Po stopách GULAGu − Ruiny věznice Kalargon a tajmyrská „Rudá řeka“ Daldykan
Mapa lokalizace - TAJMYR
Obecně lze říci, že obyvatelé tajmyrského Norilsku (stejně jako třeba v případě Vorkuty či Kolymy) se dělí na tři základní kategorie. Jednak potomky bývalých vyhnanců[1] a vězňů GULAGu, kteří na Severu zůstali žít i po propuštění (vesměs nedobrovolně[2]), jednak lidi, kteří sem přišli až po zrušení GULAGu v rámci náborových akcí s budovatelskými ambicemi či pod příslibem nadstandardních pracovních podmínek, případně propuštění vězni, kteří neměli na „matěrike“ šanci zařadit se zpět do normálního života. Třetí kategorií jsou tzv. „zlatokopové“, kteří sem přijíždějí na základě kontraktu, aby tu během několika let vydělali balík peněz − na auto, barák anebo na živobytí pro rodinu − a opět odtud vypadli.
Polovina mých zdejších známých patří k té první kategorii. Jevgenijův dědeček se sem dostal jako polský důstojník, jenž padl do spárů NKVD během sovětské okupace východního Polska v r. 1939. Má tudíž – na rozdíl od mnohých Rusů, včetně řady těch „liberálních“ – pochopení pro mé „šťourání v minulosti“, a ochotně mi pomáhá s logistikou.
Díky působení tvrdého arktického klimatu, řádění těžebních společností a zametání stop stalinských zločinů generacemi Stalinových pohrobků, lze tady dnes – 60 let po zániku GULAGu – jen obtížně najít pozůstatky komunistických lágrů.
Vydáváme se tedy s Jevgenijem dnes aspoň do Kalargonu, místa mezi Kajerkanem a Norilskem, kde se do r. 1956 rozkládalo jedno z oddělení smutně proslulého lágru Norillag. Dnes se v těchto místech[3] nachází už jen ruiny jednoho objektu, který následně − po zrušení GULAGu – fungoval jako věznice až do poloviny 60. let.
Po Stalinově smrti v roce 1953 a po rozsáhlém Norilském povstání vězňů začal celý systém Norillagu upadat. Přestože v roce 1953 byla dokončena nová kamenná budova věznice (její ruiny stojí dodnes), k oficiálnímu zrušení a rozpuštění celého táborového komplexu Norillag došlo v roce 1956. [1, 2, 3, 4, 5]
Život vězňů v trestním táboře Kalargon, ležícím 320 kilometrů severně od polárního kruhu, kde zimy trvají téměř devět měsíců a teploty běžně klesají na -40 °C až -50 °C,patřil k tomu nejkrutějšímu, co gulagy v arktické oblasti SSSR nabízely. Jelikož Kalargon sloužil jako trestní izolátor v rámci celého komplexu Norillag, podmínky zde byly záměrně nastaveny tak, aby vězně zlomily nebo fyzicky zlikvidovaly. Vězni pracovali pod širým nebem i během krutých mrazů. Práci zastavovali až při extrémních fujavicích (tzv. purga), kdy nebylo vidět ani na krok. Hlavní činností trestanců byla ruční těžba vápence. Pracovní směny trvaly běžně 12 hodin.
· První roky žili vězni v narychlo zbitých dřevěných barácích, později v kamenných celách, v nichž stěny nezřídka pokrývala vrstva ledu. Vězni nedostávali adekvátní zimní oděv, nosili jen děravé prošívané kabáty (fufajky) a provizorní obuv. Omrzliny končetin končící gangrénou byly na denním pořádku.
· Příděl jídla závisel na plnění norem. Ti, kteří normu nesplnili, dostali jen 300 až 400 gramů nekvalitního chleba a vodovou polévku ze shnilých ryb (balandu). Většina vězňů trpěla kurdějemi (skorbutem), podvýživou, tuberkulózou a úplavicí.
· Dozorci a kriminální živly uplatňovali vůči politickým vězňů sadistické metody – bití, mučení a izolaci v betonových „karcerech“ (úzkých kamenných kobkách bez světla a tepla). Úmrtnost byla obrovská. Mrtvá těla se v zimě kvůli permafrostu nedala pohřbívat, skladovala se v hromadách a na jaře se házela do masových hrobů v okolí tábora.
S historií Kalargonu je však neodmyslitelně spojeno jméno zdejšího náčelníka majora Jegora Kuzmiče Šachmatova. Podle svědectví vězňů šlo o brutálního sadistu, který osobně řídil popravy a vymýšlel pro vězně likvidační „hry“ v arktickém mrazu.
·
Do trestního izolátoru Kalargon se dostávali vybraní jednotlivci, které chtěl režim úplně zlikvidovat nebo zlomit.
Konkrétní osobnosti, které zde byly internovány:
· Abram Agranovskij: Známý sovětský novinář a spisovatel. V Norillagu byl vězněn jako politický vězeň. Za trest byl několikrát poslán na „štraffak“ (trestní pobyt) přímo do Kalargonu pod dozor sadistického velitele.
· Lev Netto: Ruský důstojník-frontovik , protifašistický bojovník a bratr slavného sovětského fotbalisty Igora Netta. Byl nespravedlivě odsouzen na 25 let nucených prací. Prošel krutým režimem přímo v Kalargonu a později se stal jedním z organizátorů Norilského povstání vězňů z roku 1953.
· Blagoj Popov: Významný bulharský komunistický funkcionář. V roce 1933 byl v Německu souzen v Lipském procesu po požáru Říšského sněmu (spolu s Georgi Dimitrovem). Po útěku do SSSR se stal obětí Stalinových čistek. V Kalargonu měl být původně zastřelen, ale masové vraždění se mu vyhnulo.
· Jevfrosinija Kersnovskaja: Ruská spisovatelka a umělkyně, autorka světoznámých memoárů o GULAGU, které tajně ilustrovala stovkami kreseb. V Norillagu pracovala jako hornice na nejtěžších podzemních úsecích. Její zápisky detailně dokumentují hrůzy Kalargonu.
· Kresby Jevfrosinije Kersnovské jsou mrazivým, ale vizuálně mimořádně přesným dokumentem. Své vzpomínky kreslila s popisnými texty přímo pod obrázky. Kompletní elektronickou verzi všech 12 sešitů s jejími originálními barevnými ilustracemi a doprovodnými texty se nachází přímo na webu Archiv Gulag.su.
Trasy mých toulek po okolí Norilsku
Směr Kajerkan
Ráno vyrážíme, navzdory typickému norilskému „letnímu“ počasí, autobusem linky č. 31 směr Kajerkan. Vystupujeme kousek před Kajerkanem na zastávce na znamení „Kalargon“ a vydáváme se v drobném, avšak intenzivním deštíku, šlehajícím do tváře, po kamenité cestě k šedivé budově na obzoru, která je naším orientačním bodem.
Hledání věznice Kalargon - podél zaniklé železniční trati
Cestou se pro jistotu ptáme na cestu i chlapíka, míjejícího nás na nakladači. Ten však o žádné věznici nemá, bohužel, ani páru. Byť jsme v tomto okamžiku od ní vzdáleni zhruba 500 m.
Pokračujeme tedy dál, až přijdeme k železniční vlečce, a poté, co jsme ušli nějakých sto metrů podél ní, nacházíme objekt, který z dálky vypadá jako náš cíl.
Nachází se prakticky na teritoriu těžební společnosti, zhruba oproti násypce, plnící vagony rudou. Přibližně pouhých 30 m od kolejiště, obklopen vůkol hromadami rezatého šrotu a křovími.
Věznice Kalargon / Tajmyr
Jakmile vstoupíme do polorozpadlé budovy, okamžitě nám je jasné, že jsme na správném místě. Dlouhá chodba je lemována ocelovými dveřmi a na několika místech přepažena mřížemi.
Věznice Kalargon / Tajmyr
Klopýtáme přes hromady suti a popadané střešní trámy okolo zrezivělých dveří s typickými výklopnými dvířky a špehýrkami. Většina cel po pravé straně chodby má propadlé stropy, v některých jsou propadlé i podlahy. Zřejmě se zde tedy nacházely i podzemní cely.
V některých celách se dochovaly zbytky původního zařízení. Zpola ztrouchnivělé stolíky, poličky, zrezivělé drátěnky a torza železných postelí.
Věznice Kalargon / Tajmyr
Věznice Kalargon / Tajmyr
Věznice Kalargon / Tajmyr
V jedné z cel na stěně litinové umyvadlo plné suti porostlé mechem:
Věznice Kalargon / Tajmyr
Zajímavostí jsou omítky na stěnách cel. Jsou zřejmě tak nahrubo omítnuty, aby na nich nemohli vězni psát odkazy.
Věznice Kalargon / Tajmyr
Věznice Kalargon / Tajmyr
Věznice Kalargon / Tajmyr
Věznice Kalargon / Tajmyr
Věznice Kalargon / Tajmyr
Věznice Kalargon / Tajmyr
Když si k tomuto interiéru domyslím zdejší kruté klima a skutečnost, že základy budovy spočívají fakticky v permafrostu (věčně zmrzlé půdě), zřejmě by zdejším vězňům i naše Valdice připadaly jako penzion.
Věznice Kalargon / Tajmyr
Věznice Kalargon / Tajmyr
Torzo železničního náspu vedoucího nikam - na protějším břehu leží Kajerkan
Kaňon řeky Daldykan aneb Tajmyrská Rudá řeka
Když už jsme v těchto končinách, rozhodujeme se zajít ještě k nedalekému kaňonu řeky Daldykan o kterém jsem slyšel od zdejších turistů.
Od ruin kalargonské věznice se tedy vracíme na hlavní silnici a pokračuje po ní směrem, odkud jsme předtím přijeli. Po necelých 2 km, na dohled od Naděždy, odbočujeme u autobusové zastávky (oproti jakémusi modrému domku) doprava a vydáváme se po polní cestě, vedoucí okolo meteorologické stanice a končící po 300 m u jakési zchátralé budovy a obrovské hromady šrotu.
Obcházíme zmíněný objekt a pokračujeme do mírného svahu, míjejíc nesčetné pahýly jakýchsi železobetonových pilířů a překračujíc desítky polámaných dřevěných sloupů a cáry elektrických drátů, povalující se mezi keříky. Sem tam ční oproti šedivé obloze, a siluetě komínů naděžinského metalurgického kombinátu, mrtvý kmínek modřínu jako němé memento.
Chůze rozmáčenou tundrou je dost namáhavá. Asi jako výšlap po mokrém molitanu. Boříme se po kotníky do houbovité půdy, prodíráme se keři a neustále obcházíme nějaké zrádné, močálovité místo.
Proto nám trvá přes hodinu, než dorazíme k cíli, jímž je kaňon řeky Daldykan. Ta v těchto místech protéká pozoruhodným, byť nikoliv zvlášť hlubokým skalním kaňonem, který si voda po dlouhé věky razila skrze skalní masiv z hnědočervené břidlice, zřejmě jílovité, odlupujíc z něj postupně jednotlivé pláty a bloky.
Když kráčíme po kamenných deskách a po terasovitých skaliscích sestupujeme dolů k vodě, tenké kamenné plátky nám pukají pod nohami jako oplatky.
Kamarád geolog tedy odborně označuje to, co nám křupe pod podrážkami, jako „zpevněné sedimentární horniny prvohorního stáří neboli tunguzské souvrství, čili rytmicky se střídající vrstvy různých typů zpevněných terestrických (tj. suchozemských) sedimentů, od pískovců přes prachovce a jílovce po jílovité břidlice“, pokud jsem to správně zapsal.
Těžko nazvat tuto scenerii malebnou, zvláště za tohoto dušičkového počasí. Zajímavá je však bezesporu.
I když je zamračeno, jakoby z těch červeno-hnědo-oranžových skalisek a valounů vystupujících z vody vyzařovalo světlo.
Krajina, aspoň mně tedy, ze všeho nejvíce připomíná Rudou planetu, tedy Mars. Ať již barvou, anebo bezútěšností. Však bychom také, hlavně díky zdejším závodům, v této řece marně hledali stopy života. Ryby tu tedy nežijí stoprocentně.
Ostatně přesně před 2 lety se říčka Daldykan dostala do pozornosti všech světových médií. Nikoli však díky své pozoruhodné scenérii, ale proto, že se její voda prakticky přes noc takřka zlověstně zbarvila na červeno, přesněji do krvavě rudé barvy, která jí vtiskla zcela mimozemskou podobu. Tuto skutečnost komentovaly stovky článků v ruském i zahraničním tisku s titulky jako „Záhada krvavé řeky!“, „Purpurová řeka na Sibiři“, či „Havárie anebo Boží znamení?“, doprovázené senzačními fotografiemi tohoto úkazu.
Ekologická katastrofa na řece Daldykan u Norilsku / Tajmyr
Přičemž podle některých se prý v těchto místech měl natáčet další díl filmu Purpurové řeky, zatímco podle jiných (odkazujících na biblických Deset ran egyptských, kdy Bůh proměnil egyptské vody v krev) je tajemná anomálie předzvěstí blížícího se konce světa.
V šoku zůstali i mnozí místní obyvatelé, kteří jsou jinak dosti otrlí, zvyklí už na ledacos, včetně růžového, zeleného a žlutého sněhu (o černém nemluvě).[4]
Jistý vtipálek interpretoval situaci jako „Nadězdinu menstruaci“, čímž ovšem narážel na zcela reálný předpoklad, že krvavé zbarvení řeky má na svědomí nedaleký metalurgický kombinát Naděžda. Jeho vedení, pochopitelně, jak je v Rusku zvykem, nejprve zatloukalo, načež pod tlakem veřejného mínění po týdnu zapírání přiznalo, „že nepřirozené zbarvení řeky způsobil únik odpadních vod, které následkem abnormálních srážek přetekly přes hráz odkaliště a dostaly se do řeky Daldykan.“
Firma zároveň prohlásila, že „tyto chemické látky nepředstavují zdravotní riziko pro obyvatelstvo ani neohrožují životní prostředí“. A místním obyvatelům nezbývá než doufat, že to je pravda, jelikož v nějakou ekologickou inspekci zde, v impériu Putinových kamarádů, doufat nemohou.[5]
Cestou na zastávku se ještě zastavujeme ve zchátralé budově někdejšího operačního centra protivzdušné obrany, resp. střediska řízení palby raketových baterií umístěných na okolních kopcích.
O účelu objektu svědčí torza elektronkových počítačů, hromada zásuvných modulů a starodávných CRT-obrazovek i podlaha posetá vrstvou elektronek, elektromagnetických relé, děrných štítků a chuchvalců hliníkových paměťových pásek. Na jednom z ovládacích panelů jsou ještě čitelné štítky ⎼ Prizma I, Prizma II, Prizma III …
-------------------------
Poznámky a vysvětlivky:
[1] V rámci „ssylky“ (vyhnanství), „vysylky“ (vypovězení) či „specpereselenija“ (zvláštního přesídlení), týkajícího se trvalých deportací celých národů a etnických skupin (Finů, Kalmyků, Korejců, Kurdů, Němců, Řeků, Tatarů či národů severního Kavkazu).
[2] Běžně se stávalo, že propuštění vězni zároveň dostávali zákaz vrátit se do původního bydliště, resp. opustit zdejší administrativní oblast.
[3] Souřadnice: 69°21′s.š., 87°45′v.d.
[4] K čemuž před časem britský list The Guardian poznamenal, že by se neměl jíst nejen sníh žlutý, jak radil Frank Zappa ve stejnojmenné písni Eskimo, Don’t Eat The Yellow Snow, ale ani oranžový, růžový, zelený či příliš bílý.
[5] Shodou okolností právě v okamžiku, kdy před vydáním rediguji tuto kapitolu, přichází z Norilsku další jobovka: 29. května 2020 uniklo z nádrží zdejší elektrárny a teplárny více než 21 000 tun paliva a maziv. Většina, asi 16 000 tun, se podle ekologů vlila do řeky Ambarnaja, zbytek se vsákl do půdy. Díky prvotním pokusům vedení firmy i činovníků rozsah havárie bagatelizovat a následnému organizačnímu chaosu došlo k vyhlášení stavu nouze až 3.6. Státní agentura pro rybolov odhadla, že potrvá desítky let, než se řeka vzpamatuje.
...
Doporučené tematické linky:
RUSKÝ RÁJ 10 - Obrázky z Tajmyru, špinavého arktického Eldoráda
RUSKÝ RÁJ 10 - Obrázky z Tajmyru, špinavého arktického Eldoráda:https://youtu.be/ECT8L0sVyUs
Letmý výběr mých fotografií všedního života Tajmyrského autonomního okruhu (Diksonu, Dudinky a Norilsku) a Turuchanského rajónu Krasnojarského kraje, kam se nehrnou ani turisté, ani "rusofilové" jako Fico, Dostál, Blaha, Rajchl, Danko nebo Foldyna, a které většina příslušníků ruské páté kolony vesměs ani nenajde na mapě.
========================================================
Zdroj:
F.R. Hrabal-Krondak: CESTA NA TAJMYR aneb Po Jeniseji k Severnímu ledovému oceánu krajem šamanů, starověrců, komunistických lágrů a morbidní postsovětské nostalgie (ISBN 9788082360076; str. 249-252).
Obálka knihy
Podrobnosti:
rozhovor_tema_xii
================= „Nové Rusko“ ============
Slideshow "RUSKÝ RÁJ 01 - Rusko jako militaristicko-policejní stát" (Výběr mých fotek )
https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-slideshow-rusky-raj-01-rusko-jako-militaristicko-policejni-stat-290076
Jelikož je lepší jednou vidět než stokrát slyšet a moji oponenti se pokoušejí zpochybnit každé mé slovo, vytvořil jsem z namátkou vybraných fotografií z mých cest po Rusku i tento názorný foto-klip, jakousi mozaiku typických fragmentů současné ruské reality, jako polopatický vizuální doplněk k mým rozhovorům.
P.S. Má prezentace nemá ambice někoho přesvědčovat či poučovat, nýbrž motivovat k zamyšlení a případnému vlastnímu vyhledání informací. Je tudíž zbytečné ji komentovat zpochybňujícími hláškami o Chanově, Mojžíři, Janově, narkomanských slumech v Bronxu či Luníku IX, nebo odkazy na východoslovenské osady. A pokud oponenti považují mé náhodně vybrané fotografie za neobjektivní "účelový výběr", pak je jim k dispozici 10 000 originálních autentických ruských videí ze všech regionů Ruské federace v tematických playlistech na mém YouTube kanálu: https://studio.youtube.com/channel/UCyCn5q8oiZ50VICa7PQmaPA/content/playlists
Jde o jakýsi kontrast, protipól k oficiálnímu barvotiskovému Rusku, které "reportážím", které omílají stále dokola nadšené opisy turistických destinací chronicky známých z ruských oficiálních médií a propagačních prospektů: Petrohradu, Moskvy, Volgogradu či Zlatého okruhu ruské historie. Samozřejmě prošpikované záběry luxusních hotelových apartmánů, butiků a supermarketů "narvaných zbožím navzdory západním sankcím". Tedy pominu-li exkurze protagonistů ruské páté kolony, kteří z Ruska poznají maximálně Kreml, Rudé náměstí, Ermitáž, případně nějaké konferenční centrum a supermarket v Moscow-City.
Pro zapomnětlivé občany, kterým již Alzheimer či marxistická nostalgie zatemnila paměť (a dementní mladé komsomolce s portrétem sadistického psychopata Che Guevary na tričku) doporučuji aspoň návštěvu mých tematických alb na FB:
a tématická obrazová alba:
DOPORUČUJI i MÉ DALŠÍ ČLÁNKY:
Putinovi gladiátoři
Jelikož mě unavuje donekonečna opakovaně házet hrách argumentů na zeď dezolátské ignorance (ale i proto, že většina politologů při pokusu o „osvětu“ dezolátů zabředává do sáhodlouhých kontraproduktivních filozofujících polemik), pokusil jsem se zde shrnout nejfrekventovanější narativy (mýty, lži a mystifikace) rusofilů a doplnit je stručnými polopatickými kazuistikami a protiargumenty. Většina zásadních pravd bývá totiž zcela jednoduchá. Tudíž se zde nebudu ohánět ciframi a statistika, které stejně dezoláti zpochybní (a ostatní si najdou sami), ale zaměřím se na fakta, k jejichž posouzení stačí průměrné IQ a trochu kritického uvažování:
A
Pro vcítění do ruské mentální reality doporučuji též můj soukromý „sociologický průzkum“, který jsem si udělal mezi svým známými ve Východním Mordoru:
Jde o mou soukromou anketu, ve které jsem oslovil koncem roku 2025 zhruba 600 mých známých, potažmo přátel (dnes již zřejmě vesměs bývalých) ve všech regionech Ruské federace, s jednoduchou otázkou: „do jaké míry má ruská agrese podporu ruských obyvatel?“, resp. „jak na válku a vztahy se Západem nahlíží prostí ruští občané?“.
A propos: Pro zoufalce frustrované skutečností, že jejich životní úroveň neodpovídá švýcarskému standardu a proklínající Listopad a kapitalismus, mám jednoduchou radu. Stačí, pokud si koupí jízdenku na vlak do Ruska (pouhých 4 000 Kč) a po návratu z této země „kde dnes bývalo včera“, budou se i v Brně, Rokycanech, Plzni či Kolíně fakt cítit jako ve Švýcarsku!
***********************************************************
O AUTOROVI:
Biografie: http://www.cadpress.sk/frhk_biografie.htm
Facebook: http://www.facebook.com/fero.hrabal
YouTube kanál: https://www.youtube.com/@FeroKRONDAK
Fero HRABAL-KRONDAK
Moje kádrové materiály aneb Z mého totalitního archívu
Komentáře