Všechny ruské války během posledních 200 let skončily ruskou prohrou anebo tragickým Pyrrhovým vítězstvím

 


Rusko žije mentálně v 19. století - jeho vládci (natožpak mužici) nepochopili, že už dávno, resp. v globalizovaném světě, se sféry vlivu nevytváří a neudržují prostřednictvím dělových člunů, kozáckých eskadron či tankových divizí a raket a rozkvět impéria nezajišťuje nekonečná expanze a drancování okolních zemí a kolonií.
Paradoxem je, že ačkoliv ruské uvažování se řídí bizarní premisou
„musí se nás bát - aby si nás vážili“,

... bez nějaké velké nadsázky lze říci, že
během posledních 200 let Rusko drtivou většinu významných válek prohrálo a v ostatních případech šlo vesměs o klasické draze zaplacené Pyrrhovo vítězství.

Mamajova mohyla
Předpokládám, že tento článek pobouří naše rusofilní „vlastence“ ještě více než mé předchozí a jsouc neschopni vypořádat se s fakty zaútočí invektivami a posměšky na osobu autora. Fakta jsou však fakta.
...

Zde jsou ta nejdůležitější tragická ruská tažení:

· Kavkazská válka (1817-1864): Přestože toto brutální tažení tehdy skončilo oficiálním ruským podmaněním Kavkazu, nebylo nikdy završeno nastolením stabilních poměrů. Jednalo se o dlouhotrvající konflikt mezi Ruskou říší a domorodými horskými kmeny, které se nikdy s ruskou nadvládou nesmířily, přerušovaný jen obdobími zdánlivého upokojení. Rusko se dál marně snažilo upevnit svou kontrolu nad tímto strategicky významným regionem, což vedlo k neustálým bojům a povstáním, které pokračovaly nejen po celé imperiální období, ale i během sovětské éry a nakonec i po rozpadu SSSR.
· Krymská válka (1853–1856): Poté, co evropské státy zasáhly vůči ruským plánům o invazi na Balkán a Blízký východ, Rusko bojovalo proti koalici Osmanské říše, Velké Británie, Francie a Sardinského království. Válka skončila ostudnou porážkou Ruska a Pařížskou mírovou smlouvou, která například omezila ruskou námořní přítomnost v Černém moři. Rusko utrpělo značné ztráty, materiální i lidské. Odhaduje se, že z celkového počtu ruských obětí, který se pohybuje kolem 600 000, pouze asi šestina padla v boji. Zbytek zemřel na nemoci způsobené katastrofálními hygienickými podmínkami, špatným zásobováním a nedostatečnou lékařskou péčí. Cholera a tyfus byly zvláště devastující (obdobně jako o 100 později v Afghánistánu).
· Rusko-japonská válka (1904–1905): Tato válka byla výsledkem imperiálních ambicí obou zemí na Dálném východě, zejména ohledně ovládnutí Koreje a Mandžuska. Japonsko překvapivě zvítězilo, což mělo pro Rusko dalekosáhlé důsledky, včetně destabilizace vnitřní situace a demoralizace společnosti, která vedla k první ruské revoluci v roce 1905. Ruské impérium tehdy ztratilo nejen vliv v Koreji a části Mandžuska, ale muselo se vzdát i anektovaného čínského strategického přístavu Port Artur.
· Polsko-sovětská válka (1919-1921) neboli „Zázrak na Visle“ představuje největší porážku Rudé armády v historii. Jednalo se o „významný konflikt“ mezi nově obnoveným Polskem a sovětským Ruskem, kdy Polsko pod vedením Józefa Piłsudského usilovalo o znovuzískání historických východních území, zatímco bolševická vláda si kladla za cíl „šířit komunismus na západ“ do Evropy. V bitvě u Varšavy v srpnu 1920 polské síly, vedené maršálem Piłsudským, zastavily sovětský postup a následně v září Rudá armáda pod velením Michaila Tuchačevského rozdrtily. Konflikt byl ukončen Rižskou smlouvou v roce 1921, která formálně rozdělila sporná území mezi Polsko a sovětské Rusko.
· Sovětsko-afghánská válka (1979–1989): Přestože to nebylo Rusko jako samostatný stát, ale Sovětský svaz (jehož Rusko bylo největší a dominantní součástí), tato válka je vesměs vnímána jako „prohra“ a velká zátěž pro sovětské impérium. Sovětské jednotky se stáhly bez dosažení svých cílů a válka významně přispěla k oslabení a následnému rozpadu SSSR (mj. díky přílivu desetitisíců rakví padlých vojáků a hromadného návratu válečných invalidů a psychicky narušených veteránů).
· První čečenská válka (1994–1996): Po rozpadu Sovětského svazu se Čečensko pokusilo vyhlásit nezávislost. Ruská federace zahájila vojenskou operaci, která však skončila zničením invazních vojsk a de facto nezávislostí Čečenska. Ruské síly utrpěly těžké ztráty a válka byla považována za velký vojenský i politický neúspěch.
· Druhá čečenská válka, která probíhala v letech 1999 až 2009, je na rozdíl od první čečenské války (1994–1996) sice obecně považována za vítězství Ruska, ovšem šlo o vítězství velmi nákladné a s dalekosáhlými důsledky, kterými byla kromě masivních vojenských ztrát hlavně celospolečenská deziluze a morální šok (kavkazský syndrom). Výsledkem byl zisk zpustošené země s nepřátelským obyvatelstvem, ohromné náklady na udržování trvalé vojenské přítomnosti, okupační správy, a sponzorování loutkové vlády, a hlavně fenomén všudypřítomného kavkazského terorismu ohrožujícího fyzicky a psychologicky i ruské regiony mimo severní Kavkaz.
· S ohledem na obrovský nepoměr nasazených sil a ztrát na živé síle i technice agresora (Sovětů), lze za ruské fiasko považovat také Zimní válku (sovětsko-finskou válku, 1939-1940), ačkoli Finsko bylo přinuceno k uzavření potupné mírové smlouvy a došlo k určitým sovětským územním ziskům.
· Katastrofou pro Rusko (Ruské impérium i Sovětské Rusko) skončila i První světová válka (1914-1918). Navzdory tomu, že bylo Rusko spojencem mocností Dohody, jeho účast v První světové válce skončila neslavně Brestlitevský mírem, jímž se muselo vzdát obrovských území, včetně Finska, Pobaltí (Litvy, Lotyšska, Estonska), Polska, Ukrajiny, Běloruska a části Zakavkazska. Ztratilo tak přibližně 1 milion čtverečních kilometrů území s 52 miliony obyvatel, podstatnou část své železniční sítě, produkce železné rudy a uhlí. Ruská armáda byla válkou nejen vyčerpána, ale byla de facto v rozkladu, stejně jako celý státní aparát v důsledku bolševického povstání, a následně pak tento někdejší člen vítězné Dohody (a po bolševickém puči následně de facto tichý společník Centrálních mocností) propadl vnitřnímu kolapsu a dopadl hůře než poražené Německo a Rakousko-Uhersko.
Druhá světová válka neskončila pro Rusko (SSSR) stejnou katastrofou jako ta První jenom díky masivní americké pomoci Sovětskému svazu (a Hitlerovým příliš megalomanským plánům na světovládu).
I tak ruský národ skončil po své „Veliké pabědě“ hůře než poražené Německo a Japonsko. Stalinský diktátorský režim se ještě utužil a za své oběti a podíl na vítězství nad fašismem se národ dočkal vzápětí i dalšího hladomoru v r. 1947.
Autor u pomníku letcům zahynuvším při letecké havárii amerického letadla programu Lend&Lease na trase Anchorage-Krasnojarsk (Kadykčan/Kolyma)
Pro představu zde uvádím informace o ztrátách Rudé armády jen v úvodní fázi „speciální operace“ Barbarossa v roce 1941:
  • Pokud jde o bojovou techniku, utrpěla Rudá armáda v roce 1941 fatální ztráty. Jen za prvních 18 dní války Rudá armáda ztratila 3 500 letadel, 6 000 tanků a obrněných vozidel, 21 500 děl a minometů.
  • Do 9. července 1941 ztratila 11 712 tanků a k 1. prosinci 1941 měla sovětská vojska na frontě pouze 1 731 bojeschopných tanků.
  • Kromě toho ovšem jen v roce 1941 utrpěl zároveň Sovětský svaz v důsledku německé invaze obrovské ztráty strategických průmyslových oblastí a zdrojů surovin. Do listopadu 1941 bylo evakuováno více než tisíc velkých továren s kvalifikovanými pracovníky za Ural. Tento proces vedl k dočasnému značnému poklesu veškeré průmyslové výroby. Nicméně, rozsah zničených a okupovaných strategických továren, zbrojovek, oceláren a zdrojů surovin v roce 1941 byl pro sovětskou ekonomiku devastující.
Jen doplním, že celkové sovětské ztráty na živé síle (mrtví, ranění, zajatí, pohřešovaní) Rudé armády a válečného loďstva v roce 1941 dosáhly 4 473 820 osob. Jiné odhady se pohybují až kolem 8,5 milionu vojáků za rok 1941.
Tyto ohromující ztráty ukazují jednak, jak devastující byl počáteční útok Německa pro Rudou armádu, potažmo celý Sovětský svaz, a jednak, jak životně důležité byly americké zbrojní dodávky právě v počátečních fázích války – v letech 1941-1942.
Kontroverzním aspektům a okolnostem ruského (sovětského) vítězství ve Druhé světové válce se věnuji v následujících článcích:
Podíl Sovětů a západních Spojenců na osvobození světa, mýtus o „osvoboditelské roli“ Rudé armády: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-podil-sovetu-a-zapadnich-spojencu-na-osvobozeni-sveta-mytus-o-osvoboditelske-roli-rude-armady-118250
Od Stalinovy bratrské pomoci Třetí říši k tragickému sovětskému Velkému vítězství nad nacizmem: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-od-stalinovy-bratrske-pomoci-treti-risi-k-tragickemu-sovetskemu-velkemu-vitezstvi-nad-nacizmem-136916
České Květnové povstání 1945 a opožděné a tragické sovětské poválečné „osvobození“ ČSR: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-ceske-kvetnove-povstani-1945-a-opozdene-a-tragicke-sovetske-povalecne-osvobozeni-csr-131497
„Ruská pravda“ a skutečnost aneb „Nové Rusko“ ve stínu rudé hvězdy a kolovratu:
Surikov_Pokoreniye_Sibiri_Yermakom

CHRONOLOGIE RUSKÝCH VÁLEČNÝCH PORÁŽEK A POCHYBNÝCH VÍTĚZSTVÍ

Imperiální éra (1825–1917)

Tato část se zabývá významnými vojenskými porážkami, které utrpělo Ruské impérium, a ukazuje, jak tyto ztráty odhalily hluboce zakořeněné zranitelnosti a často podnítily volání po vnitřních reformách.
znak_Russian_Empire_(Central_Lob).svg

 

 Krymská válka (1853–1856): Ponižující porážka a podnět k reformám
Krymská válka postavila Ruské impérium proti impozantní koalici složené z Osmanské říše, Francie, Velké Británie a Sardinie-Piemontu. Konflikt byl zásadně zakořeněn v ruských požadavcích na ochranu pravoslavných křesťanských poddaných v Osmanské říši a ve sporu o náboženská privilegia v Palestině.
Ruská okupace podunajských knížectví v červenci 1853 uspíšila britskou a francouzskou intervenci. Spojenci následně v září 1854 vylodili jednotky na Krymu a zahájili vleklé obléhání klíčové ruské pevnosti Sevastopol. Válka vyústila v katastrofální ztráty pro Rusko, s odhadovanými 500 000 zabitými ruskými vojáky. Pád Sevastopolu 11. září 1855, po rozhodujícím francouzském útoku na Malachovskou redutu, si vynutil ruskou evakuaci. Konflikt byl ukončen Pařížskou smlouvou v březnu 1856, která Rusko donutila postoupit Besarábii, demilitarizovat Černé moře (zakazující ruské válečné lodě) a formálně uznat nezávislost a územní celistvost Osmanské říše.
K porážce Ruska přispělo několik faktorů. Ruská armáda byla pro konflikt prokazatelně špatně připravena, operovala se zastaralou technologií, což ji znevýhodňovalo proti pokročilejším spojeneckým silám. Tato průmyslová disproporce byla tak výrazná, že zprávy o výsledcích bitev často dorazily do Paříže dříve než do Petrohradu, což podtrhovalo hlubokou průmyslovou zaostalost Ruska. Dále špatná infrastruktura Ruska, zejména kritický nedostatek adekvátních železnic spojujících jeho vnitrozemí s jižní frontou, vážně bránila jeho schopnosti zásobovat a posilovat jednotky na Krymu. Naproti tomu spojenecké mocnosti, ačkoli operovaly daleko od svých domovin, udržovaly efektivnější zásobovací linky. Ruská armáda trpěla neefektivním vedením a její širší administrativní aparát byl sužován korupcí, úplatkářstvím a neefektivitou, což společně podkopávalo celé válečné úsilí. Klíčovým faktorem ruské porážky byla i jeho diplomatická izolace. Dlouholetá aliance s Rakouskem se rozpadla a hrozba Rakouska připojit se ke spojeneckým silám donutila Rusko přijmout předběžné mírové podmínky, což Rusku účinně zabránilo plně nasadit své síly.
Krymská válka představovala katastrofální ztrátu, která významně oslabila imperiální ruskou armádu, vyčerpala státní pokladnu a podkopala vliv Ruska v Evropě. Ještě důležitější je, že sloužila jako jasné odhalení ruské technologické a průmyslové zaostalosti a donutila jeho vzdělané elity uznat naléhavou potřebu zásadních reforem. Válka znamenala klíčový bod obratu pro Ruské impérium, zahajující období významných vnitřních změn.
Porážka v Krymské válce nebyla pouhým vojenským neúspěchem; byla to hluboká národní ponížení. Zjevně odhalila technologickou a průmyslovou zaostalost Ruska a donutila jeho vzdělané elity k uznání naléhavé potřeby zásadních reforem. To naznačuje, že vojenské selhání působilo jako kritický šok, který přiměl stát k řešení hlubších strukturálních problémů ve společnosti a ekonomice, což vedlo k širším reformám za Alexandra II., jako bylo zrušení nevolnictví a vojenská modernizace. To ukazuje silnou příčinnou souvislost mezi vnější vojenskou porážkou a vnitřními politickými a ekonomickými modernizačními snahami. Závažné logistické problémy zaznamenané v Krymské válce, konkrétně špatná infrastruktura a nedostatek železnic, představují raný projev přetrvávajícího problému. Pozdější prameny popisují mobilizační mezeru na počátku 20. století kvůli špatnému železničnímu systému Ruska a průmyslovým omezením. To naznačuje, že Krymská válka odhalila základní, systémovou slabost v ruské schopnosti projektovat a udržet vojenskou sílu, přímo spojenou s jeho nedostatečně rozvinutou průmyslovou a infrastrukturní základnou, což je zranitelnost, která se opakovala v budoucích konfliktech.
 Rusko-japonská válka (1904–1905): Zmařené ambice ve východní Asii
Tento konflikt vznikl z rivality mezi Ruským impériem a Japonskem o dominanci nad Koreou a Mandžuskem. Japonsko, rostoucí asijská mocnost, zasadilo ruské armádě zdrcující porážku.
Mezi hlavní pozemní střety patřily Port Arthur, Žluté moře a Mukden , kde byly ruské síly vesměs poraženy Japonci na hlavu.
Ruský plakát z 28. února 1904 „Pojďme sedět u moře, počkat na počasí“ ilustruje ruské sebevědomí před japonským útokem
Ruský obr versus japonský pidimužík
Karikatura na obálce časopisu Le Petit Parisien, 1904
Válka začala japonským překvapivým útokem na ruskou eskadru v Port Arthuru.
Port Arthur 1904. Trosky ruské floty v dobytém přístavu: Zleva vraky bitevních lodí: Peresvet, Poltava, Retvizan, Pobeda a křižník Pallada.
Následně japonské síly systematicky vyhnaly ruskou armádu z Mandžuska.
Dalším klíčovým okamžikem byla námořní bitva u Cušimy v květnu 1905, kde japonské námořnictvo zdecimovalo ruskou Baltskou flotilu, potopilo nebo zajalo většinu jejích bitevních lodí, křižníků a torpédoborců s minimálními japonskými ztrátami.
Válka byla nakonec ukončena Portsmouthskou smlouvou v září 1905, zprostředkovanou americkým prezidentem Theodorem Rooseveltem. Podle jejích podmínek Rusko postoupilo Japonsku kontrolu nad poloostrovem Liaodong (včetně Port Arthuru) a Jižní mandžuskou železnicí, přenechalo mu polovinu ostrova Sachalin a uznalo japonskou sféru vlivu v Koreji.
K porážce Ruska přispělo několik faktorů.
Carské Rusko vážně podcenilo vojenské schopnosti a odhodlání Japonska. Tento kritický chybný úsudek, zakořeněný v rasových a kulturních stereotypech, stejně jako psychologických předsudcích, vedl ke špatným strategickým rozhodnutím a nedostatečné přípravě. Ruská námořní strategie byla od počátku zásadně chybná, s rozdělenou a zranitelnou flotilou. Neefektivní vedení, jako byl demoralizující rozkaz generála Alexejeva vyhýbat se námořním střetům, dále ochromovalo ruské schopnosti. Smrtí schopného admirála Makarova přišla ruská armáda také o klíčového vojevůdce.
Carské Rusko čelilo i významným logistickým problémům při zásobování svých sil na Dálném východě. Transsibiřská magistrála, která byla v té době stále nedokončená, sloužila jako primární zásobovací linka. Tato jednokolejná železnice se však ukázala jako nedostatečná pro přepravu vojsk a zásob na tak obrovské vzdálenosti, což bránilo schopnosti Ruska účinně posilovat a zásobovat své síly.
Vojenské vedení carského Ruska udělalo i několik strategických chyb. Zaměřovalo se na předčasné útočné akce namísto obrany, což vedlo k porážkám v bitvách, jako byla bitva u Mukdenu. Kontroverzní kapitulace Port Arthuru generálporučíkem Stesselem, navzdory dostatečným zásobám, byla široce považována za neschopnost nebo zradu. Carské Rusko se zároveň potýkalo s rostoucími revolučními náladami doma. Potřeba udržovat velkou armádu v Polsku kvůli vnitřním nepokojům dále snižovala kapacitu síly dostupné pro Dálný východ.
Samokiš: Po japonském útoku (obraz z r. 1905)
Porážka byla ponižující ranou a velkou ztrátou prestiže pro Rusko, jelikož Japonsko se stalo první asijskou mocností v moderní době, která porazila mocnost evropskou . Odhalila hluboce zakořeněné slabosti v carské ruské armádě, strategickém plánování a celkové organizaci. Klíčové je, že demoralizující porážka vážně zhoršila vnitřní nepokoje a přímo vyvolala revoluci v roce 1905, která donutila Mikuláše II. vydat Říjnový manifest, který zdánlivě transformoval Rusko z absolutní autokracie na konstituční monarchii. Portsmouthská smlouva účinně ukončila ruskou expanzivní politiku ve východní Asii.
Podcenění Japonska Ruskem mělo kořeny v rasových a kulturních stereotypech, stejně jako psychologických předsudcích. To představuje hlubší problém než pouhý strategický chybný úsudek; naznačuje zakořeněnou kulturní aroganci, která bránila přesnému posouzení hrozby a účinné přípravě. Tato zaujatost pravděpodobně přispěla ke zmatené a nerealistické politice, což naznačuje systémové selhání v oblasti zpravodajství a strategického předvídání, které bylo umocněno předsudky. Zatímco revoluce v roce 1905 měla více základních příčin, prameny jasně spojují demoralizující porážku v rusko-japonské válce a zhoršené vnitřní nepokoje přímo s jejím vypuknutím. To zdůrazňuje opakující se vzor v ruské historii, kdy významná vojenská selhání zesilují stávající domácí stížnosti a mohou urychlit rozsáhlé politické otřesy, což ukazuje silnou příčinnou souvislost mezi vnější vojenskou výkonností a vnitřní politickou stabilitou.
Fritz Neumann: Poslední dny Port-Arthuru
 První světová válka (1914–1918): Kolaps a Brestlitevský mír
Navzdory tomu, že bylo Rusko spojencem mocností Dohody, jeho účast v první světové válce nakonec vedla k vnitřnímu kolapsu a odstoupení z konfliktu. Ruská armáda byla válkou vyčerpána a byla v posledních fázích rozkladu a kolapsu.
Již bitva u Tannenbergu v srpnu 1914 byla pro Rusko zdrcující ranou, která vyústila ve ztrátu přibližně 70 000 – 92 000 mužů, zabitých nebo zraněných, když ustupující ruské armády narazily přímo na opevněné německé zákopy. Tato katastrofální ztráta byla jedním z impulzů, které následně vyvolaly ruskou revoluci. Jedným z tragických selhání demoralizované a neschopné ruské armády byla i bitva u Zborova v červnu 1917, kdy slavnou carskou armádu musely zachraňovat před zničením čs. legionáři.
Po bolševickém povstání pak nová sovětská vláda požádala Německo o mír, což vedlo k podepsání potupného Brestlitevského míru 3. března 1918.
Podmínky smlouvy byly výjimečně tvrdé. Rusko ztratilo kontrolu nad rozsáhlými územími, včetně Ukrajiny, Polska, Běloruska, Litvy, Lotyšska a Estonska, stejně jako nad svými kavkazskými provinciemi Kars a Batumi. Tato území tvořila 34 % populace bývalého impéria, 54 % jeho průmyslové půdy, 89 % jeho uhelných polí a 26 % jeho železnic.
Celkově Rusko ztratilo více než 30 procent svých bývalých zemí a více než padesát pět milionů lidí, spolu s téměř všemi svými zdroji železné rudy a uhlí. Smlouva měla dalekosáhlé důsledky, přispívající k občanským válkám v Rusku a Finsku. Lenin byl nucen přijmout podmínky horší než ty, které dříve v únoru odmítl, aby zachránil rodící se bolševický režim.
Bolševici chytře využili všeobecně rozšířené válečné únavy a kolapsu imperiálního státu k získání moci slibem ukončení války, což ukazuje, jak vojenská porážka může vytvořit mocenské vakuum, které využijí radikální politické síly. Leninovo rozhodnutí přijmout extrémně tvrdé podmínky Brestlitevského míru bylo snahou o záchranu bolševického režimu. To odhaluje kritický strategický kalkul: masivní územní a zdrojová ztráta byla považována za přijatelnou cenu za konsolidaci vnitřní moci a přežití nového komunistického státu. To se liší od čistě vojenské porážky; bylo to pragmatické politické rozhodnutí snížit vnější ztráty, aby se zajistilo vnitřní vítězství, což zdůrazňuje bezohledný pragmatismus bolševiků v jejich přístupu k přežití státu, což je rys, který ovlivnil budoucí sovětskou zahraniční politiku.

Sovětské období - Ideologická expanze a nákladné ústupy (1917–1991)

Tato část analyzuje konflikty během sovětské éry a ilustruje, jak se ideologické ambice často střetávaly s vojenskou realitou, což vedlo k významným neúspěchům a přehodnocení sovětské moci.
Války za nezávislost (Estonsko, Lotyšsko, Litva, 1918–1921): Rané sovětské neúspěchy
Bezprostředně po ruské revoluci se rodící se sovětský stát pokusil šířit komunismus silou do sousedních zemí, včetně Estonska, Lotyšska, Litvy, Polska a Rumunska. To bylo součástí širšího ideologického úsilí o expanzi na západ. Navzdory těmto agresivním snahám všechny tyto vojenské snahy do roku 1921 selhaly. Konkrétně Rudá armáda utrpěla porážky ve „válkách za nezávislost Estonska (1918–20), Lotyšska (1918–20) a Litvy (1918–19)“.
Zjevné selhání Rudé armády šířit komunismus silou do sousedních zemí v bezprostředním porevolučním období bylo zapříčiněno i nacionalistickými tendencemi čerstvě emancipovaných národů. To donutilo Sověty nejprve konsolidovat moc vnitřně, než se pokusili o další expanzi.
bolševik_06154715
 Polsko-sovětská válka (1919–1921): „Zázrak na Visle“
Jednalo se o významný konflikt, který vznikl mezi nově obnoveným Polskem a sovětským Ruskem po první světové válce. Polsko pod vedením Józefa Piłsudského usilovalo o znovuzískání historických východních území, zatímco bolševická vláda si kladla za cíl šířit komunismus na západ do Evropy.
Válka vyeskalovala z pohraničních šarvátek v únoru 1919. Počáteční polsko-ukrajinský postup byl završen dobytím Kyjeva, ale narazil na silnou sovětskou protiofenzívu, která polské síly významně zatlačila zpět. V klíčovém okamžiku však Rudá armáda utrpěla svou největší porážku v historii v bitvě u Varšavy v srpnu 1920. Polské síly, vedené maršálem Piłsudským, dosáhly rozhodujícího vítězství zastavením sovětského postupu a následným poražením ruských sil v září. Konflikt byl ukončen Rižskou smlouvou v roce 1921, která formálně rozdělila sporná území mezi Polsko a sovětské Rusko.
Polské vítězství bylo z velké části přičítáno dovednosti, disciplíně a odhodlání polských obránců a vlasteneckému duchu velkého počtu dobrovolníků. Chybné sovětské rozhodnutí překročit v červenci 1920 etnografickou hranici a násilně sovětizovat Polsko, v rozporu s marxistickou doktrínou, bylo označeno za klíčový zlomový bod. Bolševici se mylně domnívali, že polští dělníci podpoří jejich invazi.
Porážka u Varšavy ukončila aspoň dočasně bolševickou expanzi na západ do Evropy. Donutila Sověty přijmout nepříznivé podmínky v Rižské smlouvě a z ideologického hlediska podepsala rozsudek smrti socialistické revoluce v Polsku v té době.
Prameny poukazují na chybné sovětské rozhodnutí násilně sovětizovat Polsko, v rozporu s marxistickou doktrínou, jako na klíčový zlomový bod. To naznačuje, že ideologický zápal, spíše než pragmatické vojenské posouzení, vedl ke kritické strategické chybě. Víra, že polští dělníci přivítají Rudou armádu (marxistický předpoklad), se ukázala jako mylná, což vedlo nakonec k porážce. To zdůrazňuje opakující se napětí v sovětské historii mezi ideologickými imperativy a praktickými realitami vojenských operací.
Zimní válka (1939–1940): Pyrrhovo vítězství a strategický chybný úsudek
Sovětský svaz napadl Finsko 30. listopadu 1939, jen několik měsíců po vypuknutí druhé světové války. Invaze byla motivována sovětskými požadavky na územní ústupky, primárně kvůli bezpečnosti Leningradu, který se nacházel blízko finských hranic. Finské odmítnutí vedlo ke konfliktu.
Sovětská armáda, navzdory výrazné početní a materiální převaze (nasadila 470 000 vojáků, 2 200 tanků a přes 2 000 letadel proti finské síle 295 000 mužů prakticky bez tanků a letadel), zpočátku nedosáhla velkého pokroku a utrpěla těžké ztráty. Finské síly, projevující pozoruhodnou odolnost a vynalézavost v drsných zimních podmínkách, dokázaly sovětský postup zastavit a způsobit vysoké ztráty. Tisíce sovětských vojáků byly zabity, umrzly nebo zemřely hladem kvůli špatnému vedení a nedostatečnému vybavení pro extrémní mráz. Válka byla ukončena Moskevskou mírovou smlouvou 12. března 1940. Zatímco Finsko postoupilo 9 % svého území (přes 35 000 km²) a souhlasilo se sovětskými vojenskými základnami, rozhodující bylo, že si udrželo nezávislost.
Sovětské jednotky na frontě se ukázaly jako špatně vedené a špatně vybavené pro válku v podmínkách, kdy teplota často klesala pod čtyřicet stupňů pod nulou. Rudá armáda se často ocitla bez zásob. Prameny konkrétně zmiňují katastrofální logistické selhání a špatnou koordinaci a rigidní velitelské struktury v Zimní válce, které vedly k těžkým ztrátám navzdory drtivé početní převaze. Stalinovy rozsáhlé čistky v roce 1937, které vyústily v uvěznění nebo popravu tisíců důstojníků Rudé armády, včetně tří z pěti maršálů, vážně narušily schopnosti Rudé armády. Finská armáda ukázala schopnost účinně bojovat v drsných zimních podmínkách a jejich taktická vynalézavost byla klíčová pro odpor proti větší sovětské síle.
Finnish-war-map
 
Sovětské ztráty byly těžké, s odhadovanými ztrátami od 53 500 do 167 976 zabitých nebo pohřešovaných a až 207 538 zraněných nebo nemocných. Mezinárodní pověst Sovětského svazu rovněž významně utrpěla, což vedlo k jeho vyloučení ze Společnosti národů. Kriticky, špatný výkon Rudé armády povzbudil německého kancléře Adolfa Hitlera k přesvědčení, že útok na Sovětský svaz bude úspěšný, což mj. přímo ovlivnilo i rozhodnutí o  zahájení „speciální operace“ Barbarossa.
Prameny výslovně spojují Stalinovy čistky vojenských vůdců v roce 1937 s vážně narušenými schopnostmi Rudé armády v zimní válce. To ukazuje přímou příčinnou souvislost: politická paranoia a vnitřní represe přímo oslabily profesionální kapacitu a institucionální znalosti armády, což vedlo k počátečním selháním navzdory drtivé početní převaze. Tato skutečnost zdůrazňuje, jak vnitřní politické dynamiky autoritářských režimů mohou hluboce podkopat jejich vnější vojenskou efektivitu, což připravuje půdu pro budoucí zranitelnosti (např. v raných fázích druhé světové války). Ačkoli Sovětský svaz nakonec dosáhl svých územních požadavků a Finsko postoupilo území, obrovské ztráty, mezinárodní odsouzení a kritické mylné vnímání, které to vyvolalo v Hitlerově mysli, naznačují, že válka byla strategickým selháním z hlediska nákladů a přínosů. Dosáhla omezených cílů za nepřiměřenou cenu, vážně poškodila její vojenskou prestiž a neúmyslně si přivolala budoucí agresi. To upřesňuje definici porážky tak, aby zahrnovala scénáře, kde jsou cíle technicky splněny, ale za neudržitelné náklady nebo s vážnými negativními strategickými vnějšími efekty. Zatímco počáteční sovětský výkon byl žalostný, prameny zdůrazňují pozoruhodné úsilí o změnu a působivé úsilí o adaptaci sovětské armády během války. To poskytuje důležitou nuanci: navzdory počátečním selháním Rudá armáda prokázala schopnost učit se a přizpůsobovat se na strategické, operační a taktické úrovni, což nakonec vedlo k prolomení finské obrany. To naznačuje, že i když byly přítomny systémové nedostatky, sovětská armáda nebyla zcela nepružná a dokázala se učit ze svých chyb, byť často za vysokou cenu, což je vzor, který se opakoval v pozdějších konfliktech.
Bilance Zimní války
Sovětsko-afghánská válka (1979–1989): „Krvácející rána“
Sovětské jednotky zasáhly v Afghánistánu v prosinci 1979 s cílem podpořit komunistický režim v Kábulu a zabránit jeho kolapsu. Sovětský svaz se zapojil do vleklé 10leté války v Afghánistánu od roku 1979 do roku 1989. Navzdory značnému vojenskému nasazení je primitivní mudžahedíni porazili. Sovětské síly se nakonec stáhly mezi květnem 1988 a únorem 1989 pod vedením Michaila Gorbačova, který konflikt proslule nazval „krvácející ránou“. Válka si vyžádala přes milion afghánských obětí a šest milionů uprchlíků, čímž představovala největší vojenskou akci Sovětského svazu v poválečné éře.
K sovětskému stažení a porážce přispělo několik faktorů. Mudžahedíni, zdánlivě primitivní horalové, se ukázali jako vysoce efektivní, zejména s kritickou pomocí amerických raket země-vzduch. Úspěšně využili závislosti sovětské armády na mikromanagementu vedeném důstojníky a absenci profesionálního sboru poddůstojníků v asymetrické válce, což bránilo sovětské taktické flexibilitě.
V souladu s dřívějšími konflikty sovětské síly bojovaly s překonáváním chaosu kvůli systémové neefektivitě v logistice, řízení zásobovacího řetězce a rigidním operačním plánování. Válka představovala obrovskou finanční zátěž, která ročně stála stovky miliard rublů. Tyto výdaje vážně zhoršily stávající ekonomické problémy SSSR, včetně klesající produktivity a rostoucího deficitu spotřebního zboží. Sovětský svaz se ocitl neschopný držet krok s vojenskými výdaji Spojených států. Dlouhodobá a vleklá povaha konfliktu a neschopnost Rudé armády podrobit si Afghánce je částečně zodpovědná za vnitřní nepokoje, které přispěly k případnému rozpadu sovětského impéria. Jasně to ukázalo slabosti Rudé armády a to, že nebyla neporazitelná, čímž se zvýšila chuť po nezávislosti ze strany neruských republik. Válka vytvořila hluboký rozkol v jejich institucích a prohlubující se propast mezi vládou a společností. Stažení bylo klíčovou součástí Gorbačovovy širší reformní agendy (Glasnosť a Perestrojka), zaměřené na podporu domácích reforem a zlepšení vztahů se Západem.
Válka urychlila proces rozpadu Sovětského svazu prostřednictvím jejích hlubokých politických, ekonomických, vojenských a sociálních důsledků. Odhalila vojenské a ekonomické nedostatky sovětského systému, které byly dříve zameteny pod koberec. Konflikt oslabil politickou hegemonii komunistické strany a nakonec významně přispěl k rozpadu sovětského impéria. Tato zkušenost také přispěla k obavám z kolapsu klientských režimů po stažení zahraničních armád.
Mudžahedíni, ačkoli byli primitivní, účinně porazili Sověty, částečně díky americkým raketám země-vzduch a využitím sovětských vojenských rigidit, jako je mikromanagement vedený důstojníky a absence profesionálního sboru poddůstojníků. To ukazuje, že technologicky nadřazená konvenční armáda může být poražena odhodlaným, zvenčí podporovaným a přizpůsobivým asymetrickým protivníkem. To zdůrazňuje přetrvávající zranitelnost v ruské/sovětské vojenské doktríně: potíže s flexibilní, decentralizovanou válkou, což je vzor, který se znovu objevil v Čečensku. Válka byla krvácející ranou, která ročně odčerpávala stovky miliard rublů, což vážně zhoršovalo stávající ekonomické problémy. Ukázalo se také, že Rudá armáda není neporazitelná, což zvýšilo chuť po nezávislosti ze strany neruských republik. To znamená, že vojenské selhání nebylo pouhou finanční zátěží, ale také ideologickou ranou, která podkopala vnitřní soudržnost a mýtus legitimity Sovětského svazu, což přímo přispělo k jeho kolapsu. To je výrazná příčinná souvislost mezi vojenským selháním, ekonomickým tlakem a rozpadem mnohonárodnostního impéria.
Veteráni z Afghanistánu a Čečenska

Ruská federace - postsovětská opričnina a imperiální nostalgie:

Tato část analyzuje konflikty zahrnující Ruskou federaci a ukazuje, jak se minulé systémové slabosti nadále projevovaly v nových geopolitických kontextech, formujících trajektorii postsovětského státu.
 První čečenská válka (1994–1996): Nákladná a neúspěšná kampaň
Na podzim roku 1994 prezident Boris Jelcin nařídil invazi do Čečenska, nasadil přes 40 000 ruských vojáků. Tato intervence byla částečně motivována Jelcinovou potřebou získat domácí podporu uprostřed nepopulárních ekonomických reforem a rostoucích obav z potenciální expanze NATO. Čečensko mezitím usilovalo o bezpodmínečnou nezávislost na Ruské federaci.
Ruským jednotkám se zpočátku podařilo dobýt čečenské hlavní město Groznyj, ale Čečenci zahájili odhodlaný protiútok a město dobyli nazpět. Válka nakonec skončila úplnou porážkou ruské armády v roce 1996. To vedlo k podepsání Chasavjurtské dohody 30. srpna 1996, která nařídila stažení ruských vojsk.
K ruské porážce přispělo několik faktorů. Čečenci, pohánění silnou národní identitou zakořeněnou ve sdílených náboženských tradicích, kladli vysoce účinný a odolný odpor ruským silám. Brutální taktika ruské armády a úmyslné cílení na civilisty vyústily v masakr více než 50 000 čečenských civilních obětí, přesto tyto taktiky nedokázaly odpor zlomit. Čečenský protiútok na Groznyj zdůraznil ruské potíže v městském boji. Rozhodnutí o invazi bylo částečně motivováno Jelcinovou politickou potřebou získat podporu a ospravedlnit své vedení. To naznačuje, že intervence nebyla založena pouze na zdravém strategickém vojenském posouzení, ale na domácí politické účelnosti, což potenciálně vedlo k nedostatečnému plánování a provedení. Rusko nedokázalo podrobit malou provincii Čečensko v letech 1994–1996 a bylo nuceno se stáhnout, což ukazuje neschopnost přizpůsobit se realitě konfliktu.
Chasavjurtská dohoda, ačkoli odložila konečné rozhodnutí o právním statusu Čečenska na rok 2001, poskytla regionu de facto nezávislost. Tato mírová dohoda však nakonec selhala, což připravilo půdu pro druhou čečenskou válku v roce 1999.
První čečenská válka , s více než 50 000 čečenskými civilními oběťmi a stovkami tisíc vysídlených osob, spolu s podstatnými ruskými vojenskými ztrátami (3 826 zabitých, 17 892 zraněných, 1 906 pohřešovaných) ukazuje, že ponaučení ze sovětsko-afghánské války ohledně výzev asymetrické války a obtížnosti podrobení odhodlaného místního odporu nebylo Ruskou federací plně akceptováno nebo účinně uplatněno.
Navzdory konvenční vojenské převaze silná národní a náboženská identita Čečenců poskytla silnou motivaci, kterou ruská brutální taktika nedokázala překonat. To zdůrazňuje přetrvávající strategický slepý bod v ruském vojenském myšlení při konfrontaci s vysoce motivovanými nacionalistickými hnutími nebo nestátními aktéry. Prameny výslovně uvádějí, že Jelcinova motivace k invazi byla částečně snahou získat podporu a ospravedlnit své vedení uprostřed nepopulárních ekonomických reforem. To je kritický poznatek o příčinné souvislosti mezi vnitřní politickou slabostí a vnějším vojenským dobrodružstvím. Naznačuje to, že rozhodnutí jít do války nebylo založeno pouze na strategickém vojenském posouzení, ale na domácí politické účelnosti, což často vede k špatně plánovaným a provedeným kampaním. Tento vzor použití vojenské síly k posílení domácí legitimity je opakujícím se tématem v ruské historii.
Symbolický hřbitov - památník složený z náhrobků ze hřbitovů, které ruská armáda srovnala se zemí
Druhá čečenská válka, která probíhala v letech 1999 až 2009, je na rozdíl od první čečenské války (1994–1996) sice obecně považována za vítězství Ruska, ovšem šlo o vítězství velmi nákladné a s dalekosáhlými důsledky.
Válka měla dvě hlavní fáze:
· Hlavní fáze: Od 7. srpna 1999 do 30. dubna 2000.
· Fáze gerilová: Od 1. května 2000 do 16. dubna 2009.
Pozadí a příčiny: Konflikt vypukl uprostřed přetrvávajícího napětí mezi Čečenskem, převážně sunnitskou muslimskou oblastí s historií odporu proti ruské kontrole, a Moskvou. První čečenská válka skončila v roce 1996 mírovou smlouvou, která Čečensku umožnila fungovat autonomně, ale tato dohoda nakonec selhala a připravila půdu pro druhý konflikt.
Oficiální ruský narativ uvádí, že válka začala 7. srpna 1999, kdy čečenské ozbrojené skupiny napadly sousední ruskou oblast Dagestán, po čemž následovaly údajné bombové útoky na budovy v ruských městech, což učinilo plnohodnotnou válku nevyhnutelnou. Nicméně existují dokumenty a svědectví naznačující, že ruská vláda a ozbrojené síly se měsíce připravovaly na odvetu za svou porážku v první čečenské válce. Ruská vláda, tehdy vedená Borisem Jelcinem, odmítala přijmout čečenskou nezávislost. Rozhodnutí Vladimira Putina zahájit válku bylo částečně motivováno širšími národními bezpečnostními a geostrategickými obavami, včetně zajištění exportních cest pro ropu z Kaspického moře.
Teroristický útok - Volgograd (Ilustrace z mé knihy Cesta na konec světa a zpět, 3.díl)
Klíčové události a ruská strategie: Rusko zahájilo masivní leteckou kampaň nad Čečenskem koncem srpna a začátkem září 1999, s cílem zničit ozbrojence, kteří napadli Dagestán. Tyto letecké údery donutily nejméně 100 000 Čečenců opustit své domovy. Během týdne po zahájení masivního bombardování čečenských měst a vesnic vstoupily na území pozemní jednotky. Ruská strategie spočívala v rozsáhlém leteckém a pozemním útoku, vedeném mechanizovanými silami v severním Čečensku, s masivním použitím letecké síly a dělostřeleckých úderů proti hlavním politicko-vojenským centrům, jako jsou Groznyj a Vedeno, s cílem je zničit. Rusové se silně spoléhali na leteckou sílu, ačkoli analytici poznamenali, že spíše kvantita než kvalita byla hlavním rysem ruských leteckých operací.
Výsledek a důsledky: Rusko nakonec donutilo Čečensko zůstat součástí Ruské federace. Nicméně vítězství bylo pro Rusko velmi nákladné.
· Pro Rusko: Válka si vyžádala značné lidské a materiální ztráty. Neoficiální odhady uvádějí více než 20 000 zabitých ruských vojáků. Konflikt odhalil stejné vojenské slabosti jako první čečenská válka, včetně nekompetentního vedení, špatného vybavení a nízké morálky vojsk. Válka také poškodila mezinárodní prestiž Ruska a přispěla k posunu Putinovy administrativy směrem k autoritářství, zejména v oblasti kontroly médií. Mnozí pozorovatelé se shodují, že čečenské války podkopaly ruskou demokracii.
· Pro Čečensko: Válka ukončila krátké období de facto nezávislosti Čečenska. Lidské a materiální ztráty byly obrovské, čečenská ekonomika byla zničena a chudoba se rozšířila. Zbytky odporu však nadále působily v hornatých částech země. Hluboká nenávist mezi oběma stranami přetrvává.
Ačkoli Rusko dosáhlo svého cíle udržet Čečensko v rámci federace, vysoké náklady a dlouhodobé důsledky pro ruskou společnost a politiku z ní činí Pyrrhovo vítězství. Jmenovitě jde o to, že Rusové svým terorem vůči civilnímu obyvatelstvu zradikalizovali zdejší dosud mírumilovnou muslimskou komunitu a tak vypustili z pomyslné lahve džina kavkazského rerorismu.
Teroristický útok - Dubrovka (Ilustrace z mé knihy Cesta na konec světa a zpět, 3.díl)
Tím, že po vraždě prvního čečenského presidenta Dudajeva nechal Kreml zavraždit i jeho nástupce Maschadova, který byl v podstatě racionálně uvažující, umírněný politik otevřený dialogu a žádný islámský fanatik či ideolog, otevřel cestu k moci bezskrupulózním radikálům typu Šamila Basajeva a Doku Umarova.
Symbolický hřbitov - památník složený z náhrobků ze hřbitovů, které ruská armáda srovnala se zemí
Díky ruskému ignorování snah o národní emancipaci, rovnoprávnost a sebeurčení, přerostl proces národnostní v konflikt ideologický a druhá čečenská válka byla již vedena do značně míry pod praporem džihádu. Ačkoliv v první rusko-čečenské válce nehrálo náboženství takřka roli, ve druhé válce byl již ze strany mnohých Čečenců chápán boj proti ruské armádě v podstatě jako boj na záchranu islámu a radikální polní velitele získávali stále více stoupenců pro svou ideu, že obrana čečenského území je jen první fází na cestě k osvobození celého Kavkazu a nastolení islámského práva šarí’a v oblasti od Černého moře po Nogajskou step.
Znovu tak ožila vzpomínka na imáma Šamila[1], jenž v 19. století usiloval o sjednocení Kavkazu pod zeleným praporem Prorokovým a bojoval proti ruské intervenci dlouhých 25 let[2]. Pozvolna převládlo všeobecné přesvědčení, že není žádného rozdílu mezi imperialistickou politikou carského Ruska, sovětského režimu a ruské postsovětské demokratury, pokud jde o národnostní politiku, autoritářský centralismus a velkoruský šovinismus, pohrdání kulturou a tradicemi neruských národů.
Teroristický útok - Volgodonsk (Ilustrace z mé knihy Cesta na konec světa a zpět, 3.díl)
Asi nejsem sám, kdo se domnívá, že pokud by například padl Ramzanův kremelský patron Putin, resp. s ním i jeho mocenská skupina v Moskvě, může se politika Kadyrova diametrálně změnit i přes noc. Loajalitu zdejšího obyvatelstva a nepochybně i značné části čečenské reprezentace si totiž Rusové kupují tím, že sponzorují umělé zvyšování zdejší životní úrovně[3] a zároveň přivírají oči nad ignorováním federálních zákonů čečenskými orgány.
Ramzan je prostě vychytralý orientální despota povznesený nad nějaké evropské morální principy, racionální pravidla či politické závazky. Oportunistický buran, nevzdělaný místodržící opilý mocí, jenž se kdykoliv přes noc může převtělit v nového imáma Šamila, zamane-li si.
Ať si kdo chce, co chce namlouvá, jediným zákonem, jenž na severním Kavkazu beze zbytku platí, je zákon cti a oddanost zájmům vlastního rodu, klanu (tejpu).[4]
Kadyrovova pretoriánská garda (soukromá armáda čečenského satrapy)
Můj tematický YouTube kanál ČEČENSKÉ VÁLKY:
---------------------
[1] žil v letech 1797-1871.
[2] v letech 1834-1859.
[3] Např. ceny potravin a pohonných hmot jsou zde, díky štědrým dotacím (které zlé jazyky přirovnávají k válečným reparacím), neporovnatelně nižší než v „neproblémových“ oblastech Sibiře či Dálného Východu.
[4] Jediným právem, které definovalo rámec vzájemných vztahů uvnitř společnosti, bylo zde odedávna tzv. adatové (zvykové) právo, na jehož dodržování dohlížela volná horská společenství a jednotlivé klany. Svoboda a čest zaujímaly v žebříčku hodnot kavkazských horalů přední místo, ovšem pojem čest je vždy pojímáno a priori v kontextu vlastního společenství a jeho zájmů. Pokud je jakýkoliv závazek k vnějšímu subjektu v rozporu se zájmy klanu, potažmo adatovým právem, stává se irelevantním.
---------------------------------
Zelení mužíci

A (zatím) poslední ruské imperialistické dobrodružství:

Válka na Ukrajině jako nevydařený pokus o reprízu podle československého scénáře.  
Povzbuzen bezzubými reakcemi civilizovaného světa na ruskou anexi gruzínské Abcházie a Jižní Osetie v r. 2008 a poté Krymu v roce 2014 i nasazení „zelených mužíků“ (speciálních komand GRU a FSB) na východní Ukrajině zahájil ruský vůdce Vladimir Putin v únoru 2022 vůči sousední zemi otevřenou agresi - původně „třídenní vítězné tažení“, které se mu ovšem protáhlo na roky.
Ruská armáda nedokázala rychle porazit podstatně slabší ukrajinské síly (nedisponující nvíc ani loďstvem ani relevantními leteckými silami) bleskovou kampaní, přestože před touto plnohodnotnou invazí v únoru 2022 byla vojenská síla Ruska výrazně, až desetinásobně vyšší než potenciál Ukrajiny, a to ve všech klíčových kategoriích.
Rusko disponovalo nejen mnohem větším rozpočtem na obranu a větším počtem aktivních vojáků i rezervistů, ale modernější výzbrojí. Ukrajinská armáda se zpočátku spoléhala převážně na starší sovětskou techniku, i když probíhala snaha o modernizaci a dostávala podporu ze Západu, v počáteční fázi konfliktu převážně ve formě ručních protitankových zbraní typu FGM-148 Javelin apod.

Poměr sil v rusko-ukrajinské válce

Pro představu stačí zde uvést údaje o počtu letadel, raket a vrtulníků, jimiž disponovaly obě strany konfliktu v okamžiku ruské agrese. Následující čísla jsou orientační a vycházejí z dostupných zpráv a analýz odborníků.

* R U S K O:

- Bojová letadla: 1300 - 1 510.
- Bojové vrtulníky: 538 - 544.
- Počet mobilních raketometů se uvádí kolem 3 391.
- Rusko kromě toho disponovalo a disponuje širokou škálou balistických raket Iskander, Kalibr, Kinžal a dalších. Konkrétní počet skladovaných raket se neuvádí, ale v roce 2022 mělo Rusko značné zásoby. Během války byly tyto zásoby používány, ale i doplňovány vlastní produkcí.
* U K R A J I N A:
- Bojová letadla: 70 - 125.
- Bojové vrtulníky: Kolem 35.
- Počet mobilních raketometů se uvádí kolem 490.
  • Pokud jde o balistické rakety, Ukrajina byla výrazně závislá na kolísajících dodávkách západních raketových systémů, především ATACMS (Army Tactical Missile Systém; s doletem přibližně 165 až 300 km) ze Spojených států. Jejich efektivní použití bylo však navíc zásadně limitováno nesmyslnými restrikcemi dodavatelů, znemožňujícími jimi likvidovat např. ruské letecké základny v týlu fronty. Teprve od listopadu 2024 získala ukrajinská armáda povolení USA použít je i na cíle hlouběji na ruském území, takže ruské velení mělo mezitím dostatek času přesunout většinu letectva opět mimo jejich dosah. Navíc Ukrajina obdržela jen omezený počet těchto raket.
Analýza expertů naznačuje, že ruských plánovačů došlo k hrubému přecenění vlastních vojenských schopností a podcenění odhodlání Ukrajinců a šancí Ukrajiny na účinný odpor. Ruská armáda se totiž nadále drží zastaralých doktrín zaměřených na banzaj-taktiku (masové formace, hrubou sílu) a hierarchickou kontrolu. Tento rigidní přístup potlačuje iniciativu nižšího důstojnického sboru, taktiku synchronizace malých autonomních jednotek a přizpůsobivost na bojišti.
Ruské jednotky nedokázaly účinně postupovat podél více os, jako v případě okupace Československa v srpnu 1968 anebo útoku na Gruzii, takže obsadily jen omezené nesouvislé území a utrpěly pozoruhodně vysoké ztráty na životech a raněných. Zároveň i ruské ztráty na vybavení byly výrazně vyšší než ztráty ukrajinské, přičemž poměr se často pohyboval mezi 2:1 až 5:1  v neprospěch Rusů. Hned počáteční strategické cíle Ruska tak nebyly splněny, což vedlo k tomu, že se ruské jednotky stáhly od Kyjeva, Chersonu a Charkova. Konflikt se od té doby vyvinul do fáze „strategického patu a ideologické vytrvalosti“, načež se Rusko uchýlilo k nákladné „taktice opotřebování“.
Na tomto místě si dovolím citovat svoji prognózu, zveřejněnou v mé knize z r. 2016:
„Osobně mám pochybnosti, zdali by ruská armáda dokázala při masivním útoku na Ukrajinu zopakovat krymský scénář. A to hned z několika důvodů.
Ukrajinci totiž mezitím
1) měli čas se na podobný scénář připravit psychicky i organizačně;
2) provedli aspoň částečnou (ale výraznou) očistu armády, bezpečnostních sborů a klíčové infrastruktury od ruských agentů a kolaborantů (zatímco do r. 2014 tvořili významnou část důstojnického sboru armády, policistů i pracovníků tajné služby příslušníci ruské páté kolony, resp. občané ruského původu);
3) získali jak bojové zkušenosti na Donbase, tak určitou technickou a logistickou podporu ze strany západních armád, díky které uskutečnili aspoň částečnou implementaci standardů NATO. (Byť, bohužel, naše – tj. západní – podpora ukrajinské armádě dosud spočívá de facto jen v dodávkách výstroje, lehkých zbraní, vozidel a přenosných protitankových kompletů.[*])
A pokud Putin spoléhá na ruskou pátou kolonu na Ukrajině, pak by měl ale vzít v potaz i potenciální vznik ukrajinské páté kolony v Rusku, kde žijí min. 2-3 miliony etnických Ukrajinců a občanů s vazbami na Ukrajinu a pod.“
[*] Dodávky sofistikovaných zbraní představují značně kontroverzní krok, který nenachází podporu ani mezi západními politiky. Odmítly je poskytnout jak USA, Kanada a Velká Británie, tak Německo a Francie. Například německá kancléřka Angela Merkelová se (podobně jako premiér Sobotka), staví proti poskytování zbraní s argumentem, že konflikt mezi Ukrajinou a Ruskem nemůže být rozhodnut vojenskou silou, zvláště proti silnější ruské armádě, ale pouze politickými prostředky. První zemí, která oficiálně poskytla ukrajinské armádě útočné zbraně a střelivo, byla nakonec až v září 2016 Litva.
...
Každý si dokáže sám vyhodnotit, do jaké míry byla má někdejší prognóza relevantní.
Mezi konkrétní selhání v úvodní fázi ruské invaze patřily závažné logistické kolapsy, přičemž např. vozidla byla často opuštěna kvůli nedostatku paliva a nechráněné logistické konvoje byly systematicky ničeny. Počáteční selhání Ruska na Ukrajině – chaoticky pozastavené ofenzívy, logistické kolapsy a neschopnost zajistit si vzdušnou převahu – odhalily systémové slabosti. Odhodlaná obrana Ukrajiny, posílená aspoň opožděnými dodávkami moderní letecké a raketové techniky poskytnuté zeměmi NATO, zejména Spojenými státy, sehrála významnou roli při maření ruských cílů.
Na tomto místě nutno zdůraznit, že v případě, že by ukrajinská armáda disponovala v okamžiku napadení standardní výzbrojí NATO, anebo aspoň tuto výzbroj začala dostávat bez prodlení a omezení co do množství i kvality, pak by se dnes - jen s trochou nadsázky - linie fronty nacházela u Kursku, Rostova a Krasnodaru a nikoliv u Charkova a Pokrovsku.
Vždyť je nepopiratelnou skutečností, že navzdory výše uvedenému nepoměru ve výzbroji a početních stavech ukrajinské armády a vojsk agresora, nedokázala za 3,5 roku invazní armáda údajné supervelmoci dobýt ani území, které kdysi nacistický Wehrmacht obsadil za 3,5 týdne (obsazení celé Ukrajiny trvalo nacistům půl roku)!
Navzdory ruským hláškám o permanentním postupu ruské armády skutečností je fakt, že na většině území východní Ukrajiny postoupila okupační armády k dnešnímu dni maximálně o 10-20 km od frontové linie z r. 2014 ročně!
Takže pravda není „někde uprostřed“, nýbrž zcela zřetelně viditelná na situačních mapách:
Kdyby totiž Rusové opravdu postupovali dennodenně o kilometry, tak, jak tvrdí Kreml a rusofilní dezoláti (Harabin, Blaha a spol.), musela by dnes být Ruská armáda už někde v Bretani, na břehu Atlantiku.
Třeba Tomáš Chalupa nebo špičkoví analytici z washingtonského think-tanku Center for Strategic and International Studies ve své aktuální zprávě upozorňují, že Rusko od ledna 2024 získalo méně než 1 % ukrajinského území, přičemž utrpělo extrémní ztráty – přes 1 200 obrněných vozidel, 2 000 tanků a 3 200 bojových vozidel pěchoty. V kontrastu s těmito minimálními zisky působí ruské válečné úsilí jako drahá a neefektivní agónie, která je odsouzena k neúspěchu.
Není sebemenších pochyb o tom, že válka si vyžádala obrovské náklady pro Rusko, pokud jde o vybavení a personál, jaké by zruinovaly i ekonomicky silnější stát, než je Rusko. Navzdory bombastickým hlášením Kremlu o dobývání dalších a dalších ruin, faktem je, že ruská armáda za své obrovské krvavé ztráty a zničenou techniku získává jen trosky a hromady cihel, jakých mají doma habaděj, a zdevastovanou a zaminovanou krajinu posetou mrtvolami.
Bez sebemenší naděje, že by na těch troskách Rusové dokázali znovu vybudovat nějaký „russkij mir“, když po celém Rusku chátrají po celá desetiletí tisíce měst a vesnic - viz blog VÝCHODNÍ MORDOR - Reálný život v Rusku: https://www.youtube.com/playlist?list=PLHdn8y5MfN9yUbS-NNX9cGq93d_25d_FS
Takže i kdyby nedej bože snad Ukrajina zítra kapitulovala, bude to pro Rusko zase jenom další Pyrrhovo vítězství, zaplacené rozvrácenou poválečnou ekonomikou i zbídačelou deprimovanou společností, zástupy válečných invalidů, vdov a sirotků a mezinárodním opovržením.
Čím déle ruská agrese trvá, tím zřetelněji je zřejmá ruská  neschopnost dosáhnout primárních strategických cílů a jasně odhalila hlubší, systémové nedostatky a zakořeněné slabosti v ruské vojenské kultuře. Navzdory některým taktickým adaptacím přetrvávají v ruské válečné mašinerii základní selhání, což vede k pokračujícímu „strategickému patu“ a návratu k „tradiční ruské válečné taktice“ spočívající jednak v bezohledném využívání kanónefutru - lidských vln vrhaných nesmyslně proti pozicím protivníka, jednak v brutálních útocích vůči civilním cílům (školám, nemocnicím, obilnicím), které mají za cíl vražděním civilistů a ničením infrastruktury psychologicky zlomit národ napadené země.
Jde tedy o „tradiční ruské metody“, jaké využíval např. maršál Tuchačevskij při likvidaci Tambovského povstání anebo generál Jermolov či jednotky NKVD vyvražďující vzpurné kavkazské vesnice. Viz třeba Balkarské Lidice aneb Čerekský masakr (genocida národů severního Kavkazu)
Popisy ruských vojenských selhání na Ukrajině – včetně logistických kolapsů, rigidních velitelských struktur, zastaralé doktríny a přeceňování sebe sama při podceňování nepřítele – nesou nápadnou podobnost s důvody porážek v Krymské válce, rusko-japonské válce a Zimní válce. To naznačuje, že základní, chronické, zakořeněné systémové nedostatky a  slabiny v ruské vojenské kultuře přetrvávaly napříč imperiální, sovětskou i federativní érou, což naznačuje, že reformy po minulých porážkách byly buď neúplné, nebo povrchní a nedokázaly řešit základní, hluboce zakořeněné problémy.
Naznačuje to, že ruský vojenský systém, se svou rigidní hierarchií, špatnou logistikou a nedostatkem decentralizovaného rozhodování, je inherentně méně odolný vůči nepředvídatelné povaze skutečného konfliktu, což vede k předvídatelným operačním kolapsům. To je hlubší analytický bod o povaze ruské vojenské dysfunkce, spíše než jen seznam problémů. Prameny poznamenávají, že Rusko trpí počátečními katastrofálními selháními, taktickými úpravami pod tlakem a nakonec relapsem do stagnace, jakmile bezprostřední krize ustoupí. To zdůrazňuje kritické omezení v ruské vojenské evoluci: neschopnost převést ponaučení z bojiště do hluboké, systémové změny, která by zabránila budoucím opakování podobných selhání.
Významným faktorem přispívajícím k porážce v Krymské válce byla zastaralá technologie a průmyslová zaostalost Ruska. Tato technologická mezera byla patrná i v rusko-japonské válce, kde Japonsko nasadilo modernější, dobře vybavenou armádu. Zatímco Sovětský svaz později dosáhl značné průmyslové síly, čistky a ekonomické napětí studené války omezily jeho schopnost trvale držet krok se západními technologickými pokroky. Ve válce na Ukrajině Rusko nadále zažívá nepřiměřeně vysoké ztráty vybavení ve srovnání s Ukrajinou, což naznačuje přetrvávající problémy s kvalitou, údržbou nebo účinným nasazením moderního materiálu.
Vojenská historie Ruska je poznamenána opakujícími se obdobími intenzivního modernizačního úsilí, často zahájeného v reakci na významné vojenské porážky. Nicméně přetrvávající technologické zaostávání napříč různými érami naznačuje, že toto úsilí je často reaktivní a neúplné, nebo že tempo inovací jeho protivníků trvale převyšuje schopnost Ruska udržet dlouhodobou paritu. To naznačuje cyklický vzorec, kdy Rusko neustále dohání svět za cenu obrovských ekonomických a lidských nákladů, spíše než aby trvale vedlo nebo si udržovalo konkurenční výhodu, což vede k opakované zranitelnosti při konfrontaci s technologicky nadřazenými entitami.
 Neefektivní a rigidní vedení/doktrína
Tento problém byl konzistentní překážkou napříč konflikty: neefektivní vedení v Krymské válce i válce rusko-japonské ; špatně vedené jednotky v Zimní válce, zhoršené Stalinovými čistkami; kritický nedostatek profesionálního sboru poddůstojníků a „mikromanagement vedený důstojníky“ v sovětsko-afghánské válce ; a pokračující lpění na zastaralých doktrínách, „rigidních velitelských strukturách“ a neschopnosti improvizovat ve válce na Ukrajině.
Opakujícím se problémem byla vysoce centralizovaná, hierarchická velitelská struktura, která potlačuje iniciativu na nižších úrovních a bojuje s přizpůsobením se plynulým, chaotickým podmínkám bojiště. Tato rigidita je často umocněna případy nekompetentního nebo příliš opatrného vyššího vedení a doktrinálním lpěním na masových formacích a hrubé síle namísto agility, manévru a efektivní koordinace všech zbraní.
Prameny uvádí, že každá dobrá ruská divize se skládala z šedesáti čtyř dobrých rot, což ilustruje hluboký systémový problém: jednotlivé jednotky nebo vojáci sice mohou mít schopnosti, ale celková formace se potýká s efektivním fungováním kvůli špatné práci štábu, nerozhodnému vedení a špatné komunikační infrastruktuře. To je hlubší poznatek než pouhé identifikování špatných vůdců; poukazuje na strukturální a kulturní neschopnost efektivně koordinovat na operační úrovni, což znamená, že součet ruských vojenských částí je často menší než jeho potenciál. Tato systémová dysfunkce pomáhá vysvětlit, proč početní převaha často nedokáže přinést rozhodující vítězství pro Rusko.
 Strategické chybné úsudky a podcenění protivníků
Opakující se tendence špatně posoudit jak vlastní vojenské schopnosti, tak odhodlání protivníka důsledně podkopávala ruské strategické plánování. To často pramení z kombinace arogance, ideologických předsudků nebo neschopnosti přesně posoudit vnější hrozby, což vede ke kampaním zahájeným na chybných předpokladech a nakonec přispívá k jejich selhání.
Příklady zahrnují hrubé podcenění Japonska v rusko-japonské válce, částečně zakořeněné v rasových a kulturních stereotypech. V polsko-sovětské válce vedly ideologické předpoklady o očekávané podpoře polských dělníků k chybnému rozhodnutí o násilné sovětizaci Polska, což se ukázalo jako klíčový zlomový bod. Podobně při rozhodnutí Kremlu o zahájení války na Ukrajině došlo k hrubému přecenění ruských vojenských schopností a podcenění celonárodního ukrajinského odporu.
Tyto opakující se chyby v posouzení vedly k nerealistickým cílům, nedostatečné přípravě a neschopnosti rychle se přizpůsobit měnícím se podmínkám na bojišti.

...

Závěr

Analýza ruských vojenských porážek za posledních 200 let odhaluje hluboce zakořeněné a opakující se vzorce, které přesahují rámec jednotlivých konfliktů a politických režimů. Tyto porážky nejsou náhodnými událostmi, nýbrž projevy systémových slabin, které se v průběhu času neustále projevují.
Ovšem ze všech faktů vyplývá jedno podstatné ponaučení: ruské ozbrojené síly jsou schopné vypořádat se efektivně nanejvýš s mnohem slabšími armádami maličkých zemí jako bylo Finsko, Československo nebo Gruzie.
O tom ostatně nade vší pochybnost svědčí zoufalá závislost východy rádobyvelmoci na dodávkách zbraní a munice od severokorejského a iránského režimu, stejně jako verbování ruských vězňů a afrických a asijských žoldáků do řad „druhé nejmocnější armády světa“.
Na druhou stranu výše uvedená fakta nejsou pro nás žádným důvodem k nějakém velkému optimismu, neboť jak praví staré přísloví:

Chcípající kobyla kolem sebe nejvíc kope.

Zoufalou úroveň ruské armády mimochodem dobře ilustruje už skutečnost, že do jejích řad velení začleňuje i všemožné imbecily a kreatury, které žádná armáda civilizovaného státu nepřijala. Excelentní ukázkou bojovníka za slovanské tradice v řadách ruské armády je třeba slovenský satanista a sadistický vrah Jaroslav Halajčík, italský pedofilní vrah Gianni Cennia, volgogradský kanibal Dmitrij Malyšev anebo burjatský dvojnásobný sadistický vrah Cyren-Dorži Cyrenžapov.
Na místě je pro úplnost zmínit i  chronicky se opakující ruský narativ (recitovaný intenzivně ruskou pátou kolonou i mentálně slabšími dezoláty), a to mýtus o strachu Ruska z rozšiřování NATO, jakožto příčině či spouštěči ruské agrese vůči Ukrajině:
... a poznámku k bajkám našich chcimírů á la Daladier a Chamberlain:
„Území za pochybný "ruský mír"? Nový Mnichov anebo Brest-Litevsk jako předehra k 3. světové válce“: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-uzemi-za-mir-novy-mnichov-anebo-brest-litevsk-106624
+
Preludium Apokalypsy aneb „Ruský mír“ je vždy jen předehrou k válce, habaďůrou na naivní demokracii: https://medium.seznam.cz/clanek/fero-hrabal-krondak-preludium-apokalypsy-aneb-rusky-mir-je-vzdy-jen-predehrou-k-valce-habadurou-na-naivni-demokracii-131558

Primární použité a doporučené zdroje:

=================================
O AUTOROVI:
Fero HRABAL-KRONDAK

Autorovy rozhovory o Rusku, geopolitice a cestování:

Reagovat posměšky a zpochybňováním ověřitelných faktů je zbytečné, nemíním házet hrách na zeď a přesvědčovat jednoho truhlíka po druhém o kulatosti země. A propos: Své názory a odpovědi na předpokládané „argumenty“ jsem kromě řady svých knih („literárně-politologických cestopisů“), rozhovorů a článků dávno vyjádřil polopaticky např. v blogu POCHOD PODLÝCH "REVOLUCIONÁŘŮ": http://ferohrabal.blogspot.co.id/2017/04/pochod-podlych-revolucionaru.html … a každý inteligentní člověk pochopí, že je nesmysl, abych se stále dokola pokoušel v internetových komentářích sdělit fakta a názory, které jsou v mých knihách shrnuty na několika tisících stranách.
Slabomyslné „chcimíry“ reagující na mé komentáře jízlivými poznámkami, že bych měl sám jít bojovat na frontu, bych rád upozornil, že 1) moji příbuzní tam už dávno bojují; 2) naše rodina již dávno zaplatila nejednu tragickou daň za ruské bratrství, resp. utrpěla smrt rukou ruské svoloče … a 3) nemít již sedm křížků na zádech, jsem na frontě i já ! Nemluvě o tom, že ruská FSB zavraždila dva z mých dobrých přátel, ruská raketa již podruhé během 10 let zničila dům mé kamarádky a ruští okupanti se vyvalují v domech mých kamarádů, takže můj pohled se liší od toho jejich.
Autor mezi obránci na východní Ukrajině - podzim 2014
Zrovna tak je trapné, pokud mě gaučoví analytici a politologové sebevědomě poučují o Rusku či Ukrajině, které na rozdíl ode mě sami znají jenom z YouTube a TV … na východní Ukrajině jsem byl mimochodem třeba i na podzim 2014, stejně jako každý rok předtím i potom. A v Rusku samotném jsem prožil řadu let a znám ho lépe než 95% občanů RF, natožpak nějací rusofilní truhlíci.
Viz VÁLKA NA UKRAJINĚ – Genocida ve jménu slovanského bratrství: https://www.youtube.com/playlist?list=PLHdn8y5MfN9z0hAAr936ertldjOV3EZD_

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Cestovní zápisky z Ruska aneb Rusko je jiná planeta!

Obrázek
  E  D  I  C  E "CESTY ZA  HORIZONTY" V této edici plánuji postupně vydat celou řadu cestopisů pojednávajících o mých cestách a poznatcích během nich získaných.      NOVINKA    "PŘES ČUKOTKU NA FIDŽI A ZPĚT 1 - Idel-Ural" UKÁZKY Z OBRAZOVÉ PŘÍLOHY: http://www.cadpress.sk/Fidzi1ukazky2-strany_red.pdf RECENZE: http://www.cadpress.sk/recenze_povolzi2016web.pdf *** https://info.dingir.cz/2023/10/cesta-regionem-idel-ural-historie-politika-nabozenstvi/ OBSAH :  http://www.cadpress.sk/povolzi2016obsah.pdf https://static.artforum.sk/media/products-files/dd/59/1005643_573395c.pdf Jelikož mnoho knihkupectví nemá (přes opakovaná upozornění)  mou novou knihu ani po několika měsících od vydání skladem  a někteří knihkupci mé knihy cíleně bojkotují, nejoptimálnější / nejrychlejší je  přímá OBJEDNÁVKA  přes eshop vydavatelství: http://www.cadpress.cz nebo http://www.webareal.sk/cadpress/eshop/0/0/5/11523-PRES-CUKOTKU-...
Další informace

Moskva - odvěká Mekka světové reakce

Obrázek
Moskva jako odvěká Mekka světové reakce S ohledem na vžité vúmlovské stereotypy mnohým z vás zřejmě přijde uvedený titulek jako protimluv, logický nesmysl. To je ovšem zaviněno tím, že v mysli většiny z nás dříve narozených přežívá stará bolševická terminologie (marx-leninské zmatení pojmů či orwellovský "newspeak"). V bolševické terminologii reprezentoval pojem "reakce" či "reakční síly" prostě „zbytky starých vykořisťovatelských tříd z řad buržoazie, katolického kléru, nepracující inteligence, kulaků a živnostníků, usilujících o návrat ke starým pořádkům a obnovu kapitalistických poměrů” (čti odpůrce zvůle lumpenproletariátu, bezpráví a revolučního násilí), zatímco komunisté podle ní představovali "revoluční předvoj dělnické třídy" či "společenskou avantgardu, předvoj nové, vyšší civilizace", a komunistický režim byl prezentován jako "nový řád". Jenže o jaký "nový řád" v podání bolševiků...
Další informace

Americká válečná pomoc Sovětskému svazu

Obrázek
  Americká válečná pomoc SSSR, nepříjemná fakta Důležitost americké pomoci SSSR ve 2. světové válce Často se u nás diskutuje o tom, zda by SSSR mohl zvítězit v 2. světové válce bez pomoci západních spojenců, a jaký byl vlastně rozsah americké pomoci. Myslím, že nejlépe kvalifikováni k takovému hodnocení jsou ti, kdo byli jejími příjemci.   Proto jsem přeložil článek  PRAVDY  z 12.5.2003. Někdy je dobře číst pravdu ."  -  Tomáš Haas ================================================================================= Stanislav Korolev:  Historie Rooseveltovy pomoci Stalinovi 6. listopadu 1940 se Franklin D. Roosevelt stal prvním prezidentem v historii USA, který byl zvolen ve třetím prezidentském volebním období. Velmi brzy potom Roosevelt prohlásil, že USA úplně podporují Anglii v boji proti Adolfu Hitlerovi. Franklin D. Roosevelt řekl, že USA jsou připraveny půjčit a pronajmout vše, co Anglie potřebuje...
Další informace