Maxim Gorkij, přítel masových vrahů a obdivovatel GULAGu aneb Intelekt a talent ve službách ďábla

Můj obrázekUID:294486

Autor: Russian state archive: РГАСПИ. Ф.558. Оп.11. Д.1656. Л.9. Public domain

Muzeum GULAGU - Joškar-Ola

První koncentrační tábory pro tzv. „třídní nepřátele“, tj. reálné či domnělé nepřátele bolševického režimu, začaly být zřizovány již krátce po bolševickém převratu. Formálním „právním“ základem pro vznik těchto koncentračních táborů byl dekret předsednictva Všeruského ústředního výkonného výboru[1] o vzniku táborů nucených prací z 15. dubna 1919.

Správou táborů je pověřena Čeka[2] (bolševická tajná policie, předchůdkyně GPU, NKVD a KGB), která v počátcích využívá především kapacity bývalých zajateckých táborů.

Následně v r. 1920 vzniká první speciální tábor pro politické vězně na Soloveckých ostrovech uprostřed Bílého moře. V komplexu někdejšího středověkého pravoslavného kláštera je zřízena modelová věznice, která se následně stává centrem systému táborů na Dálném severu, v r. 1923 přejmenovaného na „Severní tábory zvláštního určení“ (označované zkratkou SLON).

GULAG - Solovecké ostrovy (Solovky / SLON)

Prvními zdejšími vězněni byli členové „buržoazních“, resp. protibolševických politických stran, bývalí „bělogvardějci“ a duchovní. Následně se však Solovky staly vzorovou bolševickou katorgou[3], arktickými galejemi.[4]

GULAG - Solovecké ostrovy (Solovky / SLON)

Tento, v té době jediný táborový komplex spravovaný státní policií GPU, představoval de facto „pilotní“ projekt budoucího systému GULAGu, u jehož zrodu stál bývalý nepman a trestanec Neftalij Frenkel, který vypracoval v roce 1929 koncept projektu pracovních táborů po celém Dálném severu. Poté, co pro svůj megalomanský návrh nadchnul Stalina, dostal od něj volnou ruku při jeho realizaci.

Projektem GULAGu nebyl ovšem nadšený pouze diktátor Stalin, který dal pro Fenkela dokonce poslat z Moskvy letadlo, aby mu během tříhodinové audience v Kremlu mohl nastínit svou morbidní vizi, a jeho parta.

Nadšením nad fungováním systému nucených prací překypuje i soudruh Maxim Gorkij, který právě tábor na Soloveckých ostrovech navštívil v r. 1929 v doprovodu svého přítele Gleba Bokého, náčelníka Zvláštního odboru OGPU[5] a jednoho z hlavních organizátorů GULAGu.

Ale dejme slovo jemu samotnému:

„… Ve Svazu socialistických sovětů je uznáváno, že zločince vytváří třídní společnost, že zločinnost je sociální nemocí, která vznikla na prohnilé půdě soukromého vlastnictví a že bude lehce odstraněna, budou-li odstraněny podmínky vzniku této nemoci – stará, shnilá hospodářská základna třídní společnosti – soukromé vlastnictví.

Rada lidových komisařů se usnesla odstraniti vězení pro zločince během pěti let a trestati „delikventy“ jedině pomocí výchovy prací za podmínek nejširší možné svobody.

Podnikli jsme velmi zajímavý pokus a dospěli jsme již k nesporně kladným výsledkům. Solovecký tábor zvláštního určení není „mrtvým domem“ Dostojevského, protože se tam lidé učí žít, číst, psát a pracovat. Není to „svět zavržených“ Jakuboviče-Melšina, protože zde řídí život pracujících lidé z dělnické třídy, kteří byli ještě nedávno „zavrženými“ v absolutistickém měšťáckém státě. Dělník se nemůže chovati k „delikventům“ tak hrubě a nemilosrdně, jako je nucen se chovati k svým třídním, instinktivním nepřátelům, o kterých ví, že je nepřevychová. A nepřátelé ho o tom usilovně přesvědčují. „Zločince“, jsou-li to lidé z jeho třídy – dělníci a rolníci – převychová lehce.

Tady dochází k procesu základní přeměny v psychice lidí; sociálně nebezpeční jedinci se mění v kvalifikované dělníky a uvědomělé revolucionáře.

Na „Solovecký tábor“ musíme pohlížeti jako na přípravnou školu do takové vysoké školy, jakou je „Pracovní komuna“ – v Bolševu, kterou znají, tuším, málo lidé, kteří by měli znáti její práci, její pedagogické výsledky. Kdyby se odvážil podniknouti takový pokus jakýkoliv „kulturní“ stát Evropy a kdyby dospěl k takovým výsledkům, jakých jsme dosáhli my – bil by tento stát na všechny své bubny a troubil by na všechny trubky o svých vymoženostech na poli „reorganizace psychologie zločince“, jako o vymoženostech, které mají hluboký sociálně-pedagogický význam. /…/

Bolševská pracovní komuna čerpá pracovní sílu ze Soloveckého tábora a z vězení. Solovky jsou, jak jsem již řekl dobře zařízeným hospodářstvím a přípravnou školou pro vysokou školu – pracovní komunu v Bolševu.

Domníváme se, že vývod je jasný. Jsou nutné takové tábory, jako jsou Solovky a takové pracovní komuny, jako Bolševo. Právě touto cestou dosáhne stát rychle jednoho ze svých cílů: odstranění vězení.

A vidí-li člověk výsledky práce Soloveckého tábora a Bolševské komuny, může si pomysliti s hrdostí:

— Bylo to vykonáno silami lidí, které by měšťáci mořili ve vězeních.“[6]

Genrich Jagoda a Maxim Gorkij (1935)

Mimochodem, celému životnímu příběhu Gorkého dodává ještě absurdnější nádech skutečnost, že zmíněný Gleb Bokij byl – dokonce i oproti Gorkého dalšímu příteli, Genrichu Jagodovi (šéfovi OGPU/NKVD) - navýsost obskurní, ba morbidní figurou i mezi ostatními kreaturami v bolševických řadách.

Jak bylo řečeno výše, Gleb Ivanovič Bokij (držitel čestného odznaku NKVD č. 7), nechvalně proslulý čekista-sadista-okultista byl náčelníkem Zvláštního útvaro OGPU[7], jehož hlavním posláním bylo odhalování nepřátelských agentů a rádiová špionáž, zahrnující odposlechy telefonických hovorů a komunikačních zařízení zahraničních obchodních misí a konzulátů. Podléhali mu také všichni šifranti na sovětských velvyslanectvích v zahraničí.

Součástí jeho vnitřní struktury, utajené dokonce i před ostatními složkami OGPU / NKVD, byla však obskurní skupina, jejímiž členy bylo několik okultistů a mágů. Především pak trojice BBB − Alexandr Barčenko, Vsevolod V. Běljustin a Jakov G. Bljumkin (mj. vrah německého velvyslance hraběte Mirbacha[8]).

V suterénu budovy v Malé Lubjance č. 16, v níž dnes sídlí Centrum cizích jazyků (jehož ruská zkratka KREF[9], jakoby mimoděk evokovala onu morbidní minulost), kdysi probíhaly obskurní parapsychologické pokusy a okultní experimenty směřující k podřízení si tzv. „elementálů“ (magických entit či energetických bytostí, přírodních duchů[10]) a „ovládnutí astrálních struktur“.

Okultní Lubjanka

Koncem 20. let byly z pověření Bokého pro vybrané pracovníky tajné služby pořádány pravidelné přednášky o okultismu, které v budově na Velké Lubjance č. 2 vedl prof. Alexandr Vasiljevič Barčenko. V sousedním objektu OGPU na Furkasovské ulici, ve speciálně zřízené „černé místnosti“, dokonce tento mág pořádal spiritistické seance. Jedním z jeho médií, byl např. divadelní režisér Valentin Smyšljajev, s nímž čekisté během jeho kataleptického stavu konzultovali různé politické otázky a prognózy.

Z iniciativy Bokého byly organizovány i výzkumné expedice pátrající např. na poloostrově Kola, na Krymu, na Kavkaze, na Altaji a v Tibetu po dědictví bájné Hyperborei a bráně do mytické podzemní říše Agartha (Šambhala), anebo po tajných technologiích atlantské civilizace v tibetských klášterech (související s Barčenkovým zájmem o učení Kalačakry).

Vzhledem k intenzivnímu zájmu Bokého útvaru o Tibet, stal se Zvláštní útvar OGPU koncem 20. let fakticky jakýmsi „koordinačním centrem pro styk se Šambhalou“, resp. „pro záležitosti Tibetu“.

Vzhledem k charakteru jeho činnosti a s ohledem na to, že i prozaičtější kapitoly činnosti NKVD a KGB jsou dodnes zahaleny tajemstvím a ostražitě chráněny v trezorech Lubjanky, není divu, že toho ani dnes o ní mnoho nevíme a dostupné informace na toto téma se pohybují na pomezí mystifikací a legend. Ostatně totéž se týká informací o sovětských parapsychologických a psychotronických výzkumech, ačkoliv tyto probíhaly o půl století později.

Každopádně je prokazatelnou skutečností, že třeba zmíněná expedice do Tibetu měla plnou podporu vedení OGPU / NKVD, o čemž svědčí skutečnost, že její financování ze státních prostředků prostřednictvím Nejvyšší rady národního hospodářství (VSNCH)[11]osobně přikázal sám Dzeržinskij, který v té době stál v jejím čele. (Z tajných fondů dostala expedice mj. i 1000 kusů zlatých carských mincí určených k podplácení tibetských představitelů.)

Více o tomto tématu viz např. článek Hledání kavkazské Šambhaly. Okultisté z NKVD, záhadné lebky a tajný nacistický aerodrom pod Elbrusem

a Okultisté z Lubjanky a bájná Šambhala a Hyperborea v hledáčku sovětských špionů

anebo příslušné kapitoly mé knihy Cesta na konec světa a zpět [12].

Gorkého „Solovky“ de facto proklamují - v duchu doktríny „Železného Felixe“ Dzeržinského a „diktatury proletariátu“ - novou sovětskou ideologii, podle které je kriminálník napravitelný, avšak „třídní nepřítel“ (tj. politický vězeň) je nenapravitelný „vrag naroda“.

Přeloženo do normálního jazyka: galeje transformují zločince v proletáře / revolucionáře, a „třídní nepřátelé“ tam prostě pochcípají…

čekisté: Dozorci z tábora Uchtpečlag

Není divu, že i Maxim Gorkij, jenž po návratu do SSSR zaprodal duši Satanovi, dostal za svoje zásluhy při hanebném popírání komunistických zločinů od krvavého diktátora Džugašviliho tentýž Leninův řád jako třeba masový vrah a Stalinův nejlepší kat z NKVD, generálmajor Vasilij Blochin, smutně proslulý prokurátor Andrej Vyšinskij nebo Ramón Mercader, vrah Lva Trockého[13].

Možná dnes bude někomu připadat absurdní, že nakonec údajně Otrávený Gorký umíral v naprosté izolaci (stejně jako kdysi otrávený Lenin) !? Ovšem v kontextu oněch morbidních událostí je už máloco absurdní … Však Proč musel zemřít slavný profesor Bechtěrev, osobní lékař Lenina a Stalina ? nebo Předseda Židovského antifašistického výboru a ředitel Moskevského státního židovského divadla Solomon Michoels ? Nebo česká učitelka tance Gertruda Freundová-Arosjevová ?

Otázka je irelevantní, jelikož většina obětí rudého teroru ani netušila jak a proč se ocitly v tom vražedném soustrojí … však nakonec nezřídka tato mašinerie rozdrtila i ty, kteří ji spustili - včetně samotného Jagody, Ježova, Beriji anebo Bokého …

Pjotr Kryučkov, Maxim Gorkij a Genrich Jagoda (1933)

Na tomto místě si však dovolím uvést malý, avšak markantní příklad choromyslnosti stalinského režimu – potažmo tzv. „diktatury proletariátu“, kterým může být osud Karla Goliatha. Tento ostravský proletářský advokát židovského původu a zakládající člen KSČ se totiž stal nejdéle vězněným Čechoslovákem v sovětském GULAGu.

Zatímco třeba Hitlerův bodyguard Oberscharführer Rochus Misch, který předtím velel tankové divizi SS „Leibstandarte SS Adolf Hitler“, byl Sověty propuštěn na svobodu již v r. 1953, a v lednu 1955 se po 9 letech věznění vrátil do Německa i fanatický nacista, polní maršál Ferdinand Schörner neboli „Krvavý Ferdinand“[14], tento starý komunista strávil v různých sovětských věznicích a táborech GULAGu více než 16 let.

Pro soudruhy byl holt starý komunista a skutečný bojovník za práva proletariátu, který už v r. 1927 komunistickou stranu prozřetelně opustil v reakci na její bolševizaci, nebezpečnější než nějací nacističtí pohlaváři.[15]

Propuštění na svobodu se Karel Goliath dočkal až v roce 1955. A jelikož po návratu do Československa v listopadu 1955, nezlomen ani sovětskými koncentráky, otevřeně kritizoval politické poměry a dožadoval se odškodnění za léta strávená v sovětských lágrech, byl trnem v oku i československým stalinistům. V roce 1977 např. napsal otevřený dopis Alexandru Solženicynovi, v němž vysoce ocenil jeho činnost při obraně lidských práv, zároveň se ale distancoval od jeho velkoruského šovinismu.

Navzdory tomu, že byl až do smrti sledován Státní bezpečností, která jej evidovala jako „nepřátelskou osobu“, podařilo se mu propašovat na Západ rukopis jeho knihy Zápisky ze stalinských koncentráků [16] (reflektující jeho šestnáctileté věznění v GULAGu v letech 1939–1955), která vyšla v r. 1986 tiskem v Kolíně n/R. Svou neúnavnou snahou o odhalení temné minulosti a hájením spravedlnosti si vykoledoval několikaměsíční protiprávní izolaci v psychiatrické léčebně. Mstivý komunistický režim mu nakonec nepřiznal dokonce ani nárok na starobní důchod.

Jeho Zápisky by si měli pečlivě přečíst všichni duševní mrzáci opěvující nostalgicky „vymoženosti socialismu“ a vykřikující dnes v médiích o „nové totalitě“!

Myslím, že uvedené informace hodně napoví o mentalitě a charakteru protagonistů tohoto příběhu i stalinského režimu samotného. Potažmo i jeho pohrobků a obdivovatelů. Rusko je prostě banditský stát, mezi ruskou elitou platí banditská morálka, kdy se nějaké etické zákony (kodex cti) vztahují výlučně na členy vlastní bandy, zatímco všichni ostatní jsou jen objektem vykořisťování, podvodu či zneužití. Většina Rusů fakticky nezná, co to je čest v našem chápání.

Mimochodem, když už jsem u těch okolností a symbolických spojitostí týkajících se Lubjanky, za zmínku stojí, že v zadním traktu objektu na rohu Mjasnické ulice a samotného Lubjanského náměstí (tedy přímo proti hlavnímu sídlu FSB/KGB/NKVD) se nachází dům, v němž se v dubnu 1930 zastřelil bard revoluce Vladimír Majakovskij. Dnes se v něm nachází Muzeum Majakovského[17], do kterého se dá dostat průchodem skrze budovu Výpočetního střediska FSB.

Lubjanka

Kdysi na místě této budovy, nacházející se na Lubjanském projezdu v domě č. 3/6, stával starodávný chrám Grebněvské Matky Boží. Aby symboliky nebylo málo, tento chrám z 15. století byl bolševickými úřady stržen v noci z 30. dubna na 1. května, tedy během Valpuržiny noci, která je odedávna spojována s magií a čarodějnickými rituály.

Když se procházím expozicí zdejšího Muzea Vladimíra Majakovského, napadá mě - i s ohledem k postojům Maxima Gorkého a dalších bolševických intelektuálů propadnuvších krvavému leninskému kultu – že nebýt jeho předčasné smrti, mohl se Vladimir Vladimirovič Majakovskij zapsat do historie stejně morbidním způsobem jako argentinský intelektuál-terorista Che Guevara (dnes ikona všemožných psychopatů a extremistů). Předpoklady k tomu měl. Stejně jako řada našich levičáckých mudrců.

Však i Benito Mussolini a Joseph Goebbels byli spisovatelé [18], a Stalin či Jurij Andropov (šéf KGB a generální tajemník KSSS) také psali básně, stejně jako sadistický vrah Rudolf Höss, velitel osvětimského koncentráku.

Mimochodem v mládí psal básně a miloval romantickou francouzskou poezii i masový vrah Pol Pot. Mezi jeho nejoblíbenější patřilo dílo Paula Verlaina. [19]

Pokud jde o podporu bolševického režimu ze strany intelektuálů, stačí připomenout českého bolševika S. K. Neumanna, který ⎼ ačkoliv sám v SSSR nikdy nebyl ⎼ ve svém pamfletu Anti‐Gide neboli Optimismus bez pověr dští žluč na Gideho autentické svědectví o SSSR:

„Kdo se cítí v Sovětském svazu nesvobodným? Žalostné trosky vyžíračů. Čert je vem! Byl podán důkaz, že to bez nich jde na světě tisíckrát lépe. Theoretičtí hnidopiši, revoluční romantikové, ješitní a nenávistní zneuznanci. Čert je vem! Všude rozsévají toliko rozklad. Dekadentní básníci a umělci. Čert je vem! Socialismus potřebuje zdravých, silných a statečných lidí, ne ufňukaných zbabělců, ne ješitných tatrmanů formalistních, ne sexuálních psychopatů. To všechno jsou zbytky minulosti. Mladé generace se přes ně přelijí jako jarní vody.“

De facto si notuje se svým ideovým následovníkem J.P. Sartrem, který po své návštěvě SSSR v roce 1954 prohlásil, že zde vládne absolutní svoboda kritiky anebo že v životní úrovni SSSR do roku 1960 předežene Západ, resp. tato bude o 30-40% vyšší než francouzská. V r. 1956 dokonce kvůli odsouzení kultu osobnosti a poodhalení zločinů stalinismu obvinil Chruščova ze zrady komunistických ideálů.

Sartre označil krvelačného maniaka Che Guevaru, na jehož rukou lpěla přinejmenším krev stovek vězňů, které vlastnoručně povraždil ve věznici La Cabaña[20], za svého nejlepšího kamaráda a „nejcelistvější lidskou bytost naší doby“.

Jestliže v případě Halase, Nezvala, Anatola France či Romaina Rollanda můžeme hovořit o poblouzněných, naivních intelektuálech, v případě J.P. Sartra jde o ryzí ukázku rudého satanisty, který zůstal stalinistou i desítky let po smrti Stalina. Ještě v r. 1974 ⎼ poté, co navštívil ve vězení německého teroristu Andrease Baadera, člena RAF ⎼ napsal: „Revoluční režim se musí zbavit určitého počtu lidí, kteří jej ohrožují. A nevidím jiný způsob, než je usmrtit.“[21]

Mimochodem žádný z oněch levicových intelektuálů, oblbující masy a lákající je na vidinu betřídní společnosti a ráje proletariátu jako onen Krysař z Hamelnu, se neodvážil ozvat, když v podzemních kobkách Lubjanky popravovali Stalinovi katani během Noci zavražděných básníků jejich kolegy, židovské spisovatele:

-----------------------------------------------

Poznámky a vysvětlivky:

[1] Všeruský ústřední výkonný výbor (též Všeruský ústřední výkonný výbor sovětů dělnických, vojenských a rolnických zástupců) byl nejvyšším zákonodárným a kontrolním orgánem státní moci RSFSR v letech 1917-1937.

[2] Plným názvem Vsjerossijskaja črezvyčajnaja komissija po borbe s kontrrevoljucijej i sabotažem pri Sovjetě narodnych komissarov RSFSR – zkratkou VČK. V roce 1922 byla Čeka zrušena a místo ní byla vytvořena Státní politická správa (zkr. GPU), jako součást NKVD RSFSR.

[3] Katorga (rus. каторга) byly těžké nucené práce pro trestance v období carského Ruska. Název pochází z řečtiny a je odvozen od staršího pojmenování veslových lodí typu galejí, na nichž za trest veslovali trestanci.

[4] Za zmínku stojí, že tyto ostrovy sloužily k podobnému účelu již od 16. století. Solovečtí mniši byli carovi věrní služebníci a pomáhali zde věznit jeho významné politické odpůrce, jmenovitě vzpurné kněze a rebelující šlechtice.

[5] Od června 1934 Zvláštního odboru NKVD.

[6] Reportáž Maxima Gorkého „Solovecké ostrovy“ je výňatkem z jeho cestopisu Po Sovětském svazu z r. 1929, in: Maxim Gorkij: Požár a jiné prosy. Naklad. Lidová kultura, Praha 1937.

[7] Od r. 1934 IV. správa NKVD. Její filiálka sídlila též na adrese Kuzněckij most č. 21.

[8] Hrabě Wilhelm von Mirbach-Harff byl zastřelen Jakovem Bljumkinem a Nikolajem Andrejevem v sídle velvyslanectví 6. července 1918.

[9] Центр иностранных языков КРЭФ

[10] Personifikací pěti živlů − země, vzduchu, vody, ohně a nebeského živlu éteru, jako jsou elfové, gnómové, sylfové atd.

[11] Vysšij sovět narodnogo chozjajstva RSFSR (Высший совет народного хозяйства РСФСР).

[12] Kapitola „Okultisté z Lubjanky versus bájná Šambhala“ in Cesta na konec světa a zpět 1, str. 137-144, a kapitola „Hledání kavkazské Šambhaly a tajný nacistický aerodrom pod Elbrusem“ in Cesta na konec světa a zpět 3, str. 68-76.

[13] Když Mercadera v roce 1961 propustili z mexického vězení, získal titul Hrdina Sovětského svazu.

[14] Velitel skupiny armád Střed (Mitte), dislokované v závěru války na území Protektorátu Čechy a Morava, který ještě koncem dubna 1945 vyzýval Führera, aby se z obleženého Berlína přesunul do Čech, kde je ho se svojí milionovou armádou připraven bránit, vytvořivše z České kotliny poslední nacistickou pevnost, centrum odporu – Festung Böhmen.

[15] Viz jeho knihy: Katastrofa leninismu v Evropě. Marxistická analýza, 1927; Dnešní stav KSČ. Diktatura aparátníků nebo demokracie dělníků?, 1927 (německy 1928); Proč nejsem bolševikem? Zpověď evropského komunisty, 1928.

[16] Karel Goliath: Zápisky ze stalinských koncentráků. Výběr ze vzpomínek a studií. Index, Köln 1986.

[17] Sídlí zde od roku 1972. Původně se jeho expozice nacházela v prostorách bývalého komunálního bytu, kde Majakovskij spáchal sebevraždu.

[18] Benito Mussolini měl v mládí silný vztah k literatuře a dokonce sám psal. Věnoval se psaní recenzí a informování o nově vydaných knihách. Dokonce inicioval založení knihovny v lidovém domě, aby podpořil vzdělání. Napsal několik knih a románů, například Milenka kardinála, ale také knihu o Janu Husovi, kde vyjádřil kladný postoj k husitství a československým legiím. Joseph Goebbels již během svých studií psal romány a divadelní hry. Mezi jeho díla patří například román Michael, který z části reflektuje jeho život.

[19] Měl rád obecně francouzskou literaturu; jedním z jeho oblíbených autorů byl Jean-Jacques Rousseau.

[20] Nemluvě o Guevarově odhodlání rozpoutat III. světovou válku (soudruh Che by neváhal vypálit atomové rakety na USA a rozpoutat armagedonskou poslední bitvu, pokud by jej vystrašení Sověti sami nepraštili přes prsty).

[21] Však v 60. letech opěvoval zvěrstva maoistických Rudých gard (vraždících během tzv. Kulturní revoluce představitele inteligence, demolujících starověké památky a vypalujících knihovny jakožto přežitek buržoazní minulosti): „Díky své antiautoritářské praxi jsou maoisté jedinou revoluční silou, která se dokáže přizpůsobit novým formám třídního boje v období rozvinutého kapitalismu.“ V letech sedmdesátých se stal fakticky ideologem mezinárodního terorismu. Masakr izraelských olympioniků během OH v Mnichově v r. 1972 označil za „legitimní způsob boje palestinského lidu proti utlačovatelům“ a opakovaně vyjařoval podporu teroristům z Frakce Rudé armády (Rote Armee Fraktion) a Rudých brigád (Brigate Rosse), mj. financovaným sovětskou rozvědkou.

...

Doporučené doplňující tematické zdroje:

Byl Maxim Gorkij otráven? Jeho smrt je totiž dodnes nejasná

Mezi kladivem a kovadlinou Maxim Gorkij

Zřejmě psychopatický Maxim Gorkij miloval bolševické metody …

Básnik Vladimir Majakovskij: Bola to samovražda či vražda?

Majakovský pod pantoflem čekistky a užiteční idioti Stalina …

Majakovskij Vladimír Vladimirovič - Historická revue - SME

Bokij, Gleb Ivanovič

Gleb Bokij

Smrt básníka Vladimíra Majakovského je dodnes velkým tajemstvím …

Magické praktiky sovětských tajných služeb