Nesmrtelný zombie Lenin - aristokratický vůdce proletariátu a jeho kult ve fašistickém Rusku
Jelikož o krkavčím otci světového proletariátu a nejslavnějším syfilitikovi historie byly napsány nejméně stovky knih a nespočet článků a odborných studií, ve svém článku se věnují de facto jen mým osobním dojmům z návštěvy jeho rodiště, poutního místa Leninových pohrobků a levicových blouznivců.
p.s. Raději se hned v úvodu preventivně ohradím proti potenciálnímu zpochybňování postulátu, že současný ruským režim je fašistický, a to odkazem na definici fašismu: „Fašismus je politická ideologie, jejímiž typickými rysy jsou zejména autoritářský a vůdcovský princip, mesiášský nacionalismus, sociální darwinismus, militarismus a kult síly, jakož i silná ekonomická role státu chápaného korporativisticky, v němž i soukromé vlastnictví musí sloužit kolektivnímu prospěchu. Podle této ideologie vyvolená skupina má právo vládnout bez omezení ostatním lidem. Charakteristickým rysem fašismu je i obsesivní představa o národním potupení a vnějším ohrožení, resp. že se národ stal obětí cizáckého spiknutí, jehož nástroji jsou individualistický liberalismus a parlamentarismus.“ Ostatně i Benito Mussolini byl velkým obdivovatelem Lenina a ve spojení s jeho bojůvkami během tažení Evropou spoléhali i bolševičtí plánovači "světové revoluce".
Takto mimochodem dnes vypadá šíření „slovanských duchovních tradic“ a obrana „ruských tradičních hodnot“ prezentované v ruských dokumentech, tedy přímo od zdroje! :
Ruští fašisté a opričnici - pevná hráz proti „banderovcům“ a západní demokracii?
S.Osetie
Cestování v čase aneb Znovu v SSSR
Jelikož Uljanovsk oplývá víceméně jen přehršlí leninských památek, jež nejsou pro našince zrovna magnetem, vyčlenil jsem si pro jeho návštěvu jen jeden až dva dny. Návštěva Uljanovsku je svým způsobem „cestou do pravěku“. Člověk je tu obklopen tolika sovětskými reáliemi a relikty, že jen reklamní poutače západních firem jej vytrhávají z iluze, že se z ničeho nic ocitl v 70. letech minulého století.
Ostatně zcela názorně prezentují postoje ruské společnosti ty tisíce ulic a náměstí nesoucí jméno V. I. Lenina, ale i „Krvavého Felixe“ Dzeržinského (ba někde dokonce i Stalina[1]), po celém Rusku. A tisíce jejich pomníků. Není asi divu, že můj vztah k Rusům a Rusku je rozporuplný. Ostatně stejně, jako je rozpolcená ruská duše.
Již při vstupu do uljanovské nádražní haly padne hned zrak cestujícího na Leninův portrét zdobící vstupní portál malého Iljičova muzea na prvním poschodí (jen filiálky skutečného Leninova muzea!). Kam se podíváš, tam vidíš čouhat mezi záplavou globálních reklam postsovětskou nostalgii.
Kolem školy pobíhají školačky ze sovětských týdeníků, v bílých krajkových zástěrách a s obrovskými bílými mašlemi ve vlasech. Ulicí Karla Marksa pochodují v šiku desetiletí uniformovaní suvorovci v doprovodu učitele…
Před nádražím pak člověk nastoupí do rozvrzané československé tramvaje z období normalizace, která jej doveze na Leninovo náměstí.
Jeho dominantou je Leninův chrám, ohromné muzeum Vladimíra Iljiče Lenina narvané relikviemi – od Iljičových hodinek a kabátu přes jeho zápisníky až po kulku, kterou do něj vpálila – bohužel krátkozraká - eserka Fanny Kaplanová (samozřejmě s certifikátem pravosti ověřeným třemi pečetěmi).
Leninovy hodinky
Sbírku historických dokumentů doplňuje všemožná komunistická propagandistickou veteš, včetně darů komunistickým pohlavárům od jejich obdivovatelů, patolízalů a nohsledů – Lenin vyřezaný do mamutího klu, Lenin porcelánový, Lenin intarzovaný, Lenin vyšívaný. Ale třeba také portrét Brežněva vytvořený z různobarevných obilných zrn, pastelový Chruščov atd.
Muzeum, jehož exponáty mne samy o sobě zajímají pramálo, jen narychlo probíhám, abych si udělal představu a pár snímků. V jeho atriu se ještě na okamžik zastavuji u rodného domku (či spíše pořádné vily) Vladimíra Iljiče, a dalších dvou domů spojených s pobytem Uljanovových v Simbirsku.
V roku 1966, kdy vznikal projekt památníku, se uvažovalo začlenit do jeho komplexu pouze jeho rodný dům, ale nakonec bylo rozhodnuto umístit zde i dva domy, ve kterých bydleli Uljanovovi na ulici Streleckaja.
Proto jsou dnes součástí Memoriálu tři domy, které sem byly přeneseny z původních míst, ale jinak neprošly výraznými změnami vzhledu:
Prvním je dům Pribylovských, v jehož přístavku žila rodina Uljanova po svém příjezdu do Simbirsku v letech 1869-1870, a v němž se narodil V. I. Uljanov-Lenin. Další je druhý dům Pribylovských, kde žila rodina Uljanovových v období let 1870-1871; a dům Žarkovských, v němž rodina Uljanovových žila v letech 1871-1875.
Poté, co jsem si vyžádal rudé razítko do památníku, už pospíchám na terasu, jež ohraničuje náměstí. Odtud je totiž krásný výhled na Volhu pod námi, přímo oproti terase leží legendární Imperátorský most, ve své době nejdelší most Evropy.
Předtím než se vydám k svému hlavnímu cíli, na starý hřbitov, stihnu načerpat atmosféru města.
Na Leninově náměstí ráno nasedám na stařičkou československou tramvaj, jakou jsem počátkem 70. let jezdíval do pražské Hostivaře či Hodkoviček, a jedu linkou č. 4 směrem na Železničářskou čtvrť. Vystupuji u luteránského kostela, na křižovatce ulic Železné divize a Leninovy, kde se nachází několik zachovalých bloků starého Simbirsku. Tyto ulice vděčí za přežití víceméně jen skutečnosti, že mnohé z těchto domů jsou tak či onak svázány s Vladimírem Iljičem, resp. rodinou Uljanovových nebo Leninovými kolegy-revolucionáři. Jen samotní Uljanovovi po příjezdu do Simbirsku změnili sedmkrát místo bydliště (a mimochodem rodným domem vůdce světového proletariátu si ani historici nejsou zcela jistí).
Takto kráčím a namátkou fotím anebo jen čtu další a další cedule.
Asi jako v tom příběhu o obru Kolodějovi.
„Tady všude byl, seděl tam, kde sedíš ty, ty a ty …“
Na jednom domě je cedule, že v něm žila Iljičova domácí učitelka, v druhém rodinný lékař Uljanovových; v dalším bývala dívčí škola, kde učil v počátcích své kariéry Leninův tatínek; resp. bydlel Leninův mladší bratr Dimitrij atd., atd.
Letmo nakouknu do Leninova muzea. Tedy toho menšího, nacházejícího se v dřevěném domě vlastněném rodinou Uljanovových v letech 1878-1887, na ulici Lenina č. 70.
V roce 1929 byl dům restaurován v souladu s výše uvedeným obdobím. Od té doby byla expozice doplňována, ale nikdy neměněna, zůstala v duchu doby, kdy v tomto domě bydlela rodina Uljanovových. Obsahuje autentické předměty rodiny Uljanovových, odrážející životní svět této rodiny.
Procházím jídelnou s nařasenými záclonami, pracovnou Leninova otce, přijímacím salonem s klavírem i kuchyní, pokoji matky a otce (s mapou Simbirské gubernie na stěně); potom skromným pokojíkem ňjani (chůvy), dětským pokojem s třemi kovovými postelemi a studentským pokojem Vladimíra na 1. poschodí.
Jak vidno, Vladimír Iljič prožíval dětství a mládí v idylickém, kultivovaném buržoazním prostředí, kam atmosféra proletariátu nepronikla ani náhodou. Jeho matka Maria Aleksandrovna hrála krásně na klavír, vštěpovala dětem lásku k hudbě a literatuře, jeho otec byl vzorem oddaného carského úředníka.
Rodina Uljanovových
Holt stejně jako valná část ostatních vůdců proletariátu (Marx, Engels, Trockij, Dzeržinskij atd.[2]), i Vladimír Iljič pocházel z kruhů, které znaly proletariát maximálně z okna drožky či kočáru.
V té době Leninův otec, Jeho Prevoschoditělstvo státní rada Ilja Nikolajevič Uljanov (obr. vpravo), zastával nejprve funkci inspektora veřejných škol Simbirské gubernie, poté ředitele všech veřejných škol v gubernii.
A nešlo o funkci ledajakou.
Po roce 1856 byla s jeho hodností (odpovídající hodnosti generálmajora v armádě nebo kontradmirála v námořnictvu) spojena zároveň příslušnost k dědičné šlechtě[3].
Takže Vladimír Iljič měl vskutku výborný kádrový profil, který ovšem jen poněkud nepasoval do šablony proletáře.
Rodina Uljanovových v r. 1879
Nevím, jak by se s uvedenou rodinnou anamnézou vypořádal slovutný profesor Cesare Lombroso potažmo některý z našich soudobých psychiatrů, aby vysvětlil, jak se z onoho měšťáckého studentíka stal krvežíznivý sadistický maniak. Stačí citovat z Leninových instrukcí pro vedení Čeky: „Čím více reakcionářských kněží a příslušníků reakcionářské buržoazie bude zastřeleno, tím lépe.“[4] V souvislosti s protesty proti popravám a krutému zacházení zejména s dětmi Lenin poznamenal: „Ať psíčci buržoazní společnosti… poštěkávají a kňourají nad utracením každého nežádoucího štěněte. My kácíme velký starý prales.“ [5] Všechna fakta a související indicie nám napovídají, že se Vladimír Iljič neujal osobně řízení Rudého teroru jen a pouze díky své paralýze a předčasnému úmrtí.
Ona by však z ruského komunismu a jeho vůdců ranila ostatně mrtvice i Marxe, na kterého se ruští vrahouni odvolávali. Však samotná bolševická revoluce a nastolení (pseudo)komunistického režimu v Rusku bylo v přímém rozporu s Marxovými představami, resp. popřením jeho učení.
Což vyplývá i z jeho slov:
"Ruská politika je nezměnitelná. Měnit se mohou pouze ruské metody, taktika, způsob manévrování, ale polární hvězdou ruské politiky zůstává podmanění světa. Polárka je na hvězdném nebi stálicí. V politice Ruska není žádný rys nápadnější než onen, který sleduje nejen své tradiční cíle, ale také způsob, jak jich dosáhnout. Neexistuje tah v současné politice, který by nebylo možné najít už v historii. Ruský medvěd bude schopný všeho, dokud ví, že ostatní zvířata se mu nebudou bránit. Existuje pouze jediný způsob, jak se chovat k mocnosti jako je Rusko – neukázat strach. Jestliže se Evropa dá na ústup, nebude to znamenat pouze porážku, ale bude to trvalé ujařmění."
New York Daily Tribune, 1856
A za pozornost stojí i další Marxovy výroky ohledně Ruska:
"Ptám se vás, co se změnilo? Zmenšilo se nebezpečí, které hrozí z Moskvy? Ne. Jen rozumová slepota vládnoucích tříd v Evropě dosáhla vrcholu. Především: politika Moskvy je neměnná, jak to doznal i její oficiální historik Karamzin.[177] Její metoda, její taktika, její manévry se mohou měnit, ale polárka její politiky je stálice: vláda nad světem. Jen obratná vláda panující nad masami barbarů může v dnešní době osnovat takový plán. Jak napsal největší novodobý ruský diplomat Pozzo di Borgo během vídeňského kongresu Alexandrovi I., Polsko je velký nástroj pro uskutečnění světovládných plánů Ruska, ale zároveň i jejich nepřekonatelnou překážkou, dokud se Polák, unaven nesčíslnými zradami Evropy, nestane hrozným bičem v rukou Moskala. Nuže, ponechám-li stranou náladu polského lidu, ptám se: stalo se něco, co zkřížilo plány Ruska nebo paralyzovalo jeho činnost?
Evropa si může vybrat. Buď ji jako lavina zavalí asiatské barbarství pod vedením Moskalů, anebo musí obnovit Polsko, zaštítit se tak před Asií dvaceti milióny hrdinů a získat čas k dokončení svých sociálních přeměn."
Napsal K. Marx kolem 22. ledna 1867, Otištěno v "Glos Wolny", čís. 130 z 10. února 1867,
a "Le Socialisme", čís. 18 z 15. března 1908.
========================
Poté, co jsem opustil muzeum, procházím pak ulicí Leninovou až k Muzeu balalajky a poté u staré hasičské zbrojnice – na rohu Leninovy a Engelsovy ulice – odbočuji doprava a pokračuji Engelsovou. Zde, v domě č. 1, v němž býval od roku 1904 místní fotoateliér, se nachází zajímavé muzeum Simbirskaja fotografija, jehož expozice obsahují bohatou sbírku dobových fotografií města z přelomu 19. a 20. století, jakož i vybavení tehdejších fotografických salonů a fotolaboratoří.
Z Engelsovy ulice následně odbočuji na Komsomolskou, kde v malém parčíku provozují místní babky jakýsi second-hand, či spíše blešák. Na šňůrách a větvích stromů visí všemožné oděvy, od podprsenek po součásti vojenských uniforem, o kousek dál má ošumělý penzista na chodníku rozložený stejně ošumělý antikvariát.
„Nové Rusko“ - Uljanovsk
Naproti přes ulici stojí rozlehlá budova, jež byla zřejmě kdysi významným objektem, jak je zřejmě ze zbytků štukové výzdoby, ozdobných říms a otlučených orlů nad průčelím.
Jelikož je pravé poledne, zaujme mne – kromě zbytků balustrády − nápis „Stolovaja“. Vzhledem k výše uvedenému nevábnému vzhledu budovy, jež nejeví známky života, sice váhám, zda brát nápis vážně, maje pochyby, není-li za dveřmi jen hromada suti, ale nakonec vstupuji. A jsem mile překvapen.
Uvnitř se opravdu nachází jídelna, dokonce celkem čistá, takže si dávám výjimečně kompletní oběd − hrachovou polévku a nějaký řízek s bramborovou kaší. Není to žádný zázrak, ale za 150 rublů to ujde.
S plným žaludkem pokračuji okolo Centrálního rynku (tržiště), načež se po ulici Marata dostávám na třídu Karla Marksa, kde mimochodem míjím hospodu U Gašeka (tedy Haška), který má se Simbirskem společné snad jen to, že se tady v říjnu 1918 na několik dní zastavil – cestou do Bugulmy[6].
Jsa více než syt, pokračuji po uvedené ulici bez zastávky dál zhruba 2 kilometry na starý hřbitov, kde se nachází nekropole čs. legionářů.
Zatímco pro místní obyvatele a většinu Rusů představuje Uljanovsk především rodiště „vůdce světového proletariátu“, jenž se nechvalně zapsal do světových dějin a tím někdejší Simbirsk proslavil, důvodem mé návštěvy města je především jeho těsně porevoluční historie, tj. historie úzce svázaná s působením našich legií, které zde, v Leninově rodišti, daly před 98 lety na frak jeho rudoarmějcům.
Koncem června 1918 rozdrtili totiž Čechoslováci v okolí Simbirsku (jak se město dříve nazývalo) početně silnější jednotky Rudé armády a během útoku na město se zmocnili i bolševického pancéřového vlaku se vznešeným názvem V. I. Lenin, který následně − přejmenovaný prostě na Orlík 2 – absolvoval pod československou zástavou celou řadu bitev od Povolží po Dálný východ.
Z výše uvedeného důvodu vedou mé kroky na starý městský hřbitov, abych se zde poklonil krajanům, kteří v těchto končinách položili život v naději, že se podaří rudý mor potlačit již v zárodku.
Vzhledem k nevalnému obecnému povědomí o této události krátce o ní pojednám v následující kapitole „Simbirská bitva aneb Leninovo rodiště v rukou čs. legií“.
Pohřebiště legionářů, skládající se ze šesti černých náhrobních kamenů, se naštěstí nachází nedaleko vchodu, zhruba 10 metrů vpravo od vstupní brány, takže je nacházím téměř okamžitě.
(P.s. Vzhledem k fašizaci ruské společnosti a gradující nenávisti Rusů vůči Západu, potažmo proti havlovskému Česku, mám obavy, zdali v okamžiku publikování tohoto článku uvedený památník ještě existuje, anebo již následoval osud většiny legionářských hřbitovů a pomníků srovnaných ruskou lůzou se zemí!?)
--------------------------------------
Kazaňské muzeum nostalgie
Dnešní Krasnojarsk
[1] Dzeržinského ulice, park či náměstí je pomalu v každém velkém městě RF. Existují zde i dvě desítky obcí pojmenovaných po této revoluční kreatuře. A jeho památníky se to v Rusku jen tak hemží. Ostatně i ulic nesoucích jméno masového vraha Stalina je dodnes v Rusku minimálně 56 (z toho 26 v Novosibirské oblasti, 15 v Severním Osetsku, 6 v Dagestánu, po 2 v Kabardino-Balkarsku a Sverdlovské oblasti, po 1 v Baškortostánu, Mordvinsku a v Samarské, Tambovské a Uljanovské oblasti).
[2] Marx byl syn zámožného advokáta; Engels syn továrníka; Dzeržinskij pocházel ze šlechtické rodiny; Trockij (Bronštejn) byl syn velkostatkáře.
[3] Týkající se jeho osoby a jeho manželky a dětí narozeným po datu seniorátu. V lednu 1882 mu byl však udělen Řád sv. Vladimíra 3. stupně, s nímž bylo spojeno dědičné šlechtictví pro všechny jeho děti bez ohledu na datum narození, tedy včetně jeho syna Vladimíra Iljiče.
[5] Vladislav Moulis: Běsové ruské revoluce, Dokořán 2002.
[6] Údajně zde byl nejprve na 4 dny nedopatřením uvězněn a poté obdržel od zdejšího oblastního sovětu pověřovací listiny k vládě nad Bugulmou. Bůh suď, jak to bylo doopravdy. (Hospoda se nachází v čp. 5.)
========================================
Zdroj:
F.R. Hrabal-Krondak: PŘES ČUKOTKU NA FIDŽI A ZPĚT 2016-2017, díl první - Regionem Idel-Ural . ISBN 978-80-8236-012-0 (str. 245-248)
Podrobnosti:
nebo
---------------------------
---
Komunistická či marxistická ideologie byly holt pouze nástrojem bandy gaunerů a choromyslných deprivantů k ovládnutí mas a posloužily jim k realizaci jejich vlastního mocenského plánu či chorobné fixní ideje. Drtivá většina řadových proletářů nikdy nepřečetla ani Kapitál ani Leninovy spisy, a pokud si v nich i zalistovali, pak vesměs pochopili pouze tolik, že nadchází zúčtování s bohatými a úspěšnými, jejichž majetek si rozdělí lůza (lumpenproletariát), a impulzem k jejich zapojení do bourání dosavadního společenského řádu nebylo nějaké revoluční uvědomění, nýbrž poblouznění mocí a pocitem přináležitosti k vyvolené kastě, resp. naděje na beztrestné rabování.
Pro zapomnětlivé občany, kterým již Alzheimer či marxistická nostalgie zatemnila paměť (a dementní mladé komsomolce s portrétem sadistického psychopata Che Guevary na tričku) doporučuji aspoň návštěvu mých tematických alb na FB:
„Báječná léta pod psa“: https://www.facebook.com/fero.hrabal/media_set?set=a.502456976461054&type=3
nebo třeba „HISTORIE KOMUNISMU A FAŠISMU V OBRAZECH“:
a tématická obrazová alba:
„Nové Rusko“ - Imperiální tragédie v obrazech
Historie Ruska,SSSR a Kavkazu v obrazech (mapy & fotky)
Historie komunismu a fašismu v obrazech
DOPORUČUJI i MÉ DALŠÍ ČLÁNKY:
Morbidní neostalinistická nostalgie - nebezpečný ruský postsovětský satanismus Stalinových pohrobků: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-morbidni-neostalinisticka-nostalgie-nebezpecny-rusky-postsovetsky-satanismus-stalinovych-pohrobku-109262
"Putin - bílý kůň pitěrské mafie, jenž přerostl svým patronům přes hlavu a zatoužil po trůnu Ivana IV. Hrozného": https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-putin-bily-kun-piterske-mafie-jenz-prerostl-svym-patronum-pres-hlavu-a-zamiril-k-trunu-ivana-iv-134763
Mrtvá a vymírající města rozvojové velmoci mající nekonečný apetit na „osvobozování“ dalších území: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-mrtva-a-vymirajici-mesta-rozvojove-velmoci-majici-nekonecny-apetit-na-osvobozovani-dalsich-uzemi-129852
Moskva jako odvěká Mekka světové reakce aneb Rusko vždy v protisměru
Jak Američané poprvé zachránili Rusko: Leninův hladomor, kanibalismus v SSSR a cynický ruský nevděk: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-jak-americane-poprve-zachranili-rusko-leninuv-hladomor-kanibalismus-v-sssr-a-cynicky-rusky-nevdek-112057
Muzeum GULAGu v Joškar-Ole, naléhavé memento a vzpomínka na Marijskou bestii
Proč musel zemřít slavný profesor Bechtěrev, osobní lékař Lenina a Stalina ? https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-proc-musel-zemrit-slavny-profesor-bechterev-osobni-lekar-lenina-a-stalina-114168
Osvobození anebo okupace? Jak Západ skočil na špek Stalinovi a půl Evropy pak skončilo v jeho internacionálním lágru: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-osvobozeni-anebo-okupace-jak-zapad-skocil-na-spek-stalinovi-a-pul-evropy-pak-skoncilo-v-jeho-lagru-118615
Volžsko-tatarská legie aneb Porobené národy SSSR v boji proti Sovětům po boku Wehrmachtu: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-volzsko-tatarska-legie-aneb-porobene-narody-sssr-v-boji-proti-sovetum-po-boku-wehrmachtu-129311
Ostrov Svijažsk − Tatarské Solovky, kde se zkřížily cesty Trockého i maršála Tita
Bolgar, centrum Volžského Bulharska aneb Jsme Tataři, či Bulhaři?
=================================================================
O AUTOROVI:
Fero HRABAL-KRONDAK
Reagovat je zbytečné, nemíním házet hrách na zeď a přesvědčovat jednoho hlupáka po druhém o kulatosti země. A propos: Své názory a odpovědi na předpokládané „argumenty“ jsem kromě řady svých knih, rozhovorů a článků dávno vyjádřil např. v blogu POCHOD PODLÝCH "REVOLUCIONÁŘŮ": http://ferohrabal.blogspot.co.id/2017/04/pochod-podlych-revolucionaru.html
Komentáře