Mafiánská prehistorie putinismu - kořeny ruské kleptokracie
Kriminální podhoubí sovětského režimu jako předobraz Putinovské kleptokracie.
Za Brežněva bylo v SSSR více milionářů než v USA
19. 05. 2016 8:49:10
Až do roku 89 měla „glasnost“ odezvu jen v několika médiích, které vycházely v malém nákladu ( The Moscow News, Ogoňok, Argumenty i fakty ), navíc Jegor Ligačev, ochránce vedoucí úlohy strany, médiím, která opomínala autocenzuru, vyhrožoval likvidací.
Od roku 89 začala s glasností ruská TV, nejoblíbenějšími pořady byly Vzgljad/Názor + Prožektor pěrestrojky + Vremja – ale jen do 11/90, kdy Gorbačov/MG již podruhé jmenoval šéfem Státního výboru pro TV a rozhlas Leonida Kravčenka, jenž zavedl tuhou cenzuru, a zrušil pěrestrojková média, např. zrušil TV pořad Vzgljad.
Po puči ze 8/91 byl Kravčenko poslán do důchodu, a do čela Výboru byl jmenován liberální šéfredaktor The Moscow News Jegor Jakovlev.
Novináři Kravčenkovi (TASS) se přezdívalo Osvoboditel (85) a Utlačovatel (90), do Výboru pro TV a rozhlas jej v roce 85 přivedl MG, aby změnil situaci v médiích, což Kravčenko s radostí učinil, takže když se vrátil šéf Výboru Sergej Lapin/1912-1990/ z dovolené, byl zhrozen, že média kritizují úplně všechno.
Kravčenko například nechal téměř ilegálně ( domluveno na půl slova jen s MG ) natočit a odvysílat tajný projev Gorbačova na jeho prvním setkání s petrohradským stranickým výborem v Tauridském paláci/Tavričeskij dvorec, což se líbilo zejména Raise Gorbačovové, takže MG Kravčenka jmenoval svým neoficiálním mediálním poradcem.
Poté, co Raisa v jistém sovchoze upadla, Kravčenko se MG zeptal, proč Raisu bere všude s sebou, že chápe její výjezdy do zahraničí, ale nikoliv do sovchozů.
MG mu odpověděl, že Raisu nemusí na kameru zabírat, ale že jen s Raisou jeho mozek pracuje na 100%, bez ní jen na 40% ( viz Gorbačovovy Paměti) .
Skutečná pěrestrojka v SU TV nastala až v roce 87, kdy Kreml přestal rušit rozhlasové vysílání ze zahraničí, a kdy se vysílalo všechno naživo – pořady tak nešlo cenzurovat, takže bolševici ze spřátelených zemí se mohli vzteknout, např. Honecker, když ruská TV koncem roku 87 odvysílala projev dívenky z NDR, která rezolutně požadovala rozboření berlínské zdi ( pořadem provázel tehdy nejoblíbenější ruský moderátor Vladimír Pozner).
Když Honecker poslal Kremlu ostrý protest, byl Leonid Kravčuk s nejhoršími obavami pozván do Politbyra, kde mu MG k jeho úlevě řekl : “Chce to jen trochu přípravy, aby mezinárodní odezvy nebyly tak bouřlivé“. MG nebyl idealista, necenzurovaná TV mu věrně pomáhala v jeho interním boji s bolševiky v Politbyru.
Když se cena chleba zvýšila o dvě kopějky, byl z toho skandál, a bylo třeba zvýšení ceny vysvětlit – do TV studia Ostankino ( po příchodu Putina v roce 00 vypukl ve věži požár, 3 mrtví ) přišel ministr „odpovědný za obilí“ , aby podal vysvětlení, ale vůbec neuměl mluvit - vzápětí volal do studia MG s otázkou :
„ Kdo nechal toho idiota mluvit do mikrofonu ? „, Kravčenko odpověděl :
“Spíše mi řekněte, kdo takového idiota jmenoval ministrem ?“
„Máš pravdu,“ řekl MG, a Zolotuškina poslal do důchodu.
MG rád citoval Petra Velikého, že „ je nutno umožnit, aby se duševní tupost každého člověka na veřejnosti projevila „, avšak když Kravčenko začal naživo vysílat schůze Rady ministrů, kde o debilitu nebyla nouze, bylo vysílání těchto schůzí zakázáno, protože většina ministrů byla jmenována Gorbačovem.
Po rozpadu SU v 12/91 se málem rozpadla i RF, v níž vyhlásily nezávislost nejen některé autonomní republiky ( Čečna, v Tatarstánu se 61% obyvatel v 3/92 v referendu vyslovilo pro odtržení od RF ), ale nezávislost na Moskvě/MOW vyhlásily i etnicky ruské oblasti, např. uralská Sverdlovská oblast či lestnatá severozápadní oblast Vologda, 500 km severně od MOW.
Tyto oblasti nechtěly Kremlu platit daně, což uvedl ruský ministr financí Boris Fjodorov, jenž hovořil o „ finančním zadušení „ RF, zatímco politolog Jacques Rupnik o „ implozi „ RF.
Jelcinův první ministr financí Jegor Gajdar v rámci léčby bolševické ekonomiky šokem v 1/92 zrušil státní kontrolu nad cenami, a vymazal tak úspory miliónů ruských občanů, kteří jej nenáviděli, třebaže poprvé od roku 1917 se obchody naplnily zbožím a potravinami, a Gajdarovy reformy umožnily bezprecedentní ekonomický růst RF v letech 99-08.
Většina oligarchů vzešla z KGB programu půjček za akcie, který vypracoval SU Prognostický ústav, což platí pro Berezovského zaměstnance Romana Abramoviče*1966 v letech 95-97, Chodorkovského*1963 (KGB banka Menatep), a zejména pro Vladimíra Potanina *1961, jenž se narodil v rodině bolševického prominenta (ministerstvo zahraničního obchodu ), a který do roku 08 spolupracoval s Michailem Prochorovem, kterého nakonec v roce 09 zažaloval o majetkové vyrovnání.
Potanin během pěrestrojky stejně jako jeho otec pracoval na ministerstvu zahraničního obchodu, takže v roce 91 zakládal svůj podnik Interros na patřičných znalostech, kontaktech a financích.
Vagit Alekperov z Baku, šéf Lukoilu od jeho založení v roce 91, náměstek SU ministra ropného průmyslu, a Vladimír Bogdanov rovněž přišli k majetku na základě půjček za akcie, ale tito dva si jen právně převedli do svého vlastnictví podniky, které již jako ředitelé de facto ovládali. Po příchodu Putina se „ tjumenský poustevník „ Bogdanov (Surgutněftegaz) stal konfidentem Putina ( ve volbách 04 odsouhlasil svoji kosmetickou kandidaturu proti Putinovi ).
Kdo všechno vlastní Surgut je záhadou, Bogdanov tvrdí, že vlastní 0.3% a zbytek „zaměstnanci“ a „ penzijní fondy „ - Bill Browder z Capital Hermitage, vnuk zakladatele US KS, kdysi největší zahraniční investor v RF, minoritní vlastník Surgutu, prohlásil :
“ Byl jsem z RF vyhnán týden před slyšením u Ústavního soudu ohledně zrušení státních akcií v Surgutu, řízení, které jsem inicioval „ ...
Vladimír Bogdanovžije asketicky – údajně nejezdí ani na zahraniční dovolené, tráví je v RF nebo v ruské provincii Karlovy Vary.
Jeho sibiřská ropná firma ani nexpandovala, má jedinou, zatoPutinovi blízkou pobočku – rafinérii Kiriši ve stejnojmenném městě 150 km od Petrohradu, která svoji produkci vyváží přes firmuGlencorePutinova ( sankcionovaného) přítele Gennadije Timčenka, jehož jméno poprvé veřejně zmínil Ivan Rybkin, další prezidentský ( Berezovského ) kandidát z roku 04 ( do té doby, než jej unesla a zastrašila FSB ), s tím, že ropnou firmu Surgut kontroluje Putin a Timčenko ( přiznává se jen ke svému holdingu Volga Group).
Důkazem, že program půjčky za akcie řídila KGB/FSB ( stejně jako Klausovu privatizaci v ČR ) pro své vyvolené, je to, že mnozí další oligarchové se snažili do tohoto programu zapojit, a nabízeli dokonce větší obnosy, ale vždy byli organizátory aukcí pod nějakou záminkou z aukcí vyloučeni, viz tehdejší ruský tisk, ve kterém proti svému vyloučení protestovali.
Někteří z mladších oligarchů si své podniky budovali již od Gorbačovovy pěrestrojky a jeho částečných reforem, a to budˇ pod patronátem svých prominentních otců či pod patronátem svých kmotrů z řad mafie, malá hrstka z nich uspěla vlastními silami, zejména Kakha Bendukidze gruzínského původu + vlastníci potravinářské firmy s mléčnými výrobky WBD/Wimm-Bill-Dann , využívající švédskou technologii, která dnes vlastní firmy od Vladivostoku po Kyjev s pobočkou v NL a s ústředím v MOW.
V roce 92 ji založili dva 24letí demobilizovaní vojáci Sergej Plastinin *1968 + Michail Dubinin *1968, kteří začínali pronájmem jedné mlékárny v MOW a úvěrem od Sběrbanky v částce 50.000 dolarů, který pro ně výměnou za akcie zařídil tehdejší již úspěšný mladý podnikatel David Jakobašvili gruzínského původu. Brzy počet akcionářů firmy vzrostl na 10, a protože potřebovali „ ochranu „ , posledním akcionářem se stal Gavril Jušvajev, jenž v roce 89 vyšel z vězení v Machačkale, kde si odseděl 9 let za loupež.
V 7/03 Dubinin a Alexandr Orlov koupili pozemek na předměstí MOW, 17 km od dálnice Novorižskoje, kde zamýšleli vystavět luxusní rezidence, kolovaly spekulace, že pro kremelské prominenty.
Projekt se jmenoval Benelux, 260 rezidencí mělo být miniaturním Beneluxem, jejich stavba trvala 5 let, ale jejich prodej vázl.
V roce 05 Sergej Dubinin + do roku 00 bývalý člen správní rady firmy WBD Pavel Dudnikov + šéf Brunswick Capital Christipher Mackenzie založili realitní kancelář Agent 00, která fungovala za dumpingové ceny, což pobouřilo ostatní ruské realitní kanceláře, a v roce 08 Dubinin založil internetovou realitní kancelář gdeetotdom.ru pro RF + země CIS/SNS.
Otázkou je, proč to Dubinin dělal, protože všechny jeho aktivity v realitách byly prodělečné, list Kommersant ze 14.2.08.
Dubinin je dnes šéfem představenstva kremelské banky VTB, které šéfuje Andrej Kostin, po zabrání Krymu se Kostin obával, že Západ ruské banky odstřihne od mezinárodního platebního systému, závislost ruských bank na dolarech a eurech je Achillovou patou ruské ekonomiky, třebaže Putin již mnoho let hrozí, že Západ bude muset přejít na rubl.
David Jakobašvili Putina zkritizoval v 7/014 v listu The Financial Times, kde uvedl, že horší důsledky než mezinárodní sankce mají Putinova nařízení, např. jeho splněná hrozba, že chce-li podnikatel dosáhnout v RF zisk, musí si v RF svoji firmu zaregistrovat, takže raději bude podnikat v Gruzii.
Ruský svaz průmyslníků a podnikatelů/RSPP byl nejednotný v otázce, zda vstoupit do WTO, vývozci ocele byli pro, akcionáři v RF státním intervencionismem chráněných a dotovaných sektorů byli proti ( banky, pojištˇovny, ale zejména vysoce nekonkurenceschopný ruský automobilový průmysl, který mj. chrání vysoká dovozní cla, subvence a štědré daňové odpočty, jehož lobbisté se nejvíce ozývali poté, co se kontroly nad automobilovým průmyslem zmocnil po roce 00 Děripaska ).
Putin již v 2/00 ve svém otevřeném dopise Voličům slíbil, že bude s oligarchy zacházet jako s řadovými podnikateli, a že si od všech bude udržovat odstup ...
Na svém 1.setkání s nimi 28.7.00 jim Putin vyložil svoji vizi ( do roku 04) : dokud budou platit Kremlu ( nejenom) daně a budou se držet stranou od politiky, bude respektovat jejich majetek. Jeho hrozba byla založena na tehdy mediálně propíraném „ požadavku lidu „ , aby byli vyvlastněni - že to myslí vážně Putin předvedl v 10/03 zatčením Chodorkovského, jenž veřejně kritizoval korupci a sponzoroval opoziční strany a média.
Vyvlastněním Jukosu Putin nastartoval odliv nejen zahraničního kapitálu z RF, poškozování ruské ekonomiky však Putinovi očividně nevadí, svoji „ věrohodnost „ staví nad zájmy RF, proto jej nelze přirovnat k jihokorejskému diktátoru Park Chung-hee, jenž nejprve volby falšoval, a poté je úplně zrušil s tím, že bude doživotním prezidentem ( v roce 79 byl zavražděn vlastním šéfem zpravodajství ), ale ekonomiku země cílevědomě rozvíjel, aby byla soběstačná, a uspěl.
Rozdrcením Jukosu, nejtransparentnější ruské firmy, Putin rozdrtil i politickou protimonopolní politiku, což naznačil již onáhubkováním médií ještě před zatčením MCH na podzim 03 – před prosincovými parlamentními volbami, které „ drtivě vyhrála „ Putinova strana Jednotné Rusko.
Po zhroucení SU se Západ nadšeně hrnul do spolupráce s „ novým „ Ruskem, slíbil „ parlamentní „ ( kleptokratické ) republice rozsáhlé úvěry a investice do jejího chátrajícího průmyslu a infrastruktury ( v 8/92 Šumejko oznámil, že ruská vláda získala zahraniční investice v částce 1 mld dolarů), ale přehlédl, že spolu s bolševiky a KGB v RF po 74 let paralelně vládla zločinecká subkultura ( tisíce kriminálních gangů , rozdělených na 200 větších skupin ) , která po pádu SU pro KGB nabyla na významu. Boris Jelcin v roce 94 Rusko nazval „ velmocí zločinu a největším mafiánským státem na světě„ .
První poslanec Dumy byl zastřelen v 7/93, načež Jelcinův viceprezident armádní pluk. Alexandr Ruckoj ( 1 z potlačitelů puče ze 8/91) obvinil ex Jelcinova vicepremiéra za Gajdarovy vlády Vladimíra Šumejka ( Šumejko byl v letech 94-96 šéfem Senátu ) + Jelcinova mluvčího Michaila Poltoranina z korupce .
26.4.94 byl brokovnicí zastřelen novinář a poslanec za centristický blok Nová regionální politika Andrej Aizderdis (36), podnikatel v bankách a v barevných kovech, jenž před svojí smrtí financoval publikaci s názvem „260 prominentních ruských mafiánských podnikatelů „. Teprve když pár dní po jeho vraždě napadený mafiánský poslanec za stranu Žirinovského Sergej Skoročkin proti útočníkům vytáhl svů kalašnikov, kterým zastřelil jednoho z útočníků ( gruzínské národnosti Irakliho Šanidze ), se ruská veřejnost začala tázat, co to v Dumě sedí za poslance.Skoročkin v médiích přiznal, že jeho zvolení zaplatil organizovaný zločin, který chce zpátky své peníze, proto se již nikdo nedivil, když byl Skoročkin unesen 4 ozbrojenci z kavárny a 2.2.95 byl nalezen zastřelený a připoutaný k železničním kolejím.
Ve stejné době další mafián Sergej Mavrodi přiznal, že si poslanecké křeslo koupil u voličů jen z důvodu, aby nebyl trestně stíhán.
17.10.94 byl zavražděn investigativní novinář listu Moskovskij komsomolec Dmitrij Cholodov (27), jenž psal článek o tom,jak armádní a KGB generálové rozprodali SU bojovou techniku z NDR na ilegálním trhu se zbraněmi, vybuchl mu v kanceláři kufřík, na který jej upozornil anonym, 5.11.94 byl ubit k smrti komunistický poslanec Valentin Martemjanov, a v 11/95 byl zastřelen projelcinovský poslanec Sergej Markidonov, v 6/96 explodovala bomba v autě Valerije Šanceva, zástupce moskevského starosty, jenž útok, těžce zraněný, přežil – o týden později byl zastřelen Viktor Mosalov, starosta městečka Žukovskij v MOW oblasti, a druhý den byl zastřelen další člen Žirinovského strany, podnikatel Vladimir Oberderfer – Jelcin prohlásil, že vraždy měly zastrašit voliče pár dní před volbami.
V 11/96 byl v MOW zastřelen US podnikatel Paul Tatum, jenž spoluvlastnil jeden z luxusních MOW hotelů, a vedl se svými ruskými obchodními partnery vlekoucí se spor, v 8/97 byl v Petrohradu při jízdě autem odstřelovačem zastřelen Michail Manevič, šéf privatizačního programu města.
Západní firmy, které počátkem 90.let v RF unáhleně investovaly, za své investice draze zaplatily životem či „ kompromisy “, a svých investic trpce litovaly.Jejich šéfové přiznaly, že obchody v RF se nedělaly na základě smluvních kontraktů, ale že se obchody v částkách stovek miliónů dolarů uzavíraly ústně.
V RF za Brežněvovy vlády, která se starala jen o své vlastní obohacení, přes korupci a nelegální obchody s barevnými kovy a drahými kameny v ruské stínové ekonomice převládli organizovaní zločinci, napojení na Brežněvovu dceru Galinu, zetě Jurije Čurbanova( v roce 88 dostal 12 let vězení, Brežněvovým švagrem byl generál KGB Semjon Cvigun), a jejího milence zpěváka Borise Burjaceho, jenž obchodoval s brilianty, které získal od podsvětí z prostředí cirkusů ( Burjace za Andropova skončil ve vězení, další přítel Brežněvové, bývalý SU zápasník – judista z OH v Soulu Jurij Sokolov*1961 dostal v roce 90 trest smrti jako člen leningradské mafie ).
S drahými kameny, barevnými kovy + s drogami, stejně jako se zbraněmi a s bavlnou, obchodoval především1.tajemník KS UzbekistánuŠarif Rašidovič Rašidov, náměstek Ščolokova ( po Brežněvově smrti údajně spáchal sebevraždu, když Andropov (KGB) vyšetřováním této stínové ekonomiky pověřil vyšetřovatele Generální prokuratury arménské národnosti Telmana Gdljan ).
Rašidov dostal od Brežněva 10 kusů Leninova řádu výměnou za 6 miliónů tun bavlny ročně ( tento objem nikdy nesplnil, protože producenti bavlny nedostávali zaplaceno za to, co vypěstovali, ale za to, co uvedli na papír ), jejíž pěstování je nesmírně náročně na spotřebu vody, kterou neměli chudí obyvatelé Uzbekistánu ...
Bavlnu pro bolševické prominenty sklízely chudé uzbekistánské ženy a dívky, mnohdy děti od šesti let, kterým Strana platila 16 kopějek na hodinu, a které pracovaly 14-16 hodin denně ...
Bolševik Rašidov stovky chudých muslimských žen a dívek přiměl k prostituci pro bolševickou nomenklaturu ve jménu komunismu a lepších zítřků ( odtud místní tradice sebeupalování žen, kdy se tyto zneužité ženy polévaly benzínem a upalovaly, protože je po jejich zneužití nikdo nechtěl za manželky).
Přítelem mafiána Šarifa Rašidova byl i Jegor Ligačev, Brežněvův ideolog, a budoucí zapřísáhlý kritik a nepřítel Gorbačova.
Uzbekistán obchodoval nejen se zlatem a diamanty, ale i s narkotiky, které od 80. let proudily z Afghánistánu do SSSR/SU ve stále větším množství za přímého přispění SU vojsk.
Po smrti Brežněva byli všichni Brežněvovi chráněnci vyšetřováni, i uzbecký ministr vnitra + svazový ministr vnitra Nikolaj Ščolokov ( 1984 „ se zastřelil „ , moc věděl - provozoval Medunova ), a také Ščolokovův přítel gen. Kalinin.
Stínovou ekonomikou byla celá ekonomika Uzbekistánu, ropného Ázerbájdžánu, Gruzie, Moldávie a Kazachstánu.
Bolševický monarcha Hejdar Alijev byl nekorunovanou hlavou ázerbájdžánské mafie, bohatnoucí z krádeže ropy, také on Brežněva zahrnoval diamanty a zlatem, které odmítl přijmout Chruščov.
Když Andropov vyslal své lidi provést čistky v Baku, Alijev odstranil své dva nejvýše postavené podřízené mafiány z Politbyra, jednoho odsoudil do vězení, druhý byl „ neznámým „ pachatelem zastřelen.
Tato sebelikvidační operace stála ázerbájdžánskou mafii 4 milióny rublů na úplatcích, ale vyplatila se - Alijev se dostal do MOW Politbyra jako náměstek předsedy vlády, v kteréžto funkci pracoval na projektu Rehabiličního střediska na břehu Kaspického moře pro unavené členy ÚV KSSS, které by přineslo jím řízené ázerbájdžánské mafii nejen zisky, ale především vliv.
K jeho smůle jeho podporovatelé Černěnko a Andropov zemřeli, Gorbačov na něj a jeho rodinu poslal vyšetřovatele Gamboje Mamedova.
Během vyšetřování četní Alijevovi podřízení přišli záhadně o život, mnozí „ spáchali sebevraždu „, sám Alijev prodělal několik infarktů, takže byl poslán do státního důchodu, energii však neztratil - své Gorbačovovy čistky přeživší zaměstnance z místní mafie pověřil novou funkcí - učinil z nich „ nacionalisty „, a za podpory odpůrců Gorbačova z řad KGBje poslal vyvolat konflikt v Náhorním Karabachu.
Mezitím se jmenoval šéfem Ázerské lidové fronty, a po červnovém puči z roku 93 se stal prezidentem Ázerbájdžánu.
Stejným nacionalistickým trikem se dostal zpět k moci král moldavské mafieIvan Bodjul /1917-2013 /, další osobní přítel Brežněva a SU ministra vnitra Ščolokova, jehož mafie vydělávala na víně, dopravě, a pašování západních produktů, zejména počítačů a jiné elektroniky.
Poté, co Bodjul přežil pád a uvěznění svého MOW ochránce Viktora Smirnova, vyhlásil nezávislost Moldávie, třebaže na východě země v Podněstří mu zkomplikovalo život zdejší ruské etnikum, které vyhovělo přání KGB a pozvalo do země ruskou armádu, aby je ochránila před moldavskými „ nacionalisty „ .
Konstantin Černěnko, efemerní gen. tajemník KSSS po smrti Brežněva, se Brežněvovy chráněnce a jejich stínovou ekonomiku snažil zachránit, ale marně.
Andropov na ně poslal KGB generála Melkumova, jenž je pozatýkal.
V Kazachstánu vládl trojnásobný Hrdina socialistické práce a gen. tajemník strany Dinmuchamed Kunajev /1912 -1993/, jenž nesplnil Chruščovův příkaz, aby jižní část kazachstánského území předal Uzbekistánu,proto se gen. tajemníkem strany stal až 1964 po Brežněvově puči proti Chruščovovi.
Gen. tajemníkem Kazachstánu byl v letech 55-56 Brežněv, kterého tak Chruščov poslal daleko od MOW již v roce 54, kdy Brežněva jmenoval zástupcem gen. tajemníka Kazachstánu Ponomarenka. S Brežněvem Kunajev v této době navázal úzké mafiánské vztahy.
Za panování Kunajeva umístění studenta na VŠ stálo 60.000 rublů formou úplatku, zatímco každý člen jeho Politbyra od něho dostal soukromý tryskáč, sbírku sportovních zbraní, a „ relaxační „ vilu na čínských hranicích s čínskými masérkami, a děti členů Politbyra obdržely falešné univerzitní diplomy, třebaže žádnou univerzitu nikdy nestudovaly.
Brežněvovým nejbližším přítelem byl mafiánský boss Krasnodaru Sergej Medunovze Soči. Prominentní Krasnodarský kraj s černomořským pobřežím ( Soči) , kde se soustředˇovala stranická a mafiánská elita, měl zločinecký byznys přímo povolený.
Ukázkou jednoho z nich byl řetězec obchodů Okean, kterými Medunov dodával kaviár, ústřice, lososy a další mořské plody na stoly stranické nomenklatury, a další tisíce plechovek kaviáru exportoval pod nálepkou sardinek a sledˇů v tomatě - zisky si ukládal v bance v Soči ( obchod převzal Putin).
Medunovými zaměstnanci byli první tajemník KS v Krasnodaru Alexandr Měrzlyj, jehož žena Valentina byla Medunovou milenkou, a starosta Soči Vjačeslav Voronkov, kterým Medunov přenechával smetanu z výnosného turismu ( proslulý byl sočský Belveder, obrovský veřejný dům pro stranické prominenty, který spravovala milenka Pogodina Bella Borodkinová ( po smrti Brežněva odsouzena k trestu smrti, protože moc věděla ) .
Např. z nejoblíbenější turistické oblasti Gelendžik ( v níž si Putin vystavěl carský palác a nedobytnou vojenskou tvrz ) vybírali od každého turisty 300 rublů, ročně sem přijelo 1 milión turistů – proto Putin zakazuje Rusům dovolené v cizině, a žene je do Soči a na Krym.
Medunovým sekretářem byl Nikolaj Pogodin, jenž se střetl s Andropovem, když sem tento vyslal vyšetřovatele ještě za života Brežněva Viktora Najděnova ( po smrti Brežněva jej Andropov jmenoval zástupcem gen. prokurátora ).
Medunov si okamžitě stěžoval Brežněvovi, jenž čin Andropova nazval „ urážkou Strany „ .
Viz kniha investigativního novináře Arkadije Vaksberga z listu Literaturnaja gazeta, jenž v roce 91 vydal knihu Sovětská mafie, v níž dokladuje, že zločineckou institucí byl celý bolševický despoticky totalitní režim od roku 1917 – mafií byly samotné státní struktury od policie a soudců po členy ÚV.
Vaksberg uvádí, že k roku 72 bylo v SU 200.000 milionářů, z toho 400 z uměleckého světa, zbytek z komunistické nomenklatury (ke stejnému roku bylo v US 180.000 milionářů ), třebaže dle komunistické ideologie, neměl být v SU ani jeden milionář.
Zdroj: https://kostlanova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=521767
Červení kmotrovia: Komu prinášali akcie sovietskej mafie miliónové zisky?
07.10.2014(40/2014)V časoch pred novembrom 1989 by tieto riadky neboli uzreli svetlo sveta. A keby aj, kto by im uveril? Mafia v Sovietskom zväze? Absurdné!
To, čo sa kedysi zdalo absurdné, nemysliteľné, bolo v policajnom štáte, kde bol každý každým sledovaný, kde nebolo domu, poschodia, ulice bez sliediacich očí a nastražených uší agentov KGB, každodennou súčasťou života. Mafiáni boli zakotvení v sovietskej spoločnosti tak pevne ako komunisti, komsomolci, kolchozníci, agenti tajnej polície. Mafia a organizovaný zločin ovládali celý Sovietsky zväz. A držali ho v rukách pevnejšie ako všemocná strana. Talianski mafiáni ovládajúci Sicíliu či Chicago boli v mnohých smeroch oproti sovietskym kolegom babrákmi hrajúcimi svoje hry na malom piesočku.
Únos z väzenia
Legendárny Al Capone, Lucky Luciano či don Corleone z románu Maria Puza by sa od sovietskych mafiánov mnohému priučili. Trebárs od takého Valeriána Kučuloriju, známeho pod prezývkou Pisso, obávaného krstného otca sovietskej mafie. Keď po tajnom zjazde predákov zločineckých klanov odstránil svojich najväčších konkurentov, dostával podiely z tisícov zločinov páchaných mafiánskymi gangmi v celom Sovietskom zväze. Mal nielen zločinecké plány, ale aj zločinecký mozog. Najväčšie akcie sovietskej mafie, ktoré priniesli zisk milióny rubľov, sa zrodili v jeho hlave. Bol to on, kto opriadol celú krajinu sieťou škrupinkovej hry. A každý rubeľ z tejto podvodnej hry smeroval do jeho vrecka. Zo starej zábavy gréckych pašerákov, na ktorú stačili tri škrupinky a guľka, urobil jeden z najvýnosnejších biznisov tých čias.
Bosovia mafie zrodenej pod červenou hviezdou, kladivom a kosákom poctili Kučuloriju čestným titulom „zákonitý zlodej“. Aj preto sa mohol stať jedným z najvyšších sudcov podsvetia, jeho verdikt v sporoch zločineckých klanov býval nespochybniteľný. Keď ho na jeseň 1986 zatkla polícia za prechovávanie narkotík, dlho za mrežami nepobudol. Ešte v ten istý deň uniesli osobní ochrankári svojho šéfa z väzenia. Na sláve neubrala tomuto mafiánovi ani smrť. Prišli sa s ním rozlúčiť tisícky mafiánov z celého Sovietskeho zväzu, na Vagaňkovskom cintoríne mu robia spoločnosť básnici Vladimir Vysockij či Sergej Jesenin.
Smrť za udiareň
Podľa ruských publicistov Dmitrija Lichanova a Vadima Belycha k hlavným ideológom sovietskej mafie patril v ZSSR vreckový zlodej s vysokým intelektom Anatolij Čerkasov. Jeho moc bola taká veľká, že ostatní mafiáni a gangstri sa ho báli viac ako smrti. Kto sa mu znepáčil a dostal sa do jeho nemilosti, mohol si začať kopať hrob. Svet sovietskych gangstrov riadil aj z väzenia, v ktorom sa občas ocitol. Keď sa po jednom návrate z basy vybral zotaviť do luxusného štátneho sanatória, personál polieval chodník šampanským, aby si, nedajbože, nezaprášil drahé topánky.
Ruskí publicisti, ktorí dali na papier analýzu krvavých dejín sovietskej mafie, dospeli k záveru, že prvé výhonky začala červená mafia zapúšťať za vlády Chruščova. Najväčšiu silu nabrala v sedemdesiatych rokoch minulého storočia, keď Brežnevova politika mimoriadne priala korupcii. Vďaka nej si zločinecké klany podrobili tisícky vplyvných funkcionárov v štátnom aj v straníckom aparáte. Za Brežneva nastali pre mafiu zlaté časy. Vďaka úplatkom dokázala polapiť do svojej siete ekonomiku štátu, milíciu, štátny aparát i funkcionárov komunistickej strany.
Veľký podiel na tom mal už spomínaný talentovaný organizátor zločineckého podsvetia Anatolij Čerkasov. Na začiatku svojej mafiánskej kariéry mal pod kontrolou priekupníkov drog. Kto sa nechcel podeliť o zárobok, toho mučili za mestom, rozžeraveným železom v pivniciach alebo pochovali zaživa. Aby ochránil svoje zločinecké bunky pred zatknutím a odsúdením, zaviedol do praxe nový prvok. Začal zapájať do trestnej činnosti, lúpeží, vykrádania bytov, organizovania prostitúcie, predaja drog najslabšie platených milicionárov. Čerkasov sa na vrchole svojej moci nebál nikoho. V jednej pivnici zriadil dokonca dobre vybavenú mučiareň, kde presviedčal tvrdohlavé obete, že je slušné sa o zárobok podeliť s mafiou.
V osemdesiatych rokoch som sa mal možnosť presvedčiť o čudnom spojenectve mafie s políciou na juhovýchodnej Ukrajine. V tom čase sa pri malej dedinke Dolinska neďaleko mesta Krivoj Rog staval aj za pomoci košických stavbárov nový metalurgický kombinát. Chlapi z východného Slovenska naučili miestnych dedinčanov údiť slaninu, rebierka, klobásy. Dovtedy všetko mäso zo zabíjačky načierno konzervovali ukladaním do sudov so soľou. O niekoľko týždňov pri každej dedinskej drevenici stála udiareň z nových dosák. Lenže ukrajinskí roľníci sa dlho netešili – šéf zločineckého gangu z Krivého Rogu vyslal na vidiek trestné komando. Kto nezaplatil za novú udiareň sto rubľov, tomu ju strhli alebo podpálili. Výpalníkom mafiánskeho bosa ochotne asistovali miestni milicionári. Keď sa jeden majiteľ novej udiarničky odvážil postaviť na odpor, pred očami celej rodiny ho obesili na najbližšom strome. Milicionári sa poprave iba mlčky prizerali. Telo nešťastníka sa na výstrahu muselo hompáľať na strome celý týždeň, až potom ho mohla vdova s piatimi deťmi pochovať. Bez popa, lebo tomu strach nedovolil odprevadiť nebožtíka na poslednej ceste.
Mafiánske fontány
Takých kučulorijovcov, čerkasovcov či mafiánov ako z Krivého Rogu bolo v Sovietskom zväze na tisíce. Každý sa ich bál, aj milicionári, oni nikoho a ničoho. Kšeftovali so všetkým, o čo bol medzi pospolitým ľudom záujem. A záujem bol o všetko. V konzumoch nebolo nič, akurát holé pulty a zaprášené vitríny. Výklady namiesto tovaru zapĺňali optimistické heslá o budovaní komunistickej spoločnosti.
V Arménsku povýšila miestna mafia nad zlato vodu. Pravdaže, svojským spôsobom. Predzáhradky domov arménskych mafiánov dodnes zdobia malé fontány na pitnú vodu z najdrahšieho čierneho mramoru. Na žiadnej nesmie chýbať meno ctihodného kmotra. Fontány symbolizujú kolobeh života zločineckého podsvetia, tak ako voda symbolizuje kolobeh života. Mafia a mafiáni sú veční, preto sa na žiadnej neuvádza dátum narodenia ani smrti ctihodného kmotra. Platí to dodnes, Sovietsky zväz je síce mŕtvy, ale mafia žije.
Mnohí mafiáni mali to, po čom tak bažili komunistickí papaláši od Kremľa až po posledný stranícky sekretariát v zabudnutom mestečku na Sibíri. Veľká časť obyvateľstva si mafiánov nadovšetko vážila. Ako uviedol JUDr. Lebedev z Akadémie ministerstva vnútra, obyčajní ľudia sa často obracali na miestnych bosov mafie, aby im pomohli vyriešiť spory. Susedské, majetkové. Mafiáni rozhodli, kde je spravodlivosť, a dali si za to celkom slušne zaplatiť. Ak bolo treba, pomohli aj pri zahladzovaní stôp po trestných činoch. Najväčšej úcte sa títo predchodcovia mediátorov tešili v republikách Strednej Ázie a na Zakaukazsku.
Súdruh zlodej
Krstní otcovia sovietskej mafie považovali za jeden z najvýnosnejších a pritom najbezpečnejších biznisov vykrádanie bytov. V Moskve bol postrachom zlodej Michalev. Keď ho zatkli, mal na rováši 150 totálne vyrabovaných bytov. Bol to vychýrený elegán, ktorý ešte aj na nočný lup išiel v kvalitnom obleku a bielej košeli. V počte vykradnutých bytov mu konkuroval zlodej Krekšin. Pri otváraní dverí používal najprimitívnejšiu metódu. Rozbehol sa a dvere vyrazil vlastným telom. Krádeže bytov organizované mafiánskymi klanmi zasiahli celý Sovietsky zväz, nebolo mesta, ktoré by vykrádači obišli. Pohľad do starých štatistík kriminality prezrádza, že krátko pred rozpadom sovietskeho impéria bolo na políciu nahlásených za rok vyše 800-tisíc vykradnutých bytov, obeťami lúpežníkov sa za jediný rok stalo vyše 107-tisíc ľudí. V kolónke majetkových deliktov svieti v roku 1989 horibilné číslo jeden milión šyristotridsaťtisíc, v kategórii ťažkých zločinov je v štatistike uvedené číslo 367-tisíc. Niet pochýb, že pod tieto numerá sa podpísala predovšetkým všemocná mafia. Ale existuje aj štatistika neodhalených trestných činov. V poslednom roku existencie ZSSR milícia a KGB nedokázali odhaliť páchateľov vyše 657-tisíc trestných činov. Zlaté časy mala teda mafia nielen za Chruščova a Brežneva, ale aj za čias Gorbačova.
7 fotografií v galériiRuskí mafiáni dokázali šéfovať svojim klanom aj z väzenia.Zdroj: Profimedia.sk
Ruskí znalci sovietskej mafie odhadujú, že vykrádanie moskovských bytov prinieslo ročne miestnej mafii zisk až 40 miliónov rubľov. Krstným otcom moskovských klanov museli platiť daň z vykrádania aj drobní zlodeji pracujúci na vlastnú päsť. A ďalšie percentá im platili priekupníci, ktorí na trhu Šabolovka predávali ukradnuté rádiá, televízory, koberce, starožitnosti, šperky. Kto sa vzpriečil, toho čakal krutý trest. Veľká časť ukradnutých predmetov z moskovských bytov putovala do miest za Kaukazom. „Desiatky moskovských vykupovačov zlata pracovali napríklad výlučne pre uzbeckých milionárov, dodávali im šperky, tisíce snubných prsteňov, a takto im pomáhali investovať obrovské peniaze,“ uvádzajú ruskí publicisti Lichanov a Belych.
K najutajenejším spisom o zločinoch mafiánov patril za čias Sovietskeho zväzu objemný spis o prípade vykrádača bytov v hlavnom meste. Keď polícia priamo pri čine prichytila zlodeja, pri jeho identifikácii s veľkým prekvapením zistili, že ide o vysokého straníckeho funkcionára, jedného z najvplyvnejších moskovských komunistov. Špecializoval sa nielen na byty, ale aj na krádeže peňaženiek v moskovských obchodných domoch. Pri domovej prehliadke našli u súdruha veľkú zbierku dámskych peňaženiek a pánskych náprsných tašiek.
„PŘÍPAD
SOBČAK“: ZÁHADY ŽIVOTOPISU PUTINOVA PATRONA
Co spojovalo Sobčaka s KGB?
Zničím jim život - Putinova válka s opozicí2017, M. Bennetts
Návrat ruského Leviathana2019, S. Medveděv
Čím menej vieš, tým lepšie spíš: Ruská cesta k teroru a diktatúre za Jeľcina a Putina2016, D. Satter
Všetci mocní Kremľa2016, M. Zygar
Ruský deník2007, A. Politkovská
Cesta do neslobody: Rusko, Európa, Amerika2018, T. Snyder
Nový car: Vzestup a vláda Vladimira Putina2016, S. Lee Myers
Muž bez tváře – Neuvěřitelný vzestup Vladimira Putina2016, M. Gessen
Vladimír Putin2019, F. Pons
Zima přichází2016, G. Kasparov
Průmysl lži – Propaganda, konspirace a dezinformační válka2017, A. Alvarová
Nic není pravda a všechno je možné2016, P. Pomerantsev
Chodorkovskij. Legendy, mýty a jiné pravdy2013, V. Timtschenko
Putinovi agenti2016, O. Kundra
Nová studená válka2008, E. Lucas
„PŘÍPAD
SOBČAK“: ZÁHADY ŽIVOTOPISU PUTINOVA PATRONA
23.7.2018
Photo (c) CC BY SA
Vladimir Putin
vděčí za svou politickou kariéru prvnímu petrohradskému starostovi Anatoliji
Sobčakovi. Z majora KGB se v roce 1990 za nevyjasněných okolností stal členem
týmu tehdejšího předsedy leningradského Sovětu a pozdějšího starosty Petrohradu
Sobčaka. Vedl městskou komisi pro vnější vztahy a v roce 1997 svému patronovi
pomohl utéct za hranice, když mu hrozilo zatčení kvůli podezření z korupce.
Dvanáctého
června se začne promítat film Případ Sobčak natočený Sobčakovou dcerou Xenijí a
režisérkou Věrou Kričevskou. Lidé, kteří Sobčaka dobře znali, jako Vladimir
Putin, osobní strážce Viktor Zolotov a další, vypráví jeho dceři o tom, co se
dělo v Petrohradě v devadesátých letech. Ale mnohé nebezpečné otázky – o
vazbách budoucího ruského prezidenta na slavné postavy petrohradského podsvětí,
o machinacích kolem prodeje nerostných surovin do zahraničí, o privatizaci
přístavu nebo o kvetoucím obchodu s drogami – zůstanou nepoloženy.
„Co Sobčak
věděl? Do jaké míry byl zasvěcen do detailů toho, čím se zabýval jeho
podřízený? Takový rozhovor je ale sotva možný ve filmu, ve kterém Putin
vystupuje,“ píše v recenzi Natalija Gevorkjanová. Redaktor webu „Putinismus“
Arťom Kruglov studuje vývoj symbiózy mezi představiteli města a zločinci v době
Sobčakovy vlády. Zná tak odpovědi na otázky, které se Xenija Sobčaková ve svém
filmu neodvážila položit.
Sobčak je dnes zajímavý proto, že díky němu se do té doby
zcela neznámý Putin dostal k moci, a dostal se k ní v době, kdy se naskýtaly
obrovské příležitosti k osobnímu obohacení. Jak spojenectví Sobčaka a Putina
vzniklo?
Putinova
propaganda vypráví tento příběh pořád stejně už dvacet let. V dubnu 1990
Sobčaka zvolili zástupcem leningradského Sovětu. Začal nabírat tým
spolupracovníků a zničehonic se mu opravdu hodně zachtělo, aby se jeho
spolupracovníkem stal Putin. Prostě
se mu zachtělo a to je všechno. Všimněte si ale:
1) Putina sotva znal, seznámili se prý přes nějaké
společné známé, jejichž jména ale nebyla zveřejněna.
2) Sobčak nevěděl, že Putin je důstojníkem KGB, a když to zjistil, řekl: „No, k čertu s tím!“ (jak vzpomíná sám Putin ve své biografii Putin – z první ruky z roku 2000).
3) Sobčak byl v té době veřejně známou osobností, opozičním politikem, pracujícím v městských správních institucích. Putin přitom neměl žádné vazby na politiku, na opozici ani na městské hospodářství. Prostě přijel z Drážďan a v rámci svého krytí od KGB potichu seděl na rektorátu leningradské univerzity.
2) Sobčak nevěděl, že Putin je důstojníkem KGB, a když to zjistil, řekl: „No, k čertu s tím!“ (jak vzpomíná sám Putin ve své biografii Putin – z první ruky z roku 2000).
3) Sobčak byl v té době veřejně známou osobností, opozičním politikem, pracujícím v městských správních institucích. Putin přitom neměl žádné vazby na politiku, na opozici ani na městské hospodářství. Prostě přijel z Drážďan a v rámci svého krytí od KGB potichu seděl na rektorátu leningradské univerzity.
A
ejhle! Najednou právě k němu Sobčak vzplanul láskou a zatoužil tohoto člověka
učinit svým spolupracovníkem a později zástupcem na radnici. Trochu divné, ne?
Tato skutečnost má jediné racionální vysvětlení – ti „společní známí“, kteří
je dali dohromady, byli soudruzi z KGB.
A
ještě jedna drobnost: Sobčak si Putina za svého spolupracovníka nevybral hned,
jak ho zvolili zástupcem leningradského Sovětu, ale o dva měsíce později – v
květnu 1990 – když se díky složitým intrikám mezi mocenskými frakcemi stal jeho
předsedou.
Neboli
dokud byl Sobčak obyčejným členem Sovětu, tak na Putina nepomyslel. Zato
jakmile získal první vysoký politický post, tak najednou ano. To znovu
naznačuje, že to nebyl Sobčak, kdo si na jaře 1990 „vzpomněl“ na Putina,
kterého sotva znal, ale že to byla KGB, která si vzpomněla, když viděla Sobčaka
v jeho nové funkci.
Co spojovalo Sobčaka s KGB?
– Co spojovalo Sobčaka s KGB? Tehdy v devadesátých
letech se objevovaly články o tom, že Sobčak byl informátorem tajných služeb.
Mluvil o tom i Putinův spolužák, bývalý důstojník KGB Jurij Švec. Dá se takovým
svědectvím důvěřovat?
Bývalý major KGB Švec, nyní žijící v USA, o tom opravdu nedávno vyprávěl v rozhovoru s ukrajinským novinářem Dmitrijem Gordonem. Švec tvrdí, že v čele opozičního leningradského Sovětu stanul v roce 1990 informátor KGB Sobčak, kterému za spolupracovníka přiřadili profesionálního čekistu – Putina. A že se tedy k moci ve městě dostala KGB (ačkoliv si všichni mysleli, že opozice).
Bývalý major KGB Švec, nyní žijící v USA, o tom opravdu nedávno vyprávěl v rozhovoru s ukrajinským novinářem Dmitrijem Gordonem. Švec tvrdí, že v čele opozičního leningradského Sovětu stanul v roce 1990 informátor KGB Sobčak, kterému za spolupracovníka přiřadili profesionálního čekistu – Putina. A že se tedy k moci ve městě dostala KGB (ačkoliv si všichni mysleli, že opozice).
V
devadesátých letech o tom psal i petrohradský tisk. Třeba noviny „Nový
Petrohrad“ v prosinci 1998. Byla to senzace, co se psalo v tom článku – že
profesor Sobčak pracující na Leningradské univerzitě byl informátorem. A že
Putin, když na začátku roku 1990 přišel na univerzitu, získal údajně přístup k
osobním složkám spolupracovníků KGB mezi studenty a vyučujícími. Proto že také
Sobčak z něho udělal svého kolegu – udavač si k sobě do práce přibral svého
řídícího důstojníka.
Ověřit
spolehlivost takových informací o Sobčakovi je dost složité. Důkazem o
spolupráci s KGB jsou osobní složky agentů, které byly vedeny na všechny
informátory, ideálně spolu s takzvanou přílohou číslo 7 – což je soupis
spolupracovníků, kteří s agentem pracovali nebo se s ním znali od chvíle jeho
zverbování. Podle těchto dokumentů se v zemích východní Evropy v jednu dobu
vydávala lustrační osvědčení, aby bylo jasné, kdo před vámi stojí, s jakými
kágébáky v životě pracoval, komu donášel. To by možná u nás na vrcholu bylo
méně Sobčaků, Putinů a Gunďajevů.
Navíc
zde vyvstávají i otázky, pokud jde o majora KGB Švece, který tvrdí, že Sobčak
byl agentem. V sovětských dobách Jurij Švec pracoval ve Washingtonu jako agent
rozvědky – tedy na první hlavní správě KGB (PGU). K petrohradským záležitostem
neměl žádný vztah. Navíc, pokud byl Sobčak informátorem na univerzitě, spadal
pod pátou hlavní správu KGB (boj proti ideologickému disentu), a tedy pod úplně
jiné oddělení. S Putinem se Švec také osobně zvlášť neznal, i když spolu v
polovině osmdesátých let studovali na téže škole zpravodajských služeb.
Mám podezření, že zdrojem Švecových informací je
generál Oleg Kalugin – přeběhlík, nyní rovněž žijící v Americe, který v
osmdesátých letech býval prvním zástupcem vedoucího oblastního oddělení KGB v
Leningradě. Ten by samozřejmě mohl mít přístup k informacím o místních agentech
včetně takových osob jako Sobčak. Ale to jsou moje domněnky.
Celkově je to, co říká Jurij Švec, docela logické. Dle mého názoru je to jediné rozumné vysvětlení překvapivého zvratu v osudu podplukovníka Putina na jaře roku 1990. Otázkou zůstává jen, kdy se s kolegou Sobčakem seznámili – na jaře 1990 na pokyn starších soudruhů nebo ještě předtím?
Celkově je to, co říká Jurij Švec, docela logické. Dle mého názoru je to jediné rozumné vysvětlení překvapivého zvratu v osudu podplukovníka Putina na jaře roku 1990. Otázkou zůstává jen, kdy se s kolegou Sobčakem seznámili – na jaře 1990 na pokyn starších soudruhů nebo ještě předtím?
Rád
bych připomněl, že v roce 2002 byl Kremlem vydán Putinův životopis s názvem
Vladimir Putin – historie života, jehož autorem byl novinář Oleg Blockij. Jednalo
se o soubor rozhovorů s lidmi, kteří Putina znali v jeho začátcích do roku
1975. Jakmile kniha vyšla, v Kremlu si rychle uvědomili svou chybu a stahovali
ji odevšad – z knihoven, z Internetu – vyčistili vše, co mohli. V těch
rozhovorech bylo řečeno příliš mnoho zajímavých věcí.
Zejména tam byl rozhovor s Dmitrijem Gancerovem –
náborářem KGB na leningradské univerzitě. Gancerov pracoval na páté hlavní
správě v oddělení, které se staralo o univerzity, a byl to právě on, kdo na
čtvrtém kurzu zverboval Putina ke KGB:
„Opravdu důležitá je první schůzka. Po ní jsou mnozí vyřazeni. Ale s těmi, kteří prošli, se začalo více pracovat. S Putinem jsem se začal setkávat někdy v lednu 1974 a opravdu se mi zalíbil. Uměl rychle navázat potřebné kontakty s lidmi.“
Už vzpomínaný major Švec tvrdí, že Putin na počátku své kariéry u KGB pracoval právě na oddělení zodpovědném za univerzity. Tedy Gancerov ho nejprve zverboval jako udavače mezi studenty („uměl rychle navázat potřebné kontakty“), a potom ho vzal k sobě na oddělení jako operativce.
„Opravdu důležitá je první schůzka. Po ní jsou mnozí vyřazeni. Ale s těmi, kteří prošli, se začalo více pracovat. S Putinem jsem se začal setkávat někdy v lednu 1974 a opravdu se mi zalíbil. Uměl rychle navázat potřebné kontakty s lidmi.“
Už vzpomínaný major Švec tvrdí, že Putin na počátku své kariéry u KGB pracoval právě na oddělení zodpovědném za univerzity. Tedy Gancerov ho nejprve zverboval jako udavače mezi studenty („uměl rychle navázat potřebné kontakty“), a potom ho vzal k sobě na oddělení jako operativce.
Jak
tvrdí Švec, Putin se tam zabýval anonymy, které na sebe navzájem podávali
studenti a přednášející. Jestli byl Sobčak informátorem tohoto oddělení, jak
se domnívá Švec, tak mladý operativec Putin klidně mohl získat přístup k jeho
osobní složce ne až v roce 1990 ale o patnáct let dříve.
A co bylo za tím článkem před dvaceti lety v
petrohradských novinách o spolupráci Sobčaka s KGB?
Noviny
Nový Petrohrad z 24. prosince 1998. To byly noviny Jurije Šutova, což byl
gangster zvaný Tityč. Šutov na začátku devadesátých let také spolupracoval se
Sobčakem, ale potom se s ním a s Putinem pohádal. Stali se úhlavními nepřáteli.
Tityč roky sbíral kompromitující materiály na Sobčaka a vydával je v podobě
knih nebo článků (například v slavné knize Sobčakovo srdce z roku 1993).
Kromě kariéry spisovatele ovšem dal v Petrohradu
dohromady zločineckou skupinu, dostatečně chladnokrevnou, která poskytovala
radikální řešení v případech sporů mezi ekonomickými subjekty. Po takové službě
byla v té době velká poptávka. Když Putin přišel k moci, uklidil Tityče na
doživotí do vězení, kde – ve věznici Bílá labuť – v roce 2014 zemřel.
Tityč byl v kontaktu se Sobčakem v letech 1990-1991 do té doby, než se pohádali. Byl první, kdo začal vykládat, že Sobčak byl udavačem KGB. To bylo už minimálně v roce 1993.
Tityč byl v kontaktu se Sobčakem v letech 1990-1991 do té doby, než se pohádali. Byl první, kdo začal vykládat, že Sobčak byl udavačem KGB. To bylo už minimálně v roce 1993.
Tityč
vykreslil Sobčaka jako křiváka a demagoga a jako takový celkově nemorální typ. V knize Sobčakovo srdce Šutov například tvrdil, že se
dostal k archivním soudním záznamům z rozvodového řízení Sobčaka a jeho první
ženy. Prý se s ní Sobčak rozvedl kvůli rakovině prsu. Během jednoho ze soudních
zasedání Sobčak údajně prohlásil (což je prý zaneseno v protokolu), že k ní
cítí odpor kvůli jejím odstraněným prsům. Že invalida ho už moc nevzrušuje a
jejich společné dítě (starší sestra Xenie Sobčakové) ho nezajímá také.
Těžko
říct, odkud Šutov tyhle informace čerpal. I kdyby se Sobčak rozvedl se svou
první ženou kvůli „znechucení“ z její nemoci, pochybuji, že by o tom mluvil u soudu
a do protokolu. To samé se týká možné Sobčakovy spolupráce s KGB. Jen těžko měl
Tityč přístup k archivům této instituce. Nicméně Sobčak měl v Moskvě mnoho
nepřátel, zejména v jednu dobu všemocného šéfa Jelcinovy ochranky Koržakova.
Není vyloučeno, že Tityče mohli zásobovat informacemi z Moskvy a on si je pak
dál „umělecky rozvinul“ podle vlastní fantazie.
Celkově
ale s ohledem na Šutovův osobní profil, je třeba k jeho obviněním vůči
Sobčakovi přistupovat opatrně. Přesto opakuji, že v případě toho, jak si
Sobčak vzal k sobě Putina na jaře 1990, je těžké najít jiné rozumné vysvětlení,
než intervenci KGB.
S
prací Putina na radnici je spojen skandál se ztracenou humanitární pomocí.
Případ vyšetřovala komise Mariny Saljeové, ale nebyla přijata žádná opatření.
Jaká byla role Sobčaka v tomto příběhu?
Tam
nešlo o odcizení humanitární pomoci ale o něco mnohem horšího. Na konci roku
1991 se ekonomika SSSR konečně zhroutila a v Petrohradě se všude stály fronty
na chleba. Jako za blokády. A tehdy Moskva (ministr vnějšího obchodu Aven a
premiér Gajdar) schválili plán prodat nerostné suroviny ze státních zásob do
zahraničí a za utržené peníze nakoupit potraviny.
Obecně měla licence na vývoz nerostných surovin
vydávat vláda v Moskvě, ale z nějakého důvodu toto právo předali petrohradské
radnici, komisi pro vnější vztahy, které předsedal Putin. Pak se psalo, že
Putin uděloval tyto licence nelegálně, ale to není pravda – město získalo
zplnomocnění od Moskvy, jinak by celníci jednoduše nic za hranice nepustili.
Tak Sobčakova radnice v osobě Putina získala právo vydávat licence na vývoz nerostných surovin ze státních zásob. A vydala jich celou sérii a to ve velmi krátkém časovém období – doslova během tří týdnů na konci prosince 1991 a začátku ledna 1992. Pánové spěchali.
Tak Sobčakova radnice v osobě Putina získala právo vydávat licence na vývoz nerostných surovin ze státních zásob. A vydala jich celou sérii a to ve velmi krátkém časovém období – doslova během tří týdnů na konci prosince 1991 a začátku ledna 1992. Pánové spěchali.
To,
co následovalo, je v podstatě dobře známé a nejednou to bylo popsáno v tisku.
Nerostné suroviny (šlo o ropné produkty, barevné a vzácné kovy, dřevo, atd.)
vyvezli a peníze ukradli. Komise zástupců leningradského Sovětu v čele s
Marinou Saljeovou, která tuto aféru vyšetřovala, sečetla škody pro město a stát
na sto milionů dolarů. To znamená, že oni neukradli humanitární pomoc, ale
státní peníze na jídlo, a tak okradli obyvatele hladovějícího města, své
spoluobčany.
Vyšetřování,
jak víte, bylo zameteno pod koberec. Mocní v Kremlu a také starosta Sobčak
odmítli zakročit nehledě na naléhání Sovětu. A to i přes to, že to byly hotové
bakchanálie. Například existovala licence na vývoz 150 tisíc tun ropných
produktů (což tehdy znamenalo více než třicet milionů dolarů). Jednalo se o
motorovou naftu a mazut, které se nacházely ve skladech Kirišské rafinerie v
leningradské oblasti a patřily státu. Vyvezli je někam do Anglie.
Licenci
na jejich vývoz udělil Putin nejprve Mirošnikovi – to
byl spolupracovník ruského viceprezidenta Ruckého. Ten člověk byl kombinací
mezinárodního podvodníka a společníka
Mogilevičovy mafiánské skupiny „Bratrstvo ze Solnceva“. Potom, v souvislosti s nějakými problémy Mirošnika v
Moskvě, Putin vše změnil a licenci předal místní petrohradské firmě „Něvskij
dom“. Ti vše vyvezli, dokonce nejen motorovou naftu, ale peníze nikdo neviděl.
Kdo
stál za „Něvským domom“, po tom novináři dlouho pátrali. Například italské
noviny Republika, když Putin přišel k moci, poslaly do Petrohradu své
investigativní novináře. Ti došli k závěru, že za „Něvským domem“ stál Vladimír Smirnov. To je Putinův kamarád z devadesátých let, předseda družstva Ozero a pokladník petrohradské tambovské mafie – byl nejbližším spolupracovníkem jejich slavného
kmotra Kumarina zvaného Kuma.
Podle jiné verze (která je více pravděpodobná) nebyl
za „Něvským domem“ nikdo jiný než Timčenko, protože to byl právě on, kdo
v té době stál v čele prodeje všech naftových produktů v Kiriši. Bez něho by
zboží nikdy neopustilo závod. Timčenko je člověk s dlouhodobými vazbami na
tambovskou mafii, o čemž na Rádiu Svoboda nejednou mluvil podnikatel Maxim
Frejdzon, který byl v devadesátých letech v centru obchodu s palivy a
gangsterské privatizace v Petrohradě.
No a konečně, když se podíváme, kdo byl v čele té nastrčené společnosti Něvskyj dom, která vyvážela ropné produkty na základě licence od Putina, byl to jistý Vladimir Vitenberg. To je bývalý vyšetřovatel petrohradského oddělení vnitřní inspekce, který byl v devadesátých letech pod ochranou mafiána Ruslana Koljaka (zvaného Vypoulený). A Koljak byl také z tambovské skupiny.
No a konečně, když se podíváme, kdo byl v čele té nastrčené společnosti Něvskyj dom, která vyvážela ropné produkty na základě licence od Putina, byl to jistý Vladimir Vitenberg. To je bývalý vyšetřovatel petrohradského oddělení vnitřní inspekce, který byl v devadesátých letech pod ochranou mafiána Ruslana Koljaka (zvaného Vypoulený). A Koljak byl také z tambovské skupiny.
Takže
jak vidíte, Putin je patriotem v rodném městě. Právo okrást petrohradské občany
stojící ve frontách na chleba, předal místní tambovské skupině a ne nějakým
přespolním hostujícím hráčům.
No
a teď k Sobčakovi. Věděl o těchto machinacích, nebo ne? Jestli nevěděl, tak
vyšetřující komise ho se svými závěry seznámila. Sobčak ale neudělal nic.
Naopak, bránil Putina před leningradským Sovětem a odmítnul požadavky na jeho
odstranění z pozice předsedy komise pro vnější vztahy z důvodu krádeže a
korupce.
Sobčak,
to byl můj učitel, vykládal Putin později. Ti, kdo požadují zatčení současných
politiků podezřelých z korupce Serďukova a Vasiljeva, by to měli mít na paměti.
Jmenoval
jste kmotra Ruslana Koljaka. Byl zabit v roce 2003 v důsledku sporů s Romanem Cepovem, dalším slavným představitelem petrohradské mafie.
Blízkým přítelem Cepova byl Viktor Zolotov, Sobčakův osobní strážce z devadesátých let, později
velitel osobní ochranky Putina, nyní velitel ruské Národní gardy a jeden z
hlavních hrdinů filmu „Případ Sobčak“, pro který poskytl rozhovor jako první.
Zolotov doprovázel Sobčaka celé roky. Věděl Sobčak o jeho vztazích s Cepovem?
Vždyť Roman Cepov v těch letech pravidelně figuroval v policejních zprávách,
seděl za loupež ve věznici Kresty, a tak dále?
Pro
začátek bychom si měli říct, že Cepova neznal jen Zolotov, ale i Putin. Putin
tehdy neměl z titulu své pozice nárok na státní ochranku, a tak ho hlídala
Cepovova soukromá bezpečnostní agentura, což bylo legální krytí jeho zločinecké
skupiny. Tedy Cepovovi muži zabezpečovali osobní ochranu Putina. Kromě toho
Putin a Cepov si byli natolik blízcí, že „Roma“ vystupoval jako prostředník v
různých zákulisních machinacích na radnici.
Připomeňme,
že od roku 1992 vydávala Sobčakova radnice licence na hazard. Zodpovídali za to
Putin a Kudrin. Všechny licence získali mafiáni. Licence byly vydávány za
úplatek, a pak ještě bylo třeba hradit „předplatné“, aby si udržely platnost. V
těchto záležitostech byl prostředníkem Roma. V devadesátých letech bylo možné
se v novinách například dočíst, že herní
impérium Konti dalšího mafiána Míši Kutajského platilo za fungování svých kasin
Putinovi prostřednictvím Cepova dvacet tisíc dolarů měsíčně.
Licence za hazard vytvořily slušný tok černých peněz
směrem k radnici. Skončily všechny u Putina? Nedělil se se Sobčakem?
Bývalý vedoucí bezpečnosti petrohradské pobočky společnosti Credit Lyonnais Franz Sedelmayer vzpomínal, jak na začátku devadesátých let do jejich banky každý týden Sobčak osobně (!) vozil kufr s hotovostí, který pak převáželi na francouzské ústředí a vložili je na jeho účet. Sedelmayer vypráví, jak se opravdu báli, že je na letišti s těmi kufry chytí, a že kvůli tomu bezpečnostní služba banky naléhala, aby Sobčak přišel na nějaký jiný, méně neohrabaný způsob, jak dostávat své peníze za hranice. Aby se dostaly přímo do Francie.
Bývalý vedoucí bezpečnosti petrohradské pobočky společnosti Credit Lyonnais Franz Sedelmayer vzpomínal, jak na začátku devadesátých let do jejich banky každý týden Sobčak osobně (!) vozil kufr s hotovostí, který pak převáželi na francouzské ústředí a vložili je na jeho účet. Sedelmayer vypráví, jak se opravdu báli, že je na letišti s těmi kufry chytí, a že kvůli tomu bezpečnostní služba banky naléhala, aby Sobčak přišel na nějaký jiný, méně neohrabaný způsob, jak dostávat své peníze za hranice. Aby se dostaly přímo do Francie.
Franz
Sedelmayer je západní Němec, bezpečnostní specialista, který pracoval v
Petrohradě v první polovině devadesátých let. Jestli skutečně existovaly tyto
kufry s hotovostí, musel ty peníze Sobčak někde brát. Myslím, že to bylo
pokračování těch toků, které proudily na radnici skrze Cepova.
Nebo si vezměme slavného petrohradského novináře té
doby Dmitrije Zapolského, který se s Romou Cepovem dobře znal. Zapolskij jednou
vzpomínal, jak Putin a Cepov odmazávali od trestu mafiána Malyševa (Malyše).
Malyšovi hrozil trest za organizované loupeže, když ale seděl ve vazbě v
Krestách (v roce 1994), krátce se tam objevil i sám Cepov. Ten byl obviněn z
ozbrojeného přepadení. Roma se obvinění rychle zbavil a vězení opustil, během
pobytu ve věznici se ale stihl s Malyšem seznámit. Po propuštění šel Roma k
Putinovi a dohodli se, že dobrému člověku je potřeba pomoci uniknout uvěznění.
Jak se sám Cepov chlubil Zapolskému, úspěšně donesli dvě stě tisíc dolarů soudci v Malyšově případu a tento slavný petrohradský zločinec a vyděrač byl propuštěn na svobodu. A to nebyla první Putinova operace takového druhu. Se soudci ve městě se Putin, diplomovaný právník, vždy domlouval osobně. Umíte si představit jak velké částky a finanční toky se přesouvaly v takovémhle byznyse s podplácením soudců? A že by se Putin nedělil s profesorem práva Sobčakem a celé to dělal jemu pod nosem? Proč by jinak asi Sobčak získal profesuru na právnické fakultě?
Jak se sám Cepov chlubil Zapolskému, úspěšně donesli dvě stě tisíc dolarů soudci v Malyšově případu a tento slavný petrohradský zločinec a vyděrač byl propuštěn na svobodu. A to nebyla první Putinova operace takového druhu. Se soudci ve městě se Putin, diplomovaný právník, vždy domlouval osobně. Umíte si představit jak velké částky a finanční toky se přesouvaly v takovémhle byznyse s podplácením soudců? A že by se Putin nedělil s profesorem práva Sobčakem a celé to dělal jemu pod nosem? Proč by jinak asi Sobčak získal profesuru na právnické fakultě?
–
Mnoho bylo napsáno o vazbách Vladimira Putina na postavy petrohradského
podsvětí v devadesátých letech. Zejména podnikatel Maxim Frejdzon vyprávěl v
rozhovoru pro rádio Svoboda o tom, jak se privatizoval přístav, jak se do
Petrohradu dostával kokain, o zakládání slavné firmy SPAG, o podvodech s
nemovitostmi a tak dále. Jaká byla role Sobčaka v tom všem? Je možné si
představit, že to vše se dělo bez jeho vědomí?
Já
také pochybuju, že Sobčak o těchto věcech nic nevěděl. Začněme s firmou SPAG. Tu společnost založili v roce 1992 ve Frankfurtu
Putin (jménem radnice), Smirnov (z družstva Ozero) a drogově závislý
lichtenštejnský advokát Rudolf Ritter. Oficiálně byl SPAG rusko-německým podnikem určeným k
získávání investic do petrohradských nemovitostí.
Sobčak
nefiguroval přímo v založení firmy SPAG ale minimálně dvakrát v letech 1992 a
1994 podepsal rozhodnutí o převedení nemovitostí v centru Petrohradu na
dceřinné firmy společnosti SPAG – šlo o nemovitosti na adresách Tambovská 12 a
Něvský prospekt 114-116 (nyní je tam nákupní dům Něvský centr u Moskevského
nádraží).
Navenek
vše vypadalo jako rekonstrukce zchátralého fondu nemovitostí prostřednictvím
přilákání zahraničních investorů. Čím se ve skutečnosti SPAG zabývá, odhalila německá rozvědka BND a policie
až v roce 1999. Jak se
ukázalo, SPAG prala peníze pro
narkokartely z Latinské Ameriky a také pro tambovskou mafii z Petrohradu. Fakticky tedy šlo o společný podnik mezinárodní
narkomafie a tambovského bratstva. A radnice města. Realita daleko předčila televizní seriál „Banditskij
Petěrburg” (Zločinný Petrohrad – pozn. překl.).
Zájmy
tambovské skupiny ve SPAGu zastupoval Smirnov a od roku 1997 také Kumarin,
který byl víceprezidentem největší dceřiné společnosti SPAGu v Petrohradu
(Znamenskaja a.s.), jež získala budovy na Něvském prospektu. Odchod Sobčaka z
radnice v roce 1996 zájmy SPAGu nijak neovlivnil. Pokračovali v práci i za
nového starosty Jakovleva. Putin ve společnosti fungoval jako „konzultant“
ještě na začátku roku 2000, když začínaly prezidentské volby a SPAG už byl detailně vyšetřován německou tajnou
službou.
Zda
Sobčak věděl o skutečných cílech firmy SPAG? Praní špinavých peněz je velmi
konspirační byznys. Sobčaka nemuseli zasvětit do všech detailů. Ale budovy jim
starosta Sobčak předával, tak co.
Pokud
mám mluvit i o dalším skandálním příběhu, který jste zmínil – převzetí
mořského přístavu organizovaným zločinem, tak tam byli Sobčak a jeho dva
zástupci (Putin a Malevič) v centru dění. Během Sobčakova funkčního období
starosty přešel tento zásadní městský objekt pod kontrolu tambovské mafie.
Radnice podepsala všechny potřebné papíry. Mafián Ilja Traber (“Starožitník” https://realrussia.media/ilya-traber-mafia-boss/ ), který řídil všechny přístavní operace, dostal
neoficiální přezdívku Noční velitel petrohradského přístavu. Všichni nepohodlní manažeři a akcionáři byli
zastřeleni. Nevidět to mohl jedině slepý.
Nejznámější
epizodou z procesu převzetí přístavu se stalo vytvoření Petrohradského ropného
terminálu v roce 1995. V červnu 1995 Sobčakova radnice pronajala za pár
drobných k dlouhodobému užívání existující petrohradský terminál uzavřené
akciové společnosti Petrohradský
ropný terminál (PRT).
Potom, 11. září 1995, Sobčak osobně podepsal nařízení číslo 977-p, kterým bylo
firmě PRT bezplatně převedeno 25 hektarů pozemků, za účelem výstavby terminálu
pro export ropných produktů. Tento terminál byl brzy dokončen a z bývalého
přístavního zařízení se stal největší exportní kanál pro ropné produkty na
severozápadě Ruska.
Na
první pohled na tom není nic špatného – starosta města pomohl investorům
vybudovat infrastrukturu pro vývoz nerostných surovin v přístavu v jemu
svěřeném regionu. Bravo, starosto? Ano, jen firmu PRT kontrolovala čtveřice
lidí: Traber, Kumarin, Geňa Petrov
a Sergej Vasiljev.
Všichni čtyři jsou postavy z petrohradského podsvětí. Všichni jsou z tambovské
mafie nebo od jejích spojenců. Tak
takové investory měl Sobčak.
Navíc
město z toho nic nemělo, protože – jak pro rádio Svoboda řekl účastník těchto
událostí Maxim Frejdzon – kolem terminálu se okamžitě vytvořila schémata
finančních machinací, která umožňovala vyhnout se daním a vyvádět zisky za
hranice. Peníze byly vyváděny do offshorových
společností v Lichtenštejnsku a Monaku, kde byla společná zločinecká kasa. Všechno se to dělalo natolik přímočaře a otevřeně,
že v letech 1999 a 2000 účastníky dokonce vyšetřovala monacká policie kvůli
praní špinavých peněz. (https://www.4freerussia.org/putins-4-percent-criminal-kingpins-kremlin-connections-launder-oil-money-monaco/ )
Robert
Eringer, bývalý šéf monacké rozvědky, později odhalil část dokumentů z
vyšetřování a poskytl rozhovor rádiu Svoboda. Vyšetřování ukázalo, že ropný
terminál v přístavu je pod kontrolou tambovské skupiny. Přes Monako prala
peníze, které v PRT vydělala. Za celým procesem stáli Traber a finančník Dmitrij Skigin, kterým byl nakonec navždy zakázán vstup do Monaka.
Samozřejmě můžeme podobně jako Frejdzon tvrdit, že v
podstatě všechno kolem PRT i jeho nezákonných machinací řešil se zločinci
Putin. Sobčak jen podškrábnul papíry. To i tady byl Sobčak slepý a neviděl, co
mu jeho zástupce dělá pod nosem?
Měli bychom také připomenout, že Sobčak se s Traberem, jehož bratrstvo provozovalo přístav, osobně znal. A Narusovová, jeho žena, ta se s Traberem znala skvěle. Mafián Traber byl dokonce hostem na Sobčakově inauguraci do úřadu starosty 12. června 1991. Tedy Sobčakova vláda v Petrohradu začala tím, že se před kamerami objevil ve společnosti Trabera, který mu dal bustu Kateřiny Veliké. O tom v té době zcela otevřeně psal celostátní deník Kommersant.
Měli bychom také připomenout, že Sobčak se s Traberem, jehož bratrstvo provozovalo přístav, osobně znal. A Narusovová, jeho žena, ta se s Traberem znala skvěle. Mafián Traber byl dokonce hostem na Sobčakově inauguraci do úřadu starosty 12. června 1991. Tedy Sobčakova vláda v Petrohradu začala tím, že se před kamerami objevil ve společnosti Trabera, který mu dal bustu Kateřiny Veliké. O tom v té době zcela otevřeně psal celostátní deník Kommersant.
Navíc se také zjišťovalo, jak se Starožitník vůbec
na radnici ve Smolném paláci dostal. Ukázalo se, že ho přivedl Putin, právě on seznámil Sobčaka s Traberem. O tom se také psalo v petrohradských novinách v
devadesátých letech.
Později o tom také psal ve svých memoárech Sergej Kosyrev, Traberův osobní strážce a blízký spolupracovník v počátcích devadesátých let. Traber si Putina hleděl, protože, jak vzpomíná Kosyrev „šéf potřeboval cestu k Sobčakovi“.
No a tu cestu našel přes Putina. Vedla přes tajné zločinecké účty v Lichtenštejnsku, k hrobům desítek zastřelených v bojích o přístav. Že o tom Sobčak nevěděl, tomu já osobně nevěřím.
Později o tom také psal ve svých memoárech Sergej Kosyrev, Traberův osobní strážce a blízký spolupracovník v počátcích devadesátých let. Traber si Putina hleděl, protože, jak vzpomíná Kosyrev „šéf potřeboval cestu k Sobčakovi“.
No a tu cestu našel přes Putina. Vedla přes tajné zločinecké účty v Lichtenštejnsku, k hrobům desítek zastřelených v bojích o přístav. Že o tom Sobčak nevěděl, tomu já osobně nevěřím.
Vámi
vzpomínaný Jurij Šutov, bývalý Sobčakův spolupracovník a autor odhalující
knihy Sobčakovo srdce byl obviněn z vraždy Michaila Maněviče a dalších zločinů
a zemřel v trestanecké kolonii. On sám vinu nikdy nepřiznal a měl mnoho
zastánců. Komu věřit?
Pokud
je mi známo od lidí, kteří se s Tityčem osobně znali, byl to typický mafiánský
boss, krutý a mstivý, pro kterého lidský život nic neznamenal. Nicméně neseděl
ani tolik za své zločiny, jako za zločiny jiných. Putin, jeho starý
nepřítel, hodil na Tityče to, v čem byl namočený on sám, nebo jeho kamarádi z
tambovské mafie.
Tak
se na Šutova v srpnu 1997 pokusil hodit vraždu vícegubernátora Petrohradu Michaila Maněviče. Nedalo se to dokázat, a není divu – motiv k vraždě
byl viditelný na první pohled a Šutova se nijak netýkal. Město drželo 29% akcií
přístavu, ale kvůli „technické chybě“, která vznikla (možná schválně) na
začátku devadesátých let, se k těmto akciím nevztahovala hlasovací práva.
V
létě 1997 se Maněvič rozhodl tuto chybu napravit. To by automaticky znamenalo,
že kontrolní balík hlasovacích práv (který držel Traber a tambovské bratrstvo)
by přestal být kontrolním. Mnohaleté úsilí organizovaného zločinu převzít
kontrolu nad přístavem by přišlo vniveč. 18. srpna 1998 znemožnil Maněvičovi
realizaci jeho plánu odstřelovač. Nový vícegubernátor zodpovědný za privatizaci
městského majetku, kterým se stal German Gref, se proti vůli bratrstva
nepostavil. Poučil se.
Je
tu ještě jedna vražda, kterou se Putin pokusil přišít Šutovovi – smrt
podnikatele Dmitrije Filippova v říjnu 1998. V tomto případě se jim podařilo
dosáhnout obvinění, i když kolem něj zůstala řada otázek.
Byla
to jedna z nejsledovanějších vražd v celé historii petrohradského zločinu. Filippov
byl jeden z nejbohatších lidí ve městě, vlastník Tobolského petrochemického
kombinátu. Měl vlastní mocnou bezpečnostní službu s názvem ANB (Akademie
národní bezpečnosti). Tvořili ji povětšinou bývalí vysoce postavení členové leningradské
KGB. Kromě toho byl Filippov aktivní v politice – byl starým kamarádem Seleznjova, předsedy Státní dumy, podporoval Komunistickou
stranu Ruské federace a protijelcinovskou opozici.
Hlavně v té době měli Jelcinovi odpůrci svého člověka
– Jurije Skuratova – na pozici generálního prokurátora a ten aktivně
vyšetřoval celou jelcinovskou kliku, v tomto případě aktivity Sobčaka v době,
kdy byl starostou Petrohradu. Sobčak se ukryl za hranicemi ve Francii. Putin
byl od července 1998 ředitelem FSB, ale Skuratovova aktivita ho ohrožovala
taky.
V té době podnikatel Filippov zahájil v Petrohradu horečnou aktivitu – sbíral a předával státnímu zastupitelství kompromitující materiály na Sobčaka, sbíral peníze na podporu Komunistické strany a není vyloučeno, že sám měl zájem získat pro sebe vysoký vládní post.
V té době podnikatel Filippov zahájil v Petrohradu horečnou aktivitu – sbíral a předával státnímu zastupitelství kompromitující materiály na Sobčaka, sbíral peníze na podporu Komunistické strany a není vyloučeno, že sám měl zájem získat pro sebe vysoký vládní post.
10.
října 1998 Filippova zabili. On nějaký pokus očekával, chodil s ochrankou,
nocoval na různých místech. Bombu s hexogenem vložili do stropu ve vstupu do
domu. Odpálili to radiosignálem Filippovovi nad hlavou, když tudy procházel. Za
šest dní dostal dvě kulky do hlavy Michail Ošepov, první viceprezident ANB,
spolupracovník Filippova a Selezněva, který bezpečnostní službu de facto vedl.
Problém Filippov tak byl vyřešen.
Vyšetřování
bylo dlouhé a složité. Za zadavatele vraždy byl označen jakýsi Vladimir
Judin, Filippovův obchodní partner z Tobolského kombinátu. Údajně chtěl
zabrat pro sebe celý kombinát a najal Šutovovy lidi, aby bývalého majitele
odstranili. Tedy žádná politika, jen byznys.
Judin
měl původně za vraždu Filippova sedět spolu s Tityčem, nicméně byl z případu
rychle odstraněn. Vyšetřování vše změnilo a Šutov byl označen za samotného
zadavatele. Tomu nemohla uvěřit ani rodina zavražděného a u soudu vyjádřili
k takové verzi pochybnosti (Šutov byl mnohem menší ryba než Filippov).
Mimochodem během vyšetřování případu byl hexogen v
záznamech nahrazen TNT. Poté, co hexogen způsobil výbuchy domů v Moskvě na
začátku Putinovy vlády, mohla tato běžným smrtelníkům obtížně dostupná
výbušnina vést k nevhodným myšlenkám (co když ten údajný „cukr“ nalezený v
Rjazani ve stejných pytlích, jaké prý před výbuchy nanosili na místa útoků,
přijel do dalších ruských měst ze zločinem prolezlého Petrohradu spolu s
Putinem?).
Ale bylo hotovo, problém s Šutovem byl vyřešen a on strávil zbytek života ve vězení.
Ale bylo hotovo, problém s Šutovem byl vyřešen a on strávil zbytek života ve vězení.
–
Sám Sobčak zázračně unikl zatčení a utekl do Paříže. S útěkem mu pomohl
Vladimir Putin, o čemž vypráví i v novém filmu. Byla obvinění, která proti
Sobčakovi vznesli, reálná nebo se jednalo o politické pronásledování?
Tak
i tak. Sobčaka obvinili z korupce, které se dopouštěl, ale obvinění bylo
vzneseno na politickou objednávku. Arogantní profesor s nabroušeným jazykem měl
v Moskvě mnoho nepřátel.
Chtěl
bych ale zmínit, že uniknout trestní odpovědnosti mu pomohl Putin, hasil požár,
když už nebylo jiné možnosti a Skuratov se dostal k Sobčakovi příliš blízko.
Sobčakova
náhlá smrt je opředena sítí konspiračních teorií. Existují různé verze od
následků požití Viagry až po politickou vraždu. Slavný novinář Arkadij
Vaksberg, který byl se Sobčakem v kontaktu v Paříži, byl přesvědčen, že ho
otrávili. Mám dojem, že Xenija Sobčaková a Ljudmila Narusovová mají nějaké
podobné podezření. Jsou důvody domnívat se, že šlo o násilnou smrt, a komu
by prospěla?
Byl
kolem toho skandál, to je pravda. Prováděly se dvě pitvy, vdova a dcera dělaly
potíže, tvrdily, že prý nemusel zemřít přirozenou smrtí. Kromě toho poslední,
kdo ho navštívil v jeho hotelovém pokoji v Kaliningradu, byli Šabtaj Kalmanovič
(+2009, https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0abtaj_Kalmanovi%C4%8D ) a Andrej Burlakov (https://ria.ru/20110929/446222875.html) , dva mafiáni, které následně zavraždili. To posílilo spekulace o případu.
Upřímně
řečeno máte pravdu, že v tomto případu je mnoho konspiračních teorií. Já mohu
říct jen to, že pokud připustím, že ho zabili, tak k tomu byl jenom jeden
motiv. Sobčak věděl příliš mnoho a zároveň byl velmi ambiciózní. A tak si někdo
myslel, že to je neovladatelný a nežádoucí svědek.
Kdo
by to mohl být? Prvním podezřelým je Putin. Tedy pokud dcera a vdova říkají „A“
měly by říct taky „B“, že podezírají Putina. Proč pak ale od něj přijímají
vysoké funkce v Radě federace (Narusovová) a vedou s ním rozhovory ve filmu,
jako by se nic nestalo? Soudě podle chování vdovy a mladší dcery vypadá verze s
vraždou poněkud nepřesvědčivě. Možná to opravdu bylo jen nešťastné smíchání
Viagry s alkoholem?
zdroj: svoboda.org
Ruská federace , " bezpečné " místo pro podnikatele
23. 05. 2016 12:41:11
Moskevská izmailovská mafie ( veteráni KGB, zejména z Afghánistánu ) měla vazby na Žirinovského LDPR, která byla založena KGB, exministra sportu Jelcinovy administrativy a osobního trenéra tenisu presidenta Jelcina Šamila
Tarpiščeva, + ex Jelcinova bodyguarda Alexandra Koržakova.
Listy Izvěstija a Novaja gazeta ze 13.7.96 spojily s mafiánskou sítí bratří Čorných i Soskovce, náměstka premiéra ( Jelcin Soskovce a Koržakova vyhodil z funkcí v 6/96), .
Přes stínové podnikatele bratry Lva a Michaila Čornojovy, kteří za přispění izmailovské mafie ovládli ruský obchod s hliníkem, prala své špinavé peníze.
Lev Čornojs financemi uzbecké mafie( zejména se přátelili s Gafurem Rachimovem + Tofikem Arifovem ), které pral špinavé peníze z vydírání, prostituce, z prodeje zbraní a drog, založil v roce 85 první výrobní družstvo v Uzbekistánu, v němž zaměstnal i bratra Michala, jehož dlouholetým přítelem byl známý tenista a předseda Ruského tenisového svazu Šamil Tarpiščev ( pozdější člen ruského MOV, od roku 97 nedostává US vízum, tvrdí, že " neví proč ", viz krach AIOC ).
Lev Čornoj odpovídal za finance, Michail Čornojse svojí soukromou armádou vymahačů výpalného z izmailovského gangu ( jedním z nich byl známý zločinec Anton Malevský, jenž údajně zemřel v 9/01 při seskoku padákem v JAR ) za “bezpečnost” rodinných a “ přidružených “ firem, zejména poskytoval “ostrahu” firmám podsvětí Vladimíra Lisina( Novolipecký metalurgický kombinát) + Iskandera Machmuda( Uralský metalurgický a těžební kombinát/UMMC/UGMK )+ Děripaskovi ,kteří pro něho všichni zpočátku pracovali, proto se mu přezdívalo “ Miša Kryša.
Bratři mají ještě nejmladšího bratra Davida, jenž žije v US a v RF není známý, je obchodním partnerem Lva Čorného.
Ruský občan uzbecké národnosti Iskander Machmudov, jenž vystudoval arabštinu a angličtinu, a spolu se svými dlouholetými obchodními partnery Andrejem Bokarevem + Andrejem Kozicynem aktivně podniká v ČR, v jednom rozhovoru prohlásil : “ Všichni jsme Putinovi vojáci „ ...
Za SU pracoval na (KGB) ministerstvu pro zahraničně ekonomické kontakty, a v letech 84-86 byl tlumočníkem GRUvojenských poradců v Libyii ( genštáb) a v letech 86-88 v Iráku ( genštáb), asistoval také při prodeji zbraní do Sýrie a Jemenu.
V letech 88-90 Machmudov pracoval pro Uzbekintorg, podnik zahraničního obchodu, poté přijal nabídku bratří Čorných na obchodní spolupráci a přesídlil v roce 90 do MOW.
Čornojovi byli Děripaskovým + Machmudovým prvním obchodním partnerem, Machmudov za pomoci bratrů Čornojových získal počátkem 90.let vydíráním četné uhelné podniky ( rumafia.com).
Iskander Machmudov a Oleg Děripaska, zaměstnanci bratří Čorných a izmailovské mafie
1988 se Michail Čornyj přestěhoval do MOW, kde se seznámil se Semjonem Kislinem, ex šéfem obchodního domu potravin v Oděse, jenž se jako majitel “ francouzské “ firmy Trans Commodities ( Gajdamak ?) přestěhoval do US.
Michail Čornoj, známý Borise Berezovského, přes firmu Trans Commodities vyvážel ze SU na Západ železo a uhlí, a část na Ukrajině a v RF směňoval za auta značky Lada, cukr a potraviny . Ruská média za partnera Kislina a bratrů Čorných jmenovala i bývalého zástupce ředitele Soskovce Karagandského metalurgického závodu, a tehdy de facto vlastníka metalurgického závodu Novolipeck, Vladimíra Lisina, kterého si Soskovec přivedl do MOW.
V roce 90 Čornoj podepsal smlouvu na dodávky koksovatelného uhlí s rakousko-YU firmou Metal Anstalt.
V první polovině roku 92 si bratři Čorní v Monaku zaregistrovali firmu Trans CIS Commodities Ltd., do které přesunuli obchod z Trans Commodities, aniž by vyplatili Semjona Kislina, jenž o své peníze přišel ( v 1/95 s firmou Trans Commodities jednala Ivanišviliho banka Rossijskij kredit ).
Machmudov, stejně jako Děripaska, pro Čornoje zakládal další firmyv Lichtenštejnsku, CH, na Kypru a jinde, které byly spravovány právníky z lichtenštejnské skupiny Prasidal Management Anstalt, a později z její pobočky Syndikus ( list Vědomosti z 11.7.08 ).
Firem bylo více než zaměstnanců, a to i na straně bratří Reubenů – pro obchody v RF založili přes 200 firem v daňových rájích na Kypru, Kajmanských ostrovech, v Belize, na Panenských ostrovech, na ostrově Man, firma bratří Černých pro ně založila dalších 100 firem – zástěrkové firmy v zástěrkových firmách s velmi podobnými jmény, vyšetřovatelům trvalo desetiletí, než jejich sítě rozlouskli. Jeden z vyšetřovatelů prohlásil : “ Je to jako kdybyste jen pro zaplacení nájmu založili tři podniky “, viz kniha Capitalism in a cold climate.
Reubenovi měli soukromou banku na ostrově Západní Samoa v Polynésiii, druhou v MOW a třetí na Bahamách + stovky účtů ve CH a v německých bankách, a samozřejmě v Bank of NYC.
1992 bratři Černí dostali dalšího společníka – bratry Simona (žije v Ženevě) a Davida ( LON) Reubenovy, britské obchodníky ( narodili se v Bombaji UK otci a irácké matce, zbohatli jako UK občané obchodováním se šrotem ), se kterými se Lev Čornoj seznámil v roce 91. Jejich firma Trans World Metal Ltdposkytovala zprostředkovatelské služby pro dodávky cínu, a spolupracovala s firmou Raznoimport, která se specializovala na dodávky SU hliníku.
David Reuben již v 70.letech spoluřídil SU firmu- společný podnik s US investiční bankou Merrill Lynch, která prodávala SU šrot ( později zapletenou do 9/11) ... 1977 si David Reuben, za podpory banky Merrill Lynch, založil vlastní firmu, která později tvořila jádro Trans World.
Reubenovi + Lev Čornoj založili offshore firmu Trans World Group/TWG, která od ruské vlády získala povolení vyvážet bezcelně hliník, a která skupovala akcie hliníkáren ( mj. bracké a krasnojarské ), které byly na podzim 92 nabízené v kupónové privatizaci ( již v roce 92 byli bratři Černí vyšetřováni pro úvěrové podvody ), v 2/93 byly hliníkárny již rozebrané – 50% z nich získala jejich obskurní firma TWG, mj.66% akcií v Sajanské hliníkárně, 50% v Bratské, v roce 94 se snažila získat 30% v Krasnojarské AZ ( šéfové hliníkáren, kteří se proti TWG postavili, byli zavražděni).
Krasnojarské hutě jsou velmi rozlehlé ( vešlo by se do nich 24 fotbalových stadionů ), vypadají jako prototyp průmyslového podniku z 19.stol.
Přes TWG procházely peníze ze všech skandálů s praním špinavých peněz, které otřásaly RF a světem( skandál s Bank of NYC, skandál s kremelským Mabetex a krach pennsylvánské společnosti YBM Magnex, kterou provozovala ruská mafie v US, a kterou US federální uřady zavřely v roce 99).
Děripaska poté, co jej Michail Čornoj v roce 06 zažaloval v LON, tvrdil, že Čornoj z izmailovského gangu nebyl jeho obchodním partnerem, ale že jej prostřednictvím izmailovského gangu vydíral – za nucenou ochranu „kryša“ mu musel poskytnout obchodní podíl, ale ruská média potvrdila verzi Čornoje, a uvedla, že to byl prominentní podnikatel Čornoj, jenž si za svého obchodního partnera v roce 93 vybral tehdy bezvýznamného chudého Děripasku( list Vědomosti z 11.7.08 ), čerstvého 25letého absolventa Moskevské státní univerzity s diplomem z fyziky, jenž jako chudý student si na studie u Čornoje vydělával od roku 90.
Děripaskova práce pro Čornoje ( z nedostatku zájmu Kremlu o raketové fyziky ) spočívala v nemilosrdném skupování firem na základě vydírání konkurentů, a v zakládání „ zlatých dolů „ , tj. zprostředkovatelských firem rozkrádajících národní bohatství, které ruským těžebním podnikům zprostředkovávaly prodej v zahraničí - nerostné suroviny od nich vykupovaly za velmi nízkou cenu, aby je draze za tržní ceny prodávaly v zahraničí, a zisky ukládaly do daňových rájů.
Navíc tito „ podnikatelé „ na základě feudálních dohod ovládli i místní poskytovatele elektřiny, aby továrny měly cenu co nejlacinější.
V roce 93 Děripaska dostal od Čornoje za úkol skoupit akcie jihosibiřských Sajanogorských hliníkáren, nakoupil jich 20%, takže se stal 2. největším akcionářem po státu ( se „ svojí „ firmou Aluminprodukt + Machmudovou investiční firmou Russky Kapital z TWG, které dnes šéfuje Vladimír Batora ).
V 4/94 se někdo pokusil zavraždit obchodního ředitele Sajanogorských hliníkáren Valerije Tokareva, v 11/94 se 26letý Děripaska stal jejich gen. ředitelem, a odstartoval svoji kariéru kapitalisty. Předsedou správní rady hliníkáren se stal Vladimír Lisin, dosavadní zástupce šéfa firmy Čorného Trans-C.I.S. Commodities.
V 2/93Evropská komise ustavila zvláštní výbor, který měl zavést kvóty na dovoz ruského hliníku, jehož ceny se na LON burze kvůli ruskému hliníku prudce propadly.
Ruský hliník byl počátkem 90.let eldorádem zločineckých gangů, které o hliníkárenské firmy ( devastují životní prostředí, patří k nim kaliště s toxickým kalem) mezi sebou bojovaly, např. TWG bratří Černých bojovala s Anatolijem Bykovem o krasnojarskou hliníkárnu/KrAZ, které šéfoval Boris Gromov, obě skupiny při bojích utrpěly “ ztráty na životech “.
Poté TWG Čorných bojovala proti Potaninovi( Interros) a Borisi Jordanovi ( Fond Sputnik), kteří koupili 17% Novolipeckých hutí, TWG žádala zrušení nákupu – “ ani v politice nedošlo k tolika vraždám jako v boji o ruský hliník “( Kommersant z 28.4.98, The Observer ze 3.6.07 ).
V 4/93 Oleg Soskovec,1.náměstek ruského premiéra, zastupující zájmy vojenskoprůmyslového komplexu ( k Jelcinovi v roce 91 dorazil z Kazachstánu jako gen. ředitel Karagandských hutí, Soskovec vystupoval proti reformám Jegora Gajdara, chtěl ruský průmysl reformovat po vzoru čínského modelu) na schůzce s novými majiteli hliníkáren představil Lva Čorného z TWG jako “ západního “ zprostředkovatele prodeje ruského AL ( na jaře 94 bratři Čorní uprchli do Izraele, byli vyšetřováni pro zcizení 100 mil. dolarů z ruské Ústřední banky, které použili na rozjezd svých podniků ).
O 6 měsíců později v 10/93 Michail Turušev, gen. řed. sibiřské Bratské hliníkárny, podepsal s TWG smlouvu na 300.000 tun rafinovaného hliníku ročně na dobu 10 let.
Když 4.11.94 Turušev vyhodil obchodního ředitele Jurije Kolpakovakvůli „ systematickým podvodům ve prospěch Trans Commodities „, byl o pár měsíců později téměř ubit k smrti před svým bytem – zůstal na invalidním vozíku.
Ve funkci jej nahradil Jurij Kolpakov, jehož zástupce Vadim Jafjasov, bývalý zástupce ředitele Jugorské banky, jenž vyjednával smír mezi Krasnojarskou hliníkárnou a firmou TWG, byl v 4/94 zavražděn, v 7/95 byl ubodán Oleg Kantor, šéf Jugorské banky, spojené se sektorem ropy a plynu, která chtěla vstoupit na trh s hliníkem, nadřízený Jafjasova – všechny tyto vraždy ruská média spojovala s bratry Čornými, vlastníky TWG, a vyšetřovací komise ministerstva vnitra je vedla rovněž jako viníky,obvinil je v roce 00 i Michail Živilo.
V 9/96 byl rozstřílen Felix Lvov, jenž šéfoval ruské pobočce USobchodní firmy AIOC, která vykoupila akcie Marka Richv Krasnojarské hliníkárně ( právě v této hliníkárně Mark Rich v roce 91 poprvé zavedl „ tolling“/ laciný výkup, přeprodej za tržní ceny, rozdíl v cenách na účty v daňových rájích, metodu, kterou na nátlak vicepremiéra Soskovce oficiálně schválil Státní celní výbor v roce 92), a chystala se na další 36.6% balík ( stejně jako Jugorská banka ) - byla tudíž hlavním konkurentem TWG.
Felix Lvov byl v 5/95 korunním svědkem proti bratrům Čorným v kauze krádeže miliónů dolarů z ruské Ústřední banky. List Izvěstija tehdy napsal, že „ byl unesen na moskevském letišti muži, kteří se legitimovali jako příslušníci FSB „.
Ruská federace, „ bezpečné „ místo pro podnikatele
Za 14 dní po vraždě Kantora byl otráven šéf Rosbiznesbank Ivan Kivelidi, jenž na pohřbu Kantora tvrdě zkritizoval ruskou policii, že nejenže nechrání ruské podnikatele, ale není ani schopna najít jejich vrahy.
V 10/95 byl zastřelen šéf banky Mosstroibank Michail Žuravljov, v 1/97 byl v MOW zastřelen Jurij Repin, šéf banky Kutuzovská banka, v 2/97 byl v MOW k smrti umučen šéfredaktor čas. Dělovye ljudi Vadim Birjukov, jenž ruskou mafii, a speciálně bratry Čorné neustále pranýřoval ( k roku 010 bylo v RF během 20 let zavražděno zhruba 244 novinářů ).
V 2/98 byl v MOW zastřelen šéf banky Nové Moskovské Dimitrij Levčenko, v 8/98 byl v MOW zastřelen šéf banky Promstriogaz Jurij Bezručenko, a ve Smolenku byl v ten samý měsíc zastřelen Alexandr Škadov, šéf největšího ruského závodu Kristall na zpracovávání diamantů.
30.12.99 byl odstřelovačem zastřelen v centru Petrohradu podnikatel se dřevem v Novgorodské oblasti Michail Dačja, Putinův známý, v 6/00 byl v MOW zastřelen zástupce šéfa banky Akademchimbanky Sergej Ponomarev, v 6/02 byl v MOW zastřelen šéf finanční skupiny Alfavit Pavel Ščerbakov, v 10/02 byl v centru MOW za bílého dne zastřelen guvernér Magadanské oblasti Valentin Cvetkov, jenž se snažil ve svém regionu potlačit zločinnost v oblasti obchodu se zlatem a s ropou, v 11/02 byl v Petrohradu zastřelen šéf Promyšlenno-stroitelnoj banky Leonid Daviděnko, v 3/03 byl v MOW zastřelen viceprezident Promeximbanky Andrej Ivanov, v 6/03 byl v MOW zastřelen Igor Klimov, šéf státní zbrojovky Almaz-Antei, + Sergej Ščitko, šéf zbrojovky Ratep.
V 10/03 podnikatel Andrej Andrejev, jenž se soudil s Děripaskou, jen o vlásek přežil střelbu proti svému autu, v 3/04 byl v Novosibirsku zastřelen zástupce starosty Valerij Marjasov, odpovědný za privatizaci, v 10/05 byl v MOW zastřelen majitel dvou ruských bank Alexandr Sisarev s manželkou i s dcerou, v 9/06 byl v MOW zastřelen zástupce šéfa ruské Ústřední banky prominentní liberální demokrat Andrej Kozlov, jenž se snažil zarazit praní špinavých peněz v ruských bankách.
Po vraždě svého ruského šéfa Lvova US AIOC v RF zkrachovala, a TWG v boji o Krasnojarské hutě zvítězila.
Nicméně po jejím krachu začal v roce 97 hon na bratry Čorné a jejich společníky na Západě, v UK, ve CH a v US, takže kauzou, včetně krádeže 100 miliónů dolarů z Ústřední banky, se musela opět zabývat i Duma a nový ministr vnitra Anatolij Kulikov,jenž zaútočil i na bratry Reubenovy s tím, že „ velký kapitál si nechce špinit ruce ani špinavými penězi ani špinavými lidmi „.
David Reuben svolal tiskovou konferenci v NYC, na které bránil své bratry, kteří si najali právníky a vyšetřovatele, kteří jim poradili jen jednu věc, aby se okamžitě odstřihli od všech obchodů s ruským zločincem Michailem Čorným, a vyplatili jej ( Lev Čorný však zůstal ve službách bratří Reubenových ).
US AIOC patřila mezi 3 zahraniční zprostředkovatele prodeje ruského hliníku – další byla CH Glencore ( založena Markem Rich pro ruské tajné služby) + UK firma Trans-World (92 uzavřela smlouvu s Bratskými hliníkárnami), patřící UK bratrům Davidu a Simonovi Reubenovým,která byla nejvlivnější, protože Reubenovi spolupracovali se státními hliníkárnami již v době SU – ruskou protistranou pro styk s hliníkárnami TW byl Lev Čornoj ( v roce 98 bratři Čorní bratry Reubenovy z jejich ruských firem vystrnadili, v roce 99 Reubenovi prodali svůj poslední majetek v RF ).
V 3/98 Jelcin na doporučení Putinovy skupiny obrátil a lovce ruských mafiánů Anatolije Kulikova ze svých služeb propustil– nový ministr vnitra vypustil Michaila + Lva Čorného ze seznamu obžalovaných v kauze ukradených 100 mil. dolarů Ústřední bance ( na základě svědectví mafiána Gennadije Družinina, kterému Čorní zaplatili 1 milión dolarů ), načež se Lev vrátil do RF, aby zde své rozpadající se impérium zachránil, zatímco bratři Reubenovi, kteří potřebovali své ruské podniky prodat západním investorům, přerušili styky i se Lvem Č.. Svých ruských podniků se zbavili v 2/99. ‚ jejich hliníkárny koupil Sibněft ve vlastnictví BB a jeho zaměstnance Abramoviče( rovněž zapleten do kauzy Bank of NYC ), kteří oba financovali nástup Putina k moci.
V 5/99 list Kommersant napsal, že Lev Čornyj zamýšlí zaplatit BB výměnou za přístup do Kremlu, což oba popřeli, ale o měsíc později BB oznámil, že chce koupit list Kommersant.Neznámá US společnost American Capital, založená přes noc, jejímiž majiteli byli dva neznámí obchodníci íránského původu, však uvedla, že list Kommersant koupila ona - druhý den odešel z listu prominentní redaktor s tím, že list kontroluje BB. Média poté tvrdila, že list pro BB koupili bratři Reubenovi za 22 mil. dolarů – faktem je, že Kommersant, trvalý kritik firmy Trans World, se o firmě již nezmínil.
XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX
doporučené knihy o
Vladimiru Putinovi
Fascinující portrét Putinova Ruska a jeho razantních postupů proti opozici od jeho znovuzvolení v roce 2012 Kniha britského novináře, který dlouhodobě žije a pracuje v Moskvě, je založena na osobních rozhovorech s nyn... více
Návrat ruského Leviathana2019, S. Medveděv
Tuto knihu tvoří eseje ruského politologa a historika Sergeje Medveděva, které autor napsal v letech 2014–2017 s velkou bravurou, hloubkou, ale i sžíravou ironií, jejichž náměty jsou hlavní politické, společenské a histo... více
Čím menej vieš, tým lepšie spíš: Ruská cesta k teroru a diktatúre za Jeľcina a Putina2016, D. Satter
Historiograficko-politická kniha Davida Sattera Čím menej vieš, tým lepšie spíš je v poradí autorovom štvrtou publikáciou na tému modernej histórie Ruska a obdobia pádu sovietskeho impéria. Ako dôverný znalec ruského a r... více
Všetci mocní Kremľa2016, M. Zygar
Ruský novinár Michail Zygar napísal knihu Všetci mocní Kremľa, v ktorej sa rozhodol neustále sa opakujúce otázky okolo Kremľa a Putina analyzovať do hĺbky. Kniha sa rýchlo stala ruským bestsellerom. Zygar sa veľa pýta – ... více
Ruský deník2007, A. Politkovská
Deník známe ruské novinářky zavražděné na podzim 2006. 7. listopadu 2006 byla v Moskvě čtyřmi kulkami zavražděna přední ruská a nesmlouvavá kritička režimu Vladimira Putina Anna Politkovská. V její bohaté novinářské a... více
Cesta do neslobody: Rusko, Európa, Amerika2018, T. Snyder
Popredný americký historik prichádza s kronikou nástupu autoritárstva od Ruska cez Európu po Ameriku. Po skončení studenej vojny sa zdalo, že víťazstvo liberálnej demokracie je definitívne. Pozorovatelia ohlásili koniec ... více
Nový car: Vzestup a vláda Vladimira Putina2016, S. Lee Myers
"Zlomový okamžik v životě Vladimira Vladimiroviče Putina nastal na podzim roku 1989 v Drážďanech. Před místní rezidenturou KGB, kde mladý Putin sloužil, se shromáždil dav protestujících, kteří chtěli vzít nenáviděno... více
Muž bez tváře – Neuvěřitelný vzestup Vladimira Putina2016, M. Gessen
Když se v roce 1999 lidé kolem Borise Jelcina snažili najít náhradu za svého chřadnoucího a čím dál méně oblíbeného prezidenta, padla jejich volba na tehdy téměř neznámého Vladimira Vladimiroviče Putina, muže bez tváře, ... více
Vladimír Putin2019, F. Pons
Kdo je ve skutečnosti Vladimir Vladimirovič Putin? Autor této knihy odpovídá na položenou otázku z pozice nestranného badatele. Odložil všechna klišé a stereotypy, jež byly nakupeny kolem osoby ruského státníka a utvářej... více
Zima přichází2016, G. Kasparov
Proč je nutné zastavit Vladimira Putina a nepřátele svobodného světa. ? Přesná analýza putinovského režimu od geniálního šachisty a předního představitele ruské opozice Garryho Kasparova. Nejdůležitější kniha letoš... více
Průmysl lži – Propaganda, konspirace a dezinformační válka2017, A. Alvarová
Pokud také patříte k lidem, kteří přísahají na své kritické myšlení, vzdělání a zdravý selský rozum, je tahle kniha přesně pro vás. Přesvědčí vás, že nic takového vlastně neexistuje. Napsala ji žena, která se politickou ... více
Nic není pravda a všechno je možné2016, P. Pomerantsev
Peter Pomerantsev strávil počátkem jednadvacátého století několik let v Rusku. Jeho britsko-ruský původ mu otevřel dveře do tamní komerční televize. Tam získal přístup do soukromí Rusů z nejrůznějších prostředí a koutů z... více
Chodorkovskij. Legendy, mýty a jiné pravdy2013, V. Timtschenko
Rozsudek veřejnosti padl: ruský premiér Vladimir Putin udělal z Michaila Chodorkovského exemplární případ, protože Chodorkovskij si dovolil míchat se do politiky – a za to nyní tento úspěšný, společensky angažovaný selfm... více
Putinovi agenti2016, O. Kundra
Prostor, v němž žijeme, jsme si navykli vnímat jako bezpečný. V roce 1996 Česko vstoupilo do NATO a o šest let později i do Evropské unie, což ve veřejnosti posílilo přesvědčení, že odteď nám žádná velká rizika nehrozí. ... více
Nová studená válka2008, E. Lucas
Kdo zvítězí v novém konfliktu mezi Východem a Západem? Bestseller respektovaného východoevropského korespondenta a komentátora listu The Economist odhalující skutečné pozadí snah a aktivit putinovského Ruska. Mnohaleté ... více
1 2
Komentáře
Já také pochybuju, že Sobčak o těchto věcech nic nevěděl. Začněme s firmou SPAG. Tu společnost založili v roce 1992 ve Frankfurtu Putin (jménem radnice), Smirnov (z družstva Ozero) a drogově závislý lichtenštejnský advokát Rudolf Ritter. Oficiálně byl SPAG rusko-německým podnikem určeným k získávání investic do petrohradských nemovitostí.
Sobčak nefiguroval přímo v založení firmy SPAG ale minimálně dvakrát v letech 1992 a 1994 podepsal rozhodnutí o převedení nemovitostí v centru Petrohradu na dceřinné firmy společnosti SPAG – šlo o nemovitosti na adresách Tambovská 12 a Něvský prospekt 114-116 (nyní je tam nákupní dům Něvský centr u Moskevského nádraží).
Navenek vše vypadalo jako rekonstrukce zchátralého fondu nemovitostí prostřednictvím přilákání zahraničních investorů. Čím se ve skutečnosti SPAG zabývá, odhalila německá rozvědka BND a policie až v roce 1999. Jak se ukázalo, SPAG prala peníze pro narkokartely z Latinské Ameriky a také pro tambovskou mafii z Petrohradu. Fakticky tedy šlo o společný podnik mezinárodní narkomafie a tambovského bratstva. A radnice města. Realita daleko předčila televizní seriál „Banditskij Petěrburg” (Zločinný Petrohrad – pozn. překl.).
Zájmy tambovské skupiny ve SPAGu zastupoval Smirnov a od roku 1997 také Kumarin, který byl víceprezidentem největší dceřiné společnosti SPAGu v Petrohradu (Znamenskaja a.s.), jež získala budovy na Něvském prospektu. Odchod Sobčaka z radnice v roce 1996 zájmy SPAGu nijak neovlivnil. Pokračovali v práci i za nového starosty Jakovleva. Putin ve společnosti fungoval jako „konzultant“ ještě na začátku roku 2000, když začínaly prezidentské volby a SPAG už byl detailně vyšetřován německou tajnou službou.
Zda Sobčak věděl o skutečných cílech firmy SPAG? Praní špinavých peněz je velmi konspirační byznys. Sobčaka nemuseli zasvětit do všech detailů. Ale budovy jim starosta Sobčak předával, tak co.
ANALÝZA PRIVATIZAČNÍCH PROCESŮ
V RUSKU V 90. LETECH
https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/28814/BPTX_2008_2_11230_0_15407_0_87212.pdf?sequence=1&isAllowed=y
a články Andrey Kostlánové
Jak Čubajs bojoval se Soskovcem, Jelcinovým " rádoby následníkem"
https://kostlanova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=522833&setver=touch
Ruská federace , " bezpečné " místo pro podnikatele
https://kostlanova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=522785&setver=touch
Jakuninovy Ruské železnice a Putinova cesta za Kaddáfím
https://kostlanova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=526864
Putinova velká ekonomická koalice (s mafií)
https://kostlanova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=526260
Pěvecký Kmotr Kobzon, přítel Stalina, Lužkova, Putina a Gotta
https://kostlanova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=523607
Machmudov, Let Kunovice a překvapení somálští piráti
https://kostlanova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=523802
Z literatury pak třeba: Prof. Mark Galeotti: The Vory − Russia´s Super Mafia, Yale University Press 2018 (české vydání pod názvem Vor v zákoně: Ruská mafie, Universum, Praha 2019); Anders Aslund: Russia's Crony Capitalism − The Path from Market Economy to Kleptocracy. Yale University Press 2019; Anna Arutunyan: Mystérium Putin. Knižní klub, Praha 2012; Masha Gessen: Muž bez tváře – Neuvěřitelný vzestup Vladimira Putina; Steven Lee Myers: Nový car: − Vzestup a vláda Vladimira Putina. Argo 2016 nebo David Satter: Čím menej vieš, tým lepšie spíš. Ruská cesta k teroru a diktatúre za Jeľcina a Putina. Artforum, Bratislava 2016
atd ............................
Источник: Новая газетаАвтор: Алексей Тарасов
Михаил Черной и Олег Дерипаска
23.07.2008 - Как Олега Дерипаску вынудили заниматься бизнесом с братьями Черными
Тянущийся несколько лет конфликт между давними партнерами, ставшими миллиардерами в процессе приватизации российской цветной металлургии, — Михаилом Черным и Олегом Дерипаской — будет рассматриваться в Англии. Такое решение принял судья Высшего суда Лондона лорд Кларк. Черной подал иск, требуя около 4 млрд долл. за проданную Дерипаске долю в алюминиевом бизнесе. Дерипаска считает это вымогательством.
Судебное дело обросло многотомным досье, описывающим разные точки зрения на взаимоотношения ярких персонажей российского бизнеса. Деловая пресса и Великобритании, и России подробно их излагает. Процитирую «Ведомости»: «Дерипаска напоминает, что к тому времени (1994 году. — А. Т.) алюминиевая отрасль стала ареной жестокой борьбы между криминалитетом. Одной из заинтересовавшихся стала измайловская группировка, руководимая, по его версии, Антоном Малевским. Дерипаска добавляет, что и сам Черной входил в эту ОПГ. Измайловские предоставляли бизнесменам «крышу» в обмен на долю в прибыли предприятия: «Законопослушным бизнесменам не оставалось иного выхода, как принять это покровительство».
Выходит, работал и дружил Дерипаска с Черным вынужденно, и миллиардером стал по принуждению? И только ждал момента, чтобы заявить о своей принципиальности? Почему он не разоблачал Черного в 90-х, когда тот был в силе?... Как бы то ни было, сейчас выяснилось, что Черной ему — не партнер. И платить он ему не будет.
Казалось бы, нам-то какое дело до очередной грызни наших предпринимателей — ну принято у них ныне выяснять отношения в Лондоне (там же судятся Борис Березовский с Романом Абрамовичем), и слава богу. Хоть не стреляют, как раньше.
Проблема, однако, в том, что они переписывают нашу историю. И поскольку новое деление на чистых и нечистых, новое прочтение 90-х предлагает богатейший в России человек, дело представляется вполне серьезным. Дерипаска и Черной ведь не просто излагают свои аргументы судье и вспоминают былые сражения на фронтах великой отечественной алюминиевой, они ищут понимания в обществе. Как в Великобритании, так и в России. Информационное пространство заполняется разного рода сказками для взрослых. Суть их одна — нас хотят убедить в том, что господин Х стал мультимиллиардером гораздо нравственней своего партнера господина Y. Или, наоборот, Y честнее Х. Смысла это не меняет — нас держат за идиотов, которые не помнят, что было вчера. Или пытаются нам внушить, что мы помним не то и не так.
Для чего? Кроме конкретных товарно-денежных разборок, теперь наших предпринимателей волнует вопрос прозрачности их бизнеса. Они подались на Запад, этого потребовала логика развития бизнеса, однако там его развитие невозможно без определенного уровня транспарентности. Да, скелетов по шкафам у всех хватает, но они все же в приличном обществе не водят хороводы вокруг живых. Так Дерипаска начал переписывать свою, а значит, и нашу историю. Призраки, правда, покусывают за пятки.
https://kompromat.wiki/%D0%9C%D0%B8%D0%BB%D0%BB%D0%B8%D0%B0%D1%80%D0%B4%D0%B5%D1%80_%D0%BF%D0%BE_%D0%BF%D1%80%D0%B8%D0%BD%D1%83%D0%B6%D0%B4%D0%B5%D0%BD%D0%B8%D1%8E
https://ru.wikipedia.org/wiki/%D0%A7%D0%B5%D1%80%D0%BD%D0%BE%D0%B9,_%D0%9C%D0%B8%D1%85%D0%B0%D0%B8%D0%BB_%D0%A1%D0%B5%D0%BC%D1%91%D0%BD%D0%BE%D0%B2%D0%B8%D1%87
https://en.wikipedia.org/wiki/Michael_Cherney
https://en.wikipedia.org/wiki/Alimzhan_Tokhtakhunov
https://www.peoples.ru/state/criminal/tohtahunov/
https://www.respekt.cz › byla-ruska-privatizace-promyslenym-planem-kgb
3. 12. 2014 - Applebaumová cituje knihu novinářky Chrystie Freelandové, která už v roce 2000 napsala v knize o ruské privatizaci Výprodej století, ...
Karen Dawishová: Putinova kleptokracie
https://www.amazon.com/Putins-Kleptocracy-Who-Owns-Russia/dp/1476795207
https://www.primecrime.ru/
Сенсационное международное журналистское расследование деятельности беглого олигарха Михаила Черного проливает свет на тайны самых громких преступлений 90-х годов.
http://www.compromat.ru/page_20902.htm