Srpnová připomínka tragicky osudového „slovanského bratrství“ a předobrazu ukrajinské apokalypsy

Výročí srpnové okupace je pro nás tragickým mementem i příležitostí k zamyšlení, jak je možné že tolik občanů země trpící celá desetiletí pod nadvládou východního impéria, může i po 35 letech svobody vzhlížet s obdivem k brutálnímu ruskému Mordoru!

Okupace Československa 21. srpna 1968 - první hlášení Čs. rozhlasu

LP-gramodeska 21.8.1968. Výběr autentických rozhlasových dokumentů ze srpna 1968.

Poslední hlášení Československého rozhlasu

Hořící sovětský tank poblíž budovy Československého rozhlasu v Praze, 21. srpna 1968, během invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa.

Každoroční výročí srpnové okupace ČSSR by pro nás mělo být mementem, varováním před falešným slovanským bratrstvím v podání ruského režimu (a jeho páté kolony v podobě pseudovlasteneckého spolku Svatopluk … nebo SPD)

Každodenní zprávy o bombardování ukrajinských měst, řádění ruské soldatesky na Ukrajině a ruských masakrech ukrajinských civilistů, připomínající řádění esesáků v Lidicích, Oradouru, v Kľakovské dolině či Babím Jaru, nám dnes dávají odpověď na otázku, kladenou si po celá desetiletí: „Jak bychom dopadli, kdybychom se postavili v srpnu 1968 okupantům na odpor?“

Odpověď je už dnes jasná: Stejně jako Maďaři v r. 1956, stejně jako Ukrajinci dnes!

Ukrajinské oběti

Ukrajinské oběti - daň za svobodu

Ukrajinské oběti

Stačí připomenout nedávné ruské válečné zločiny, masakry civilistů v Buče, Irpini a Izjumu!

Ve světle války na Ukrajině tak má vzpomínka na Srpen 1968 přeci jen poněkud jiný nádech, než před ruskou agresí vůči Ukrajině.

Však když 24. února 2022 vojska Ruská federace zaútočila na Ukrajinu, nejen Češi si vybavili v mysli osmašedesátý rok a kdejaký západní politik či „analytik“ zároveň očekával opakování stejného scénáře jako kdysi v Československu. Zvláště s ohledem na silnou ruskojazyčnou menšinu Ukrajině a značnou část tamní populace s vazbami na Rusko, případně s Ruskem spojenou nostalgickým postsovětským sentimentem, a představující potenciální pátou kolonu.

Výročí srpnové okupace je tak pro nás nejen tragickým mementem a připomínkou, že Rusko je pro naši zemi, Evropu i svět stejnou hrozbou, jako během posledních sto let, ale rovněž příležitostí k zamyšlení, jak je možné, že tolik občanů země, která trpěla celá desetiletí pod nadvládou východního impéria a jeho satrapů, může i po 35 letech svobody vzhlížet s obdivem k barbarskému východnímu Mordoru a nostalgicky vzpomínat na éru reálsocialismu!?

Mimochodem, abych nenasazoval psí hlavu jen dezolátům z řad svých krajanů (Okamurovým a Rajchlovým „vlastencům“, potažmo Ficovým a Blahovým fanouškům), i Maďaři, kteří sami po potlačení antisovětského povstání v roce 1956 žádali masově o azyl v západních zemích, dnes vehementně odmítají přijímat ukrajinské uprchlíky i pomoc napadené Ukrajině.

Pokud se ještě dnes někdo pokouší omlouvat srpnovou invazi bolševickou frází, že šlo o “pochopitelnou reakci na proces demokratizace československé společnosti zdůvodněnou strachem z odklonu ČSSR od komunistického zřízení v souladu s Brežněvovou doktrínou, s tím, že stejně údajně postupovaly tzv. „imperialistické státy“ po celém světě v rámci kampaně proti komunistickému nebezpečí – pak je hlupák anebo darebák.

Sovětské tanky na Vinohradské třídě

Hmatatelný a reprezentativním protiargument nám skýtá případ vystoupení Francie z vojenských struktur NATO , k němuž došlo jen 2 roky předtím, v roce 1966, na popud tehdejšího prezidenta Charlese de Gaulla[1] … aniž by vzápětí vpadly do Francie armády spojeneckých států, američtí parašutisté zajaly členy francouzské vlády a generál De Gaulle s premiérem byli eskortováni pod samopaly do Washingtonu.

To byl právě onen malý rozdíl v představách o spojenectví mezi Sověty (Rusy) a západními demokratickými státy, který našim demagogům uniká.

Srpen 1968 - Prolomení barikád u Českého rozhlasu sovětskými okupanty, Praha, Vinohradská třída

Slovenská poštovní známka připomínající 50. výročí odporu proti okupaci Československa v roce 1968

Jestliže snad někomu připadá americká invaze na Grenadu (1983)[2], do Panamy (1989)[3] nebo na Haiti (1994)[4], které - na rozdíl od zákeřného přepadení mírumilovné a pokojné spojenecké země (ČSSR) - směřovaly k odstranění nelegitimních režimů a k nastolení či obraně demokratických principů, těžko u něj uspěju s jakýmikoliv argumenty!

Srovnávat osobnost Ludvíka Svobody či Dubčeka s diktátorem-narkobaronem Noriegou či pučistou generálem Cedrasem, resp. brát jako analogii jejich zajetí snad nikoho příčetného nenapadne.

František Dostál: Srpen 1968_3

Odkazy / vysvětlivky:

[1] Důvodem bylo jeho přesvědčení, že Francie potřebuje nezávislou obrannou politiku a že zapojení do integrovaného velení NATO omezuje její suverenitu. K plnému návratu Francie do integrovaného vojenského velení NATO došlo až v roce 2009 za prezidenta Nicolase Sarkozyho.

[2] Intervence byla namířena proti marxistické vojenské diktatuře podporované kubánskými dobrovolníky-internacionalisty.

[3] Vojenská invaze s cílem svrhnout diktátora Manuela Noriegu, který byl obviněn z obchodování s drogami, praní špinavých peněž, organizování pašeráctví (porušování embarga vůči Kubě) a porušování lidských práv. Za kriminální činy byl odsouzen v USA a poté ve Francii, celkem ke 40 letům vězení. Odsouzení za své zločiny v Panamě se vyhnul díky předčasnému úmrtí ve věznici.

[4] Operace „Nastolení demokracie“ s cílem vynutit odstoupení vojenské junty a návrat demokraticky zvoleného prezidenta Jean-Bertranda Aristida k moci. Viz https://journals.lib.unb.ca/index.php/jcs/article/view/290/461

Vzhledem k očekávaným poťouchlým poznámkám trollů, kteří nepochybně ještě před přečtením článku vyrukují se svou odvěkou notorickou písničkou o agresích „západních imperialistů“, jejichž cílem ovšem bylo zastavit globální expanzi rudého moru pod hlavičkou „světové revoluce“ (které dávno dostatečně zmapovali soudruzi z Rudého práva i editoři Wikipedie), níže připojuji aspoň stručný přehled odkazů na ty invaze a války ruské, potažmo sovětské:

Ruské dobyvačné války a hlavní vojenské intervence

· 1558–1583 Livonská válka

· 1568–1574 Rusko-turecká válka

· 1605–1618 Rusko-polská válka

· 1632–1634 Smolenská válka

· 1654–1667 Rusko-polská válka

· 1700–1721 Severní válka

· 1722–1723 Rusko-perská válka

· 1733–1738 Válka o polské následnictví

· 1735–1739 Rusko-turecká válka

· 1740–1748 Války o rakouské dědictví

· 1756–1763 Sedmiletá válka

· 1768–1774 Rusko-turecká válka

· 1787–1792 Rusko-turecká válka

· 1799–1802 Válka druhé koalice

· 1803–1806 Válka třetí koalice

· 1804–1813 Rusko-perská válka

· 1806–1812 Rusko-turecká válka

· 1808–1809 Finská válka

· 1809 Válka páté koalice

· 1813–1814 Válka šesté koalice

· 1815 Válka sedmé koalice

· 1817–1864 Kavkazská válka

· 1825 Povstání děkabristů

· 1826–1828 Rusko-perská válka

· 1827 Bitva u Navarina

· 1828–1829 Rusko-turecká válka

· 1848–1849 Potlačení Maďarská revoluce

· 1853–1856 Krymská válka

· 1877–1878 Rusko-turecká válka

· 1899–1901 Potlačení Boxerského povstání

· 1904–1905 Rusko-japonská válka

· 1916–1934 Válka proti Hnutí basmačů

· 1917–1922 Ruská občanská válka

· 1917–1921 Ukrajinská válka za nezávislost

· 1918 Finská občanská válka

· 1918–1920 Estonská válka za nezávislost

· 1918–1920 Lotyšská osvobozenecká válka

· 1918–1919 Litevsko-sovětská válka

· 1918–1920 Gruzínsko-osetský konflikt

· 1919–1921 Sovětsko-polská válka

· 1919–1923 Turecká válka za nezávislost

· 1920–1933 boje s Basmači [1]

· 1920 Invaze Rudé armády do Ázerbájdžánu

· 1920 Invaze Rudé armády do Arménie

· 1921 Invaze Rudé armády do Gruzie

· 1924 Srpnové povstání v Gruzii

· 1929 Čínsko-sovětský konflikt [2]:s.15–14

· 1938-1945 Sovětsko-japonské pohraniční konflikty [2]:s.28–31

· 1937 Muslimské povstání v Sin-ťiangu

· 1939 Invaze do Polska [2]:s.32–33

· 1939–1940 Zimní válka [2]:s.33–37

· 1940 Sovětská okupace pobaltských zemí

· 1941–1945 Pokračovací válka

· 1944–1945 Laponská válka

· 1944–1956 Partyzánská válka v Pobaltí (Lotyšsko, Litva, Estonsko)

· 1944–1953 Partyzánská válka na Ukrajině

· 1946–1954 Válka v Indočíně

· 1950–1953 Korejská válka

· 1953 Potlačení Východoněmeckého povstání

· 1953–1972 Laoská občanská válka (Tajná válka)

· 1955–1975 Vietnamská válka

· 1956 Potlačení Maďarského povstání

· 1968 Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa

· 1969 Čínsko-sovětské konflikty

· 1967–1970 Opotřebovací válka

· 1971 Indicko-pákistánská válka

· 1961–1991 Eritrejská válka za nezávislost

· 1975–2002 Občanská válka v Angole

· 1977–1978 Etiopsko-somálská válka

· 1979–1989 Sovětská válka v Afghánistánu

· 1992 Válka v Podněstří

· 1992–1997 Občanská válka v Tádžikistánu

· 1991–1993 Válka v Abcházii

· 1994–1996 První čečenská válka

· 1999 Válka v Dagestánu

· 1999–2009 Druhá čečenská válka

· 2008-2009 Válka v Jižní Osetii

· od 2015 Ruská vojenská intervence v Sýrii

· od 2018 Občanská válka ve Středoafrické republice (Wagnerovci)

Vzpomínka na Varšavskou smlouvu

Brežněvův duch přežívá i v éře internetu aneb Žumpa ruské historiografie

Pokud již naši „vlastenci“ považují čečenskou genocidu za vnitřní záležitost Ruské federace a na ruské anexe Abcházie, J. Osetie a Krymu nahlíží prizmatem ruských narativů, které Ruská pátá kolona chrlí stejně jako dezinformace o Ukrajině …

... pak pro naivní snílky žijící v iluzi o „Novém Rusku“ měl být varováním provokační článek s názvem „Československo by mělo být Sovětskému svazu za rok 1968 vděčné: historie pražského jara“,který zveřejnil server televize Zvezda, oficiální mediální kanál ruského ministerstva obrany, 21. 11. 2017, tedy zrovna v den oficiální návštěvy Miloše Zemana v Rusku.

výstřižek z článku Leonida Maslovského / Zvezda - 21.11. 2017

Ústředním mottem tohoto pamfletu je, že „Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v r. 1968 zmařila převrat a zajistila zemi 20 let míru“.

Už jen tento pouhý článek, pod nímž je podepsán stalinista Leonid Maslovskij (který je všeobecně znám jako obhájce a propagátor sovětského režimu), by měl každému soudnému čtenáři otevřít oči. Zcela jednoznačně totiž ukazuje, že v čele ruských silových resortů stojí nepoučitelní revanšisté. TV Zvezda totiž není nějaký okresní plátek či soukromá regionální televize, nýbrž hlásná trouba Putinova režimu.

výstřižek z článku Leonida Maslovského / Zvezda - 21.11. 2017

Vždyť pokud by na webových stránkách českého Ministerstva obrany vyšel článek Tomio Okamury či Jindřicha Rajchla (např. Rajchlovy šíří historické lži o UPA) , asi by též nikdo nepochyboval, že dotyčný autor prezentuje názory, s nimiž se ztotožňuje přinejmenším velení armády!

„Vlastenecky orientovaným“ publicistům a historikům je pochopitelně nepříjemné připomínání těchto faktů a okolností vzniku II. světové války, takže zamlčují příčiny a kladou důraz raději na následky. Ruská oficiální historiografie se tak nadále zmítá na pomezí mystifikace a propagandy. Nemaje možnost opřít se o nějaký odkaz k světovosti a pozitivní jedinečnosti ruského národa během posledního století a snažíc se zbavit Rusko cejchu „obra na hliněných nohou“ a vyděděnce („Říše zla“), není divu, že vesměs zoufale lpí na mystériu válečné slávy a heroismu. Mnozí ruští „historici“, stejně jako proruští kremloboti, se neštítí ani bohapusté lži a překrucování faktů, aby z nich vznikla obecně přijatelná koláž.

Exemplární ukázkou takového „historika“ je stalinista Leonid Maslovskij (autor knihy s výmluvným názvem Ruská pravda) zveřejňující své propagandistické pamflety nejen na portálu Zavtra, ale občas dokonce i na stránce TV Zvezda, což je oficiální mediální kanál ruského ministerstva obrany. Pro zajímavost a představu o orientaci Maslovského (tedy jako doklad nepoučitelnosti a cynismu Stalinových pohrobků) uvedu aspoň pár článků z jeho rozsáhlého portfolia:

„Jak říjnová revoluce roku 1917 spasila a zachránila Rusko a jeho národy“, „Jak Lenin zachránil Rusko“, „SSSR – přirozená cesta rozvoje Ruska“ nebo „Jak Gorbačov bojoval proti SSSR a odzbrojil sovětskou armádu“.

V článcích „Mýtus o postřílení 40 tisíc vojáků v předvečer války“ a „Sovětské vězení v letech 1930-1940“ nejen falšuje fakta, ale v podstatě se vysmívá obětem komunistické zvůle, zpochybňujíc všeobecně známá fakta o stalinském teroru a krutých podmínkách GULAGu.

V článku „Nepřátelský útok na SSSR na XX. Sjezdu KSSS“ pak Maslovskij ještě 60 let po odsouzení kultu osobnosti a stalinských represí kritizuje Chruščova, za to, že si dovolil „otevřeně“ hovořit o zločinech stalinismu a zpochybnit Stalinovy zásluhy, resp. jej označit za zločince, čímž podle něj podkopal základy socialismu.

Neméně zajímavý, tedy pro pochopení autorova myšlenkového světa, je ovšem i jeho článek „Ruský car Ivan IV. Hrozný – nejhumánnější vládce 16. století“, pohybující se již na hranici černého humoru.

Se soudruhem Maslovským si může podat ruku snad polovina ruských historiků a žurnalistů, kteří dodnes čerpají „fakta“ z Velké sovětské encyklopedie anebo propagandistických škvárů z produkce neostalinistů, jako je třeba Alexander Dugin nebo Jurij Muchin, autor pamfletů Katyňský detektiv či Antiruská posedlost - Vyšetřování podvodu katyňského případu (popírajících všeobecně známá fakta a důkazy o masakru 14 522 polských zajatců jednotkami NKVD, včetně závěrečného protokolu expertní komise Hlavní vojenské prokuratury Ruské federace z 2. 8. 1993).

Jestliže je ruská veřejnost po celé generace odchovávaná sovětskými učebnicemi a elaboráty takovýchto postsovětských „historiků“ − demagogů a šarlatánů – kterým navíc poskytují takřka neomezený prostor i státní a prorežimní média, není překvapující úroveň znalostí a způsob uvažování prostého Rusa.

(Symbolickou perličkou a zcela výmluvnou skutečností je, že superšpión Sergej Naryškin, který stojí v čele Služby vnější rozvědky RF, je zároveň i předsedou ruské Historické společnosti a sdružení „Dějiny vlasti“.)

Ostatně ruské úřady asi dobře ví, proč dosud úzkostlivě chrání nejdůležitější sovětské archivní fondy před dotěrnými badateli, včetně informací o spolupráci SSSR a Třetí říše a pro nás důležitých dokumentů o manipulaci našich poválečných poměrů.

Není tak ani divu, že podle průzkumu ruské společnosti Levada (zabývající se nezávislými průzkumy veřejného mínění) stoupl za posledních 7 let podíl Rusů schvalujících sovětsko-nacistickou smlouvu z r. 1939 z 33 na 45%, zatímco jen 17% dotázaných tuto smlouvu odsuzuje.

Téměř 45% Rusů vůbec neví, že 17. září 1939 Rudá armáda zaútočila z východu na Polsko a 38% dotázaných neví zhola nic o paktu Molotov-Ribbentrop. O existenci tajného dodatku je přesvědčeno jen 40% Rusů, 15% jej považuje za výmysl a 45% lidí o něm nikdy neslyšelo.

Sovětská poštovní známka z r. 1968 (CPA_3609)

„Invaze 1968. Ruský pohled“

Pro někoho může být šokující zjištění, že většina Rusů (včetně oněch milých, bodrých a pohostinných ohánějících se slovanským bratrstvím) ještě dnes, více než půl století po sovětské invazi, okupaci Československa v srpnu 1968 buď bagatelizuje, nebo dokonce obhajuje … a plno mladých o ní ani nemá tušení. A to mají ještě tu drzost, že se ukřivděně ptají: „Proč nás nemáte rádi?“

Tuhle otázku, vyslovovanou s lítostivou hořkostí a ukřivděností, jsem si už v Rusku za ty roky, co jsem tam strávil, vyslechl nejmíň stokrát.

Proč, proč, proč …

Vždyť stačí znát trochu historii a každý si může odpovědět sám!

Viz můj stejnojmenný článek „Proč nás nikdo nemáte rádi?“ , abych se zbytečně neopakoval. Může se pak ještě rozumný člověk divit, že se nemůžeme s tímto národem domluvit?

Slovenská pamětní bankovka „Euro Souvenir“ připomínající 50. výročí odporu proti okupaci Československa v roce 1968.

Beránčí odkaz srpna 1968 platí i pro Ukrajinu !

Prizmatem současnosti a aktuálního dění na Ukrajině jeví se zpětně události Srpna 68 i jejich souvislosti poněkud jinak, než když jsme na ně tehdy nahlíželi jako na ojedinělý exces.

Na pozadí probíhající ruské agrese vůči Ukrajině už každý inteligentní člověk musí chápat někdejší invazi do Československa jako pouhou jednu etapu krvavé sovětské (potažmo ruské) imperialistické historie. Jednu kapitolu ruské arogantní velmocenské a dobyvačné politiky, která nevzešla od Stalina a neskončila Brežněvem, jak si někteří naivní politici před čečenskou genocidou a ruskou invazí do Gruzie namlouvali.

Je naivní hledat kořeny rusko-ukrajinského konfliktu, potažmo nepřátelství mezi Ruskem a Západem, v posledních desetiletích. Tyto kořeny totiž jednoznačně sahají hluboko do prehistorie ruského imperialismu, přinejmenším do doby Ivana Hrozného.

Posouvání hranic NATO jako příčina ruského vpádu na Ukrajinu (který mimochodem až teprve následně opravdu vyvolal rozšíření NATO na východ a razantní upgrade alianční strategické koncepce i masivní zbrojení) – je bohapustý blábol.

Viz blog „Podíl Západu, potažmo NATO na rozpoutání ruské agrese proti Ukrajině“

Chceme-li pochopit příčinu, podstatu určité série podobných jevů či událostí, musíme vždy hledat jejich společný jmenovatel.

Pro pochopení příčin současné ruské agrese je tudíž třeba posoudit komplex ruských válek a invazí posledních 200 let (od Krymské války a pokusů zmocnit se Bosporu, Anatolie a Persie přes anexi Vnějšího Mandžuska, Zimní válku, okupaci Pobaltí, Karélie, Besarábie a východního Polska, invazi do Maďarska, Československa a Afghánistánu, válku v Čečensku a agresi vůči Gruzii až po anexi Krymu a vpád na Ukrajinu) - a najít v nich společného jmenovatele, kterým není ani proklamovaný strach z NATO, ani někdejší údajná prevence před útokem Třetí říše.

Společným jmenovatelem všech ruských agresí je prostě ruská rozpínavost, imperialistická podstata této Říše zla, neschopné mírového rozvoje a smysluplného spravování obrovských území anektovaných za posledních 500 let, ačkoliv rozumným hospodařením s přírodním bohatstvím země by Rusko dosáhlo životní úrovně Dubaje.

V neposlední řadě pak snaha vytvořit okolo Ruska „sanitární kordon“ vazalských a loutkových států (pokud možno chudých, aby nenastavovaly zrcadlo zbídačelému ruskému národu) jakožto potenciální nástupiště k tažení na Západ. Na rozdíl od bývalých koloniálních mocností, paranoidní ruští vládci se nikdy nevzdali choromyslného snu o světovládě.

Viz článek Ruská imperialistická (pseudo)federace jako relikt kolonialismu aneb Žalář národů.

Ruská představa spojenectví, potažmo slovanského bratrství není nic jiného než idea vazalského jha pod chomoutem Kremlu zabalená do vzletných frází a propagandistických klišé.

Před krutým osudem Ukrajinců nás tedy v roce 1968 zachránila jen naše švejkovská nátura, kapitulantství a zbabělost. Ušetřili jsme si sice oběti, ale – oproti statečným Polákům, Maďarům, Čečencům či Ukrajincům – ztratili tvář, hrdost, kterou si zmíněné národy nesou v srdci díky staletím statečného vzdoru a odboje vůči ruské i německé nadvládě. Díky tomu se nachází v srdcích Čecháčků tolik shovívavosti vůči totalitě naší, minulé, i oné současné, reprezentované ruským fašistickým režimem.

Byl Brežněv Rus nebo Ukrajinec?

Zajímavých psychologicko-lingvistickým fenoménem - navzdory jeho irelevantnosti - je relativizování analogie Rusko-Sovětský svaz, ačkoliv pod pojmem Amerika/Američané každý automaticky chápe USA, přitom by stačilo převzít do naší terminologie ruské výrazy russkij a rossijanin, které umožňují odlišit politonymum a etnonymum (pokud už by se někdo chtěl za každou cenu vyžívat v šovinistické rétorice).[5]

Docela úsměvná je pak bizarní konstrukce usilující bagatelizovat sovětskou a tudíž ruskou invazi roku 1968 přehozením odpovědnosti na nenáviděné Ukrajince pomocí „argumentu“, že v čele Sovětského svazu stál tehdy údajný Ukrajinec Leonid Brežněv, opírající se o jediný fakt, a to, že Brežněv narodil na Ukrajině!

Holt: „Kdo chce psa bít…“

Takže nás sice ve 45. „osvobodili“ Rusové (a nikoliv Ukrajinci, Lotyši, Kalmykové, Burjati, Nogajci, Inguši, Erzjani, Udmurti, Tataři atd., atd. …), ovšem v 68. nás neokupovali Rusáci, nýbrž Ukrajinci (resp. hlavně Ukrajinci) 🙂 !?

Maršál Žukov Moskva

Přihlédnu-li však k výše uvedenému dezolátskému narativu, pak jsem na pochybách, kdo vlastně dnes okupuje Ukrajinu, když Putler je napůl Ugrofin, napůl gruzínský Žid, Šojgu Tuvinec, Kadyrov Čečenec, Jevkurov Inguš … 🙂

A propos: Když se nějaký magor ohání tím, že prý okupaci ČSSR nařídil „Ukrajinec“ Brežněv (tj. fakticky Rus narozený na Ukrajině) a tudíž nás tehdy „vlastně okupovali Ukrajinci“, kdo pak tedy stál třeba za „humanitárním bombardováním Jugoslávie?“ Američané, anebo Židi, Češi, Irové či Rusové?

Velitel operace Spojenecká síla (Allied Force) generál Wesley Clark byl totiž potomek běloruských Židů (kteří do USA uprchli z Ruské říše v reakci na protižidovské pogromy); tehdejší viceprezident Spojených států Al Gore byl skotsko-irského původu; tehdejší ministryně zahraničí Spojených států Madeleine Jana Korbel Albrightová (roz. Marie Jana Korbelová) byla původem Češka z Vinohrad; tehdejší ministr obrany Spojených států William Sebastian Cohen byl po matce protestantského irského původu a jeho otec byl synem ruského židovského přistěhovalce. 🙂

Když už jsem u tohoto „matení pojmů“, resp. účelové „etnografické ekvilibristiky“, zvláště absurdní je fakt, že proruský kolaborant Fico vyrazil oslavovat – společně s diktátory Třetího světa, čečenským satrapou, asijskými diktátory a představiteli ruské fašistické junty – výročí osvobození Evropy a porážky nacizmu do Moskvy, ačkoliv zrovna Slovensko osvobodili hlavně ukrajinští vojáci Rudé armády (u pěchotních jednotek a útvarů 1. až 4. ukrajinského frontu bylo Ukrajinců 60-80 %) - viz článek Jevhena Perebyjnise „Má Rusko právo přivlastnit si vítězství ve Druhé světové válce?“ … (a rumunská královská armáda)

A propos: Jelikož nedávný americký útok na Irán řídil generál Michael E. Kurilla , jenž má rusínské kořeny, nebudou nyní naši trollové vykřikovat, že útok na iránská jaderná zařízení mají na svědomí Ukrajinci (potažmo Slováci), tak jako blábolí o tom, že srpnovou okupaci v r. 1968 mají na svědomí Ukrajinci, jelikož Brežněv se narodil na Ukrajině?

Viz Michael Kurilla: Generál, který naplánoval útok na Írán

------------------------------------------------

[5] Za pozornost stojí, že samotná ruština používá k odlišení ruského etnika a ruské státní příslušnosti různých výrazů: rossijanin a russkij , které umožňují odlišit politonymum a etnonymum a tak pochopit kontext. Rossijanin (россия́нин) / rossijanka (россия́нка) je ruské politonymum, označení pro osoby žijící na území Ruska, tedy nejen etnické Rusy, ale veškeré obyvatelstvo, občany Ruské federace. Výraz russkij (ру́сский) je pak chápaný jako etnonymum (označuje příslušnost k ruskému etniku).