terénním výzkumu na řece Syňa v roce 2001, byla stříbrná mísa s vyobrazením íránského šáha Jazdgarda I. z dynastie Sásánovců při lovu býka.[22]

stříbrná mísa s vyobrazením íránského šáha Jazdgarda I.

Deataily stříbrné mísy s vyobrazením íránského šáha Jazdgarda I.

Do této doby nebyl totiž na východ od Uralu nalezen jediný sásánovský artefakt. Jako ve většině případů, i tato mísa byla součástí rodinného kultovního atributu.

V tomto případě bylo možné zjistit i její předchozí historii. K prvotnímu objevu této mísy došlo v polovině 19. století.

Prababička současného majitele misky a její manžel tehdy cestovali v člunu po řece Syně a na jednom místě přirazili k břehu, aby si odpočinuli. Tam žena spatřila v trávě něco lesklého. Když odkopali půdu, narazili na poklad: v několika měděných kotlích se nacházela tepaná mísa a také zoomorfní figurky odlité z bronzu a stříbra pocházející ze středověku.

Noví majitelé umístili nálezy do svého „relikviáře“ jako součást rodinných rituálních atributů. Za života předchozího strážce posvátných atributů, otce rodiny, který ji používal při náboženských obřadech, pokládaje na ni ve svatyňce obětiny (chléb, sušenky a sladkosti), nemohl tuto mísu kromě majitele spatřit nikdo jiný, ani jeho syn.

Během výzkumu kultovního náčiní a votivních předmětů syňských Chantů zase A. V. Baulo objevil další unikát: stříbrný rhyton (antický typ poháru odvozeného od „picího rohu“) v podobě figurky akrobatky, vyrobený ve Střední Asii na přelomu 8. a 9. století.

stříbrný rhyton

Baulo o okolnostech tohoto objevu vypráví:

„Podle rodinné pověsti dědeček současného majitele figurky koncem 30. let při lovu v tajze zakopl o vyčnívající víko truhly zakryté drny.

Uvnitř byly i různé fetiše: malé stříbrné figurky zvířat a ptáků a rovněž figurka dívky s hlavou antilopy v rukou. Protože jakákoli náhodně objevená neobvyklá věc byla mezi obskými Ugry považována za seslanou shůry… lovec odnesl obsah truhly domů. Následně se pak tento figurální rhyton stal ochranným talismanem rodiny“.[23]

V roce 1985 se I. N. Gemujevovi a. V. Baulovi podařilo na kultovním místě u vesnice Věrchně-Nildino na řece Severní Sosva objevit dvojče slavného Anikovského talíře (obr. 1) s motivem dobývání Jericha[24], vyrobeného v 9. století ve středoasijském Semireçye (známé ve vědeckém světě jako Nildinský talíř – obr. 2), a následně v rodinném světilišti další osady na Malém Obu ozdobný talíř s vyobrazením muže sedícího na trůnu a ženy a muže stojících po jeho stranách, představující zřejmě příběh krále Davida, jeho ženy Batšeby (Betsabé) a jejich syna Šalomouna, vyrobený též ve Střední Asii v 8.-9. století.

Vyobrazení krále Davida a jeho ženy Batšeby (Betsabé)

Podle A. V. Baula byl uložen v truhle spolu s figurkou ochranného božstva a používal se při obětním obřadu na jeho počest, kdy na něj hlava rodiny kladla obětiny – sušenky, chléb a sladkosti.

Ze stejné doby pochází i jeden z nejzáhadnějších objektů, objevený kdy na Dálném severu (pomineme-li legendární Zlatou Babu), a to litá stříbrná socha slona z mansijského kultovního místa Chaľ-pauľ. Ačkoliv je dnes ztracená, na přelomu 19. a 20. století ji kromě okruhu majitele vidělo několik lidí.

Koncem 19. století jistý důlní inženýr Lebedzinskij, působící na stavbě silnice v oblasti Severní Sosvy, zaslal fotografii tohoto slona slavnému archeologovi a znalci etnografie ugrofinských národů akademikovi Dmitriji Anučinovi. Tato fotografie byla pak publikována v článku prof. Anučina a následně i v atlasu Orientální stříbro J. I. Smirnova.

Druhým a zřejmě posledním Evropanem, který měl možnost spatřit stříbrného slona, byl etnograf V. N. Černěcov, který si během své výpravy k řece Severní Sosva (1933-1934) do expedičního deníku zapsal: „Vydali jsme na posvátné místo Chaľ-pauľ, nacházející se při cestě do Lopsie, na břehu mrtvého ramene, asi padesát metrů od břehu.

Světiliště tvoří malá štítová kůlna na dvou pilířích (kmenech stromů), pak menší labaz na jednom sloupu a zhruba 50 kroků od něj větší chatka, obsahující rituální předměty, kde výra (totem světiliště Chaľ-pauľ – pozn. N.F.) hlídá Jalping-uj, stříbrná socha slona, popsaná Anučinem… Můj průvodce Kirill mě na to místo zavedl, ale sám se neodvážil otevřít labaz nebo se dotknout věcí, tak jako u Lap-tit-ojka.“

A pokračuje: „Když jsem otevřel labaz, uviděl jsem slavného slona. Je pokryt četnými šátky, na klech má zavěšeny stříbrné a měděné náramky … Chobot má zvednutý, jako by troubil. Zadní nohy jsou vyplněny bronzem nebo nekvalitním stříbrem. Přední jsou duté. V jeho levém boku je otvor, takže je vidět, že trup slona je dutý (tloušťka stěn je cca 1-3 mm). Slon je tak těžký, že jej dokážou stěží zvednout čtyři silní muži. Podle pověsti byla postava slona kdysi plná stříbra. Avšak kdysi, když nastal velmi hladový rok, bylo prý stříbro ze sochy používáno na výměnu za chleba.“.[25]

Existence této sochy je obestřena tajemstvím, a to nejen pokud jde o její původ a předchozí anabázi, po které se objevila na Dálném severu. Záhadou zůstává i její následný osud. Ve 30. letech minulého století se totiž po této soše slona slehla zem. Osobně bych tipoval, že v jejím zmizení má prsty nejspíše nějaký Ostap Bender, potažmo parta ruských šmelinářů jeho typu, kteří ji zřejmě roztavili a prodali stříbro ve formě odlitků. Však podobný osud potkal tehdy nespočet starožitných zlatých a stříbrných klenotů. Vzhledem k odhadované váze sochy kolem 200 kg si neumím představit, jak by se ji někomu mohlo podařit od Severní Sosvy nenápadně propašovat.

Během doby, hlavně v pohnutých časech občanské války a následné bolševizace Severu (která zde probíhala později než v centrálním Rusku), se ztratila i řada unikátních předmětů, již zadokumentovaných badateli předtím. Příkladem může být osud legendárních Fabergého vajec[26], z nichž většina zmizela po bolševické revoluci z Ruska (a téměř polovina i ze světa).

Občas se náhodně podaří též tzv. „druhotný objev“, kdy je tajze nalezen poklad v podobě v truhlice obsahující kromě jiných artefaktů i starožitné nádoby, sošky nebo šperky z různých historických období a kultur, jenž zde ve 30. letech minulého století ukryl před bolševickými koniáši neznámý majitel.

K nálezům takovýchto zapomenutých skrýší dochází nejčastěji poblíž jezer či na březích řek, jelikož v rovinaté tajze se dal těžko najít jiný orientační bod, podle kterého by mohl majitel svůj poklad následně najít. Výjimečně byly takovéto starožitné předměty nalezeny na poloostrově Jamal jako součást pohřební výbavy v novodobém hrobě.

Vzhledem k okolnostem a skutečnosti, že většina cizokrajných předmětů – íránských a středoasijských toreutik – byla v povodí řek Severní Sosva a Syňa nalezena zcela náhodně, je pravděpodobné, že daleko víc jich skončilo v různých amatérských soukromých sbírkách a na černém trhu, avšak podstatná část se nadále nachází v soukromém vlastnictví tamních domorodců.

Výskyt orientálních starožitností na Jamalu je i nadále obecně zahalen tajemstvím.

Nejen že se badatelé nemohou shodnout, jak se jednotlivé orientální předměty na Dálný sever dostaly (tj. které byly přineseny z původní středoasijské či povolžské domoviny migranty a které sem doputovaly následně v průběhu času jako obchodní artikl), ale největší záhadou zůstává důvod, proč k největší koncentraci těchto nálezů dochází právě v oblasti severního Přiobí a podhůří Polárního Uralu. Tedy z dnešního pohledu bezútěšného, zapadlého kraje uprostřed severské tajgy.

Možná to je přeci jenom nejasná indicie někdejší tamní existence jakési neznámé bohaté civilizace?

---------------------------------------

Poznámky a vysvětlivky:

[1] Bulharská volžsko-kamská říše (jiné názvy: Volžsko-kamské Bulharsko, Velké Bulharsko).

[2] Ruské carství vzniklo roku 1547, kdy si moskevský velkokníže Ivan IV. Hrozný začal nárokovat dědičný titul „Car vší Rusi“.

[3] Bulharská volžsko-kamská říše (jiné názvy: Volžsko-kamské Bulharsko, Velké Bulharsko).

[4] Н.В. Федорова: Сокровища Приобья. Западная Сибирь на торговых путях средневековья. Салехард / Санкт-Петербург, 2003. str. 9-18.

[5] Б. Маршак & М. Крамаровский: Сокровища Приобья. С.Петербург, 1996, str. 13.

[6] Území dnešního západního Maďarska, rakouského Burgenlandu, části Srbska a slovinského a chorvatského území mezi řekami Drávou a Sávou.

[7] С. В. Бахрушин: Очерки по истории колонизации Сибири в XVI и XVII вв. Москва, 1927; С. В. Бахрушин: Остяцкие и вогульские княжества в XVI—XVII веках. Изд-во Ин-та народов Севера ЦИК СССР, Ленинград 1935.

[8] Н.В. Федорова: Сокровища Приобья. Западная Сибирь на торговых путях средневековья. Салехард / Санкт-Петербург, 2003. str. 9-18.

[9] Я. И. Смирнов: Восточное серебро. Атлас древней серебряной и золотой посуды восточ-ного происхождения, найденной преимущественно в пределах Российской Империи. Типо-графия В. Киршбаума, Санкт-Петербург 1909.

[10] Viz М. Г.Крамаровский: Золото Чингисидов: культурное наследие Золотой Орды / Каталог документов с 1831 по настоящее время. Славия, Санкт-Петербург 2001.

[11] Liège / Lutych, 1150-1160.

[12] Johann Hartlieb: Alexander. Augsburg 1455, str. 272.

[13] Б. Маршак & М. Крамаровский: Сокровища Приобья [СП]. С.Петербург, 1996, str. 82-84.

[14] Andrew Swinton: Travels into Norway, Denmark, and Russia. G.G.J. & J. Robinson, 1792.

[15] Jedná se o kroniku Kyjevské Rusi od poloviny 9. po začátek 12. století, známou pod názvem Pověst dávných let (Povesť vremennych let, starorusky Повѣсть временныхъ лѣт).

[16] Je třeba zdůraznit, že nadměrná konzumace alkoholu byla tradičním problémem Ruska. Již zmíněná kronika ve svém popisu přechodu Ruska ke křesťanství uvádí, že tamní vládci odmítli islám, jelikož zakazoval pití alkoholu. Už v 17. století se nadměrná konzumace „tvrdého“ alkoholu stala v Rusku tak vážným problémem, že patriarcha Nikon chtěl zavést prohibici. A je pravděpodobné, že právě tato skutečnost uspíšila Nikonův pád.

[17] Též lupas (ԓупас); mansijsky ura-sumjach (ура-сумьях). Roubená chatka (resp. budka) obvykle umístěná nad zemí na dvou či čtyřech sloupech, aby se do ní nedostala zvěř.

[18] Historické oblasti ve Střední Asii (v arabských a perských pramenech 9.-13. století) na území dnešního Íránu, Turkmenistánu, jižního Uzbekistánu, Tádžikistánu a severního Afghánistánu.

[19] Staatliche Museen zu Berlin, Museum für Islamische Kunst, Inventar Nr. I. 582.

[20] Sogd (též Sogdiana) byla starověká kultura existující zhruba od 6. století př. n. l. do 10.-11. století na území dnešního Uzbekistánu, Kazachstánu, Kyrgyzstánu a Tádžikistánu. Její centrum se nacházelo v místech dnešního Samarkandu.

[21] СП, str. 71.

[22] Jazdgard I. (psáno též Jazdkart, známý i pod přídomkem Bazegar), vládnoucí v letech 399-421, patřil k nejvýznamnějším sásánovským králům. Jeho otcem byl král Bahrám IV., jeho synem a nástupcem král Bahrám V.

[23] А.В. Бауло: „Иранские и среднеазиатские сосуды в обрядах обских угров.“ In: Проблемы межэтнического взаимодействия народов Сибири. Новосибирск, 2002, str. 15.

[24] Anikovský talíř byl nalezen v roce 1909 poblíž vesnice Bolše-Anikovskaja, v Permské gubernii. Na obou talířích je zobrazena pevnost, obklíčená ozbrojenými jezdci na koních. Že jde o biblický výjev pádu Jericha, dokládá skutečnost, že na ochozu dobyté pevnosti stojí 7 trubačů, kteří dují do beraních rohů, obklopujících kněze pozvedajícího nad hlavu archu úmluvy.

[25] „Материалы В. Н. Чернецова из архива Музея археологии и этнографии Сибири Томского государственного университета.“

[26] Zlaté klenoty ve tvaru velikonočního vejce, osázeného drahokamy, které vytvořil petrohradský klenotník Carl Fabergé.

========================================================

Zdroj:

F.R. Hrabal-Krondak, PŘES ČUKOTKU NA FIDŽI A ZPĚT 2016-2017,

díl druhý (ISBN 978-80-8236-016-8; str. 346-366)