Ostrovem Kjúšú po stopách legendárního japonského samuraje Mijamoto Musašiho
Původně jsem plánoval jet z Vladivostoku lodí nejprve do Sakaiminata, odtud do Kjóta, Kobe a Ósaky, a následně pokračovat do Fukuoky a odtud do Pusanu. Ale vzhledem k okolnostem jsem nakonec přicestoval do Japonska přes Koreu a zredukoval můj plán na Fukuoku, Kumamoto a okolí, kde se nacházejí pro mne momentálně nejdůležitější lokality, místa spojená se životem samuraje Musašiho, jehož spis Kniha pěti kruhů jsem poprvé vydal před 30 lety v mém vydavatelství.
Vzhledem k proměnlivému počasí a nutnosti nejprve se trochu zorientovat v tomto prostředí (takřka marťanského světa), rozhoduji se během prvního dne v Kumamotu prozatím soustředit na prozkoumání čtvrti Higaši, kde bydlím.
Tudíž nemohu opomenout návštěvu šintoistické svatyně Kengun, ležící na stejnojmenné ulici, zhruba 10 minut pěší chůze od mého bydliště.
Svatyně Kengun je nejstarší šintoistickou svatyní v Kumamotu, jejíž historie sahá více než 1 450 let do minulosti. Je proslulá svou impozantní, přibližně 1 200 metrů dlouhou přístupovou cestou lemovanou staletými cedry. [1, 2]
Krátce po poledni procházím mohutnou hlavní branou, v jejímž průčelí se následně zdržím, jelikož její kazetový strop je pokryt množstvím vyobrazení květin a zvířat.
Poté pokračuji dlážděnou ulicí lemovanou staletými stromy. Celý areál tvoří prakticky park a mohutný dub se tyčí i uprostřed nádvoří. Podél této ulice, vedoucí od hlavní brány k svatyni, se právě nachází malá výstava bonsajů a ukázek ikebany.
Samotná svatyně se skládá ze dvou obřadních síní a několika „kapliček“, stojících těsně vedle sebe v řadě podél jižní stěny hlavní síně. Zajímavostí je, že nalevo od hlavní obřadní síně, poblíž boční branky, se mezi stromy nachází malá krytá aréna (dodžó), kde se pořádají zápasy sumo. Strop arény je vyzdoben čtyřmi portréty slavných přeborníků. Nedaleko od ní pak stojí kamenná socha zápasníka-šampiona.
Tato socha neznázorňuje žádného konkrétního historického ani současného zápasníka sumó. Odkazuje na hluboké spojení mezi sumó a šintoismem, neboť sumó původně vzniklo jako rituální tanec a zápas pro pobavení a usmíření šintoistických božstev (kami). [1, 2]
Jedná se o symbolické zobrazení ideálního bojovníka sumó (rikišiho) vykonávajícího rituál zvaný čiridžózu (尘手水) nebo dohjó-iri. V šintoistických svatyních mají takové kamenné sochy specifický význam. Podobně jako tradiční sochy lvů komainu, i tato socha sumisty slouží jako symbolický ochránce posvátného prostoru svatyně před zlými silami.
Na nádvoří právě jeden z kněží provádí duchovní očistu automobilu, aby byl chráněn před haváriemi. Svědkem obdobného obřadu jsem byl několikrát během návštěvy šamanské kliniky v tuvinském Kyzylu.
Šťastným řízením osudu se před odchodem dávám do řeči s jedním z děvčat na recepci, z něhož se následně vyklube můj japonský anděl. Izumi, jak se moje nová kamarádka jmenuje, je miko neboli kněžkou zdejší svatyně a zároveň dcerou hlavního kněze, představitele 65. generace šinkanů (kannuši). A toto setkání následně ovlivní celý můj zdejší pobyt i program.
Kněžka Izumi tančí v šintoistické svatyni
Můj japonský anděl aneb Krásná miko Izumi ze svatyně Kengun.
Poté, co Izumi s hlubokým zájmem vyslechne mé plány ohledně pouti po stopách Mijamoto Musašiho v okolí Kumamota, přichází s návrhem, že bychom mohli některá místa navštívit společně. Vzápětí již přivolává svého muže Makotu, rovněž šintoistického kněze, seznamuje nás a objasňuje mu situaci.
Slovo dá slovo a jsme napevno dohodnuti. Odcházím s tím, že pozítří, v pátek v 10:00 vyrážíme od brány jejich svatyně na společný výlet autem do Reigandō a Musašizuky.
Povzbuzující skutečností je pro mne nejen výhled na realizaci hlavního bodu mého plánu, ale i to, že jsem i zde našel spřízněné duše, na které se mohu obrátit v případě nečekaných problémů.
Po stopách Mijamoto Musašiho 1 − Kumamotský hrad
Vzhledem k tomu, že kumamotský hrad je nejen dominantou města, ale i nejvýznamnější zdejší pamětihodností, navíc spojenou s působením Mijamoto Musašiho, vyčleňuji si k jeho návštěvě celý následující den. Však je to také ohromný komplex, po ósackém hradu největší v Japonsku.
K mé lítosti areál kumamotského hradu je z větší části nepřístupný, jelikož byl tragicky postižen letošním dubnovým zemětřesením. Mnohé ohromné opěrné zdi a bašty, které přečkaly bez újmy čtyři století válek a zemětřesení, se letos zhroutily. Dalším objektům zhroucení hrozí.
I v případě, že je momentální stav definitivní a nedojde k dalším dodatečným sesuvům – což je značně pravděpodobné – bude si rekonstrukce vyžadovat roky práce a obrovské náklady. Rozsah škod je tak obrovský, že dojde-li v nejbližších letech v této oblasti k dalším jen trochu silnějším otřesům země, bude osud tohoto legendárního hradu, bohužel, zpečetěn.
Poté, co jsem obešel hradní opevnění od jižní brány k severní, zastavuji se v „hradní“ svatyni Kató Džindža, ležící na skalním výběžku poblíž mostu vedoucího k východní bráně.
Mj. se zde seznamuji s proslulým kumamotským umělcem, jenž tady – během natáčení filmového šotu pro místní televizi – na počkání vyřezává speciálním nožíkem do černé fólie negativní obraz hradu, ležícího na protější straně strže.
Stejně jako většina areálu hradu, jsou kvůli narušené statice veřejnosti nepřístupná i okolní muzea, expozice Hosokawovských sbírek (Galerie Eiseibunko) a Prefekturální muzeum umění.
Slavný samuraj Mijamoto Musaši byl na hrad Kumamoto pozván v roce 1640 (v období Kan'ei). Pozvání obdržel od tehdejšího vládce panství Higo, daimjóa Hosokawy Tadatošiho. [1]
Tadatoši nabídl Musašimu a instruktora bojových umění. Musaši se na hrad přestěhoval ze své předešlé rezidence na území starého hradu Čiba. Strávil zde v pozici váženého hosta i zbytek svého života, kdy vytvořil svá největší díla, včetně slavného spisu Kniha pěti kruhů (Gorin no šo). [1, 2, 3] Podle jeho vlastních zápisků začal chápat strategii, když mu bylo 50 či 51 let, kolem r. 1634.
Předtím Musaši pobýval v Oguře a účastnil se i potlačení křesťanského povstání v Šimabaře v r. 1638 (kdy mu bylo 55 let) a byl členem polního štábu během bitvy u Šimabary, kde křesťané byli zmasakrováni. Po šesti letech v Oguře byl Musaši pozván coby host Čuriho (rodu Hosokawa), pána na hradě Kumamoto. Zůstal u Čuriho několik let a trávil čas učením a malováním.
V 1643 odešel z města do života v ústraní, v jeskyni zvané Reigendo. Tam napsal slavný spis Go Rin No Šo, věnovaný jeho žákovi Teruo Nobujukimu (známému též pod jménem Teruo Magonodžo) několik týdnů před smrtí 19. května 1645.
Pobyt Mijamota Musašiho na hradě Kumamoto představoval vrcholné a nejklidnější období jeho života. Jako sedmapadesátiletý válečník v roce 1640 ukončil své potulování a přijal roli čestného hosta (júgaku) feudálního pána Hosokawy Tadatošiho. [1, 2, 3]
Musaši získal jako své sídlo starou tvrz Čiba (Chiba-jō), která se nacházela přímo v širším opevněném areálu hradu Kumamoto. [1] Obdržel rentu ve výši 300 koku rýže a status ōkumigashira (velitel velké družiny), což mu umožňovalo vydržovat si sedmnáct vlastních sluhů. [1, 2] Neměl žádné povinné vojenské ani administrativní úkoly. Pán Tadatoši si ho vážil jako přítele a mentora, se kterým mohl diskutovat o strategii a filozofii. [1, 2]
Na hradě se Musaši již neúčastnil žádných krvavých soubojů. Místo toho se plně soustředil na duchovní a umělecký rozvoj [2] Oficiálně zde zformoval svou slavnou školu Hjoho Niten Iči-rju, která vyučovala boj se dvěma meči současně. [1, 2] Věnoval se i kaligrafii, čajovým obřadům a zejména tušové malbě (suibokuga). Právě v Kumamotu namaloval svá nejznámější díla, jako je slavný obraz dravého ptáka na uschlé větvi. [1, 2]
Na přímou žádost lorda Tadatošiho zde sepsal dílo Třicet pět článků o umění šermu, které předcházelo jeho pozdější slavné Knize pěti kruhů. [1]
Odchod do ústraní a konec života
Idylu na hradě narušila v roce 1641 náhlá smrt jeho mecenáše Hosokawy Tadatošiho. Ačkoliv Tadatošiho nástupce, Hosokawa Micunao, Musašiho nadále podporoval, stárnoucí samuraj se začal více uzavírat do sebe. [1, 2] V roce 1643 se s podlomeným zdravím přesunul z hradu do nedaleké poustevny v jeskyni Reigandó, kde meditoval a dokončil svou literární závěť. Na jaře 1645 se krátce před smrtí vrátil do svého sídla v Kumamotu, kde 13. června zemřel. [1, 2, 3]
Rezidence Hosokawů
Z hradu se vydávám k někdejšímu sídlu rodu Hosokawa, nacházejícímu se na severovýchodním úbočí hradního kopce. Kvůli sesuvům a uzavření většiny bran se k němu dostávám branou (ve vnějším opevnění), která se nachází za Botanickou zahradou (napravo, tj. východně od hradu a svatyně Kató). Odtud je to necelý kilometr.
Celý rozradostněný, že jsem bez bloudění hosokawovskou residenci našel, hrnu se suverénně branou dovnitř, třímaje v ruce novinářský průkaz, jenž mi v normálních zemích obvykle otevírá dveře a osvobozuje od povinnosti platit vstupné. Jenže ouha, kočka s páskou na ruce mne nekompromisně zastavuje a posílá do háje. Nic nepomáhají argumenty, jako že chci zadokumentovat škody napáchané zemětřesením a tudíž potřebuji aspoň na chvíli pustit dovnitř právě nyní, resp. že z hlediska bezpečnosti přeci nic nehrozí, pokud si proběhnu areál jen zvenčí a nepolezu dovnitř. Odkazuje mne jako automat na své nadřízené a kroutí dokola hlavou.
Jestliže všude na světě se dá i většina úředníků nějak ukecat, na Japonce, pověřené úředním výkonem, prostě žádné argumenty neplatí. Jak si dnes a denně ověřuji, příkaz nadřízeného je pro ně jednoduše zákon, o němž nemíní pochybovat či diskutovat. Zakroutí hlavou, zkříží ruce na znamení, že „vyloučeno“ … a šmytec.
Můžeš se umluvit, rozčilovat, nadávat, přesvědčovat, prosit – nic nepomůže. Tak, jako jsou neoblomná usměvavá děvčata na poštách, která mi tak dlouho dokola omílají, že mi mohou dát razítko do památníku pouze tehdy, zakoupím-li si padesátijenovou známku, kterou mi pak orazí vybraným razítkem, až se podvolím, jsou neoblomní i strážníci a hlídači sedící na židli u každého místa, kudy by mohli vetřelci vniknout do zakázaného pásma za zábranami.
Nakonec mi nezbývá než postupovat v souladu se starou dobrou novinářskou tradicí, jež velí, že pokud reportéra vyhodí ze dveří, vrátí se oknem.
Já se do areálu pochopitelně nevloupávám oknem, nýbrž dírou, vzniklou zborcením části zdi v severozápadním cípu areálu. Jako myška pak šmejdím areálem za zády nesmlouvavé strážkyně hlídající hlavní bránu. Opatrně našlapujíc a vždy nejprve jedním okem kontrolujíc situace za dalším rohem, kradu se obezřetně areálem residence.
Stávám se tak zřejmě jediným návštěvníkem, jenž se sem v posledním půlroce dostal. A navíc, když už jsem tu tak jako tak ilegálně, prolézám i místa, kam se normální turisté – bedlivě hlídaní průvodcem – nedostanou. Pokud by mne zde lapli, vyjde to už nastejno. Spoléhám na to, že případně přivolaní policajti se snad spokojí s tím, že mě odtud prostě vyvedou.
Poté, co jsem prošmejdil většinu hosokawovské residence, vracím se stejnou cestou nazpět na cestu a pokračuji cestičkou okolo fotbalového stadionu. Tudy se dostávám okolo až k poslední kumamotské pamětihodnosti, háji tisíciletých kafrovníků, podobných dubům našich obor.
Na rozdíl od mohutných hradních valů tyto stromy (dosahující v obvodu až pěti metrů), které pamatují doby, kdy zde nestál ani hrad, ani město pod ním, přestály poslední ničivé zemětřesení bez újmy.
Odborné značení tohoto stromu je kafrovník lékařský (lat. Cinnamomum camphora), běžně je však nazývaný také skořicovník-kafrovník.
Dospělý kafrovník běžně dorůstá výšky 20-30 m, výjimkou není ani výška 40 m. Má kožovité listy s voskovitým povrchem. Rozmačkané listy intenzívně voní kafrem. Jeho zhruba 1 cm velké plody jsou podobné višním.
Kafrovník - Kumamoto, hradní vrch
Po stopách Mijamoto Musašiho 2 − Reigandō a Musašizaki
Reigandō, ležící v horách přibližně 15 km od Kumamota, je jedním z nejvýznamnějších míst, spojených s působením Mijamoto Musašiho. Ve zdejší jeskyni, v níž strávil poslední léta života, vznikl totiž jeho legendární spis Go ri no šo neboli Kniha pěti kruhů, který je dodnes nejen klasickou četbou jeho následovníků, adeptů bojových umění, ale představuje i populární příručku obchodní strategie studovanou japonskými manažery.
Jeskyně Reigandō (v překladu „Jeskyně duchovní skály“), kde pobýval Musaši po smrti pána Hosokawy v osamění a sepsal zde své stěžejní dílo, není pouze izolovaným přírodním úkazem, ale je pevnou součástí starobylého buddhistického chrámu Unganzen-ji (škola Sótó zen), který byl založen již ve 14. století.
Musašiho poustevnická jeskyně
Místo bylo po staletí vyhledávaným útočištěm pro mnichy, básníky a poutníky hledající klid na rozjímání. Uvnitř jeskyně je uctívána čtyřtvará bohyně milosrdenství Iwato Kannon neboli Avalokitéšvara. [1, 2, 3]
Návštěva jeskyně je dodnes mystický zážitek, ke kterému neodmyslitelně patří stezka vedoucí k samotnému skalnímu masivu [1]. V ústí soutěsky, ve které se nachází Musašiho jeskyně, stojí malý zenový chrám a stúpa. Skalnatý svah lemující zprava chodník, vedoucí k jeskyni, pokrývají desítky, možná stovky kamenných soch a sošek buddhů a arhatů. Většinou poznačených zubem času; zvětralých, zčernalých a obrostlých lišejníkem.
Svah podél lesní stezky od chrámu k jeskyni lemuje zhruba 500 kamenných soch Rakanů (Buddhových osvícených učedníků). [1, 2] Tyto sochy zde nechal v 18. století vytesat jistý místní obchodník, patron a mecenáš zdejšího chrámu. Každá jedna tvář má zcela unikátní mimiku a výraz – od hlubokého smutku po bujarý smích. Mnohé z nich byly v průběhu staletí poškozeny zemětřeseními a často jim chybí hlavy. [1, 2, 3]
U chrámu vyvěrá pramen, ze kterého pil vodu sám Musaši. Vodu z něj mohou návštěvníci ochutnat i dnes. [1]
Zvláštní atmosféru údolí pak dotváří jemný déšť provázející nás od okamžiku, kdy jsme vystoupili z auta. Zhruba po půlhodině pozvolné, opatrné chůze po kluzkém kamenném chodníku přicházíme k samotné jeskyni, k níž vede dřevěné schodiště. Uvnitř pak přečkáváme přeháňku, vstřebávaje atmosféru místa.
Před odchodem provádí Izumi krátký obřad k uctění místních kami.
S tím, že Reigandō je buddhistickým poutním místem, nemá sebemenší problém. Však nedávno prezentovala svůj rituální tanec kagak i v kumamotském katolickém chrámu. A z pohledu šintoismu je chrámem každý přírodní útvar – hora, jeskyně, řeka či jezero – obývaný místními božstvy a duchovními bytostmi (kami).
Z Reigandō se vracíme do Kumamota a přes jeho severní předměstí pokračujeme do Musašizaki, kde se nachází Musašiho hrob. Bohužel, i zdejší Musašiho park je nedávným zemětřesením značně poničen.
Park Musašizuka
Park Musašizuka (武蔵塚公園) se nachází ve východní části města Kumamoto a je obecně považován za nejpravděpodobnější místo posledního odpočinku Mijamota Musašiho. Klidný veřejný park, kombinující pietní místo s tradiční japonskou zahradní architekturou, je významným poutním místem pro milovníky historie a studenty bojových umění z celého světa. Součástí areálu je pečlivě udržovaná zahrada s protékajícím potokem, zelenými trávníky a tradiční čajovnou, kde lze zažít čajový obřad. Park je proslulý svými jasně červenými azalkami (Miyakirishima azaleas) a na podzim se zbarvuje do sytých bordových odstínů javorového listí.
Dominantou parku je bronzová socha Musašiho poblíž vstupu do areálu, která zobrazuje mistra v bojovém postoji s jeho typickými dvěma meči (dlouhou katanou a krátkým wakizaši).
Musašiho hrobka se nachází pod kamennou pagodou, u níž lidé dodnes vyjadřují úctu jeho osobě a nechávají drobné votivní dary. Nejfascinovanějším aspektem tohoto místa je samotný způsob, jakým byl Musaši podle své poslední vůle pohřben. Musaši si přál, aby mohl svého pána chránit i po smrti. Byl proto oblečen do plné válečné zbroje s helmou a meči a uložen do země ve vzpřímené pozici, vestoje.
Jeho hrob se nachází přesně podél staré cesty Ōtsu Kaidō (vedoucí do tehdejšího hlavního města Edo). Musaši tak symbolicky dodnes hlídá cestu, po které knížata z klanu Hosokawa pravidelně cestovala za šógunem.
Ačkoliv je park Musašizuka nejpopulárnějším místem, v rámci prefektury Kumamoto existují tři různé hrobky připisované tomuto samurajovi. Podle historiků byly totiž Musašiho ostatky (nebo jejich části jako vlasy či popel) údajně rozděleny, aby ho mohlo uctívat více lidí na různých panstvích klanu. Další památníky se nacházejí v zahradách Tacuda a v západní části města zvané Niši-no-Musašizuka. [1, 2, 3]
Muzeum umění Šimada
Jsou zde uloženy jeho autentické meče, Musašiho rukopisy a vlastní tušové malby, ale expozice obsahuje i řadu historických artefaktů spojených obecně se samurajskou tradicí, jakož i obrazy slavných samurajů a výjevů z bitev a soubojů, z nichž zde prezentuji aspoň několik ukázek.
Tento historický svitek obsahuje text pátého svazku Gorin no šo nazvaného „Kniha prázdnoty“ (空の巻, Sora no maki), který tvoří závěrečnou část slavného japonského pojednání o bojových uměních a strategii Doktrína pěti kruhů (Gorin no šo, 五輪書). Autorem tohoto díla je legendární šermíř Mijamoto Musaši. [1, 2, 3] „Kniha prázdnoty“ pojednává o dosažení stavu absolutní mysli, kdy bojovník jedná spontánně a bez duchovního zatemnění, čímž završuje celou filozofii jeho stylu dvou mečů (Niten Iči-rjú)
Na svitku je zřetelně napsáno datum 12. den 5. měsíce druhého roku éry Šóhó (正保二年五月十二日), což v západním kalendáři odpovídá roku 1645. Toto datum má obrovský historický význam, protože Musaši dokončil a předal toto dílo svému žákovi Terao Magonodžóovi pouhých sedm dní před svou smrtí (zemřel 19. května 1645). [1, 2, 3]
· Pravá postava zachycuje divočejší a méně upravenou verzi bojovníka s výraznými tmavými vlasy a plnovousem, což odkazuje na dobová svědectví o tom, že Musaši v pozdějším věku často zanedbával osobní hygienu a odmítal se holit či koupat.[1]
Tato série z let 1847–1848 zachycuje jednotlivé samuraje, kteří pomstili nespravedlivou smrt svého pána, Asana Naganoriho, a stali se symbolem samurajské věrnosti a cti.
· Všichni róninové mají na sobě bojové kimona s charakteristickým černobílým klikatým vzorem na rukávech a lemech. Kunijoši se proslavil tím, že každého válečníka zachytil v jedinečné, dynamické bojové pozici s katanou, oštěpem či lukem v rukou.
...
Zdroje:
===================================================
Fero HRABAL-KRONDAK
O AUTOROVI:
CV / Biografie: http://www.cadpress.sk/frhk_biografie.htm
FB-profil: http://www.facebook.com/fero.hrabal
Autorovy rozhovory o Rusku, geopolitice a cestování:
DOPORUČUJI i MÉ DALŠÍ ČLÁNKY:
Komentáře