Výprava do Ojmjakonu za jakutskou lochneskou aneb Tajemná příšera z jezera Labynkyr
O autorově cestě po legendární Cestě kostí (trase Jakutsk-Magadan) a návštěvě jakutského Ojmjakonu a tajemného jezera Labynkyr během jeho putování po Sibiři a Dálném východě.
A jelikož tradiční Ysyach jsem již absolvoval několikrát, zakomponoval jsem do svého aktuálního cestovního plánu i zastávku v Ojmjakonu, cestou z Bajkalu do Magadanu[2]. Byť cestovatelé-extremisté navštěvují Ojmjakon obvykle v zimě, aby se pochlubili krutým zážitkem.
Mě by to letos i tak nevyšlo, jelikož bych potřeboval dorazit na Kolymu v polovině srpna, kdy je optimální čas k návštěvě jezera Jacka Londona v Jagodinském okrese, a pak bych se chtěl pokusit dostat na nějakou nákladní loď plující z Magadanu do Vladivostoku.
Nutno podotknout, že plánování na Sibiři dosti často hraničí s loterií. A to i v případě, že zde člověk není poprvé a má tu své místní kontakty. Letos mi sice přálo štěstí, když jsem během dvou dní našel v Usť-Kutu nákladní loď, která mě vzala na palubu, ale poté jsem stejně musel čekat v Jakutsku několik dní, než se těžké technice podaří po intenzivních deštích znovu zprovoznit Trasu aspoň pro náklaďáky.
„Tekutý asfalt“ kolymské dálnice
Takto vypadá Kolymská trasa když neprší a nesněží.
A to mám přitom k dispozici opravdu dobrou mašinu, KamAZ-43118 [1] z firmy mého kamaráda Saši Dolženkova, který byl v Jakutsku pro zásoby a vezme mě k němu do Ojmjakonu. Kam se na tohoto macka s náhonem 6×6 hrabou nějaké naše offroady.
Naše parta: Šofér Kolja, já a závozník Igor
Zde odbočujeme na starou cestu
Však sotva u pozůstatků osady Kjubeme odbočíme z hlavní trasy a vydáváme se po starém Kolymském traktu (tj. původní magadanské trase) přímo na Ojmjakon, už nás čeká první zatěžkávací zkouška, když musíme přebrodit první rozvodněnou řeku.
Most vzala voda, objížďka neexistuje, tak nám nic jiného nezbývá.
Kolja pomalu vjíždí do řeky a snaží se ji zdolat šikmo po proudu, aby minimalizoval jeho nápor na bok vozidla a zároveň proud vůz tlačil ke břehu.
Za chvíli nám už voda sahá až po kabinu, tj. zhruba do výšky 150 cm. I pro zkušeného místního šoféra je obtížné odhadnout, jak vypadá dno, jelikož to se s každým přívalovým deštěm mění a tak to stoprocentně neví ani místní lidi.
Kolja svírá volant vší silou a túruje motor. My ostatní nemůžeme skoro odtrhnout oči od vraku náklaďáku, ponořeného uprostřed řeky až po střechu kabiny, jenž míjíme ve vzdálenosti pouhých několika metrů.
Podařilo se. Díky bohu. jelikož kdo by tu vytáhl Kamaz, uvíznutý uprostřed řeky, opravdu netuším.
Ten před námi měl smůlu!
Cesta místy připomíná tankodrom.
Následují další dva stržené mosty. Jeden se právě pokouší parta šoférů provizorně zprovoznit.
Při opětovném brodění přes řeku Suntar bere Kolja do vleku dvě maršrutky, UAZy. Prvnímu se ovšem přetrhne vlečné lano uprostřed řeky, druhému těsně u protějšího břehu. Nakonec se vyhrabou z řečiště vlastními silami, jelikož v těchto místech není řečiště příliš hluboké.
Naštěstí už neprší a jedinou hrozbu představují hejna krvežíznivých komárů, díky jejichž náletům má člověk problém se i vymočit. Chuděry děvčata, pro ty je to ještě větší masakr.
Okolo cesty občas míjíme pomníček šoférům (označený volantem namísto obligátního kříže) a dřevěné nouzové přístřešky či betonové bunkry skytající přístřeší řidičům pokud je během cesty na trase zastihne velmi nepříznivé počasí nebo porucha.
Krátce před půlnocí jsme konečně u cíle, resp. mého cíle etapního, kterým je základna Polárních aerolinií v Tomtoru, pár kroků od ojmjakonského letiště, jehož šéfem je můj kamarád Saša.
Vítá nás Sašův strýc Vasilij, který zde působí jako letecky dispečer, kuchař a správce ubytovny v jedné osobě. Je radostí bez sebe a není divu.
Náklad, který jsme přivezli, představuje totiž podstatnou část zásob na zimu.
Sice je teprve začátek srpna, ale jednak již v polovině září může klidně udeřit zima, jednak není jisté, jaká bude v nejbližších týdnech situace na Trase. Však i nyní jsem musel čekat několik dní v Jakutsku, než bude Trasa po několikatýdenních deštích sjízdná aspoň pro náklaďáky.
A během sněhových vánic a vichřic, stejně jako za mlhy, se sem v zimě nedostane i několik týdnů z Jakutsku ani letadlo. Při sibiřském blizardu napadne mnohdy během pár hodin až několik metrů sněhu. Proto se místní lidé předzásobují v dostatečném předstihu.
Hlavní součástí našeho nákladu je několik metráků brambor, olej, cukr a střelivo do loveckých pušek. A samozřejmě dobrých 20 kartonů vodky. Jestliže munice je zde důležitou položkou, jelikož pro místní není lov jen zábavou, nýbrž součástí obživy, pak vodka je pro přežití místních zřejmě stejně nezbytnou komoditou.
Maně mě napadá v této souvislosti slavný verš Lorda Byrona z jeho Dona Juana[3]: „Ba není v nouzi větší tišitel, jak rum – a potom víry zápal pravý …“, resp. parafráze Karla Havlíčka Borovského v Křestu svatého Vladimíra:
„Nejlepší tišitel je víry zápal pravý, a potom rum;
ten aspoň na chvíli z té těžké lidské hlavy vyžene ti rozum.“
Zde stačí jen rumnahradit prostě vodkou.
Faktem je, že už jen představu sedmiměsíční zimy vyvolává v mysli chmury, ba deprese.
Jakmile tu udeří na plno zima, zůstanou zdejší osady fakticky odřezané od světa a víceméně odkázané jen na sebe.
Mimochodem Vasilij polovinu života strávil zde v oblasti Ojmjakonu jako pilot. Poté, co odešel do výslužby, pracoval Vasilij jako generální ředitel jednoho metalurgického kombinátu, načež se jako penzista vrátil sem. Tedy od jara do podzimu pobývá v Ojmjakonu, přes zimu žije ve Volgogradu.
Dozvídám se od něj, že Saša prý odletěl večer na Labynkyr a mám tu na něj počkat. Ubytování mám připravené.
Usazuji se tedy přímo na ubytovně pilotů. Ta bude mým „základním táborem“ během pobytu v Ojmjakonském rajonu. Výhodou mého bydliště je, že jsem tu jednak u zdroje informací, jelikož zdejší piloti vrtulníků jsou bezednou studnicí poznatků o regionu, a jednak mám přehled, kdo se kam právě chystá letět … a tak i možnost vloudit se případně k někomu na palubu.
Po třech dnech trmácení v náklaďáku po vachrlaté Cestě kostí z Jakutsku toho mám fakt dost. Viz níže uvedené slideshow:
RUSKÝ RÁJ 04 - CESTA KOSTÍ (Federální trasa Jakutsk-Ojmjakon)
Máme za sebou přesně 960 km. A kilometr šatolinové jakutské „dálnice“ ani zdaleka neodpovídá kilometru evropských silnic.
Není divu, že sotva padnu do postele, jsem tvrdý, a do rána spím, jako když mě do vody hodí.
DEN DRUHÝ
Na snídani se podává obligátní pohanka a koňský guláš.
Během dopoledne se postupně se seznamuji všemi přítomnými. Mezi zřídkavými přílety linkového letadla a občasnými starty vrtulníků v rámci charterových smluv se samosprávou nebo výzkumníky zde totiž panuje selanka.
Až před polednem letiště obživne, když přistává pravidelná linka z Jakutsku, československý L-410. Ačkoliv má kapacitu 19 míst, nakonec bere 25 lidí na základě písemného zmocnění zástupkyně administrativy, jež má kompetenci rozhodnout z moci úřední a nařídit přepravci bezplatnou přepravu vybraných obyvatel, pokud je oblast odřezaná od světa, jako v tomto případě. Ovšem piloti Polárních avialinií[4], kteří se chtěli rovněž touto linkou vrátit do Jakutsku, jelikož pro nedostatek kerosinu (kvůli přerušení zásobování) nemohou létat se svým MI-8 v rámci smluvních výzkumných programů, museli zůstat na letišti a čekat na jinou možnost. Ta je ovšem zatím ve hvězdách.
Odpoledne přistává na letišti neplánovaně další letadlo L-410. Jde o spoj ruské pošty Jakutsk-Čerskij-Jakutsk, který kvůli nepřízni počasí na trase změnil kurz a musí zde vyčkat na zlepšení povětrnostních podmínek. Dáváme se do řeči a kapitán Roman Abruzov a mechanik Miša Zorkin mne přemlouvají, ať zítra letím radši s nimi k Severnímu ledovému oceánu, místo na Labynkyr.
U zdejších pilotů má mimochodem člověk náruč otevřenou, jakmile zjistí, že je z Čechoslovakii. Naše, československá, vrtulová letadla si totiž zdejší piloti nemohou vynachválit.
Letoun z moravských Kunovic je prý pro Sibiř a Jakutsko jako stvořený. Byl konstruován tak, aby vydržel teploty od −50 °C do +50 °C. V Jakutsku, kde teploty v zimě běžně klesají pod −45 °C, jde tak o jeden z mála strojů schopných spolehlivého regionálního provozu. Navíc v Jakutsku je většina regionálních letišť tvořena pouze udusanou hlínou, štěrkem nebo sněhem, ale konstrukce L-410 s robustním podvozkem umožňuje vzlety a přistání na těchto neupravených plochách (vlastnosti STOL).
V podvečer se vrací Saša z Labynkyru a se dvěma piloty vláčí z vrtulníku čerstvě uloveného soba.
Vasja hned připravuje dušená játra a srdce na večeři a zároveň polotovar na zítřejší oběd.
Během večeře se mohu konečně přivítat a pokecat i se Sašou, mým zdejším patronem a iniciátorem mé ojmjakonské exkurze. Všechno je prý zařízené a pozítří mě jejich vrtulník hodí k jezeru Labynkyr, kde má jeho firma loveckou a rybářskou bazu.
Ačkoliv při laickém pohledu na běžnou mapu to tak nevypadá, dostat se k jezeru Labynkyr není jen tak. Jelikož sibiřská tajga je z větší části mokřina, v létě se tam nelze dostat jinak než vrtulníkem nebo na gumovém člunu. Přičemž nutno podotknout, že zatímco místy je tu příliš mnoho vody pro auto, pro člun je zase ve zdejších řekách často naopak vody málo.
Univerzálním dopravním prostředkem na Sibiři je pásový transportér, zvaný gazuška[6] či vezděchod, s nimž se dostanete téměř všude.
Jinak procházka tajgou připomíná chůzi po nafukovacích matracích nebo molitanu. Noříš se až po kotníky do tlusté vrstvy mechu a neustále překračuješ polámané a vyvracené stromy, spíše stromky, jelikož ve zdejších podmínkách dorůstají vesměs tloušťky jen okolo 10 cm, a dáváš pozor, jestli před tebou není mokřadlo.
Naštěstí kamarád Saša má malý vrtulník MI-2.
DEN TŘETÍ
Ráno se vyčasilo, takže Roman a Miša odletěli do Čerského, bohužel beze mě. Co nadělám, ale i kdybych se rozkrájel, nelze stihnout všechno. Kdybych letěl s nimi, zase bych se možná nikdy nedostal na Labynkyr. A navíc, jak si dodatečně uvědomuji, z Čerského bych pravděpodobně neviděl nic víc, než letiště, a oceán bych zahlédl asi jen z dálky, jelikož bez propustky z FSB, bych se tam těžko mohl poflakovat.
Když jsem si chtěl s nimi udělat před společnou fotku u letadla, nechtěli se fotit, že prý focení před startem přináší smůlu.
Po jejich odletu mě Vasja provádí po svém království, dáváme si v dispečinku na řídící věži kávu a trochu klábosíme. Nikdo tu nikam nespěchá a vládne tu takovou rodinná atmosféra. Nutno podotknout, že název „letiště Ojmjakon“ může evokovat bůhvíjaké představy, ovšem ve skutečnosti jde jen o plácek připomínající zpustlé venkovské svazarmovské letiště, a celé jeho zařízení představuje zchátralá dřevěná budova se zasklenou střešní nástavbou, v níž je dispečink.
Za zmínku stojí, že právě zdejší letiště bylo vybudováno během II. světové války, kdy sloužilo jako záložní základna na letecké zásobovací trase Aljaška – Sibiř (ALSIB)[7], využívané k dodávkám letadel a vojenského materiálu poskytovaným Spojenými státy Sovětskému svazu v rámci Zákona o půjčce a pronájmu (Lend-Lease).
Mapa zásobovací trasy - letecký most Aljaška-Krasnojarsk
DEN ČTVRTÝ
Po snídani, k níž máme mimochodem českou játrovou paštiku Hamé, vyrážíme směr Labynkyr. Letím tam s Jurajem z Moskvy a jeho jakutským švagrem Ivanem, u něhož je tu na návštěvě.
Naším pilotem je frajer Irgis, Tatar ze Samary, bývalý major letectva, který má za sebou 14 let pilotování bojového vrtulníku. Posádku doplňuje palubní mechanik Genadij.
Za 40 minut již po sebou vidíme hladinu legendárního jezera a vzápětí přistáváme u bytelného srubu na jeho břehu. Scenérie jako z přírodopisného seriálu o aljašské divočině.
Náš domeček
Jezero se nachází v nadmořské výšce 1 020 metrů. Jeho rozloha je okolo 60 km². Průměrná hloubka činí asi 50 metrů, avšak místy jsou ve dně příkopy, kde hloubka dosahuje až 80 metrů. Typickými jsou pro tuto lokalitu teplotní anomálie: Přestože v zimě teploty vzduchu v oblasti klesají k extrémním -60 °C, voda si u dna si stabilně udržuje teplotu kolem 2 °C, což vede k teoriím o podzemních horkých pramenech [1, 2].
Nevím, jestli v jezeře žije „lochneska“, ale pokud ano, pak si vybrala vskutku optimální místo, které je – na rozdíl od skotského Loch Ness – v opravdu odlehlém místě uprostřed víceméně neprostupné tajgy, obklopeném stovkami kilometru lesů a močálů.
Po příletu na první pohled vidno, že zde řádil nechvalně známý místní medvěd-chuligán, který prý často dává najevo, že se mu nelíbí návštěvy lidi, tak, že mlátí klackem do stromu.
Tentokrát byl zjevně pořádně naštvaný. Všechna 3 okna jsou vytlučena, vnitřek srubu zdemolovaný … televize rozmlácená, oblečení, nádobí a potraviny, jež mu nechutnají, na hromadě na podlaze … Čínskými polévkami a těstovinami opovrhl, zato oblíbené kondenzované mléko a dušené hovězí vyčenichal bezpečně i v konzervách, které zuby rozerval a dočista vylízal.
Místní lidé tvrdí, že medvěd má okolo 2,5 m a dává najevo, kdo je tu šéfem. Také se prý však jako místní medvěd-hospodář na druhou stranu vyznačuje tím, že nikdy nezabije více než jednoho nebo dva koně během půl roku. Zatímco medvěd cizí, přivandrovalec, zabije klidně i 10 koní za měsíc.
Nic proti zvířátkům, ale osobně si následně po celou dobu pobytu beru vždy s sebou radši pušku, jdu-li dál jak 100 m od srubu.
Uklízíme a potom vyrážíme na první rybalku k místu, kde z jezera vytéká řeka Labynkyrka.
Po návratu Ivan s Jurou čistí na břehu ryby, při čemž je bedlivě sleduje osamělý racek pohupující se na hladině kousek od nich.
Večer Jura připravuje jakutské suši – nasolené syrové ryby v oleji s cibulí a česnekem. Přesněji řečeno, nejde o ryze jakutský pokrm, jelikož jeho varianty – známé pod domorodými názvy jako salamur, sugudaj či najbad – jsou rozšířené po celé Sibiři. Zvláště pak mezi zálesáky, lovci, rybáři a lodníky.
Ivan mezitím startujeme agregát, takže večer už máme i elektrické světlo.
Na noc se pro jistotu ukládáme k spánku na poschodí, s puškou po ruce. Neboť čert, potažmo medvěd, nikdy nespí.
Legenda o Labynkyrském čertovi
Lovci běžně hlásili třeba zmizení psů, kteří plavali pro střelené kachny. V zimě zase popisovali situace, kdy se led pod nimi bez zjevného důvodu prolomil, ačkoli byl dost silný, aby unesl celá spřežení.
Tragédie rodiny Boradulanových: Jedna z nejznámějších domorodých legend mluví o kočovnících, kteří utábořili své soby na břehu. Pětileté dítě odešlo k potoku vtékajícímu do jezera, načež dospělí uslyšeli křik. Když přiběhli, spatřili temného tvora s tlamou připomínající ptačí zobák, jak stahuje dítě pod vodu. Dědeček chlapce se tehdy podle legendy pomstil: naplnil kožený pytel zvířecí srstí, trávou a dovnitř vložil žhavý kus dřeva. Následující noc jezero zachvátilo divoké cákání a řev, a ráno voda vyplavila mrtvé tělo monstra. [1]
První vědecké svědectví.
Zájem vědců a kryptozoologů poprvé vzbudil v roce 1953 sovětský geolog Viktor Tverdochlebov. Ten ve svém deníku popsal, že v sousedním jezeře Vorota viděl plavat neznámého obřího živočicha, jehož tělo vyčnívalo nad hladinu a zanechávalo za sebou silné vlny. Na rozdíl od folklorních vyprávění domorodých Jakutů mělo jeho svědectví váhu vědecké autority. Tverdochlebov nebyl lovec senzací ani kryptozoolog, ale respektovaný sovětský geolog, který v oblasti vedl mapovací a průzkumné práce pro Akademii věd SSSR.
Jezero Vorota nese název, který v překladu z ruštiny znamená doslova „Brána“ (v geografickém smyslu spíše „Průsmyk“ nebo „Vrata“). Tento název dokonale odráží specifický charakter okolní krajiny a samotné polohy vodní plochy.
Jezero leží zhruba 20 až 30 kilometrů jihovýchodně od známějšího jezera Labynkyr, v ještě drsnější lokalitě než Labynkyr, na plošině vulkanického původu (Sartangském plateau) v nadmořské výšce přibližně 1 110 metrů nad mořem. Je vklíněno do hluboké, úzké tektonické kotliny. Dno jezera Vorota klesá velmi strmě dolů a dosahuje hloubek přes 60 metrů.
Na rozdíl od Labynkyru jsou Vorota výrazně menší a užší. Na délku měří jezero přibližně 5 kilometrů a jeho šířka je max. 1,5 kilometru. Z obou podélných stran ho svírají strmé, skalnaté a holé hřbety pohoří Suntar-Chajata. Při pohledu z dálky tak údolí s jezerem vypadá jako obří brána proražená v horách, což dalo místu jeho ruské jméno.
Právě zápisky geologa Viktora Andrejeviče Tverdochlebova tak představují naprostý základ moderního mýtu o Labynkyrském čertovi, ačkoliv pojednávají o výzkumu sousedního jezera.
Zmíněné svědectví popisuje událost z 30. července 1953, kdy Viktor Tverdochlebov jako náčelník geologické expedice Východosibiřské pobočky Akademie věd SSSR prováděl se svým asistentem Borisem Baškatovem průzkum na sousedním jezeře Vorota, které leží ve stejné tektonické puklině (přibližně 20 kilometrů západně) a je s Labynkyrem pravděpodobně hluboko v podzemí propojené jeskynními systémy či krasovými tunely, přičemž Tverdochlebovův popis onoho tvora plně koresponduje se svědectvími domorodců od jezera Labynkyr. [1, 2, 3]
Zde je přesný překlad jeho slavného deníkového záznamu, který v roce 1961 publikoval prestižní sovětský vědecký časopis Vokrug sveta:
„Objekt se pohyboval v oblouku: nejprve podél jezera, pak přímo k nám. Jak se přibližoval, zmocnil se mě chladný strach, který mě paralyzoval. Nad hladinu vystupovala tmavě šedá hmota… Bylo jasně vidět masivní tělo, velké jako kosatka. Zvíře se pohybovalo těžkými, rytmickými rázy. Vztyčilo se nad vodu, oči mělo daleko od sebe a zbytek těla se zdál být pod hladinou. Viděli jsme jen malou část zvířete, ale pod vodou se rýsoval obrovský masivní stín. Zvíře bezpochyby patřilo k dravcům, na to se pohybovalo až příliš agresivně a rychle. Zvíře k nám doplulo na vzdálenost asi 100 metrů, pak se zastavilo, začalo divoce mlátit do vody, vytvářelo obrovské vlny a následně se potopilo do hlubin.“ [1, 2]
Čas pozorování: 30. července 1953 v 15:00 až 16:00 (za plného denního světla a dobré viditelnosti).
Účastníci: Viktor Tverdochlebov a jeho asistent, geologický technik Boris Baškatov.
Poznámka, že se tvor pohyboval nahoru a dolů (vertikálně), je z biologického hlediska nesmírně důležitá. Tímto způsobem plavou savci (např. velryby, tuleni, vydry). Ryby a plazi (včetně prehistorických plesiosaurů) se pohybují vlněním těla ze strany na stranu (horizontálně). Tento detail nahrává teorii o neznámém savci.
Proč Tverdochlebov zápisky 8 let tajil?
Mnozí skeptici se ptali, proč geolog o svém zážitku z roku 1953 promluvil veřejně až v roce 1961. Důvody byly ryze pragmatické a politické:
1. Strach z vědecké diskreditace: V stalinském a post-stalinském Sovětském svazu se tvrdý materialismus a vědecký dogmatismus nestrpěl. Pokud by geolog začal hned po návratu vyprávět o „jezerních příšerách“, hrozilo by mu vyhození z Akademie věd nebo psychiatrická diagnóza.
2. Hledání racionálního vysvětlení: Tverdochlebov se léta snažil sám sebe přesvědčit, že viděl něco přirozeného. Své poznatky konzultoval s ichtyology a paleontology. Teprve když se v sovětském tisku začaly objevovat další zprávy od místních obyvatel z Jakutska, rozhodl se své zápisky publikovat, aby podnítil oficiální výzkum.
Tverdochlebov byl respektovaný vědec, nikoli lovec senzací, tudíž jeho zpráva vyvolala v Sovětském svazu obrovský poprask a vlnu zájmu. Ačkoliv se dodnes mnozí autoři snaží zpochybnit věrohodnost Tverdochlebových tvrzení, přeci jen už z principu lze těžko věřit tomu, že zkušený vědec prostě jen tak podlehl nějakému optickému klamu či autosugesci.
Ostatně v návaznosti na Tverdochlebovovo svědectví vyslala Akademie věd SSSR do oblasti několik výprav:
V letech 1960–1961 se pokoušela jezero Labynkyr zmapovat a pročesat za pomoci tehdejších echolotů a sítí skupina vědců pod vedením ichtyologa F. N. Kirillova. Zjistili, že jezero má velmi složitý reliéf dna s hlubokými příkopy a stržemi. Monstrum sice nespatřili, ale zaznamenali podivná čeření hladiny bez přítomnosti větru a nevysvětlitelné chování rybích hejn, která se v určitých zónách chovala vyděšeně. [1, 2]
V r. 2012 prohledával hlubiny Labynkyru pokročilými echoloty vědecký tým pod vedením docentky biogeografie Ludmily Jemelijanové z Moskevské státní univerzity (MGU). Jeho sonar zaznamenal několik obrovských objektů v hloubce. Jemelijanová tehdy prohlásila: „Nemohu říct, že jsme něco přímo našli nebo se toho dotkli, ale náš echolot zaregistroval několik opravdu velkých podvodních objektů. Byly mnohem větší než jakákoli ryba a větší než běžné hejno ryb. Bylo to naprosto jasné a zřetelné.“ [1, 2, 3, 4]
V únoru 2013 působila na jezeře rozsáhlá vědecká expedice Ruské geografické společnosti. Potápěč Dmitrij Šiller tehdy dosáhl historického rekordu, když provedl ponor pod led do hloubky bezmála 60 metrů. Vědci tehdy použili speciální podvodní skener, kterým prozkoumávali dno. Podle zpráv z expedice přístroj na dně lokalizoval pozůstatky obřích čelistí a kostry velkého neznámého živočicha. Kvůli extrémním podmínkám a zamrzající technice se však tehdy nepodařilo žádné kosti vytáhnout na hladinu. [1, 2, 3, 4, 5, 6]
Ačkoliv ani vědeckými expedicemi nebyla existence záhadného živočich v jezeře potvrzena, není nadále ani exaktně vyloučena. Předpokládané propojení jezer Labynkyr, Vorota a Vodorozděľnoje krasovými tunely, které je z geologického hlediska fascinující, přímo nahrává kryptozoologickým teoriím o skrytém životě.
Všechna tři jezera (Labynkyr, Vorota i Vodorozděľnoje) vznikla zatopením hlubokých tektonických puklin, které byly v minulosti dotvarovány ledovcem. Podloží v této oblasti je tvořeno specifickými typy hornin, které jsou náchylné k chemickému zvětrávání a praskání vlivem neustálého tlaku věčně zmrzlé půdy (permafrostu) a tektonických mikrootřesů.
Vědci i místní geologové jsou přesvědčeni, že přinejmenším mezi jezerem Vorota a Labynkyrem existuje rozsáhlý krasový systém, labyrint zatopených podzemních jeskyní a horizontálních tunelů. To by totiž vysvětlovalo, proč svědkové (včetně Tverdochlebova) popisovali výskyt identického monstra v jezerech Labynkyr a Vorota, a skýtalo i hypotetickou odpověď na otázku: jak to, že ani citlivé vědecké aparatury nezachytily výskyt bájného tvora v jezeře Labynkyr či Vorota – tento tvor by teoreticky mohl mezi oběma nádržemi proplouvat pod zemí.
Možné existenci takového tvora nahrává i geotermální aktivita vytvářející vhodné podmínky pro život vodních živočichů v hlubinách jezer i během nejkrutějších mrazů.
Přestože se oblast nachází u pólu chladu, ze dna jezera Vorota vyvěrají hlubinné termální prameny. Tyto prameny ohřívají spodní vrstvy vody, takže teplota u dna nikdy neklesá pod 2 až 4 °C. To způsobuje, že i uprostřed tuhé sibiřské zimy (kdy bývá tloušťka ledu běžně přes 1,5 metru) se na jezeře Vorota objevují záhadná místa s pouhou tenoučkou ledovou krustou anebo zcela nezamrzlé plochy (tzv. polynije).
Zatím tedy kryptozoologové stále doufají v objev přežívajícího prehistorického plaza (např. plesiosaura) nebo obřího obojživelníka, přičemž se opírají o hypotézu o podzemních horkých pramenech a podzemním spojení se sousedním jezerem Vorota, resp. i vzdálenějším jezerem Vodorozděl, z něhož vytéká řeka Labynkyrka, která napájí jezero Labynkyr.
Pro laika je tato oblast mystická i bez přítomnosti tajemných oblud.
Labynkyr jako skutečná divočina a ráj rybářů
Na Labynkyru jsem strávil necelý týden, během kterého jsem si připadal jako Jack London.
Žádnou příšeru jsem sice nakonec nespatřil, zato jsem zde našel neobyčejně krásný kus čisté, takřka panenské přírody, oplývající – kromě lesního ovoce a hub – množstvím rozličných chutných ryb, fakticky rybářsky ráj.
Hlavními zdejšími druhy ryb jsou lipan sibiřský [1, 2], siven malma[8] a siven arktický / severní[9] [1, 2], lenok sibiřský [1], síh, zvaný zde top[10] , a nalym neboli mník jednovousý [1, 2], místními rybáři zvaný též „zmijí hlava“.
Poslední jmenovaná ryba se vyznačuje tím, že má, podobně jako treska, extrémně velká játra bohatá na olej a tuky (v rybářské hantýrce nazývaná „maxa“). Tuk uložený v těchto obřích játrech slouží mníkovi jako hlavní energetická rezerva. Když nemá přístup k potravě (např. během dlouhé migrace), jeho tělo postupně metabolizuje tuky z jater, což mu umožní hladovět i několik měsíců.
Je tedy zřejmé, že během pobytu u jezera jsem se tudíž najedl ryb do sytosti – dušených, pečených i syrových (ve zmíněném salátu salamur / sugudaj, anebo jen se solí a pepřem).
A nejen to. V okruhu pouhých 100 m kolem srubu tu má člověk de facto zásobárnu bio-produktů. Kromě ryb rovněž spousta hub (včetně máselníků, dubáků, osikáčů / špičníků), brusinek, borůvek a sibiřských žlutých jahod (tzv. morožek).
Morožky
Morožky
K přežití tu tak stačí opravdu jen udice, puška a zápalky.
Na závěr ještě výlet na další jezero
Poslední den před návratem do civilizace, dá-li se tak Tomtor označit, stihám ještě neplánovaně navštívit i výše zmíněné jezero Vodorozděľnoje.
Z ničeho nic se totiž vedle srubu snese z oblohy vrtulník a Saša na mě z okýnka křičí, ať si rychle vezmu jen bundu a foťák, že mi ukáže další krásné jezero. Veze totiž nafukovací člun, generátor a benzin partě vědců, kteří tam provádí výzkum.
Letíme zhruba 50 km přes řadu horských hřebenů, až téměř na hranici Chabarovského kraje.[11] Toto menší horské jezero leží na téže náhorní plošině Sordonnoch v pohoří Suntar-Chajata jako výše zmíněné jezero Vorota [1, 2, 3] ve výšce kolem 1400 m/m. Ledovcově-tektonické jezero Vodorozděľnoje je výjimečně tím, že z něj vytékají 3 řeky tvořící různá rozvodí. I proto je běžně zvané též jednoduše Vodorozděl[12].
Pohoří Suntar-Chajata (představující přirozenou hranici mezi Republikou Sacha [Jakutskem] a Chabarovským krajem), ve kterém se jezero nachází, totiž tvoří přirozené rozvodí mezi Severním ledovým a Tichým oceánem.
Zatímco Labynkyr je obklopen typickou tajgou s modřínovými lesy, okolo Vodorozdělu se nachází hlavně suťová pole.
Na doplnění snad ještě : Ferova videa - JAKUTSKO / Ojmjakon
---------------------------------------------------
Poznámky a vysvětlivky:
[1] Jde o nejchladnější místo na severní polokouli označované jako sibiřský pól chladu, neboť 26. ledna 1926 zde byla naměřena teplota −71,2 °C.[8] Tento rekord je ovšem neoficiální. Každopádně dne 6.1. 2011 zde bylo naměřeno −61,1 °C a 13. 12. 2022 rovných −61 °C. Současně je to místo s nejvyššími výkyvy teplot v průběhu roku a jedno z mála míst na Zemi, kde tyto výkyvy (roční amplituda) mohou překonat až 100 °C.
[2] Přesněji: letošní expedici jsem zahájil začátkem května v Kyrgyzstánu, odkud jsem následně pokračoval přes Kazachstán na Altaj, odtud na sever Bajkalu a poté z Usť-Kutu po Leně na palubě tankeru do Jakutsku.
[3] George Gordon Byron: Don Juan, satirický román ve verších z roku 1819 (II. zpěv, 34. sloka); české vydání Nakladatelství J. Otty, Praha 1904, str. 120. https://kramerius.lib.cas.cz/view/uuid:5f69fed8-6e54-40de-938e-14c34f745428?page=uuid:07e43014-b721-43ab-a15e-da6e556918cb
[5] Mezi další operátory Turboletů patří např. Kamčatské aerolinky (Kamčatskoje aviacionnoje predprijatije / Камчатское авиационное предприятие) nebo Komiaviatrans (Комиавиатранс) z Republiky Komi.
[6] Lidové označení pásového transportéru GAZ-71, který byl vyvinut v Gorkovském automobilovém závodě (GAZ). Jeho sériová výroba probíhala v letech 1968 až 1985 Vozidlo bylo primárně navrženo pro provoz v extrémních klimatických podmínkách a náročném terénu, jako jsou sibiřská tajga, bažiny, hluboký sníh a oblasti Dálného severu.
[8] Stacionární (rezidentní) forma).
[9] – Salvelinus alpinus.
[10] Rusky топь; jde o rybu z rodu Coregonus
[11] Administrativní hranice Chabarovského kraje leží jen 1 až 2 kilometry směrem na jih.
[12] Slovo vodorozděl znamená totiž v ruštině rozvodí (hranice mezi povodími)
================================================
Zdroj:
F.R. Hrabal-Krondak:
========================================
Proto DOPORUČUJI i níže uvedené Slideshow:
Další slideshow prezentace naleznete zde: „RUSKÝ RÁJ“ v obrazech - názorný vizuál pro krátkozraké platonické obdivovatelé Východního Mordoru
...
Doporučuji i MÉ DALŠÍ ČLÁNKY:
*****************************************
O AUTOROVI:
Biografie: http://www.cadpress.sk/frhk_biografie.htm
Facebook: http://www.facebook.com/fero.hrabal
YouTube kanál: https://www.youtube.com/@FeroKRONDAK
Fero HRABAL-KRONDAK
Autorovy rozhovory o Rusku, geo/politice a cestování:
Komentáře