Chmaták Voloďa-naftař aneb Putinův Surgutněftěgaz, KGB, FSB a Tambovská mafie

Chmaták „Vova Gunvor“ aneb Putinův Surgutněftěgaz

Symbol Surgutu

Tak jako třeba Norilsk je de facto novodobým „Ocelovým městem“ oligarchy Potanina[1] a Krasnojarsk ovládá „hliníkový král“ Děripaska[2], tak synonymem Surgutu je Surgutněftěgaz, jedna z největších ruských společností zabývající se především těžbou, zpracováním a exportem ropy a plynu, jejíž hlavní sídlo se nachází v Surgutu.[3]

A stojí za to přiblížit si pozadí a historii tohoto koncernu blíž, jelikož se jedná o takřka ukázkový příklad toho, jak se etablovala v Rusku postsovětská kleptokracie, potažmo putinovský režim.

Struktura vlastníků společnosti je velmi složitá, podle některých údajů asi 70 % akcií patří různým offshorovým firmám a dceřiným společnostem Surgutněftěgazu. Podle jiných zdrojů drží kontrolu nad společností generální ředitel Vladimir Bogdanov, který byl ředitelem Surgutněftěgazu již od roku 1984, během divoké privatizace v letech 1994-1995 vykoupil za babku státní podíl ve firmě a tak získal kontrolu nad společností.

Existuje však i verze, že Bogdanov tehdy pouze sehrál roli bílého koně a ve skutečnosti kontrolní balík akcií vlastní samotný Voloďa Putin, resp. jeho parta (tzv. Bratva neboli Bratrstvo[4]). Stejně jako v případě většiny strategických podniků v zemi.

Putinova parta. Osvícení soudruzi: Medvěděv s manželkou a Putin s Timčenkem

Společnost je opakovaně kritizována za ignorantský přístup k menšinovým akcionářům. Opozičník Alexej Navalnyj, který byl jedním z nich, opakovaně upozorňoval na skutečnost, že významná část exportu Surgutněftěgazu je realizována prostřednictvím společnosti Gunvor, kterou vlastní Gennadij Timčenko, přítel Vladimira Putina, přičemž podle Navalného část zisku, který měl Surgutněftěgaz obdržet a přerozdělit formou dividend, je akumulovaná na účtech Gunvoru.

Tolik ve zkratce. Pro pochopení procesu, jehož prostřednictvím se dnešní ruští oligarchové dostali ke svým miliardám, které poté pomohly někdejším čekistům a komunistickým papalášům získat znovu i politickou moc v postsovětském Rusku, je třeba kauzu Surgutněftěgaz popsat v rámci možností trochu zevrubněji.

Když byla v roce 2008 na setkání akcionářů Surgutněftěgazu generálnímu řediteli Bogdanovovi položena otázka, kdo je vlastníkem kontrolního podílu ve společnosti, Bogdanov na to neodpověděl. Řekl jen, že on sám má kopějkový podíl (2 %), ale neví, kdo vlastní zbytek. Takže Bogdanov jako ředitel Surgutněftěgazu pracuje pro tyto tajemné majitele, ale neví, kdo to je. Nebo spíš nechce říct?

Faktem je, že když byl v roce 1993 dělen sovětský ropný průmysl, získal Surgutněftěgaz rozhodnutím vlády velmi dobrá aktiva v severozápadním Rusku: ropnou rafinérie v Kiriši (jedinou v regionu), ropný terminál „Ruči“ (zásobující 70 % skladů benzínu v regionu), ropný terminál „Krasnyj Něftnik“ (distribuující mazut a oleje), Lenněftěprodukt (síť čerpacích stanic v Leningradské oblasti), firmu Něfť-Kombi (síť více než 100 čerpacích stanic v Petrohradě a okolí) atd.

Stručně řečeno, Surgutněftěgaz získal monopol na trhu s palivy v Petrohradě a v Leningradské oblasti.

Získal, ale ne na dlouho.

Mocná Tambovská gruppirovka i činovníci velmi rychle pochopili hodnotu tohoto majetku. Výsledkem bylo, že si na něj začala brousit zuby celá banda nájezdníků. Daňová kontrola a zkorumpovaní policajti si doslova podávali dveře v ropném terminálu Ruči, až dokud ho ředitel Bogdanov nepronajal banditům za pár grošů.

Putinova parta: Tambovská bratva (gang)

Putinova parta: Smirnov, Kumarin a Pozdnjakov

Putinova parta. Banditský Petrohrad 90. let - schéma mafiánské „privatizace“ (1. polovina 90. let)

Když byl Surgutněftěgaz v letech 1994-95 privatizován a stal se soukromou společností, Kinex[5], jeho klíčová divize zahraničního obchodu, byl privatizován samostatně.

V důsledku řady machinací (včetně inscenovaného bankrotu) v roce 1994 převzal Kinex někdejší Putinův kolega, čekista Gennadij Timčenko a jeho tři společníci (Katkov, Malov a Smirnov)[6]. Kinex odebíral produkci ze závodu a posílal ji svému partnerovi ve Finsku, který ji prodával dál na Západě. Tímto partnerem byl společný podnik Urals-Finland, vytvořený v roce 1990 z inciativy KGB PGU (1. hlavní správa KGB, nyní SVR)[7].

V roce 1995 odkoupili také finskou odnož společnosti, která pak nadále působila pod názvem International Petroleum Products. Tím získali celý řetězec prodeje ropných produktů v zahraničí.

Poté, co bylo v září 1994 (pod věrohodnou záminkou stabilního zásobování města palivem) úřadem primátora vytvořena Petrohradská palivová společnost (PTK[8]), která byla žertem nazývána Tambovská palivová společnost (s odkazem ke stejnojmenné organizované zločinecké skupině, která ji fakticky ovládala), Timčenkův gang postupně převzal nejen export z Kiriši, ale také domácí trh, jelikož mafiáni z PTK měli monopol na městský trh s benzínem a Timčenko byl jejich monopolním dodavatelem.

Putinova parta. Banditský Petrohrad 90. let - schéma mafiánské „privatizace“ (2. polovina 90. let)

V roce 1996 tak Surgutněftěgaz ztratil de facto kontrolu nad svými dceřinými společnostmi v Petrohradě. V jeho pobočce Něfť-Kombi (největší síti čerpacích stanic ve městě) ztratil Surgutněftěgaz de facto podíl, když správní rada pod nátlakem banditů vydala novou emisi akcií, čímž se hodnota původních akcií „rozředila“ a z jeho původního kontrolního balíku akcií se jednoduše stal zanedbatelný podíl. Právnímu zástupci Surgutněftěgazu mimochodem před schůzí akcionářů u vchodu dva svalovci doporučili, aby se choval rozumně, aby toho později nelitoval.

Putinova parta. Banditský Petrohrad 90. let - schéma mafiánské „privatizace“ (rok 1996)

Ve všech případech přišel Surgutněftěgaz o majetek v Petrohradě ve prospěch PTK. Surgutněftěgaz sice podal žalobu, v níž se pokusil zmíněnou „transformaci“ napadnout, ale bylo to k ničemu. Byla to de facto zkouška na kauzu Jukos, zatím pouze v lokálním měřítku.

Pokud jde o uvedené konsorcium PTK, v době jeho vzniku v něm neměl nikdo kontrolní podíl. Zakladatelů bylo 21 s jednotným podílem 4,76 %. Podílníky byli velcí spotřebitelé paliva (město, železnice, rejdařství), naftaři a bandité pod rouškou „investorů“.

Do konce roku 1996 však mafiánští kmotři Vladimir Kumarin, Geňa Petrov a Ilja Traber a jejich společníci prostřednictvím řetězce svých firem vlastnili více než 50 % akcií PTK. Během této fáze transformace uvedené ropné společnosti dostali po pěti procentech také Putin a jeho přítel Vladimir Smirnov (předseda družstva Ozero). Od bratvy za jejich služby. Putin ovšem zapsal svůj podíl na jméno svého přítele a spolužáka z university Viktora Chmarina, Smirnov pak na offshorovou společnost z Panenských ostrovů.

Mimochodem, Chmarinovým hlavním kvalifikačním předpokladem pro dráhu byznysmena byla, kromě přátelství s Voloďou, skutečnost, že se v listopadu 1976 oženil s Putinovou sestřenicí Ljubov Kruglovovou.

Právě vstupem do PTK se stává Voloďa Putin „naftařem“ a zároveň se jeho životní dráha spojuje s koncernem Surgutněftěgaz. Ovšem k ropnému byznysu přičichl již ve funkci petrohradského místostarosty, když v r. 1993 pomohl z pozice své funkce ovládnout bandě Maxima Freidzona[9]ropný terminál v Pulkovu, odkud se tankovala letadla. Samozřejmě ne zadarmo, ale za čtyřprocentní provizi, jak tvrdí Freidzon.

Složení gangsterských akcionářů, kteří zformovali PTK v roce 1996, nebylo konečné. Později, v letech 1998-99, Kumarin získal akcie jiných avtoritětov (kmotrů) a stal se vlastníkem kontrolního balíku akcií, přičemž se však nedotkl akcií Putina a Smirnova. Stejně jako Putin, ani Kumarin raději nezaregistroval akcie PTK na své jméno, ale nastrčil profesionální bílého koně. Šlo se o jistého Andreje Podšivalova, Kumarinova osobního finančníka, který pro něj pracoval od počátku 90. let.

Jelikož však Kumarin upadl v nemilost bratvy a následně skončil (pravděpodobně nadosmrti[10]) za mřížemi, aniž by se vyšetřování jeho aktivit nějak dotklo Podšivalova (který je dodnes oficiálně majitelem Petrohradské městské banky [Gorbank], náležející od počátku 90. let k podílníkům v PTK), je zřejmé, že i Kumarin byl ve skutečnosti pouhým prokuristou tambovské gruppirovky a Putinovy party.

Když se v roce 1998 Putin stal ředitelem FSB, posílilo i jeho postavení obchodní, takový akcionář byl pro bandity velmi užitečný. S nástupem Putina na nový post v Moskvě začala také Timčenkova brigáda dosahovat nových výšin. Poté, co se Timčenko a jeho IPP stali akcionáři banky Rossija, stanul v r. 1998 v čele jejího představenstva Timčenkův parťák Andrej Katkov. Od té doby představuje banka Rossija de facto putinovský obščak, resp. banku družstva „Ozero“ (Putinových sousedů a kolegů z uvedené chatové osady: Jakunina, Kovalčuka, Mjačina, Smirnova, Šamalova a dalších). Timčenko a jeho brigáda získali kolem 20 % akcií banky.

Od konce 90. let se v této bance sbíhají de facto všechny finanční toky Putinových lidí. Tamní obščak (společný „investiční fond“ gangu) je průběžně doplňován penězi z ropné rafinérie Kiriši, které prošly firmou IPP a Kinexem.

Historie banky Rossija byla od prvopočátku spjata jak s KGB, tak s osobou Putina. Byla založena již v roce 1990 za účelem správy účtů oblastního výboru KSSS a správy KGB. Po pokusu o puč v srpnu 1991 byla činnost banky pozastavena, ale měsíc na to starosta Petrohradu Anatolij Sobčak pověřil Vladimira Putina, aby na platformě podílové komerční banky Rossija vytvořil fond pro stabilizaci ekonomiky Petrohradu a Leningradské oblasti s účastí zahraničních investorů. Na obnově činnosti banky Rossija se pak podílel dačnik Kovalčuk.

Jak ironicky poznamenal jistý ruský žurnalista, jednou tak bude v budově na náměstí Rastrelli č. 2 v Petrohradě, v níž se nachází sídlo banky Rossija, možná otevřeno muzeum putinské mafie. Mezitím tudy procházejí miliardy z obchodu s ropou, převádí se sem třeba všechny ukradené peníze z Gazpromu, Gazprombanky, Siburu, Sogazu, Surgutněftěgazu; odtud jsou spravovány Rolduginovy offshory v Panamě.

Brzy byly ve hře opravdu velké peníze (desítky miliard). Zároveň jak rostly zmíněné finanční toky, rostla ovšem i nenažranost petrohradských banditů. Už jim nestačil podíl na zisku z koncové distribuce, chtěli mít pod kontrolou samotný zdroj.

A tak v letech 2002-2003 Putin a Timčenko provedli v Surgutněftěgazu revoluci: převzali kontrolu nad celým procesem. Zároveň, v souladu s příslovím o mouřenínovi, byli Timčenkovi staří parťáci (Katkov, Malov a spol.) z kšeftu vykopnuti. Proč se dělit s těmi, kteří už nejsou potřeba?

Poté byl přebudován celý distribuční systém surgutské ropy a ropných produktů. Veškeré prodeje Surgutněftěgazu byly převedeny na dva monopolní zprostředkovatele: společnosti Gunvor a Surgutex. První byla zaměřena na prodej surové ropy, druhá na distribuci ropných produktů. S počátkem éry Gunvoru a Surgutexu skončila 15letá éra Kinexu.

Surgutex vznikl v Petrohradě v roce 2002. Do roku 2004 podle Forbesu jeho roční obrat vzrostl z nuly na 360 miliard rublů (12 miliard USD). Není to vtip – šlo o kompletní prodej ropných produktů společnosti Surgutněftěgaz v zemi i v zahraničí.

Poté přišla na řadu ropa. Společnost Gunvor se sice objevila v Ženevě již v roce 1998, ale až do roku 2002 o ní prakticky nikdo neslyšel. Pak ale hoši z Gunvoru najednou začali vozit ruskou ropu do zahraničí v kosmických objemech – desítkách milionů tun.

Gunvor získal monopol na export ropy ze Surgutněftěgazu a po konfiskaci majetku Jukosu si urval podíl také z něj; následně sebral asi 40 % tržeb Rosněftu a pak „přesvědčil“ ke spolupráci s Gunvorem i společnost TNK-BP (Friedmana a Alfa-Bank). Stručně řečeno, apetit Vovy Putina a jeho přátel už neznal mezí.

Putinova parta. Pravděpodobná vlastnická struktura Surgutněftěgazu po r. 2002

V roce 2007 byli analytici ropného trhu překvapeni zjištěním, že z 250 milionů tun ropy vyvezené z Ruska bylo 80 milionů (téměř třetina) vyvezeno společností Gunvor. A to ještě nebyl její limit, do budoucna její obrat jen rostl. Vydělané peníze byly investovány po celém světě. Gunvor se proměnil v impérium s pobočkami na všech kontinentech, flotilou tankerů a vlastními terminály v Usť-Luze a Novorossijsku. Chlapci z Gunvoru koupili tři ropné rafinérie v Evropě (Antverpy, Rotterdam a Ingolstadt) a ropovod podél Panamského průplavu.

Jestliže v roce 2004 dosáhl obrat Gunvoru 5 miliard dolarů, v roce 2006 to bylo již 40 mld. a v roce 2010 přesáhl jeho obrat 80 miliard dolarů.

A kdo byli zakladatelé Surgutexu a Gunvoru?

V Surgutexu získal 51 % Timčenko a 49 % jistý Pjotr Kolbin. Kolbina prezentoval Timčenko jako svého přítele z dětství; s tím, že jejich otcové, důstojníci sovětské armády, spolu v 60. letech sloužili. Před vstupem do světa velkých financí Kolbin pracoval jako řezník a v roce 2000 se prostě Timčenko rozhodl svému starému kamarádovi finančně pomoci na nohy a tak jej přibral do ropného byznysu. Tak zní aspoň legenda.

Putin a Timčenko

No, i v Rusku podvodníci rádi registrují své odnodněvky (skořápkové firmy) na různé retardované jedince a nezaměstnané… Ve skutečnosti tak zaregistroval svůj podíl v Surgutexu (a jinde) na Kolbina, svého kamaráda z dětství, Vova Putin. S Péťou Kolbinem se totiž znají od svých dvou let, kdy začal Vova jezdit s rodiči na prázdniny do vesnice Imenicy u Kingiseppu. Tam každé léto pobývali na letním bytě u Kolbinových příbuzných a Vladimir Spiridonovič Putin se spřátelil s tamním učitelem Viktorem Kolbinem. A Kolbinův starší syn Peťka se tak od útlého dětství přátelil s Voloďou, Spiridonovičovým synem.

Když pak potřeboval Voloďa spolehlivého člověka, vzpomenul si na kamaráda, s nímž ho pojily společné zážitky z mládí, opiliády a rvačky na vesnických diskotékách. Díky tomu se řezník Peťka v roce 2001 objevuje nejprve v čele společnosti Raznoexport, která se okamžitě stává významným dodavatelem Gazpromu s miliardovými obraty, a od roku 2002 ve vedení Surgutexu a pak i v Gunvoru (a nějaký čas měl pod palcem také Južno-Tambejskoje plynové těžební pole na Jamalu). Opravdu se činil, řezník.

Pokud jde o společnost Gunvor, totožnost jejích zakladatelů byla pro veřejnost dlouho tajemstvím. Situaci komplikovala skutečnost, že zde papírově bylo několik Gunvorů. Jeden ve Švýcarsku (který fakticky vyvezl z Ruska 80 milionů tun ropy), ale jeho zřizovatelem byl další Gunvor – z Kypru. Některé operace (ty nejvíce temné) se navíc odehrály prostřednictvím Gunvoru z Britských panenských ostrovů. Zkrátka na ropném trhu figurovala celá banda „gunvorů“.

V roce 2007 vyšlo najevo, že u zrodu Gunvoru stáli tři lidé – Timčenko, Švéd Torbjörn Törnqvist a jistý třetí akcionář, jehož jméno nebylo zveřejněno. Törnqvist je profesionální obchodník s ropou, který v 90. letech spolupracoval s důstojníky KGB z výše zmíněné firmy Urals, kde se seznámil s Timčenkem.

Když začal Gunvor v roce 2002 expandovat, Timčenko a Törnqvist se přestěhovali do Ženevy, blíže k ústředí, a usadili se ve vilách naproti sobě.

Putinova parta: Gennadij Timčenko a Ališer Usmanov

Kolem roku 2009 se jméno onoho tajemného investora, který měl poskytnout základní kapitál pro rozjetí firmy, dostalo na veřejnost: Pjotr Kolbin. Počátečním kapitálem Gunvoru měly tedy údajně být osobní úspory řezníka Kolbina, našetřené snad během jeho zaměstnání v masném oddělení obchodu s potravinami!?

Inu, Kolbin je takový „byznysmen“ jako Putinův další přítel violoncellista Roldugin, tedy jen obyčejný „bílý kůň“, pouhý opatrovatel cizího kapitálu. Proto také byli v letech 2014-15 Timčenko a Kolbin zařazeni na americký sankční seznam jako Putinovi důvěrníci. A v roce 2016 uvedl náměstek amerického ministra financí Adam Shubin v rozhovoru pro BBC, že podle zjištění příslušných amerických úřadů byly jejich prostřednictvím do Gunvoru investovány Putinovy osobní finance a tato firma je tudíž pod jeho přímou kontrolou.

Karikatura k případu Putinova bílého koně, violoncellisty Roldugina

Mimochodem, jelikož podle dostupných informací kolem r. 2010 činil Chmarinův podíl v PTK pouhých 0,55 %, vyplývá z toho, že Putin a Smirnov mezitím prostě prodali svých 15 % v PTK bratvě a odešli z této firmy s čistým ziskem. Však, zatímco v 90. letech získali podíl v PTK za hubičku, na základě korupčních vazeb, v závěru první dekády 21. století už měla společnost hodnotu jedné miliardy dolarů. Nastrčenému Chmarinovi tak zůstal jen bakšiš za strážení šéfova kapitálu.

Ale zpátky k Surgutněftěgazu. Po zmíněné „restrukturalizaci“ (zvané u nás tunelování) v roce 2002 se také v samotné ropné společnosti začaly dít úžasné věci. Především Surgutněftěgaz prakticky přestal utrácet zisky z těžby ropy. To znamená, že zisk, který zůstával ve společnosti po odpočtu provize Putinových prostředníků, se hromadil na bankovních účtech. Rok co rok byly tyto finance ukládány ve Sberbank a VTB a neinvestovalo se do modernizace a rozšiřování výroby, jako to dělaly všechny ostatní ropné společnosti.

Tímto způsobem se do roku 2016 na účtech Surgutněftěgazu nahromadilo asi 30 miliard dolarů. Majitelé kontrolního podílu ve společnosti Surgutněftěgaz tak mají momentálně na účtech sumu peněz srovnatelnou s rezervním fondem Ruské federace. Jsou tak rozhodně nejbohatšími lidmi v Rusku a možná i na světě. Koneckonců, veškeré jmění západních miliardářů (jako je třeba 90 miliard dolarů Billa Gatese) představuje hlavně „papírový“ kapitál, hodnota akcií a podílů v podnicích. Nikdo z nich nemá 30 miliard v hotovosti, dokonce ani saúdská královská rodina.

Vzhledem k tomu, že Surgutněftěgaz nezveřejňuje ani jména svých vlastníků a generální ředitel Vladimir Bogdanov „neví“, kdo to je, investigativní novináři se je opakovaně snažili identifikovat pomocí nepřímých důkazů. Včetně analýzy účetních výkazů společností spojených se Surgutněftěgazem.[11]

Ovšem všechno pátraní dříve nebo později vedlo k takzvaným „prstencovým schématům“. V roce 2007 se tedy ukázalo, že 72 % akcií Surgutněftěgazu drží 23 nekomerčních sdružení, z nichž každé vlastnilo nějaké další subjekty, a ty vytvářely kruh. V deseti z nich byl ředitelem Bogdanov, ve zbytku manažeři a úředníci z jeho aparátu. V roce 2011 k tomuto kruhu přibyl ještě další, méně přehledný kruh 7 společností na Kypru, na který byla převedena část akcií.

Ale, jak se říká, nezáleží na tom, na koho je kráva registrovaná, hlavní je, kdo ji dojí.

„Prstencová schémata“, pro které se u nás ujal termín „tunelování“, byla v přelomových 90. letech populární v celém postsovětském prostoru. Není v nich nic nového. Obvykle znamenají, že společnost tajně vlastní ředitel a jeho společníci, resp. management z firmy ve velkém odčerpá její finanční prostředky do jiných firem zpravidla vlastněných managementem či nastrčenými nebo spřátelenými osobami. Ale Bogdanov to vždy popíral.

Bez ohledu na to, jak moc Bogdanov zatlouká, že nezná vlastníky Surgutněftěgazu, prstenová schémata znamenají, že akcie ovládá on a jeho podřízení. Otázkou je: je to všechno jeho? Nebo je pro někoho spravuje?

Od okamžiku Putinova nástupu do čela všemocné tajné služby FSB již bylo zcela vyloučené jakékoliv seriozní vyšetřování finančních machinací a korupce na nejvyšší úrovni, jelikož všichni prominentní mafiáni byli fakticky nedotknutelní (pokud zachovávali loajalitu vůči kremlu a dělili se s ním o své zisky). Bossové podsvětí se ani nenamáhali skrývat své přátelské styky s politiky a představiteli policie:

Vladimír Milov, někdejší zástupce ministra energetiky RF (v r. 2002) a nyní opoziční aktivista ve svých projevech v médiích (ruských i zahraničních) tvrdí, že Bogdanov už v letech 2002-2003 ve skutečnosti přišel o kontrolní podíl v Surgutněftěgazu, který kdysi počátkem 90. let ovládl. Brzy prý však poznal tvrdou náturu pitěrské bratvy a raději se jí koncem devadesátek podřídil. Stejně jako předtím v Ručjach v roce 1996, kde byl členem představenstva, v Kiriši a všude jinde.

Nyní je Surgutněftěgaz, slovy Milova, „Putinovým soukromým stabilizačním fondem“. Spořením na horší časy. A Bogdanov je jeho „mladší partner“ a najatý manažer, prokurista. To je důvod, proč zisky, které zbyly po gunvorech, nebyly utraceny. Pro majitele gunvorů to je jeho starobní důchod.

Poměrně jednoznačně prokázalo skutečné vlastnické struktury Surgutněftěgazu vyšetřování, které inicioval anglo-americký investor William Browder, generální ředitel Hermitage Capital Management a investiční poradce fondu Hermitage, který byl v letech 1995 až 2006 největším zahraničním portfoliovým investorem v Rusku. Spravoval akcie menšinových akcionářů Gazpromu, RAO JES, Sberbanky, Surgutněftěgazu a dalších akciových společností. Zaměstnanci fondu opakovaně identifikovali a zveřejnili případy korupce ve společnostech, do kterých fond investoval. Když Browder prověřoval schémata Kinexu, požadoval také, aby Surgutněftěgaz odhalil vlastníky kontrolního podílu v této ropné společnosti (které jsou utajovány od roku 2003).

Vyšlo najevo, že Kinex (který se do r. 1999 specializoval jen na obchodování s ropnými produkty a v r. 1999 se pustil i do obchodu se surgutskou syrovou ropou) na rozdíl od konkurence odebíral ropu ze Surgutněftěgazu za ceny mnohem nižší, než byla běžná velkoobchodní cena na trhu. Šetření činnosti Kinexu, které Browder provedl na základě celních statistik, ukázalo, že Kinex odebíral ropu ze Surgutu se „slevou“ 35 dolarů za tunu (asi 5 dolarů za barel) a prodával ji do zahraničí za normální ceny. Vezmeme-li v úvahu, že barel na počátku 21. století stál asi 20 dolarů, byla ropa do Kinexu dodávána za sumu o 25 % pod běžnou velkoobchodní cenou. Tímto jednoduchým způsobem vysáli putinovci ze Surgutněftěgazu jen v letech 1999-2002 asi miliardu dolarů.

Kolik peněz Vova-Gunvor a jeho přátelé získali z vývozu surgutské ropy? Vzhledem k tomu, že Gunvor je přímým nástupcem Kinexu, který v letech 1999-2002 odebíral surgutskou ropu za ceny o čtvrtinu nižší než tržní, pak se bavíme o miliardových ziscích. V roce 2007 politolog Stanislav Bělkovskij v rozhovoru pro deník Welt odhadl zisk Gunvoru za rok 2006 na 8 miliard dolarů (při obratu 40 mld.). Tedy fakt slušný profit za jediný rok.[12]

Původní podezření, že veškeré machinace probíhají s vědomím nejvyšších míst a ve prospěch kremelské kliky, jednoznačně byť nepřímo potvrdila již samotná brutální reakce Kremlu na závěry Browderova vyšetřování. Kreml totiž vyhlásil Browderovi skutečnou válku. 13. listopadu 2005 byl po příletu do Moskvy přímo na letišti zatčen, deportován do Británie a prohlášen za hrozbu ruské národní bezpečnosti.

Následně byla mj. v červnu 2007 provedena policejní razie v moskevském sídle Hermitage Capital a v tamní kanceláři americké právnické firmy Firestone Duncan, kde byly zabaveny veškeré firemní dokumenty.[13]

V roce 2007 navíc Browderův auditor Sergej Magnickij odhalil, že zkorumpovaní policisté zneužili zabavené doklady z Browderovy moskevské kanceláře, s jejichž pomocí někteří vysocí úředníci ukradli prostřednictvím moskevského daňového úřadu z ruské státní pokladny 230 milionů dolarů, které Browderův investiční fond zaplatil na daních. Peníze byly odkloněny do zahraničí a později byly nalezeny po částech v různých koutech světa.[14]

Jak vidno, Vladimir Vladimirovič se ani podobného gešeftu neštítí…

Epilog uvedené kauzy vyzněl přesně ve stylu blatného mira, potažmo čekistických tradic. Namísto vyšetřování odhalených kolosálních zlodějin byl zatčen a obviněn z daňových úniků samotný Sergej Magnickij. Koncem roku 2008 byl vzat do vazby a ve věznici postupně umučen k smrti (zemřel 16. listopadu 2009).[15]

Pro náš případ vyplývá z uvedené kauzy jako nejpodstatnější fakt, že hysterickou reakcí Kremlu na Browderovo šťourání v zákulisí Surgutněftěgazu se jasně potvrdilo Putinovo angažmá v tomto špinavém ropném byznysu. Tedy, kdo fakticky dojí tuto krávu.

I tohle byla však jen jedna epizoda sériového schématu, podle kterého funguje celý putinovský kleptokratický systém. Jak říká A.S. Panarin: „Více než polovina národního majetku byla privatizována důstojnickým sborem bývalé KGB…“

Však stačí jen nahlédnout do zákulisí kteréhokoliv strategického podniku v Rusku – ať již se jedná o petrochemii, metalurgii, energetiku, bankovnictví či obranný průmysl – a člověk tam narazí na prsty KGB, buď na bývalého čekistu anebo některého člena putinovské bratvy (jmenovitě z korporativu Ozero).

Co říct na závěr? Pikantní na situaci je, že přes všechny toky ropy a plynu (a výskytu téměř celé Mendělejevovy tabulky na území Sibiře) se lidem v Rusku nežije nijak dobře. Lapidárně řečeno.

V dubnu 2016 byl totiž průměrný čistý plat v Ruské federaci 31 503 rublů neboli 430 eur. To je úroveň Rumunska (423 €) a výrazně pod úrovní průměrného platu v Turecku (584 €). To jsou tedy úspěchy v 17. roce Putinovy vlády.

Skutečnost, že si tenhle národ opět nechal rozkrást, potažmo ukrást svůj stát stejnou bandou jako před sto lety, a navíc ještě ten mafiánský režim podporuje – či přinejmenším odevzdaně trpí – celkem přesvědčivě vypovídá o jeho mentalitě.

-----------------------------------------------------

Poznámky a vysvětlivky:

[1] Vladimir Olegovič Potanin (původním příjmením Vartburg) je bývalý komsomolský funkcionář (mj. též kamarád Andreje Brežněva, vnuka generálního tajemníka ÚV KSSS) a synáček nomenklaturního kádra, působícího za sovětského režimu na Ministerstvu zahraničního obchodu a v diplomatických službách (a neoficiálně i ve službách zpravodajských – KGB).

[2] Oleg Vladimirovič Děripaska je ruský miliardář a oligarcha stojící v čele vedení řady významných ruských firem, např. Basic Element, hliníkárny RUSAL, automobilky GAZ, výrobce letadel Aviacor nebo pojišťovny Ingosstrach. Je rovněž spolumajitelem rakouské stavební firmy Strabag. V r. 1990, těsně před svým vstupem do podnikání, byl Děripaska údajně rekrutován KGB. Na jeho vazby na Bratrstvo poukazuje skutečnost, že po jeho kontroverzním převzetí krasnojarské hliníkárny se (podobně jako náš s. Babiš) obklopil řadou bývalých důstojníků KGB, kteří svlékli uniformy a vstoupili do jeho služeb.

[3] Podle magazínu Expert jí náleží 8. místo z hlediska tržeb mezi ruskými společnostmi.

[4] Tj. mafiánsko-estébácký konglomerát vzešlý z někdejší symbiózy „blatného světa“, KGB a partajní nomenklatury chránící svým členům záda před justicí i podsvětím, který následně povznesl na nejvyšší post i majora Putina. K tématu Bratrstva více v kapitole „O čekisticko-vorovském Bratrstvu a vládě kleptokracie“.

[5] Do r. 1994 Kirišiněftěchimexport.

[6] Timčenko, Katkov a Malov jsou bývalí zaměstnanci Lenfintorgu (leningradské divize zahraničního obchodu SSSR, v níž Timčenko působil jako tajný agent KGB).

[7] Firma Urals (Jurals) vznikla z pověření generála Šebaršina, tehdejšího šéfa sovětské rozvědky, za účelem využít ji ke krytí některých tajných operací KGB v zahraničí. S rozpadem SSSR jednoduše přešla do rukou jejích zaměstnanců a sloužila jim k osobnímu obohacení.

[8] Petěrburgskaja Toplivnaja Kompanija.

[9] Pracující v 90. letech pod kryšou kmotra Vasiljevova.

[10] Během řady procesů (v r. 2009, 2012, 2014 a 2016) byl postupně odsouzen souhrnnému trestu 52 let odnětí svobody.

[11] Viz např. Arkady Vaksberg: The Soviet Mafia.‎ St. Martin’s Press, New York 1992; Юрий Фельштинский & Владимир Прибыловский: Корпорация. Россия и КГБ во времена президента Путина. Издательство Терра, 2010; Владимир Прибыловский: Вокруг Путина. Биографический справочник. Панорама 2016

[12] Oficiálně Gunvor své zisky za období let roky 2002-2010 nikdy nezveřejnil. Pouze celkové příjmy. Teprve po roce 2010 začalo ústředí (které je ve Švýcarsku) vykazovat zisk, ovšem zcela minimální: 1-2%. Zbytek mizel v offshorových společnostech.

[13] Viz Bill Browder: Red Notice: A True Story of High Finance, Murder, and One Man's Fight for Justice. Simon & Schuster, 2015.

[14] Např. v roce 2016 byla část z nich objevena v offshorech violoncellisty Roldugina.

[15] Další klíčový svědek v kauze rozsáhlých defraudací, jichž se měli dopustit vysocí úředníci ruské státní správy, byl právník Alexandr Perepiličnij, který získal azyl ve Velké Británii krátce po smrti Magnického. Zemřel 17. listopadu 2012 na otravu exotickým jedem používaným čínskými nájemnými vrahy a ruskými zločinci.