Tajemná Balkárie - vesnice dlouhověkých lidí a Město mrtvých

Reportáž ze severokavkazského Balkarska pojednávající o vesnici známé dlouhověkostí obyvatel a nedaleké starověké nekropoli. Výňatek z 3. dílu mé knihy Cesta na konec světa a zpět.

Článek

Elťjubju, vesnice obestřená tajemstvím

V podvečer, poté, co jsme se rozloučili s místními přáteli, vydáváme se z Bezengi po strmé horské cestě klikatící se severozápadním směrem podél říčky Kyšlyk-su, s níž se loučíme až poblíž průsmyku Chaznicevk, ve výšce kolem 2500 m, kde bystřina pramení.

Po zdolání průsmyku se cesta stačí k západu. Zhruba po kilometru nás čeká brod přes řeku Kardan, jejíž tok cesta víceméně kopíruje až do Elťjubju, vesnice v horní části Čegemského údolí.

Tam dorazíme zároveň se soumrakem.

Ubytování není třeba řešit. Jsme hosty Chadisova starého přítele Batyra, místního učitele a amatérského historika a etnografa.

Našim hlavním cílem při návštěvě Čegemského údolí je pochopitelně nedaleké Město mrtvých, ale tajemstvím je obestřena i samotná vesnice Elťjubju (El-Ťjubju), o níž koluje široká škála mýtů, legend a pověstí.

Řada návštěvníků tvrdí, že během návštěvy Elťjubju jim začaly hodinky buď výrazně zaostávat, nebo se dokonce úplně zastavily. V rozporu s fyzikálními zákony minerální voda vystavená zde přes noc mrazu prý nezmrzne, dokud lahví nezatřesete. Mléko a maso tady zůstávají i v letních vedrech dlouho čerstvé. Zdejší kamenné domy, zvané saklja, není údajně třeba vůbec opravovat, ačkoliv byly postavený před několika staletími.

Na rozdíl od výše uvedených skutečností, zcela prokazatelným faktem je, že se zdejší populace vyznačuje dlouhověkostí. Více než sta let se v obci dožívá třetina obyvatel. Zrovna tak nejsou v Elťjubju nijak neobvyklé případy, kdy se ženy stanou matkami ve věku 50 let.

Živoucím důkazem je třeba Zuchra Mirzojeva. Nikdo by jí nehádal jejích 105 let. Přitom má za sebou tvrdý život, včetně deportace a patnácti let prožitých v kazašské stepi. Od 13 let pracovala jako dojička, vychovala čtyři děti. Poslední z nich, nejmladšího syna, porodila ve věku 69 let.

Říká: „Nejsou v tom žádná kouzla. Jím chleba, jím sýr, piju vodu. Jako dítě jsem pětkrát onemocněla, ale v životě jsem si nevzala pilulku. Jestli se něčeho bojím, tak jen toho, že budu ještě dlouho žít.“

Po smrti jejího manžela Chamzata, jenž zemřel ve věku 116 let, ji už prý nic netěší. Jen zřídka zajde k sousedům. Jedinou její radostí jsou prý její pravnoučata.

Vynikajícím zdravím a plodností se ovšem vyznačují i jehňata a jaci pocházející z Elťjubju. Díky těmto okolnostem se tento aul těší pověsti jakési zázračné energetické zóny, „vesnice věčného mládí“.

Celé okolí vesnice Elťjubju je parapsychology považované za tzv. „místo síly“, tj. vortex neboli zónu vyznačující se výskytem fyzikálních anomálií. Trvalých, jako je třeba vyzařování zemského plazmatu (elektromagnetického záření), či přechodných / sporadických, jako jsou plasmoidy (kulové blesky, magnetické bubliny či sluneční vítr).

Na těchto místech dochází k anomáliím elektromagnetickým, gravitačním, časovým, prostorovým (např. k zakřivení dráhy světla), jakož i k působení energetických (resp. energoinformačních) polí, nebo i k dalším fyzikálním a parafyzikálním anomáliím skrze působení neznámé síly.[1]

I zde často se vyskytují kruhy v obilí, ve kterých umírá veškerá vegetace, občas si lidé v noci všimnou tajemné záře a dalších nevysvětlitelných jevů …

Jak říká Batyr, badatelé vidí vysvětlení příčiny tak neobvyklých jevů ve skutečnosti, že vesnice, těsně obklopená skalami, se nachází v pomyslné základně pyramidy, jejímž vrcholem jsou horské štíty. I podle vědců z Ústavu zemského magnetismu představuje tento prostor přirozené pyramidy jakýsi generátor magnetických vln, které působí pozitivně na fyziologické procesy.

Mimochodem uvedená skalní úbočí jsou orientována téměř striktně podle světových stran, jedno z nich směřuje přesně k Polárce.

Z výše uvedených důvodů se právě Čegemská soutěska, resp. celá oblast masivu vulkanického původu Kumťjubju (Kum-Ťjubju), od 80. let 20. století, kdy zde byly pozorovány tajemné noční záře, známá též jako anomální zóna „Alfa“, stala objektem výzkumu armavirské pobočky Ruské geografické společnosti.

Kdy se tu vesnice Elťjubju objevila, dnes už nikdo neví. V doslovném překladu „Elťjubju“ znamená „prazáklad-vesnice“. Název napovídá, že byla založena na místě nějakého ještě staršího osídlení, resp. že v době příchodu předků zdejších obyvatel byly zde již zříceniny jakýchsi starověkých budov.

Faktem je, že v okolních horách byly nalezeny pozůstatky řeckých křesťanských jeskynních chrámů, v nichž např. kizljarský šlechtic Alexej Tuzov, v r. 1743 „viděl 8 starodávných knih uložených v truhlách, psaných na pergamenu, v řečtině. Jednou z nich bylo evangeliem z 15. století.“ S jejich pozůstatky se měl později možnost obeznámit i německý orientalista Julius von Klaproth během své návštěvy Kavkazu v letech 1807-1808.

Asi kilometr od vesnice se nachází jeskyně Kalaťjubju (Kala-Ťjubju), která byla prokazatelně obývaná lidmi již před 13-15 tisíci lety. Nedaleko uvedené jeskyně se nachází pozůstatky starobylé osady Lygyt, s unikátním dřevěným podzemním vodovodem, jejíž historie sahá až do 8.-10. století.

--------------------------------------

[1] Více viz třeba kniha Tajemství prasíly / O dračích žilách a planetární síti životní energie. CAD Press 2008

--------------------------------------

Město mrtvých

Legendární Město mrtvých se nachází na úbočí masivu Kumťjubju (Kum-Ťjubju; balk. "Písečný kopec“), vysokého kolem 3500 m.

Středověké nekropole neboli „města mrtvých“ jsou fenoménem charakteristickým pro celý severní Kavkaz. Stejně jako Dargavs v Severní Osetii, i Věrchněčegemskoje pohřebiště u Elťjubju je jakousi kamennou kronikou zdejšího osídlení.

Proto zdejší Město mrtvých[1], největší dochovaná nekropole na území Kabardsko-balkarské republiky, již dlouho přitahuje pozornost vědců.

Ale i ezoteriků, neboť jde o místo obklopené tajemstvím. Tak, jako ostatně celé okolí vesnice Elťjubju, považované parapsychology za tzv. „místo síly“, anomální zónu „Alfa“ (viz výše).

Zachovaly se zde „domy mrtvých“ neboli „kešene“ z raného středověku a pozdější muslimská mauzolea z období islámské kolonizace.

Na první pohled lze rozeznat dva odlišné typy „kešene“. Jehlanovité křesťanské hrobky (se čtyřúhelníkovou základnou) z 11. století se na první pohled liší od konických hrobek islámských (tvaru osmibokého kuželu) ze 17. století.

Starověké „kešene“ se nazývají „křesťanské“, ačkoli nepochybně představují výsledek postupného vrstvení široké škály kulturních vlivů.

Podobné čtyřboké domy mrtvých se sedlovými střechami a malým okénkem na přední fasádě se nacházejí v sousedním Čerekském údolí i v horách Čečenska, Ingušska a Osetie, a dokonce i na horním toku řeky Kubáň (jmenovitě poblíž karačajské vesnice Kart-Džurt).

Existuje názor, že zvyk pohřbívat mrtvé v takovýchto „domech mrtvých“ je jedním z pozůstatků zoroastrismu, který byl kdysi mezi obyvateli regionu rozšířen.

Podle zoroastrijské tradice se mrtvé tělo považuje za nečisté a není možné ho uložit do země, aby ji neposkvrnilo. Kremace byla také vyloučena, protože oheň je také posvátný, a nelze jej znečistit.

Proto bylo nezbytné mrtvé tělo od země izolovat pomocí speciálních zařízení. V Persii (ale i ve Střední Asii) to byly „věže mlčení“, kde tělo stalo potravou divokých ptáků, a na Kavkaze suché jeskyně či lešení, pohřby v ossariích (speciálních schránkách k uložení kostí) a „domy mrtvých“. Ačkoliv byl zoroastrismus s nástupem středověku vytlačen křesťanstvím, s poklesem vlivu Byzance pohanství s obnovenou silou ožilo a zoroastriánské tradice se tu částečně udržely ještě po dlouhou dobu.

Z velikosti areálu a množství pozůstatků hrobek lze usuzovat, že původně se jich zde nacházely snad stovky.

Takto popisuje město mrtvých L. I. Lavrov v zápiscích ze své cestě po Balkárii v roce 1936:

„Podrobnější obhlídka umožňuje rozlišit sedm typů hrobů v něm: 1) hliněné mohyly lemované po okrajích kameny; 2) kamenný násyp; 3) kamenná schránka z hladce lícujících kamenů zakrývající kamennou mohylu; 4) kamenný tmelený „box“ se strmou sedlovou střechou; vnitřek schránky je vyplněn kameny, tento hrob se liší od předchozího jen tím, že je lépe chráněn před zničením; 5) hrob se stejnou schránkou jako předchozí, lišící se od ní tím, že za prvé je uvnitř prázdný a za druhé má na východní straně malé čtvercové okénko, to znamená, že se jedná o malou kryptu; 6) velká čtyřboká krypta (kešene) s vysokou sedlovou střechou a oknem na východní straně; 7) velká osmiboká krypta s jehlancovou (též osmibokou) vysokou střechou, přecházející nahoře v kužel…“

O dvacet let později zde Timur Šachanov našel už jen osm zachovalých krypt a mnoho dalších ve zchátralém stavu. Na jejich stavu se zřejmě podepsala jednak skutečnost, že během 13letého vyhnanství obyvatel o hrobky nikdo nepečoval, jednak byla nekropole také opakovaně cílem vandalů v uniformách Rudé armády. Bůhví, co zde zůstane za pár let.

Navzdory dlouhodobému archeologickému výzkumu této lokality dodnes nedospěli vědci ke shodě ohledně historie zdejšího osídlení ani kulturní příslušnosti jednotlivých vrstev, fází osídlení.

Obecně se shodují pouze v tom, že typ zdejších dochovaných hrobek se začal stavět nejdříve v 11. až 13. století a vznikaly až do 18. století. Navíc se zdá, že zároveň s určitými dílčími poznatky, spíše přibývá dalších hypotéz a otazníků.

Při vykopávkách zde byly např. nalezeny kostry nebývalé velikosti – více než dvoumetrové – a výrazné robustnosti. O koho šlo, zůstává též nadále nezodpovězenou otázkou.

Není divu, že je s tímto místem spojeno mnoho záhad a legend, například o zdejších mumiích anebo kavkazském yettim. To už je však jiný příběh, jemuž se budu věnovat v další části této knihy. /…/

----------------------

[1] Эльтюбю.

======================================================

=======================================================

Zdroj: F. R. Hrabal-Krondak: CESTA NA KONEC SVĚTA A ZPĚT.

Výňatek z 3. dílu, str. 321-331 ( http://www.cadpress.sk/rusko2017recenze.htm )

O AUTOROVI: http://www.cadpress.sk/frhk_media.htm

Prohledat tento blog

ferohrabal