Květná neděle v timorském Dili ve znamení velikonočního procesí a krvavých kohoutích zápasů
Reportáž z návštěvy velikonočního Timoru. Výňatek z rukopisu mého „literárního cestopisu“ Přes Čukotku na Fidži a zpět.
Jako často, i tentokrát se prokázalo, že „člověk míní, Pánbůh mění“, obvykle pak k lepšímu.
Na dnešek jsem byl totiž domluven s jistým domorodcem, že mne vyzvedne v hostelu a provede městem.
Poté, co nedokázal mou adresu najít ani pomocí zaslané lokalizace z Google Maps, mi dochází po dvou hodinách trpělivost a vyrážím do města na vlastní pěst. A dobře činím.
Hned za rohem jsem se najedl v jedné z jídelen a poté mne intuice neomylně vede do nedalekého parčíku, kde zaznamenávám jakési srocení. Dav chlapů a výrostků čítající několik set osob postávajících pod stromy signalizuje, že se zde bude cosi dít.
Když přicházím blíže, všímám si, že jsou tu i desítky kohoutů, přivázaných na špagátu. To znamená, že budu mít možnost zúčastnit se pověstných kohoutích zápasů.
Turnaj prý začne za půl hodiny. Zatím si tedy dávám trochu kokosového mléka.
Jakožto „představiteli zahraničního tisku“ mi organizátoři vyhrazují místo ve VIP-lóži. Tedy přesněji ohrádce z latěk, nacházející se hned vedle vstupní branky arény. Ta je jinak kolem dokola ohrazena vysokým plotem z drátěného pletiva, přes které by se mi obtížně fotografovalo.
Okolo kryté arény, velikosti zhruba 30 m2, se nacházejí třístupňové betonové „tribuny“, které jsou před začátkem turnaje narvány k prasknutí.
V nejspodnější řadě, přímo za pletivem sedí bookmakeři přijímající sázky od diváků. Celé představení je totiž – kromě vzrušení z krve − hlavně o penězích, ze strany sázejících a hlavně majitelů kohoutů-gladiátorů.
Za povzbuzujícího řevu diváků, evokujícího atmosféru gladiátorských her, vstupují do arény první dva chlapíci se svými kohouty.
Následuje rozehřívací kolo, kdy majitelé drží své kohouty oběma rukama a dráždí je proti sobě, aby je napumpovali adrenalinem.
Poté jim opatrně odstraňují kryt z nože, který mají kohouti přivázaný na jedné noze. Tento, zhruba sedmicentimetrový břit přidává vzájemnému souboji na brutalitě. Kohouti si s ním dokážou způsobovat hluboké rány, mnohdy i rozervat břicho.
Někdy trvá souboj deset minut, někdy pět, někdy zkropí krev půdu arény po pár sekundách. Málokterý šampion se do arény vrací, aby obhájil svou prestiž. Díky používání ocelových břitů je šance na přežití bez zranění malá. Někdy přežije vítěz poraženého jen krátce. Často tak končí na pekáči oba dva.
Pro výplatu výhry a sázek je ovšem podstatné, který z bojovníků zůstal ve finále stát na nohou.
Není ničím neobvyklým, odnáší-li si majitel vítěze svého gladiátora s vyhřezlými střevy.
Musím říci, že po hodině sledování této brutální zábavy je moje zvědavost ukojena a s díky se svého privilegovaného místa v první řadě vzdávám.
A jak následně vysvítá, právě včas, abych stihl další neplánovanou podívanou ve vedlejším bloku.
Právě, když jsem se vymotal z uliček, narážím totiž na avenidě Americo Tomase na náboženské procesí a uvědomuji si, že je dneska Květná neděle. Zdá se, že Prozřetelnost je mi lepším průvodcem, než můj místní zbloudilý kamarád.
Má účast na tomto procesí navazuje na celou sérii symbolických shod okolností. Tak, jako jsem odjížděl z Manily právě 9. ledna, v den největšího tamního křesťanského svátku − Černého Nazaréna (procesí, kterým vrcholí tamní Vánoce) – a přiletěl do Cebu 15. ledna, v den největšího místního křesťanského svátku – Jezulátka z Cebu, na křesťanském Timoru pobývám právě v den jednoho z nejvýznamnějších křesťanských svátků, Květné neděle.
Pro neznabohy objasním, že Květná neděle[1] (nebo též Pašijová neděle[2]) je označení pro šestou a zároveň poslední neděli postní. Připomíná jednak slavný vjezd Ježíše do Jeruzaléma a zároveň se při bohoslužbách předčítá zpráva o umučení Ježíše Krista, tzv. Pašije[3].
Název svátku je odvozen od květů, jimiž bývají kostely vyzdobeny, vedle palmových větví, jimiž lid vítal Ježíše. (U nás se k tomuto účelu slouží tzv. kočičky, tedy vrbové větvičky s částečně rozvitými pupeny.)
Liturgická barva pro tento svátek je červená, proto kněží mají na sobě rudá roucha.
Průvodem okolo kostela či obce na Květnou neděli, který symbolicky naznačuje, že účastníci následují Pána na jeho cestě utrpení a podílí se na nesení jeho kříže, aby dostali podíl také na jeho vzkříšení, začínají oslavy tzv. Svatého týdne (Velikonoc).
V místech, kde existuje Kalvárie, tj. poutní cesta lemovaná kapličkami, představujícími 12 Zastavení, se ubírá procesí tudy. Zde, v Dili, obchází procesí okruhem ulic mezi arcidiecézním chrámem a avenidou Americo Tomase, kde se nachází – vždy několik set metrů od sebe − za tímto účelem provizorně zřízené kapličky s ikonami zahalenými fialovou látkou.
Diliská kalvárie
Navzdory vedru absolvuji výstup na vrchol. Zvolna stoupám křížovou cestou vedoucí úbočím hory k podnoží obrovské Kristovy sochy, shlížející odtud − od r. 1954 − na diliský záliv (a jedním okem i na pobřeží muslimské Indonésie).
Napadá mne při tom, kromě myšlenek na sklenici studené vody, i to, že odpadky poseté okolí hory zrovna dvakrát nesvědčí o respektu zdejší – údajně z 98% křesťanské – populace k tomuto místu.
Křesťané si 14 zastaveními připomínají utrpení Krista. Křížová cesta v přírodě bývá zbudována jako řada výklenkových kaplí nebo božích muk podél cesty, vedoucí obvykle do kopce, aby si věřící díky namáhavému výstupu aspoň symbolicky připomněli kalvárii Kristovu. Tak, jako jinde, i zde je v nejvyšším bodu poutní cesty umístěn kříž, jako 12. zastavení, a zbývající dvě zastavení se nachází poblíž.[4]
Cestou potkávám skupinu děvčat vedených jeptiškou, jež se ke mně hned hrnou, aby mi podaly ruku a poté si mou přitiskly na čelo na znamení úcty.
To se pak opakuje ještě několikrát při setkání s dalšími dívkami na kalvárii i pod Kristovou sochou na vrcholu. Se všemi se musím samozřejmě rovněž vyfotit.
I z této epizody, stejně jako z pozornosti, které se těší má osoba při potulce městem, usuzuji, že se na Timor zahraniční turisté zrovna nehrnou. Těch pár bělochů, které jsem zatím v Dili potkal, jsou hlavně zaměstnanci nejrůznějších mezinárodních organizací – Mezinárodní zdravotnické organizace, UNESCO, UNHCR, Domu Evropy atd. – nebo církevních misií.
Ochranka Mise OSN
Na obědě v policejní kantýně
Místní obyvatelé, s nimiž se dávám do řeči, jsou vesměs dobrosrdeční a přívětiví. Nepochybně se však mnozí z nich, hlavně ti starší, podíleli na nedávných krvavých bojích v ulicích města, rabování obchodů a úřadoven OSN.
Timorská MHD
----------------------------------------
[1]lat. Dominica in palmis, resp. Palmare
[2]lat. De passione Domini (Utrpení Páně)
[3]lat. Passio = utrpení
[4] Tradičních 14 zastavení popisuje tyto pašijové události: 1. Pán Ježíš odsouzen k smrti; 2. Pán Ježíš přijímá kříž; 3. Pán Ježíš padá pod křížem poprvé*; 4. Pán Ježíš potkává svou Matku*; 5. Šimon Kyrenský pomáhá Pánu Ježíši nést kříž; 6. Veronika podává Pánu Ježíši roušku*; 7. Pán Ježíš padá pod křížem podruhé*; 8. Pán Ježíš napomíná plačící ženy; 9. Pán Ježíš padá pod křížem potřetí*; 10. Pán Ježíš zbaven roucha; 11. Pán Ježíš přibit na kříž; 12. Pán Ježíš umírá na kříži; 13. Tělo Pána Ježíše sňato z kříže; 14. Tělo Pána Ježíše uloženo do hrobu. Někdy je Křížová cesta rozšířena na začátku o zastavení u Poslední večeře nebo v závěru o zastavení Vzkříšení. Pět témat zastavení (označených hvězdičkou) nemá oporu v bibli.
=======================================
O AUTOROVI:
CV / Biografie: http://www.cadpress.sk/frhk_biografie.htm
FB-profil: http://www.facebook.com/fero.hrabal
YouTube kanál: https://www.youtube.com/@FeroKRONDAK
Fero HRABAL-KRONDAK
Autorovy rozhovory o Rusku, geopolitice a cestování:
DOPORUČUJI i MÉ DALŠÍ ČLÁNKY:
Počet znaků: 10537
Komentáře