Zajatci Severu

Foto: Fero HRABAL-KRONDAK

Vorkuta - umírající město na ruském Dálném severu

Vorkuta symbolizuje krutý osud obyvatel vymírajících ruských měst za polárním kruhem, navzdory tomu i zde panuje morbidní postsovětská nostalgie.

Článek

Stalinský tábor Vorkutlag byl před 60 lety uzavřen, ale chátrající uhelné město, které kolem něj vyrostlo, zůstává pro mnoho jeho obyvatel virtuálním vězením. Drtivou většinu zbývajících obyvatel tvoří zoufalci, kteří zde přežívají nedobrovolně.

Ti, kteří zůstali i po finanční krizi v roce 1998, nemají vesměs finanční prostředky k tomu, aby se odtud mohli odstěhovat. Nemají žádné úspory a jejich zdejší byty jsou neprodejné. Nezbývá jim tak než se rezignovaně podvolit chmurnému osudu.

Počet obyvatel města postupně klesl z 217 000 obyvatel na konci 80. let na dnešních 90 000 lidí. Některé předměstské rajony, satelitní městečka jako Jur-šor, Okťjabrskij, Promyšlennyj či Zapoljarnyj[1] se stala městy duchů. Osud těch zbývajících – jako Severnyj, Sovětskij anebo Vorga-šor – se postupně avšak neúprosně naplňuje.

Kdo mohl, resp. kdo měl příbuzné v jiných regionech anebo si tam našel práci, uprchl odtud již během 90. let, když se zavřelo dalších osm z posledních 13 místních šachet. Část těch, kteří zůstali bez práce, pomohly přesídlit úřady a mnozí důchodci se uchýlili k příbuzným na jihu. Někteří byli přesídleni v rámci programu Světové banky. Jelikož odtud tehdy odešlo za prací především mnoho mladých lidí, místní populace prakticky ze dne na den rapidně zestárla.

„Zatímco starší generace svůj žal nad bídným osudem intenzivně zapíjí, mnoho mladých lidí se uchyluje k drogám. Protože nejsou peníze, spokojují se zdejší narkomani levnými náhražkami heroinu z domácí produkce, vyrobenými z kdejakých chemických sajrajtů, ředidel apod. Tyto náhražky jim doslova rozleptávají mozek, stávají se z nich zombies.“ – říká Dimitrij.

Osudy lidí, kteří zde zůstali žít, vesměs nedobrovolně, jsou různé, ale důvod setrvání je vesměs tentýž. Nemají kam jít.

Krymská Tatarka Anna Krikun, bývalá vězeňkyně GULAGu, žije sama ve svém nuzném bytě na někdejším předměstí Vorkuty, kam ji krutý osud zavál před 70 lety. Tehdy se psal rok 1946 a v rámci Stalinovy pomsty „zrádcovskému národu“ byla deportována do Vorkuty, zatímco zbytek její rodiny skončil v jiných lágrech na Sibiři a v Kazachstánu.

Nyní je jí 90 let a všechna ta léta strávila v této nehostinné pustině, kde deset měsíců v roce mrazy střídají jen mlhy a plískanice a léto je ve znamení mračen komárů.

V roce 1957 byla sice propuštěna z vězení, ale ona ani její matka, která se k ní v Komi připojila, se nedokázaly vrátit domů do krymského Sevastopolu. Jejich tamní dům byl během války zničen, doklady o majetku byly ztraceny a nikdo z jejich nejbližších příbuzných válku, komunistické lágry a vyhnanství nepřežil. Stopy ostatních zmizely v neznámu.

Její osud připomíná osud jejího národa.

Po masovém vraždění krymských Tatarů v letech 1921-1929 (kdy bylo až 50 tisíc Tatarů povražděno a stejný počet jich byl z Krymu vysídlen[2]) poslední pohromou pro původní krymskou populaci byly stalinské deportace nepohodlných a vzpurných národů v závěru II. světové války. V jejich rámci bylo v květnu 1944 deportováno z Krymu do Uzbekistánu, na Ural a na Sibiř 191 000 Tatarů[3]. Na rozdíl od ostatních deportovaných národů krymští Tataři se mohli navíc vrátit do své domoviny až během perestrojky, v r. 1988. Ovšem bez nároku na odškodné či vrácení jejich domů a půdy.

A tehdy už neměla Anna ani přátele v někdejší domovině, ani peníze, aby mohla kamkoliv odejít, a tak zestárla ve Vorkutě. Ve svém malém bytě poslouchá tikot hodin a pozoruje spící zrzavou kočku, žije vzpomínkami.

Dodnes si pamatuje jméno vyšetřovatele, který ji mučil široce používanou technikou spánkové deprivace, dokud se nepřiznala ke „zradě vlasti a propagandě proti Sovětskému svazu“.

Bývalý horník Vladimir Žaruk patří mezi obyvatel Vorkuty, kteří sem kdysi přišli dobrovolně.

V roce 1979 přijel z Ukrajiny jako 18letý nadějný geolog. Byl připraven vydržet zdejší krutou zimu výměnou za nadprůměrnou výplatu „za těžké pracovní podmínky“ a nárok na přednostní důchod na jihu po dosažení padesáti let.

Uplynulo 37 let, je mu pětapadesát a jeho odlet je stále nedohlednu. Sám se nazývá jedním z tisíců „zajatců Dálného severu“.

Jeho kariéra geologa skončila, když v 90. letech upadly plány geologického průzkumu v zapomnění společně se sny o světlých zítřcích. Vladimirovi nezbylo než jít pracovat do uhelného dolu, ale v roce 2005 se zranil a od té doby se s manželkou a dvěma dětmi snaží přežít z důchodu 15 tisíc rublů (cca 5500 Kč / 230€) měsíčně.

V roce 1997 se Vladimir Žaruk, který stále ještě mluví s lehkým ukrajinským přízvukem, přihlásil do federálního programu přesídlení v naději, že přestěhuje svou rodinu zpět na jih. Jenže vyšlo najevo, že už celých posledních 20 let převyšuje počet žadatelů výrazně kapacitu programu a tempo přesídlování je extrémně nízké.

Např. v roce 2011 na přidělení bydlení v oblastech pod polárním kruhem či státní finanční příspěvek na přestěhování (v souladu s federálním zákonem č. 125-FZ a 212-FZ a usnesením vlády RF č. 153 z 21. března 2006 o podpoře občanů usilujících o přestěhování z Dálného severu[4]), čekalo podle dostupných údajů na 2 200 invalidů, 12 800 důchodců a 7 000 občanů v produktivním věku, přičemž v roce 2012 bylo údajně přesídleno pouze 117 důchodců.

K 1. lednu 2016 bylo v republikových seznamech občanů požadujících přesídlení zařazeno 31 224 rodin[5]; z toho představovali: „zdravotně postižení“ – 3 064 rodin, „důchodci“ – 19 416 rodin, „pracující“ – 8 744 rodin. Oficiální „certifikát“ k přesídlení ale v roce 2017 v celé Republice Komi obdrží jen 250 občanů se zdravotním postižením a 100 důchodců.[6] Podle oficiální tiskové služby Republiky Komi bylo pro realizaci programu přesídlení občanů z regionů Dálného severu (kam spadá obrovská oblast od poloostrova Kola po Čukotku) přiděleno z federálního rozpočtu 13,5 miliardy rublů, které dosud umožnilo přesídlení pouhých 5 tisíc rodin.

Podle federálního zákona č. 125, počínaje rokem 2012 se zařazování do seznamů občanů oprávněných získat sociální podporu na nákup bytu v souvislosti s přesídlením z Dálného severu a přilehlých oblastí týká čtyř kategorií osob:

- především občanů uznaných jako osoby se zdravotním postižením skupiny I a II, jakož i osob s vrozeným zdravotním postižením, narozených v regionech Dálného severu a ekvivalentních oblastech anebo mimo vymezené oblasti, pokud v den jejich narození byly bydlištěm jejich matky regiony Dálného severu;

- za druhé důchodců;

za třetí občanů, kteří jsou řádně evidováni jako nezaměstnaní a jsou alespoň jeden rok registrováni u úřadu práce v místě svého bydliště na Dálném severu;

- za čtvrté pak vybraných pracujících občanů.

Při stávajícím tempu vyřizování žádostí bude přesídlení všech žadatelů čekajících ve frontě trvat více než sto let, zvláště když neustále narůstá počet bytů v havarijním stavu v jižních regionech, říká Vladimir, který program přesídlování nazývá „genocidou“ starých lidí. Místní úřady se podle jeho názoru záměrně snaží proces přesídlování brzdit, aby město udržely nad vodou. Aby se úplně nevylidnilo.

Však proto si zmíněný přesídlovací program velmi často berou na paškál místní humoristé a karikaturisté…

Na liknavý postup úřadů a podivné praktiky při vybavování žádostí poukazuje např. i Galina Čuprová, obyvatelka Usť-Cilemky ve svém odvolání, v němž uvádí, že je na pořadníku pro přesídlení od 22. března 1997, přičemž každoročně poskytovala okresní správě potřebný balík dokumentů. V roce 2014 obdržela oznámení o zařazení do pořadníku účastníků federálního programu „Přesídlení občanů Dálného severu“ a napsala žádost o přidělení certifikátu pro rok 2016. Na jaře 2016 však místo odpovědi na její dostala doporučení sepsat žádost o vydání certifikátu pro rok 2018.[7]

„Každoročně je v našem rajonu přidělen jeden až dva certifikáty pro získání bydlení v jižních oblastech země, pro rok 2016 byly přiděleny certifikáty dva. Komu jsou certifikáty přiděleny, je ale přísně střeženým tajemstvím… Kdo a jak kontroluje vyřizování žádostí podle pořadníku?“ stěžuje si na internetu paní Čuprová.[8]

„Moje děti rostou. Nemohu odtud bez úspor či státní finanční podpory odejít a ony také ne. Budou tu nakonec muset přijmout nějakou otrockou práci. Kde? Mohou být jedině otroky v dolech nebo podobně. Bez ohledu na to, co úřady říkají a jakkoli klamou lidi, město umírá. Město skutečně umírá, protože se nestaví žádné nové závody, továrny, šachty nebo studny. Úřady nespěchají s přesídlováním, získávají totiž příjem formou federálních dotací vypočítávaných na hlavu,“ říká Vladimir Žaruk.

Jeho staršímu synovi Vadimovi se odtud podařilo dostat díky přijetí na vysokou školu. Během studií v Moskevské oblasti Vadim Žaruk viděl, jak diametrálně se liší život v Zelenogradu v Moskevské oblasti od života ve špinavé a ledové Vorkutě. Jsou to prý dva různé světy. Nyní se chce přestěhovat do Tveru, kde má přátele. Co ale zbytek rodiny?

Důchodkyně Světlana Zatokovenko, která dříve pracovala jako úřednice v uhelné společnosti, je na seznamu čekatelů na odchod z Vorkuty už 27 let. Když už byla konečně 11. v pořadí na získání bytu v jiném kraji, nikdo z bytového odboru ji nekontaktoval. Když podala stížnost, bylo jí řečeno, že se její doklady ztratily.

„Pocházím z druhé generace GULAGu – z těch, kteří kvůli ekonomickým okolnostem nemohou odejít. Ani první generace vězňů nebyla zbavena práva odtud odejít – odpykat si trest a jít, kam chtějí. Rádi bychom vyrazili kamkoli. Bohužel. Toto je ekonomický gulag. Jsme rukojmí Severu,“ říká Světlana Zatokovenko.

Vezmeme-li v potaz stále více se propadající se úroveň ruské ekonomiky a s tím související, výše zmíněný problém prohlubujícího se deficitu bytového fondu kvůli nárůstu počtu bytů v havarijním stavu v jižních regionech, podstatná část těchto „zajatců Severu“ zde už asi dožije.

Na rozdíl od optimistických proslovů činovníků i oficiální statistiky o stavu bytového fondu ukazují úplně jiný obrázek. Podle nich před 20 lety bylo v Rusku v havarijním stavu 9,5 milionu metrů čtverečních obytné plochy, v roce 2015 se plocha nouzového bydlení zvýšila na 19,6 milionu m2, a v souvislosti s poklesem bytové výstavby v následujících letech se tato plocha pravděpodobně nebude snižovat.[9] Spíše naopak, jak dokládají četné zprávy o zřícených domech v ruských médiích i oficiální statistiky.[10]

=====================================================

Ruiny, chruščovky a dřevěnice však nejsou pouze typickým znakem ruské periferie či Dálného severu, hemží se jimi i centra ruských velkoměst, jako je Omsk, Krasnojarsk či Irkutsk:

Federální program „Zchátralé obydlí“

Z důvodu zoufalého stavu bytového fondu ve většině ruských regionů byl ruskými úřady vyhlášen program „Zchátralé obydlí“ [11], který je zaměřen na přesídlení obyvatel nejvíce zchátralých objektů, resp. hlavně činžovních domů v havarijním stavu.[12]

Podle Federálního státního statistického úřadu v roce 2013 uvedlo 27% ruských rodin, že pociťují stísněné životní podmínky, a mezi rodinami s dětmi do 18 let tuto okolnost uvedlo dokonce 48% rodin. Z celkového počtu rodin, které uvedly stísněné životní podmínky nebo špatný stav bydlení, má jen asi 30% procent šanci zlepšit své životní podmínky.

Ovšem 20 let praxe přesídlování obyvatel zchátralých domů ve všech regionech Ruska ukázalo, že rozpočtové prostředky zdaleka nestačí ani na snížení celkového počtu zchátralých domů. Než se podaří najít v místním rozpočtu prostředky na výstavbu nového bydlení náhradou za jeden dům označen za nebezpečný, stihne zchátrat několik dalších.

Vždyť v samotné Moskvě zbývá podle programu demolice zchátralých činžáků (chruščovek) „Zchátralé bydlení“ strhnout asi 8 000 dalších obytných budov v havarijním stavu (se 40-60% poškozením). Ale v procentuálním vyčíslení to není nic oproti chudým oblastem federace. Podle údajů Rosstatu tomuto žebříčku kraluje Tuva se 17,3% obydlí v havarijním stavu. Dále následují Jakutsko (16,6%), Dagestán (15,7%), Ingušsko (15,5%), Jamalo-něnecký autonomní okruh (9,3%), Magadanská oblast (8,2%) a Chanty-Mansijský AO (7,8%). Top-ten uzavírá Archangelská, Kirovská a Tverská oblast (se 7,1-7,4%). Přičemž ani zmíněné statistiky nemají úplně objektivní vypovídací hodnotu ohledně úrovně bydlení, jednak proto, že uvádějí pouze byty v činžácích, jednak jejich podklady určitě nejsou úplné. I z výše uvedených údajů je zřejmé, že údaje o průměrném podílu bytového fondu v havarijním stavu jsou zavádějící, jelikož průměr pro Centrální federální okruh je 1,5%, pro Rusko činí 2,5%, zatímco procento neobyvatelných a zchátralých bytů na severním Kavkaze je 5,9%. (Mimochodem i tyto údaje znovu potvrzují pravdivost onoho metaforického rčení, že „Moskva a Petrohrad nejsou skutečné Rusko“.)

V rámci podprogramu „Stimulační programy pro rozvoj bytové výstavby ustavujících subjektů Ruské federace“ federálního cílového programu „Bydlení“ na léta 2011-2015 byla v letech 2011-2012 přijata opatření k úhradě nákladů (resp. části nákladů) za účelem zajištění inženýrské infrastruktury k pozemkům určeným k výstavbě bydlení ekonomické třídy, jakož i pro výstavbu (rekonstrukce) zařízení sociální infrastruktury ve 26 entitách RF.

Výsledkem realizace tohoto podprogramu bylo zvýšení ročního objemu nově zprovozněného bytového fondu z 62 milionů m2 v r. 2011 na 76 milionů m2 v roce 2014, přičemž nárůst je relativní s ohledem na prohlubující se chátrání dalších bytů.

K 1. lednu 2016 na státní podporu čekalo cca 300 tisíc rodin, majících nárok na státní podporu k zajištění bydlení, a cca 400 tisícům mladých rodin byl předepsaným způsobem uznán na podporu ke zlepšení podmínek bydlení.

„Rozloha nebezpečného bydlení v Rusku je podle Fondu na pomoc bydlení 10,5 milionu metrů čtverečních, přičemž 5 milionů m3bytové plochy bylo uznáno za nebezpečné jen za poslední čtyři roky,“ prohlásil nedávno Jevgenij Sandler, obchodní ředitel společnosti GK Ingrad.

„Problém chátrajícího bytového fondu a inženýrských sítí zůstává stále nedořešen. Zejména bytový fond je opotřebován ze 60%, sítě vytápění ze 63% procent, vodovodní sítě ze 65%, elektrické sítě z 57%. Podle různých odhadů si modernizace sektoru veřejných služeb vyžádá 1,5 až 9 bilionů rublů, ačkoli sektor bydlení a komunálních služeb ročně vynáší 4,3 bilionu rublů (5,8 procenta ruského HDP)“.[13]

K tomu pouze dodám, že konkrétně v Republice Komi zchátralost komunální infrastruktury znatelně přesahuje federální průměr: opotřebovanost systémů zásobování teplem zde je přes 60%, vodovodního a kanalizačního systému 75% a čistíren odpadních vod až 90%. [14]

Nutno zdůraznit, že nejde jen o regionální problém. Většina potrubí ruské komunální infrastruktury byla položena před 40–60 lety a od té doby nebyly zásadně rekonstruována. Není divu, že od poloviny 90. let počet havárií rapidně stoupá. Podle Rosstatu vyžaduje výměnu 30% systémů centrálního vytápění, 44% vodovodů a 45% kanalizačních sítí v zemi.

V některých krajích a městech je i podle oficiálních údajů potřeba vyměnit téměř všechny inženýrské sítě. Třeba v Kyzylu, hlavním městě Republiky Tuva, je i podle oficiálních odhadů třeba vyměnit 95% vodovodních a 85% kanalizačních sítí. V Birobidžanu, hlavním městě Židovské autonomní oblasti, je v havarijním stavu 85% vodovodních sítí a 87% kanalizace. V čukotské metropoli Anadyru na v dezolátním stavu 88% topných sítí, v Petrozavodsku v Karélii – 86% atd. Za těmito čísly se skrývají zoufalí lidé, kteří v až 30-stupňových mrazech pravidelně zůstávají bez topení nebo vody.

Během zasedání meziregionálního fóra hnutí „Všeruská lidová fronta“ (ONF) v lednu 2016 dokonce za účasti Vladimira Putina i zástupce občanského sdružení „Opora Ruska“ Michail N. Popov prohlásil: „Problémem je kvalita komunální infrastruktury. V průměru představuje její opotřebení v Rusku asi 70% a v některých regionech našich okresů dosahuje 90%. Program modernizace infrastruktury nefunguje, resp. nefunguje správně.“[15]

Pro představu: K tomu, aby bylo možné zastavit další chátrání sítí, muselo by se měnit alespoň 5% potrubí ročně. Realita je však taková, že např. v roce 2015 bylo vyměněno jen 2% potrubí topných sítí, 1,1% vodovodních řadů a 0,4% kanalizačních potrubí a sběračů.

Nedostatečná úroveň kvality bydlení a jeho nízká dostupnost pro občany tak nadále zůstává jedním z hlavních socioekonomických problémů Ruské federace, přičemž s dalším nárůstem ruských výdajů na zbrojení se bude tento problém jenom zvětšovat. [16]O zoufalé dopravní infrastruktuře a stavu životního prostředí ani nemluvě.

Není divu, vždyť je zřejmé, že hlavní část omezených zdrojů i kapacit vědecko-výzkumné sféry pohlcuje – zvláště po anexi Krymu a roztržce se Západem – výlučně vojensko-průmyslový komplex.

Takže zatím co se Putin a Šojgu ohání novými raketami, bombami, tanky a ponorkami, sibiřským gruntovkám kralují čínské náklaďáky, japonské off-roady a korejské autobusy, a na kolymských a jakutských zlatých polích dosluhují plovoucí vodní bagry (dragy) pamatující vznik RVHP.

Namísto relevantní podpory bytové výstavby, likvidace chruščovek, dřevěnic a latrín a vybudování kanalizace a vyasfaltování ulic aspoň v městech nad 50 000 obyvatel nebo metra v milionových metropolích investuje militaristický putinský režim do stavby nových vojenských základen.

Centrum západosibiřské milionové metropole - OMSKU / „Nové“ Rusko

(pro šťouraly relativizující uvedené informace a přirovnávající tyto scenérii k situaci na našich vesnicích a zapadlých osadách)

A zatímco ruské válečné loďstvo se pyšní novými jadernými ponorkami třídy Borej, civilní flotila tak připomíná z větší části sbírku technického muzea. Mnohé nákladní i pasažérské lodi (s výrobními štítky Made in DDR či Czechoslovakia) pochází totiž ještě z rostockých, gdaňských či komárenských socialistických loděnic.

Konkrétně infrastruktura ruských rybářských přístavů, pocházející vesměs z 50. a 60. let 20. století, je nejen zastaralá, opotřebovaná a nebezpečná, ale na kraji své životnosti,[17] jak jsem se mohl sám osobně nejednou přesvědčit.

Není divu, že se řadový občan − kodrcající se v obstarožních korejských autobusech, vysloužilých československých tramvajích z Husákovy éry, sovětských železničních vagonech či rezatých trolejbusech, v lepším případě ve voze Niva-Chevrolet anebo Volze s americkým motorem − nadýmá pýchou nad nejmodernějšími ukázkami vojenské techniky, jako je nový ruský tank T-14 Armata či raketový systém S-400, nemá-li po ruce jediný výdobytek ruské vědy a techniky, jímž by se mohl pyšnit., resp. nad krymským mostem.

O počítačovém software, samotných počítačích a další elektronice domácí provenience ani nemluvě.

A když tedy ruský občan nevidí žádnou světlou perspektivu, tak nad lahví samohonky nostalgicky blouzní o slavné sovětské minulosti.

Škoda, že se aspoň někteří rusofilové nad mými poznatky nezamyslí a aspoň si nepoklikají ve StreeView/GoogleMaps, aby viděli na vlastní oči mnou popisovanou realitu!

V případě měst jako Vorkuta, Norilsk, Dudinka, Igarka, Labytnangi, Svetskaya Gavaň nebo Jagodnoe můžete kliknout prakticky kamkoliv; ale za pozornost stojí i mnohé ruské metropole! V OMSKU stačí nahlédnout do zadních traktů / vnitrobloků na Prospektu Karla Marksa (což není žádné předměstí), a co třeba Tarská ulice, vybíhající z absolutního centra - od omské katedrály? (viz 65 Ulitsa Tarskaya, 90 Ulitsa Tarskaya, 93 Ulitsa Tarskaya, 95 Ulitsa Tarskaya, 107 Ulitsa Tarskaya, 110 Ulitsa Tarskaya) a všechny okolní příčné ulice vlevo i vpravo (116 Ulitsa Severnaya 9-Ya, 16-Ya Severnaya; Ulitsa Severnaya 9-Ya, 87 Ulitsa 6Ya Severnaya, 110 Ulitsa 6Ya Severnaya, 43 Ulitsa 7-Ya Severnaya, 4 Ulitsa Severnaya 9-Ya), Ulitsa 30 Let Vlksm, 3 Ulitsa Dolgireva, … . anebo 54 Karla Marksa Prospekt, 67 Karla Marksa Prospekt, 19 Ulitsa Yermaka, 143 Ulitsa Kuybysheva, 6-Ya Cheredovaya Ulitsa, .. 53 Ulitsa Uchebnaya, 37 Ulitsa Pranova… .nebo např. Ulitsa 5 Liniya, Ulitsa 4 Liniya, Ulitsa Tarskaya, 94 Ulitsa 8 Liniya, 4 Ulitsa, Ulitsa Vavilova, 75 Ulitsa Kemerovskaya, 86 Ulitsa Kemerovskaya, 112 Ulitsa Bogdana Khmel'nitskogo, 124 Ulitsa Ordzhonikidze, Ulitsa 5 Armii, 84 Ulitsa Ordzhonikidze atd.. (všechno ulice pár kroků od centra metropole). Např. KRASNOJARSK - viz třeba ulice: 2-Ya Smolenskaya Ulitsa, Korotkiy Pereulok, Ulitsa Ostrovskogo, Armeyskaya Ulitsa, 3-Ya Smolenskaya Ulitsa, Polyarnaya Ulitsa, 10 Ulitsa Oborony, 3rd Lineynaya St, 7-Ya Prodol'naya Ulitsa Ulitsa Bykovskogo, Ulitsa Krasnodarskaya, Ulitsa Dostoyevskogo, Ulitsa Samodeyatel'nosti; NOVOSIBIRSK - např. ul. Burdenko, Proyektnaja, Izyskateley; k tomu je třeba poznamenat, že i pod barevnou fasádou z lamelových panelů většiny domků se skrývají staré barabizny.

A propos: Pokud se někomu zdají má líčení ruské reality v mých cestopisech, článcích a rozhovorech „přitažená za vlasy“, než zase nevěřící Tomášové (potažmo dezoláti) začnou fedrovat na internet obráky moskevských mrakodrapů a hypermaerketů a další várku bajek na téma „V Americe je to ještě horší“, "Vesničané v rumunských Karpatech mají také latríny" anebo „Na Kysuciach tiež nemajú v niektorých dedinách kanalizáciu a asfaltové chodníky“, resp. hloupoučké kulhající alegorie typu Chánova, Luníku 9 nebo narkomanských slumů v Bronxu a Detroitu - DOPORUČUJI zajít si třeba na Youtube (když už nevěří mým reportážím) a tam kliknout na link

https://www.youtube.com/results?search_query=%D0%B2%D0%B5%D1%82%D1%85%D0%BE%D0%B5+%D0%B6%D0%B8%D0%BB%D1%8C%C3%AB

anebo prostě zadat (vložit do vyhledavače myší) v Youtube klíčové slovo „Ветхое жильё“

.... a vyskočí jim stovky originálních ruských dokumentů o „skvělém životě“ východního Mordoru, který by chtěli vnutit celé Evropě 🙁 a soudnému člověku je hned jasné, že nedokážou nikdy napravit následky svého bombardování východní Ukrajiny a rekonstruovat ruiny „osvobozeného“ Donbasu , když se jim v Rusku rozpadají statisíce baráků a sami mnohdy žijí doma na úrovni našich vyloučených komunit 🙁

Viz

https://www.forum24.cz/tisice-mrtvych-praskajici-zdi-a-terminal-pro-zlodeje-rusove-stavi-v-mariupolu-rozjasany-hrbitov

…. životní úroveň Ruska je zrcadlovým odrazem ruské mentality! Stačí vzít v potaz, že americká, kanadská, australská či jihoafrická divočina začala být kolonizována o dobrých 200 let později než Sibiř a hle jaký rozdíl momentálně mezi nimi. Ten rozdíl lze vidět „mikroprizmatem“ jakým je trasa z Murmansku na Nordkapp, kde - ve stejných přírodních podmínkách! - probíhá zároveň i hranice mezi 19. a 21. stoletím, na pouhých 15 km mezi poslední ruskou a první norskou vesnicí! A báchorky o „rozlehlosti území RF“ a „dopadu důsledků WWII“ jsou platnou mincí jenom pro důvěřivé neználky.

Morbidní nostalgie za sovětskou érou

Stejně jako na Kolymě, i zdejší specifikou je, že dodnes zde žijí bok po boku potomci někdejších vězňů a jejich vrahů, resp. čekistů a dozorců GULAGu. Ti druzí vesměs na sovětské období vzpomínají nostalgicky a svůj dnešní osud, živoření v troskách chruščovek, připisují na vrub kapitalismu a západním imperialistům, kteří se údajně zasloužili o pád skvělého komunistického režimu. Není divu, že navzdory temné historii regionu zde existuje silná nostalgie po sovětských časech a komunistická strana tu má mnoho příznivců, když nemalou část zdejší populace tvoří potomci někdejších bachařů, čekistů a aparátčíků.

Však v roce 2011 byl vítězem voleb starosty vyhlášen komunista Leonid Gorbačov (i když po „přepočítání hlasů“ zvítězil o jeden hlas kandidát Jednotného Ruska), a místopředseda vorkutské městské rady horník Konstantin Rimenov se veřejně pyšní tím, že má v kuchyni vylepený Stalinův portrét.

Pochopitelně.

Vždyť v aparátu NKVD a GULAGu udělaly takřka hvězdnou kariéru tisíce někdejších kriminálníků a pologramotných lumpenproletářů, z nichž se ovšem nemalá část nedožila penzijního věku, jelikož ve stalinském systému fungoval mechanismus „obměny kádrů“. Ten spočíval v tom, že průběžně vždy nová garnitura věrchuškypovraždila či poslala do lochu tu předchozí, aby po čase zase sama padla za oběť svým následovníkům při další čistce. Tímto způsobem režim nejen motivoval všechny kádry k naprosté poslušnosti v zájmu vlastní sebezáchovy, ale zároveň eliminoval potenciální svědky svých zločinů.

Paradoxně se tak mnozí bývalí pracovníci represivních orgánů, čekisté, vězeňští dozorci a aparátčíci, kteří se sami následně ocitli v roli vězňů nebo skončili na popravišti, ocitli po Stalinově smrti formálně v roli obětí stalinských represí.[18]

Absurdní ovšem je, že na sovětské časy nezřídka nostalgicky vzpomínají i samotné oběti komunistického režimu a jejich potomci. Je to absurdní, ale i nejeden z bývalých vězňů GULAGu se po propuštění vrátil do lůna komunistické strany, která byla za Stalina i po Stalinovi zločineckou organizací, odpovědnou za jejich osud.

Mimochodem, před časem mi – na základě hlasů rozhořčených čtenářů – redakce jistého časopisu dodatečně zcenzurovala název mého rozhovoru na toto téma, jenž zněl „Ruský národ, to jsou de facto potomci vrahů a jejich obětí“. Zdál se jim urážlivý či rusofobní.

Nikdo se nezamyslel nad skutečností, že de facto nejde ani o přílišnou nadsázku, metaforu, natožpak zlomyslnou mystifikaci.

Přesný celkový počet obětí bolševického teroru a stalinských represí se sice nikdy nepodaří zjistit díky neúplnosti a chaosu v evidenci, průběžnému ničení archivů a stoletému falšování veškerých statistik. I minimální odhady jsou však děsivé.

Jak bylo uvedeno již v kapitole o GULAGu, počet vězňů, kteří prošli komunistickými věznicemi a tábory GULAGu, se odhaduje na 20 milionů, z nichž nejméně 11 mil. tvořily oběti perzekucí z politických důvodů, přičemž však za oběti zvůle lze považovat i většinu ostatních vězňů, odsouzených k otrocké dřině v surových podmínkách i za různé banální kriminální přestupky (včetně třeba drobných krádeží v době hladu). K tomu můžeme připočíst 5,8 milionu příslušníků národnostních menšin a tzv. třídních nepřátel, násilně deportovaných ze svých domovů do vyhnanství[19]. Celkový počet obětí komunistického teroru, násilné kolektivizace a hladomorů[20] v SSSR v důsledku neschopnosti či za přispění komunistického režimu v letech 1920-1953 odhadují odborníci na zhruba 28 milionů osob.[21]

Vezmeme-li do úvahy, že smrtí či uvězněním každého člověka byly bezprostředně postiženy ⎼ existenčně či citově ⎼ minimálně 2-3 jeho blízké osoby (partner, rodiče, děti, sourozenci), dostáváme se k číslu 60-90 milionů dalších lidí, přičemž počet obyvatel SSSR v r. 1939 činil 190 000 a v r. 1953 byl zhruba 177 000.

A to už vůbec nelze spočítat ty další miliony lidí nepřímo postižených ztrátou obživy či zaměstnání anebo možnosti studovat v důsledku komunistické politiky a ideologie třídní nenávisti. K persekuci či kádrovému škraloupu mnohdy stačilo být vzdáleným příbuzným, přítelem nebo kolegou „nepřítele lidu“ či emigranta.

Tímto prizmatem pak již nevyznívá premisa, že nejméně polovina dnešních Rusů jsou potomci obětí stalinismu, resp. komunistického režimu, a ten zbytek představují z velké části potomci čekistů a dalších spoluviníků teroru, vůbec jako hyperbola či metafora.

Vždyť v pozadí GULAGu a celého zrůdného makabrózního systému přeci nestál pouze krvežíznivý sadistický maniak Stalin a jeho nohsledi (Ježov, Jagoda, Berija, Abakumov a spol.). Byly to i statisíce stranických funkcionářů, čekistů, vězeňských dozorců, udavačů a poskoků s komunistickými legitimacemi, kteří tohoto krvelačného molocha udržovali při životě, krmili ho lidskými oběťmi ve jménu zrůdné komunistické ideologie (i svého prospěchu), jejichž potomci dnes nezřídka obývají byty zavražděných a nosí jejich rodinné šperky.

Bolševikům se podařilo vybudovat největší říši v novodobé historii jen díky tomu, že průběžně vyvražďovali všechny skutečné i potenciální či zdánlivé nepřátele státu, jakož i elity podmaněných národů, zároveň pak dokázali zkorumpovat lůzu tím, že jí poskytli faktickou beztrestnost výměnou za loajalitu a nejhorší lidské vlastnosti povýšili na piedestal.

Kombinací krutosti a zničení veškerých buržoazních morálních zásad i společenských struktur se jim podařilo dosáhnout větší moci a zkázy než samotným Čingischánovým hordám, jelikož ani Mongolové nezasahovali do vlastnických, společenských a náboženských struktur podmaněných národů, pokud jejich poddaní na okuppvaných územích odváděli předepsaný tribut a nestavěli se na odpor.

I z výše uvedených faktů je asi každému zřejmé, jaký propastný rozdíl je mezi naší a ruskou mentalitou. Stejný, jako mezi typickou českou sebeironií a humorem a typickým ruským patosem. Na tomto místě musím zdůraznit, že ony politologické analýzy přisuzující charakter či mentalitu ruského člověka jen dlouhotrvajícímu působení bolševické ideologie a propagandy, jsou do značné míry zcestné. Vezmeme-li v potaz skutečnost, že i podstatná část Rusů žijících dlouhodobě v zahraničí, resp. majících neomezený přístup k informacím, uvažuje stejným způsobem, jako ti, kteří nikdy neopustili vlast, je asi zřejmé, že za mentálním nastavením Rusů, jejich nekompatibilitou s evropským myšlením, není pouze ona indoktrinace, nýbrž že jde také, resp. především, o záležitost genetiky. Po desetiletích systematické eliminace většiny hodnotných jedinců prostě vznikl degenerovaný, patologický genetický materiál, na němž není vesměs co zušlechťovat. [22]

Ostatně i u nás máme dost příkladů tuzemských mankurtů. Za všechny si můžeme uvést jeden naprosto zářný, jímž je bývalý komunistický prokurátor Karel Vaš, který prožil dva roky právě v lágru GULAGu ve Vorkutě, aby se poté stal hlásnou troubou komunistického režimu a posílal do lágrů a na šibenici jeho odpůrce.[23]

Anebo Gustáv Husák, kterého ani 9 let strávených v komunistických kriminálech (a vědomí jak dopadli jeho soudruzi ze „Slánského spikleneckého centra“) nevyléčilo z jeho víry v marx-leninský satanismus a vítězství komunismu.[24]

Významnou roli v nostalgickém vztahu Rusů k sovětské minulosti však hraje vrozené či zažité imperialistické uvažování. Jak prohlásil nositel Nobelovy ceny, polský básník Czesław Miłosz: „V ruské literatuře existuje určité tabu, a tím tabu je impérium“.

Paradoxem je, že zatímco třeba Američané v historii většinou inklinovali k izolacionismu[27], Rusové jsou bytostně posedlí imperialistickou ideou, ačkoliv Američanům nadávají do imperialistů, přestože ti – na rozdíl od Rusů – během posledních 100 let neanektovali ani píď cizího území.

------------------------------------------------

[1] Počet obyvatel tohoto satelitu města Vorkuty, ležícího u šachty Zapoljarnaja, dosahoval před rozpadem SSSR téměř 10 tisíc, v současné době žije v obci podle oficiálních údajů asi 400 lidí.

[2] Desetitisíce dalších tehdy uprchly do Turecka a Rumunska.

[3] Kromě nich však i 15 000 krymských Řeků, 9 600 zdejších Arménů a 12 000 Bulharů.

[4] № 125-ФЗ „О жилищных субсидиях гражданам, выезжающим из районов Крайнего Севера и приравненных к ним местностей“.

[5] Obyvatel Vorkuty je dnes podle oficiálních údajů registrováno k přesídlení mimo Dálný sever více než 18 tisíc. Jen v roce 2016 podalo žádost asi 4 400 obyvatel Vorkuty.

[6] Viz https://komiinform.ru/news/144981

[7] Občané, kteří jsou účastníky podprogramu, mají právo podat přihlášku na plánovaný rok vždy od 1. ledna do 1. července.

[8] http://arch.rkomi.ru/page/5485/

[9] Údaje Rosstatu za rok 2018 uvádějí, že se plocha nouzového (nevyhovujícího / havarijního) bydlení v Ruské federaci zvýšila na 25,5 milionu m2. Podrobnosti viz například na webu https://www.rbc.ru/society/08/06/2017/593945fd9a7947546fe97350

[10] Viz např. https://ria.ru/20150711/1125948837.html

[11] Rusky: „Ветхое жильë“ („Vetchoje žiljo“). Podrobnosti o tomto programu viz například web http://propertyhelp.ru/kvartira/kommunalnye-uslugi/rasseleniye-vetxogo-i-avarijnogo-zhilya.html

[12] Nařízení vlády Ruské federace ze dne 17. prosince 2010 №1050 „O provádění některých opatření státního programu Ruské federace „Poskytování dostupného a pohodlného bydlení a služeb občanům Ruské federace“. Více viz např. https://base.garant.ru/12182235/

[13] Aleksej Lossan: „Jak vyřešit hlavní problém trhu s bydlením a komunálními službami. Komunální reforma potřebuje finanční prostředky, které neexistují.“ - Rossijskaja Gazeta (Российская газета - Спецвыпуск: Инвестиции №40/7206).

[14] Viz КомиОнлайн (KomiOnline) z 12. února 2015.

[15] Заседание межрегионального форума ОНФ. Выступления и стенограммы. Новости, 25. ledna 2016.

[16] V roce 2021 předseda dozorčí rady Fondu pro podporu reformy bydlení a komunálních služeb Sergej Stěpašin prohlásil, že komunální infrastruktura v Rusku je opotřebovaná z 60-70 procent.

[17] Zdroj: „О развитии рыбохозяйственного комплекса Российской Федерации“ (O vývoji rybářského komplexu Ruské federace). Рабочая группа Президиума государственного совета, Москва 2015.

[18] Jako třeba maršál Tuchačevskij, Lavrentij Berija a plejáda dalších Stalinových nohsledů, anebo u nás Rudolf Slánský nebo Bedřich Reicin.

[19] Jen v letech 1941-48 bylo násilně přemístěno v rámci SSSR, především na Sibiř a do Střední Asie, okolo 3,5 milionů obyvatel jiných regionů. Někteří historikové odhadují, že v letech 1920-1954 muselo opustit své domovy z rozkazu sovětského vedení zhruba 20 milionů lidí (přičemž až 1,5 milionu lidí při těchto vynucených transportech zahynulo). Do tohoto čísla zahrnují vedle obětí represivních deportací i účastníky nucených evakuací.

[20] Sovětský svaz postihly ve 20. století tři velké hladomory: v letech 1921-22, 1932-34 a 1946-47, které nepřežilo až 20 milionů lidí.

[21] Zde záleží nejen na využitých zdrojích, ale i na metodice. Např. autoři našich Dějin Ruska (NLN, Praha 1999) odhadují, že „v letech 1930-1953 bylo čistkami postiženo celkem 28 milionů lidí“. Podle oficiálních údajů NKVD bylo jen v letech 1937-38 zatčeno 1 548 367 osob, z nichž 681 692 bylo zastřeleno (třeba v samotném Leningradu bylo popraveno více než 40 tisíc lidí).

[22] Druhou – a podle mě pravděpodobnější – možností je, že typická ruská mentalita není pouhým produktem dlouhotrvající vlády lumpenproletariátu, nýbrž že naopak diktatura lůzy byla nastolena právě v Rusku díky ruské mankurtovské mentalitě zděděné geneticky po odlišné linii druhu homo. Ve fázi formování ruského etnika po oddělení západních a jižních Slovanů od praslovanského společenství (po 5. století n.l.) pronikla totiž v rámci altajského importu do jeho genomu (mimo jistých prvků tamního tunguzsko-mandžuského genofondu) hlavně sekvence archaického genomu východoasijského druhu Homo longi, který se na Altaj dostal zřejmě prostřednictvím denisovanů, což zásadně ovlivnilo či zapříčinilo zásadní mentální odlišnost ruského etnika oproti mentalitě většiny evropských národů. Proto jsou také populární teorie našich „antibruselských“ slavjanofilů o všeslovanské vzájemnosti navzdory příbuznosti východoevropských jazyků pouhou chimérou.

[23] Po válce pak organizoval deportace stovek občanů ČSR i uprchlíků z východu do koncentračních táborů NKVD. Po komunistickém puči v únoru 1948 jako prokurátor a soudce ve vykonstruovaných procesech navrhl nebo vynesl desítky trestů smrti. Podílel se i na justiční vraždě generála Heliodora Píky.

[24] Však slovenského disidenta Čarnogurského rovněž nevyléčily komunistické represe od jeho vrozené náklonnosti k totalitním ideologiím a nezabránily tomu, aby byl 30 let po Sametu hlásnou troubou ruské páté kolony složené značnou měrou právě ze stalinistů.

[25] «Наследники Сталина» (Правда, 21. 10. 1962).

[26] Karel Šiktanc: Dílo - 7. Karolinum 2006.

[27] Však samotný president Roosevelt se musel tvrdě utkat s izolacionistickými kruhy (representovanými např. organizací America First), když zaujal po japonském vpádu do Číny a přepadení Polska nacisty tvrdší postoj vůči Japonsku, Německu a Itálii a poté dokonce i při podpisu smlouvy Lend-Lease se Sověty.

=========================================

Výňatek z mé připravované knihy PŘES ČUKOTKU NA FIDŽI A ZPĚT - 2.díl

– viz obsah: http://www.cadpress.sk/_obsah_fidzi2jamal.docx

=========================================

F.R. HRABAL-KRONDAK,

fero@cadpress.sk

PR / CV: http://www.cadpress.sk/frhk_media.htm

Prohledat tento blog

ferohrabal

Zajatci Severu - trudný život obyvatel ruské Arktidy

Článek

Zajatci Severu

=====================================================

Ruiny, chruščovky a dřevěnice však nejsou pouze typickým znakem ruské periferie či Dálného severu, hemží se jimi i centra ruských velkoměst, jako je Omsk, Krasnojarsk či Irkutsk:

Federální program „Zchátralé obydlí“

Centrum západosibiřské milionové metropole - OMSKU / „Nové“ Rusko

(pro šťouraly relativizující uvedené informace a přirovnávající tyto scenérii k situaci na našich vesnicích a zapadlých osadách)

anebo prostě zadat (vložit do vyhledavače myší) v Youtube klíčové slovo „Ветхое жильё“

Viz

Morbidní nostalgie za sovětskou érou

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Cestovní zápisky z Ruska aneb Rusko je jiná planeta!

Ruský sen - který bych přál prožít všem našim kremlobotům

Rusko na cestě k fašismu

Seznam článků