FERO HRABAL-KRONDAK

Foto: Fero HRABAL-KRONDAK

Ať se soudruh Putin ohání Kinžály, Iskandery a Orešniky sebevíc, skutečnými symboly Ruska zůstávají nadále láhev vodky, kalašnikov a typická ruská latrína.

Zatímco se Kreml ohání jen raketami, bombami, tanky a ponorkami, veškeré jeho další technologie stále více zaostávají a civilní infrastruktura chátrá. O životní úrovni státu nevypovídají metropolitní „výkladní skříně“, nýbrž úroveň běžné rodiny.

Ruský kontrast

Když se pokouší ruský národ potěšit velkohubými výčty, jak roste výroba tanků, bombardérů a raket, ještě by mohl „major Prášil“ (s. Putler) nastínit, kdy hodlá namísto závodů ve zbrojení vybudovat aspoň ve všech milionových městech RF metro a vyasfaltovat ulice, postavit železnici do Jakutsku, Anadyru a Magadanu (plánovanou už 80 let); zbudovat kanalizaci, čističky odpadních vod či spalovny odpadu a zrušit dřevěnice a latríny aspoň v krajských a okresních městech nad 50 000 obyvatel; uvést na letecké linky konečně nějaké dopravní letadlo ruské výroby, zavést normální internet aspoň do všech krajských měst… a dát konečně do šrotu rezaté sovětské parníky a čs. tramvaje z Husákovy éry či vachrlaté plechové haraburdy (ruské tramvaje), které vypadají, jako by je parta kutilů posvařovala doma na dvoře z materiálu posbíraného v kovošrotu - viz :

Počátkem 21. století polovina Rusů žije v chruščovkách bez výtahu, roubenkách a komunálkách na úrovni našich „vyloučených lokalit“, každá čtvrtá ruská rodina (téměř 35 mil. lidí)[1] obývá dřevěnici bez toalety, každá třetí domácnost (47 mil. občanů) nemá doma teplou vodu, 29 mil. lidí nemá dokonce ani přípojku studené vody.

Přes 3 000 ruských škol nemá „zateplené toalety“, přeloženo do normální řeči to znamená, že děti i učitelé jsou i v dešti, sněhu a mrazu odkázáni na latríny na dvoře (konkrétně v Zabajkalském kraji má „toalety“ na ulici přes 300 škol).

A nejen školáci jsou odkázáni na latríny na dvoře, běžně na ně chodí i úředníci a akademici v mnoha ruských městech, jak jsem se mohl osobně přesvědčit nedávnou návštěvou kadibudky na dvoře Ústavu humanitních studií v Čerkessku anebo Vlastivědného centra v burjatské metropoli Ulan-Ude !

Mimochodem, mě osobně každá návštěva takového typického „hygienického“ zařízení - i v mnohých „kulturních“ institucích, jako jsou domy kultury či sídla samosprávy - znovu a znovu evokuje jednu epizodu z vlaku (kterou zmiňuji i ve své knize Cesta na Tajmyr):

Během jedné z mých cest vlakem po Transsibiřskjé magistrále mi v rámci líčení rozporuplnosti „nového Ruska“ jeden spolucestující jako perličku pustil na notebooku záznam vystoupení známého ruského komika Maksima Galkina s názvem „Tualet“ (Záchod), které běželo nedávno na TV Pěrvyj kanal a bylo věnováno tématu v Rusku navýsost aktuálnímu a relevantnímu.

Cituji:

„Někomu se může zdát téma záchodů či toalet tristní, vulgární.

Jenže jaké veřejné toalety, taková země a naše veřejné záchody jsou ostudnou vizitkou tohoto státu. K tomuto závěru mne motivovaly zkušenosti z mých turné po Rusku, ať již se jedná o veřejné toalety podél federální trasy anebo i v řadě kulturních domů, v nichž jsem vystupoval.

Jak tak dřepím nad dírou v podlaze jako pterodaktyl nad hnízdem, napadá mě jaký to je paradox, že ačkoliv se ve státní pokladně najde 50 milionů dolarů na pořádání šampionátu, na splachovací záchody jsme se dodnes nezmohli.

Na druhou stranu není ovšem tak udivující, že jsou naši atleti světovou špičkou. Je to i díky těmto našim záchodům. Vždyť všichni od malička dělají dennodenně dřepy na latrínách. Ve školce, ve škole, na vojně.

Zvláště tristní je však používání ruských toalet pro ženy. Jednou rukou se totiž přidržují, druhou drží dveře a v zubech svírají ucho kabelky.”

K tomu mohu jen dodat, že Galkin skutečně trefil hřebík na hlavičku. Typické ruské latríny totiž krásně ilustrují onu ruskou paradoxní až schizofrenní realitu ⎼ kontrast mezi běžnou civilní infrastrukturou a špičkovými zbrojními technologiemi, jimiž se Rusko pyšní.

S trochou nadsázky lze opravdu říci, že symboly Ruska jsou láhev vodky, kalašnikov a posraná latrína, jak to tehdy bez servítky definoval můj spolucestující.

školačka s kalašnikovem … co se v mládí naučíš …

Měřítkem životní úrovně a pokroku holt prostě nejsou bistra McDonald a KFC či značkové butiky Dolce Gabana a Louis Vuitton v Moskvě a Pitěru … natožpak sofistikované zbrojní programy, když ze 116 865 ruských zdravotnických zařízení 30% nemá vůbec zavedený vodovod, 52% nemá k dispozici teplou vodu, 35% zařízení nemá kanalizaci.

Zatímco se Kreml ohání jen raketami, bombami, tanky a ponorkami, ze Západu přichází téměř denně zprávy o pokrocích ve vědě a technologiích, z Ruska zaznívají jen fanfarónské hlášky o nových zbraních (balistických střelách, raketových systémech, tancích, bombardérech, ponorkách a termobarických super bombách)…

.... není divu, že se řadový občan − kodrcající se v obstarožních korejských autobusech, vysloužilých československých tramvajích nebo tuzemských plechových home-made bednách (viz), sovětských železničních vagonech či rezatých trolejbusech, v lepším případě ve voze Niva-Chevrolet, Volze s americkým motorem anebo korejské ojetině − nadýmá pýchou nad nejmodernějšími ukázkami vojenské techniky, jako je nový ruský tank T-14 Armata či raketový systém S-400, nemá-li po ruce jediný výdobytek ruské vědy a techniky, jímž by se mohl pyšnit.

Sibiřským gruntovkám zatím kralují čínské náklaďáky a ojeté japonské offroady, autobusy tu jezdí převážně korejské, těžké tahače americké či švédské.

Stavební stroje pochází vesměs od firem Komatsu a Caterpillar, přístavní jeřáby jsou německé, ledoborce z finských loděnic. Plovoucí vodní bagry (dragy) na kolymských a jakutských zlatých polích pamatují vznik RVHP…

A zatímco ruské námořnictvo se pyšní novými jadernými ponorkami třídy Borej, civilní loďstvo připomíná z větší části sbírku technického muzea. Mnohé nákladní i pasažérské lodi (s výrobními štítky Made in DDR, PLR či Czechoslovakia) pochází totiž ještě z rané poválečné produkce rostockých, gdaňských či komárenských socialistických loděnic. To mám ověřené z vlastní zkušenosti … však jsem splavil pár tisíc kilometrů o většině hlavních ruských řek a na palubě několika desítek lodí jsem byl.

O ruském počítačovém software, samotných počítačích a další elektronice ani nemluvě.

Ostatně i flotila Aeroflotu a dalších ruských leteckých společností se skládá takřka výlučně z evropských Airbusů a amerických Boeingů. Na lokálních linkách pak zajišťují dodnes dopravu desítky stařičkých československých Turboletů L-410, resp. otlučené vrtulníky z doby Varšavské smlouvy.

Tudíž může srdce patriota zaplesat aspoň nad úspěchy útočných vrtulníků Mi-28N a stíhaček SU-35 v Sýrii anebo spuštěním sériové výroby úžasné stíhačky páté generace Suchoj T-50 („ze které se Amíci poserou!“), jež ovšem reálně potěší jen obyvatele Komsomolsku na Amuru, kde se tyto a další bitevní letouny vyrábějí. Stejně tak se mohou obyvatelé Iževsku pyšnit tím, že jejich výrobky jsou populární po celém světě - jejich automat kalašnikov zná každý terorista: od Talibánu a al-Kajdy přes Hizballáh a Hamás až po peruánké a nepálské maoistické partizány!

A jestliže ruský kosmický výzkum zachází na úbytě, nadále odkázán na pronájem stařičkého kazašského Bajkonuru, jelikož zprovoznění nového kosmodromu Vostočnyj pro pilotované lety se neustále odkládá (kvůli technickým problémům, nedostatku financí i stávkám dělníků), propagandistická média utěší a naplní občana hrdostí aspoň opakovanou prezentací úžasných raketových systémů, jako jsou protivzdušné systémy Tor-M a Pancir, mezikontinentální balistické rakety RS-24 / Topol M, RS-26 Rubež či Jars nebo hypersonická raketa Cirkon.

Aby Rusko začalo vůbec dohánět rozvinutý svět, musela by jeho ekonomika začít růst ještě před agresí vůči Ukrajině minimálně kolem 6% ročně, tedy desetinásobně oproti tehdejšímu růstu. Za situace válečné ekonomiky - monstrozních výdajů na armádu a zhroucení civilních odvětví průmyslu - a ztráty statisíců pracovních sil a naopak přívalu válečných invalidů, vdov a sirotků , a permanentního prohlubování protiruských sankcí je jakákoliv představa rozvoje Ruska iluzorní!

p.s.

Ruští komentátoři taktně pomlčí o tom, že tanky T-14 Armata, promenující se na potěmkinovských přehlídkách, zatím slouží hlavně jako propagandistický nástroj, jelikož pod tlakem západních sankcí není ruský průmysl schopen vyrobit více než pár kusů tohoto tanku ročně.

Překvapivě chmurné vyhlídky ruské kosmonautiky prezentoval už 27.5. 2016 na schůzi ministerstva průmyslu v Moskvě vicepremiér Dmitrij Rogozin odpovídající tehdy ve vládě za vesmírný program: „I kdybychom produktivitu průmyslu zvýšili dvojnásobně, stejně je nikdy nedoženeme,“ posteskl si … Rusko podle Rogozina „zaostává za Spojenými státy ve výzkumu vesmíru devítinásobně“. „Pokud se ruský kosmický výzkum nezbaví byrokratů, budou Rusové jen zpovzdálí sledovat NASA a Elona Muska“, řekl tehdy Rogozin.

(Slabou útěchou pro ruského patriota je, že NASA – po zrušení své flotily raketoplánů Space Shuttle − využívá občas k dopravě kosmonautů na orbitální stanici ISS ruských Sojuzů, neboť je zřejmé, že Američané bez velkého humbuku pokračují ve vývoji dalších a dalších kosmických lodí i nové generace raketoplánů, o čemž svědčí opakované tajné mise raketoplánu X-37B US Airforce probíhající od r. 2010 a hypersonických motorů typu scramjet (použitých např. v letounu Boeing X-51A Waverider), takže je jen otázkou času, kdy NASA soudruhům z Roskosmosu poděkuje a řekne sbohem. Ostatně již nyní postupně přebírají zásobování ISS americké automatické nákladní kosmické lodě nahrazujíc ruské nákladní lodi Progres, pronajímané od Roskosmosu.)